Hrdinný Jirka

Nedaleko rozsáhlých lesů žil drvoštěp se svým malým synkem Jirkou. Chaloupka a malé políčko stačilo jim úplně ke štěstí, neboť láska panovala mezi nimi a Jirka by byl pro svého zlatého tatíčka skočil třeba do ohně. A tu najednou přišlo neštěstí. Za tmavé noci kdosi zabouchal na dveře a otec Jirkův otevřev, nemálo se ulekl. Ozbrojení lupiči jej chytili, spoutali a celou chaloupku vydrancovali. Jirka tak, tak, že v pološeru unikl těmto vrahům a schoval se do křoví. Za chvíli odváděli již jeho drahého tatíčka, který úpěnlivě za smilování prosil, že má ještě malého synka, ale marno všechno. „Potřebujeme tě, abys pracoval v podzemní skrýši,“ toto a hrubé nadávky byly mu odpovědí. Jirka poznal, že nesmí se prozradit a umínil si, že tatíčka svého vysvobodí. I plížil se v skrytu za zbojníky, kteří zmizeli v hloubi lesa. I chodil Jirka lesem několik dnů, až potkal stařičkého poustevníka, kterému se svěřil se svým žalem. „Ubohý hochu, navrať se k lidem, snad se tě někdo ujme, věř, že nikomu ještě nepodařilo se uniknout z rukou těchto lupičů a ty sám bys o život přijít mohl. Avšak máš-li upřímně rád svého otce, pokus se tedy o jeho vysvobození,“ pravil poustevník a naložil Jirkovi jídla na několik dnů. Dále bloudil Jirka a utrmácený dostal se k lesní mýtině. Tu uzřel známou zlodějskou rotu, jak chystá se na lup. Odešli, jen jediný zůstal u vysoké skály na hlídce. „Aha, jejich sídlo,“ pomyslil si Jirka, „tam zavřen jest můj tatíček.“ Tu otevřely se dveře ve skále, stará baba přinášela hlídajícímu zbojníkovi jídlo a prosila, aby chvilenku se mohla vydýchati, že mu za to víno přinese. „Zavřeš, čarodějnice, až přineseš víno!“ zahřměl hlídač. I přiblížil se Jirka ke skále a že bylo šero, nepozorovaně proklouzl kolem baby dovnitř. Za chvíli vracela se baba a Jirka hup, babě přímo na hlavu. Tato leknutím se svalila, Jirka rychle obalil ji hlavu halenou, aby nemohla křičet a vešel do skály. Nalezl tatíčka spoutaného, rychle pouta přeřízl a táhl ho k východu. Drvoštěp nevěděl, zda to sen, či skutečnost, ale pochopil Jirkovu hrdinnost a v tichosti oba dostali se ze skrýše, neboť zatím se již setmělo. Radostně pak pospíchali oba k domovu. Druhý den Jirka přivedl ke skrýši vojáky, loupežníci byli schytáni a lidé měli od nich pokoj. Jirka v lásce, svornosti a spokojenosti žil se svým drahým tatíčkem ještě mnoho let.

Dům v lese

Na pokraji velkého lesa, v prosté chaloupce, žil chudý drvoštěp se ženou a třemi dcerami. Jednoho dne řekl své ženě: „Mám tolik práce, že nebudu moci ani přijít domů k obědu. Ať mi naše nejstarší přinese jídlo do lesa! Aby našla dobře ke mně cestu, vezmu s sebou pytlík prosa a posypu jím místa, kudy má jíti.“ – Skutečně učinil, jak řekl, ale když v poledne nejstarší dcerka vyšla za ním s obědem do lesa, nespatřila na zemi ani zrnéčka. Lesní ptáčkové všechno sezobali. Zabloudila a chodila lesem tak dlouho, až se setmělo a pomalu nastala noc. Najednou spatřilo děvče světélko. Šlo za ním a přišlo k pěknému lesnímu domku. Zaklepalo. Ozvalo se: „Dále!“ Dívka tedy vstoupila a uviděla starého muže s vousem až po kolena, sedícího za stolem; ve světnici byla také tři zvířata: kohoutek, kuřátko a kravička Stračena. Když zbloudilá poutnice prosila o nocleh, obrátil se muž ke zvířátkům s otázkou:
„Poraďte, přátelé přezlatí:
mám ji tu přes noc nechati?“
Zvířátka řekla: „Plak!“ – což patrně znamenalo „Ano!“, protože stařeček vybídl na to dívku, aby odložila šátek i koš a odešla do kuchyně vařit večeři. Dívka připravila večeři, donesla na stůl a večeřela se stařečkem. Po jídle se tázala, kde si může ulehnouti? A zvířátka, kterým nedala ničeho pojísti, sborem odpověděla:
„Sama jedla´s, sama pila´s,
pranic na nás nemyslila´s;
na nocleh se neptej již,
kde spát budeš, uvidíš!“
Stařec však ukázal dívce komůrku, kde byla dvě lůžka. Dívka si lehla a rázem usnula. Za okamžik se stařec vrátil. Díval se na spící dívčinu, potřásl hlavou, potom však otevřel padací dveře a dívka se propadla do sklepa.
Zatím se drvoštěp vrátil do chaloupky a huboval ženu, že jej nechala celý den o hladu. „Ale vždyť šla za tebou nestarší dcera! To jistě chudinka zabloudila a vrátí se ráno, až se rozední!“ – Pošli tedy zítra s obědem prostřední dcerku,“ nařídil otec. „Označím cestu čočkou, ta je větší a bude ji lépe viděti.“ Stalo se. Druhý den v poledne šla druhá dcera za otcem, ale také zabloudila, neboť po čočce nebylo ani památky – ptáci ji do posledního zrnka sezobali. Bloudila lesem až do noci a právě tak jako její starší sestra našla nakonec starcovu chaloupku. Prosila o nocleh, a když uvařila večeři při čemž rovněž na zvířátka zapomněla, odešla do komůrky spát a starý muž ji spustil padacími dveřmi do sklepa. – Nyní nastal v drvoštěpově chatrči pláč a nářek. Matka nechtěla nejmladší dceru živou mocí pustiti do lesa, ale otec odporoval: „Nasypu jí na cestu hrachu, a uvidíš, že mne bez pohromy najde.“ – Vydalo se tedy děvčátko za otcem, ale hráškové stopy nikde nespatřilo – lesní holubi ji vyzobali. Zabloudilo a octlo se v noci v starcově chaloupce, jako předtím její sestry. Dostalo nocleh a šlo uvařiti do kuchyně večeři. Dříve však, než se dalo do jídla, přineslo kohoutkovi a kuřeti ječmene, kravičce Stračce plnou náruč vonícího sena, a pak si teprve sedlo ke stolu. Když bylo po večeři, donesla dívka ještě zvířátkům na noc plný džber čerstvé vody. Zvířátka na ni vlídně pohlédla a pravila:
„S námi jedla´s, s námi pila´s,
všechny dobře obsloužila´s;
zlomena je temná moc –
přejeme ti dobrou noc!“
„Dobrou noc, milá zvířátka,“ řekla dívčina. Odešla do komůrky, povlékla čistě peřiny a když byla hotova, vešel stařeček. Položil se do jedné postele a usnul, zatím co dívka se ještě modlila. Za chvíli usnula v druhé posteli tak tvrdě, jako by ji hodil do vody. O půlnoci nastal v celém domě hrozný rámus. Dívka se strachem schovala pod peřinu; ale když za nedlouho všechno utichlo, obrátila se a spala dále. Probudila se až ráno. Ale jaký div? Ležela v překrásné komnatě, na lůžku ze slonové kosti; na stoličce byly položeny zlatem tkané šaty a perlami vyšívané pantoflíčky. U lůžka stál krásný mladý princ a usmíval se: „Vstávej, nevěsto moje! Tvoje zlaté srdéčko, které i na zvířátka v dobrém myslelo, zbavilo zlého kouzla mne i mé tři věrné dvořany. Není tu již starce, ani kohoutka, kuřete a kravičky. Jsme vysvobozeni a místo lesní chaloupky mám zase svůj královský palác, kde zůstaneš nyní se mnou, jako moje choť.“ Dívka myslela, že stále sní, ale když přijeli její rodiče, pro které princ poslal, a když spatřila všude plno dvořanů a služebnictva, kteří se jí klaněli, musela uvěřiti. Jenom se ještě tázala, kde jsou její sestry? – „Poslal jsem je k uhlíři do služby,“ řekl vážně její ženich. „Aby mohly býti šťastny, musejí se naučit myslet nejen na sebe, ale i na jiné. Až se polepší, vezmeme je k sobě.“ – A při tom zůstalo.

Havířova dceruška

Byl jednou jeden starý havíř, který měl velmi moudrou dcerušku. Oba žili v chudobě, poněvadž havíř mnoho nevydělal. Jednoho dne při kopání narazil havíř na něco tvrdého a když pořádně zabral, vyvalil se ze země veliký zlatý hmoždíř. Plný radosti ukryl svůj nález a spěchal domů, kde svoji dcerce zlatý hmoždíř ukázal a pravil: „Jako dar donesu zlatý hmoždíř našemu králi a jistě se mi hojně odmění.“ Ale moudrá dcerka varovala otce řknouc: „Nedávej hmoždíře králi, tatíčku, nebo vzpomene si, a i zlatou paličku na Tobě bude chtít“. Ale otec usmál se obavě dítěte, hmoždíř zabalil a spěchal do sídelního města do královského zámku. Předvedli jej před krále, rozbalil hmoždíř a když zlato zasvítilo, zaradoval se král nad vzácným darem a chtěl havíře štědře dukáty odměnit, ale v tom se zarazil a vykřikl: „Ha šejdíři, chceš připravit mě o moje právo, nebo vše, co v zemi se najde, jest královo a jak vidím, k hmoždíři schází zlatá palička, kterou sis ponechal. Okamžitě se vrať domů a paličku přines!“ Marně ujišťoval havíř, že paličky s hmoždířem nenašel, král mu nevěřil a nechal ho vsaditi do žaláře do hluboké věže. Druhý den vyjel si král na procházku a tu v myšlenkách jel kolem hladomorny, odkud zaznívalo k němu úpění a pláč uvězněných. Rozpoznal mezi hlasy známý hlas havířův, který v pláči stále volal: „ Proč, běda mě, proč neuposlechl jsem své moudré dcery!“ Král se vrátil do hradu a nechal znovu převést havíře a tázal s jej, proč svoji dceru nazývá moudrou. I řekl havíř: „Mé dítě mě varovalo, abych k tobě králi nejezdil a hmoždíř ti nedával a pravilo, že i paličku zlatou na mě budeš chtít a vše se do slova splnilo.“ I řekl král pohnut: „Hleď brachu, jdi domů a pošli mi do hradu svoji moudrou dcerku. Je-li tak chytrá, jak pravíš, musí přijít do hradu ale ne pěšky ani jezdecky, ani v oděvu, ani bez šatů. Splní-li to a je-li sličná, učiním ji královnou. Nesplní-li co žádám a je šeredná, uvrhnu ji i s tebou zpět do hladomorny.“ Smutný šel havíř domů a vyprávěl vše dcerce. Moudrá dcerka však pravila: „Buď klidný, tatíčku, vysvobodím tě a stanu se královnou. Se soumrakem pojedu ke králi.“ Běžela k rybáři, vypůjčila si síť, svlékla oděv a zahalila se do ni. Vyvedla z chlívka kozu, jednou nohou sedla si na ni, druhou nohou vedle poskakovala a tak dostavila se před krále. Král vida sličné děvčátko zabalené v síti a hopkující na koze, skočil s trůnu a řekl: „Ty jsi nejchytřejší žena mého království a budeš královnou této říše.“ A tak moudrá dívka zachránila svého otce, stala se moudrou královnou a kraluje šťastně snad dodnes.

Boháč a chudák

Žili dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý chudák. První měl pole, louky a velký statek, druhý jen bídnou chalupu. Živil se tím, že za jídlo sloužil bohatému a šťastnému bratru. Jednou tak sedí na boháčově poli a hlídá snopy. Najednou spatří bílou krásnou ženu, jak sbírá po poli klásky a zastrkává je do snopů. Neviděla ho, protože byl schován za kupou. Když se na ni dost vynadíval, najednou vyskočil a chytil ji za ruku: „Kdo jsi a co tu hledáš?“ – „Jsem Štěstí tvého bratra,“ odpovědělo zjevení, „sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice!“ I zamyslil se chudák a pak se zeptal: „A prosím tě, kdepak je moje štěstí?“ – „Na východě,“ řekla bílá paní a zmizela.
Od té doby neměl chudý bratr stání, až konečně jednoho dne se sebral a že půjde hledat do světa svoje štěstí. Sotva otevřel dveře, vyskočila ze zápecí Bída, která u něj byla domovem, dala se do pláče a prosila, aby ji vzal s sebou. Muž povídá: „Jsi slabá, moje milá, a cesta je daleká a namáhavá, nedošla bys. Ale víš ty co? Mám u sebe prázdnou lahvičku. Můžeš-li se tak umenšiti, abys se do ní vešla, vlez dovnitř a já tě ponesu.“ Bída se scvrkala, scvrkala, až vlezla do lahvičky, a chudák ji rychle zazátkoval a ještě hrdlo pevně zavázal. Když potom cestou přišel k jednomu močálu, ponořil láhev hluboko pod trávu a mech do bahnité půdy, takže ji nikdo, kdo o ní tak dobře nevěděl, jako on sám, nemohl najíti a Bída bez pomoci teprve utéci nemohla. – Tak se jí zbavil. Nyní šel už veseleji svou cestou, až přišel do velkého východního města a dal se do služeb jednoho pána, jemuž měl kopat sklepy. „Platit ti nebudu,“ řekl mu onen pán, ale vše, co při práci najdeš, bude tvé.“
Muž kopal a kopal, a najednou vyhrábl ze země hroudu zlata. Podle úmluvy náležela jemu, ale on dal svému pánovi polovic. Kopal dále, a za nějaký čas přišel na okované dveře, za nimiž ležel prastarý podzemní sklep, plný nesmírného bohatství v zlatu i drahých kamenech. Z jedné skříně, která tam v koutku stála, ozýval se hlásek: „Otevři, pane můj, osvoboď mne!“ – Chudák otevřel a co vidí? Krásná panna, všecka bílá, vyskočila a uklání se mu: „Jsem tvoje štěstí, které jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou a tvou rodinou.“ Po těch slovech zmizela.
Chudý muž myslel, že se mu to zdálo, ale bohatství leželo tu před ním, a to již bylo kus štěstí. Všechno si mohl ponechati, ale on se opět se svým pánem na polovic rozdělil. Přes to se najednou stal obrovským boháčem, a jeho jmění se den ode dne množilo, neboť štěstí mu přálo. Mnoho se o tom po městě povídalo, ale nikdo mu nezáviděl, protože činil dobro a žádného prosebníka od svých dveří s prázdným neodehnal.
Jednoho dne, spěchaje někam ulicí, potkal svého bratra, u něhož dříve na statku sloužíval, a který sem přijel za obchodem. Srdečně ho uvítal, pozval ho k sobě a těšil se z jeho údivu. Nic mu nezatajil. Pověděl mu, jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak vyšel do světa, aby našel svoje, jak vzal i Bídu s sebou, a jak a kde se jí zbavil. Bohatě bratra pohostil, dal mu ještě peníze na cestu a mnoho krásných darů pro ženu a děti. Déle ho nezdržoval, neboť bratr stále spěchal, že prý už musí odjeti. Proto se s ním bratrsky rozloučil a boháč odjel.
Ale nebylo mu veselo, protože svému bratru, bývalému chudákovi, nyní zámožnému a šťastnému člověku, jeho štěstí tuze záviděl. Cestou neustále přemýšlel, jak by ho mohl opět uvrhnout do bídy. Najednou se rozhlédne a vidí, že jede právě kolem bažinaté louky, do níž jeho bratr svou Bídu zahrabal. I nelenil, sestoupil z vozu, brodil se vodou a bahnem a tak dlouho hledal, až lahvičku našel a hned také otevřel.
V okamžiku vyskočila Bída ven, rostla mu před očima, tančila radostně kolem něho, nakonec vrhla se mu kolem krku, líbala ho a vroucně mu děkovala za vysvobození. „Nikdy ti toho nezapomenu,“ volala, „z vděčnosti u tebe nyní navždy zůstanu a neopustím tebe ani tvoji rodinu až do smrti!“ Závistivý boháč zbledl. Toho se nenadál! Nadarmo se vymlouval, vakrucoval, posílal Bídu k dřívějšímu pánu. Nedala se nikterak odbýti a dávala si dobrý pozor, aby ji nemohl prodati nebo darovati někomu jinému, či snad dokonce zakopati nebo utopiti. Byla mu neustále v patách. Však už brzy měl pocítiti její přítomnost. Ještě daleko od domova přepadli ho loupežníci, pobrali mu všechno zboží i všechny peníze, které měl u sebe. Žebral tedy cestou a tak se dostal domů. Ale co spatřil? Statek mu vyhořel a povodeň zničila všecku úrodu. Ze všeho krásného majetku nezůstalo zlému a závistivému boháči nic, než Bída.

Dvě Maryšky

Za dávných časů vyšel si mocný duch Krakonoš, vládce našich hor, do kraje. Na své potulce zamířil také ke krásnému zámku a vešel rovnou do rozsáhlé zahrady, v níž se procházela sličná Maryška, jediná dcerka zámeckého pána. Krakonoš byl přestrojen za chudého pocestného, a proto mladou slečnu poníženě poprosil o kousek jídla. Maryška se však na něj zle osopila, aby šel svou cestou, a konečně ho dala služebníky vyhnati. Byla postrachem všech, kdož se s ní museli stýkati – hašteřivá, zlostná, rozmazlená, lakomá. Krakonoš se jen usmál a šel dále, až přišel náhodou do jedné podhorské vsi, kde žil chudý švec-příštipkář se svou jedinou dcerkou, která byla hezounká jako obrázek, milá jako sluníčko a veselá jako jarní den. Jmenovala se Maryška. Ač chodila jen v chudičkých, záplatovaných šatech, byla podobná slečně Maryšce ze zámku jako vejce vejci. Krakonoše napadla žertovná myšlenka. Sotva poprosil Maryšku o skývu chleba, ihned ho pozvala, aby šel dále a zasedl s nimi k prosté večeři. Když se najedli, i nocleh mu nabídli na půdě v seně. Potom přála Krakonoši dobré noci a odešla do své komůrky spat. Krakonoš však počal prováděti svůj plán. Vzal rozespalou Maryšku do náručí, letěl s ní vzduchem do zámku, a šeptal jí: „Neboj se, Maryško, rok a den budeš tu žíti na zámku jako slečna. Zítra je tvůj svátek. Jen se vesele probuď a těmito dukáty, které ti dám pod podušku, poděl své služebníky. Až přijde čas, opět mne uvidíš.“ – Na to položil Maryšku do postele zámecké slečny, a urozenou Maryšku přenesl spící, bez jediného slova vysvětlení, do chudičké ševcovy chaloupky.
Ráno se hodná Maryška probudila časně, jak byla zvyklá. Celý zámek ještě spal, a ona myslela, že také ještě stále sní, když spatřila ten přepych kolem sebe a u postele nádherné hedvábné šaty. Potom si však vzpomněla na Krakonošova slova, vyskočila z lůžka, umyla se, oblékla, a s úsměvem pozdravila komornou, která jí přinášela čokoládu a různé dobroty k snídani. Děvče div leknutím neomdlelo, nevědělo, co se to se zlostnou slečnou stalo, a když mu Maryška ještě několik dukátů darovala, letělo do kuchyně všem služebníkům oznámiti, jak se slečna změnila. Za nedlouho se o tom všichni přesvědčili. Radostně děkovali za dukáty, a mysleli si, to že sám Otec nebeský slečnu osvítil, ale nejšťastnější byl zámecký pán, který svou domnělou dcerku nemohl ani poznati. Od té chvíle všichni zámečtí obyvatelé Maryšku zbožňovali. – Podívejme se nyní, jak to dopadlo u ševce s Maryškou ze zámku! – Švec byl už dávno vzhůru, a bylo mu divné, že v komůrce je ještě ticho. Vzpomněl si však, že je dnes Maryščin svátek, a proto sám vyvedl kozičku na pastvu, sám uvařil snídani a začal spravovati boty. „Ať si dnes přileží!“ Myslil si. Za chviličku se Maryška vzbudila a také ona nevěřila svým očím, když viděla chudičkou komůrku a záplatované šaty. Rozkřičela se na komornou, proč jí nenese snídani, ale místo komorné stanul ve dveřích tatík švec, všecek zdrcen, neboť myslel, chudák, že se jeho dcerka zbláznila. Když však Maryška i jemu začala nadávati, dopálil se, a ačkoliv dcerku nikdy nebil, namlátil nyní Maryšce potěhem, až to vzduchem svištělo. Bez domluvy musela ihned vstát, chalupu poklidit, a ševci pomáhat spravovati boty. A tak tomu bylo den ze den, bez naděje na zlepšení, až Maryšce nezbylo, nežli se smířiti s osudem a žíti životem chudých lidí, kterým jako zámecká slečna tak často ubližovala.
Zatím pravá ševcova Maryška žila šťastně na zámku, ale nezpyšněla. Stále vzpomínala na tatínka, jak je mu asi smutno samotnému! – Jednou jeli se zámeckým pánem v krásném kočáře vesnicí, kde švec bydlel, a náhodou je zahlédla Maryška, která máchala v potoce prádlo. Poznala v kočáře svého otce, a rozběhla se za ním, plačíc a volajíc: „Zastavte, zastavte, je to můj otec, můj kočár, moje koně!...ale nadarmo. Nikdo ji neslyšel, jen švec vyběhl z chaloupky, a když viděl, že se zas o ni pokouší „staré bláznění“, přivázal ji za nohu ke stolu, aby ji to přešlo. Teď byla Maryška přesvědčena, že je vskutku nadosmrti odsouzena žíti s chudým ševcem, a hořce plačíc vzpomínala na doby, kdy měla všecko, nač pomyslela, ale ničeho si nevážila. Uplynul rok a den, a do ševcovy chaloupky přišel chudý pocestný prosit o kousek jídla a o nocleh. Bývalá slečna Maryška, jako vyměněná, zvala ho dále, oukropem ho pohostila a sama mu na půdě nocleh připravila. Chudý pocestný byl však sám dobrý duch Krakonoš, který se nad výsledkem své zkoušky tuze zaradoval. Ještě téže noci zanesl Maryšku do zámku a šeptal jí ve snu: „Nyní jsi poznala, jak se chudým lidem žije! Zůstaň jen dobrá a šlechetná, a budeš opět šťastná!“ –Ševcovou Maryšku však Krakonoš ze zámku neodnesl, nechal obě dívky spáti vedle sebe až do rána, až se obě probudily. S úžasem na sebe pohlédly a brzy se domluvily. Potom spěchaly obě k zámeckému pánovi a všecko mu vypověděly. Naslouchal ohromen a radostí slzel, když se přesvědčil, jak se jeho dítě změnilo. Z vděčnosti nedovolil, aby se ševcova Maryška vrátila do chudičké chaloupky, naopak, poslal kočár pro ševce se vzkazem, aby ihned přijel do zámku. Švec se tuze polekal a vzdychl si: „To jistě zas ta moje bláznivá holka něco provedla, a já mám být za to potrestán!“ Ale přece vsedl do kočáru a jel. Když pak na zámku spatřil dvě Maryšky, zcela stejné, stejně oblečené, oněměl překvapením, a ještě více žasl, mu pán děkoval, že jeho dceru tak napravil, a za to odměnu mu nabízel, aby s nimi žil na zámku v pokoji až do smrti. Vzpamatoval se teprve, když mu všecko jak náleží vysvětlili. Byli potom všichni dokonale šťastni a veselí, to si můžete mysliti. Nejvíce však se smál ve svých horských skrýších moudrý Krakonoš.

Nevěsta z podsvětí

Žil jednou jeden rybář, a měl hezkou dcerku, o kterou se ucházeli dva mladí hoši. Starý rybář nemohl se rozhodnouti, kterému z nich by ji měl dáti a konečně určil: „Kdo při jarním rybolovu více naloví, ten bude mým zetěm!“
Když tedy nadešel čas jarního rybolovu, vzali oba mladí rybáři každý svůj člun a odpluli k dalekému ostrovu, kde bylo moře plné ryb, zkusit štěstí. Dívku vzali s sebou. Dlouho lovili a oba měli už plné loďky i plné soudky a měli plouti domů. Právě nasedali, když jeden z nich, oblíbenec starého rybáře, zvolal: „Ach, zapomněl jsem si v chatrči nůž! Nechtěl bys mně pro něj doběhnouti?“
Druhý, poněvadž byl dobrý hoch, vyskočil bez rozmýšlení a pospíchal do chatrče. Ale sotva zmizel ve dveřích, jeho soudruh odrazil oba čluny od břehu, sám skočil do toho, v němž byla dívka a vesloval plnou silou, aby už byl co nejdále.
Tak zůstal ubohý mladý rybář na ostrově sám a sám a neměl nic jiného, než nůž, pro který jej zrádný kamarád poslal. Urobil si luk a šípy a živil se mořskými ptáky, které střílel a lovil na rožni. Tak ubíhal čas, až přišla zima. Hoch si nasbíral dříví, aby měl zásobu paliva a rovnal ho v pěknou hromádku přede dveřmi své chatrče. Byl právě štědrý den. – Když byl s prací hotov, zadíval se toužebně na moře, směrem k pevnině, kde byl jeho domov...
Ale co to? K ostrovu pluje krásná loď! Jak se zaradoval! Zase spatří lidi a snad ho vezmou s sebou domů! Už se chystal dáti jim znamení, ale v tom viděl, že to nejsou skuteční lidé, pouze duchové, kteří vzali na sebe lidské podoby. Rychle skočil za svoji hranici dříví a ukryl se tak, aby sám nepozorován, viděl vše, co se bude díti.
Celá společnost vešla do jeho chatrče a venku zůstaly jen dvě hezké mladé dívky v nádherných šatech, které se počaly honiti kolem hranice dříví, kde byl mladý rybář schován, a tak ho brzy objevily. Zprvu se hrozně ulekly, ale když se ani nepohnul, přestaly se ho báti, smály se a žertovaly, a posléze jedna z nich štípla ho do ramene, až se mu v očích zajiskřilo.
Tu vytáhl hoch nůž a bodl dívku do ruky; vykřikla, hladíc si bílou ruku, z které tekla krev a dala se do velikého nářku.
Ostatní vyběhli rychle z chatrče, aby se podívali, co se děje a jakmile spatřili člověka, úprkem se hnali na loď, vmžiku odrazili a jako kouzlem zmizeli.
Na břehu zůstal jen rybář a dívka, kterou zranil. „Proč jsi nešla s ostatními?“ ptal se jí.
„Nemohu,“ odpovědělo děvče. „Teď, když jsi mně vzal několik kapek krve, musím zůstat u tebe a býti tvou ženou.“
„Čím tě uživím?“ strachoval se rybář.
„O to se nestarej,“ usmála se dívka, „jen jak budeme na pevnině, dobře se nám povede“
Za nedlouho plula kolem loď a vzala oba s sebou na pevninu. Když vystoupili, pravila dívka rybáři:
„Vyměř si místo pro náš dům, veliké, jak chceš!“
Hoch měřil, a když byl hotov, jeho nevěsta rozkázala:
„Spi dnes v noci na pozemku, který jsi vyměřil, ale ať se děje cokoli, neohlédni se, ani neotevři oči! – Já půjdu zatím k rodičům.“
Rybář učinil navlas to, co si přála, a když ráno vstal, sotva se únavou na nohou držel: slyšel totiž po celou noc takové klepání a bouchání, že nespal ani minutku. Ale jaký div! Před ním stál krásný velký dům, hotový od sklepa až po střechu.
„Dnes musíš vyměřiti místo pro kravín, konírny a všechny budovy, které chceš míti v našem hospodářství!“ hovořila dívka.
Stalo se; a opět po celou noc neznámé ruce pracovaly a ráno bylo všechno hotovo, chlévy, stáje, kurníky, kolny i stodoly, ale nikde nebylo ani zvířátka.
Tu prosilo děvče rybáře, aby ji doprovodil k jejím rodičům, kde mohou slavit svatbu. Hoch svolil a tak se slavila svatba, veselá, jak náleží.
Když vstávali od stolu a loučili se, pošeptala mladá žena rybáři:
„Až budeme odcházeti, dej dobrý pozor a skoč přes práh, jak nejrychleji umíš!“
Muž učinil, jak radila a dobře udělal! V tom okamžiku, kdy přeskakoval práh, mrštil po něm nevěstin otec těžkým kladivem. Kdyby se byl omeškal, měl by obě nohy zpřeráženy.
Spěchali k svému novému domu a zase žena šeptá:
„Udělej mně to k vůli a neohlížej se, ať slyšíš cokoliv!“
Muž poslechl, a ačkoli slyšel hrozný dupot a dusot, neohlédl se, až stál na prahu svého domu; tu již nemohl odhodlati a ohlédl se přec. A co spatřil?
Nesmírné stádo koní, skotu, ovcí, prasat, koz i veškeré drůbeže ve svém dvoře – dar tchánův; ale ještě větší stáda stála před vraty. Jakmile se však ohlédl, navždy zmizela.
Ale mladí manželé nelitovali. Co bylo ve vratech, to jim zůstalo, a bylo toho tolik, že se mohli zváti nejbohatšími mezi všemi sousedy. A že se měli rádi, byli živi šťastně a dlouho, a jejich potomci žijí dodnes.

Bílý vlk

Vyjel si jednou jeden král do lesa na lov. Při pronásledování jelena zabloudil a myslel, že se již živ a zdráv z lesa nedostane, když vtom vkročil mu do cesty malý mužíček, všecek černě oděný. – „Pověz, mužíčku,“ ptal se ho král, „kudy vede cesta odtud k mému hradu?“ – „Ukáži ti ji a sám tě odtud vyvedu, slíbíš mi však, že mi dáš darem to, co ti při tvém návratu první poběží v ústrety,“ odpověděl trpaslík. – „Milerád,“ ochotně souhlasil král, „i kdyby to byl můj nejlepší pes.“ – Ale mužík se usmál:
„Co pro mne pes tvůj znamená?
Mou bude jiná odměna!“
Vyvedl krále z lesa v několika minutách a již se blížili k hradu, když v tom nejmladší dcerka králova běžela s jásotem otce uvítat, neboť ho viděla ze svého okna. Král seskočil s koně, sevřel ji v náručí a zarmouceně pravil: „Kéž by mi raději místo tebe můj nejlepší pes vyběhl v ústrety!“
Princezna se po těchto zvláštních slovech rozplakala a vyčítavě řekla: „Ach, tatínku, je ti tedy tvůj pes milejší nežli já?“ – „Ne, má dceruško, tak jsem to nemyslel,“ odpověděl smutně král a vypravoval dívce všecko, co se v lese sběhlo. Když skončil, potvrdil mužíček jeho slova, řka: „Ano, po osmi dnech si pro tebe přijdu.“ Nato zmizel. – Král byl zoufalý, ale princezna statečně prohlásila: „Raději půjdu s černým mužíčkem, než aby můj tatínek byl zahynul v divokém lese!“
Po osmi dnech přiběhl do hradu velký bílý vlk, přinutil princeznu, aby si mu sedla na záda a již to šlo – divoká jízda cestou necestou, až ubohá dívka již se nemohla udržeti a naříkavě se ptala, jak je to ještě daleko? – „Mlč!“
odbyl ji vlk. „Ještě dlouhou cestu máme k skleněnému vrchu, a nebudeš-li zticha, shodím tě dolů.“ – Jeli zase dlouho a dlouho, a dívka se opět odvážila zeptati se a vlk jí odpověděl týmiž hrozivými slovy. Když konečně se ptala po třetí, shodil ji ze zad a odběhl pryč.
Princezna zůstala sama v temném lese, ale zakrátko uviděla chaloupku, v níž svítilo světlo. Vešla dovnitř a hle! V chaloupce bydlela lesní stařenka a vařila si právě slepičí polívčičku. Princezna se jí ptala, neviděla-li bílého vlka? „Ne, ale snad Vítr ho viděl,“ řekla stařenka. „Než však se k němu vydáš, povečeř se mnou a slepičí kůstky si vezmi s sebou – budeš jich potřebovati.“ Dívka poděkovala a učinila podle stařenčiny rady. Když přišla k Větru, nevěděl také nic o bílém vlku. Ale poradil jí, aby se zeptala Slunce – to že všechno vidí a zná. Také on jedl slepičí polívčičku a pozval princeznu, aby si přisedla ke stolu. Kostičky musela vzíti s sebou. – Princezna šla tedy k Slunci a tam se opakovalo totéž. Slunce jí dalo kostičky, ale nevědělo ni a poslalo ji k měsíci. – Princezna poslechla, ale když přišla k měsíci a vyptávala se ho, ani on nevěděl nic o bílém vlku; znal však jinou novinu: na skleněném vrchu slaví dnes černý mužíček svatbu! – „Ach, tam právě jsem měla jeti!“ zvolala princezna. – „Posvítím ti,“ řekl měsíc, „ale vezmi s sebou všechny kostičky z mé polívčičky – budeš jich potřebovati!“ Princezna učinila, jak jí měsíc radil, ale ve spěchu zapomněla přece jednu kůstku.
Když došla konečně ke skleněnému vrchu, viděla, že by se nahoru nikdy nedostala – byl kluzký a hladký jako led. Tu si udělala ze všech kostiček žebřík, který dosahoval téměř až k vrcholku, jen jedna příčka chyběla. Ale princezna neváhala – usekla si jeden článek svého malého prstíku, položila jej nejvýše a hle! Krásně se dostala až nahoru a vešla do skvěle ozdobených síní, kde černý mužíček seděl na trůně vedle nějaké dámy, asi nevěsty. Vypadal však tak smutně a zoufale, že se princezně srdce sevřelo; vzala harfu, která stála u stěny a začala zpívati:
„Co pro mne pes tvůj znamená?
Mou bude jiná odměna:
nejmladší králova dcera.
Bílý vlk běží lesem dál,
samotnou ve tmě zanechal
nejmladší královu dceru.
K skleněné hoře sama šla,
svůj bílý prst si usekla
nejmladší králova dcera.
Teď zří tu jinou nevěstu,
a smutně zpívá píseň tu
nejmladší králova dcera!“
Sotva dozněla poslední slova písně, vyskočil černý mužík jako šíp, běžel k princezně a sevřel ji do náručí. Ale v tom okamžiku proměnil se v krásného mladého prince a všechno kolem – hosté, druhá nevěsta, ba i skleněný vrch – zmizelo jako zázrakem. – Nyní byl tedy skutečně osvobozen, vroucně princezně děkoval a oba se vydali na cestu ke královskému hradu, k dívčinu otci.
Můžete si pomysliti, jakou měl starý král radost, když místo černého trpaslíka dostal za zetě krásného prince! Hned se slavila nádherná svatba a mladí manželé žili v lásce a štěstí až do konce svých dnů.