Princ Bajaja

Král rozloučil se se svojí manželkou a odjel do boje. Za nedlouho přiklusali k němu poslové, nesoucí radostnou zvěst o narození dvou synů. Zatím co král celou řadu let bojoval, synové, zdraví to hoši, rostli jako z vody. Mladší byl maminčin miláček a proto velmi zhýčkaný, kdežto starší byl otužilý, protože stále běhal po zahradě, ba i na koníčku jezdil. Po osmiletých bojích poprvé shledal se král se svými syny. Matka však představila mu svého mazlíčka jako staršího, protože ho chtěla míti nástupcem královým. To těžce nesl odstrčený bratr, ze kterého se stal po letech statný jinoch. A tak si usmyslil, že pojede do světa. Rozloučiv se se svými drahými, zmizel v polích. Koník nesl jej přes pole i lesy neznámo kam. Když uzřeli věže krásného města, koník uhnul k vysoké skále, která, když kůň do ní kopl, se otevřela. Vjeli dovnitř, kde našli pěknou stáj a tu koník pravil lidským hlasem: "Nyní mě zde necháš a půjdeš do hlavního města ku králi. Vydávej se za němého a budeš-li něco potřebovati, přijď ke mně." Princ šel. Slitoval se král a vzal ke dvoru němého, který kromě "bajaja" neuměl ničeho říci. Říkali mu proto Bajaja. pro jeho veselost a bystrost si ho oblíbily i královy 3 dcery, jimž kreslil ptáky a vil věnce. Princ vida jednou ráno krále smutného, ptal se ho, co to znamená, a ten mu vyprávěl: "Před léty usadili se v mém městě obrovští draci, kteří ničili vše živé a když již vyhubili všechen dobytek, vrhli se i na lidi, takže hrozila zkáza celému městu. Nikdo nevěděl jak by bylo možno draků se zbaviti. Tu přišla jedna kouzelnice a poradila mi, abych drakům přislíbil dorůstající princezny, že prý draci zmizí a zapomenou. Na čas byl pokoj, nyní však draci začínají opětně před branami řváti a žádají splnění slibu. Zítřkem počínaje musím jim dávati každý den vždy jednu dceru." Bajaja vyslechl nešťastného krále a tajně spěchal ke svému koníkovi, kterému vše vyprávěl. "To vše již vím. Zvedni kámen pod žlabem a najdeš tam troje brnění a ostrý meč. Vyzbroj se, sedni na mne a dej se v boj. Slézti ze mne nesmíš, dokud všechny ty stvůry nepobiješ!" Bajaja přišel v nejvyšší čas, když se již drak se řvaním sápal ze své skrýše na princeznu, která již omdlévala. Rytíř Bajaja sekal draku jednu hlavu za druhou, až jej ubil. Pak zmizel neznámo kam. Stejně hrdinně počínal si Bajaja v boji za druhou i za třetí princeznu. Po boji však vždy zmizel. Všechny tři princezny byly zachráněny. V zámku bylo velmi veselo. Nejveselejší byl však Bajaja. Radost byla však přerušena odjezdem královým do boje. Přesto, že v boji pomáhali králi sousední knížata, vítězství jeho bylo na vážkách. V poslední den zasáhl do boje ve stříbrném brnění Bajaja. Vojska královská se vzpamatovala a bitvu vyhrála. Na zámku byly opět velké slavnosti, kterých zúčastnila se všechna knížata, která pomáhala králi v boji. Několik knížat ucházelo se o princezny. Král nevěděl, komu by je dal a aby nikoho neurazil, rozhodl takto: každá princezna dostala zlaté jablko, které hodila s balkonu před knížata. U kterého prince se jablko zastaví, tomu se princezna dostane. U Bajaji, oděného ve zlatém brnění, zastavilo se jablko nejmladší a nejkrásnější princezny Slavěny. Ta se stala jeho šťastnou nevěstou. A byla opravdu velice šťastná když poznala, že Bajaja není němý a že on to byl, který jí a jejím sestrám zachránil životy.

O loupežnících

Tak, jak se na Slávka usmívala jeho maminka, tak hezky se na něho nikdo nikdy nepodíval. Maminčin úsměv byl nejkrásnější a Slávek nejšťastnější ze všech dětí. O to štěstí by se byl málem Slávek sám připravil. Četl knížky o podivuhodných zemích a rád by se byl pustil do světa. Maminka však nechtěla o tom ani slyšet a říkala: "Všude dobře - ale doma nejlíp. Bez tebe bych nemohla šťastně a spokojeně žít." Jednou nemohl Slávek usnout. Stále přemýšlel o cizích krajích, kde jsou jiní lidé a jiné zvyky. Najednou vstal, potichu se ustrojil a vyklouzl ven. Všechno spalo a nikdo jeho útěku nepozoroval. Snad by se Slávek vrátil, neboť si vzpomněl na maminku, jakou lítost by jí udělal, kdyby opravdu utekl. Co tak stojí a rozmýšlí se, najednou vyhrnuli se z křoví loupežníci, chytili ho a hodili na vůz. Rychle odjeli. Kam jej odvezli, Slávek nevěděl. Byla tma a z vozu nebylo nikam vidět. Ale trvalo to hodně dlouho, kolik dní cesty, než se loupežníci zastavili. V odlehlé samotě měli svoji loupežnickou skrýš, o které nikdo nevěděl. Tam musil Slávek pracovat, poklízet, pomáhat při vaření oběda a koně čistit. Kdejaká práce byla, to musel dělat. Loupežníci ho nenechali zahálet. Časem odjeli pryč, jen dva loupežníci zůstávali doma. Slávek byl už v loupežnické skrýši dva roky a hrozně se mu stýskalo po mamince. Litoval, že tak svévolně uprchl. Jinak by ho loupežníci nechytili. Jednou odjeli všichni loupežníci a doma nezůstal z nich ani jediný. Nakazovali mu, ať má všechno v pořádku, že se brzo vrátí. Ale jak byl Slávek sám, využil příhodné chvíle, sedl na koně a rychle ujel. Kam jede nevěděl. Přijel do cizího města a byl by se málem setkal s lupiči. Poznal je hned, vyhnul se jim a ti si jej nevšimli, když jel jinou ulicí. Slávek zůstal již v tom městě. Divil se mnohým věcem. Do každého domu vcházelo se dveřmi, které byly na střeše. Ke dveřím vedly schody a zvlášť upravené cesty. I chlévy měli zdejší hospodáři pod střechou. Ale šlo to, vždyť zapřahali do pluhů a vozů velikánské ptáky. Na polích pěstovali jablka, hrušky a jiné ovoce v zemi, jako my u nás brambory. Zato naopak jejich brambory rostly na stromě. Nikdo z těch lidí se nikdy neusmál. Třeba byli bohati, přece nebyli šťastni. Byla na nich kletba. Jednou nechali v městě starého chudého muže zemřít hlady. Proto od té doby uhostil se u nich stálý smutek. Slávka si všichni zamilovali. Jednou jim Slávek poradil: "Chcete-li býti šťastni, napravte svoji chybu. Postavte veliký dům pro chudé a rozdělte s nimi svůj majetek, aby mezi vámi nebylo chudých. Tím napravíte svůj hřích a kletba věčného smutku zmizí." Všichni obyvatelé toho města uposlechli. A opravdu. Hned zářil z jejich tváří radostný a spokojený úsměv. Aby se zavděčili Slávkovi, dali mu krásného ptáka Velikána, který každého, do se na něho posadil, donesl, kam on chtěl. Slávek ovšem toužebně si přál, aby byl u maminky. Zanedlouho pták Velikán jej k mamince zanesl. To bylo radostí! Však maminka již tisíckrát Slávka oplakala. Slávek už maminku neopustil. Pták Velikán vrátil se zase do své vlasti. Loupežníci, když přišli do své skrýše, ze zlosti shodili hořící lampu a všichni uhořeli.

Čarovná zahrada

Pod kopcem byla malá chaloupka. Bydlili v ní Lubomírovi rodiče a Lubomír. Hoch jako jiskra a nenechal ničeho na pokoji. Tatínek odešel do práce a Lubomír zůstal mamince na opatrování. Co s ním chudák maminka zkusila. Lubomír v posledním čase stal se umíněným a neposlušným. Tak si jednou usmyslil, že si půjde natrhat jablíček a různého ovoce ze zahrady souseda. Co že chtěl dělat? Inu - krást. Mamince to přímo neřekl, ale maminka to na něm poznala a povídala: "Lubomíre, zůstaň doma, mám dnes hodně práce, pomůžeš mi! Přenes mi nejprve dříví a uhlí! Pak mi doskočíš pro vodu, ke kupci doběhneš, dojdeš tetě se vzkazem a zameteš dvorek!" Lubomír jakoby neslyšel. Vytratil se jako pára a utíkal na kopec. Tam si postavil jejich soused nádherný palác. Kolem dokola byl obklopen překrásnou zahradou. Kdo to byl ten jejich soused, nikdo nevěděl. Přistěhoval se odněkud z cizí země a s lidmi se nestýkal. Lidé se ho báli a říkali, že provádí různá kouzla a čáry. Kdo mohl, vyhnul se krásnému paláci na deset honů. Kdo k tomu cizímu pánovi nemusil, nešel. Ale Lubomír? Ten často nakukoval přes plot do jeho zahrady. Kde kdo říkal, že to je čarovná zahrada. Rostly v ní zvláštní stromy a květiny s ohromnými květy. Všeho ovoce tam bylo hojnost. Podivní ptáci usadili se v korunách stromů. Sem vypravil se Lubomír. Vylezl na plot a hop! Už byl v zahradě. Počínal si jako slepý. Ani se nepodíval, zda-li ho někdo nevidí a rovnou se škrábal na strom. Pán zahrady právě seděl u okna a dobře Lubomíra pozoroval. Doopravdy, znal všelijaká kouzla, ale nebyl tak zlý, jak se lidé domýšleli. Hned si usmyslil, že Lubomíra potrestá. Kouzelnou hůlku držel zrovna v rukou, udělal s ní tři kruhy a zašeptal několik tajemných slov a řekl: "Co utrhne, ať se mu přilepí na nos!" Lubomír trhal oběma rukama. Sotva však utrhl čtyři červená jablka, dostal ránu do nosu, až spadl se stromu. Jablka se mu přilípla na nos. Najednou se slétli ptáci a začali ho klovat. Lubomír chce honem utéci, ale jak přelézá plot - roztrhne si kalhoty. Odkudsi přilétly vosy a ucítily vůni Lubomírových nakradených jablíček. Usedaly Lubomírovi na nos i tváře a hrozně ho popíchaly. Lubomír utíkal po kamenité cestě s kopce a pro pláč neviděl na cestu. Upadl několikrát na ostré kameny a celý se potloukl. Když doběhl domů, vosy odlétly, ale jablka zůstala na nose. Všichni se ho polekali, jaký byl Lubomír opuchlý, roztrhaný a zkrvavený. Pak musil znovu s tatínkem k pánovi zahrady a pěkně odprosit. Pán ho zbavil kouzla. Lubomír již nikdy nekradl. dostal řádně za vyučenou.

Tři holubičky

Úzkou stezkou tichého vesnického hřbitova ubíralo se chudé děvčátko. Bílý šáteček mělo mokrý od slziček a ještě vzlykalo. Hrob, který opouštělo, skrýval pro ni největší poklad na světě!

Doma vládne krutá macecha a ochrany u otce, který celý den těžce pracuje, se marně děvčátko dovolávalo. A tak nezbývalo, než trpěti a zde u své mamičky si požalovati. Na hrobě maminčině rostly takové krásné kytičky! Nikdo je sem nesázel a ony přece rostly a rostly, jako by to byla slova útěchy v rozbolavěné dětské srdéčko. "Pomoz mně, mamičko, v nebíčku," volala tentokráte Maruška u hrobečku. "Vezmi mne brzy k sobě, matičko drahá!" A tu se zdálo, jakoby kytičky sklonily své hlavičky plné pochopení a jakoby mamička prosbu slyšela.

Když vyšla Maruška ze hřbitovní brány, potkala stařenku, opírající se těžce o berli. Maruška plna politování ohlédla se za stařenkou a tato jí kynula. "Nechceš se mne ujmouti, dívčinko?" řekla stařenka. Maruška ihned přikývla, podala stařence rámě a bez váhání odcházela se stařenkou. Na macechu si ani nevzpomněla, ale tatíčkovi, si umínila vzkáže, co se s ní stalo.

Opatrně stařenku podpírajíc, kráčela Maruška neznámou cestou, až konečně ocitly se před malou chaloupkou v lese, do které stařenka vkročila. Maruška ihned stařenku obsloužila, a když stařence uvařila a postel připravila, pohladila radostně její ruku a tvář, která se na ni laskavě usmívala a řekla vroucně: "Budu u vás tak šťastná, babičko."

A tak uplynula opravdu léta pro Marušku velmi šťastná a babička oblíbila si Marušku tak, že si nemohla život bez ní ani představiti.

Ale jednou ráno babička nemohla vstáti, naříkajíc si na bolesti v zádech a když Maruška starostiplně přisedla k loži hodné stařenky, řekla tato tiše: "Slyš, Maruško, síly mého života došly. - Za pár hodin odejdu z této země. Sdílela jsi se mnou chudobu a práci, ráda bych, abys byla za to šťastná. O cožkoliv budeš nyní prositi, stane se, neboť tvoji prosbu uslyší samotná nebesa. Až zemřu, otevři okno, a spatříš holubici, která odlétá k nebi. To bude moje duše, která bude věčně žíti. Odletím k tvé mamičce do nebíčka, která rovněž tam přebývá. Zvol, Maruško, jakýkoliv život a jakékoliv bohatství - Bůh tě vyslyší." -

Marušce po tváři stékaly velké slzičky. Pohlédla vzhůru, tam, kde asi přebývá její mamička, kde dobré duše jedna mezi druhou poletují a kam nyní odletí také babička. Pohlédla k posteli stařenky, sklonila hlavu a řekla: "Babičko, chci odletěti s tebou, nemám opravdu vroucnější přání. Chci letěti s tebou k mamičce, tam jedině budu šťastná." Když to Maruška vyslovila, rozlila se růžová zář pokojem a dvě holubičky vylétaly do vesmíru. - Vznášely se radostně k oblakům a v dáli létla jim vstříc třetí bílá holubička. Byla to Maruščina mamička.

O zlomyslném vodníkovi

V žirošínském mlýně stala se jednou podivná věc. Dole v náhoně se jim usadil vodník a že mu mlynářka nepodstrojovala a mlynářští chasníci nedělali, co mu bylo na očích viděti, škodil mlýnu, jak mohl. Což pak o to, drobné svévole daly se ještě snésti, ale když jim jednou v noci kolo z čepu vylétlo a odplavalo až dolů do náhonu, viděli mlynářští, že je zle.

Ještě štěstí, že byl náhodou té noci ve mlýně krajánek sekerník Vohrábka, který zrovna v té chvíli, když mlýnské kolo z čepu vypadlo, držel s mládkem Jehličkou službu. Ten to jaksi považoval za svou věc a přísahal sobě i mlynářské chase, že se hastrmanovi pomstí. Dva dny chytal nahoře v lesích pstruhy, byl v tom mistr a přinesl jich do mlýna plný krajáč a hned milé pstruhy začal péci.

Po celém mlýně i po jeho okolí šířila se líbezná vůně, ale krajánek nedal nikomu ani olíznout, ba ani mlynáři, když se k peci mlsně přišoural. Jenom pořád okna a dveře otvíral a pořád jen pekl a pekl. Věděl proč, nic na světě tak hastrmanovi nezavoní, jako pečený pstruh, a proto milý krajánek pilně se o to staral, aby i vodníkovi v náhoně pstruzi zavoněli.

Když byl s pečením hotov, vzal s police děravou košatinu, nastlal do ní bramborové nati a na tu nať položil všecky ty pečené pstruhy. Pak se rozeběhl s košatinou až k náhonu a začal si mýti ruce i obličej. To jen proto, aby se přesvědčil, že vodník je na číhané a že ucítil rozkošnou vůni ryb.

Když se umyl, vracel se i s košatinou do mlýna. Hned po prvních pěti krocích vytrhl jednu bramborovou nať. Tím uvolnil otvor v košatině a jeden pečený pstruh pleskl do bláta. A hned za ním druhý, třetí, čtvrtý a pátý.

Sotva některá ryba dopadla, slyšel, jak po ní vodník skočil a hltavě ji spolykal. Zapomněl veškeré potřebné opatrnosti a jen se stále hnal za podivným člověkem, který ztrácel takové předobré pstruhy.

Ani si nepovšimnul, že ho krajánek zlákala až do mlýnského dvorku. Když skočil po poslední rybě, zapadla za ním dvorská dvířka, které chytrý kluk prášek, který byl za křovím v záloze, z venku uzavřel a na klíč uzamkl.

A teď začala honba, kterou bych vám přál vidět. Šelma vodník nacpaný rybami nemohl ani tuze utíkat a tak popruhy, řemeny a klacky mlýnské chasy šeredně mu zřídily záda. K tomu všemu mazaný krajánek narazil mu děravou košatinu na hlavu a pěkně ho pod ní přidržel těm ostatním.

Marně hastrman prosil, naříkal a vyhrožoval, nepustili ho dříve, dokud se nezapřísahal na vrbový kořen (to je největší hastrmanská přísaha), že zdejší vody opustí a nikdy víc se nevrátí. Pak teprve sejmul mu krajánek rozbitou košatinu a otevřel mu dvířka k vodě.
Od té doby se žirošínském mlýně neukázal žádný vodník.

Nehoda

Když dnes zasedl otec s rodinou ke stolu, malý Jarka zaražený a uplakaný skláněl se nad svým talířem. Co se mu vlastně stalo? Ó-jé - ! Co se mu stalo? Něco hrozného. "Proč pak nejíš, Jarko?" ptala se maminka. Ale Jarka neodpověděl.

V koutě zahrabaná ležela rozbitá lahvička s levandulovou vodičkou, kterou Jarka rozbil a kterou má tatínek tolik rád. Dnes večer ještě nikdo na to nepřijde, ale až ráno tatínek při své toaletě sáhne po své oblíbené a nepostradatelné vodičce - co potom? Smutně ubíral se ten den Jarka na své lože. V noci zdál se mu strašný sen. Nacházel se v americké prérii a projížděl ji na koni křížem krážem. Vtom slyšel hlasité zařvání. Proti němu pomalým, ale určitým krokem blížil se lev a v tlamě, ó Bože, měl krásnou a plnou lahvičku levandulové vodičky. - Nastal strašný boj. Jarka počal se o lahvičku se lvem zuřivě potýkati, při tom rozháněl se ve své postýlce tak, až konečně uštván s výkřikem klesl, vzdávaje se všeho boje.

Opravdu ubohý Jarka spadl s postýlky, a když se v pláči vzpamatoval, stál u něho tatínek s maminkou, starostlivě se nad ním sklánějíce. Tatínek svého milého Jarku odnesl ihned k sobě do postele a vyptával se ho na hrozný sen. Ale Jarka vzlykal.

"Tatínku," povídal po chvilce Jarka, "jdi se podívati na svůj toaletní stolek, viď, že tam nemáš levandulovou vodičku?" "Proč?" povídal tatínek." "Ty víš, že ji tam stále mám a že bez ní být nemohu." Jarka hlasitě zasténal. "Tatínku," povídal, "já jsem ji nenechal na místě. Když jsem chtěl navoněti krále na svém divadélku a šířiti z jeviště královskou vůni, upadla mně lahvička z ruky a rozbila se." Jarka se ještě více rozplakal.

Tatínek však, pohnut jeho lítostí, pohladil Jarku lehce po hlavičce a Jarka se ztišil. "A teď se mně, tatínku, zdálo, že jsem se o tu lahvičku se lvem potýkal, tak jsem se pral, až jsem padl." "A ještě k tomu s postele," dodal tatínek, usmívaje se. "Tatínku," řekl Jarka, již si slzičky utíraje, "prosím tě, už se na mne nehněvej a tu vodičku si už nekupuj, abych ji zase nerozbil. Ona tak krásně voní, nevím, jestli odolám."

Ale tatínek, hladě Jarkovo čelíčko, odpověděl: "Ne, Jaroušku, vodičku koupím si zítra hned ráno, neb nemohu bez ní býti. Osvěžuje mne a posilňuje, jest mně zároveň tou nejmilejší voňavkou. Nemohu se jí zříci. Ale ty, Jaroušku, již nikdy, dokud jsi malý, na ni sahati nebudeš." Jaroušek podíval se na tatínka a zcela vážně odpověděl: "Slibuji ti to, tatínku - můj drahý!"

Když ráno Jarka z koutečku uklízel rozbitou lahvičku, byl zase veselý a šťastný. -

Levandulová vodička jest vůně nervy osvěžující a voňavka nejlepší. Nemá scházeti v žádné domácnosti.

Paleček

Byl jednou jeden chudý chalupník se ženou, a ti měli velkou bídu. Dětí neměli, ale jednoho dne našel chalupník v lese malinkého človíčka, který, sedě na kameni, plakal a naříkal. I donesl jej domů a poněvadž byl to človíček velmi malý, říkali mu Paleček. Paleček měl tvářičku hošíka asi desetiletého a byl též ještě velmi hravý. Muž se ženou si jej přivlastnili a z Palečka upřímně se radovali. Malý Paleček se cítil u nich nevýslovně šťasten a říkal jim tatínku a maminko.

Jednou v zimě byla však u chalupníka velká nouze. Chalupník seděl všecek smuten za stolem a povídá ženě: "Alespoň kdyby nás byl Bůh obdařil dětmi - byly by již velké a mohly jíti na práci do světa - možné, že by i nám vypomohly." - Paleček seděl právě na malém kořenáči a vrtal v hlíně. Slyšel dobře, co tatínek povídal a smutně si povzdychnul. Ale umínil si, že svých pěstounů z bídy vysvobodí. Když večer již jeho pěstouni usnuli, proklouzl skulinkou pod dveřmi zabalený do hadříčků a stulený do myšího kožíšku, který si v létě udělal. Těžko se Palečkovi v té kruté zimě a ve sněhu cválalo, nicméně přece kráčel statečně. Pojednou slyšel dusot koňských kopyt a viděl blížiti se jezdce. Když kůň k němu došel, vyšplhal se po jeho dlouhém ohonu nahoru a brzy seděl na koni u jezdce. Jelikož byl unavený, schoulil se do kapsy jezdcova pláště a usnul. Brzy však se probudil, neboť jezdec s Palečkem v kapse s koně seskočil a pospíchal do zámku, u kterého právě se svým koněm stanul. V zámku uvítal jej krásný princ, který jezdce rychle odváděl do své komnaty. "Tak, co jsi pořídil?" ptal se úzkostlivě princ. - "Pořídil a nepořídil," řekl dosti smutně jezdec. "Dobrý čaroděj mně sice dal klíč od vězení princezny, ale klíčem může toliko princezna zevnitř otevříti. Její okno ve věži nesmírně vysoké jest však hustými mřížemi trojnásob zamřížované. Nelze se tam dostati, leda, že by byl člověk malinký jako prstu u ruky. Čaroděj má sice lék, kterým se člověk stane velkým a silným, ale léku, aby se člověk stal malinkým - ten dosud nemá." Princ smutně vyslechl zprávu jezdcovu a zaštkal. - Jeho spanilá nevěsta zůstane tedy uvězněna dál. - Tu pojednou z kapsy vylezl Paleček. Princ a jezdec udiveně se dívali, kde se tu ten malý mužíček vzal, ale Paleček jim rychle vše vysvětlil. "Přicházíš opravdu jako na zavolanou," pravil princ, "učiníš-li, oč tě požádám, štědře se ti odměním." Tu princ nechal zhotoviti dlouhou tyč, Palečka nahoru posadil a dole tyč stále ještě nastavoval, dokud Paleček okna věže nedosáhnul. Palečkovi nařídil, aby klíč dobře v rukou držel a opatrně se malými mřížemi věže s klíčem protáhl. "V třetí komnatě od okna nalézá se princezna - té klíč odevzdáš a ihned nechť sejde s tebou dolů k vratům, které klíčem otevře. Tam čekáme. " - Paleček si dobře vše pamatoval a s boží pomocí šťastně vše vyřídil. - Když se princezna octla u prince v zámku, děkoval princ radostně Palečkovi a tázal se ho, jakou si přeje odměnu. "Říkali jste," řekl Paleček, "že čaroděj má zázračnou mast, která činí lidi velkými. Rád bych byl velkým, jako vy, abych mohl pracovati a uživiti své rodiče." - "Stane se," řekl vlídně princ a ihned vyslal posla k čaroději. Za nedlouho stal se opravdu z Palečka - velký hoch. Jeho radost byla nesmírná. Díval se na sebe se všech stran a nemohl svoje poděkování ani ku konci dopověděti. Konečně přece se z té radosti uklidnil - rozloučil se a odcházel. "Dole na tebe čeká tvůj kůň," řekl princ, "a co na tom koni nalezneš, patří tobě." - Paleček utíkal s radostí ke svému koni a spatřil, že mu princ naložil na koně velké bohatství. - I ujížděl - ujížděl, až k večeru přijel k známému domu svých drahých pěstounů. Viděl, že jsou smutní a slyšel, jak tatínek vzpomíná na svého drahého Palečka a viděl maminku zástěrou utírati slzu. Nemohl se déle přemoci - zvolal na ně a již byl u nich a líbal jim ruku. Nemohli uvěřiti svým zrakům. - Opravdu Paleček! Ale velký statný Paleček! Paleček brzy jim odevzdal bohatství a tu bylo mnoho radosti a povídání a dodnes není ještě radosti konce.