Dvě Maryšky

Za dávných časů vyšel si mocný duch Krakonoš, vládce našich hor, do kraje. Na své potulce zamířil také ke krásnému zámku a vešel rovnou do rozsáhlé zahrady, v níž se procházela sličná Maryška, jediná dcerka zámeckého pána. Krakonoš byl přestrojen za chudého pocestného, a proto mladou slečnu poníženě poprosil o kousek jídla. Maryška se však na něj zle osopila, aby šel svou cestou, a konečně ho dala služebníky vyhnati. Byla postrachem všech, kdož se s ní museli stýkati – hašteřivá, zlostná, rozmazlená, lakomá. Krakonoš se jen usmál a šel dále, až přišel náhodou do jedné podhorské vsi, kde žil chudý švec-příštipkář se svou jedinou dcerkou, která byla hezounká jako obrázek, milá jako sluníčko a veselá jako jarní den. Jmenovala se Maryška. Ač chodila jen v chudičkých, záplatovaných šatech, byla podobná slečně Maryšce ze zámku jako vejce vejci. Krakonoše napadla žertovná myšlenka. Sotva poprosil Maryšku o skývu chleba, ihned ho pozvala, aby šel dále a zasedl s nimi k prosté večeři. Když se najedli, i nocleh mu nabídli na půdě v seně. Potom přála Krakonoši dobré noci a odešla do své komůrky spat. Krakonoš však počal prováděti svůj plán. Vzal rozespalou Maryšku do náručí, letěl s ní vzduchem do zámku, a šeptal jí: „Neboj se, Maryško, rok a den budeš tu žíti na zámku jako slečna. Zítra je tvůj svátek. Jen se vesele probuď a těmito dukáty, které ti dám pod podušku, poděl své služebníky. Až přijde čas, opět mne uvidíš.“ – Na to položil Maryšku do postele zámecké slečny, a urozenou Maryšku přenesl spící, bez jediného slova vysvětlení, do chudičké ševcovy chaloupky.
Ráno se hodná Maryška probudila časně, jak byla zvyklá. Celý zámek ještě spal, a ona myslela, že také ještě stále sní, když spatřila ten přepych kolem sebe a u postele nádherné hedvábné šaty. Potom si však vzpomněla na Krakonošova slova, vyskočila z lůžka, umyla se, oblékla, a s úsměvem pozdravila komornou, která jí přinášela čokoládu a různé dobroty k snídani. Děvče div leknutím neomdlelo, nevědělo, co se to se zlostnou slečnou stalo, a když mu Maryška ještě několik dukátů darovala, letělo do kuchyně všem služebníkům oznámiti, jak se slečna změnila. Za nedlouho se o tom všichni přesvědčili. Radostně děkovali za dukáty, a mysleli si, to že sám Otec nebeský slečnu osvítil, ale nejšťastnější byl zámecký pán, který svou domnělou dcerku nemohl ani poznati. Od té chvíle všichni zámečtí obyvatelé Maryšku zbožňovali. – Podívejme se nyní, jak to dopadlo u ševce s Maryškou ze zámku! – Švec byl už dávno vzhůru, a bylo mu divné, že v komůrce je ještě ticho. Vzpomněl si však, že je dnes Maryščin svátek, a proto sám vyvedl kozičku na pastvu, sám uvařil snídani a začal spravovati boty. „Ať si dnes přileží!“ Myslil si. Za chviličku se Maryška vzbudila a také ona nevěřila svým očím, když viděla chudičkou komůrku a záplatované šaty. Rozkřičela se na komornou, proč jí nenese snídani, ale místo komorné stanul ve dveřích tatík švec, všecek zdrcen, neboť myslel, chudák, že se jeho dcerka zbláznila. Když však Maryška i jemu začala nadávati, dopálil se, a ačkoliv dcerku nikdy nebil, namlátil nyní Maryšce potěhem, až to vzduchem svištělo. Bez domluvy musela ihned vstát, chalupu poklidit, a ševci pomáhat spravovati boty. A tak tomu bylo den ze den, bez naděje na zlepšení, až Maryšce nezbylo, nežli se smířiti s osudem a žíti životem chudých lidí, kterým jako zámecká slečna tak často ubližovala.
Zatím pravá ševcova Maryška žila šťastně na zámku, ale nezpyšněla. Stále vzpomínala na tatínka, jak je mu asi smutno samotnému! – Jednou jeli se zámeckým pánem v krásném kočáře vesnicí, kde švec bydlel, a náhodou je zahlédla Maryška, která máchala v potoce prádlo. Poznala v kočáře svého otce, a rozběhla se za ním, plačíc a volajíc: „Zastavte, zastavte, je to můj otec, můj kočár, moje koně!...ale nadarmo. Nikdo ji neslyšel, jen švec vyběhl z chaloupky, a když viděl, že se zas o ni pokouší „staré bláznění“, přivázal ji za nohu ke stolu, aby ji to přešlo. Teď byla Maryška přesvědčena, že je vskutku nadosmrti odsouzena žíti s chudým ševcem, a hořce plačíc vzpomínala na doby, kdy měla všecko, nač pomyslela, ale ničeho si nevážila. Uplynul rok a den, a do ševcovy chaloupky přišel chudý pocestný prosit o kousek jídla a o nocleh. Bývalá slečna Maryška, jako vyměněná, zvala ho dále, oukropem ho pohostila a sama mu na půdě nocleh připravila. Chudý pocestný byl však sám dobrý duch Krakonoš, který se nad výsledkem své zkoušky tuze zaradoval. Ještě téže noci zanesl Maryšku do zámku a šeptal jí ve snu: „Nyní jsi poznala, jak se chudým lidem žije! Zůstaň jen dobrá a šlechetná, a budeš opět šťastná!“ –Ševcovou Maryšku však Krakonoš ze zámku neodnesl, nechal obě dívky spáti vedle sebe až do rána, až se obě probudily. S úžasem na sebe pohlédly a brzy se domluvily. Potom spěchaly obě k zámeckému pánovi a všecko mu vypověděly. Naslouchal ohromen a radostí slzel, když se přesvědčil, jak se jeho dítě změnilo. Z vděčnosti nedovolil, aby se ševcova Maryška vrátila do chudičké chaloupky, naopak, poslal kočár pro ševce se vzkazem, aby ihned přijel do zámku. Švec se tuze polekal a vzdychl si: „To jistě zas ta moje bláznivá holka něco provedla, a já mám být za to potrestán!“ Ale přece vsedl do kočáru a jel. Když pak na zámku spatřil dvě Maryšky, zcela stejné, stejně oblečené, oněměl překvapením, a ještě více žasl, mu pán děkoval, že jeho dceru tak napravil, a za to odměnu mu nabízel, aby s nimi žil na zámku v pokoji až do smrti. Vzpamatoval se teprve, když mu všecko jak náleží vysvětlili. Byli potom všichni dokonale šťastni a veselí, to si můžete mysliti. Nejvíce však se smál ve svých horských skrýších moudrý Krakonoš.

Nevěsta z podsvětí

Žil jednou jeden rybář, a měl hezkou dcerku, o kterou se ucházeli dva mladí hoši. Starý rybář nemohl se rozhodnouti, kterému z nich by ji měl dáti a konečně určil: „Kdo při jarním rybolovu více naloví, ten bude mým zetěm!“
Když tedy nadešel čas jarního rybolovu, vzali oba mladí rybáři každý svůj člun a odpluli k dalekému ostrovu, kde bylo moře plné ryb, zkusit štěstí. Dívku vzali s sebou. Dlouho lovili a oba měli už plné loďky i plné soudky a měli plouti domů. Právě nasedali, když jeden z nich, oblíbenec starého rybáře, zvolal: „Ach, zapomněl jsem si v chatrči nůž! Nechtěl bys mně pro něj doběhnouti?“
Druhý, poněvadž byl dobrý hoch, vyskočil bez rozmýšlení a pospíchal do chatrče. Ale sotva zmizel ve dveřích, jeho soudruh odrazil oba čluny od břehu, sám skočil do toho, v němž byla dívka a vesloval plnou silou, aby už byl co nejdále.
Tak zůstal ubohý mladý rybář na ostrově sám a sám a neměl nic jiného, než nůž, pro který jej zrádný kamarád poslal. Urobil si luk a šípy a živil se mořskými ptáky, které střílel a lovil na rožni. Tak ubíhal čas, až přišla zima. Hoch si nasbíral dříví, aby měl zásobu paliva a rovnal ho v pěknou hromádku přede dveřmi své chatrče. Byl právě štědrý den. – Když byl s prací hotov, zadíval se toužebně na moře, směrem k pevnině, kde byl jeho domov...
Ale co to? K ostrovu pluje krásná loď! Jak se zaradoval! Zase spatří lidi a snad ho vezmou s sebou domů! Už se chystal dáti jim znamení, ale v tom viděl, že to nejsou skuteční lidé, pouze duchové, kteří vzali na sebe lidské podoby. Rychle skočil za svoji hranici dříví a ukryl se tak, aby sám nepozorován, viděl vše, co se bude díti.
Celá společnost vešla do jeho chatrče a venku zůstaly jen dvě hezké mladé dívky v nádherných šatech, které se počaly honiti kolem hranice dříví, kde byl mladý rybář schován, a tak ho brzy objevily. Zprvu se hrozně ulekly, ale když se ani nepohnul, přestaly se ho báti, smály se a žertovaly, a posléze jedna z nich štípla ho do ramene, až se mu v očích zajiskřilo.
Tu vytáhl hoch nůž a bodl dívku do ruky; vykřikla, hladíc si bílou ruku, z které tekla krev a dala se do velikého nářku.
Ostatní vyběhli rychle z chatrče, aby se podívali, co se děje a jakmile spatřili člověka, úprkem se hnali na loď, vmžiku odrazili a jako kouzlem zmizeli.
Na břehu zůstal jen rybář a dívka, kterou zranil. „Proč jsi nešla s ostatními?“ ptal se jí.
„Nemohu,“ odpovědělo děvče. „Teď, když jsi mně vzal několik kapek krve, musím zůstat u tebe a býti tvou ženou.“
„Čím tě uživím?“ strachoval se rybář.
„O to se nestarej,“ usmála se dívka, „jen jak budeme na pevnině, dobře se nám povede“
Za nedlouho plula kolem loď a vzala oba s sebou na pevninu. Když vystoupili, pravila dívka rybáři:
„Vyměř si místo pro náš dům, veliké, jak chceš!“
Hoch měřil, a když byl hotov, jeho nevěsta rozkázala:
„Spi dnes v noci na pozemku, který jsi vyměřil, ale ať se děje cokoli, neohlédni se, ani neotevři oči! – Já půjdu zatím k rodičům.“
Rybář učinil navlas to, co si přála, a když ráno vstal, sotva se únavou na nohou držel: slyšel totiž po celou noc takové klepání a bouchání, že nespal ani minutku. Ale jaký div! Před ním stál krásný velký dům, hotový od sklepa až po střechu.
„Dnes musíš vyměřiti místo pro kravín, konírny a všechny budovy, které chceš míti v našem hospodářství!“ hovořila dívka.
Stalo se; a opět po celou noc neznámé ruce pracovaly a ráno bylo všechno hotovo, chlévy, stáje, kurníky, kolny i stodoly, ale nikde nebylo ani zvířátka.
Tu prosilo děvče rybáře, aby ji doprovodil k jejím rodičům, kde mohou slavit svatbu. Hoch svolil a tak se slavila svatba, veselá, jak náleží.
Když vstávali od stolu a loučili se, pošeptala mladá žena rybáři:
„Až budeme odcházeti, dej dobrý pozor a skoč přes práh, jak nejrychleji umíš!“
Muž učinil, jak radila a dobře udělal! V tom okamžiku, kdy přeskakoval práh, mrštil po něm nevěstin otec těžkým kladivem. Kdyby se byl omeškal, měl by obě nohy zpřeráženy.
Spěchali k svému novému domu a zase žena šeptá:
„Udělej mně to k vůli a neohlížej se, ať slyšíš cokoliv!“
Muž poslechl, a ačkoli slyšel hrozný dupot a dusot, neohlédl se, až stál na prahu svého domu; tu již nemohl odhodlati a ohlédl se přec. A co spatřil?
Nesmírné stádo koní, skotu, ovcí, prasat, koz i veškeré drůbeže ve svém dvoře – dar tchánův; ale ještě větší stáda stála před vraty. Jakmile se však ohlédl, navždy zmizela.
Ale mladí manželé nelitovali. Co bylo ve vratech, to jim zůstalo, a bylo toho tolik, že se mohli zváti nejbohatšími mezi všemi sousedy. A že se měli rádi, byli živi šťastně a dlouho, a jejich potomci žijí dodnes.

Bílý vlk

Vyjel si jednou jeden král do lesa na lov. Při pronásledování jelena zabloudil a myslel, že se již živ a zdráv z lesa nedostane, když vtom vkročil mu do cesty malý mužíček, všecek černě oděný. – „Pověz, mužíčku,“ ptal se ho král, „kudy vede cesta odtud k mému hradu?“ – „Ukáži ti ji a sám tě odtud vyvedu, slíbíš mi však, že mi dáš darem to, co ti při tvém návratu první poběží v ústrety,“ odpověděl trpaslík. – „Milerád,“ ochotně souhlasil král, „i kdyby to byl můj nejlepší pes.“ – Ale mužík se usmál:
„Co pro mne pes tvůj znamená?
Mou bude jiná odměna!“
Vyvedl krále z lesa v několika minutách a již se blížili k hradu, když v tom nejmladší dcerka králova běžela s jásotem otce uvítat, neboť ho viděla ze svého okna. Král seskočil s koně, sevřel ji v náručí a zarmouceně pravil: „Kéž by mi raději místo tebe můj nejlepší pes vyběhl v ústrety!“
Princezna se po těchto zvláštních slovech rozplakala a vyčítavě řekla: „Ach, tatínku, je ti tedy tvůj pes milejší nežli já?“ – „Ne, má dceruško, tak jsem to nemyslel,“ odpověděl smutně král a vypravoval dívce všecko, co se v lese sběhlo. Když skončil, potvrdil mužíček jeho slova, řka: „Ano, po osmi dnech si pro tebe přijdu.“ Nato zmizel. – Král byl zoufalý, ale princezna statečně prohlásila: „Raději půjdu s černým mužíčkem, než aby můj tatínek byl zahynul v divokém lese!“
Po osmi dnech přiběhl do hradu velký bílý vlk, přinutil princeznu, aby si mu sedla na záda a již to šlo – divoká jízda cestou necestou, až ubohá dívka již se nemohla udržeti a naříkavě se ptala, jak je to ještě daleko? – „Mlč!“
odbyl ji vlk. „Ještě dlouhou cestu máme k skleněnému vrchu, a nebudeš-li zticha, shodím tě dolů.“ – Jeli zase dlouho a dlouho, a dívka se opět odvážila zeptati se a vlk jí odpověděl týmiž hrozivými slovy. Když konečně se ptala po třetí, shodil ji ze zad a odběhl pryč.
Princezna zůstala sama v temném lese, ale zakrátko uviděla chaloupku, v níž svítilo světlo. Vešla dovnitř a hle! V chaloupce bydlela lesní stařenka a vařila si právě slepičí polívčičku. Princezna se jí ptala, neviděla-li bílého vlka? „Ne, ale snad Vítr ho viděl,“ řekla stařenka. „Než však se k němu vydáš, povečeř se mnou a slepičí kůstky si vezmi s sebou – budeš jich potřebovati.“ Dívka poděkovala a učinila podle stařenčiny rady. Když přišla k Větru, nevěděl také nic o bílém vlku. Ale poradil jí, aby se zeptala Slunce – to že všechno vidí a zná. Také on jedl slepičí polívčičku a pozval princeznu, aby si přisedla ke stolu. Kostičky musela vzíti s sebou. – Princezna šla tedy k Slunci a tam se opakovalo totéž. Slunce jí dalo kostičky, ale nevědělo ni a poslalo ji k měsíci. – Princezna poslechla, ale když přišla k měsíci a vyptávala se ho, ani on nevěděl nic o bílém vlku; znal však jinou novinu: na skleněném vrchu slaví dnes černý mužíček svatbu! – „Ach, tam právě jsem měla jeti!“ zvolala princezna. – „Posvítím ti,“ řekl měsíc, „ale vezmi s sebou všechny kostičky z mé polívčičky – budeš jich potřebovati!“ Princezna učinila, jak jí měsíc radil, ale ve spěchu zapomněla přece jednu kůstku.
Když došla konečně ke skleněnému vrchu, viděla, že by se nahoru nikdy nedostala – byl kluzký a hladký jako led. Tu si udělala ze všech kostiček žebřík, který dosahoval téměř až k vrcholku, jen jedna příčka chyběla. Ale princezna neváhala – usekla si jeden článek svého malého prstíku, položila jej nejvýše a hle! Krásně se dostala až nahoru a vešla do skvěle ozdobených síní, kde černý mužíček seděl na trůně vedle nějaké dámy, asi nevěsty. Vypadal však tak smutně a zoufale, že se princezně srdce sevřelo; vzala harfu, která stála u stěny a začala zpívati:
„Co pro mne pes tvůj znamená?
Mou bude jiná odměna:
nejmladší králova dcera.
Bílý vlk běží lesem dál,
samotnou ve tmě zanechal
nejmladší královu dceru.
K skleněné hoře sama šla,
svůj bílý prst si usekla
nejmladší králova dcera.
Teď zří tu jinou nevěstu,
a smutně zpívá píseň tu
nejmladší králova dcera!“
Sotva dozněla poslední slova písně, vyskočil černý mužík jako šíp, běžel k princezně a sevřel ji do náručí. Ale v tom okamžiku proměnil se v krásného mladého prince a všechno kolem – hosté, druhá nevěsta, ba i skleněný vrch – zmizelo jako zázrakem. – Nyní byl tedy skutečně osvobozen, vroucně princezně děkoval a oba se vydali na cestu ke královskému hradu, k dívčinu otci.
Můžete si pomysliti, jakou měl starý král radost, když místo černého trpaslíka dostal za zetě krásného prince! Hned se slavila nádherná svatba a mladí manželé žili v lásce a štěstí až do konce svých dnů.

Dva poklady

Hodně dávno už je tomu, kdy žil jeden tuze bohatý král a ten byl skutečně nejbohatším člověkem na celé zemi. Měl tolik peněz, že by si za ně mohl koupit celý, ale celý svět a ještě by mu bývalo zůstalo dvakráte tolik zlatých a stříbrných peněz nemluvě ani o značném množství pokladů, že ani nevěděl, mnoho-li toho má.

Kolem jeho nádherného zámku stály vysoké i široké budovy, v nichž byly jen rozlehlé místnosti k ukládání zlatých dukátů, velikánské hromady stříbrných peněz kupily se tam na zemi zrovna jako obilí na sýpkách, stály tam velikánské okované truhly, ve kterých bylo vrchovatě drahocenných perel každé velikosti, jinde zase jako hrachu bylo nasypáno zářících diamantů až oči přecházely, v jiných truhlicích zase bylo plno ohnivých granátů, smaragdů, rubínů, opálů, ametystů a jiných roztodivných drahých kamenů, že ani ten přebohatý král, jemuž to všechno náleželo, nedoved jej pojmenovati. Však s tím také měl starostí dost a dost. Pouze na obranu svých pokladů musil vydržovati více vojska a také se někdy přihodilo, že se vojáci spolčili s lupiči, nabrali si pokladů, co jen mohli na zádech v pytlích unésti a za noci pak všichni utekli do jiné země, kde je nikdo nedostihl.
Ovšem při tak ohromném bohatství král nezchudl sebe většími krádežemi, ale zlobil se a hněval, že je na světě tolik nepoctivosti. Tu pak se uzavřel do svých komnat, nejedl, nepil, nespal, jen mrzoutil a tak opravdu ze svého bohatství měl někdy více zlosti a škody na zdraví nežli prospěchu a užitku.
Za městem, ve kterém sídlil tento bohatý král ve svém skvostném zámku, stála uprostřed ovocného sadu nevelká chaloupka, jejíž došková střecha byla stářím nakloněna, ale všude bylo čisto a celé okolí pěkně upraveno. Malá okénka se přívětivě leskla jako oči dobrého člověka, obílené zdi byly obrostlé révou a přes nevysoký laťkový plot u zahrádky rostly v létě vysoké slunečnice, které své hlavičky vždy jako děti po mamince celý den otáčely po sluníčku jak ono putovalo po nebi. Proto v zahrádce květinám a stromkům se dobře dařilo, že si jich hleděl starý chudobný sedláček, který zde přebýval se svým malým vnukem Jiříčkem, Jiříček posud ani do školy nechodil, ale protože měl tuze rád starého dědouška, ochotně a všude mu posloužil. Vodívali spolu na pastvu jedinou kravku „Stračenu“ a dvě kozičky. Když na počátku podzimu na polích po zlatém obilíčku zbyla strniska, tu dědeček s Jiříčkem zahnali tam bílé husy a usednouce někde na mez, aby dávali na husy pozor, povídali si a byli rádi na světě. Anebo se hošík brouzdal v nedalekém potůčku a stařeček uřezával vrbové proutí, z čehož doma pletl koše a prodával je bohatým panímámám, aby získal peněz na ošacení hošíka. Dědeček i jeho Jiřík byli oba zdraví, spokojeni, lépe jim chutnal krajíček chleba a mléko, nežli tam v královském hradu tomu nesmírnému královskému boháči nejvybranější lahůdky, kterými byl přesycen a stále mrzut jen své okolí a sám sebe týral bohatý a mocný král.
Potkali se jednou na silnici, mocný a nádherně oděný král, jedoucí na bujném vraníku, s jehož výše pohrdlivě shlížel na sedláčka vezoucího z pole na trakaři posečený jetel. Bosý, opálený Jiříček vesele cupital podél dědečka a švihal proutkem poskakujícího psíčka Voříška, který se náhle připletl mezi nohy králova koně a jak se tento bujně vzepjal, byl by málem Jiříčka porazil. Poděšený stařec uchopil hošíka do náručí, zvolal: „Pojď ke mně Jiříčku, drž se mne, ať nepřijdeš k úrazu! Co bych si počal bez tebe, který jsi mým drahým a jediným pokladem.“
„Jakým pokladem může býti takový klučík,“ posměšně řekl král. Na to stařec: „Takovým pokladem je můj vnuk, že až on vyroste a mne zkruší stáří, vyzlatí a ulehčí mně svou láskou konec života. Ale takovou lásku, která by se obětovala pro druhého, ty, králi za veškeré svoje poklady si nemůžeš koupiti, ta musí růsti ze srdce, kdežto tvé zlato studí. Já jsem bohatší tebe.“
Zvolna se sklopenou hlavou jel král do hradu, cítě pravdu starcových slov. Jeho poklad jej tížil, kdežto druhý starcův poklad dodával životu radosti a ceny.

Chytrý černoušek

Hodně daleko, ba daleko v cizí zemi – v Africe – žijí také lidé, ale protože tak slunce hodně pálí, jsou tamější obyvatelé černí jako kominíci, ale proto jejich maličké černé dětičky nejsou méně roztomilé.
Jsou ti maličtí černouškové čiperní a neposední, inu, jako malé dětičky na celém světě; také ony se ničeho nebojí a kominíkem teprve by je nikdo nepostrašil, když sami jsou černí od hlavy k patě jako malí kominíčkové. A jsou tam kloučkové tak kurážní, že se nebojí ani krokodýla, před kterým někdy i velký člověk ustrašeně se dává na útěk.
Byli dva takoví černí bratříčkové Jimbo a Bimbo a tuze rádi se koupali v moři. Sice je maminka varovala, aby toho nečinili, že se tam zdržují krokodýlové, to jsou ohromní ještěři s drsnou tvrdou kůží a tlamu s velikými ostrými zuby mají tak ohromnou, že mohou najednou polknouti i celého velkého člověka.
Ale bratříčci Jimbo a Bimbo byli neposluchové a kdykoliv jim bývalo příliš horko, již se máchali v moři, vymlouvajíce se ustrašené mamince, to že oni jen tak na kraji se ve vodě šplouchají a dále od břehu že nepůjdou, aby je žádný krokodýl nepolapil.
Ale krokodýlové nejsou nadarmo z ještěrčího rodu a všechny ještěrky jsou mrštné, hbité a lstivé. Tam na břehu, kde nedaleko bydlili ti rodiče se synky jménem Jimbo a Bimbo, zůstávala rodina krokodýlů – byl to takový veliký zubatý táta krokodýl – byla máma krokodýlice sice o něco menší, ale tlamu měla stejně velikou a zuby snad ještě špičatější. Nedávno se jim z vejce vylíhla malý krokodýl-dceruška a tehdy starý krokodýl řekl: „Měli bychom v rodině narození dcery hodně oslaviti a uchystati si nějakou tučnou pečeni, už dávno jsme si na žádné člověčině nepochutnali!“ „To je pravda,“ souhlasila paní krokodýlová, „ale kde a jak to honem opatřiti? Bílí lidé odjinud málokdy přijdou a pak se mají hodně na pozoru, stejně jako ti zdejší černoši, kteří mimo to nemají tak chutné masíčko jako běloši.“
„Inu, není-li právě nic jiného, i na černochu si možno pochutnati,“ mínil starý krokodýl.
„Ano, takhle na nějakém mladém dětském masíčku. Což kdybychom hleděli polapit Jimba nebo Bimba anebo ještě lépe oba společně? To by byla pochoutka. Snad by to nebylo tak těžké, černé klučíky polapit a spolknout je jako jahodu.“
„Což kluci snadno by se dali chytit, ale jejich mamka bedlivě je hlídá. Je to hloupé. Přál bych naší dcerušce takovou pochoutku,“ a paní krokodýlová při těch slovech plakala falešné slzy, když kvůli svému mláděti hodlala jinou lidskou maminku připraviti o její milované děti.
Zlým krokodýlům hnedle by se to bylo podařilo, ale že oba černí klučíci vyvázli životem,
bylo zásluhou chytrého Jimba. To bylo tak. –
Maminka s tatínkem nebyli doma a bratříčci rozběhli se k moři. „Nechoď tuze daleko,“ varoval straší hoch mladšího.
„Neměj strachu,“ odpovídal Bimbo, „vlezu jen tam na ten nedaleký zpuchřelý kmen, vykoupám nožičky a hned se vrátím“
Malý černoušek ovšem nemohl věděti, že tam ve vodě nebyl žádný zpuchřelý kmen, ale to že se tak proměnil táta krokodýl, aby hošíky napálil, neboť jakmile se naň Bimbo usadil, krokodýl plaval dále do moře.
Ale Jimbo si věděl rady – počal tak pronikavě a opravdově kničeti jako malé selátko a prasátka vůbec jsou krokodýlům nejmilejší pochoutkou. – „Snad se mně podaří i to čuně chytiti,“ řekl si hloupý krokodýl a plul zpátky ke břehu, kam se Bimbo čiperným skokem šťastně zachránil. Bratři se smáli a ošizení krokodýlové plakali, jak to praví krokodýlové dovedou.

Dědictví

V jednom království vládl starý král, který měl tři syny. Dva starší byli ctižádostiví a pyšní, nejmladší byl skromný a tichý. Tu jednou povolal je otec a řekl jim: „Byla mi dána moc, abych Vám na sklonku života splnil jedno přání. Vyslovte je a splní se“. Oba starší přáli si každý velké království, nejmladší však prosil za to, aby jej vždy lidi měli rádi. Řekl jim otec: „Pojedete všichni tři do světa na zkušenou a splní se Vám co jste si přáli“. Bohatě vyšňořeni starší princové jeli na koních, nejmladší Jiřík šel za nimi pěšky, skromně oděn. Na noc došel do krčmy, kde již jeho oba bratři hodovali a kde jej krčmářka hrubě odbyla, že více místa pro něj nemá. Jakmile se, ale Jiřík prosebně na krčmářku podíval, změkla tato a dala mu to nejlepší jídlo a nejlepší lože. A druhý den nepřijala od něj ani groše, ale darovala mu zázračnou láhev, ze které nápoj nikdy neubýval. Druhý den večer se opět všichni tři sešli v druhé krčmě, kde opět Jiřík za pouhý úsměv obdržel vše nejlepší, co jeho bratři museli draze zaplatit, a při odchodu dala mu hospodyně ubrousek, který na přání nejlepší krmě předkládal. Ve třetí krčmě vše se opakovalo a Jiřík dostal na památku třírohý klobouk, který při otočení napravo krásně hrál, nalevo však na všecky strany střílel. Čtvrtý den došli do cizího království, kde vládl král, jehož dcera svéhlavě odmítala všechny ženichy, kteří nesplnili její přání. Jiříkovi bratři jeli též na hrad a ucházeli se o ruku princezny. Poněvadž nesplnili ani oni přání princezny, byli uvrženi do vězení a ponecháni o hladu. Tu přišel Jiřík a prosil stráže, aby jej k bratřím pustli, ale byl odmítnut. Tu zatočil kloboukem do leva, střely poděsily stráž tak, že ho ihned vpustila. Ve vězení rozprostřel ubrousek a objednal hojnost jídel pro všechny, z bezedné láhve si všichni připíjeli a krásná hudba jim z kloboučku vyhrávala. Stráže běžely do hradu dát zprávu princezně, ta přispěchala sama podívat se na zvláštní vězně a jakmile Jiřík na ni pohlédl, zmizela její svéhlavost a ona se do Jiříka zamilovala. Král byl rád, že Jiřík je princ ze sousední říše. Vypravil osly k otci Jiříka s poselstvím, ale starý král mezi tím zemřel. A tak splnilo se Jiříkovo přání, že proto, že všichni lidé ho měli rádi, dostal tak báječné dary, kterými získal srdce a ruku princezny a království k tomu. Oba jeho bratři panovali v otcově království a tak i jejich přání se dědictvím splnilo.

Ptáček z ráje

Přiletěl jednou na svět skutečný rajský ptáček; ten byl tak nádherně krásný, uměl tak přelíbezně zpívati, že při jeho zpěvu byl by každý člověk chtěl samou blažeností zemříti.
Třpytící se peří rajského ptáka hrálo všemi duhovými barvami a dlouhá pera na ocásku byla střídavě zlatá i stříbrná. Na hlavince, jakoby vysokou korunku, měl chochol, jehož každé jednotlivé peříčko bylo nahoře ukončeno lesknoucím se diamantem. Krásný tento pták létal a zpíval nad královskou zahradou; spatřila jej z okna královského sídla mladičká princeznička a hned vyslovila přání, že toho líbezného zpěváčka musí dostati. – Ovšem, ale nebylo snadno polapiti ptáka, který létal rychleji nežli blesk a nedovolil nikomu, aby se k němu přiblížil. Marně starý král i královna vymlouvali dcerušce takové marné přání, neboť ona, protože byla umíněnou jedinačkou, se vyslovila, že toho krásného rajského zpěváčka míti musí a musí!
Dá se mysliti, jak mocný a bohatý král vynaložil veškeré úsilí, aby dceruščině přání vyhověl a královna zrovna tak; zdaleka široka svoláni myslivci a zkušení lapači ptáků, ale úsilí i těch nejobratnějších ptáčníků zůstávalo marné. Pohněvaná a vzdorovitá princeznička řekla: „Je to nějaký nehodný pták, nechce-li jíti ke mně, aby v královském zámku přebýval ve zlaté kleci, kde bych jej krmila jen cukrem a těmi nejdražšími lahůdkami.“
„Žádný pták netouží po zlaté kleci, každý je raději na svobodě, aby mohl létati vysoko k oblakům a ke slunéčku, “ odpověděl kterýsi starý, zkušený dvořan. A prastará chůva princezničky, která kdysi kolébala i jejího královského otce, když tento jako drobné nemluvňátko ležel ve stříbrné kolébce, stejně vykládala: „Kde by se rajskému ptáčkovi zalíbilo, tam by musilo býti právě tak krásně jako v samém ráji.“
„Nu, a jaké pak to tam je, v tom ráji?“ přála si zvěděti princeznička, lichotíc se k milé stařence.
„Ani nevím. Já jsem tam nebyla, ale povídá se, že tam na stromech rostou zlatá jablka.“
„A kdybychom u nás měli zlatá jablka, zůstal by u nás ten krásný ptáček?“ „Snad, ale nevím to jistě,“ odpovídala chůva. Nyní princeznička znovu naléhala na svého královského otce, aby nechal do zahrady nasázet stromů se zlatými jablky. Otázal se král moudrých lidí, a ti mu vysvětlili, že to jsou pomeranče a rostou i uzrávají na teplém Jihu.
Nechal král přivézti z Jihu pomerančové stromy, které musili zahradníci pěstovati v teplých skleníkách, protože jim zdejší chladné podnebí nesvědčilo. Denně vyhlížela nyní princeznička, jestli zlatý ptáček zaletí k zlatým jablkům, ale marně. –
Pomeranče rostly, sládly, ale rozmazlená princeznička nikomu nedopřála jejich lahodného ovoce a co sama pojísti nemohla, raději nechala zkaziti, nežli aby to rozdala chudým dětem, které toužebně pohlížely do královských zahrad skrze husté mřížoví.
„Jaká je to zlá a nepřející dívenka,“ mluvilo se o královské dcerušce a to si snad myslil i ten krásný rajský pták, neboť stále řidčeji létal kolem, již více nezpíval a také jeho skvostné peříčko jakoby nějak potemnělo.
Když jednou královna ve zlatém kočáře si vyjela na procházku, sloužící zapomněli ihned uzavříti mřížová vrata a do zámku vešlo chudé, osiřelé děvčátko. Nikým neviděno šlo a šlo až ke stromům se zlatými jablky. Dychtivě pohlížela hladová chuděrka vonné lákavé ovoce a již se shýbala pro pomeranč v trávě na zemi spadlý.
„Necháš toho!“ zle ji okřikla spěchající sem princeznička. S uslzenýma očima pohlédla na ni hladová sirota. I hnulo se cosi v srdéčku princezničky a ona za souhlasu chůvina dala cizí dívence plný klínek „zlatých jablíček“. A tu přihodil se zázrak. Sotva potěšena, chuděrka odešla, k princezničce se snesl rajský zlatý ptáček a zapěl: „Budeš-li vždycky tak dobrá i přející chudáčkům, zůstanu u tebe navždy!“ A tak se i stalo. –