Zajíc a medvěd

Ve velikých ruských lesích žil obrovský medvěd. Daleko široko nebylo nad něho většího a silnějšího. Denně přepadl mnoho zvířat. Šel z něho veliký strach a hrůza po celých lesích. Zvířata jednoho dne, když si již nevěděla rady, svolala velikou schůzi a radila se, jak by medvědově krvelačnosti zabránila. Liška jim poradila, aby někdo šel k medvědovi a nabídl mu, že mu budou zvířata dobrovolně posílati každý den někoho, takže nebude musiti ani ze svého paláce vycházeti, ale že je za to nebude pobíjeti. Když to medvědovi zvířata vyřídila, pobručel si, ale nakonec svolil. A tak od té doby určovala zvířata losem, kdo z nich bude sněden.

Padl jednoho dne los na zajíce. Plakal zajíc, nechtělo se mu zemřít. Dlouho se loučil se svou rodinou, až konečně celý uplakaný šel k medvědovi. A jak tak jde lesem, přijde ke kamenné studni. Podíval se dovnitř a uviděl tam svůj obraz. I slzy své tam uviděl a když zavolal, slyšel ozvěnu svého hlasu. Napadla jej myšlenka a hned byl veselejší. Nepospíchal k medvědovi, ještě sem tam travičku uškubl a pomalu šel lesem. Chýlilo se zatím k večeru a medvěd ve svém paláci nemohl se již dočkati. Zajíc nepřicházel. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd na něho zařval, až se stromy třásly. "Co ty darebáku, tak pozdě přicházíš?" řval. A tu zajíc pravil: "Nezlob se, vzácný pane. Dnes jest svůj svátek, tak jsme ti vybrali čtyři z nás. Už jsme se dávno vydali na cestu, ale nemůžeme zato, že ses nás nedočkal!" "Co to má znamenati?" ptal se rozzlobeně medvěd. "Velmožný pane", povídá poníženě zajíc. "Šli jsme k tobě lesem a tu nás potkal ještě silnější medvěd, než jsi ty". "Že jest tady někdo silnější než já?", ptal se medvěd překvapeně. "Nejenom to", povídá zajíc, "on nás zastavil a ptal se kam jdeme. A když jsme řekli, že k tobě, řekl, že se s tebou vypořádá, že jsi mnohem slabší než on a hned tři z nás snědl, takže jsem ztěží vyvázl a proto jsem přišel tak dlouho". "Doveď mne tam", řekl medvěd plný hněvu, "já se s ním vypořádám". Zajíc jej zavedl k té kamenné studni a řekl: "V tomto zámku bydlí". Medvěd tam nahlédl a spatřiv tam svůj obraz, myslil, že je to jiný medvěd a proto zařval: "Ty ničemo, tebe zadávím!" Totéž uslyšel ze studně a to jej tak rozzlobilo, že se vrhl do ní, aby nepřítele zabil. Utopil se a zvířata měla pokoj a žila pak spokojeně v lesích.

Pohádka o řípě

Byla jednou jedna babička a ta zasela si na zahrádce řípu. Plnou hrst semene dala do jednoho důlku a ejhle - vyrostla jí řípa tak veliká, že ji nemohla ze země vydobýt. Zavolala proto na dědečka: "Dědečku, pojď pomoct tahat řípu." Dědeček šel, chytl babičku za kanduš, babička řípu za nať a tahali, tahali, řípy však nevytáhli. I volá babička na vnoučka: "Josífku, Josífku, pojď pomoct tahat řípu." Josífek přijde, chytne se dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a tahají, tahají, řípy však vytáhnout nemohou. I zavolá babička vnučku: "Kačenko, Kačenko, pojď pomoct tahat řípu." Přiběhne Kačenka, chytne se bratříčka za kalhotky, bratříček dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a táhnou a táhnou, řípy však nevytáhnou. I volá babička na pomoc košiláčka Honzíčka: "Honzíčku, pojď nám pomoct vytáhnout řípu." A Honzíček honem se přibatolí, chytne Kačenku za sukničku, Kačenka Josífka za kalhotky, Josífek dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a táhnou a táhnou, řípy však nevytáhnou. Byli již bezradni. tu vzpomene si babička na pejska Voříška: "Voříšku, Voříšku, pojď nám pomoct táhnout řípu." A Voříšek běží, chytne Honzíčka za košilku, Honzíček Kačenku, Kačenka Josífka, Josífek dědečka, dědeček babičku, babička řípu a táhou, táhnou, však nevytáhnou. Tu spatří babička kočičku, jak sedí na prahu chalupy a omývá si prackou uši: "Ale, Macku, když vidíš, že se tak dřeme, pojď nám přec také pomoct." Mackovi se do práce nějak nechtělo, přece se však přiloudal, chytl se Voříška za zadeček, Voříšek Honzíčka, Honzíček Kačenky, Kačenka Josífka, Josífek dědečka, dědeček babičky a babička řípy a táhnou táhnou, však ještě nevytáhnou. Vtom přeběhla tudy myška a babička hned: "Myško, myško, pojď nám pomoct." A myška hned za kočičkou, chytla ji za ocásek, a Macek Voříška za zadeček, a Voříšek Honzíčka za košilku, a Honzíček Kačenku za sukýnku, a Kačenka Josífka za kalhotky, a Josífek dědečka za kožíšek, a dědeček babičku za kanduš a babička řepu za nať, a táhnou, táhnou a vtom rup - rup - řípa povolila a bác - všichni leželi na jedné hromadě. Nejspodněji byla myška a jen zapískla, kočička však zle mňoukala, že jí Voříšek žebra poláme, a Voříšek vrčel, že ho Honzíček udusí, a Honzíček plakal, že Kačenka ho umačká, a Kačenka křičela, že Josífek ji pochroumá. Josífek hekal, že ho dědeček zalehne, a dědeček volal: "Babičko, babičko, zlomíš mi fajfčičku." A babička? Ta měla velkou modřinu od řípy na hlavě, řekla však jen: "Mlčte, to všechno nic nedělá, jen když je řípa venku." A řepa se jim smála: "To jsem vám dala co proto." Však byla opravdu venku a byla vám málem tak veliká, jako babiččina a dědečkova chalupa. Celý den ji klestili, celý týden krouhali a celou zimu měli co jíst. A všichni si na ní moc a moc pochutnali, babička, dědeček, Josífek, Kačenka, Honzíček, Voříšek i myška, která dostala okrojky a měla se jak o posvícení. Všichni ztloustli, jak jim šla k duhu, jen kočička se řípy ani netkla a kdykoli ji babička nesla na stůl, vždy uklidila se na pec, tam opovržlivě mžourala očima a myslela si: "T to vám nestojím." Inu, kočičky jsou odjakživa mlsné.

Černý pták

Bylo to daleko a daleko od této země, až tam, kde se nám zdá, že již ničeho býti nemůže. - Tam žila krásná princezna, jménem Luborka. O Luborčině kráse se vyprávěly prazvláštní věci. Často prý přilétá do jejího okna velký černý pták, který přináší v zobáku tajemnou masť, jež činí Luborku tak krásnou. Množí lidé vyprávěli zároveň, že Luborka jest černému ptáku zaslíbena.

Když se Luborka narodila, tázala se jedna stařena královny, jakou by si přála svou dcerku míti. Královna bez váhání odpověděla: "Krásnou." - "Nuže, budiž krásná," odpověděla stařena, "ale za manžela si musí vzíti toho, kdo jí ke kráse dopomůže." - A tu prý často přilétá černý pták a přináší zázračnou masť krásy.

Když Luborka byla již krásnou dívkou, seděla jednou královna zamyšlena v zahradě. V tom tiše před ní stanula známá stařena a pravila: "Chystej svatbu, královno, za měsíc přiletí si černý pták pro nevěstu." Královna velice se toho ulekla, ale svatbu nechystala. Když nadešel den svatby, dlela stále u Luborky a se strachem čekala, co se bude díti. Večer sama odvezla dceru do ložnice a bděla u ní - až únavou klesla. Když se ráno vzpamatovala, viděla, že Luborka - jest pryč. - Těžký zármutek klesl nad celým zámkem, ba i nad celou říší. Královna bolem ochuravěla a chřadla. Ale tu jednou tiše před jejím lůžkem stanula opět stařena. "Vidím tvůj žal, královno," pravila soucitně. "Vyhledám nyní tvou dceru a uposlechne-li mé rady, budete za nedlouho všichni opět veselí a šťastni." Po těch slovech zmizela.

V železném hradě trčícím na vysoké skále, zamyšlená seděla Luborka. Již 3 měsíce bylo tomu, co nespatřila své rodiče a jedinou lidskou duši. Jen ten černý, divoký pták, kterému musela sloužiti, byl její společností. Luborka plakala a naříkala, ale nikdo jejího nářku neslyšel. Tu pojednou stanula před Luborkou stařena. "Přišla jsem ti pomoci," řekla mírným hlasem, "uposlechneš-li mé rady, promění se tvůj žal v radost. - Černý pták jest tvým manželem. Budeš-li tři dny mlčky bez nářku a pláče, naopak s úsměvem své práce vykonávati, vysvobodíš svého ubohého manžela a budeš sama šťastna." Po těch slovech stařena zmizela. - Luborka chvíli nevěděla, byl-li to sen či skutečnost, ale přes to dala se vesele do práce, jak jí stařenka poradila. Za chvíli přilétl černý pták. Byl mrzutý a huboval Luborku za každou práci, kterou vykonávala. Při tom mával divoce křídly, až se v Luborce zatajil dech. Ale přes to jej obsluhovala s úsměvem a když odlétal, pohladila jeho špinavé peří a mávala mu na rozloučenou. - Druhý den byl černý pták ještě mrzutější. Celý den se od Luborky nehnul a stále ji sužoval. Ale Luborka držela se statečně. A když ten večer pták odlétal, opět s úsměvem se s ním loučila. - Třetí den byl však velmi krutý. Černý pták řádil zle - zacházel s Luborkou nelidsky a černými křídly zlostně rozmetal všechno jídlo, které mu připravila. Ale Luborka se nedala k pláči strhnouti. S úsměvem dokončila večer své služby a když pták odlétal, zamávala mu vesele šátečkem. Ráno, když Luborka odcházela ze svého pokoje - vycházel jí vstříc krásný princ... "Děkuji ti, drahá Luborko," řekl radostně. "Byl jsem zaklet zlým čarodějem a ty jsi mne svojí dobrotou vysvobodila." Luborka se nesmírně zaradovala a ihned chystali se k odjezdu ze železného zámku. "Jen jednoho želím," pravila pojednou Luborka smutně, "jest mně líto, že nebudu víc krásná, jak jsem byla dosud po zázračné masti." - "Toho se neobávej," řekl princ, "pojedu ti pro ni do světa, hned za prvým mořem a prvým vrcholem ji mohu za peníz obdržeti.

Perlička

Vy milé, krásné perličky! Jsou vás dnes plné výkladní skříně a na tisíce žádoucích oček vás okukuje. A co jste vlastně vy krásné perličky proti těm nejkrásnějším perličkám, o kterých dnes chci vám zde vyprávěti. Tedy slyšte, dětičky, následující pohádku: Byl jednou jeden král, který byl velmi hodný a lidumilný, ale který každou chvíli překvapil své poddané různými nápady. Zkrátka rozmary.

Jednou si král vzpomněl, že říši svou obohatí nejkrásnější sbírkou perel. I vyhlásil, by kdokoliv chce, vydal se na cestu za perlami a určil den, kdy budou v zámku za velké slavnosti perly odevzdány. Ovšem za náležitou odměnu.

Ten čas žila na konci města chudá dívka se svou nemocnou matkou. Mamičku ošetřovala dívčinka láskou nejněžnější a jsouc vyučená švadlenka, šila celé dny a noci, aby svou mamičku vyživila. Lidunka - tak se dívka jmenovala, byla milý andělský zjev a její mamička ráda na ní svým okem spočinula. Nejkrásnější však byla Lidunka, když se usmála a když se jí v ústech zatřpytila řada bělostných, lesklých zoubků. "To jsou perličky," říkala často mamička. Lidunka se skromným úsměvem něžnost tuto vyslechla. Věděla, že to není pouhou zásluhou přírody, že její zoubky jsou tak krásné. Přípravek, kterými své zoubky čistila, byl opravdu zázračný!

Nyní, když v městě bylo rozhlášeno, že již zítra král pořádá velkou slavnost ku přijetí všech krásných perel, milá dívka v upřímné vzpomínce na matičku, ve své dobrotě a neznalosti pravých perel umínila si, že své perličky prodá.

Následující den ustrojila své nejlepší šatičky a ubírala se k zámku. Tam bylo již mnoho lidí a každý se tlačil ku předu. Jen Lidunka nemohla se prodrati. V dáli na trůně seděl král s princem, přijímajíce s úsměvem vzácné perle, štědře za ně platíce. Konečně poslední občan přišel na řadu a král se tázavě rozhlédl do zástupu, zda ještě někdo se přihlásí...

V tom bylo slyšeti zoufalé zvolání: "Ještě já chci králi odevzdati perličky!" Zástup se uvolnil a dívka předstoupila před krále. Král se usmál přívětivě a kynul dívce, by perly odevzdala. Tu se dívka usmála a ukázala řadu nejkrásnějších zoubků, jaké kdy viděl svět. Král hned pochopil, že krásná dívka jde prodati své zoubky, nejkrásnější perličky celého světa. Usmál se laskavě, ale v tom již princ přistoupil k Lidunce a zvolal: "Neprodávej, dívko svoje perličky - budeš je potřebovati jakožto příští královna." Potom hluboce se poklonil před Lidunkou a požádal ji o její ruku. S Lidunkou se zatočil svět, chtěla prchnouti, ale princ ji zadržel.

Za nedlouho slavila se slavná svatba, jaké daleko široko nebylo rovno. Princ šťasten odváděl k oltáři svou krásnou nevěstu, která byla celá ozdobena samými perlami. - Za nevěstou šla šťastná matička, kteroužto velká radost uzdravila úplně.

Pokora

Krásné duhové barvy, které prosvicovaly nebeský vzduch, přestaly na chvíli zářiti a těžký vzdech vydral se z prsou samotného Boha. U nohou svatého vládce plakala smutná "Pokora", ctnost, kterou Bůh vysílal na svět nejraději a kterou nade všechny ostatní miloval. Sledoval každý její krok na zemi a byl velmi smuten, když se jí někdo posmíval a od svých dveří odháněl. - Tento den vrátila se "Pokora" zpět do nebe, klesla před tváří boží a zvolala: "Bože, není již místa pro mne na zemi, každý mne odhání od svého prahu a jsem všude pro posměch. Jen pýcha a prostopášnost vítězí." Bůh se hluboce zamyslil, hladil jemně "Pokoru" po její uplakané tváři a řekl pevně: "Neklesej, drahá dcero. Vím, jak těžkou práci na světě máš, ale jen vytrvalost přináší úspěch. Člověk přece jednou pozná, že bez pokory nemůže býti ve svém srdci šťasten." - "Pokora" osušila svoje slzy, Bůh jí dal požehnání a ona znovu odešla na svět. Dlouho chodila od kraje do kraje, všude marně počínajíc svoji práci. Konečně přišla do jedné bohaté země, kde ohromný lesk a okázalost zářily z ulic. Nejdražší a nejvzácnější jídla voněla u všech obydlí a lidé procházeli se po ulici obléknuti v nejdražší oděvy. "Pokora" přikrčila se mezi davem na náměstí a čekala, co se bude díti. Pojednou spatřila, že davy vítají krále a viděla, kterak král vystoupil z překrásného povozu a odebral se na tribunu. Potom slyšela, kterak král oslovil svůj lid: "Můj krásný lide," zvolal král, hle, jak bohatá jest naše země! Jak šťastni jste všichni v mém království, neboť jsem vás zhýčkal nádherou a bohatstvím." Pojednou však král zaražen umlkl, neboť zpozoroval, že mnoho občanů sklonilo smutně hlavu. "O lidé nevděčný!" rozkřikl se král v nesmírné zlosti, "proč kloníte svoje hlavy - proč neradujete se ze života, jak jen čas vám stačí?" A lid mlčel a díval se k zemi. "Zříkám se svého trůnu," zvolal král všecek bez sebe, "nechť převezme jej, kdo chce!" Na to král z královské tribuny zmizel.

Lid stál a nehýbal se. Mnoho zraků bylo upřeno na uprázdněné místo královské a čekalo, kdo se bude o prázdný trůn ucházet. Dlouho však trvalo trapné ticho a žádný se nehlásil o panování v této zhýčkané zemi.

Najednou však lehce jako vánek zašustilo něco na podiu a lid k svému nemalému překvapení spatřil na místě krále dívku s velmi ušlechtilou tváří. Zář duhy osvicovala její šat a když lid pozdvihl k ní své zraky, ucítil nesmírnou, dosud nezažitou blaženost.

"Přicházím vám vládnout já," řekla dívka krásným lahodným a vřelým hlasem. "Jsem "Pokora!" Jsem to, co ve vašich srdcích schází. Zapomněli jste, že má člověk i duši a že ta musí v prvé řadě býti šťastná. Nemůžete býti šťastni beze mne. Bohatství a lesk bez čistoty vaší duše vás znudí a učiní nešťastné. Přicházím vám dáti pokoru do vašich srdcí a vrátiti vám štěstí."

Když "Pokora" dopověděla tato slova - lid se vrhl na kolena. Všem slzely oči vnitřním štěstím a upírajíce oddaně zraky k "Pokoře", zvolili ji jednohlasně za svoji královnu. - Říši svoji učinila ovšem "Pokora" dokonale šťastnou.

O kose, kohoutovi a kocourovi

Táta měl tři syny: Martina, Matěje a Michala. Všichni byli již odrostlí, když táta se roznemohl a k smrti se chystal. Zavolal chlapce k sobě a pravil: "Hoši, víte, že jsem chudý a nemám jiného bohatství nežli tu chalupu v které obývám, dále kocoura, kohouta a kosu. V chalupě vzorně žijte a o každou z věcí se rozdělte. Táta zemřel a hoši jej pochovali. Martin vzal si kosu. Matěj kohouta a Michal kocoura. "Ale bratři milí, doma všichni zůstati nemůžeme, abychom neumřeli hlady, pobuďte zatím vy sami dva doma a já odebéřu se do světa," řekl Martin. Ostatní bratři souhlasili a Martin šel s kosou do světa. Chodil hodně dlouho, ale práci nenašel, až přišel do země, kde byli lidé hrozně hloupí. Přijde do města a potká člověka, ten se ho ptá, co to nese. "Kosu nesu," vece Martin.

"A co je to a nač?" "Tím se tráva seče." "Bože, človíčku, my zde rukama trávu škubáme. S tím nástrojem kdybys ku králi zašel, pěkně by ti nástroj zaplatil."

Martin šel ku králi, král se velice nástroji divil a poslal s ním Martina na louku, aby zkoušku udělal. Martin šel a s ním celá řada diváků. Martin zabodl kosu do středu louky a řekl, aby přinesl komorník králův oběd pro dva, pak odehnal z louky všechny diváky. V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, nemálo se divili, že takový kus louky je posečen.

"Bude ten váš podžírač také jíst?" ptali se Martina.

"Kdo dělá, musí se krmit, jen nás nechte o samotě." Služebníci odešli a Martin sněd oba obědy sám. Tak to dělal den co den až louky posekal. Když byl hotov, šel ku králi.

"Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá? ptal se král. "A prodal bys jej za 1000 korun?" "Ale s radostí, královská milosti." Martin sebral peníze a pelášil domů. Král dal kosu do jednoho pokoje, aby se jí nic nestalo. Ovšem druhý rok, když přišlo k sekání trávy, marně čekali, zastčivše kosu do středu louky, aby sama kosila. Tak nezbylo jiného než-li zase trávu rukama trhati. Bratři doma měli zlaté časy, ale během doby peníze ubíhaly jako voda. "Teď půjdu já se svým kohoutem do světa," řekl Matěj.

"Jdi do kraje, kde jsou lidé hloupí, zpeněžíš jej dobře," radil Martin. Přišel zase Matěj ku městu. Zastavil jej občan a ptá se co nese. "Ptáka, který přivolává den. "Toť div divoucí. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno zase jemu jíti naproti. Kdyby pták měl skutečně tu vlastnost, hojně peněz od krále bys dostal. Zavedli Matěje ku králi a tento souhlasil s koupí až po zkoušce. Dali kohoutovi zlatou posadu. Den chýlil se ku konci, aniž kdo jej doprovázel. Král byl rád a rána se ani dočkati nemohl. Byly dvě hodiny, kohout se rozkokrhal až se všichni děsili, jaký to divný zpěv. Další hodiny kohout vždy zakokrhal až se již rozbřesklo. Král viděl, že opravdu kohout den přivolal a vyplatil za kohouta 5000 korun a Matěj uháněl domů. "Já musím kocoura také zpeněžiti," povídá Michal. A šel s kocourem do německého kraje. Před městem ptá se Michala občan, co to nese. "Kocoura," odvětil Michal." "A nač to zvíře?" "Myši chytá". "I strč honem toho lapáka do pytle a pojď ku králi. V zámku je tolik myší, že nevědí si rady, kterak je vypuditi. Představil Michala králi a když král věděl o co se jedná, radostí div Michala neobjal. Michal pustil kocoura z pytle a kocour maje hlad, myši přímo dávil. Král viděl, jak jedna myš po druhé mizí, vyplatil Michalovi 20.000 korun, aby jemu kocoura nechal. Michal ale řekl: "Nejméně 50.000 králi, jinak půjde kocour zpátky do pytle." Král vyplatil 50.000 a Michal odešel. Vyšel z brány a slyší za sebou dupot jezdce. Ohlédne se a jezdec volá na Michala: "Král ptá se, co bude kocour žráti až všechny myši požere!"

Michal nerozuměl i ptá se po německu: "Was?" Jezdec vyvalil oči a ujížděl zpátky. "Králi, nás prý sežere", volal již z dáli když přijížděl, "cizinec ten na moji otázku co bude žráti až všechny myši sežere, odpověděl "vás". Zhrozil se král nemálo a když kocour poslední myš zadávil, dal jej zavříti do komory. As za týden poslal nejodvážnějšího ze žoldnéřů podívati se, co kocour v komoře dělá.

Sotva žoldnéř otevřel komoru, vyskočil kocour. Žoldnéř leknutím upadl a omdlel. Kocour utíkal co mu nohy stačily pryč. Občanstvo, vidouc omdlelého žoldnéře ležeti, volalo na krále: "už jednoho zadávil." Král i občanstvo utíkalo do svých domovů, tam uzavřelo se a nevyšlo celý měsíc ven z domu. Michal zatím přišel domů a za ním připelášil i kocour. Žili spokojeně všichni tři bratři, majíce peněz hojnost a blahořečili otci, že jim takové dědictví odkázal. Kocour chytrák seděl vyhřívaje se na peci a užíval dědictví s nimi.

Bludný lovec

Markýz Fleury byl hostem na zámku hraběte Duvala. Oba byli náruživí lovci a většinu dne ztrávili v lesích, honíce zvěř vysokou i černou. Na každé vycházce procházel je starý lesník Birac, muž zkušený, u hraběte zvláštní oblibě se těšící.

Jednou odpočívali tito tři mužové po namáhavé honbě za úpatí skály. Pojídajíce ze svých zásob a občerstvujíce se vínem, oba šlechticové naslouchali vyprávění starého lesníka.

"Markýzi," ozval se pojednou hrabě s úsměvem, "můj dobrý Briac hovoří - proti jiným myslivcům - vždycky jen rodnou frančtinou, někdy však přece se uchýlí k "latině"."

"Pan hrabě pochybuje o mé pravdomluvnosti?" s výčitkou ve hlase ozval se Briac. "Nehorši se, starý brachu!" chlácholil jej hrabě. "Vždyť já věřím všemu, co povídáš. Jenom - jenom jsoucnost bludného lovce popírám." "Kdo je ten bludný lovec?" zvědavě ptal se markýz.

"V našem lese je rozšířena pověst o myslivci, jenž prý za jakýsi zločin byl proklet, aby ani po smrti neměl pokoje. Od té doby prý bloudí po pustých místech a jak jen může, lidem škodí. Můj dobrý Briac prý už viděl bludného lovce."

"Viděl jsem jej, pánové," vážně přisvědčil Briac. "Viděl jej i můj tehdejší příručí, jemuž bludný lovec přivodil smrt. Když jsme se tenkrát vraceli domů, objevil se nám lovec zase - ranou z pušky skolil příručího. Já jsem do lovce několikrát střelil, on však pojednou zmizel jako dým. Od té doby jsem ho už nespatřil."

"Byl to zajisté pytlák," mínil markýz. "Nebyl, pane markýzi! Bludný lovec měl bílý, až po pás sahající vous a bílé, přes ramena spadající vlasy. Právě tak líčí se bludný lovec v lidovém podání."

"Eh, nemluvme již o tom strašidle!" zasmál se hrabě. "Briac, přál bych si potkati bludného lovce, mé ručnici by jistě neušel." "Pane hrabě, nepokoušejte ďábla!" varoval lesník.

Vtom objevil se v nedaleké houštině statný jelen. Hrabě i markýz chvatně vstávali a chápali se odložených pušek.

Pojednou houkla rána, jelen se vymrštil do výše, uběhl několik kroků a svaliv se k zemi, dokonal.

"Kdo se opovážil?" zahřměl hrabě, dívaje se k vrcholu skály, odkud rána vyšla. Odpovědí byl mu příšerný smích. Ozvěna mnohonásobně odrážela: "Ho-ho-ho!"

"Briac, markýzi, nahoru! Zaskočme toho opovážlivce!" křičel rozlícený hrabě. Briac jej ale zadržel. "Pane hrabě, probůh, mlčte - zůstaňte - viděl jsem ho!" "Koho?" "Nahoře jsem zahlédl bludného lovce! Nedrážděme ho, sice se stane neštěstí!"

Vtom bylo zříti bělovlasého muže v loveckém oděvu, kterak - pušku drže v ruce, sestupuje po příkré skále, na kterou by se odvážil sotva kamzík. "Jsme ztraceni!" zaúpěl Briac. "Bludný lovec!" "Zpátky, obludo!" vykřikl hrabě a střelil po lovci. "Ho-ho-ho! zasmál se bludný lovec a zmizel. Pojednou odtrhl se balvan od skály - valil se přímo na hraběte. Šlechtic odskočil - život sobě sice zachránil - přece však mu balvan přerazil obě nohy. "Však jsem předvídal neštěstí! naříkal Briac. Přispěním markýzovým zrobena narychlo z větví nosítka a hrabě dopraven do zámku. Dlouho si poležel, mnoho vytrpěl a když se konečně uzdravil, na jednu nohu dosti napadal. Kdykoliv zaslechl mluviti o bludném lovci, vždy se zasmušil a již se nevysmíval. Bludného lovce potom už nikdo nespatřil, dodnes se však o něm vypráví v onom kraji.