Ptáček z ráje

Přiletěl jednou na svět skutečný rajský ptáček; ten byl tak nádherně krásný, uměl tak přelíbezně zpívati, že při jeho zpěvu byl by každý člověk chtěl samou blažeností zemříti.
Třpytící se peří rajského ptáka hrálo všemi duhovými barvami a dlouhá pera na ocásku byla střídavě zlatá i stříbrná. Na hlavince, jakoby vysokou korunku, měl chochol, jehož každé jednotlivé peříčko bylo nahoře ukončeno lesknoucím se diamantem. Krásný tento pták létal a zpíval nad královskou zahradou; spatřila jej z okna královského sídla mladičká princeznička a hned vyslovila přání, že toho líbezného zpěváčka musí dostati. – Ovšem, ale nebylo snadno polapiti ptáka, který létal rychleji nežli blesk a nedovolil nikomu, aby se k němu přiblížil. Marně starý král i královna vymlouvali dcerušce takové marné přání, neboť ona, protože byla umíněnou jedinačkou, se vyslovila, že toho krásného rajského zpěváčka míti musí a musí!
Dá se mysliti, jak mocný a bohatý král vynaložil veškeré úsilí, aby dceruščině přání vyhověl a královna zrovna tak; zdaleka široka svoláni myslivci a zkušení lapači ptáků, ale úsilí i těch nejobratnějších ptáčníků zůstávalo marné. Pohněvaná a vzdorovitá princeznička řekla: „Je to nějaký nehodný pták, nechce-li jíti ke mně, aby v královském zámku přebýval ve zlaté kleci, kde bych jej krmila jen cukrem a těmi nejdražšími lahůdkami.“
„Žádný pták netouží po zlaté kleci, každý je raději na svobodě, aby mohl létati vysoko k oblakům a ke slunéčku, “ odpověděl kterýsi starý, zkušený dvořan. A prastará chůva princezničky, která kdysi kolébala i jejího královského otce, když tento jako drobné nemluvňátko ležel ve stříbrné kolébce, stejně vykládala: „Kde by se rajskému ptáčkovi zalíbilo, tam by musilo býti právě tak krásně jako v samém ráji.“
„Nu, a jaké pak to tam je, v tom ráji?“ přála si zvěděti princeznička, lichotíc se k milé stařence.
„Ani nevím. Já jsem tam nebyla, ale povídá se, že tam na stromech rostou zlatá jablka.“
„A kdybychom u nás měli zlatá jablka, zůstal by u nás ten krásný ptáček?“ „Snad, ale nevím to jistě,“ odpovídala chůva. Nyní princeznička znovu naléhala na svého královského otce, aby nechal do zahrady nasázet stromů se zlatými jablky. Otázal se král moudrých lidí, a ti mu vysvětlili, že to jsou pomeranče a rostou i uzrávají na teplém Jihu.
Nechal král přivézti z Jihu pomerančové stromy, které musili zahradníci pěstovati v teplých skleníkách, protože jim zdejší chladné podnebí nesvědčilo. Denně vyhlížela nyní princeznička, jestli zlatý ptáček zaletí k zlatým jablkům, ale marně. –
Pomeranče rostly, sládly, ale rozmazlená princeznička nikomu nedopřála jejich lahodného ovoce a co sama pojísti nemohla, raději nechala zkaziti, nežli aby to rozdala chudým dětem, které toužebně pohlížely do královských zahrad skrze husté mřížoví.
„Jaká je to zlá a nepřející dívenka,“ mluvilo se o královské dcerušce a to si snad myslil i ten krásný rajský pták, neboť stále řidčeji létal kolem, již více nezpíval a také jeho skvostné peříčko jakoby nějak potemnělo.
Když jednou královna ve zlatém kočáře si vyjela na procházku, sloužící zapomněli ihned uzavříti mřížová vrata a do zámku vešlo chudé, osiřelé děvčátko. Nikým neviděno šlo a šlo až ke stromům se zlatými jablky. Dychtivě pohlížela hladová chuděrka vonné lákavé ovoce a již se shýbala pro pomeranč v trávě na zemi spadlý.
„Necháš toho!“ zle ji okřikla spěchající sem princeznička. S uslzenýma očima pohlédla na ni hladová sirota. I hnulo se cosi v srdéčku princezničky a ona za souhlasu chůvina dala cizí dívence plný klínek „zlatých jablíček“. A tu přihodil se zázrak. Sotva potěšena, chuděrka odešla, k princezničce se snesl rajský zlatý ptáček a zapěl: „Budeš-li vždycky tak dobrá i přející chudáčkům, zůstanu u tebe navždy!“ A tak se i stalo. –

Pták dam

Byl jednou jeden král a ten měl dvanáct dcer. I stalo se jednou, že princezny odešly jednou na procházku, ale již se nevrátily. V království nastal veliký smutek a zpráva o neštěstí se šířila do všech zemí. A tu došla také do daleké říše ke králi, který měl dvanáct synů. Princové byli hned plni odhodlání, že princezny vyhledají! Král zprvu nechtěl ani slyšet, ale nakonec jim vypravil loď, na níž ustanovil velitelem rytíře Roda, zkušeného námořníka.
Dlouho již jezdili po moři, když tu jednou vypukla taková bouře, že všichni na lodi museli nepřetržitě tři dni a tři noci pracovati a býti na stráži, aby loď zachránili. Když bylo po bouři, vysíleni, naráz usnuli, jen nejmladší princ nemohl usnouti. Rozhlíží se a tu vidí, že loď pluje kolem jakéhosi ostrova, kde na břehu pobíhá malý pejsek, kňučí a štěká.
Princ odvázal člun a přivesloval k ostrovu; chtěl pejska chytit, ale ten uskakoval a lákal prince dál a dál, až jej dovedl k nádhernému zámku. Před zámkem na lávce seděl muž – tak ošklivý, že princ se otřásl hrůzou. Ale pejsek, jakmile ohyzdu spatřil, proměnil se v krásnou princeznu; byli to jeden z princů-trolů a jeho dcera. Trol prince oslovil a bylo vidět, že o všem ví. Prozradil mu také hned, kde jsou ztracené princezny: „Jsou u mého pána, který má dvanáct hlav! Ty můžeš zůstati u nás a vzíti si mou dceru, ale dříve musíš zabíti trola, mého pána. Zkus, můžeš-li se ohnati jeho mečem!“ a podával princi ohromný meč. Princ jím ani nepohnul; ale když se třikrát napil z jakési lahve, mával mečem jako pírkem.
„Dobře“, řekl Trol. „Vrať se na loď. Zase zažijete velkou bouři. Až přejde a všichni znaveni budou spáti, vystup na břeh a jdi, až přijdeš do zámku, kde vlci, medvědi a lvi stojí na stráži – ale neboj se, neublíží ti! Uvnitř v zámku najdeš toho lupiče, jak spí a všech dvanáct princezen, které mu vískají hlavy. Rychle se přibliž a hlavy mu utni, jinak bude s tebou zle!“
Princ poděkoval, vzal meč a vrátil se na loď. Nikomu neřekl ani slova. Zase pluli dále a po čase se přihnala bouře. Vše bylo na vlas tak, jak Trol předpověděl. Když všichni usnuli, princ vystoupil, přišel k zámku, prošel strážemi, které se mu plazily k nohám a našel komnatu, kde spal starý Trol a ubohé princezny mu vískaly hlavy. – Princ jim dal znamení, aby se vzdálily a když se tichounce vytratily, rozpřáhl se a všech dvanáct hlav Trolovi uťal, až krev potokem tekla. Pak dojel zpět k lodi, vzbudil ostatní a vedl je na ostrov: viděli potok krve, zámek i mrtvého Trola a žasli… Trolovo tělo a hlavy naházeli do moře, podali rámě šťastným princeznám a všichni šli v průvodu zpátky na loď. Uprostřed zpáteční plavby princezny si vzpomněly, že na zámku nechaly své zlaté korunky. Ale nikdo se neměl k tomu, aby pro ně jel, jenom zase nejmladší královský syn. „Spusťte plachtoví a počkejte, až se vrátím!“ řekl. – Sotva však zmizel z dohledu, tu rytíř Rod, který byl nevěrný a chtěl získati nejmladší princeznu pro sebe, prohlásil, že čekati nebude – princ prý se jistě nevrátí! – A tak odpluli.
Mezitím nejmladší princ přišel zpět do zámku, nalezl korunky, naložil je na člun a tu vidí – loď nikde. Zarmoucen vrátil se do zámku, uzamkl se a ulehl na lůžko. Najednou začalo to v celém zámku praskati a lupati, zdi se chvěly v základech a bylo slyšeti hlas:
„Já jsem, princi, Veliký pták Dam,
pomohu, kde nezmůžeš nic sám!
Ale až se ráno probudíš, přines mi z komory čtyři tuny žita k snídani; dokud je nemám v sobě, nemohu nic podniknouti!“ Druhého dne ráno spatřil princ u svého lůžka obrovského ptáka. Honem přivlekl z komory snídani, pak mu zavěsil na jednu stranu krku skříň se zlatými korunkami, na druhou tolik zlata a stříbra, co by se to vyvážilo, a sám si sedl ptákovi na záda a pevně se chytil velkého pera v týle. Jen to vzduchem zafičelo a již byli u prince Trola. Ten měl radost!
Bohatě prince obdaroval a posadil ho do železného člunu. Řekl: „Člune, jeď!“ a člun se rozletěl jako šíp. – „Nestarej se o člun,“ volal za princem, „až dojedeš, obrať jej a řekni: ‚člune, jeď zase domů‘ a bude vše v pořádku!“
Princ dojel domů dávno před velkou lodí. Na břehu vyložil své poklady, obrátil člun a zavolal: „Člune, jeď zase domů“ a člun zmizel. Pak se převlékl do námořnických šatů a ubytoval se v chudé chatrči.
Konečně připlula loď. Bylo plno jásotu a radosti, jen nejmladší princezna byla smutná: bála se však pomsty rytíře Roda, proto mlčela. – Bylo den před svatbou, když vstoupil k princeznám muž v námořnické kajdě a nabízel ke koupi klenoty. Vyložil zboží, princezny na sebe pohlédly. „Máš snad něco lepšího?“ ptaly se. „Možná,“ řekl kramář a vyložil zlaté korunky. Tu poznaly princezny každá svou korunku, a ta nejmladší i svého prince: s jásotem mu vletěla do náručí.
Teď se vše vysvětlilo! Na rozkaz králův byl zrádný princ Rod ihned popraven a již nazítří se slavila svatba, které rovné nebylo – ve dvanácti královstvích se o ní mluvilo …

Dary lesní panny

Libor, už jako malý hoch, toužil být hodinářem. Zajímala jej všechna ta kolečka, péra a páky, které viděl v městě, v hodinářské dílně. Když dorostl, prosil otce, aby ho dal na učení k městskému hodináři, že se bude velmi snažit, aby z něho byl dobrý řemeslník. Otec mu vyhověl a Libor se brzy naučil všemu, co uměl sám mistr, a vyrobil mnoho krásných strojků. Ale toužil stále udělat ještě něco většího. – Když šel jednou městem, potkal na náměstí krásnou lesní pannu, která si vyšla z lesa na procházku. Měla dlouhé zlaté vlasy, které jí splývaly až k zemi a šla tak lehce, že to vypadalo, jakoby tančila. Přes svůj oblek z trávy a kapradí, přehodila si zelený hedvábný plášť a nohy obula do stříbrných střevíčků. Doufala, že teď vypadá jako vznešená dáma a že ji nikdo nepozná. Ale zapomněla, bláhová, že jí ve vlasech sedí malá, černá zmije a že celý průvod lesních zvířat doprovází ji až na náměstí. Podle toho všeho poznali lidé, kdo je to navštívil, někteří se křižovali, jiní se s křikem rozutekli po městě, aby přivedli ještě víc diváků. Ale nejhůře vyváděli kluci. Pískali a křičeli a mnoho jich počalo sbírat kamení. Libor potkal lesní pannu právě uprostřed náměstí. Zastavil se všecek užaslý, aby si ji mohl lépe prohlédnouti. Zdálo se, že lesní panna nevidí povykujících kluků, ani sběhu lidí. Dívala se s úsměvem na Libora a děkovala na jeho hlubokou poklonu. Hoch byl velmi nešťasten, že tak krásná paní je předmětem posměchu a urážek. Proto jí nabídl rámě a vyvedl ji z města. Na kraji lesa poděkovala mu lesní panna a pravila: „Znám tvoji touhu: rád bys udělal to, co se nepodařilo ještě žádnému z lidí. Ale buď klidný! Teď to uděláš!“ – Libor se vrátil domů rozrušen a pustil se hned do práce. Podařilo se mu vyrobit nádobu, ze které stisknutím knoflíku vytékala čistá, pitná voda. Byl to vynález, který znamenal veliké dobrodiní pro lidi. Budou nyní míti čistou vodu na dosah ruky a také všechny suché kraje na zeměkouli Libor zavodní. Ale když chtěl v rychlosti udělat druhou stejnou nádobu, viděl, že to už nedokáže. Byl z toho tuze něšťastný a první nádobu ve zlosti rozbil. Nějaký čas nemyslel na lesní pannu a pracoval v dílně jako dříve. Ale netrvalo t dlouho a posedla jej znovu touha vytvořit něco velikého. Tentokrát se mu podařilo vyrobit zvláštní kolečka, která, připnuta k lidským nohám, sama jezdila. Libor s radostí viděl, že nyní nebude člověk potřebovat žádného povozu, ale bude se sám na zemi pohybovat velkou rychlostí. Převedl svůj vynález před královským palácem a král si u něho objednal na tisíce takových koleček. Ale i tentokrát poznal Libor, že nevyrobí už ani jediné kolečko. Proklínal nyní svoji dovednost, která byla k užitku pouze jedinému člověku, kdežto on chtěl pomáhat všem lidem. Rozbil kolečka, jako před tím nádobu a zabýval se zase jenom hodinářstvím. Brzy na to se mu v noci zdálo, že potkal znovu lesní pannu. Poznal ji podle čtveráckého úsměvu, který ji pohrával na rudých rtech. „Proč ničíš to, co jsi udělal? Proč jsi tak bláhový?“ ptala se Libora. Chtěl odpovědít, že to nemá pro něho žádné ceny, ale lesní panna už zmizela. Druhý den pokusil se Libor o nový vynález. Udělal velikou zářící kouli, která se podobala malému slunci. Vycházelo z ní takové teplo a světlo, že se noc proměnila v den a zima v léto, tam, kde ohnivá koule právě zářila. Ale marně se Libor pokoušel vyrobit takových koulí více. Když poznal, že jeho námaha je opět marná, vzal kouli a zapálil s ní všechny nástroje ve své dílně, aby nemohl už pracovat a měl na vždy pokoj. – Když byla dílna v jednom plameni, stála před zoufalým hochem – lesní panna. „Udělala jsem z tebe největšího vynálezce všech dob!“ pravila vyčítavě. „Ale tím, že jsi zničil i poslední svoje dílo, přišel jsi též o schopnost tvořit geniální věci!“ „Chtěl jsem, aby z mých vynálezů mělo lidstvo užitek,“ řekl nešťastný Libor, „ale takto měly cenu jen pro mě!“ „Což nemohli jiní tvoje dílo rozmnožovati?“ ptala se lesní panna. Libor se div neskácel. Spěchal k dílně, aby zachránil alespoň ohnivou kouli, ale ta už zmizela v plamenech. Tak zůstal Libor jenom hodinářem a do smrti litoval toho, jak naložil s dary lesní panny.

Kraťánek

Dvěma chudým manželům, kteří už měli dětí jako smetí, narodila se ještě dvojčátka – kluci jako buci. Ale to nebyly obyčejné děti! Hned se postavili a že půjdou do světa. A šly. Po cestě si vzpomněli, že nejsou křtěny: „Tak já se budu jmenovat Kraťánek,“ povídá mladší. – „A já Král Lavring, “ prohlásil starší. Tak jeden druhého pokřtili a šli dále, až přišli k rozcestí. Tam se rozloučili: Král Lavring se dal na západ, Kraťánek na východ. „Přijdeš-li do velké tísně,“ řekl jeden druhému, „zavolej třikráte mé jméno a já přijdu!“ – My půjdeme s Kraťánkem.
Když chviličku šel, potkal babku, hrbatou a pokroucenou, která měla jenom jedno oko a ještě je v ruce držela. Kraťánek honem se přitočil a oko jí sebral. „Jéjej,“ křičela babka, „kam se podělo mé oko?“ – „Já je mám,“ zvolal Kraťánek – „co mi dáš, když ti je vrátím?“ – „Meč, který porubá každé vojsko – i to největší na světě!“ slibovala babka. – „To je málo,“ povídá Kraťánek, „přidej něco!“ – „Přidám loď, která pluje přes sladké i slané vody, přes hory a doly.“ – „Tak to sem dej,“ řekl Kraťánek, „ale ještě ti oko nevrátím, musíš dáti něco do třetice.“ Baba křičela a láteřila, nakonec však svolila: „Už nemám nic, ale naučím tě vařit pivo ze sta nákladů sladu najednou.“ – „Tak honem pověz, jak se to dělá,“ naléhal Kraťánek a babka pověděla. Pak teprve dostala své oko a mohla jít dále.
Ale Kraťánkovi se zachtělo vyzkoušeti lodičku. Strčil do ní jednu nohu – loďka byla hned větší. Strčil do ní druhou – a už byla zrovna tak veliká jako lodě, které plují po moři. Kraťánek poručil: „Ke královskému zámku!“ – Loďka vyrazila jako pták a letěla vzduchem, až před královským palácem zastavila. Lidé se sbíhali aby viděli, kdo to přijel, ale Kraťánek honem šups! z lodičky, ta hned se scvrkla, takže ji mohl do kapsy vstrčiti. A tak, když přišli blíže, viděli jenom malého otrhánka. Pan král ho přijal do služby a poslal do kuchyně, aby kuchaři donášel dříví a vodu. – Když Kraťánek vkročil do zámku, vidí, že všechno je potaženo černým suknem. „Co to znamená?“ ptal se kuchaře. – „Naše princezna je zaslíbená netvoru Trolovi, který si pro ni příští čtvrtek přijde. Rytíř Rod se sice zaručil, že Trola zabije, ale bůhví, svede-li to,“ bědoval kuchař. Kraťánek mlčel…
Přišel čtvrtek a rytíř Rod vyvedl ustrašenou princeznu k moři, kam si měl pro ni Trol přijíti. Sotva tam došli, nechal rytíř princeznu stát, honem vylezl na vysoký strom a schoval se mezi větvoví, jak jen se dalo. Mezitím vytratil se Kraťánek z kuchyně a pospíchal k mořskému břehu, co mu nohy stačily. Jen tam doběhl, blížil se Trol. Byl jako hora veliký a tlustý a měl pět hlav. Hned se na Kraťánka vyřítil se železnou tyčí, ale Kraťánek popadl meč, který dostal od babky a ťal po něm tak mocně, že všech pět hlav se kutálelo v písku. Princezna byla osvobozena a radostí nevěděla, co dělati. Děkovala vroucně Kraťánkovi a protože byl zápasem unaven, řekla mu: „Polož si hlavu na můj klín a odpočiň si chvilinku!“ – Stalo se a zatím, co Kraťánek spal, zavěsila mu princezna na hrdlo pod šaty zlatou stuhu.
Netrvalo dlouho a rytíř Rod slezl se stromu. Pohrozil princezně, že ji zavraždí, řekne-li jen slůvko tom, jak se věc doopravdy sběhla; pak ji odvedl na zámek, prohlásil se jejím osvoboditelem a pan král z vděčnosti hned kázal strojiti svatbu. – Kraťánek zatím se odebral na Trolovu loď, sebral zlata, stříbra, drahokamů, kolik mohl unésti, a vrátil se do zámku, kde vše dobře ukryl.
Při svatební hostině Kraťánek naléval vína a ukápl náhodou na talíř rytíře Roda. Ten se rozlítil, popadl Kraťánka, až se mu kajda rozlétla a hle! Zlatá stuha jako slunce zazářila mu na prsou. Princezna vykřikla: „Hamba, rytíři Rode, že tlučete mého pravého zachránce!“ – Rytíř Rod zle se kasal, ale král se zamračil a řekl: „Kdo ji zachránil, dovede to zajisté dokázati!“ – „Ovšem,“ zvolal rytíř Rod a přinesl Trolovy jazyky. Kraťánek neodpověděl, ale přivlékl všechny poklady, které sebral z Trolovy lodi. Pan král ho objal a prohlásil: „Kdo takovými klenoty se může prokázati, ten také zabil Trola! Jinde tak vzácných věcí není!“ – Hned se všechno změnilo: rytíře Roda hodili do dračí sluje za jeho zradu a Kraťánek se stal dědicem poloviny království a princezniným ženichem. Při zasnoubení svěřil mu král, že měl ještě jednu dceru, kterou vězní však pod mořem jiný obr Trol. – Kraťánek hned skočil do lodičky, z lodičky hup! do moře, a tam uvařil Trolovi a jeho lidem z jednoho sta lodních nákladů sladu tak silné pivo, že všichni mrtvi na zem se svalili.
Teď byla i druhá princezna otci navrácena a štěstím rozkvetla jako růžička. Jen jedno ji trápilo: že nemá Kraťánka za ženicha. A ten třikráte zavolal jméno svého dvojčátka a již tu byl Král Lavring. Princezně se zalíbil na první pohled, a tak se slavily dvě slavné svatby najednou a bylo hodování a bylo radování, že celé tři měsíce se lidé veselili a ani dětičky do školy nemusily. To byste taky rády, ne?

Křesadlo

Bylo po vojně, a vojáci se vraceli vesele do svých domovů. Jeden z nich se však loudal po silnici sám a sám, a tuze se mračil. Potkala ho stará čarodějnice a ptala se ho, proč se tak mrzutě dívá na svět?
„I, nemám kam jíti, jsem sirotek, a k tomu úplně bez peněz!“ bručel voják.
„O peníze by nebylo, těch bys mohl míti plnou torbu, jen kdybych věděla, že se nebojíš!“
„Já a bát se? – Bábo, to se mi ještě nikdo neodvážil říct!“ rozesmál se voják. A čarodějka pokračovala:
„Tedy poslyš: Pod tímto dutým stromem, u něhož stojíme, je sklepení, ve kterém je ukryt obrovský poklad. Leží ve třech místnostech. V první jej hlídá pořádný pes s očima jako husí vejce, ve druhé místnosti sedí na truhle ještě větší hafan, s očima jako dva melouny, a ve třetí, poslední, tam je pes s očima jako mlýnská kola. Ty však se jich nemusíš báti. Vezmi tuhle moji zástěru a psa klidně na ni posaď. Potom si můžeš nabrati peníz, kolik jen budeš chtít. Mně přines odtamtud jenom staré křesadlo, kterým už moje prababička lampy zapalovala! Chtěla bych je na památku a jsem už stará, nemohu se pro ně spustit!“
„Dobrá, dobrá, spolehni se na mne! – Ale jak se dostanu dovnitř?“ Vyptával se voják. „Strom je dutý,“ odpovídala čarodějnice. „Ováži ti kolem těla provaz, ty vylezeš nahoru a otvorem se spustíš dovnitř. Já přehodím provaz přes silnou větev, a jakmile mi dáš znamení, vytáhnu tě.“
Stalo se, jak čarodějnice chtěla. Voják, přepásaný provazem, jehož druhý konec bába držela, zmizel v dutině stromu. V tajemném sklepení našel všechno přesně tak, jak mu to čarodějka líčila. Psi – hlídači byli vskutku strašní, ale statečný voják je posadil jednoho po druhém na zástěru a nabral si z první truhly měděných, které vysypal, když ve druhé truhle objevil stříbrňáky. Těmi si teď brašnu naplnil a opět je všechny vyházel, neboť třetí truhla obsahovala samé zlaťáky. Nacpal si jich vrchovatě, psa opět posadil zpátky a ubíral se k východu. Cestou sebral s police staré křesadlo a potom zatahal za provaz.
Bába táhla, táhla a náš voják stál za chvíli opět vedle ní na silnici. Chtěl jí vypravovati, jaké to tam dole bylo, ale ona ho odbyla a jen se sháněla po křesadlu. Vojákovi to bylo divné a ptal se jí, co vlastně bude s křesadlem dělati?
„I nic! To už není tvoje starost!“ zavrčela, a voják počal tušiti, že křesadlo nebude jen tak obyčejná věc.
„A já ti je nedám, dokud mi nepovíš nač je!“ zvolal a vysoko křesadlo pozdvihl, takže bába na ně nemohla dosáhnouti. „Povíš?“
„Nepovím, nepovím! křičela, zlobila se, dupala ve vzteku nohama, až najednou upadla na zem a již nevstala. O tom voják nevěděl, neboť jakmile začala křičeti: „Nepovím, nepovím, „zvolal on: „Tedy si ji nechám!“ A upaloval pryč, ke městu, s křesadlem i zlaťáky. Tam si koupil nádherný dům, skvostně se oblékal a žil jako velký pán. Brzy uslyšel, o čem si celé město vypravovalo. Na nejvyšším jeho pahorku se vypínal hrad, obehnaný mocnými valy, a uvnitř věznili královští rodiče princeznu, svoji jedinou dceru, protože jí bylo prorokováno, že se provdá za obyčejného vojáka.
„Kéž bych ji mohl alespoň jednou spatřiti!“ zatoužil voják a křísl starým křesadlem, neboť si chtěl zapálit dýmku. Byla již noc, a on seděl při víně a pokuřoval. Sotva však vylétla z křesadla první jiskérka, stál před ním obrovský pes z první místnosti podzemního sklepení.
„Stane se, jak si přeješ!“ zahovořil k překvapenému vojákovi, vyběhl ven a za několik minut se vrátil, nesa na svých zádech spící princeznu, kterou uloupil z pevného hradu. Voják se nad ní sklonil a zatajil dech. Byla opravdu překrásná a spala sladce, jako andělíček. Pokynul psovi, a ten ji zase odnesl zpět, odkud ji byl vzal. – Nyní už věděl, nač je staré křesadlo! Mělo větší cenu nežli všecky poklady světa. Neboť, podle toho, zakřesal-li jednou, dvakrát, nebo třikrát, objevil se v ráz pes z prvního, druhého nebo třetího sklepení, a každý z nich mu přinesl všecko, nač si vzpomněl: peníze, šaty, klenoty, i královskou princeznu, do které se voják zamiloval, a každé noci se na ni musel alespoň podívati.
Jedenkráte se však přece prozradilo, že princezna v noci mizí ze svého pokoje neznámo kam, a její matka, královna, jí připevnila na rukáv hedvábné košile malý váček, naplněný krupicí, když dívka usnula. Váček byl prostřižen, a když pes nesl v noci spící princeznu městem, trousila se krupice a značila cestu k vojákovu obydlí. Ráno šli královské stráže po této stopě, a bylo zle. Vojáka zatkli a vsadili do vězení. Měl býti popraven za svoji opovážlivost ráno druhého dne. Ach, kdybych byl měl u sebe svoje křesadlo, které v rozčilení zapomněl doma!
Štěstí mu však přálo i tentokráte. Kolem vězení běžel pekařský učeň, a voják naň zakýval: „Nepospíchej tak, chlapče, dojdi mi raději do mého domu pro staré křesadlo! Chtěl bych si zapálit dýmku. Přineseš-li mi je, dostaneš pět zlaťáků!“ – Učeň zavýskal a upaloval pryč. Za nedlouho se vrátil s křesadlem a přešťasten tiskl v dlani pět dukátů jako odměnu.
Teď se voják opět ničeho nebál. Když už stál pod šibenicí, tu před tváří krále, královny, sličné princezny i všeho dvořanstva a lidu, kteří se přišli na jeho smrt podívati, žádal o poslední milost: aby si směl naposled zakouřit! Král kývl na souhlas, a voják vyňal z kapsy křesadlo. Křísl jednou, dvakrát, třikrát, a vy uhodnete již, co se stalo: přiběhli tři strašliví psi, velcí jako telata, a na přání svého pána se vrhli na krále a královnu. Nikdo se neodvážil přispěti jim na pomoc, a voják odvolal hrozná zvířata teprve, tehdy, když mu královští manželské slíbili, že ho nejen osvobodí od trestu smrti, ale že mu dají i svoji dceru za manželku.
Že byl tak hezký a statečný, princezna se nehněvala a ráda ho uznala za svého ženicha. Nazítří se slavila slavná svatba, na hostinu byli pozváni také všichni psi, kteří dostali celé hromady masa a kostí a náramně si libovali.

Čaroděj

Žil jednou starý, chudobný člověk, který neměl nic jiného, než malého synka. Poněvadž pro stáří a chorobu ho více živiti nemohl, chtěl ho dát do služby. Vypravil se proto se synkem po vsích a městečkách hledati službu. Když tak oba kráčeli lesem, spatřili sedícího starce, který se jich tázal: „Kampak, pantáto, s tím synkem?“ „ I do služby, neboť oba se doma uživit nemůžem.“ „Dej ho tedy do služby ke mně,“ řekl lesní stařec. „Jsem velký čaroděj a u mne se Tvůj synek mnohému užitečnému přiučí. Musí ale sedm roků u mě sloužiti a pak si pro něj můžeš přijít. Když jej poznáš za sedm let, vrátí se s tebou domů, když nikoliv, zůstane dále u mně.“ Otec svolil a synek šel s čarodějem. Ten bydlel v tmavé sluji v lese, ale když se slují prošlo, byly tam překrásné komnaty plné čarodějných knih, ve kterých celé dny čaroděj čítal a které Jeník oprašoval. Jindy býval čaroděj na cestách a tehdy Jeník čítal pilně v jeho knihách a během několika let se z nich přiučil více, než uměl sám čaroděj. Jednoho dne pochválil čaroděj Jeníka za jeho věrnou službu a tázal se ho, proč je stále tak smuten. „Stýská se mi již po otci a chtěl bych jej alespoň na krátko uzřít.“ Čaroděj vyhověl Jeníkovi a svolil, aby navštívil otce. Jeník našel otce velmi utrápeného, neboť léta plynula a on nebyl si jist zda svého synka po 7 letech pozná. Nad tím se velmi trápil. Řekl mu Jeník: „Otče, až po sedmi letech po sedmi letech přijdeš k čaroději pro mě, pamatuj si, že budu proměněný v bílého holuba a s mnoho jinými budu sedět na stromě. Svěsím křídlo, abys mě poznal, tak se nezmýlíš. Netrap se a v daný čas přijď pro mne. Umím nyní více čarovati, než můj pán“. Uplynulo sedm roků a starý otec si šel do lesa pro svého syna. Čaroděj litoval, že Jeník ho má opustit a řekl otci: „Tvůj syn sedí mezi bílými holuby na stromě, vyber si jej.“ A tu otec ukázal na jednoho, který měl svěšené křídlo a řekl: „To jest Jeník, toho mi vrať.“ Čaroděj viděl, že jeho kouzla Jeník zná a že otci poradil, velmi se rozzlobil, proměnil se v krahulce a pustil se za Jeníkem-holubem, který vida nebezpečí, rychle letěl k domovu. Již, již čaroděj Jeníka doháněl, když holub ve své úzkosti vletěl oknem do knížecího zámku, kde dcera knížecí u okna vyšívala a skryl se v jejím klíně. Polekána vzala princezna bílého holoubka do rukou, když v tom prudce přihnal se jeřáb a na princeznu dorážel. Čáry, které znal, proměnil se Jeník v pěkného lovce a jestřába šípem proklál. Princezna děkovala svému zachránci, přišel i kníže a Jeník jim vypravoval vše o svém otci, své službě a čaroději. Princezna si Jeníka zamilovala, i knížeti se statný jinoch líbil a tak oba slavili svatbu, starého otce vzali k sobě a dlouho všichni panovali.

O hloupém Honzovi

Tak byl jednou jeden Honza, a o tom šla jedna řeč, že je hloupý. Lidé se mu posmívali, Honza si však z toho málo dělal. Jen máma jeho to o něm nevěřila, a Honza to také dobře věděl, že jediná máma má o něm lepší mínění než všichni ostatní a proto měl svou mámu nade vše rád.
Jednou se rozhodl, že půjde do světa hledat štěstí. Lidé se tomu jen smáli, máma však řekla: „Jen jdi, Honzo, však ty jistě štěstí ve světě najdeš.“ A Honza šel. –
Přišel do jednoho města, a v tom městě byl krásný zámek, a v tom zámku bydlel král, který měl krásnou princeznu. Honza slyšel vyprávět, že ten král dá svou dceru tomu, kdo dovede ho svým vypravováním tak udivit, že by zvolal: „To nemůže být pravda.“ I přihlásil se Honza, že se o to pokusí. Král jej dal předpustit. Honza se představil a král jej vybídl: „Tak, Honzo, vypravuj!“ A Honza začal: „Tak, pane králi, já jsem byl na měsíci.“ „To může být pravda,“ odvětil král. „Ale dalo mi to práce, než jsem tam vylezl.“ „To rád věřím,“ na to král. „Hodil jsem si provaz do vzduchu a šplhal jsem se nahoru.“ „I to může být pravda.“ „Když jsem však vylez nahoru, viděl jsem, že se mi kus nedostává.“ „Proč by i to nemohlo být pravda?“ „Tak jsem se musel spustit zas dolů, kde jsem kus provazu uřízl a nahoře ho nastavil.“ „To může být pravda,“ na to vážně král. „Nu a tak jsem se tam šťastně dostal. První člověk, kterého jsem potkal, byl pasák.“ „To může být pravda.“ „Dal jsem se s ním do řeči“ – „to může přec být pravda“ – „a ten vám mně vyprávěl,“ „to může být pravda“ „že jeho táta s vaším tátou pásli spolu prasata.“ „To nemůže být pravda!“ vzkřikl král. Honza se zasmál: „To není také pravda, pane králi, ale vy jste to prohrál.“ Ano, pan král prohrál a Honza vyhrál. Vyhrál krásnou princeznu a půl království k tomu.
Krále to z počátku trochu mrzelo, že má dát svou dceru takovému sprosťáčkovi, co však dělat, když dal slovo? Princeznu to však ani trošku nemrzelo, protože se jí Honza líbil. A Honzu to teprve nemrzelo. Však i pan král se s tím brzy spřátelil, když poznal, že je Honza řádný hoch a že z něj bude jednou zcela dobrý a moudrý král. I slavila se svatba. – Po té řekl jednou Honza k své krásné princezně: „Jsi krásná a spanilá, má drahá, mám tě jistě moc rád, však vím o jedné ženě, kterou znám déle než tebe a již mám déle než tebe rád. A i ona mne dávno před tebou milovala. A na tu ženu nemohu a nemohu zapomenout. Rád bych si pro ni došel, aby zde žila s námi.“ – Princezna se těchto slov hrozně ulekla a její krásné oči se zalily slzami. Myslela nejinak, než že Honza dříve již zamiloval se do jiné dívky a nemůže nyní z mysle ji zapudit a proto, když Honza se jí tázal, zda nešla by pro ni s ním, odvětila uraženě: „Ne, nepůjdu, toho ode mne nežádej.“ A tu se Honza již nezdržel smíchu, vzal princezničku za bradu a dívaje se do jejich uplakaných očí, řekl tak něžně, že by to byl od Honzy nikdo nečekal: „Ale, děvečko drahá, vždyť je to má máma.“ „Tvá máma?“ zvolala princezna, objala Honzu – a za chvíli už jeli.
Máma je uvítala s velkou radostí a ani se tomu moc nedivila, že Honza dostal za ženu dceru královskou. Věděla předem, že princezna s Honzou dobře pochodí a přála si jen, aby i on byl šťasten – Měli jste však vidět, jak celá ves se divila. Teď teprve lidé poznali, že Honza nebyl hloupý. A všechny mámy si přály, aby i jejich děti měly je tak rády, jak Honza svou mámu miloval. To ji opravdu mohly závidět, víc, než to království. Pak vrátili se všichni tři na zámek a byli šťastní a měli se rádi, čím dál víc, a jestli neumřeli, jsou šťastni a milují se až posud.