O moudré Máničce

Byl jednou jeden bohatý řezník a vedlo se mu tuze dobře. Obchod šel a on zbohatl, až z toho byl celý nafoukaný. Měl hezkou moudrou ženu, každý rád ji měl. Ale co žena! Měli dcerušku, jakoby matce z oka vypadla. Rostla do rozumu a do krásy, až se po ní každý v městě otáčel. Ale nejvíce jejich tovaryš Jiří. Od malička u nich, viděl ji růst a byli jako bratr a sestra. Řezník na něho se ve všem mohl spolehnouti a jako s vlastním s ním zacházel.
Jednou ale zpozoroval, jak Jiří se ohnivě za dceruškou zadíval a teď ho trhla jeho nafoukanost. Že by dcera už pomalu dozrála na vdávání, ani dříve neviděl. Teď teprve větřil nebezpečí. Kdepak chudý chasník a jeho, boháčova, dcera s tolika penězi? Nikdy. Jiřího musí propustiti. Radil se se ženou. Nesouhlasila. Prý potřebujeme Jiřího, ten skoro sám vede celou živnost a bez něho muž jako bez pravé ruky by zůstal a dřel se! Jinak to uděláme. Pošleme máničku do kláštera, aby se dokonale pocvičila. Mezitím na sebe zapomenou.
Udělali tak, ani Jiřímu nepověděli, kam ji odvezli. Ale Jiří prohlédl to všecko. Jednoho dne se postavil proti mistru: „Pane mistře, dejte mi knížku. Půjdu na vandr!“ Nic neřekl více, ani neřekl, jak ho ta nadutost zbohatlíka mrzí za všecku tu práci a poctivost. Nerad řezník mu vyplatil peníze a Jiří šel. Bloudil světem, všude v klášteřích se vyptával, až nakonec přece přišel na ten pravý, kde byla Mánička. Obcházel po celé dny klášter. Jednou konečně vyšel průvod dívek z kláštera na procházku a v tom průvodě Mánička, byla nejhezčí. Mluvit s ní nemohl, vedly je jeptišky. To byla neděle. Tu druhou neděli zrovna tak. Tu třetí neděli nic, nedočkal se ani do noci Máničky.
V městě se zatím zkamarádil se dvěma chasníky, krejčím a truhlářem. Vyptávali se proč je tak smutný. Pověděl.
Tak na čtvrtou neděli se sebrali všichni tři a čekali. Dívky zase šly. Ale, co z toho bylo! Když truhlář a krejčík Máničku uviděli, oba se také do ní zamilovali, začali se jeden na druhého zlobit, až se všichni tři v nepřátelství rozešli. Každý z nich běžel honem domů a aby druhý ho nezaskočil, honem napsal dopis, že je do Máničky celý pryč, že bez ní život jeho nemá ceny. A tak druhý den přišla tři psaní na Máničku. To se ví, napřed se je přečetly jeptišky, jedna po druhé, potom zavolaly Máničku. Že to musí rázem přetrhnouti, že je klášter za ni odpovědný, že ji rodiče klášteru svěřili a tak dále a tak dál.
Mánička se jenom smála. „Však já to s nimi zařídím, ale nikdo mi do toho mluvit nesmí!“ Jeptišky znaly, jak Mánička je hodná a rozumná, a beze všeho svolily.
Druhý den na to dostane krejčí odpověď, aby přišel pozítří večer před desátou hodinou za klášter a zaklepal na zadní vchod. Truhláři napsala, aby přišel tam v jedenáct a Jiřímu, aby tam byl o půlnoci.
Žádný z nich druhým nic nepověděl a tajně se radoval. První, ten krejčí, se nastrojil, načesal, pomádou na dálku voněl a v ten určený večer v deset hodin stál u těch zadních vrátek kláštera a s tlukoucím srdcem zaklepal a krásnou řeč si připravoval. V tom otevřou se vrátka a Mánička s prstem na rtech mu dávala znamení, aby mlčel. A teď ho vedla do komory, kde visel rubáš. Tam mu nakázala, aby rubáš oblékl přes své šaty. Když byl hotov, vedla ho zase do jiné komory, kde byla nová prázdná rakev. Do té rakve se musel krejčí položit a nakázala mu, že musí tam dvě hodiny bez hnutí ležet, na nikoho ani promluviti. Těžko bylo krejčímu, ale když Mánička byla tak pěkná, že by nevím co pro ni udělal. Tak lehl a Mánička zmizela.
Tlouklo jedenáct a zaklepal truhlář. Jako u krejčího, stejně s ním si počínala. Natáhla mu rubáš a na hlavu mu nastrčila vydlabanou tykev kulatou jako umrlčí hlava. To prý, aby dělal smrt. Pak ho vedla dál a povídá: „Tam leží jeden mrtvý v rakvi. Nebojíš se?“ – „Kdepak!“ povídá zamilovaný truhlář. „Tak tedy tam budeš ho v nohou hlídat, ať vidíš, co vidíš, na žádného nepromluvíš.“ A milý truhlář se tam postavil a hlídal.
Dvanáctá odbila. Zaklepal řezník Jiří. Mánička vedla jej, jako ty dva první chodbami do jedné komory. Tam nařídila, aby oblékl obrácený kožich s kožišinou navrch, sazemi počernila mu obličej a do ruky dala mu řetěz. Panečku, hotového čerta z něho udělala. Jiří držel jako sloup. „A teď půjdeš,“ povídala. „V jiné komoře leží jeden mrtvý v rakvi, jeden člověk ho hlídá v nohou, ty se do hlavy postavíš!“ Co by Jiří pro Máničku neudělal! Šel kurážně do té komory a řetěz řinčel v té tiché noci, až husí kůže naskakovala.
Sotva otevřel dveře, do těch druhých chasníků jako když hrom udeřil, tak se lekli. Čert, čert,“ vykřikli. Mrtvý vylítl z rakve a truhlář – smrt pelášili ze dveří ven, k smrti vyděšení, čert za nimi, chodbou, na schody, po schodech dolů jako splašení. Čert zůstal pak vzadu s Máničkou. Ti se nasmáli!
Zatím doma u rodičů divně to chodilo. Otec nemohl všechno zastat a když si vzal náhradníka chasníka, každý ho okrádal a tak to šlo s řemeslem s kopce. Často, přečasto si vzpomínal na Jirku. Byl jim k srdci přirostl jako vlastní syn.
Zatím uběhl rok a Mánička se vrátila domů.
Tam jim pověděla, že je jí Jiří přece jen nejmilejší, že je přece hodný a poctivý a že by si ho vzala za muže.
Ani nevěděla, jaký kámen se rodičům se srdce svalil! S radostí, teď dali svolení, pro Jirku vzkázali a honem svatbu vystrojili.

O dvou motýlkách

Zářivé slunečko mladého léta mile hřálo a svými blahodárnými paprsky zahřívalo celý svět. Pod jeho teplými polibky se do ruda zardívaly a sládly třešničky na stromech, letním jablíčkům červenala líčka stejně jako malým dětem, které se vesele a čiperně otáčely na slunéčku.
Všecko se radovalo, ta milá Boží příroda, lidé a hlavně dětská drobotina, že již nemusí býti uzavřena v dusné světnici a vesele se může probíhat po kvetoucí lučině, brouzdati v potůčku, pásti zlatožlutá housátka a robiti z vrbového proutí píšťaličky.
Ve vzduchu létaly mušky, které se někdy spolu daly do tanečku, na stéblech zelené svěží trávy hráli si drobní broučkové jako na houpačce a také pilní mravenečkové měli na pilno, závodíce v práci s včeličkami, snášejícími do úlů sladký pyl květinových, z něhož pak dělaly med, který dětem na chlebíčku tolik chutná a je zdravou pochoutkou. A tak se všude hemžilo čilým a jarým životem, ptáčkové poletovali vzduchem a zpívali, v čisté vodě proháněly se rybky a ty menší rybičky ještě nezkušené posmívaly se vousatému kapru a zubaté štice.
Což teprve na veliké pasece u lesa, kde uprostřed stála bílá myslivna s červenou střechou, tam teprve bylo pěkně. Měli tam myslivcovi hned za domem zelinářskou zahrádku, kde rostlo zelí, kapusta a jiná drobná i užitečná zelenina. Proto zde v létě létalo mnoho motýlků, ti, kteří poletovali na pasece, byli pestrobarevní, modří, žlutí, všelijak kropenatí, zato nad zelinářskou zahradou myslivcových poletovali nejvíce bílí motýlkové.
Kdysi za poledne, kdy rodina myslivcova seděla doma u oběda a také lidé v lese pracující odpočívali někde ve stínu lesním, slétlo se na paseku, tam, kde na pokraji rostly keře ostružin, hojně obsypané uzrávajícím ovocem, moc a moc všelijakých motýlků. Drobní i větší, krásně zbarvení i bílí. Hlavně mezi nimi vynikl větší motýlek, k němuž se družil stejně velký kamarád, ale zase jinak zbarvený. S úctou a s podivením pohlížela ta menší drobotina na ty dva zvláštní hosty, kteří si i dnes ve všední den do lesa oblékali tak nádherné a skvělé pláštíky.
„Kdo je to křídlaté panstvo. Snad dokonce nějací princové ze vznešeného rodu motýlů?“ dotazovali se mezi sebou mladí, teprve letos narození motýlci a také mušky zvědavě obletovaly vzácné hosty. Přilétl sem od zelince starší a větší bílý motýlek. Zdvořile zamával křídlama jako když dělá poklonu a tenkým hláskem uctivě zahovořil: „Buďte mezi nás pěkně vítáni, kamarádi motýlkové a dovolte, abych se vám představil: jsem pan Bělásek a zůstávám tam v myslivně v zahradě.“ „No však jsem si hned pomyslil, ty žes nějaký zcela obyčejný motýl,“ pohrdlivě řekl jeden z cizích motýlků. „To já jsem ze vznešenějšího rodu – jsem – Babočka Paví Oko, rozumíš?!“
„Těší mne, že vás poznávám také osobně, pane Babočko. Však jste mně připadal tuze známý. U nás myslivcovic student má v rámci pod sklem napíchnutého jednoho vašeho předka.“
„Cože?!“ ulekl se pan Babočka, „tady píchají nás motýlky na špendlíky? Fuj, zde nechci býti,“ a letěl pryč ke všeobecné veselosti druhých. Pan Bělásek škádlivě za ním volal: „No, když jej nechytnou, tedy jej nenapíchnou, kdo uletí, ten vyhraje!“
„Jak je vidět,“ smál se druhý pestrý motýlek,“ já se jmenuji…“ – Prosím, snad nejste dokonce vznešený motýl z rodu admirálů?“ – Ba, ne, jmenuji se Otakárek a rád sem někdy přilétnu navštívit starého mrzutého prastrýce Smrtihlava.“ – „Je to od vás pěkné, Otakárku, že pamatujete na skromné přátele, ale hleďte, tamto jde myslivovic hoch se síťkou chytat motýle, zachraňme se!“ Huš, rozběhlo se drobné hejno na všechny strany a paseka jako by sesmutněla.

Kuřátko se zlatým penízkem v zobáčku

Byl jeden tatínek a maminka a měli čtyři děti: Milušku a její tři bratříčky. Měli se všichni rádi. Najednou je postihla veliká rána. Jejich milovaná maminka musela ulehnouti, stonala a stonala a nikdo z lékařů, které jí tatínek přivolal, nemohl jí pomoci. Byly proto všichni velmi nešťastní, neboť by své milé mamičce rádi pomohli. Miluška se činila jak mohla, aby maminku zastala. Ráno zatopila, uvařila snídani a pak se dala do připravování oběda. Nyní všichni poznali, co je maminka, jakou práci vykonávala. Maminka všemu nejlépe rozuměla a při nejlepší vůli nemohli všichni ostatní práci tak vykonat, jako to maminka dělávala.
Tak z nenáhla nastěhovala se do stavení bída. Jednou se Miluška zvláště vroucně modlila, aby Pán Bůh jim pomohl a maminku uzdravil. A opravdu! Příštího dne maminka byla již zdráva, jenom ještě hodně slabá. Ale nebylo již peněz téměř ani na nejnutnější věci a mamince bylo by potřeba vařit zvláště silnou stravu, aby se posílila. Když Miluška byla s kozičku na pastvě, povídala jí kozička: „Za to, že jsi mě vodívala na nejlepší pastvu a byla jsi ke mně hodná, dám ti radu. Dojdi na půdu a tam najdeš u komína krásné vajíčko. Vajíčko dej do košíčku a s košíčkem nahoru na kamna. Zítra uvidíš, co bude.“ Miluška poslechla. Našla na půdě krásné vajíčko, jako postříbřené, se zlatými kolečky. Druhý den vylíhlo se z vajíčka hezoučké kuřátko. Drželo v zobáčku zlatý penízek a volalo:
Koko-koko dák,
komu mám penízek dát?
Milušce, Milušce – té hodné holčičce
penízek já dám.
To se opakovalo každý den. Miluška nakoupila všeho, čeho bylo třeba. Pak si přikoupili i kravičku, druhou kozičku, prasátka, slepičky, holuby a koupili i nové pole. Domek si pěkně opravili, že se každému líbil. Maminka již brzo byla úplně zdravá.
Jednou přišel do stavení obchodník dobytkem a slyšel, co kuřátko kdákalo a viděl, jak si Miluška nesla zlatý penízek. Protože nebyl hodný, když se nikdo nedíval, kuřátko vzal a strčil do kapsy. Těšil se, že doma mu kuřátko bude nosit v zobáčku zlaté penízky. Ale přepočítal se. Kuřátko mělo sice zlatý penízek, když však mu jej obchodník ze zobáčku vytrhl, kuřátko spustilo:
Krá-krá-krá- krá-krá,
nemáš nikdy krást.

Dokud mne nevrátíš,

celý se popálíš,

a pálil a pálil, že obchodník bolestí nevěděl, co si má počít. Rychle utíkal vrátit kuřátko Milušce. Ta byla ráda! Tolik se nahledala kuřátka a najednou je kuřátko zase na světě. Penízek pak již nepálil. Obchodník jej dal Milušce a prosil, aby mu to odpustila, že ji tak chtěl připravit o kuřátko, které nosilo v zobáčku zlatý penízek.

Krakonošův žert

V podkrkonošské vesničce žil kdysi chudobný muž se ženou a třemi dětmi. Nejmladší bylo ještě v peřince. Živili se prodejem skleněného zboží – korálů, pohárků, džbánků a misek. Na celé týdny odcházel za obchodem, a domů nikdy tuze nespěchal. Obyčejně všecko prodal, ale ženě dal jenom nepatrnou část svého výdělku a nestaral se, kterak ona z toho nakrmí a ošatí sebe a děti. Byl – krátce řečeno – lakomý, a jeho žena se pro to častokráte naplakala.
Jednou odpoledne, když muž byl opět někde za obchodem, vyšla si žena i s dětmi k lesu, aby naškubala trávy a listí křovin jediné kozičce, kterou měli. Na ruce nesla koš a nejmladšího klučinu, kterého musela držeti v náručí i když trhala listí, neboť dítě bylo rozespalé a ustavičně plakalo a vřískalo.
„Tebe by si měl vzít sám Krakonoš!“ zvolala matka v rozčilení, ale v zápětí ztrnula hrůzou. Nad křovinami tyčila se obrovská postava obra Krakonoše, který se smál a vztahoval ruce po jejím dítěti.
„Zde jsem, dej mi dítě!“ zahovořil hlubokým hlasem, který duněl jako rachot hromu.
„Ach, smiluj se, mocný Krakonoši,“ úpěla ubohá žena a tiskla chlapečka k sobě, „nech mi mé dítě, nemyslela jsem to doslova, nečiň mne nešťastnou!“
„I vždyť já o ně nestojím,“ brumlal Krakonoš, jemuž se ženina láska k dětem líbila, „ale pověz, což se staráš o svoji rodinu zcela sama? Muže nemáš?“
„Ale mám, dobrý pane, mám, chodí po hospodách za obchodem – skleněné zboží prodává. Stejně nám však ze svého výdělku mnoho nedá, a tak se musím sama přičinit.“
„Aha, lakomý je, viď?“ dovtípil se Krakonoš. – „Počkej, já ho proženu!“ Zachechtal se až se skály otřásly a zmizel.
Žena spěchala s dětmi domů, a nejdříve nasypala kozičce v chlívku natrhané listí, teprve potom pojedly s dětmi chudičkou večeři, pomodlily se a šly spat. – Ráno běžela jako jindy kozu podojit, aby měla mléko na snídani. Avšak – jaké neštěstí! Jejich jediná kozička – živitelka – ležela na podlaze chléva mrtvá! Žena se k ní s pláčem sklonila, a tu něco pod její nohou zazvonilo. Shýbla se, a co vidí? Kam nasypala včera suché listí, všude ležely zlaté peníze. Rychle se podívala do žlabu- i tam se leskla a zářila zlatá hromádka, a když rozpárala ztuhlé koze břicho, vysypalo se z jejich útrob ještě množství zlaťáků. Nyní se ovšem nářek změnil v jásot. Krakonoš proměnil listí ve zlato, a jeho šlechetný a velkodušný žert učinil z ubohé, ustarané ženy naráz bohatou paní. Už se nebude musit třásti, co dá zítra dětem k snědku! I obléci je nyní může, a poslati do školy! Toho dne byl v chudé horské chaloupce opravdový svátek.
Asi touže dobou ubíral se její manžel – lakomý skleničkář – lesem k domovu. Chůze po mechu a klopýtání přes kořeny stromů ho unavily. Sňal ze zad nůši se skleněným zbožím, postavil ji na pařez, a sám usedl, aby přepočítal, kolik utržil za prodané zboží. Nebylo toho moc ani málo, ale muž přemýšlel již o tom, že nedá ženě nic.
„Nějak se už s dětmi protluče, a já si koupím osla, aby mi nosil zboží. Mám po krk tahání těžké nůše! – Sotva domluvil, zadul mocný vichr, ohnul stromy jako slabé proutky, serval lakomému muži s hlavy čepici a nůši s pařezu smetl jako pírko. Skleněné zboží se vysypalo na zem a rozbilo se na tisíc střepů.
„To mi jistě vyvedl škodolibý Krakonoš!“ zlostně zanaříkal skleničkář, a jako v odpověď ozvalo se hromové zachechtání. Muž již ani nepípl a zkroušeně se belhal k domovu. Na prahu čekala ho rozveselená žena s dětmi.
„Moc se neraduj,“ začal místo pozdravu, „přišel jsem o všechno zboží, Krakonoš mi je roztloukl! Budeme musit prodati kozu, abych měl zač koupiti nové!“
„Kozu? Ach, ta je mrtvá!“ zvolala žena a smála se na hlas.
„Pane na nebi!“ ustrnul muž. „Co jsi to na mě seslal? Zboží je rozbito, koza nám pošla, a do třetice – žena se mi zbláznila!“
„I nezbláznila jsem se! Pojď jen domů a já ti všechno pěkně povím. Uvidíš, kdo lépe pochodil a kdo rozumnější!“ řekla žena svému muži a vedla ho do světnice k bohatě prostřenému stolu. Ten žasl, když mu vypravovala svoje setkání s Krakonošem a líčila, jak jemu pohrozil, a ji odměnil! V duchu se zastyděl za svoje dřívější jednání a svatosvatě si umínil, že nadále bude jinak!
Svému předsevzetí také dostál. Místo oslíka koupil si vůz s koňmi, takže mohl více a lépe obchodovati. Dětem dopřál dobrého vzdělání a ženě zaslouženého klidného života, sám pak nikdy už neupadl do staré chyby – lakoty.
Častokráte vzpomínala rodinka na Krakonošův žert, a žehnala mu v duchu s vděčností, neboť jim dopomohl k opravdovému štěstí.

Rusalka

Jednoho rána procházel se po hrázi velkého rybníka mladý mlynář a hlasitě naříkal na smutný osud. Býval bohatý, snad nejbohatší v kraji, měl hodnou a hezkou ženu, a všecko se mu dařívalo, ale znenadání začal chudnouti, jedna ztráta stíhala druhou, a teď byl už skorem na mizině. Byl tak pohřížen v chmurné myšlenky, že ani nezpozoroval krásnou vílu, všecku zahalenou v dlouhé, třpytivé vlasy, která se náhle vynořila z vln. Byla to rusalka. Zavolala mlynáře jménem a tázala se ho vlídně, co že se mu stalo? Mlynář se zprvu hrozně ulekl, ale potom si dodal odvahy a vyprávěl jí o svém neštěstí. „Mohu tě učiniti bohatším a šťastnějším než jsi byl dříve, slíbíš-li mi, že mi dáš to, co se právě ve mlýně narodilo!“ povídala rusalka. „S radostí!“ potěšen sliboval mlynář, neboť věděl, že za jeho nepřítomnosti mohl se ve mlýně narodit nanejvýš psík nebo kotě. Rusalka zmizela ve vlnách a mlynář spěchal vesele domů. Jaké však bylo jeho zděšení, když mu všichni oznamovali s velkou slávou, že se mlynářce právě narodil syn! Nikdo nechápal, proč ho tato novina tolik poděsila, až když vypravoval o své rozmluvě s rusalkou a o svém slibu. Nevěděli jiné rady, než chlapečka ze všech sil chrániti před vodou. Proto ho vychovával strýc myslivec a vyučil ho svému řemeslu v lese, kde nebylo vody daleko široko. Zatím otec mlynář se třásl hrůzou, kdykoliv měl jíti kolem rybníka. Bál se, aby se nevynořila rusalka a nepřipomněla mu jeho slib. Ale léta míjela a z chlapce se stal hezký, statný junák; zamiloval si hodnou a upřímnou dívčinu, s kterou se také brzy oženil. Vystavěli si krásný domeček a žili šťastně a spokojeně. Mladý myslivec chodíval denně na lov, ale nikdy nezamířil na pokraj lesa, kde rozléval svoje vody velký rybník. Otec, matka i strýc mu vštípili odpor k vodě a bázeň před rusalkou. Jednou pronásledoval junák srnku, která běžela jako vítr, takže ji nedohonil dříve, než venku na lukách. V loveckém zápalu ani nezpozoroval, že se ocitl na břehu obávaného rybníka, až když se skláněl nad vodou, aby si umyl ruce zkrvavené od kůže střeleného zvířete. Sotva se nešťastník dotkl hladiny, vynořila se rusalka, uchopila ho bělostnýma rukama, a v okamžení jej stáhla k sobě pod vodu. Na břehu zůstala jen mladíkova lovecká brašna, kterou našla jeho věrná žena, když v hrozné úzkosti všude svého muže hledala. Ihned si domyslila, co se asi událo: rusalka si vzala slíbenou odměnu!
Ale mladá žena, která svého manžela vřele milovala, nechtěla se ho jen tak lehce vzdáti! Pobíhala kolem rybníka, naříkala, volala rusalku i svého muže, hrozila, prosila, všechno nadarmo. Unavena chůzí i pláčem, usnula posléze na břehu a zdál se jí podivný sen... Stoupala v hrozné vichřici a dešti na strmou skálu. Když se octla na vrcholku, vedla cesta svěží travou do krásného údolí, v němž stála čisťounká chaloupka. Z chaloupky vyšla vlídná, bělovlasá stařenka, která přátelsky na mlado ženu kývala... Vtom se paní probudila. Rozhlédla se kolem sebe, a viděla, že nad rybníkem se zdvihá právě taková skála, na jakou stoupala ve snu; proto nemeškala, ihned se dala úzkou stezkou nahoru a vše se opakovalo. Stařenka na ni už čekala, věděla o jejím těžkém zármutku, dala jí zlatý hřeben a dobrou radu. „Počkej až do měsíčního úplňku, potom jdi na břeh rybníka a česej své dlouhé černé vlasy tímto hřebenem. Jakmile budeš hotova, polož hřeben do písku a čekej; uvidíš, co se stane!“ pravila mladé ženě, která jí poděkovala a šla domů. Jakmile nastal úplněk, spěchala k rybníku a vykonala přesně vše, co jí stařenka nařídila. Sotvaže položila hřeben na břeh, přivalila se vlna a smetla jej do vody; přivalila se druhá, a z vody se vynořila hlava mladého myslivce. V zápětí se přivalila třetí a hlava opět zmizela. Paní běžela v zoufalství znovu k vlídné stařence, která jí dala tentokráte zlatou flétnu a pravila: „Až nadejde příští úplněk, jdi na břeh a zahraj na tuto flétnu krásnou píseň. Potom polož flétnu do písku a uvidíš, co se stane.“ Mladá žena poděkovala, spěchala domů a když nastal úplněk, seděla už u rybníka a hrála na flétnu překrásnou, smutnou píseň. Dohrála, položila nástroj do písku a v tomtéž okamžiku smetla jej vlna pod vodu. Z hlubiny vynořil se její milý muž až po pás a toužebně vztáhl k ní ruce. Ale třetí vlna brzy ho srazila dolů. – V hořkém pláči šla paní do stařenčiny chaloupky, ale babička ji potěšila; dala jí tentokrát zlatý kolovrat a poručila jí, aby o příštím úplňku na břehu předla, až bude cívka plná nití. Potom ať položí kolovrat do písku a počká, co se bude díti. – Úplněk nadešel a myslivcova žena provedla i tentokráte všecko tak, jak stařenka nakázala. Sotva kolovrat odložila, spláchla jej vlna do rybníka a vzápětí vynořil se mladý myslivec celý z vody. Uchopil natažené ruce své choti, a vyhoupl se na pevný břeh. Jak se radovali, jak se pevně objali a líbali! Ale najednou zvedly se vody rybníka a s příšerným hukotem prorazily hráze. Myslivec se ženou dali se na útěk. Běželi sotva dechu popadali, ale ječící voda stále za nimi a již, již je pohlcovala, když v tom žena zvolala v nejvyšší úzkosti: „Stařenko, pomoz!“ Jen to dořekla, proměnila se okamžitě v žábu a její muž v raka, takže jim voda nemohla ublížiti. Plovali vedle sebe, a jakmile vlny opadly a oni se octli na pevné zemi, vrátila se jim opět lidská podoba. Šťastni odešli do svého domečku a žili spokojeně a beze strachu, neboť rusalka neměla již nad myslivcem moci.

Otrhánka

Na břehu moře, ve skvostném paláci z bílého mramoru, žil bohatý starý kníže zcela sám. Neměl ani ženy, ani dětí, jen maličkou vnučku, jejíž tváře však ještě nikdy nespatřil, protože ji nesmírně nenáviděl. Stalo se totiž, že při narození malé princezny zemřela její maminka, nejmilejší dcera starého knížete. A toto neštěstí tak starce zatvrdilo, že když mu nemluvňátko přinesli ukázat, odvrátil se a slavně přísahal, nikdy se na ně ani nepodívá. – A tak vysedával celé dny u okna, díval se na moře a plakal hořce pro svoji mrtvou dceru. Jeho bílé vlasy a vousy už byly tak dlouhé, že až na zem splývaly a jeho slzy, které den co den dopadaly na okenní římsu, by hlodaly si za tu dobu v mramoru cestičku, kterou stékaly do moře jako potůček.
Mezitím rostla jeho vnučka, aniž by se kdo o ni v nejmenším staral, kromě chůvy, která znala její mrtvou maminku a byla při jejím narození. Ta přece tu a tam dítěti nějaké to sousto z kuchyně podstrčila, nebo z pytle na hadry roztrhanou sukni a kazajku vybrala. Můžete si pomysliti, jak v tom ubohá dívčinka vypadala! Vždyť i sluhové a děvečky ze zámku se jí posmívali, ukazovali na její bosé nohy a nahá ramena a křičeli: „Otrhánka, Otrhánka!“ až princezna s pláčem utekla a schovala se v lesních houštinách.
Tak vyrůstala sama v polích a lesích. Jejím jediným přítelem byl pasáček hus, který uměl tak překrásně hráti na šalmaj, že jakmile Otrhánku hlad, zima, nebo smutek přepadly, jenom nástroj k ústům přiložil a hned se ozvaly tak veselé a líbezné melodie, že okamžitě na všechno zapomněla, zpívala a tančila, až se husy rozštěbetaly a nebyly k utišení.
Jednoho dne rozšířila se po království zvěst, že král sezval všechny šlechtice do města, blízko něhož náš starý kníže měl zámek, na veliký ples. Všichni prý mají přijíti se svými dcerami, neboť královský princ si mezi nimi vybere nevěstu.
Jakmile to uslyšel starý kníže, přestal plakati, učesal si vlasy i vousy, oblékl si nejkrásnější šaty, plné drahokamů, a chystal se vyjeti králi naproti. – Také Otrhánka se dozvěděla, co se chystá a plačíc seděla u kuchyňského prahu, protože dovnitř nesměla a přece – tak ráda by se byla jen trošičku na tu nádheru podívala! Stará chůva, která ji slyšela, odvážila se jíti ke knížeti a domluviti mu, aby svoji vnučku vzal s sebou na královský ples. Ale kníže tak se na ni obořil, že chudinka stará div smrt z toho neměla. Ani nevěděla, jak se z knížecí komnaty dostala ven.
Otrhánka byla však už na cestě do města. Její touha, viděti všechny ty vznešené pány a dámy, byla silnější než lítost a stud nad rozbitými hadry, jimiž byla oblečena. A tak šli, věrný pasáček, Otrhánka a husy s nimi. Pasáček pískal, až se duše smála, Otrhánka zpívala a husy štěbetaly jako o závod. Cestou potkali krásného jinocha na bílém koni; byl milý jako letní jitro a jeho šat zářil zlatem a drahokamy. Ptal se poutníků na cestu do města, a když mu řekli, že tam také jdou, seskočil s koně a putovali společně. Byl to divný průvod! Pasáček hrál tichou a sladkou píseň, Otrhánka se usmívala jako ve snu a krásný cizinec div o každý kámen nezakopl – oči nespustil s růžové tvářičky sličné dívky; jinam se ani na chvilku nepodíval. Ke konci cesty byl už tak zamilován, že ji vroucně prosil, aby se stala jeho ženou. – Otrhánka však jen potřásla hlavičkou a rozesmála se na celé kolo: „Pěkně by se vám vysmáli, všichni ti vzácní páni; to je nápad – vzít si husopasku za ženu! Nedělejte si blázny, pane, z ubohé Otrhánky!“ – Ale krásný cizinec se díval na Otrhánku jako na Pánaboha a neustal, dokud ji neuprosil, aby zcela určitě o půlnoci s pasáčkem a husí družinou, tak jak je, bosa a v hadrech, přišla na královský ples.
Byla to podívaná, když rázem dvanácté hodiny v noci otevřely se dveře taneční síně a vstoupili pasáček, Otrhánka a štěbetající husí sbor mezi vzácné hosty! – Dámy si začaly šuškati, jaká je to ostuda, páni se smáli, ale krásný cizinec, Otrhánčin známý, běžel jí naproti, třikráte ji políbil přede všemi a vedl ji přímo před krále. „Otče,“ řekl – neboť to byl královský princ – „toto jest moje nevěsta – nejkrásnější, nejmilejší děvčátko z celé říše!“ Ještě než domluvil, přiložil pasáček šalmaj k ústům a sálem se linula nebeská hudba, nikdo ani nedýchal a všichni s úžasem hleděli, jak se Otrhánčiny hadry proměňují před jejich očima v nádherný šat, růžový, jako ranní červánky, svítící démanty, jak rosou skropený květ. Mezi zlatými vlásky zářila korunka a dlouhou vlečku nesl zástup bílých pážat, která se z čista jasna objevila místo štěbetavých hus. – A jak povstal král z trůnu, aby uvítal svoji novou dceru, zazněly slavnostní fanfáry a lidé venku jásali: „Teď právě vyvolil si princ nejkrásnější dívenku z celé země!“ První, co učinila Otrhánka nyní královská nevěsta – když se trochu vzpamatovala, bylo, že se rozběhla sálem k příteli - pasáčkovi. Ale považte! Zmizel, rozplynul se a nikdo nemohl říci, jak se to stalo. – Tak se stala vnučka starého knížete královnou. Ale on sám musil se vrátiti do svého mramorového paláce; nemohl zůstati u dvora, neboť přísahal, že se na svou vnučku nikdy ani nepodívá. A tak sedává zase u okna a horké slzy tekou mu z očí ještě prudčeji než předtím a jako potůček stékají do moře...

Kterak hloupý Pavlík všecko chytře navlík

V jedné rodině u bohatého sedláka měli dva synky, byla to dvojčátka a protože se narodili v jeden den a ve stejnou hodinu, pokřtěni byli na jména Petr a Pavel, to že si ta jména přinesli s sebou na svět narodivše se v den těmto patronům zasvěcený.
Dvojčátka rostla jako z vody, no, však jim na světě pranic, ale pranic nechybělo, v bohatém selském hospodářství bylo všeho do hojnosti: dobrého mléka, povidlových vdolků, makových a tvarohových buchet a bylo radostí pohledět na oba kloučky, když svorně spolu seděli v zahradě pod jabloní anebo na dvoře. Živili se notnými krajíci dobrého domácího chleba pomazaného máslem a medem pokapaného. Měli rozumnou maminku, která věděla, co je zdravé pro takové malé kloučky jako broučky a nekazila jim žaludečky všelijakými mlsky. Však z domácího sadu užili hodně ovoce, jak za sebou bývalo: jahody, rybíz, angrešt, maliny, později zrály třešně, slívy, švestky, hrušky a sladká jablíčka mohli hošíci chroustat po celou zimu stejně jako ořechy a jiné dobroty, jimiž na ně pamatováno.
Ba, byly to šťastné děti, pravda-li? Nikoli snad protože měly bohaté rodiče, ale především měly rodiče rozumné. Jejich tatínek říkával: „Bohatství a blahobyt umí a dovede správně užívati pouze rozumný a hodný člověk, který také jiným lidem ze svého přeje. Co kdo nalakotí nebo jiné o to ošidí, není mu požehnáno a nepřijde-li záhy o všecko, mnoho radosti a užitku z toho také nemívá.
A tak ta bohatá dvojčátka rostla jako z vody, rodiče se z nich radovali a lidé měli rádi způsobné a přející klučíky, jimž každý přál jen to nejlepší.
Že ale byli navlas stejně velicí, stejně rusovlasí a stejně opáleni, v obličeji si podobni k nerozeznání, tu pouze rodiče a domácí čeládka dobře rozeznávali Petříka od Pavlíka a Pavlíka od Petříka.
Bývalo z toho někdy mnoho smíchu a někdy také hodně zlosti, když si některý cizí člověk hošíky popletl a to stávalo čím dál častěji od té doby, kdy oni začali chodit do školy. Tam si je spolužáci všemožně nadcházeli, loudíce na dětech bohatého sedláka pomazánku, koláče, homolky, ovoce.
Rozdávali plnýma rukama, však ona jim maminka doma dá zase jiné dobré sousto, ale menší radost nežli jeho žáčkové měl jejich pan učitel. Když je ve škole při učení vyvolával, nemohl na ně zavolat jejich příjmením, neboť tu se pak hlásili oba a tak na ně volal Petříku a Pavlíku. Pana učitele dost mrzelo, že ani co do podoby nemůže tyto žáčky rozeznat: když vedle sebe seděli ve škamně, bylo to stejné jako když rozsadili každého jinam, neboť jak byl Petřík čiperný, tak se zdál Pavlík nějak přihlouplý a když usedl na bratrovo místo, ani spolužáci nevěděli, který to a kde mezi nimi sedí.
Maminka dvojčátek byla rozumná osoba a proto záhy vypozorovala, kterak čiperný a opravdu chytrý Petřík hloupoučkému Pavlíkovi někdy ubližuje a jej škádlí. Nepomohly ani trestu ani domluvy, ale Pavlík byl dobráček a protože se říkává, že má hloupý štěstí, i jemu se jednou podařilo vyzráti na bratříčka, jemuž se notným výpraskem dostalo, co zasloužil.
Byla u nich pouť, boudy s cukrovím, s perníkem, hračkami a pomeranči lákaly děti. Ve statku u Martinků, jak se jmenovali rodiče dvojčat, bylo mnoho hostí a tu řekla jedna vzdálená tetička: „Ti chlapci jsou si podobni jako vejce vejci, abychom si je stále nepletli, dáme Petříkovi na krk mašli červenou a Pavlíčkovi zase modrou.“
Stalo se. Po dobrém pouťovém obědě hoši, jimž v kapse zvonily stříbrné korunky, rozběhli se mezi boudy kupovat, co by srdce ráčilo. Pavlík potkal kmotra Vránu, který řekl: „Mám na spěch, jdi místo mne tamhle ke strýci pernikáři, ať ti dál velikou krabici perníku, kterou jsem vybral. Tuhle ji těmito penězi zaplať a dones domů. Pavlík vraceje se s krabicí domů, potkal bratříčka, který se hned domáhal dělení. A snad by se byli poprali, když tu řekl Pavlík: „Tohle všecko je moje, ty také máš tolik a stejnou krabici támhle u toho strejce pernikáře, jdi si pro to.“ Po té pelášil Petřík jako by mu hlava hořela pro perník, ale pernikář řekl: „Vždyť jsem ti to právě dal, kloučku.“ – „Nedal!“ tvrdil hoch. Prodavač v domněnce, že ho chce jeden a týž chlapec podvésti (nevěděl o podobě dvojčat), Petříka vykrákal za uši a holí ho přetáhl. A ještě se mu všichni vysmáli. Nevěda, Pavlík takhle to navlík a bylo to spravedlivé.