Rusalka

Jednoho rána procházel se po hrázi velkého rybníka mladý mlynář a hlasitě naříkal na smutný osud. Býval bohatý, snad nejbohatší v kraji, měl hodnou a hezkou ženu, a všecko se mu dařívalo, ale znenadání začal chudnouti, jedna ztráta stíhala druhou, a teď byl už skorem na mizině. Byl tak pohřížen v chmurné myšlenky, že ani nezpozoroval krásnou vílu, všecku zahalenou v dlouhé, třpytivé vlasy, která se náhle vynořila z vln. Byla to rusalka. Zavolala mlynáře jménem a tázala se ho vlídně, co že se mu stalo? Mlynář se zprvu hrozně ulekl, ale potom si dodal odvahy a vyprávěl jí o svém neštěstí. „Mohu tě učiniti bohatším a šťastnějším než jsi byl dříve, slíbíš-li mi, že mi dáš to, co se právě ve mlýně narodilo!“ povídala rusalka. „S radostí!“ potěšen sliboval mlynář, neboť věděl, že za jeho nepřítomnosti mohl se ve mlýně narodit nanejvýš psík nebo kotě. Rusalka zmizela ve vlnách a mlynář spěchal vesele domů. Jaké však bylo jeho zděšení, když mu všichni oznamovali s velkou slávou, že se mlynářce právě narodil syn! Nikdo nechápal, proč ho tato novina tolik poděsila, až když vypravoval o své rozmluvě s rusalkou a o svém slibu. Nevěděli jiné rady, než chlapečka ze všech sil chrániti před vodou. Proto ho vychovával strýc myslivec a vyučil ho svému řemeslu v lese, kde nebylo vody daleko široko. Zatím otec mlynář se třásl hrůzou, kdykoliv měl jíti kolem rybníka. Bál se, aby se nevynořila rusalka a nepřipomněla mu jeho slib. Ale léta míjela a z chlapce se stal hezký, statný junák; zamiloval si hodnou a upřímnou dívčinu, s kterou se také brzy oženil. Vystavěli si krásný domeček a žili šťastně a spokojeně. Mladý myslivec chodíval denně na lov, ale nikdy nezamířil na pokraj lesa, kde rozléval svoje vody velký rybník. Otec, matka i strýc mu vštípili odpor k vodě a bázeň před rusalkou. Jednou pronásledoval junák srnku, která běžela jako vítr, takže ji nedohonil dříve, než venku na lukách. V loveckém zápalu ani nezpozoroval, že se ocitl na břehu obávaného rybníka, až když se skláněl nad vodou, aby si umyl ruce zkrvavené od kůže střeleného zvířete. Sotva se nešťastník dotkl hladiny, vynořila se rusalka, uchopila ho bělostnýma rukama, a v okamžení jej stáhla k sobě pod vodu. Na břehu zůstala jen mladíkova lovecká brašna, kterou našla jeho věrná žena, když v hrozné úzkosti všude svého muže hledala. Ihned si domyslila, co se asi událo: rusalka si vzala slíbenou odměnu!
Ale mladá žena, která svého manžela vřele milovala, nechtěla se ho jen tak lehce vzdáti! Pobíhala kolem rybníka, naříkala, volala rusalku i svého muže, hrozila, prosila, všechno nadarmo. Unavena chůzí i pláčem, usnula posléze na břehu a zdál se jí podivný sen... Stoupala v hrozné vichřici a dešti na strmou skálu. Když se octla na vrcholku, vedla cesta svěží travou do krásného údolí, v němž stála čisťounká chaloupka. Z chaloupky vyšla vlídná, bělovlasá stařenka, která přátelsky na mlado ženu kývala... Vtom se paní probudila. Rozhlédla se kolem sebe, a viděla, že nad rybníkem se zdvihá právě taková skála, na jakou stoupala ve snu; proto nemeškala, ihned se dala úzkou stezkou nahoru a vše se opakovalo. Stařenka na ni už čekala, věděla o jejím těžkém zármutku, dala jí zlatý hřeben a dobrou radu. „Počkej až do měsíčního úplňku, potom jdi na břeh rybníka a česej své dlouhé černé vlasy tímto hřebenem. Jakmile budeš hotova, polož hřeben do písku a čekej; uvidíš, co se stane!“ pravila mladé ženě, která jí poděkovala a šla domů. Jakmile nastal úplněk, spěchala k rybníku a vykonala přesně vše, co jí stařenka nařídila. Sotvaže položila hřeben na břeh, přivalila se vlna a smetla jej do vody; přivalila se druhá, a z vody se vynořila hlava mladého myslivce. V zápětí se přivalila třetí a hlava opět zmizela. Paní běžela v zoufalství znovu k vlídné stařence, která jí dala tentokráte zlatou flétnu a pravila: „Až nadejde příští úplněk, jdi na břeh a zahraj na tuto flétnu krásnou píseň. Potom polož flétnu do písku a uvidíš, co se stane.“ Mladá žena poděkovala, spěchala domů a když nastal úplněk, seděla už u rybníka a hrála na flétnu překrásnou, smutnou píseň. Dohrála, položila nástroj do písku a v tomtéž okamžiku smetla jej vlna pod vodu. Z hlubiny vynořil se její milý muž až po pás a toužebně vztáhl k ní ruce. Ale třetí vlna brzy ho srazila dolů. – V hořkém pláči šla paní do stařenčiny chaloupky, ale babička ji potěšila; dala jí tentokrát zlatý kolovrat a poručila jí, aby o příštím úplňku na břehu předla, až bude cívka plná nití. Potom ať položí kolovrat do písku a počká, co se bude díti. – Úplněk nadešel a myslivcova žena provedla i tentokráte všecko tak, jak stařenka nakázala. Sotva kolovrat odložila, spláchla jej vlna do rybníka a vzápětí vynořil se mladý myslivec celý z vody. Uchopil natažené ruce své choti, a vyhoupl se na pevný břeh. Jak se radovali, jak se pevně objali a líbali! Ale najednou zvedly se vody rybníka a s příšerným hukotem prorazily hráze. Myslivec se ženou dali se na útěk. Běželi sotva dechu popadali, ale ječící voda stále za nimi a již, již je pohlcovala, když v tom žena zvolala v nejvyšší úzkosti: „Stařenko, pomoz!“ Jen to dořekla, proměnila se okamžitě v žábu a její muž v raka, takže jim voda nemohla ublížiti. Plovali vedle sebe, a jakmile vlny opadly a oni se octli na pevné zemi, vrátila se jim opět lidská podoba. Šťastni odešli do svého domečku a žili spokojeně a beze strachu, neboť rusalka neměla již nad myslivcem moci.

Otrhánka

Na břehu moře, ve skvostném paláci z bílého mramoru, žil bohatý starý kníže zcela sám. Neměl ani ženy, ani dětí, jen maličkou vnučku, jejíž tváře však ještě nikdy nespatřil, protože ji nesmírně nenáviděl. Stalo se totiž, že při narození malé princezny zemřela její maminka, nejmilejší dcera starého knížete. A toto neštěstí tak starce zatvrdilo, že když mu nemluvňátko přinesli ukázat, odvrátil se a slavně přísahal, nikdy se na ně ani nepodívá. – A tak vysedával celé dny u okna, díval se na moře a plakal hořce pro svoji mrtvou dceru. Jeho bílé vlasy a vousy už byly tak dlouhé, že až na zem splývaly a jeho slzy, které den co den dopadaly na okenní římsu, by hlodaly si za tu dobu v mramoru cestičku, kterou stékaly do moře jako potůček.
Mezitím rostla jeho vnučka, aniž by se kdo o ni v nejmenším staral, kromě chůvy, která znala její mrtvou maminku a byla při jejím narození. Ta přece tu a tam dítěti nějaké to sousto z kuchyně podstrčila, nebo z pytle na hadry roztrhanou sukni a kazajku vybrala. Můžete si pomysliti, jak v tom ubohá dívčinka vypadala! Vždyť i sluhové a děvečky ze zámku se jí posmívali, ukazovali na její bosé nohy a nahá ramena a křičeli: „Otrhánka, Otrhánka!“ až princezna s pláčem utekla a schovala se v lesních houštinách.
Tak vyrůstala sama v polích a lesích. Jejím jediným přítelem byl pasáček hus, který uměl tak překrásně hráti na šalmaj, že jakmile Otrhánku hlad, zima, nebo smutek přepadly, jenom nástroj k ústům přiložil a hned se ozvaly tak veselé a líbezné melodie, že okamžitě na všechno zapomněla, zpívala a tančila, až se husy rozštěbetaly a nebyly k utišení.
Jednoho dne rozšířila se po království zvěst, že král sezval všechny šlechtice do města, blízko něhož náš starý kníže měl zámek, na veliký ples. Všichni prý mají přijíti se svými dcerami, neboť královský princ si mezi nimi vybere nevěstu.
Jakmile to uslyšel starý kníže, přestal plakati, učesal si vlasy i vousy, oblékl si nejkrásnější šaty, plné drahokamů, a chystal se vyjeti králi naproti. – Také Otrhánka se dozvěděla, co se chystá a plačíc seděla u kuchyňského prahu, protože dovnitř nesměla a přece – tak ráda by se byla jen trošičku na tu nádheru podívala! Stará chůva, která ji slyšela, odvážila se jíti ke knížeti a domluviti mu, aby svoji vnučku vzal s sebou na královský ples. Ale kníže tak se na ni obořil, že chudinka stará div smrt z toho neměla. Ani nevěděla, jak se z knížecí komnaty dostala ven.
Otrhánka byla však už na cestě do města. Její touha, viděti všechny ty vznešené pány a dámy, byla silnější než lítost a stud nad rozbitými hadry, jimiž byla oblečena. A tak šli, věrný pasáček, Otrhánka a husy s nimi. Pasáček pískal, až se duše smála, Otrhánka zpívala a husy štěbetaly jako o závod. Cestou potkali krásného jinocha na bílém koni; byl milý jako letní jitro a jeho šat zářil zlatem a drahokamy. Ptal se poutníků na cestu do města, a když mu řekli, že tam také jdou, seskočil s koně a putovali společně. Byl to divný průvod! Pasáček hrál tichou a sladkou píseň, Otrhánka se usmívala jako ve snu a krásný cizinec div o každý kámen nezakopl – oči nespustil s růžové tvářičky sličné dívky; jinam se ani na chvilku nepodíval. Ke konci cesty byl už tak zamilován, že ji vroucně prosil, aby se stala jeho ženou. – Otrhánka však jen potřásla hlavičkou a rozesmála se na celé kolo: „Pěkně by se vám vysmáli, všichni ti vzácní páni; to je nápad – vzít si husopasku za ženu! Nedělejte si blázny, pane, z ubohé Otrhánky!“ – Ale krásný cizinec se díval na Otrhánku jako na Pánaboha a neustal, dokud ji neuprosil, aby zcela určitě o půlnoci s pasáčkem a husí družinou, tak jak je, bosa a v hadrech, přišla na královský ples.
Byla to podívaná, když rázem dvanácté hodiny v noci otevřely se dveře taneční síně a vstoupili pasáček, Otrhánka a štěbetající husí sbor mezi vzácné hosty! – Dámy si začaly šuškati, jaká je to ostuda, páni se smáli, ale krásný cizinec, Otrhánčin známý, běžel jí naproti, třikráte ji políbil přede všemi a vedl ji přímo před krále. „Otče,“ řekl – neboť to byl královský princ – „toto jest moje nevěsta – nejkrásnější, nejmilejší děvčátko z celé říše!“ Ještě než domluvil, přiložil pasáček šalmaj k ústům a sálem se linula nebeská hudba, nikdo ani nedýchal a všichni s úžasem hleděli, jak se Otrhánčiny hadry proměňují před jejich očima v nádherný šat, růžový, jako ranní červánky, svítící démanty, jak rosou skropený květ. Mezi zlatými vlásky zářila korunka a dlouhou vlečku nesl zástup bílých pážat, která se z čista jasna objevila místo štěbetavých hus. – A jak povstal král z trůnu, aby uvítal svoji novou dceru, zazněly slavnostní fanfáry a lidé venku jásali: „Teď právě vyvolil si princ nejkrásnější dívenku z celé země!“ První, co učinila Otrhánka nyní královská nevěsta – když se trochu vzpamatovala, bylo, že se rozběhla sálem k příteli - pasáčkovi. Ale považte! Zmizel, rozplynul se a nikdo nemohl říci, jak se to stalo. – Tak se stala vnučka starého knížete královnou. Ale on sám musil se vrátiti do svého mramorového paláce; nemohl zůstati u dvora, neboť přísahal, že se na svou vnučku nikdy ani nepodívá. A tak sedává zase u okna a horké slzy tekou mu z očí ještě prudčeji než předtím a jako potůček stékají do moře...

Kterak hloupý Pavlík všecko chytře navlík

V jedné rodině u bohatého sedláka měli dva synky, byla to dvojčátka a protože se narodili v jeden den a ve stejnou hodinu, pokřtěni byli na jména Petr a Pavel, to že si ta jména přinesli s sebou na svět narodivše se v den těmto patronům zasvěcený.
Dvojčátka rostla jako z vody, no, však jim na světě pranic, ale pranic nechybělo, v bohatém selském hospodářství bylo všeho do hojnosti: dobrého mléka, povidlových vdolků, makových a tvarohových buchet a bylo radostí pohledět na oba kloučky, když svorně spolu seděli v zahradě pod jabloní anebo na dvoře. Živili se notnými krajíci dobrého domácího chleba pomazaného máslem a medem pokapaného. Měli rozumnou maminku, která věděla, co je zdravé pro takové malé kloučky jako broučky a nekazila jim žaludečky všelijakými mlsky. Však z domácího sadu užili hodně ovoce, jak za sebou bývalo: jahody, rybíz, angrešt, maliny, později zrály třešně, slívy, švestky, hrušky a sladká jablíčka mohli hošíci chroustat po celou zimu stejně jako ořechy a jiné dobroty, jimiž na ně pamatováno.
Ba, byly to šťastné děti, pravda-li? Nikoli snad protože měly bohaté rodiče, ale především měly rodiče rozumné. Jejich tatínek říkával: „Bohatství a blahobyt umí a dovede správně užívati pouze rozumný a hodný člověk, který také jiným lidem ze svého přeje. Co kdo nalakotí nebo jiné o to ošidí, není mu požehnáno a nepřijde-li záhy o všecko, mnoho radosti a užitku z toho také nemívá.
A tak ta bohatá dvojčátka rostla jako z vody, rodiče se z nich radovali a lidé měli rádi způsobné a přející klučíky, jimž každý přál jen to nejlepší.
Že ale byli navlas stejně velicí, stejně rusovlasí a stejně opáleni, v obličeji si podobni k nerozeznání, tu pouze rodiče a domácí čeládka dobře rozeznávali Petříka od Pavlíka a Pavlíka od Petříka.
Bývalo z toho někdy mnoho smíchu a někdy také hodně zlosti, když si některý cizí člověk hošíky popletl a to stávalo čím dál častěji od té doby, kdy oni začali chodit do školy. Tam si je spolužáci všemožně nadcházeli, loudíce na dětech bohatého sedláka pomazánku, koláče, homolky, ovoce.
Rozdávali plnýma rukama, však ona jim maminka doma dá zase jiné dobré sousto, ale menší radost nežli jeho žáčkové měl jejich pan učitel. Když je ve škole při učení vyvolával, nemohl na ně zavolat jejich příjmením, neboť tu se pak hlásili oba a tak na ně volal Petříku a Pavlíku. Pana učitele dost mrzelo, že ani co do podoby nemůže tyto žáčky rozeznat: když vedle sebe seděli ve škamně, bylo to stejné jako když rozsadili každého jinam, neboť jak byl Petřík čiperný, tak se zdál Pavlík nějak přihlouplý a když usedl na bratrovo místo, ani spolužáci nevěděli, který to a kde mezi nimi sedí.
Maminka dvojčátek byla rozumná osoba a proto záhy vypozorovala, kterak čiperný a opravdu chytrý Petřík hloupoučkému Pavlíkovi někdy ubližuje a jej škádlí. Nepomohly ani trestu ani domluvy, ale Pavlík byl dobráček a protože se říkává, že má hloupý štěstí, i jemu se jednou podařilo vyzráti na bratříčka, jemuž se notným výpraskem dostalo, co zasloužil.
Byla u nich pouť, boudy s cukrovím, s perníkem, hračkami a pomeranči lákaly děti. Ve statku u Martinků, jak se jmenovali rodiče dvojčat, bylo mnoho hostí a tu řekla jedna vzdálená tetička: „Ti chlapci jsou si podobni jako vejce vejci, abychom si je stále nepletli, dáme Petříkovi na krk mašli červenou a Pavlíčkovi zase modrou.“
Stalo se. Po dobrém pouťovém obědě hoši, jimž v kapse zvonily stříbrné korunky, rozběhli se mezi boudy kupovat, co by srdce ráčilo. Pavlík potkal kmotra Vránu, který řekl: „Mám na spěch, jdi místo mne tamhle ke strýci pernikáři, ať ti dál velikou krabici perníku, kterou jsem vybral. Tuhle ji těmito penězi zaplať a dones domů. Pavlík vraceje se s krabicí domů, potkal bratříčka, který se hned domáhal dělení. A snad by se byli poprali, když tu řekl Pavlík: „Tohle všecko je moje, ty také máš tolik a stejnou krabici támhle u toho strejce pernikáře, jdi si pro to.“ Po té pelášil Petřík jako by mu hlava hořela pro perník, ale pernikář řekl: „Vždyť jsem ti to právě dal, kloučku.“ – „Nedal!“ tvrdil hoch. Prodavač v domněnce, že ho chce jeden a týž chlapec podvésti (nevěděl o podobě dvojčat), Petříka vykrákal za uši a holí ho přetáhl. A ještě se mu všichni vysmáli. Nevěda, Pavlík takhle to navlík a bylo to spravedlivé.

Pán a sluha

Jednou, bylo to před Vánoci, vracel se Mac Daniel mrazivou nocí z druhé vesnice, kde byl návštěvou. Byl to hezký mladý hoch, ale měl tu chybu, že si rád přihnul vína. Také dnes, v té zimě, klepal zuby a mručel: „Kéž bych tu měl pořádnou sklenku vína pro zahřátí!“
„Může se státi,“ ozvalo se vedle něho, a když se pootočil, spatřil malého pidimužíka v stříbrném a zlatém šatě, jak mu podává sklenici, větší než mužíček sám.
„Na zdraví!“ pravil Mac Daniel beze strachu, ačkoliv poznal, že mužíček jest skřítkem; jedním douškem vyprázdnil sklenici, která byla plná nejlepšího vína a dodal: „Na zaplacení máme času dost!“
„To zase ne,“ ozval se skřítek. „Napálit se nedám. Teď zaplať, jako poctivý člověk.“
Mac Daniel se smál: „Vždyť bych vás mohl strčit do kapsy!“ Ale v tom okamžiku mu přeběhl po zádech mráz, neboť mužík pravil hrozným hlasem: „Zaplatíš mi tím, že mně budeš sloužit sedm let a jeden den. A pojď hned se mnou!“
A šli; cestou necestou, přes hory a údolí, ploty a příkopy, močály a vřesoviska, až přišli k rozpadlé zřícenině. To už svítalo, a pidimužík poslal Mac Daniela domů. Dříve však mu nakázal, aby druhý den večer určitě sem k němu přišel, sice že bude zle!
Ustrašený hoch netroufal si neuposlechnouti, a tak, sotva nadešla noc, čekal na mužíka tam, kde se včera rozešli.
Ten se brzy objevil a hned poroučel, aby Mac Daniel osedlal dva koně – pro něho i pro sebe.
„Kde jsou koně, smím-li se ptáti?“ zvolal hoch. „Nevidím nic, než zříceninu a rašeliniště!“
„Nemluv zbytečně!“ bručel skřítek. „Vytáhni z rašeliniště dvě nejsilnější stébla sítiny a přines je sem.
Hoch učinil, jak mu pán nařídil a hleděl s úžasem, že si mužík dal stéblo mezi nohy , jakoby seděl na koni. A hned poroučel: „Vsedni také na koně!“
„Na koně, Vaše milosti?“ koktal hoch. „Nedělejte si ze mne blázny!“
„Neodmlouvej a dělej všecko po mně!“ poroučel skřítek a Mac Daniel tedy uposlechl. Pak zvolal skřítek třikrát tajemné slovo: „Borram, borram, borram!“ a Mac Daniel to opakoval po něm, a již místo sítin měli pod sebou překrásné ohnivé koně, kteří s nimi letěli o závod, až se zastavili před hezkým domem. Mužíček seskočil s koně, Mac Daniel též, mužíček mumlal divná zaříkávání a Mac Daniel to po něm opakoval; a již stáli u vrat domu a klíčovými dírkami vklouzli z jedné místnosti do druhé, až se ocitli ve sklepě, kde byly zásoby nejlepšího vína. Nedali se pobízeti a pili, až se hory zelenaly. Daniel byl v sedmém nebi: „Bude-li to pokaždé takové jako dnes, budu vám rád sloužiti každou noc!“ sliboval.
„Mlč a koukej na cestu,“ odsekl mužík a už to šlo opět klíčovými dírkami ven a na sítinách, proměněných v koně, zpět ke zřícenině.
Noc jako noc vyjížděli takto spolu a nebylo jediného vinného sklepa v celé zemi, kde by nebyli tajně popíjeli.
Jednoho večera nakázal skřítek hochovi, aby přinesl z rašeliniště tři stébla místo dvou: „Dnes potřebujeme tři koně,“ pravil, „snad přivezeme někoho s sebou domů!“
Mac Daniel byl zvyklý poslouchati bez odmluvy a tak se na nic neptal, vzal třetího koně za uzdu a jeli.
Zastavili daleko, před osamělým dvorcem odkud bylo slyšeti hudbu. Mužíček seskočil a povídá: „chci se oženiti, Mac Danieli, protože mi bude zítra tisíc let. Tady v domě je právě svatba, vezmu si tu nevěstu!“
Ohromený Mac Daniel chtěl něco zakoktati, ale mužíček už ho vlekl do síně, kde byla hostina a vyskočil s ním na silný trám u stropu.
U stolu seděl ženich s nevěstou, farář a všecko příbuzenstvo. Nevěsta právě kýchla. Ale nikdo jí neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“ Všichni si hleděli jídla. Mužík nahoře na trámu se ušklíbl a pravil Mac Danielovi: „Ať ještě dvakrát tak kýchne a je moje!“
V tom kýchla nevěsta podruhé, ale tak tiše, že ji nikdo krom těch dvou nahoře neslyšel, a tak jí zas nikdo neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“
Mac Danielovi bylo však najednou hezké nevěsty tuze líto, že má připadnouti takovému ošklivému tisíciletému skřítkovi, a tak když po třetí kýchla, zvolal ze všech sil s trámu dolů: „Pozdrav Pánbůh!“
Jak to dořekl, dostal takovou ránu, až se skutálel jako zralé jablko dolů na stůl mezi jídlo. Mužíček zaječel: „Vyháním tě ze svých služeb a to máš za odměnu!“ a zmizel.
Toť se ví, že se svatebčané hrozně ulekli, když se cizí člověk najednou po stole válel, ale když jim Mac Daniel vypověděl, co a jak se stalo, náramně mu děkovali a pan farář ještě jednou nevěstě i ženichovi požehnal.
Mac Daniel pak na svatbě tancoval, jedl a pil, až do bílého rána. Mužíčka už nikdy nespatřil.

Hrnečku, vař!

V jedné vesnici byla jedna chudá vdova a měla jednu dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou střechou, a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat, a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.
Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst: vařily si z nich kaši. Vzala hrnec do košíka a kus černého chleba a šla. V lese na pasece jen se červenalo jahodami a tak jahody sbírala až byl hrnek pěkně plný. Tu ji ale už přepadl hlad. Věděla o pěkném místečku u studánky nedaleko v lese. Vesele cupitala lesem, až studánku našla. Tu si k té studánce pěkně sedla, vyndala ze zástěrky chléb a chystala se obědvati. Bylo právě poledne. Bylo slyšeti zvoneček z jejich vesnice.
Kde se vzala, tu se stala nějaká stará žena, vypadala chudobně jako žebračka, stála před ní a přisedla na vedlejší balvan.
„Ach, má zlatá panenko!“ povídá ta žebračka, to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“
„I pročpak ne,“ řekla ta holka, „chcete-li, třeba celý: však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd.
„Zaplať pán Bůh! Má zlatá panenko, zaplať pán Bůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti také něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když jej doma postavíš na stůl a řekneš: „Hrnečku vař!“ navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš myslit, že už máš kaše dost, řekni: „Hrnečku, dost! Hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říci!“
Tu ji ten hrneček podala a najednou se zas ztratila, holka ani nevěděla kam.
„Hrnečku, vař!“ Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit.
Hned si obě sedly a s chutí jedly. Kaše jako mandle.
Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města.
Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprve v samý večer je prodala.
Stará doma se nemohla dočkat, už se jí taky chtělo jíst a měla zas na kaši chuť. Ale nevěděla to říkání. Začala na hrneček: „Tak prosím pěkně, trochu té kašičky!“ Hrneček nic. „Tak buď tak hodný, hrnečku, já už mám hlad, navař mi tu dobrou kašičku.“ Hrneček nic.
Přišla dcera a smála se jako hrdlička, když slyšela, jak matka tomu hrnečku domlouvá. Pak přisedla ke stolu a řekla: „Hrnečku, vař!“ a hrneček navařil zase té kaše, dobré jako ty mandle.
Protože, ale obě dobré srdce mely, pověděly to i druhým, stejně potřebným a holčička s ochotou navařila každému. To byl život! Ale holčička chovala hrneček pečlivě, aby nikdo k němu přístupu neměl.
Ale tu se stalo, že se zase ve městě opozdila. Vděčné sousedky jí totiž nanosily tolik vajec, že jich ani rozprodati nemohla.
A mezitím stará doma už hladem zkomírala. I vytáhla z úkrytu hrneček, postavila na stůl a řekla, jak si dobře odposlouchala: Hrnečku vař! A v hrnečku začala se hned kaše vařit a sotva se stará otočila, byl už plný.
„Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít,“ povídá si stará a jde do komory.
Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: Kaše valila se proudem z hrnečku na stůl, se stolu na lavici a s lavice na zem. Přiskočila a přikryla hrneček miskou, myslila, že tím kaši zastaví. Zapomněla docela, jaké je to druhé říkání. Ale miska spadla na zem, roztloukla se a kaše hrnula se neustále jako povodeň.
Už jí bylo v sednici tolik, že stará odtud musela do síně utéci. Tu lomila rukama a bědovala: „Ach, ta nešťastná holka, co to přinesla: já jsem si hned pomyslila, že to nebude pro nic dobrého!“
Za chvilku tekla kaše ze sedničky přes práh do síně, čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo.
Stará křičela: „Hrnečku, nevař, už je kaše moc!“ Ale marně! Nevěděla už kudy kam a vylezla v ouzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka přinesla. Zatím ale bylo kaše pořád víc a víc a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves. Marně sousedé nabírali ji do necek, hrnků a kádí, škopků, ale kaše přibývalo. Valila se proudem po návsi na silnici, hustá kaše bublala a bleptala a Bůh ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí mladá nevrátila a nekřikla: „Hrnečku dost!“ Ale kaše se zatím valila návsí na silnici až k hlubokému úvozu, kde chladla a tuhla. Bylo jí takový kopec, že sedláci, když tudy jeli na večer z roboty domů, už nemohli nikterak projeti a museli sezvati celé blízké vesnice, aby jim pomohli se prokousat tou dobrou kaší na druhou stranu.

Osel a zloděj

Pohádka, kterou vám nyní budu vyprávěti, ukazuje, jak lehce mohou dva chytří darebové napáliti lehkověrného dobráka. Nevěřte proto hned každému, usuzujte nejdříve, je-li pravda, co vám kdo povídá, a můžete-li, přesvědčte se!
Bylo to jednoho horkého dne, daleko za mořem, v arabském městě. Ulice byly liduprázdné, protože slunce nemilosrdně pálilo a všichni obyvatelé seděli raději doma, v příjemném chládku a pili studené limonády. Ale tamhle od brány přece někdo kráčí! Je to oslař, všecek zabrán do přemýšlení. Jde pomalu, nevidí, neslyší, svého osla pomalu táhne za sebou...
Z malé uličky pozorovali ho dva zloději, kteří tu kolem slídili, kde by se co dalo vzíti. Sotva první z nich uviděl oslaře, pošeptal druhému: „Dej si pozor, jak snadno dostanu osla! Jenom ho rychle popadni a běž s ním z města. Za branami se sejdeme.“ – „A jak to provedeš?“ ptal se druhý nedůvěřivě. „Vždyť oslař strhne hrozný křik, lidé se seběhnou a nabijí nám, co se do nás vejde!“ – Neměj starosti, smál se první zloděj, „udělám to tak, že nebude mít ani zdání, že má osla pryč.“
Po těch slovech se tiše odplížil, vyvlékl osla z ohlávky a předal ho kamarádu, sám pak rychle do ohlávky vklouzl a dal se tiše vésti, dokud druhý zloděj nezmizel se zvířetem z dohledu.
Sotva se tak stalo, začal se vzpírati a trhati provazem. Udivený oslař se ohlédl, aby se podíval, co to tak nenadále do jeho ušáka vjelo a zůstal jako zkamenělý: na místo osla táhnul – člověka! „Kdo jsi?“ zakoktal. – „Jsem tvůj osel, který díky matčinu slitování stal se opět tím, čím býval dříve – totiž člověkem!“ – A hned vypravoval oněmělému oslaři povídačku, kterou si k jeho oklamání vymyslel.
„Byl jsem v mládí velkým ničemou a často jsem celé noci nepřicházel domů. Moje matka, chudá vdova, často mne napomínala, ale já jsem se jí jen vysmíval. A tu jednou, když jsem se zase vracel domů, rozlobila se na mne více než jindy a svolávala všechny zlé duchy, aby mne potrestali. Dříve ještě než svoji kletbu dokončila, proměnil jsem se v osla. Vyhnali mne z domu a od té doby jsem byl ve tvých službách. Dnes, jak se zdá, prosila maminka duchy, aby se mne kletbu sňali, neboť – jak vidíš – stal jsem se opět člověkem.“
Když zloděj domluvil, vyvlékl se hbitě z ohlávky a klidně odešel. Okradený oslař stále ještě stál, neschopen slova, všecek se chvěje při pomyšlení, že nakládal tolik let s člověkem jako s němou tváří. Také jeho žena, která ho doma přivítala spoustou výčitek, když se vrátil bez osla, ustala hned, jakmile jí muž vyprávěl podivnou příhodu. Také ona litovala, že často ušáka o potravu šidila a příliš naň nakládala. Teď jej prosila v duchu za odpuštění a dávala hojné almužny žebrákům, aby svou vinu napravila. – Její muž hleděl se obejíti nějaký čas bez osla, ale nešlo to. Vypravil se tedy opět jednou z rána na trh, aby si nějakého opatřil.
Chodil, prohlížel, žádné zvíře se mu nehodilo. Až tu vidí pěkného, statného ušáka. Již se chtěl zeptati na cenu, když mu slova leknutím uvázla v hrdle: poznal svého starého osla, který mu tolik let sloužil!
Rychle si vybral jiného, zaplatil a odváděl jej z trhu. Ještě však než odešel, přitočil se k svému bývalému ušákovi, a pošeptal mu do ucha: „No ty jsi mi pěkný ničema, darebáku jeden! To jsi se nemohl polepšit, když ti už maminka znovu vyprosila lidskou podobu? – Kdepak! To jsi zase chodil domů až ráno a duchové tě opět proměnili v osla, viď! Ale to ti povídám: ani mne nenapadne, abych si tě koupil!“ – a důstojně odcházel z trhu.

Hrdinný Jirka

Nedaleko rozsáhlých lesů žil drvoštěp se svým malým synkem Jirkou. Chaloupka a malé políčko stačilo jim úplně ke štěstí, neboť láska panovala mezi nimi a Jirka by byl pro svého zlatého tatíčka skočil třeba do ohně. A tu najednou přišlo neštěstí. Za tmavé noci kdosi zabouchal na dveře a otec Jirkův otevřev, nemálo se ulekl. Ozbrojení lupiči jej chytili, spoutali a celou chaloupku vydrancovali. Jirka tak, tak, že v pološeru unikl těmto vrahům a schoval se do křoví. Za chvíli odváděli již jeho drahého tatíčka, který úpěnlivě za smilování prosil, že má ještě malého synka, ale marno všechno. „Potřebujeme tě, abys pracoval v podzemní skrýši,“ toto a hrubé nadávky byly mu odpovědí. Jirka poznal, že nesmí se prozradit a umínil si, že tatíčka svého vysvobodí. I plížil se v skrytu za zbojníky, kteří zmizeli v hloubi lesa. I chodil Jirka lesem několik dnů, až potkal stařičkého poustevníka, kterému se svěřil se svým žalem. „Ubohý hochu, navrať se k lidem, snad se tě někdo ujme, věř, že nikomu ještě nepodařilo se uniknout z rukou těchto lupičů a ty sám bys o život přijít mohl. Avšak máš-li upřímně rád svého otce, pokus se tedy o jeho vysvobození,“ pravil poustevník a naložil Jirkovi jídla na několik dnů. Dále bloudil Jirka a utrmácený dostal se k lesní mýtině. Tu uzřel známou zlodějskou rotu, jak chystá se na lup. Odešli, jen jediný zůstal u vysoké skály na hlídce. „Aha, jejich sídlo,“ pomyslil si Jirka, „tam zavřen jest můj tatíček.“ Tu otevřely se dveře ve skále, stará baba přinášela hlídajícímu zbojníkovi jídlo a prosila, aby chvilenku se mohla vydýchati, že mu za to víno přinese. „Zavřeš, čarodějnice, až přineseš víno!“ zahřměl hlídač. I přiblížil se Jirka ke skále a že bylo šero, nepozorovaně proklouzl kolem baby dovnitř. Za chvíli vracela se baba a Jirka hup, babě přímo na hlavu. Tato leknutím se svalila, Jirka rychle obalil ji hlavu halenou, aby nemohla křičet a vešel do skály. Nalezl tatíčka spoutaného, rychle pouta přeřízl a táhl ho k východu. Drvoštěp nevěděl, zda to sen, či skutečnost, ale pochopil Jirkovu hrdinnost a v tichosti oba dostali se ze skrýše, neboť zatím se již setmělo. Radostně pak pospíchali oba k domovu. Druhý den Jirka přivedl ke skrýši vojáky, loupežníci byli schytáni a lidé měli od nich pokoj. Jirka v lásce, svornosti a spokojenosti žil se svým drahým tatíčkem ještě mnoho let.