Černý pták

Bylo to daleko a daleko od této země, až tam, kde se nám zdá, že již ničeho býti nemůže. - Tam žila krásná princezna, jménem Luborka. O Luborčině kráse se vyprávěly prazvláštní věci. Často prý přilétá do jejího okna velký černý pták, který přináší v zobáku tajemnou masť, jež činí Luborku tak krásnou. Množí lidé vyprávěli zároveň, že Luborka jest černému ptáku zaslíbena.

Když se Luborka narodila, tázala se jedna stařena královny, jakou by si přála svou dcerku míti. Královna bez váhání odpověděla: "Krásnou." - "Nuže, budiž krásná," odpověděla stařena, "ale za manžela si musí vzíti toho, kdo jí ke kráse dopomůže." - A tu prý často přilétá černý pták a přináší zázračnou masť krásy.

Když Luborka byla již krásnou dívkou, seděla jednou královna zamyšlena v zahradě. V tom tiše před ní stanula známá stařena a pravila: "Chystej svatbu, královno, za měsíc přiletí si černý pták pro nevěstu." Královna velice se toho ulekla, ale svatbu nechystala. Když nadešel den svatby, dlela stále u Luborky a se strachem čekala, co se bude díti. Večer sama odvezla dceru do ložnice a bděla u ní - až únavou klesla. Když se ráno vzpamatovala, viděla, že Luborka - jest pryč. - Těžký zármutek klesl nad celým zámkem, ba i nad celou říší. Královna bolem ochuravěla a chřadla. Ale tu jednou tiše před jejím lůžkem stanula opět stařena. "Vidím tvůj žal, královno," pravila soucitně. "Vyhledám nyní tvou dceru a uposlechne-li mé rady, budete za nedlouho všichni opět veselí a šťastni." Po těch slovech zmizela.

V železném hradě trčícím na vysoké skále, zamyšlená seděla Luborka. Již 3 měsíce bylo tomu, co nespatřila své rodiče a jedinou lidskou duši. Jen ten černý, divoký pták, kterému musela sloužiti, byl její společností. Luborka plakala a naříkala, ale nikdo jejího nářku neslyšel. Tu pojednou stanula před Luborkou stařena. "Přišla jsem ti pomoci," řekla mírným hlasem, "uposlechneš-li mé rady, promění se tvůj žal v radost. - Černý pták jest tvým manželem. Budeš-li tři dny mlčky bez nářku a pláče, naopak s úsměvem své práce vykonávati, vysvobodíš svého ubohého manžela a budeš sama šťastna." Po těch slovech stařena zmizela. - Luborka chvíli nevěděla, byl-li to sen či skutečnost, ale přes to dala se vesele do práce, jak jí stařenka poradila. Za chvíli přilétl černý pták. Byl mrzutý a huboval Luborku za každou práci, kterou vykonávala. Při tom mával divoce křídly, až se v Luborce zatajil dech. Ale přes to jej obsluhovala s úsměvem a když odlétal, pohladila jeho špinavé peří a mávala mu na rozloučenou. - Druhý den byl černý pták ještě mrzutější. Celý den se od Luborky nehnul a stále ji sužoval. Ale Luborka držela se statečně. A když ten večer pták odlétal, opět s úsměvem se s ním loučila. - Třetí den byl však velmi krutý. Černý pták řádil zle - zacházel s Luborkou nelidsky a černými křídly zlostně rozmetal všechno jídlo, které mu připravila. Ale Luborka se nedala k pláči strhnouti. S úsměvem dokončila večer své služby a když pták odlétal, zamávala mu vesele šátečkem. Ráno, když Luborka odcházela ze svého pokoje - vycházel jí vstříc krásný princ... "Děkuji ti, drahá Luborko," řekl radostně. "Byl jsem zaklet zlým čarodějem a ty jsi mne svojí dobrotou vysvobodila." Luborka se nesmírně zaradovala a ihned chystali se k odjezdu ze železného zámku. "Jen jednoho želím," pravila pojednou Luborka smutně, "jest mně líto, že nebudu víc krásná, jak jsem byla dosud po zázračné masti." - "Toho se neobávej," řekl princ, "pojedu ti pro ni do světa, hned za prvým mořem a prvým vrcholem ji mohu za peníz obdržeti.

Perlička

Vy milé, krásné perličky! Jsou vás dnes plné výkladní skříně a na tisíce žádoucích oček vás okukuje. A co jste vlastně vy krásné perličky proti těm nejkrásnějším perličkám, o kterých dnes chci vám zde vyprávěti. Tedy slyšte, dětičky, následující pohádku: Byl jednou jeden král, který byl velmi hodný a lidumilný, ale který každou chvíli překvapil své poddané různými nápady. Zkrátka rozmary.

Jednou si král vzpomněl, že říši svou obohatí nejkrásnější sbírkou perel. I vyhlásil, by kdokoliv chce, vydal se na cestu za perlami a určil den, kdy budou v zámku za velké slavnosti perly odevzdány. Ovšem za náležitou odměnu.

Ten čas žila na konci města chudá dívka se svou nemocnou matkou. Mamičku ošetřovala dívčinka láskou nejněžnější a jsouc vyučená švadlenka, šila celé dny a noci, aby svou mamičku vyživila. Lidunka - tak se dívka jmenovala, byla milý andělský zjev a její mamička ráda na ní svým okem spočinula. Nejkrásnější však byla Lidunka, když se usmála a když se jí v ústech zatřpytila řada bělostných, lesklých zoubků. "To jsou perličky," říkala často mamička. Lidunka se skromným úsměvem něžnost tuto vyslechla. Věděla, že to není pouhou zásluhou přírody, že její zoubky jsou tak krásné. Přípravek, kterými své zoubky čistila, byl opravdu zázračný!

Nyní, když v městě bylo rozhlášeno, že již zítra král pořádá velkou slavnost ku přijetí všech krásných perel, milá dívka v upřímné vzpomínce na matičku, ve své dobrotě a neznalosti pravých perel umínila si, že své perličky prodá.

Následující den ustrojila své nejlepší šatičky a ubírala se k zámku. Tam bylo již mnoho lidí a každý se tlačil ku předu. Jen Lidunka nemohla se prodrati. V dáli na trůně seděl král s princem, přijímajíce s úsměvem vzácné perle, štědře za ně platíce. Konečně poslední občan přišel na řadu a král se tázavě rozhlédl do zástupu, zda ještě někdo se přihlásí...

V tom bylo slyšeti zoufalé zvolání: "Ještě já chci králi odevzdati perličky!" Zástup se uvolnil a dívka předstoupila před krále. Král se usmál přívětivě a kynul dívce, by perly odevzdala. Tu se dívka usmála a ukázala řadu nejkrásnějších zoubků, jaké kdy viděl svět. Král hned pochopil, že krásná dívka jde prodati své zoubky, nejkrásnější perličky celého světa. Usmál se laskavě, ale v tom již princ přistoupil k Lidunce a zvolal: "Neprodávej, dívko svoje perličky - budeš je potřebovati jakožto příští královna." Potom hluboce se poklonil před Lidunkou a požádal ji o její ruku. S Lidunkou se zatočil svět, chtěla prchnouti, ale princ ji zadržel.

Za nedlouho slavila se slavná svatba, jaké daleko široko nebylo rovno. Princ šťasten odváděl k oltáři svou krásnou nevěstu, která byla celá ozdobena samými perlami. - Za nevěstou šla šťastná matička, kteroužto velká radost uzdravila úplně.

Pokora

Krásné duhové barvy, které prosvicovaly nebeský vzduch, přestaly na chvíli zářiti a těžký vzdech vydral se z prsou samotného Boha. U nohou svatého vládce plakala smutná "Pokora", ctnost, kterou Bůh vysílal na svět nejraději a kterou nade všechny ostatní miloval. Sledoval každý její krok na zemi a byl velmi smuten, když se jí někdo posmíval a od svých dveří odháněl. - Tento den vrátila se "Pokora" zpět do nebe, klesla před tváří boží a zvolala: "Bože, není již místa pro mne na zemi, každý mne odhání od svého prahu a jsem všude pro posměch. Jen pýcha a prostopášnost vítězí." Bůh se hluboce zamyslil, hladil jemně "Pokoru" po její uplakané tváři a řekl pevně: "Neklesej, drahá dcero. Vím, jak těžkou práci na světě máš, ale jen vytrvalost přináší úspěch. Člověk přece jednou pozná, že bez pokory nemůže býti ve svém srdci šťasten." - "Pokora" osušila svoje slzy, Bůh jí dal požehnání a ona znovu odešla na svět. Dlouho chodila od kraje do kraje, všude marně počínajíc svoji práci. Konečně přišla do jedné bohaté země, kde ohromný lesk a okázalost zářily z ulic. Nejdražší a nejvzácnější jídla voněla u všech obydlí a lidé procházeli se po ulici obléknuti v nejdražší oděvy. "Pokora" přikrčila se mezi davem na náměstí a čekala, co se bude díti. Pojednou spatřila, že davy vítají krále a viděla, kterak král vystoupil z překrásného povozu a odebral se na tribunu. Potom slyšela, kterak král oslovil svůj lid: "Můj krásný lide," zvolal král, hle, jak bohatá jest naše země! Jak šťastni jste všichni v mém království, neboť jsem vás zhýčkal nádherou a bohatstvím." Pojednou však král zaražen umlkl, neboť zpozoroval, že mnoho občanů sklonilo smutně hlavu. "O lidé nevděčný!" rozkřikl se král v nesmírné zlosti, "proč kloníte svoje hlavy - proč neradujete se ze života, jak jen čas vám stačí?" A lid mlčel a díval se k zemi. "Zříkám se svého trůnu," zvolal král všecek bez sebe, "nechť převezme jej, kdo chce!" Na to král z královské tribuny zmizel.

Lid stál a nehýbal se. Mnoho zraků bylo upřeno na uprázdněné místo královské a čekalo, kdo se bude o prázdný trůn ucházet. Dlouho však trvalo trapné ticho a žádný se nehlásil o panování v této zhýčkané zemi.

Najednou však lehce jako vánek zašustilo něco na podiu a lid k svému nemalému překvapení spatřil na místě krále dívku s velmi ušlechtilou tváří. Zář duhy osvicovala její šat a když lid pozdvihl k ní své zraky, ucítil nesmírnou, dosud nezažitou blaženost.

"Přicházím vám vládnout já," řekla dívka krásným lahodným a vřelým hlasem. "Jsem "Pokora!" Jsem to, co ve vašich srdcích schází. Zapomněli jste, že má člověk i duši a že ta musí v prvé řadě býti šťastná. Nemůžete býti šťastni beze mne. Bohatství a lesk bez čistoty vaší duše vás znudí a učiní nešťastné. Přicházím vám dáti pokoru do vašich srdcí a vrátiti vám štěstí."

Když "Pokora" dopověděla tato slova - lid se vrhl na kolena. Všem slzely oči vnitřním štěstím a upírajíce oddaně zraky k "Pokoře", zvolili ji jednohlasně za svoji královnu. - Říši svoji učinila ovšem "Pokora" dokonale šťastnou.

O kose, kohoutovi a kocourovi

Táta měl tři syny: Martina, Matěje a Michala. Všichni byli již odrostlí, když táta se roznemohl a k smrti se chystal. Zavolal chlapce k sobě a pravil: "Hoši, víte, že jsem chudý a nemám jiného bohatství nežli tu chalupu v které obývám, dále kocoura, kohouta a kosu. V chalupě vzorně žijte a o každou z věcí se rozdělte. Táta zemřel a hoši jej pochovali. Martin vzal si kosu. Matěj kohouta a Michal kocoura. "Ale bratři milí, doma všichni zůstati nemůžeme, abychom neumřeli hlady, pobuďte zatím vy sami dva doma a já odebéřu se do světa," řekl Martin. Ostatní bratři souhlasili a Martin šel s kosou do světa. Chodil hodně dlouho, ale práci nenašel, až přišel do země, kde byli lidé hrozně hloupí. Přijde do města a potká člověka, ten se ho ptá, co to nese. "Kosu nesu," vece Martin.

"A co je to a nač?" "Tím se tráva seče." "Bože, človíčku, my zde rukama trávu škubáme. S tím nástrojem kdybys ku králi zašel, pěkně by ti nástroj zaplatil."

Martin šel ku králi, král se velice nástroji divil a poslal s ním Martina na louku, aby zkoušku udělal. Martin šel a s ním celá řada diváků. Martin zabodl kosu do středu louky a řekl, aby přinesl komorník králův oběd pro dva, pak odehnal z louky všechny diváky. V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, nemálo se divili, že takový kus louky je posečen.

"Bude ten váš podžírač také jíst?" ptali se Martina.

"Kdo dělá, musí se krmit, jen nás nechte o samotě." Služebníci odešli a Martin sněd oba obědy sám. Tak to dělal den co den až louky posekal. Když byl hotov, šel ku králi.

"Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá? ptal se král. "A prodal bys jej za 1000 korun?" "Ale s radostí, královská milosti." Martin sebral peníze a pelášil domů. Král dal kosu do jednoho pokoje, aby se jí nic nestalo. Ovšem druhý rok, když přišlo k sekání trávy, marně čekali, zastčivše kosu do středu louky, aby sama kosila. Tak nezbylo jiného než-li zase trávu rukama trhati. Bratři doma měli zlaté časy, ale během doby peníze ubíhaly jako voda. "Teď půjdu já se svým kohoutem do světa," řekl Matěj.

"Jdi do kraje, kde jsou lidé hloupí, zpeněžíš jej dobře," radil Martin. Přišel zase Matěj ku městu. Zastavil jej občan a ptá se co nese. "Ptáka, který přivolává den. "Toť div divoucí. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno zase jemu jíti naproti. Kdyby pták měl skutečně tu vlastnost, hojně peněz od krále bys dostal. Zavedli Matěje ku králi a tento souhlasil s koupí až po zkoušce. Dali kohoutovi zlatou posadu. Den chýlil se ku konci, aniž kdo jej doprovázel. Král byl rád a rána se ani dočkati nemohl. Byly dvě hodiny, kohout se rozkokrhal až se všichni děsili, jaký to divný zpěv. Další hodiny kohout vždy zakokrhal až se již rozbřesklo. Král viděl, že opravdu kohout den přivolal a vyplatil za kohouta 5000 korun a Matěj uháněl domů. "Já musím kocoura také zpeněžiti," povídá Michal. A šel s kocourem do německého kraje. Před městem ptá se Michala občan, co to nese. "Kocoura," odvětil Michal." "A nač to zvíře?" "Myši chytá". "I strč honem toho lapáka do pytle a pojď ku králi. V zámku je tolik myší, že nevědí si rady, kterak je vypuditi. Představil Michala králi a když král věděl o co se jedná, radostí div Michala neobjal. Michal pustil kocoura z pytle a kocour maje hlad, myši přímo dávil. Král viděl, jak jedna myš po druhé mizí, vyplatil Michalovi 20.000 korun, aby jemu kocoura nechal. Michal ale řekl: "Nejméně 50.000 králi, jinak půjde kocour zpátky do pytle." Král vyplatil 50.000 a Michal odešel. Vyšel z brány a slyší za sebou dupot jezdce. Ohlédne se a jezdec volá na Michala: "Král ptá se, co bude kocour žráti až všechny myši požere!"

Michal nerozuměl i ptá se po německu: "Was?" Jezdec vyvalil oči a ujížděl zpátky. "Králi, nás prý sežere", volal již z dáli když přijížděl, "cizinec ten na moji otázku co bude žráti až všechny myši sežere, odpověděl "vás". Zhrozil se král nemálo a když kocour poslední myš zadávil, dal jej zavříti do komory. As za týden poslal nejodvážnějšího ze žoldnéřů podívati se, co kocour v komoře dělá.

Sotva žoldnéř otevřel komoru, vyskočil kocour. Žoldnéř leknutím upadl a omdlel. Kocour utíkal co mu nohy stačily pryč. Občanstvo, vidouc omdlelého žoldnéře ležeti, volalo na krále: "už jednoho zadávil." Král i občanstvo utíkalo do svých domovů, tam uzavřelo se a nevyšlo celý měsíc ven z domu. Michal zatím přišel domů a za ním připelášil i kocour. Žili spokojeně všichni tři bratři, majíce peněz hojnost a blahořečili otci, že jim takové dědictví odkázal. Kocour chytrák seděl vyhřívaje se na peci a užíval dědictví s nimi.

Bludný lovec

Markýz Fleury byl hostem na zámku hraběte Duvala. Oba byli náruživí lovci a většinu dne ztrávili v lesích, honíce zvěř vysokou i černou. Na každé vycházce procházel je starý lesník Birac, muž zkušený, u hraběte zvláštní oblibě se těšící.

Jednou odpočívali tito tři mužové po namáhavé honbě za úpatí skály. Pojídajíce ze svých zásob a občerstvujíce se vínem, oba šlechticové naslouchali vyprávění starého lesníka.

"Markýzi," ozval se pojednou hrabě s úsměvem, "můj dobrý Briac hovoří - proti jiným myslivcům - vždycky jen rodnou frančtinou, někdy však přece se uchýlí k "latině"."

"Pan hrabě pochybuje o mé pravdomluvnosti?" s výčitkou ve hlase ozval se Briac. "Nehorši se, starý brachu!" chlácholil jej hrabě. "Vždyť já věřím všemu, co povídáš. Jenom - jenom jsoucnost bludného lovce popírám." "Kdo je ten bludný lovec?" zvědavě ptal se markýz.

"V našem lese je rozšířena pověst o myslivci, jenž prý za jakýsi zločin byl proklet, aby ani po smrti neměl pokoje. Od té doby prý bloudí po pustých místech a jak jen může, lidem škodí. Můj dobrý Briac prý už viděl bludného lovce."

"Viděl jsem jej, pánové," vážně přisvědčil Briac. "Viděl jej i můj tehdejší příručí, jemuž bludný lovec přivodil smrt. Když jsme se tenkrát vraceli domů, objevil se nám lovec zase - ranou z pušky skolil příručího. Já jsem do lovce několikrát střelil, on však pojednou zmizel jako dým. Od té doby jsem ho už nespatřil."

"Byl to zajisté pytlák," mínil markýz. "Nebyl, pane markýzi! Bludný lovec měl bílý, až po pás sahající vous a bílé, přes ramena spadající vlasy. Právě tak líčí se bludný lovec v lidovém podání."

"Eh, nemluvme již o tom strašidle!" zasmál se hrabě. "Briac, přál bych si potkati bludného lovce, mé ručnici by jistě neušel." "Pane hrabě, nepokoušejte ďábla!" varoval lesník.

Vtom objevil se v nedaleké houštině statný jelen. Hrabě i markýz chvatně vstávali a chápali se odložených pušek.

Pojednou houkla rána, jelen se vymrštil do výše, uběhl několik kroků a svaliv se k zemi, dokonal.

"Kdo se opovážil?" zahřměl hrabě, dívaje se k vrcholu skály, odkud rána vyšla. Odpovědí byl mu příšerný smích. Ozvěna mnohonásobně odrážela: "Ho-ho-ho!"

"Briac, markýzi, nahoru! Zaskočme toho opovážlivce!" křičel rozlícený hrabě. Briac jej ale zadržel. "Pane hrabě, probůh, mlčte - zůstaňte - viděl jsem ho!" "Koho?" "Nahoře jsem zahlédl bludného lovce! Nedrážděme ho, sice se stane neštěstí!"

Vtom bylo zříti bělovlasého muže v loveckém oděvu, kterak - pušku drže v ruce, sestupuje po příkré skále, na kterou by se odvážil sotva kamzík. "Jsme ztraceni!" zaúpěl Briac. "Bludný lovec!" "Zpátky, obludo!" vykřikl hrabě a střelil po lovci. "Ho-ho-ho! zasmál se bludný lovec a zmizel. Pojednou odtrhl se balvan od skály - valil se přímo na hraběte. Šlechtic odskočil - život sobě sice zachránil - přece však mu balvan přerazil obě nohy. "Však jsem předvídal neštěstí! naříkal Briac. Přispěním markýzovým zrobena narychlo z větví nosítka a hrabě dopraven do zámku. Dlouho si poležel, mnoho vytrpěl a když se konečně uzdravil, na jednu nohu dosti napadal. Kdykoliv zaslechl mluviti o bludném lovci, vždy se zasmušil a již se nevysmíval. Bludného lovce potom už nikdo nespatřil, dodnes se však o něm vypráví v onom kraji.

Souboj v pralese

V nejhustější části arizonského pralesa utábořilo se pět bělochů, kteří si pekli nad ohněm uloveného srnce.

Čtyři lovci byli bohatí Angličané, kteří z touhy po loveckých dobrodružstvích shlédli už mnohou končinu světa. Průvodcem v Arizoně byl jim zkušený zálesák Tom Black, muž statečný a v každém ohledu čestný. Sedíce u ohně rozmlouvali Angličané s Blackem, jenž chystal večeři. Pojednou sáhl zálesák po ručnici a jeho druhové rázem učinili totéž. Black skočil za široký kmen, Angličané se též ukryli. Té chvíle padla střelná rána, siru Smithsonovi zafičela kule těsně kolem hlavy. Nastalo ticho.

Black bystrým okem zkoumal protější houštiny a brzy uzřel v křoví houpati se ozdobu hlavy indiánského náčelníka - chomáč žlutých per.

"Žlutý Sokol jest udatný pohlavár, přece však není dosti opatrný," zvolal Black posměšně. "Kdyby Tom Black chtěl, duše pohlavárova letěla by již do věčných lovišť." Žlutá pera v křoví zmizela. Chvílemi však zahlédl Black v houštinách jiné ozdoby indiánské. A zase zvolal: "Moji rudí bratři stále pokoušejí mou pušku. Já však jich ušetřím. Vím, že rudochů jest pět - jako nás, tedy by dlouho potrvalo, než by konečně ta neb ona strana zvítězila. Jsou-li rudí bratři ochotni vykouřiti s námi dýmku míru?"

"Žlutý Sokol nenávidí bledochů, že jejich krajané úkladně zabili jeho otce. Proto: smrt všem bledým tvářím!" "Tedy nepřátelství?" - zvolal Black. "Nuže přijímáme. Navrhuji však rudochům toto: Nechť Žlutý Sokol a Black nejdříve sami spolu zápasí stejnou zbraní. Kdo podlehne, toho stoupenci musí se podrobiti vítězům, odevzdati jim svoje zbraně, za to jest jim zaručen volný odchod." Bylo slyšeti mručení v houštinách. Rudým bojovníkům nezamlouval se tento způsob boje, avšak náčelník posléze rozhodl, že přijímá souboj s Blackem i ostatní podmínky. Běloši i rudoši vystoupili z úkrytů, odložili stranou všechny zbraně. Jenom náčelník a zálesák podrželi si každý svou sekyru. Oheň oživen čerstvým palivem, oba vůdcové postavili proti sobě, svírajíce v pravici ostré sekyry.

Jako had mrštný rudoch skočil po bělochovi, aby mu rozpoltil lebku, avšak Black zachytil ránu a odrazil ji. Totéž učinil Žlutý Sokol, když naň Black zaútočil.

Bylo to vzrušující divadlo. V záři ohně leskly se sekery a rděly se jakoby krví potřísněny, ač dosud nikdo ze zápasníků nebyl raněn. Zbraně dopadaly na sebe s třeskotem, jinak ale bylo ticho. Indiáni i běloši mlčeli, tím pozorněji všímajíce si souboje. Pojednou vzkřikli Angličané zděšeně, rudoši pak zajásali.

Tom Black uklouzl a klesl na koleno. A již dopadla naň smrtící zbraň. Zálesák však uhnul, sekyra šlehla do prázdna - a než se kdo nadál, vyrazil Black náčelníkovi jeho zbraň z ruky, podrazil mu nohy a klekl mu na prsa. Žlutý sokol s odevzdaností čekal, že jej vítěz usmrtí. Zálesák ale odhodil sekyru, vstal a řekl: "Žlutý sokol je svoboden, nežádám jeho smrti. Nechť odejde se svými rudými bratry." "Beze zbraně máme odejíti?" zvolal Žlutý Sokol teskně. "Takové potupy nepřežijeme." "Vezměte si své zbraně a zvěstujte svým, že Tom Black je přítelem rudochů," řekl zálesák.

Náčelník podal mu ruku. "Žlutý Sokol a jeho druhové jsou bratry Toma Blacka a jeho přátel. Hugh!" Rudoši i běloši svorně usedli kolem ohně, vykouřili spolu kalumet, a potom se rozešli přátelsky.

Co byli Angličané v Arizoně, již ani jednou jich neohrožovali Indiáni. Vážili si šlechetného Toma Blacky a jeho anglických druhů.

Káča

Seděla slípka na vajíčkách a vyseděla třináct kuřátek, z nichž jedno bylo jako kanárek žluťoučké. Kvočně se moc nelíbilo, mělo zobák placatý a hned jak se vyklubalo žralo jako bezedné. A když jednou vyvedla máma na mez svoje mláďata, marně k hodům je vždy volala, mrška žlutá všechno sama "před nosem" všem zhltla. Stará máma zoufala si, co to na svět přivedla, při tom na "nešťastnou třináctku" s povzdechem si vzpomněla. Tohle kuře neposedné, to jí snad sám ďábel dal, nebo že se hospodyně spletla a cizí vejce k jejím přidala.

Že tráva na příkopu u silnice od prachu byla šedivá, dovedla maminka svoje děti na svěží travičku ke struze. Ale tam - div, že se chudák nezbláznila. Dvanáct kuřat pěkně u ní na zemi si živobytí hledalo, ale to prožluklé třinácté škvrně - hup - do vody skočilo. Kvočna po břehu pobíhala jako pominutá, k mláděti do vody nemohla a to tam tropilo "své divy", hned plovalo nad vodou a ve chvilce se zase pod hladinou ztratilo. Teď už slepice byla přesvědčena, že jí bylo cizí dítě podstrčeno a proto zanevřela na ně a starala se jenom o svá vlastní děcka mírná, skromná poslušná.

Kačka od té chvíle sama na sebe odkázána, dovedla brzy žíti jako pozemšťanka samostatná. Když se hezky vykoupala a kachní žaludek nasytila, sama domů se pak batolila. Ale ráno zase alou ven vyběhla a po obci se toulala. Děti i dospělí lidé tolik na ni přivykli, že ji pro zábavu pozorovali a pak se už na ni vůbec těšili. Byl to takový obecní blázen.

Zvědavá byla a co se ve vsi kdekoliv dělo, u toho se jistě brzy objevila naše kačka. I když kluci cvrkali kuličky nebo fazole do důlku, kybicovala jim při hře a "tvářila se", jako by tomu taky rozuměla. A když na břehu uhlídala s dlouhým prutem rybáře, přichvátala ihned k němu, zakdákala krátce něco jako na pozdrav a usedla tiše vedle něho, bedlivě sledujíc, pročpak asi ten člověk mrská bičem do vody? Když pak poznala, že chytá rybičky a je usmrcuje, v nestřežené chvilce rybáři z bandasky všechno vnadidlo sežrala a on pak s nepořízenou musel jíti domů.

S dětmi vždycky ráda cupávala, když šly do blízkého lesa na houby anebo na jahody a tak jednou taky i zachránkyní života se stala. Jednu holčičku chtěl uštknout had a kačka jak to sponzorovala, chňapla "milého hada" do zobáku a ve dvě půlky překousla. Když to potom o ní doma děti pověděly, byla za to starostou vyznamenána. Teď si ovšem naše káča ještě směleji počínala. Troufala si na ulici i když byla nějaká paráda. Jako jednou, když nějaký spolek slavil rozvinutí praporu a členové stáli jako svíčky v špalíru, postavila se ona k nim na levém křídle, jako by byla jejich velitelem. A při pochodu snažila se s muži držet krok. Dovedete si ji představit, jak své krátké nožky podle taktu hudby natahovala? Při tom dbala, aby jí nikdo nezašlápl, ale odehnati se nedala.

Jindy zase, bylo to v noci, bystrá káča ze spaní procitla. Ucítila něco podezřelého a proto honem ven pospíchala. Inu ovšem, dým se valil a na střeše jednoho statku hořelo! Běžela ke kašně pro ponocného, ale ten tam spal tak tvrdě, že jej neprobudila ani škubáním za šos kabátu, utíkala proto sama ke zvoničce, zobákem popadla šňůru a na poplach zvonila. Vesničany vyburcovala, hospodáři i čeledínové přiběhli a oheň brzy uhasili. Za svou zásluhu byla kačka potom ještě více milována, ale taky i ctěna. A zle by se vedlo člověku, který by jí chtěl ublížiti.

Na náves přijel o pouti malý cirkus, střelnice a kolotoč. Káča to tu jaktěživa neviděla a proto na "koníčky" jako vyjevená hleděla. Nějaký dobrák jí pak na podlahu kolotoče pomohl a ona se radostně vozila. Vždycky, když se otočením kolotoče k svému dobrodinci přiblížila, vděčně a vesele na něho pokřikovala. Toho si všiml majitel podniku a vybídl káču, aby i na střelnici ukázala co umí. Ona ochotně svolila a po prkně před terčemi tak šikovně běhala, že jí nikdo ze střelců netrefil.

Nadšený ředitel vyptal se chlapců, koho je to kačena a když to zvěděl, hned tam došel a od hospodáře ji odkoupil. Umění uměl ocenit a proto za káču dobře zaplatil.

Ta se nyní z rodného místa stěhovala do světa a proto jako zdárná dcera chtěla své mámě i svým sourozencům sbohem dát. Zvěděla však, že všechny jsou už po smrti, kuřata i stará kvočna právě o letošní pouti byly snědeny.