Pokora

Krásné duhové barvy, které prosvicovaly nebeský vzduch, přestaly na chvíli zářiti a těžký vzdech vydral se z prsou samotného Boha. U nohou svatého vládce plakala smutná "Pokora", ctnost, kterou Bůh vysílal na svět nejraději a kterou nade všechny ostatní miloval. Sledoval každý její krok na zemi a byl velmi smuten, když se jí někdo posmíval a od svých dveří odháněl. - Tento den vrátila se "Pokora" zpět do nebe, klesla před tváří boží a zvolala: "Bože, není již místa pro mne na zemi, každý mne odhání od svého prahu a jsem všude pro posměch. Jen pýcha a prostopášnost vítězí." Bůh se hluboce zamyslil, hladil jemně "Pokoru" po její uplakané tváři a řekl pevně: "Neklesej, drahá dcero. Vím, jak těžkou práci na světě máš, ale jen vytrvalost přináší úspěch. Člověk přece jednou pozná, že bez pokory nemůže býti ve svém srdci šťasten." - "Pokora" osušila svoje slzy, Bůh jí dal požehnání a ona znovu odešla na svět. Dlouho chodila od kraje do kraje, všude marně počínajíc svoji práci. Konečně přišla do jedné bohaté země, kde ohromný lesk a okázalost zářily z ulic. Nejdražší a nejvzácnější jídla voněla u všech obydlí a lidé procházeli se po ulici obléknuti v nejdražší oděvy. "Pokora" přikrčila se mezi davem na náměstí a čekala, co se bude díti. Pojednou spatřila, že davy vítají krále a viděla, kterak král vystoupil z překrásného povozu a odebral se na tribunu. Potom slyšela, kterak král oslovil svůj lid: "Můj krásný lide," zvolal král, hle, jak bohatá jest naše země! Jak šťastni jste všichni v mém království, neboť jsem vás zhýčkal nádherou a bohatstvím." Pojednou však král zaražen umlkl, neboť zpozoroval, že mnoho občanů sklonilo smutně hlavu. "O lidé nevděčný!" rozkřikl se král v nesmírné zlosti, "proč kloníte svoje hlavy - proč neradujete se ze života, jak jen čas vám stačí?" A lid mlčel a díval se k zemi. "Zříkám se svého trůnu," zvolal král všecek bez sebe, "nechť převezme jej, kdo chce!" Na to král z královské tribuny zmizel.

Lid stál a nehýbal se. Mnoho zraků bylo upřeno na uprázdněné místo královské a čekalo, kdo se bude o prázdný trůn ucházet. Dlouho však trvalo trapné ticho a žádný se nehlásil o panování v této zhýčkané zemi.

Najednou však lehce jako vánek zašustilo něco na podiu a lid k svému nemalému překvapení spatřil na místě krále dívku s velmi ušlechtilou tváří. Zář duhy osvicovala její šat a když lid pozdvihl k ní své zraky, ucítil nesmírnou, dosud nezažitou blaženost.

"Přicházím vám vládnout já," řekla dívka krásným lahodným a vřelým hlasem. "Jsem "Pokora!" Jsem to, co ve vašich srdcích schází. Zapomněli jste, že má člověk i duši a že ta musí v prvé řadě býti šťastná. Nemůžete býti šťastni beze mne. Bohatství a lesk bez čistoty vaší duše vás znudí a učiní nešťastné. Přicházím vám dáti pokoru do vašich srdcí a vrátiti vám štěstí."

Když "Pokora" dopověděla tato slova - lid se vrhl na kolena. Všem slzely oči vnitřním štěstím a upírajíce oddaně zraky k "Pokoře", zvolili ji jednohlasně za svoji královnu. - Říši svoji učinila ovšem "Pokora" dokonale šťastnou.

O kose, kohoutovi a kocourovi

Táta měl tři syny: Martina, Matěje a Michala. Všichni byli již odrostlí, když táta se roznemohl a k smrti se chystal. Zavolal chlapce k sobě a pravil: "Hoši, víte, že jsem chudý a nemám jiného bohatství nežli tu chalupu v které obývám, dále kocoura, kohouta a kosu. V chalupě vzorně žijte a o každou z věcí se rozdělte. Táta zemřel a hoši jej pochovali. Martin vzal si kosu. Matěj kohouta a Michal kocoura. "Ale bratři milí, doma všichni zůstati nemůžeme, abychom neumřeli hlady, pobuďte zatím vy sami dva doma a já odebéřu se do světa," řekl Martin. Ostatní bratři souhlasili a Martin šel s kosou do světa. Chodil hodně dlouho, ale práci nenašel, až přišel do země, kde byli lidé hrozně hloupí. Přijde do města a potká člověka, ten se ho ptá, co to nese. "Kosu nesu," vece Martin.

"A co je to a nač?" "Tím se tráva seče." "Bože, človíčku, my zde rukama trávu škubáme. S tím nástrojem kdybys ku králi zašel, pěkně by ti nástroj zaplatil."

Martin šel ku králi, král se velice nástroji divil a poslal s ním Martina na louku, aby zkoušku udělal. Martin šel a s ním celá řada diváků. Martin zabodl kosu do středu louky a řekl, aby přinesl komorník králův oběd pro dva, pak odehnal z louky všechny diváky. V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, nemálo se divili, že takový kus louky je posečen.

"Bude ten váš podžírač také jíst?" ptali se Martina.

"Kdo dělá, musí se krmit, jen nás nechte o samotě." Služebníci odešli a Martin sněd oba obědy sám. Tak to dělal den co den až louky posekal. Když byl hotov, šel ku králi.

"Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá? ptal se král. "A prodal bys jej za 1000 korun?" "Ale s radostí, královská milosti." Martin sebral peníze a pelášil domů. Král dal kosu do jednoho pokoje, aby se jí nic nestalo. Ovšem druhý rok, když přišlo k sekání trávy, marně čekali, zastčivše kosu do středu louky, aby sama kosila. Tak nezbylo jiného než-li zase trávu rukama trhati. Bratři doma měli zlaté časy, ale během doby peníze ubíhaly jako voda. "Teď půjdu já se svým kohoutem do světa," řekl Matěj.

"Jdi do kraje, kde jsou lidé hloupí, zpeněžíš jej dobře," radil Martin. Přišel zase Matěj ku městu. Zastavil jej občan a ptá se co nese. "Ptáka, který přivolává den. "Toť div divoucí. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno zase jemu jíti naproti. Kdyby pták měl skutečně tu vlastnost, hojně peněz od krále bys dostal. Zavedli Matěje ku králi a tento souhlasil s koupí až po zkoušce. Dali kohoutovi zlatou posadu. Den chýlil se ku konci, aniž kdo jej doprovázel. Král byl rád a rána se ani dočkati nemohl. Byly dvě hodiny, kohout se rozkokrhal až se všichni děsili, jaký to divný zpěv. Další hodiny kohout vždy zakokrhal až se již rozbřesklo. Král viděl, že opravdu kohout den přivolal a vyplatil za kohouta 5000 korun a Matěj uháněl domů. "Já musím kocoura také zpeněžiti," povídá Michal. A šel s kocourem do německého kraje. Před městem ptá se Michala občan, co to nese. "Kocoura," odvětil Michal." "A nač to zvíře?" "Myši chytá". "I strč honem toho lapáka do pytle a pojď ku králi. V zámku je tolik myší, že nevědí si rady, kterak je vypuditi. Představil Michala králi a když král věděl o co se jedná, radostí div Michala neobjal. Michal pustil kocoura z pytle a kocour maje hlad, myši přímo dávil. Král viděl, jak jedna myš po druhé mizí, vyplatil Michalovi 20.000 korun, aby jemu kocoura nechal. Michal ale řekl: "Nejméně 50.000 králi, jinak půjde kocour zpátky do pytle." Král vyplatil 50.000 a Michal odešel. Vyšel z brány a slyší za sebou dupot jezdce. Ohlédne se a jezdec volá na Michala: "Král ptá se, co bude kocour žráti až všechny myši požere!"

Michal nerozuměl i ptá se po německu: "Was?" Jezdec vyvalil oči a ujížděl zpátky. "Králi, nás prý sežere", volal již z dáli když přijížděl, "cizinec ten na moji otázku co bude žráti až všechny myši sežere, odpověděl "vás". Zhrozil se král nemálo a když kocour poslední myš zadávil, dal jej zavříti do komory. As za týden poslal nejodvážnějšího ze žoldnéřů podívati se, co kocour v komoře dělá.

Sotva žoldnéř otevřel komoru, vyskočil kocour. Žoldnéř leknutím upadl a omdlel. Kocour utíkal co mu nohy stačily pryč. Občanstvo, vidouc omdlelého žoldnéře ležeti, volalo na krále: "už jednoho zadávil." Král i občanstvo utíkalo do svých domovů, tam uzavřelo se a nevyšlo celý měsíc ven z domu. Michal zatím přišel domů a za ním připelášil i kocour. Žili spokojeně všichni tři bratři, majíce peněz hojnost a blahořečili otci, že jim takové dědictví odkázal. Kocour chytrák seděl vyhřívaje se na peci a užíval dědictví s nimi.

Bludný lovec

Markýz Fleury byl hostem na zámku hraběte Duvala. Oba byli náruživí lovci a většinu dne ztrávili v lesích, honíce zvěř vysokou i černou. Na každé vycházce procházel je starý lesník Birac, muž zkušený, u hraběte zvláštní oblibě se těšící.

Jednou odpočívali tito tři mužové po namáhavé honbě za úpatí skály. Pojídajíce ze svých zásob a občerstvujíce se vínem, oba šlechticové naslouchali vyprávění starého lesníka.

"Markýzi," ozval se pojednou hrabě s úsměvem, "můj dobrý Briac hovoří - proti jiným myslivcům - vždycky jen rodnou frančtinou, někdy však přece se uchýlí k "latině"."

"Pan hrabě pochybuje o mé pravdomluvnosti?" s výčitkou ve hlase ozval se Briac. "Nehorši se, starý brachu!" chlácholil jej hrabě. "Vždyť já věřím všemu, co povídáš. Jenom - jenom jsoucnost bludného lovce popírám." "Kdo je ten bludný lovec?" zvědavě ptal se markýz.

"V našem lese je rozšířena pověst o myslivci, jenž prý za jakýsi zločin byl proklet, aby ani po smrti neměl pokoje. Od té doby prý bloudí po pustých místech a jak jen může, lidem škodí. Můj dobrý Briac prý už viděl bludného lovce."

"Viděl jsem jej, pánové," vážně přisvědčil Briac. "Viděl jej i můj tehdejší příručí, jemuž bludný lovec přivodil smrt. Když jsme se tenkrát vraceli domů, objevil se nám lovec zase - ranou z pušky skolil příručího. Já jsem do lovce několikrát střelil, on však pojednou zmizel jako dým. Od té doby jsem ho už nespatřil."

"Byl to zajisté pytlák," mínil markýz. "Nebyl, pane markýzi! Bludný lovec měl bílý, až po pás sahající vous a bílé, přes ramena spadající vlasy. Právě tak líčí se bludný lovec v lidovém podání."

"Eh, nemluvme již o tom strašidle!" zasmál se hrabě. "Briac, přál bych si potkati bludného lovce, mé ručnici by jistě neušel." "Pane hrabě, nepokoušejte ďábla!" varoval lesník.

Vtom objevil se v nedaleké houštině statný jelen. Hrabě i markýz chvatně vstávali a chápali se odložených pušek.

Pojednou houkla rána, jelen se vymrštil do výše, uběhl několik kroků a svaliv se k zemi, dokonal.

"Kdo se opovážil?" zahřměl hrabě, dívaje se k vrcholu skály, odkud rána vyšla. Odpovědí byl mu příšerný smích. Ozvěna mnohonásobně odrážela: "Ho-ho-ho!"

"Briac, markýzi, nahoru! Zaskočme toho opovážlivce!" křičel rozlícený hrabě. Briac jej ale zadržel. "Pane hrabě, probůh, mlčte - zůstaňte - viděl jsem ho!" "Koho?" "Nahoře jsem zahlédl bludného lovce! Nedrážděme ho, sice se stane neštěstí!"

Vtom bylo zříti bělovlasého muže v loveckém oděvu, kterak - pušku drže v ruce, sestupuje po příkré skále, na kterou by se odvážil sotva kamzík. "Jsme ztraceni!" zaúpěl Briac. "Bludný lovec!" "Zpátky, obludo!" vykřikl hrabě a střelil po lovci. "Ho-ho-ho! zasmál se bludný lovec a zmizel. Pojednou odtrhl se balvan od skály - valil se přímo na hraběte. Šlechtic odskočil - život sobě sice zachránil - přece však mu balvan přerazil obě nohy. "Však jsem předvídal neštěstí! naříkal Briac. Přispěním markýzovým zrobena narychlo z větví nosítka a hrabě dopraven do zámku. Dlouho si poležel, mnoho vytrpěl a když se konečně uzdravil, na jednu nohu dosti napadal. Kdykoliv zaslechl mluviti o bludném lovci, vždy se zasmušil a již se nevysmíval. Bludného lovce potom už nikdo nespatřil, dodnes se však o něm vypráví v onom kraji.

Souboj v pralese

V nejhustější části arizonského pralesa utábořilo se pět bělochů, kteří si pekli nad ohněm uloveného srnce.

Čtyři lovci byli bohatí Angličané, kteří z touhy po loveckých dobrodružstvích shlédli už mnohou končinu světa. Průvodcem v Arizoně byl jim zkušený zálesák Tom Black, muž statečný a v každém ohledu čestný. Sedíce u ohně rozmlouvali Angličané s Blackem, jenž chystal večeři. Pojednou sáhl zálesák po ručnici a jeho druhové rázem učinili totéž. Black skočil za široký kmen, Angličané se též ukryli. Té chvíle padla střelná rána, siru Smithsonovi zafičela kule těsně kolem hlavy. Nastalo ticho.

Black bystrým okem zkoumal protější houštiny a brzy uzřel v křoví houpati se ozdobu hlavy indiánského náčelníka - chomáč žlutých per.

"Žlutý Sokol jest udatný pohlavár, přece však není dosti opatrný," zvolal Black posměšně. "Kdyby Tom Black chtěl, duše pohlavárova letěla by již do věčných lovišť." Žlutá pera v křoví zmizela. Chvílemi však zahlédl Black v houštinách jiné ozdoby indiánské. A zase zvolal: "Moji rudí bratři stále pokoušejí mou pušku. Já však jich ušetřím. Vím, že rudochů jest pět - jako nás, tedy by dlouho potrvalo, než by konečně ta neb ona strana zvítězila. Jsou-li rudí bratři ochotni vykouřiti s námi dýmku míru?"

"Žlutý Sokol nenávidí bledochů, že jejich krajané úkladně zabili jeho otce. Proto: smrt všem bledým tvářím!" "Tedy nepřátelství?" - zvolal Black. "Nuže přijímáme. Navrhuji však rudochům toto: Nechť Žlutý Sokol a Black nejdříve sami spolu zápasí stejnou zbraní. Kdo podlehne, toho stoupenci musí se podrobiti vítězům, odevzdati jim svoje zbraně, za to jest jim zaručen volný odchod." Bylo slyšeti mručení v houštinách. Rudým bojovníkům nezamlouval se tento způsob boje, avšak náčelník posléze rozhodl, že přijímá souboj s Blackem i ostatní podmínky. Běloši i rudoši vystoupili z úkrytů, odložili stranou všechny zbraně. Jenom náčelník a zálesák podrželi si každý svou sekyru. Oheň oživen čerstvým palivem, oba vůdcové postavili proti sobě, svírajíce v pravici ostré sekyry.

Jako had mrštný rudoch skočil po bělochovi, aby mu rozpoltil lebku, avšak Black zachytil ránu a odrazil ji. Totéž učinil Žlutý Sokol, když naň Black zaútočil.

Bylo to vzrušující divadlo. V záři ohně leskly se sekery a rděly se jakoby krví potřísněny, ač dosud nikdo ze zápasníků nebyl raněn. Zbraně dopadaly na sebe s třeskotem, jinak ale bylo ticho. Indiáni i běloši mlčeli, tím pozorněji všímajíce si souboje. Pojednou vzkřikli Angličané zděšeně, rudoši pak zajásali.

Tom Black uklouzl a klesl na koleno. A již dopadla naň smrtící zbraň. Zálesák však uhnul, sekyra šlehla do prázdna - a než se kdo nadál, vyrazil Black náčelníkovi jeho zbraň z ruky, podrazil mu nohy a klekl mu na prsa. Žlutý sokol s odevzdaností čekal, že jej vítěz usmrtí. Zálesák ale odhodil sekyru, vstal a řekl: "Žlutý sokol je svoboden, nežádám jeho smrti. Nechť odejde se svými rudými bratry." "Beze zbraně máme odejíti?" zvolal Žlutý Sokol teskně. "Takové potupy nepřežijeme." "Vezměte si své zbraně a zvěstujte svým, že Tom Black je přítelem rudochů," řekl zálesák.

Náčelník podal mu ruku. "Žlutý Sokol a jeho druhové jsou bratry Toma Blacka a jeho přátel. Hugh!" Rudoši i běloši svorně usedli kolem ohně, vykouřili spolu kalumet, a potom se rozešli přátelsky.

Co byli Angličané v Arizoně, již ani jednou jich neohrožovali Indiáni. Vážili si šlechetného Toma Blacky a jeho anglických druhů.

Káča

Seděla slípka na vajíčkách a vyseděla třináct kuřátek, z nichž jedno bylo jako kanárek žluťoučké. Kvočně se moc nelíbilo, mělo zobák placatý a hned jak se vyklubalo žralo jako bezedné. A když jednou vyvedla máma na mez svoje mláďata, marně k hodům je vždy volala, mrška žlutá všechno sama "před nosem" všem zhltla. Stará máma zoufala si, co to na svět přivedla, při tom na "nešťastnou třináctku" s povzdechem si vzpomněla. Tohle kuře neposedné, to jí snad sám ďábel dal, nebo že se hospodyně spletla a cizí vejce k jejím přidala.

Že tráva na příkopu u silnice od prachu byla šedivá, dovedla maminka svoje děti na svěží travičku ke struze. Ale tam - div, že se chudák nezbláznila. Dvanáct kuřat pěkně u ní na zemi si živobytí hledalo, ale to prožluklé třinácté škvrně - hup - do vody skočilo. Kvočna po břehu pobíhala jako pominutá, k mláděti do vody nemohla a to tam tropilo "své divy", hned plovalo nad vodou a ve chvilce se zase pod hladinou ztratilo. Teď už slepice byla přesvědčena, že jí bylo cizí dítě podstrčeno a proto zanevřela na ně a starala se jenom o svá vlastní děcka mírná, skromná poslušná.

Kačka od té chvíle sama na sebe odkázána, dovedla brzy žíti jako pozemšťanka samostatná. Když se hezky vykoupala a kachní žaludek nasytila, sama domů se pak batolila. Ale ráno zase alou ven vyběhla a po obci se toulala. Děti i dospělí lidé tolik na ni přivykli, že ji pro zábavu pozorovali a pak se už na ni vůbec těšili. Byl to takový obecní blázen.

Zvědavá byla a co se ve vsi kdekoliv dělo, u toho se jistě brzy objevila naše kačka. I když kluci cvrkali kuličky nebo fazole do důlku, kybicovala jim při hře a "tvářila se", jako by tomu taky rozuměla. A když na břehu uhlídala s dlouhým prutem rybáře, přichvátala ihned k němu, zakdákala krátce něco jako na pozdrav a usedla tiše vedle něho, bedlivě sledujíc, pročpak asi ten člověk mrská bičem do vody? Když pak poznala, že chytá rybičky a je usmrcuje, v nestřežené chvilce rybáři z bandasky všechno vnadidlo sežrala a on pak s nepořízenou musel jíti domů.

S dětmi vždycky ráda cupávala, když šly do blízkého lesa na houby anebo na jahody a tak jednou taky i zachránkyní života se stala. Jednu holčičku chtěl uštknout had a kačka jak to sponzorovala, chňapla "milého hada" do zobáku a ve dvě půlky překousla. Když to potom o ní doma děti pověděly, byla za to starostou vyznamenána. Teď si ovšem naše káča ještě směleji počínala. Troufala si na ulici i když byla nějaká paráda. Jako jednou, když nějaký spolek slavil rozvinutí praporu a členové stáli jako svíčky v špalíru, postavila se ona k nim na levém křídle, jako by byla jejich velitelem. A při pochodu snažila se s muži držet krok. Dovedete si ji představit, jak své krátké nožky podle taktu hudby natahovala? Při tom dbala, aby jí nikdo nezašlápl, ale odehnati se nedala.

Jindy zase, bylo to v noci, bystrá káča ze spaní procitla. Ucítila něco podezřelého a proto honem ven pospíchala. Inu ovšem, dým se valil a na střeše jednoho statku hořelo! Běžela ke kašně pro ponocného, ale ten tam spal tak tvrdě, že jej neprobudila ani škubáním za šos kabátu, utíkala proto sama ke zvoničce, zobákem popadla šňůru a na poplach zvonila. Vesničany vyburcovala, hospodáři i čeledínové přiběhli a oheň brzy uhasili. Za svou zásluhu byla kačka potom ještě více milována, ale taky i ctěna. A zle by se vedlo člověku, který by jí chtěl ublížiti.

Na náves přijel o pouti malý cirkus, střelnice a kolotoč. Káča to tu jaktěživa neviděla a proto na "koníčky" jako vyjevená hleděla. Nějaký dobrák jí pak na podlahu kolotoče pomohl a ona se radostně vozila. Vždycky, když se otočením kolotoče k svému dobrodinci přiblížila, vděčně a vesele na něho pokřikovala. Toho si všiml majitel podniku a vybídl káču, aby i na střelnici ukázala co umí. Ona ochotně svolila a po prkně před terčemi tak šikovně běhala, že jí nikdo ze střelců netrefil.

Nadšený ředitel vyptal se chlapců, koho je to kačena a když to zvěděl, hned tam došel a od hospodáře ji odkoupil. Umění uměl ocenit a proto za káču dobře zaplatil.

Ta se nyní z rodného místa stěhovala do světa a proto jako zdárná dcera chtěla své mámě i svým sourozencům sbohem dát. Zvěděla však, že všechny jsou už po smrti, kuřata i stará kvočna právě o letošní pouti byly snědeny.

Smrt na hrušce

Byl v jedné vesnici chuďas, který bídně se živil a vsi jinak jej nepojmenovali, nežli strýčkem Bídou. Tehdá ještě chodil Pán Ježíš se sv. Petrem po světě, a přišli jednoho dne také do chaloupky strýčka Bídy hledati nocleh. Neměl sice Bída mnoho a večeřel kousek chleba, když k němu vešli a prosili o přístřeší, ale rozdělil se poctivě a svědomitě s nimi o poslední sousto a slámu, na které spal. Druhého dne, když se loučili, řekl Pán Ježíš: Jakékoliv přání máš, vyslov je a za tvoji pohostinnost se ti vyplní.

Potěšen byl nadmíru strýček Bída, ale dlouho nevěděl, čeho by měl vlastně žádati. Konečně řekl: Před chaloupkou mám suchou hrušku, učiň pane, aby v zimě i v létě se zelenala, kvetla a výborné plody nesla, abych je směl jedině trhati a kdokoliv jiný by na ni vlezl, aby nesměl dolů až já dovolím.

Ježíš vyplnil ihned jeho přání a strýček Bída měl neustále ovoce z kvetoucí hrušky. Však nevedlo se mu mnohem lépe, protože se hruškami nikdo dosyta najísti nemůže, byť byly sebe sladší. Strýček Bída stárnul a často myslel již na smrt. Ta se skutečně jednou dostavila a to právě před večerem. Přišla, slušně pozdravila a řekla: Strýčku Bído, musíš se mnou. Přeješ-li si, tak tedy rád půjdu a když vyšli ven, povídá: Na poslední cestě z chalupy pojedl bych rád ještě hrušku, jdi, milá smrti, utrhni mně jednu a jedno pro sebe. Smrt nic zlého netušíce, vylezla na strom, protože hrušky ráda také jídala. Když se ale chtěla vrátiti, nemohla se ani hnout a teprve poznala, že se od chuďasa dala napáliti. I jaka se křičeti, vyhrožovati a nadávati, ale nebylo tím jí nikterak pomoženo. Dala se do prošení a slibovala strýčkovi, že jej nechá ještě sto let na živu, pustí-li ji dolů. Ale jemu to bylo málo. Jak pak dlouho chceš zůstati na živu? tázala se smrt zlostně. Až do soudného dne, odpověděl Bída rozhodně. To není možno, křičela smrt rozhorleně. Tedy dobře, zůstaneš na hrušce do zítřka, snad si to rozmyslíš, ne-li, zůstaneš zde na hrušce ty až do soudného dne. Druhého dne, když již slunko dávno bylo na obzoru a ptáčci měli dávno svoji ranní píseň odzpívanou, vyšel strýček Bída ze stavení, smrti na hrušce si ani nevšímaje. Smrt vzteky zuby jektala, až konečně sama volala na strýčka, aby ji osvobodil. Znáš mou podmínku, odsekl jí ostře Bída, chceš a nebo nechceš? Chci, volala zoufale smrt, vidouc, že se strejčkem nejsou žádné žerty a že by nechal ji na hrušce do soudného dne a na ni čekalo ve světě mnoho a mnoho práce, jelikož se lidé tou dobou mezi sebou hašteřili a čekala se vojna, při které měla hody veliké. Jakmile smrt svolila, strýček ji pustil na svobodu a smrt utíkala od stavení, ani se neohlédla, na strýčka, který se smál vesele. Bída neumřel a žije dosud a od toho pochází, že bída je stále mezi lidmi a že nevyhyne až do soudného dne.

Divotvorná harfa

Byl jednou jeden pastýř a ten zdědil po svém otci divotvornou harfu. Ten ji dostal od bohyně hudby, která mu pravila: "Tuto harfu chovej jako nejdražší klenot. Nikdy jí nepohrdej, sice se ti zle povede". Na smrtelném loži odevzdal pastýř harfu svému synovi, který pro divukrásné tóny harfy byl zvolen knížetem. První noc, když ve svém stanu ulehl, zdálo se mu, že před něj předstoupila krásná paní a pravila: "Ty jsi pánem národa. Chceš-li aby i tvoji potomci dlouho panovali, musíš mne ctíti, poněvadž jsem bohyně Norvosta. Harfu chovej co nejdražší poklad. Dokud bude v tvé zemi zníti a lid do chrámu volati, dotud bude štěstí v zemi. Pohrdneš-li však jí, uvedu do bídy tebe, i tvůj národ." Brzy poté zněla harfa v Norvostině chrámu a volala lid k oběti. Tak si vážil knížecí rod bohyně až do kolikátého kolena. Krásné zemi záviděl nejvíce knížecí soused Buhaza a přál si jí vládnouti. Válečnou mocí to nešlo, zkusil lstí. Zval knížete na svůj dvůr a pak mu sám návštěvy odváděl. Zatím v zemi bylo hůř a když úplně odvrátila Norvosta od země svou tvář, zjevila se tu čarodějnice se svým černým komorstvem - s krkavci. K té šel Buhaza na radu, aby mu pomohla zmocniti se království a zahubiti krále. A když v hodovní síni král s Buhazou připíjeli si na dlouhé přátelství, vešla neviditelně čarodějnice a nalila do králova koflíku jedu. Král Buhaza hned pospíšil, aby divotvornou harfu zničil, ale neviditelná ruka mu ji vytrhla. Zdvihl se hrozný vítr, hrom bil, země se třásla, domy padaly. Na vrchu u chrámu stála Norvosta, ještě jednou přejela ruka její stříbrné struny, že jich zvuk jako pohřební píseň po zemi zazníval a pak zmizela s chrámem a harfou ve skále. V tom okamžiku vrch zpustl a na místě stál uschlý strom. Bouře se utišila, jen krkavci s hlasitým krákáním kroužili v povětří. Čarodějnice ulekaná vrátila se domů. Zdálo se jí, jakoby spáchala ten nejstrašnější čin. Jen Buhaza byl rád, že je pánem tak krásné země. Ale lidé vzdychali a vzpomínali na svého krále. Bez harfy byl jim svět ničím, zůstali žebráky ve vlastní zemi. Nedaleko vrchu, kde divotvorná harfa zmizela, bydlela žena s dcerou. Navzdor opatrnosti, že svou dceru skrývala, vyslídili ji krkavci a oznámili králi. Jednou v noci zjevil se jí duch králům, který pravil: "Jsem otrávený král. Za trest zaklela bohyně mou duši, aby tak dlouho po zemi bloudila a dívala se na bídu svého národa, dokud bys ty ji nevysvobodila. Můžeš mne vysvobodit tak, že vezmeš tento koflík, půjdeš po zemi a nachytáš do něho slzí, které pro mne a harfu tekou. Pak půjdeš na vrch, zaliješ suchý strom, který se zazelená. Utrhneš větvičku, dotkneš se jí vrchu a další uhlídáš. Aby tě neuhlídali krkavci, kteří po tobě pasou, vezmi tento závoj." Dívka učinila, jak jí král řekl. Dotkla se větvičkou vrchu, ten se otevřel a v něm uviděla krásnou paní, která jí podávala harfu se slovy: "Tys vysvobodila duši královu, proto se staneš královnou. Nikdy však nezapomeň, proč jsem tvůj národ potrestala." Sama pak přejela rukou po strunách, jichž jásavý zvuk zazněl po celé zemi a lid si odváděl novou královnu.