O hloupém Honzovi

Tak byl jednou jeden Honza, a o tom šla jedna řeč, že je hloupý. Lidé se mu posmívali, Honza si však z toho málo dělal. Jen máma jeho to o něm nevěřila, a Honza to také dobře věděl, že jediná máma má o něm lepší mínění než všichni ostatní a proto měl svou mámu nade vše rád.
Jednou se rozhodl, že půjde do světa hledat štěstí. Lidé se tomu jen smáli, máma však řekla: „Jen jdi, Honzo, však ty jistě štěstí ve světě najdeš.“ A Honza šel. –
Přišel do jednoho města, a v tom městě byl krásný zámek, a v tom zámku bydlel král, který měl krásnou princeznu. Honza slyšel vyprávět, že ten král dá svou dceru tomu, kdo dovede ho svým vypravováním tak udivit, že by zvolal: „To nemůže být pravda.“ I přihlásil se Honza, že se o to pokusí. Král jej dal předpustit. Honza se představil a král jej vybídl: „Tak, Honzo, vypravuj!“ A Honza začal: „Tak, pane králi, já jsem byl na měsíci.“ „To může být pravda,“ odvětil král. „Ale dalo mi to práce, než jsem tam vylezl.“ „To rád věřím,“ na to král. „Hodil jsem si provaz do vzduchu a šplhal jsem se nahoru.“ „I to může být pravda.“ „Když jsem však vylez nahoru, viděl jsem, že se mi kus nedostává.“ „Proč by i to nemohlo být pravda?“ „Tak jsem se musel spustit zas dolů, kde jsem kus provazu uřízl a nahoře ho nastavil.“ „To může být pravda,“ na to vážně král. „Nu a tak jsem se tam šťastně dostal. První člověk, kterého jsem potkal, byl pasák.“ „To může být pravda.“ „Dal jsem se s ním do řeči“ – „to může přec být pravda“ – „a ten vám mně vyprávěl,“ „to může být pravda“ „že jeho táta s vaším tátou pásli spolu prasata.“ „To nemůže být pravda!“ vzkřikl král. Honza se zasmál: „To není také pravda, pane králi, ale vy jste to prohrál.“ Ano, pan král prohrál a Honza vyhrál. Vyhrál krásnou princeznu a půl království k tomu.
Krále to z počátku trochu mrzelo, že má dát svou dceru takovému sprosťáčkovi, co však dělat, když dal slovo? Princeznu to však ani trošku nemrzelo, protože se jí Honza líbil. A Honzu to teprve nemrzelo. Však i pan král se s tím brzy spřátelil, když poznal, že je Honza řádný hoch a že z něj bude jednou zcela dobrý a moudrý král. I slavila se svatba. – Po té řekl jednou Honza k své krásné princezně: „Jsi krásná a spanilá, má drahá, mám tě jistě moc rád, však vím o jedné ženě, kterou znám déle než tebe a již mám déle než tebe rád. A i ona mne dávno před tebou milovala. A na tu ženu nemohu a nemohu zapomenout. Rád bych si pro ni došel, aby zde žila s námi.“ – Princezna se těchto slov hrozně ulekla a její krásné oči se zalily slzami. Myslela nejinak, než že Honza dříve již zamiloval se do jiné dívky a nemůže nyní z mysle ji zapudit a proto, když Honza se jí tázal, zda nešla by pro ni s ním, odvětila uraženě: „Ne, nepůjdu, toho ode mne nežádej.“ A tu se Honza již nezdržel smíchu, vzal princezničku za bradu a dívaje se do jejich uplakaných očí, řekl tak něžně, že by to byl od Honzy nikdo nečekal: „Ale, děvečko drahá, vždyť je to má máma.“ „Tvá máma?“ zvolala princezna, objala Honzu – a za chvíli už jeli.
Máma je uvítala s velkou radostí a ani se tomu moc nedivila, že Honza dostal za ženu dceru královskou. Věděla předem, že princezna s Honzou dobře pochodí a přála si jen, aby i on byl šťasten – Měli jste však vidět, jak celá ves se divila. Teď teprve lidé poznali, že Honza nebyl hloupý. A všechny mámy si přály, aby i jejich děti měly je tak rády, jak Honza svou mámu miloval. To ji opravdu mohly závidět, víc, než to království. Pak vrátili se všichni tři na zámek a byli šťastní a měli se rádi, čím dál víc, a jestli neumřeli, jsou šťastni a milují se až posud.

Osvobozený princ

Kupec jeden měl tři dcery. Kdykoliv se vydával na cestu do trhu, tázal se každé z dcer, co jim má přinésti. Jedna si přála drahé šaty, druhá šperky a ta třetí, nejmladší, žádala na otci, aby přinesl jí růžové poupě, ale tak pěkné, jako žádné na světě. Otec šaty koupil a šperky také, však poupě růžové nalézti nemohl, jelikož čas květů růží již minul. Velice jej rmoutilo, že nemůže dceři nejmladší vyhověti a vracel se smutný lesem. Pojednou v údolí lesním spatří náhle keř a na něm krásné růžové poupě. Zavýskl radostí, utrhl poupě, ale radost jeho netrvala dlouho. Náhle zahučel les jako by se bouře hnala, země se třásla a z pozadí se hnalo k němu hrozné zvíře. "Jak jsi se opovážil květ růže utrhnouti", zařvalo naň, "za to poupě žádám na tobě to, co ti v ústrety nejprve doma přijde". Kupec musel slíbiti, že vyplní přání té zvířecí ohavy. Zvíře nakazovala, že do tří dnů musí to na místo, kde poupě utrhl, poslati, jinak zle se prý jemu povede. Vše jiné by býval raději viděl, aby přišlo jemu vstříc, než nejmladší dceru, jež uvítala jej s dotazem, nese-li růžové poupě. Otec odvětil, že nese, však dal se do pláče a událost celou dceři vypravoval. Ulekla se dcerka, ale utěšovala otce, že se nebojí a skutečně třetí den vydala se na cestu do osudného místa, kde otec poupě růžové utrhl. Jakmile došla, zahučel les, země se třásla a zvíře ohava, stálo před ní, však místo řvaní mluvilo k ní příjemným hlasem a pravilo: "Nic se neboj, krásné děvče, já ti neublížím. Procházej se klidně v tomto lese a jdi i do blízkého hradu, kde nalezneš jídla i lůžko, ale ani slovem nepromluv, třeba ti cokoliv na oči přicházelo a co by tě trápilo: překonáš-li vše, budeš šťastna a spokojena". Děvče poslechlo hlasu zvířete a po procházce lesem zašlo do hradu, kde nalezlo plný stůl jídel. Zámek byl celý černý a ona po jídle ulehla do vystlané postele. O půlnoci však byla zbuzena řevem smečky divokých zvířat a havěti, jež se na děvče sesypala. Štípala ji, trhala ji, děvče však mlčelo. náhle jak přišla, tak zmizela a děvče spalo až do rána. Ráno dívčina vstala a při prohlídce hradu seznala, že jedna třetina hradu byla bílá a pouze dvě třetiny černé. Druhý den se opakovala noc a útok havěti byl ještě děsivější, však děvče přečkalo i druhou noc a ráno byl hrad ze dvou třetin bílý a pouze z jedné třetiny černý. K večeru připlazilo se zvíře k dívčině a ještě laskavějším hlasem nežli poprvé prosila ji, aby tuto noc vydržela v nepromluvila ani slova. Nastala noc třetí, nejhrozivější ze všech. Havěť vlétla do síně, rvala, štípala, tahala, kousala, píchala dívku tak, že již to snésti nemohla a když začala dívku mučiti a maso jí počala trhati z těla, vzkřikla "Jej." Po tomto výkřiku zámek se zatřásl, havěť zmizela a u děvčete stál krásný mládenec, který jí ruku líbal a vypravoval příběh svého zakletí. Ze msty byl zaklet od čarodějnice v ošklivé zvíře na tak dlouho, dokud by jej čistá panna neosvobodila, snášejíc pro něho, ošklivé zvíře, bolesti a muka, mlčky a trpělivě. "Ty krásné děvče, jsi mě osvobodilo a když se spolu zasnoubili, jeli ke kupci, který radostí poskakoval, když spatřil dceru svoji milovanou, kterou již považoval za ztracenou. Hody veliké se slavily a v celém dalekém okolí bylo rozhlášeno, kterak pouhé poupě růžové přineslo dceři kupce veliké štěstí. Dodnes v erbu tohoto rodu je růže stolistá.

Spravedlivý Bohumil

Byli jednou královští manželé, kteří neměli žádných dítek, ač si jich snažně přáli. Král i královna se nad tím velice trápili až jednou král v rozhořčení zvolal: "Když nemám míti dítě z vůle Boha, ať je mám z vůle čerta". A zanedlouho narodila se jim dceruška, které dali jméno Lidumila. Když jí bylo 17 let, byla nejkrásnější dívkou v celém království. Jednou když seděla Liduška s rodiči u stolu, byla velice smutná a než se jí mohla královna zeptati, co jí schází, najednou princezna celá zčernalá padá z lenošky. Král byl celý zoufalý a svolal věhlasné lékaře, ale žádný princeznu nevzkřísil. Pochovali ji do rodinné hrobky a král nařídil, aby ve dne v noci u ní stála stráž. V noci, když se stráž měnila, našli každého roztrhaného a každý se třásl jako osika, když měla na něj přijíti řada. Jednoho dne došlo i na švarného junáka Bohumila, který též na zámku sloužil. Ten však nechtěl se nechati za živa roztrhati a raději uprchl. Na svém útěku potkal stařečka, který upadl a prosil jej, aby mu pomohl na nohy. Bohumil milerád vyhověl. Stařeček ptal se jej, odkud jde a mladík mu vše vyprávěl. Stařeček měl pro něj hned dobrou radu, jak by princeznu vysvobodil a sebe šťastným učinil. "Vrať se zpátky a až přijdeš do hrobky, udělej ručnicí kolem sebe kolo, ze kterého nesmíš vykročiti, ať se děje co děje," Bohumil poděkoval a učinil vše dle rady stařečkovy. O 11. hodině princezna pojednou z rakve vyskočila, začala řáditi a jako saň po hrobce lítala. Chtěla se i na Bohumila vrhnouti, ale kolo nesměla překročiti. To se opakovalo i příští noc a poslední noc měl Bohumil za úkol, aby si až princezna z rakve vyskočí sám do ní lehl a více ji tam nepustil. Jak hrozné divadlo spatřil poslední noc, nedá se vypověděti. Princezna řádila ještě více, trhala svůj oděv a všecko možné slibovala, jen aby ji do rakve pustil. Bohumil však vytrval a nedal se odstrašiti ani když na něj všichni umrlci cenili své holé dásně. Najednou odbije půlnoc, vše je na svém místě, princezna sedí u rakve a slzíc radostí děkuje Bohumilovi, že ji z pekelných pout vysvobodil. Když ráno král i královna viděli, jak princezna zdráva a krásná klečí u oltáře po boku Bohumilově, měli velikou radost a nezbylo jim nic jiného, než dáti jim požehnání na společnou cestu životem.

Dlužno podotknouti, že princ nezapomněl na stařečka, vyhledal ho a ptal se, jak se mu má odměniti a stařeček odpověděl: "Vezmi meč, přetni svou ženu a rozděl se se mnou". Kníže ulekl se tohoto ukrutenství, ale poněvadž chtěl dodržeti slovo, chtěl ženu přetnouti, když stařeček volá: "Nesekej, byla to zkouška, budeš-li dobře panovati" a zmizel. A skutečně Bohumil vládl spravedlivě a lidé měli zlaté časy.

O ohnivém draku

Růženka byla hodné děvčátko. Každému dělala jen radost. Vždy se usmívala. Na koho se podívala svýma krásnýma modrýma očima, zapomněl na všechno na světě, jen cítil štěstí a nevýslovné blaho. Kdo by se byl zlobil, musel se přestat zlobit, kdo by byl plakal, utišil by se a už se nermoutil. Růženku měli proto všichni rádi. Byla všem pravým dobrodiním pro svoji velikou dobrotu a čarovnou moc svého úsměvu. Pro Růženku by každý snesl modré s nebe, za ni by dýchal a do ohně skočil. Tak žili všichni pěkně, spokojeně a navzájem si pomáhali. Nebylo nesvárů mezi nimi. Zlí lidé poznali svých chyb a varovali se jich. Za to vše děkovali Růžence. Nazývali ji svým andělem strážným. Jednou však šla Růženka na návštěvu k svému strýčkovi a tetince. Šla lesní pěšinkou, když tu najednou uviděla před sebou hroznou díru. Vedla do skály a byla vchodem do obydlí strašného draka. Ten drak přiletěl teprve před několika dny a nikdo dosud o tom nevěděl. jinak by se Růženka nevydávala hroznému nebezpečí. Chcete vědět proč? A víte přece, jaký byl ten drak? Nevíte? To vám to musím povědět. Drak, který bydlil v lese ve skále, byl deset metrů dlouhý, tlamu měl tak velikou, že spolkl pár koní jako nic. Zuby byly jako meče a překousaly i železo. Když se rozzlobil, vyplázl ohnivý jazyk a chrlil ze sebe oheň. Po stranách narostla mu křídla. Kůže na jeho těle byla tak tvrdá, že nejostřejší šavle se od ní odrazila nebo zlomila. Drak vylezl z díry. Snad by Růženku sežral jako nějakou malinu, kdyby se byl nepodíval do jejích krásných očí. Růženka ho svýma očima odzbrojila. Ale přece drak ji chytil a zatáhl do svého doupěte do skály. Růženka musila drakovi posluhovati. Příštího dne povídal drak Růžence: "Teď poletím do vesnice, mám veliký hlad a sežeru na koho přijdu!" Růženka dala se do pláče: "Ty, že bys byl tak ošklivý a chtěl mi sežrat maminku, tatínka a třeba i jiné lidi? To nesmíš?" Při tom se pěkně na draka podívala. Drak zkrotl jako beránek. Spokojil se s párem koní. Růženku propustil a na její prosby odletěl zase pryč. Tak Růženka osvobodila kraj od hrozného draka.

Princ Bajaja

Král rozloučil se se svojí manželkou a odjel do boje. Za nedlouho přiklusali k němu poslové, nesoucí radostnou zvěst o narození dvou synů. Zatím co král celou řadu let bojoval, synové, zdraví to hoši, rostli jako z vody. Mladší byl maminčin miláček a proto velmi zhýčkaný, kdežto starší byl otužilý, protože stále běhal po zahradě, ba i na koníčku jezdil. Po osmiletých bojích poprvé shledal se král se svými syny. Matka však představila mu svého mazlíčka jako staršího, protože ho chtěla míti nástupcem královým. To těžce nesl odstrčený bratr, ze kterého se stal po letech statný jinoch. A tak si usmyslil, že pojede do světa. Rozloučiv se se svými drahými, zmizel v polích. Koník nesl jej přes pole i lesy neznámo kam. Když uzřeli věže krásného města, koník uhnul k vysoké skále, která, když kůň do ní kopl, se otevřela. Vjeli dovnitř, kde našli pěknou stáj a tu koník pravil lidským hlasem: "Nyní mě zde necháš a půjdeš do hlavního města ku králi. Vydávej se za němého a budeš-li něco potřebovati, přijď ke mně." Princ šel. Slitoval se král a vzal ke dvoru němého, který kromě "bajaja" neuměl ničeho říci. Říkali mu proto Bajaja. pro jeho veselost a bystrost si ho oblíbily i královy 3 dcery, jimž kreslil ptáky a vil věnce. Princ vida jednou ráno krále smutného, ptal se ho, co to znamená, a ten mu vyprávěl: "Před léty usadili se v mém městě obrovští draci, kteří ničili vše živé a když již vyhubili všechen dobytek, vrhli se i na lidi, takže hrozila zkáza celému městu. Nikdo nevěděl jak by bylo možno draků se zbaviti. Tu přišla jedna kouzelnice a poradila mi, abych drakům přislíbil dorůstající princezny, že prý draci zmizí a zapomenou. Na čas byl pokoj, nyní však draci začínají opětně před branami řváti a žádají splnění slibu. Zítřkem počínaje musím jim dávati každý den vždy jednu dceru." Bajaja vyslechl nešťastného krále a tajně spěchal ke svému koníkovi, kterému vše vyprávěl. "To vše již vím. Zvedni kámen pod žlabem a najdeš tam troje brnění a ostrý meč. Vyzbroj se, sedni na mne a dej se v boj. Slézti ze mne nesmíš, dokud všechny ty stvůry nepobiješ!" Bajaja přišel v nejvyšší čas, když se již drak se řvaním sápal ze své skrýše na princeznu, která již omdlévala. Rytíř Bajaja sekal draku jednu hlavu za druhou, až jej ubil. Pak zmizel neznámo kam. Stejně hrdinně počínal si Bajaja v boji za druhou i za třetí princeznu. Po boji však vždy zmizel. Všechny tři princezny byly zachráněny. V zámku bylo velmi veselo. Nejveselejší byl však Bajaja. Radost byla však přerušena odjezdem královým do boje. Přesto, že v boji pomáhali králi sousední knížata, vítězství jeho bylo na vážkách. V poslední den zasáhl do boje ve stříbrném brnění Bajaja. Vojska královská se vzpamatovala a bitvu vyhrála. Na zámku byly opět velké slavnosti, kterých zúčastnila se všechna knížata, která pomáhala králi v boji. Několik knížat ucházelo se o princezny. Král nevěděl, komu by je dal a aby nikoho neurazil, rozhodl takto: každá princezna dostala zlaté jablko, které hodila s balkonu před knížata. U kterého prince se jablko zastaví, tomu se princezna dostane. U Bajaji, oděného ve zlatém brnění, zastavilo se jablko nejmladší a nejkrásnější princezny Slavěny. Ta se stala jeho šťastnou nevěstou. A byla opravdu velice šťastná když poznala, že Bajaja není němý a že on to byl, který jí a jejím sestrám zachránil životy.

O loupežnících

Tak, jak se na Slávka usmívala jeho maminka, tak hezky se na něho nikdo nikdy nepodíval. Maminčin úsměv byl nejkrásnější a Slávek nejšťastnější ze všech dětí. O to štěstí by se byl málem Slávek sám připravil. Četl knížky o podivuhodných zemích a rád by se byl pustil do světa. Maminka však nechtěla o tom ani slyšet a říkala: "Všude dobře - ale doma nejlíp. Bez tebe bych nemohla šťastně a spokojeně žít." Jednou nemohl Slávek usnout. Stále přemýšlel o cizích krajích, kde jsou jiní lidé a jiné zvyky. Najednou vstal, potichu se ustrojil a vyklouzl ven. Všechno spalo a nikdo jeho útěku nepozoroval. Snad by se Slávek vrátil, neboť si vzpomněl na maminku, jakou lítost by jí udělal, kdyby opravdu utekl. Co tak stojí a rozmýšlí se, najednou vyhrnuli se z křoví loupežníci, chytili ho a hodili na vůz. Rychle odjeli. Kam jej odvezli, Slávek nevěděl. Byla tma a z vozu nebylo nikam vidět. Ale trvalo to hodně dlouho, kolik dní cesty, než se loupežníci zastavili. V odlehlé samotě měli svoji loupežnickou skrýš, o které nikdo nevěděl. Tam musil Slávek pracovat, poklízet, pomáhat při vaření oběda a koně čistit. Kdejaká práce byla, to musel dělat. Loupežníci ho nenechali zahálet. Časem odjeli pryč, jen dva loupežníci zůstávali doma. Slávek byl už v loupežnické skrýši dva roky a hrozně se mu stýskalo po mamince. Litoval, že tak svévolně uprchl. Jinak by ho loupežníci nechytili. Jednou odjeli všichni loupežníci a doma nezůstal z nich ani jediný. Nakazovali mu, ať má všechno v pořádku, že se brzo vrátí. Ale jak byl Slávek sám, využil příhodné chvíle, sedl na koně a rychle ujel. Kam jede nevěděl. Přijel do cizího města a byl by se málem setkal s lupiči. Poznal je hned, vyhnul se jim a ti si jej nevšimli, když jel jinou ulicí. Slávek zůstal již v tom městě. Divil se mnohým věcem. Do každého domu vcházelo se dveřmi, které byly na střeše. Ke dveřím vedly schody a zvlášť upravené cesty. I chlévy měli zdejší hospodáři pod střechou. Ale šlo to, vždyť zapřahali do pluhů a vozů velikánské ptáky. Na polích pěstovali jablka, hrušky a jiné ovoce v zemi, jako my u nás brambory. Zato naopak jejich brambory rostly na stromě. Nikdo z těch lidí se nikdy neusmál. Třeba byli bohati, přece nebyli šťastni. Byla na nich kletba. Jednou nechali v městě starého chudého muže zemřít hlady. Proto od té doby uhostil se u nich stálý smutek. Slávka si všichni zamilovali. Jednou jim Slávek poradil: "Chcete-li býti šťastni, napravte svoji chybu. Postavte veliký dům pro chudé a rozdělte s nimi svůj majetek, aby mezi vámi nebylo chudých. Tím napravíte svůj hřích a kletba věčného smutku zmizí." Všichni obyvatelé toho města uposlechli. A opravdu. Hned zářil z jejich tváří radostný a spokojený úsměv. Aby se zavděčili Slávkovi, dali mu krásného ptáka Velikána, který každého, do se na něho posadil, donesl, kam on chtěl. Slávek ovšem toužebně si přál, aby byl u maminky. Zanedlouho pták Velikán jej k mamince zanesl. To bylo radostí! Však maminka již tisíckrát Slávka oplakala. Slávek už maminku neopustil. Pták Velikán vrátil se zase do své vlasti. Loupežníci, když přišli do své skrýše, ze zlosti shodili hořící lampu a všichni uhořeli.

Čarovná zahrada

Pod kopcem byla malá chaloupka. Bydlili v ní Lubomírovi rodiče a Lubomír. Hoch jako jiskra a nenechal ničeho na pokoji. Tatínek odešel do práce a Lubomír zůstal mamince na opatrování. Co s ním chudák maminka zkusila. Lubomír v posledním čase stal se umíněným a neposlušným. Tak si jednou usmyslil, že si půjde natrhat jablíček a různého ovoce ze zahrady souseda. Co že chtěl dělat? Inu - krást. Mamince to přímo neřekl, ale maminka to na něm poznala a povídala: "Lubomíre, zůstaň doma, mám dnes hodně práce, pomůžeš mi! Přenes mi nejprve dříví a uhlí! Pak mi doskočíš pro vodu, ke kupci doběhneš, dojdeš tetě se vzkazem a zameteš dvorek!" Lubomír jakoby neslyšel. Vytratil se jako pára a utíkal na kopec. Tam si postavil jejich soused nádherný palác. Kolem dokola byl obklopen překrásnou zahradou. Kdo to byl ten jejich soused, nikdo nevěděl. Přistěhoval se odněkud z cizí země a s lidmi se nestýkal. Lidé se ho báli a říkali, že provádí různá kouzla a čáry. Kdo mohl, vyhnul se krásnému paláci na deset honů. Kdo k tomu cizímu pánovi nemusil, nešel. Ale Lubomír? Ten často nakukoval přes plot do jeho zahrady. Kde kdo říkal, že to je čarovná zahrada. Rostly v ní zvláštní stromy a květiny s ohromnými květy. Všeho ovoce tam bylo hojnost. Podivní ptáci usadili se v korunách stromů. Sem vypravil se Lubomír. Vylezl na plot a hop! Už byl v zahradě. Počínal si jako slepý. Ani se nepodíval, zda-li ho někdo nevidí a rovnou se škrábal na strom. Pán zahrady právě seděl u okna a dobře Lubomíra pozoroval. Doopravdy, znal všelijaká kouzla, ale nebyl tak zlý, jak se lidé domýšleli. Hned si usmyslil, že Lubomíra potrestá. Kouzelnou hůlku držel zrovna v rukou, udělal s ní tři kruhy a zašeptal několik tajemných slov a řekl: "Co utrhne, ať se mu přilepí na nos!" Lubomír trhal oběma rukama. Sotva však utrhl čtyři červená jablka, dostal ránu do nosu, až spadl se stromu. Jablka se mu přilípla na nos. Najednou se slétli ptáci a začali ho klovat. Lubomír chce honem utéci, ale jak přelézá plot - roztrhne si kalhoty. Odkudsi přilétly vosy a ucítily vůni Lubomírových nakradených jablíček. Usedaly Lubomírovi na nos i tváře a hrozně ho popíchaly. Lubomír utíkal po kamenité cestě s kopce a pro pláč neviděl na cestu. Upadl několikrát na ostré kameny a celý se potloukl. Když doběhl domů, vosy odlétly, ale jablka zůstala na nose. Všichni se ho polekali, jaký byl Lubomír opuchlý, roztrhaný a zkrvavený. Pak musil znovu s tatínkem k pánovi zahrady a pěkně odprosit. Pán ho zbavil kouzla. Lubomír již nikdy nekradl. dostal řádně za vyučenou.