Začarovaný princ

Jeden král měl sličného syna, ale královna jej nenáviděla, neboť nebyla jeho vlastní matkou. Ačkoliv sama neměla dětí, nepřála si, aby princ nastoupil na trůn. Šla ke staré čarodějnici, slíbila jí velikánskou odměnu, pakliže promění prince ve zvíře. „Dáš-li mi od prince kadeř vlasů, zakleju jej v labuť“, slíbila čarodějnice. Když princ spal, přišly obě k němu, macecha ustříhla mu kadeř, podala čarodějnici a ta mávajíc jí pravila: „Princi staň se labutí, avšak s citem člověka a zpívej tak líbezně, až získáš srdce nejkrásnější princezny, jež kvůli tobě pohrdne mocným princem. Jakmile tě v lásce obejme, zakletí tvé pomine a ta, jež si zakletí tvého přála, promění se v škaredého pavouka“. Ihned princ proměnil se v labuť, vyletěl otevřeným oknem a letěl dál a dál od svojí otčiny, až vznesl se na křišťálový rybník v překrásné zahradě, v níž stál nádherný zámek. A steskem po otci a domově zazpíval tak krásnou píseň, že ze zámku vyšla nejkrásnější princezna, kterou kdy uzřel, přistoupila k rybníku a zvolala: „O labuti jak krásně zpíváš, nevím odkud jsi přišla, ale zůstaň u nás na vždy. Labuť vyšla z vody, tulila se k princezně, zobákem líbala její bílé ruce, neboť princezna úplně svou krásou a dobrotou získala její srdce.
Jednoho dne přišla s pláčem princezna k labuti a naříkala, že má si vzíti prince z mocné sousední říše, kterého nemiluje a že v několika dnech má býti slaven sňatek. Od toho dne labuť zpívala ještě krásněji a smutněji. Ve svatební den, když všichni dvořané i princ-ženich byli shromážděni ve dvoranách zámku, vešla princezna ve svatebním rouše a když princ podával jí ruku, chtěl ji vésti do zámecké kaple, řekla: „ Nikoliv v kostele, ale u jezera v zámecké zahradě chci míti svoji svatbu“. Svatební průvod odebral se k jezeru, z něhož vystoupila na břeh bílá labuť a tu princezna s pláčem sklonila se k labuti a řekla: „Nikoliv prince, ale tebe chci mít na věky za manžela“ a obejmula štíhlý krk labutě. V tom okamžiku změnila se labuť v krásného prince, který udivenému králi a princezně vysvětlil své zakletí a požádal o ruku milované princezny, kterou též obdržel. Zlá macecha v ten samý okamžik proměnila se v ohyzdného pavouka. Šťastný otec – král přijel novomanželům požehnati a oba vládli šťastně až do smrti.

Veselá pohádka o maličkém drakovi

Jak je to zde napsáno, přihodilo se to skutečně, ale již tak dávno, pradávno, jako by to už ani pravdou nebylo a proto je z toho pohádka, nad kterou malé děti budou kulit očka a ručkama budou tleskati.
Tenkráte, kdy žili předkové toho maličkého draka, který si zde v této pohádce vesele zarejdí, to byly časy, které pozdější lidé nazvali dobou diluviální, což je tolik, jako že to bylo před mnoha a mnoha tisíci lety. Jestli už tenkráte byli na zemi lidé, tedy jich bylo málo, nemajíce dům, přespávali ve skalních slujích a jeskyních, živíce se syrovým masem zvířat, jejichž koží se odívali.
Po zemi pak pobíhala zvířata tak ohyzdná a podivná, že je to k neuvěření. Některá taková obluda podobala se obrovské nohaté želvě, ale měla hadí hlavu na dlouhém krku, jiné obrovské zvíře mělo jako ryba šupinaté tělo, ale hlavu jako pták a ocasy to mělo jako ryba nebo krokodýl. Převeliké ještěrky se zvířecími hlavami a se třemi páry ostrých pazourů běhaly po stromech, po zemi se plazily a i ta naše největší domácí kravka, kterou známe, byla by pramaličká vedle mnohého ptakopyska a ptakoještěra a jiných takových předpotopních zvířat, jejichž kostra někdy v cizím dílu světa nalezena zkamenělá a znovu sestavena bývá obdivována od návštěvníků v museích.
Tenkráte také žili draci a byli to chlapíci všelijací. Ba, tihleti draci ze všech předpotopních oblud měli věru nejtužší život, neboť ještě po mnoha tisících letech strašívali (a snad straší podnes) v některých babiččiných pohádkách, kde hlídají unesené princky.
Mnoha učenci všech národů i věků jest dokázáno, že v pradávném čase bývaly na světě časté potopy při nichž vše živé zahynulo, pak po odpadnutí vod nové tvorstvo a rostlinstvo se usazovalo na povrchu zemském.
Nejlépe pochodila při všelijakých pohromách zvířata žijící ve vodě a tak byvše i za potopy ve svém živlu, vždycky některá z nich se uchovávala. Potomkem takových obrovských ještěrů je také náš nynější krokodýl v moři žijící a jeho strýčkové a bratranci aligátoři. Nyní ovšem již nejsou tak obrovští a když si některý zvykl žití mimo vodu na suchu, stal se ctihodným předkem rodiny ještěrek, které se stávaly stále menší a menší snad proto, aby se spíše ukryly před pronásledováním lidí.
Již je to dávno a bylo to daleko, když z velkého na suchu žijícího ještěra se vyvinul pravý, skutečný drak, o kterém se povídá v pohádkách. Žádná pohádková babička, ale neví, že tento podmaněný drak se později oženil s urozenou pannou z rodu arciještěrů zelených a ta milá dračí rodinka spokojeně a klidně žila ve své skalní sluji, kde za čas pobíhaly tři drobné děti- malí dráčkové. Měla s nimi maminka dračice trápení, neboť ten nejstarší synek – Drakouš – mu říkali, byl tuze svárlivý a s každým se hned rval. Jeho mladší sestra Dračinka zase byla moc neposlušná, čímž zarmucovala rodiče, kteří měli radost pouze z nejmladšího synka Dračičínka. Bylo to hezké dráčátko a nejraději bývalo u maminky a nikdy mírný Dračičínek nežaloval, když nehodný bratříček a sestra z pouhé svévole jej kousali do ocásku. On se takto, Dračičínek nezdál, ale měl za ouškama. Raději nežli se svými sourozenci kamarádil s čipernými ještěrkami, které měly své obydlí poblíže jeho domova pod hromádkou kamení na výsluní nakupeného. Když maličký dráček si jednou posteskl kamarádům ještěrkám, jak ho Drakouš a sestřička šidí, chytré ještěřice hned věděly radu. Řekly, ať u nich Dračičínek přespí a jedna tak veliká jako on potmě vklouzla do dračí sluje. Nikdo ničeho nepozoroval, ale když začal Drakouš domnělého bratříčka kousati, tu ještěřice hip! hop! hup! hap! Začala skákat po zlém pokušiteli a kde mohla, tam jej štípla, škrábla, kousla, píchla, jak to ještěrky dovedou a že byla mrštnější nežli on, Drakouš ji nechytil a ze strachu, aby zase nedostal, dal nyní bratříčkovi pokoj. Vysmáli se mu všichni a on pohněván utekl do jiné pohádky. Až zvíme, kde Drakouš je, budeme o tom psáti.

Tři ženichové

V daleké, mocné říši, která se prostírala od hor, věčným sněhem pokrytých, až k teplému moři, panoval kdysi moudrý král se svou manželkou – královnou. Měli dvě děti: syna, udatného mladého prince, a dceru, princeznu tak líbeznou, že jí dali jméno Měsíční záře. Pověst o její kráse rozlétla se daleko, až za hranice království, a bylo mnoho nápadníků, kteří vzkazovali panu králi, zda by se směli o princeznu ucházeti. – Zářenka – jak jí doma krátce říkali – na vzdávání ještě nemyslela. Byla spokojena doma, v otcovském zámku. Ale ustavičné vzkazy a dotazování, které ji pan král vyřizoval od cizích princů a králů, ji už omrzely. Jednoho dne, aby už měla pokoj, prohlásila svému tatínkovi před matkou i před bratrem:
„Ano, provdám se, ale vezmu si za muže jenom hrdinu, mudrce, nebo kouzelníka. Nedáte-li mi jednoho z nich, nechci o vdávání ani slyšet a zůstanu do smrti starou pannou – pamatujte si to!“ – A vesele se zasmála, radujíc se, jak vyzrála na ženichy. Neboť byla přesvědčena, že takoví se hned tak nenajdou!
Pan král měl nyní velkou starost. Zůstati starou pannou – to byla v jeho říši pro každou dívku velká hanba – ale hrdina, mudrc, kouzelník, kterých si jeho dcera přeje? Věru, není jich po světě nazbyt!
Brzy však mnohem důležitější věci zaměstnávaly mysl pana krále – nepřítel napadl jeho říši na severu, v kraji ledových hor, a on musel s vojskem rychle táhnouti na obranu svých hranic. Za nedlouho se jim podařilo skutečně nepřátele poraziti a vesele se vraceli do hlavního města, ale tu po cestě cosi krále zdrželo. Dal se u něho ohlásit vznešený muž v červeném šatě, a žádal ho o ruku jeho dcery. Mnoho prý slyšel vypravovati o její kráse, a tuze by si přál se s ní oženit. Král mu odpověděl:
„Milý pane, moje dcera chce za muže hrdinu, kouzelníka, nebo mudrce – jinak se prý neprovdá – jsi ty jedním z nich?
„Jsem kouzelníkem!“ pyšně odpověděl cizinec, a na důkaz svých slov vyčaroval před užaslým králem létající vůz v podobě velkého žlutého ptáka. Pozval pana krále, aby k němu přisedl, a již se vznesli vysoko do vzduchu. Cizinec sám řídil stroj a letěl s králem nad ledovými horami jeho říše až do země poraženého nepřítele a zase zpět, až se snesli lehounce k zemi právě na místě, odkud byli vzlétli.
„Dokázal jsi, že jsi opravdovým kouzelníkem!“ uznal pan král a přislíbil cizinci rukoudáním ruku princezninu. Dohodli se, že se svatba bude slavit za týden, rozloučili se, a král pokračoval ve své cestě domů.
V téže době lovil mladý princ, bratr krásné Zářenky, v hlubokých lesích divokou zvěř. Znenadání vstoupil mu do cesty urostlý, hezký mladý muž, a bez váhání jej požádal o ruku sestřinu. Princovi se neznámý sice líbil, ale přece mu neslíbil Zářenku dříve, dokud mu mladý muž nedokázal, že je znamenitým hrdinou. Závodili spolu v šermu a ve střelbě lukem, a neznámý pokaždé vyhrál. „Chtěla jenom mudrce, kouzelníka, nebo hrdinu,“ pravil nakonec princ, „a ty jsi vskutku hrdina. Přijeď k nám na zámek přesně za týdne, uchystáme všecko ke svatbě!“ A srdečně se rozloučili.
O tom všem nevěděla Zářenčina matka, královna, která přislíbila její ruku třetímu ženichovi, jenž se přihlásil přímo u ní a dokázal jí, že je věhlasný mudrc. Neboť znal nejen všecko, co bylo, on předpověděl dokonce mnoho věcí budoucích! – Královna určila princezninu svatbu za týden, a tak se stalo, že v ustanovený čas přijeli na zámek všichni tři ženichové najednou. Pan král si s nimi nevěděl rady, neboť když se domluvil s manželkou a se synem, shledal, že všichni měli plné právo přislíbit Zářenku kterémukoli z ženichů. Neboť jeden byl mudrc, druhý kouzelník- třetí hrdina!
Tu se však stalo cosi úžasného: nevěsta zmizela, a ať ji hledali jak chtěli, po Zářence nebylo ani stopy. Nešťastný otec se obrátil na mudrce: „Pověz, kde je moje dcera?“ – „V hlubokém lese, v dračí jeskyni. Sám drak Ruprask ji hlídá!“
„Běda!“ hořekoval král, „kdo se k ní dostane, kdo ji vysvobodí?“ – Tu se nabídl kouzelník, že je odveze všechny vzduchem ve svém létající stroji až k drakovu obydlí. Naložili zbraně, nasedli ženichové i starý král, a letěli, letěli, až před dračí slují se snesli k zemi. Pruprask je ucítil, vylezl ven, a se strašným řevem se pustil do boje s hrdinou, který se mu statečně postavil na odpor. Boj byl dlouhý a krutý, konečně však přece hrdina usekl Rupraskovi hlavu, a drak byl mrtev. Společně seběhli potom do nitra jeskyně, vyvedli odtud ustrašenou Zářenku a všichni se vrátili na létajícím stroji do královského zámku.
Tam se však začali ženichové pořádně hádati. „Kdybych vám byl neřekl, kde princezna je, nikdy byste se o ní nedozvěděli!“ říkal mudrc. „Proto patří mně!“
„A jak byste se k ní dostali bez mého létajícího stroje?“ volal kouzelník. „Moje je nevěsta!“
„A kdo přemohl draka? – Kdo nasadil pro ni svůj život?“ tiše pravil hrdina a díval se při tom na Zářenku, která se červenala jako růžička.
Tu se všichni zarazili, a starý král prohlásil: „Milí přátelé! Tomuto hrdinovi po právu moje dcera patří! Dobyl si jí svou statečností, a vaše pomoc byla z vůle boží. Přejte snoubencům štěstí!“
Mudrc i kouzelník uznali, že pan král má pravdu. A že byli hodní lidé, nezáviděli hrdinovi, dali se dokonce i pozvati na jeho svatbu, a tak nakonec všecko dobře dopadlo. Veselil se starý král, paní královna i mladý princ, spokojeni se cítili mudrc i kouzelník, ale nejšťastnější byla Zářenka a její hrdina.

Trpaslíček a husopaska

Malá Kačenka byla husopaskou u bohatého sedláka a každého dne vyháněla na pastvu k lesu veliké hejno hus. Často se na svoje svěřenky pořádně zlobila! Neboť husy nezůstaly na pastvisku, kam je Kačenka zahnala, každé chvíle se rozběhly t do cizího pole, tu do sousedovy louky, kde způsobil škodu, a malá husopaska byla potom doma za ně potrestána. Nebylo by se jí to stávalo, kdyby byla husy pořádně hlídala. Ale ona vždycky od nich odběhla – buďto do lesa na jahody, nebo pohrát si s ostatními dětmi.
Dnes opět celému hejnu rozzlobena kázala, když jí najednou slova na rtech odumřela, a husy, poděšeny, odletěly k lesu. Před nimi, na omšelém balvanu, objevil se pitvorný trpaslíček, který poslouchal před tím v úkrytu Kačenčino kázání a nyní se jí čtveračivě tázal: „ Chtěla bys, aby ti husy rozuměly a na slovo tě poslouchaly? – Dej mi svůj šáteček, a já tě naučím dvěma pořekadlům. Odříkáš-li první, proměníš se v husu a můžeš se se svými husami jejich řečí výborně dorozuměti. Odříkáš-li druhé, staneš se opět husopaskou.“
„Já mám být husou?“ lekla se Kačenka, „aby mne o posvícení zabili a upekli?“
„Jak chceš,“ odpověděl trpaslík, „ale vždyť ti říkám, že tě druhé pořekadlo promění zase v dívku!
Kačenka se ještě chvíli rozmýšlela, ale potom rychle rozvázala s hlavy červený šáteček a podával jej trpaslíkovi. Přece ji lákalo takové dobrodružství! – Trpaslík šáteček popadl a začal odříkávati:
„Nebe, země, oheň, dým,
ať se v husu proměním!
To je první pořekadlo. A druhé zní:
Slyš mne, kouzlo zpátky vem,
ať jsem zase děvčetem!
Nezapomeň to druhé, nebo se ocitneš jednoho dne na pekáči!“ zasmál se trpaslík a zmizel beze stopy.
Kačenka se otřásla. Přece jen měla strach! Ale za chvíli už odříkávala první průpovídku. Sotva doznělo poslední slovo, stála tu na místo Kačenky veliká, sněhobílá husa. Rozběhla se za ostatními, povídala a kejhala s nimi, a tuze se jí to líbilo.
Najednou se však od lesa plížil rezavý lišák a vyhlížel si jednu z nich k snědku. Husy vyděšeny spustily křik, namáhavě se vznesly do vzduchu, ale přece lišákovi uletěly, a Kačenka s nimi. V husí podobě vrátila se s nimi na dvůr statku a slyšela, kterak selka hubovala:
„S tou Kačenkou je to stále horší! Jindy nechá husy lézti do cizího pole a dělati tam škodu a dnes se dokonce s nimi ani domů nevrátila.
Ale jenom až přijde!“
Kačenka se ulekla. A bála se trestu a proto se raději dala zavříti jako husa do chlívku s ostatními. V tom však zaslechla selku nařizovati děvečce: „ Zítra ráno zabij t nejtučnější! Upečeme si ji k obědu.“
Teď bylo zle. Promění-li se v husopasku, dostane jistě bití, zůstane-li husou, děvečka ji ráno zařízne, neboť byla ze všech nejtučnější. Ale jakkoliv trest byl přece jen lepší, nežli octnouti se na pekáči, a Kačenka odříkala druhou průpovídku. Proměnila se v dívku a usnula mezi husami. – Ráno, ještě za šera, vlezla do chlívku děvečka a ohmatávala husy, která je nejtučnější. Když nahmatala Kačenčinu hlavu, dala se do hrozného křiku a vyběhla z chlívka jako pomatená.
„V chlívku je zloděj, v chlívku je zloděj!“ křičela a vypravovala vše sedlákovi. Ten vzal pořádnou hůl, postavil se ke chlívku, otevřel jej a třikrát rázně zabušil do dřevěné stěny. Husy s křikem vyrazily ven, první z nich Kačenka, která ze strachu před hospodářovou holí rychle odříkala první průpovídku a byla zase husou. Když všechny došly na pastvisko, chtěla se Kačenka proměnit v dívenku, ale – běda! V úzkosti, kterou právě prožila, nadobro zapomněla, kterak zní druhé pořekadlo!
Zatím hospodář, nevida v chlívku nikoho, plísnil děvečku, která bědovala: „Nebyl-li to zloděj, byl to jistě čert, a zmizel, když ještě třískal do chlívku holí! – Vím jistě, že jsem chytila něco chlupatého, a že to po mně blýsklo očima!“
„Ta holka se pomátla na rozumu!“ pravil sedlák ženě, „zítra jí dám výpověď, nemůže přece u nás déle sloužiti!“
Pod lesem na pastvisku naříkala tou dobou Kačenka: Ach, co si jen počnu! Jak jsem vytrestána za svoji nedbalost! Musím zůstati husou!“
„Ano, je to věru k pláči,
že se octneš na pekáči!
uslyšela v tom za sebou posměšný hlásek. Stál tu známý trpaslík a pochechtával se.
„Ty jsi vše zavinil! Ty mně musíš pomoci!“ vykřikla Kačenka v husí podobě a zobákem chytila trpaslíka za nohu tak pevně, že se nemohl ani pohnouti. „Nepustím tě dříve, dokud mi neřekneš druhé pořekadlo!“
Trpaslík se slitoval, odříkal pořekadlo, Kačenka je opakovala a dostala zpět lidskou podobu. Ihned začala vyčítat trpaslíkovi, jakou úzkost jeho vinou prožila.
„Mou vinou? – A kdopak si chtěl jen hrát a skotačit, namísto hlídání? – Zamysli se nad sebou, Kačenko, a polepši se!“ pravil trpaslík a zmizel.
Kačenka poslechla, a sotva přihnala husy domů, ze všeho se hospodyni vyzpovídala. Děvečka nedostala výpověď, selka Kačence odpustila, a tak se všecko obrátilo k dobrému. Z bývalé nedbalé husopasky stala se nadmíru pořádná a pečlivá dívenka, které se později v životě výborně vedlo. Tisíckrát si na trpaslíčka s vděčností vzpomněla!

Svatba v lese

Veselila se a radovala se všecka lesní zvířátka, když se ženil jejich oblíbený kamarád, mladý pan vever. Svatební hostina byla stejně dlouhá jako bohatá a slavná byla při tom náramná.
Jak také ne! Nevěsta, mladinká veverička byla jedinou dcerunkou starého, bohatého pana vevera, kterému patřil největší kus lesa, kde bylo nejvíce stromů šiškami obsypaných a na pokraji rostly v listovém houští oříšky, takže měla rodinka stále hojnost všeho k blahobytnému živobytí.
A nebyla to jen tak ledajaká veveří rodinka! Starý pan vever byl moudrá hlava a dovedl poradit kde komu. Ba, on vyzrál dokonce i na lišáka ferinu, když před ním vyvaroval drobné lesní králíčky. Od toho dne se lišák ferina s pantátou veverem hněvali, ale na pozvání ke svatbě lišák přišel a přinesl jako dárek kus sýra, o který chytře ošidil hloupou vránu.
Vrána totiž ukradla selce z komory kus sýra a vzlétla s ním na dub, kde si chtěla pochutnat, uviděl to lišák a vráně řekl, aby zazpívala, aby on věděl, má-li tak hezký hlas jako má krásné peří, což bylo vylháno, bylať vrána černá, ale jsouc lehkověrná, otevřela zobák hodlajíc zpívat, ale než-li pronesla „krak“ vypadl ji ze zobáku sýr, lišák jej sebral a upaluje pryč, vysmíval se hloupé vráně.
Když si na polovic sýra pochutnal, měl dost, ale protože nevěděl, kam zbytek uschovati, aby mu to někdo jiný nesnědl, chytrý lišák to určil za dárek ženichu veverovi, však se tam u nich na hostině moc a moc dobře poměje.
Skoro žádný host s prázdnem nepřišel: zajíčkové donesli lupínky mladého zelí a kytice jetele, jezevec, který moc chytrý nebyl, donesl otýpku jalovce, nevěsta se sice smála, co s tím? Ona přece jalovec nerada, ale moudrá paní máma ji poučovala, aby nezarmucovala dárce a že, co se nehodí, může se v zimě darovat almužnou chudým lesním zvířátkům, aby nehladověla.
Několik malých veveřiček bylo nevěstě za družičky a samou radostí jedna přes druhou vesele poskakovaly, těšíce se na večerní ples, na němž sbor ptáčků se slavíkem v čele měl zpívat, hrát na basu měl čmelák a na housličky polní koníček.
Lišák ferina záviděl mladému párku, jak mnoho toho dostali a ježe vousky, řekl neupřímně: “Co pak s tím vším budete dělat?“
„Oho, pochutnáme si na tom,“ řekl ženich.
„Však se vám to zkazí nežli všecko sníte,“ dopaloval lišák. Ale nevěsta se zasmála a že je dobrou hospodyňkou dokázala hned, když řekla: „No, polovic darovaných šišek necháme zde naší mamulence a taťulkovi. To druhé, oříšky a bukvice naložíme na vozíček, kam dáme také velikou pro nás lahůdku, slunečnicová jadérka, které nám starý dědeček veverouš donesl z myslivcovy zahrádky v kabelce ze stromové kůry. Na dlouho je té potravy a dobře nám bude.“
Nepřející lišák umlkl a byl by se rád připojil k tetkám zaječicím, ale ty o něho nestály a dále si povídaly, jak to nevěstě sluší a že se dobře vyvdala do sousedního lesa, kde budou mladí manželé bezpečně žíti, protože tam panuje moc hodný pan fořt, který nedovolí psům Borkovi a Rekovi zvířátka darmo plašit.
Když nastal soumrak, přitáhly sem celé řady svatojánských broučků-světlušek. Každá měla rozžehnout malou svítilnu a když se v nedalekém křoví rozezpíval slavíček, svatebčané se řadili do párů k veselému tanečku.
Byla to podívaná, když zajíc vytáčel ježka a lišák se kroutil s hbitou lasičkou. Nevěsta a družičky veveřičky ani chvilku od tance si neoddychly, každý je chtěl provésti. Jeden zajíček tolik tančil, až rozbil nové boty, velká noční můra při tanečku s netopýrem pocuchala si nový pláštík a drobné myšlenky se raději skromně držely stranou, když o půlnoci přišel se sem podívati také majestátní král lesů parohatý jelen a hrdě odešel, když se mu všichni uctivě poklonili: Skoro do bílého rána trvala ta svatební veselost, ale když slunéčko vykouklo za horou, huš! huš! huš! Každý běžel domů kývaje na pozdrav novému párku veverušků.

Pták ohnivák a liška Ryška

Jeden král měl ve své zahradě vzácnou jabloň. Měla každičký den jedno jablko, a bylo zlaté: ráno odkvetlo a do noci dozrálo. Ale přes noc vždy zmizelo. Hlídali marně. Už i dva starší synové královští hlídali, nedohlídali se, každý tvrdě usnul. Až nejmladší šel a aby neusnul, na kolena si položil kůži z ježka, aby jak mu ruce sklesly, kůže ho popíchala. O půlnoci přiletěl ohnivý pták, sedl na strom a zobal. Kralevic po něm lupnul samostřílem, ale jen křídlo zasáhl. Pták uletěl, jen zlaté pero vypadlo z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě. Ráno oznámil to otci, ten zaradoval se, ale to bylo pero tak krásné, svítilo takovou září, že se starý král touhou po ptáku samém rmoutil a chřadl den ode dne. „Umřu, nedostanu-li toho ptáka živého,“ tak mluvil ke svým třem synům. „Kdo z vás mi ho přinese, bude po mně kralovati.“
Rozjeli se synové a na rozcestí každý z nich zasadil proutek.
„Čí prut poroste, ten ptáka Ohniváka šťastně dostal, to bude pro druhé dva znamení.“ A pak se rozjeli na tři strany.
Nejmladší bratr jel, až přijel k potoku. Posadil se, vyndal jídlo. Tu přišla k němu liška Ryška. „Prosím tě, dej mi taky!“ Kralevic ji vlídně pozval, že budou míti oba na dnešek dost, a rozdělil vše na polovic. Liška se najedla: Dobře jsi mě nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na koně a jeď za mnou. Poradím a pták Ohnivák bude tvůj! „ Potom běžela napřed, ocasem dělala mu cestu, smetala hory, přes vody stavěla mosty. A už byli u měděného zámku. „Teď jdi, „ řekla Liška. „V poledne stráže spí. Projdeš kolem ptáků a v zlatých a dřevěných klecích a v třetí síni bude Ohnivák na bidélku. Podle něho budou dvě klece. Zlatá a dřevěná. Dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.“
Kralevic šel, ale nedal Ohniváka do dřevěné, ale do zlaté klece. V tom ti ostatní ptáci tak pískali a krákali, až se všechno v zámku vyplašilo. Přivedli prince ke králi. Ten zuřil: „Kdo jsi, ty zloději,“ křičel. „Nejsem zloděj, ale nám posíláš ptáka Ohniváka, který nám krade zlatá jablka! A můj otec těžce stůně a neuzdraví se, dokud neuslyší Ohniváka zpívat.“
„Můžeš ho míti,“ řekl král, „přivedeš-li mi za něj koně Zlatohříváka.“
Smutně to pověděl kralevič lišce Ryšce.
„Proč jsi mne neuposlechl,“ hněvala se liška Ryška.
„Už se nehněvej a pověz, víš-li o koni Zlatohříváku?“ řekl kralevic.
„Vím,“ povídá liška Ryška. „Ještě ti tedy pomohu. Vsedni na koně!“
A zase běžela a huňatým ocasem dělala mu cestu, až nenadání byli před zámkem stříbrným. „Zde je ten kůň Zlatohřívák,“ povídá liška Ryška. „V poledne stráž spí. Nikde se nemeškej. Proběhni dvoje stáje plné koní a ve třetí stojí Zlatohřívák. Podle něho na stěně uhlídáš dvě uzdy, zlatou a koženou, ale pozor! Nech viset tu zlatou a dej mu jen koženou, sice nedobře pochodíš! Poslechl kralevic, ale když viděl na koni tu koženou uzdu, chatrnou na krásném koni, neodolal a dal koni tu zlatou. Ale jen to kůň pocítil, začal se vzpínat a silně řehtat, až všichni koňové v prvních dvou stájích řičeli a skákali. Stráž kralevice chytila a hned s ním před krále. Tam kralevic králi všechno vypravoval, až král kývl hlavou a pravil: „Můžeš míti Zlatohříváka, přivedeš-li mi pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v Černém moři.“ Liška Ryška venku v lese zle se rozhněvala. „Proč jsi neposlechl? Darebná s tebou práce!“
Ale kralevic prosil, až ji uprosil, že mu naposledy pomůže. Sedl na koně a už zase to šlo s větrem o závod, až přibyli ke zlatému zámku. „V tom zámku panuje mořská královna, ta má tři dcery a ta nejmladší z nich se jmenuje Zlatovláska. Jdi tam,“ povídá liška Ryška, „požádej o jednu dceru za manželku, ale vyber jen tu nejprostěji oblečenou.“
Královna vlídně kralevice přivítala a když jí všechno vypověděl, vedla ho k těm svým třem dcerám, jedné krásnější než druhé“ až dech se tajil. Vybral poslušně tu nejjednodušeji oblečenou. „Hoho,“ podivila se královna, „ to ze sebe nemáš! Počkej do zítřka!“ Kralevic usnul starostí a z rána vyšel na zahradu. Před ním najednou stojí ta bílá panna. „Chceš-li mě poznati, poznáš po mušce kolem mne obletující, „ řekla a zmizela. Potom královna ho zase dovedla ke svým dcerám. Byly jedna jako druhá, stejně nádherně oblékané. „Nepoznáš-li svou vyvolenou, přijdeš o hlavu“ připomněla královna matka. Kralevic zpozoroval drobnou mušku, kroužící kolem jedné z nich a vykřikl: Tahle mi náleží, tu jsem zvolil!“
Královna se divila a řekla: „ Ještě musíš zítra udělati, co ti uložím. A ráno přistoupila k oknu, ukázala mu velký rybník, dala mu zlaté sítko a řeka: „Jestliže s tím sítkem tam ten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám, jinak hlavu dolů.“
Šel kralevic k rybníku, vody nabral sítkem a voda zase sítkem ven. Usedl smutně na hráz. A zase u něho stojí bílá panna. „Proč jsi tak smuten?“ – „Kterak mám být vesel, vidím-li, že tě nedostanu? Tvá matka mi uložila věc nemožnou.“
Usmála se, vzala sítko, vhodila je doprostřed rybníka. Tu se začala voda v celém rybníce vařit a pára houstla, na tři kroky vidět nebylo. V tom slyší kralevic cupot a už tu byla liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej.“ Povídá, „vem pannu před sebe a ujížděj.“ Kůň letěl jako šipka zase zpět po té udělané cestě a liška Ryška ji za ním zase bořila, stavěla hory, bořila most, že bylo všecko jako bylo dříve. A teď šel zázrak za zázrakem. Když byli u stříbrného zámku, udělala liška Ryška ze sebe Zlatovlásku, kralevic ji dovedl do zámku a dostal za ni Zlatohříváka a jeli úprkem dále. Liška v noci je zase dohonila. U měděného zámku liška Ryška ze sebe udělala druhého koně Zlatohříváka, princ dovedl ho do zámku, dostal za něho ptáka Ohniváka. Liška je vždycky v noci dohonila a běžela s nimi až k tomu potoku, co jí tehdy kralevic pohostil. Liška se tam s nimi srdečně rozloučila: Jeď domů s pokojem.“
Přijeli až k tomu rozcestí, kam každý z tří bratří proutek zasadil. Dva byly uschlé a jen proutek nejmladšího rozvil v krásný košatý strom. Kralevic i Zlatovláska byli už k smrti znaveni, lehli pod strom a usnuli.
A v týž den přijeli tam také oba starší bratři kralovicové. Viděli své proutky uschlé a pod stromem, který vzrostl z proutku nejmladšího, spatřili našeho kralevice, Zlatovlásku, Zlatohříváka i v zlaté kleci ptáka Ohniváka. Plni závisti sebrali ptáka, koně a na něho vsadili spící Zlatovlásku. A teď to šlo s větrem o závod do rodného zámku. Princezně pak cestou poručili, aby nic neprozradila, jinak že ji zabijí. Přivedli vše k otci, který zajásal. Ale princezna nemluvila, byla smutná, Zlatohřívák nepil, nežral a pták Ohnivák nezpíval.
Nejmladší poznal, co se stalo, když se probudil. Bloudil světem, ale své drahé nenašel. Konečně oblečen jako cizinec žebrák se dostal až do svého domova. Vešel do stáje, Zlatohřívák vesele zařehtal, poznal svého pána. Zdráv se pustil i do hrachoviny, kterou mu kralevic předložil. Divili se čeledíni a uvedli cizince hned ke královi. Přiletěl pták Ohnivák, usedl kralevici na rameno a zpíval radostně, až srdce královi okřálo. Princezna Zlatovláska zajásala, poznala svého ženicha, do náručí mu padla. Pověděli vše panu králi. Ten ihned předal jim království a oba starší syny ze země vyhnal. Potom byla svatba, slavnější nikdy nebylo.

O zlatých hvězdičkách

Bylo to po jedné hrozné, dlouhé válce, která naši drahou vlast zpustošila. Nastala ještě hroznější bída a nebylo co jíst a hlady hynuli lidé, do nemoci upadali.
Malé Božence zemřeli oba rodiče, chudí chalupníci. Nezbylo jí po rodičích nic jiného než lítost v srdci. Kam se chudáček měla obrátit? Měla někde daleko v jiné vesničce tetu, hodnou tetičku, ale také chudičkou. Tetička jí vzkázala, aby jen se k ní vydala, že to živobytí přece jen seženou.
Byla zima a nebylo šatů na cestu. Tu se ustrnul dobrák kmotr, sehnal teplé šaty, punčochy, boty i teplý šátek. Pěkně ji zabalil do šátku, kus chleba do ručičky vtiskl a z vesnice ji vyprovodil.
Boženka odhodlaně vykročila a šla, aby hledala vesničku, kde její teta měla svou chaloupku.
Byla to cesta dlouhá, nekonečná.
Přicházela k lesu, když proti ní kráčel stařičký žebrák. „Mám hrozný hlad, holčičko. Nemáš kousek něčeho k jídlu? Nejedl jsem, ani nepamatuji.“ Až slzičky mu z očí vyskočily.
Boženka beze všeho zdráhání vytáhla zespod šátku kus chleba, který ji kmotr na cestu dal a podává jej žebrákovi celý. Usmála se na něho a přikývla: „Požehnej vám jej Bůh!“ Žebrák dojat, vroucně ji děkoval.
Hlad, který už pociťovala Boženka dříve než se rozloučila s jediným tím kusem chleba, pojednou zmizel a v srdíčku se jí zhostila jasná radost, že neodmítla stařečka.
A zase šla statečně dále. Bylo již po polednách a zima přituhovala. Proti ní, celé se zimou třáslo, šlo otrhané dítě. Holčička. Tu Boženka ji zastavila, shodila svůj velký teplý šátek a zabalila otrhanou, zimou se telelící holčičku, jako do kornoutu. Dítě v slzách a smíchu děkovalo.
Zase Boženka vykročila na další cestu. Zima jí nebyla, hlad neměla a spokojená v srdci byla, tak co se trápit?
Odpoledne se sklánělo již k večeru. Ale co se to děje? Jak vcházela znovu do lesa, potkala zase jinou holčičku. Ta byla ještě otrhanější a zimou zkřehlejší než ta první. Ani sukýnku neměla, chudáček! Bez rozmýšlení sundala Boženka svou jedinou sukničku, byla teplá, a oblékla ubohou holčičku do ní.
A to už jí, Božence, jen ta košilka na těle zůstala. Ale tak ji hřálo to vědomí, že pomohla ještě chudším, že jí bylo jako na jaře.
Zatím přišla noc a Boženka uprostřed hlubokého lesa. Na cestu padala tma, stále černější a černější. Stanula a obrátila hlavičku k nebesům. Najednou vidí, jak z černé oblohy padá něžně jako vločka sněhu hvězdička a snese se přímo před ni. Zvědava, chtěla věděti, jak doopravdy hvězdičky asi vypadají, vzala ji do ruky, potěžkávala. Hvězdička svítila tak nějak zvláštně přívětivě, že se Boženka radostí usmívala. A hle, s hůry padá jiná hvězdička, za ní druhá, třetí a teď se to sype, desítky, sta hvězdiček jako když sníh se sype, hned padají, hned se vznášejí, jako by prováděly nějaký taneční rej.
Božence bylo tak slavnostně krásně, chtěla by si nějaké ty hvězdičky do zástěrky na památku schovati, ale vzpomněla, že je jen v košilce. Klopila smutně hlavičku. Co se to stalo? Na sobě vidí při světle hvězdiček krásné nové šaty, kožíšek, zástěrku vyšívanou pestrým kvítím. Nasbírala si tedy do nové zástěrky několik těch hvězdiček a myslila si a těšila se, že je tetě ukáže.
Bylo jí líto těch ostatních hvězdiček, které zůstaly na zemi ležet a vykročila s novu silou na cestu. Ale ten div! Hvězdičky, co zůstaly ležet na zemi, se najednou vznesly jako roj včel a kroužíce kolem Boženky, na cestu svítily, až vyšla z lesa. Tu se jakoby rozstříkly a frrr! Rovnou do černého nebíčka, které rázem svítilo miliony světel a měsíc v úplňku se smál na celé kolo. Škoda, že ho z té dálky nebylo slyšet.
A už tady byla ta vesnička, kde žila teta a už tady stála na prahu tetička, ji vyhlížejíc.
To bylo divení, jak naparáděná Boženka přišla, ten bílý vyšívaný kožešinou lemovaný kožíšek, ta zástěrka jako zahrádka. Jak ji rozhrnula, sypaly se hvězdičky a zvonily jako zlaté dukáty! „Ale vždyť to nejsou hvězdičky, vždyť to jsou pravé naše dukáty!“ křičela teta, ruce spínajíc.
Teď musela Boženka povídati, jak k nim přišla a jak to bylo všecko, jak rozdala všechno: jídlo, šátek, sukni. Tetička spráskla ruce: „To jsi, děvče, od rána vůbec nic nejedlo? Tak honem k večeři!“
To si nepřejte, jak to oběma chutnalo. Bylo po bídě. Od těch dob Boženka i její teta se dobře měly, ale jiným dále dobře činily.