Dívčí válka

Za panování kněžny Libuše začaly dívky muži pohrdati. Domlouvaly se, že jsou chytřejší než oni, poukazující na to, že všichni muži poslouchají jednu z nich, kněžnu Libuši. Stranily se proto mužů, ba dokonce vystavěly si nedaleko Vyšehradu svůj hrad, jejž nazvaly Děvín. Počaly se pak cvičiti ve zbrani a v jízdě na koni, napadla je šílená myšlenka, že si všecky muže zcela podrobí a zotročí, aby jim do smrti sloužili. A tak se připravovaly dívky k válce.

S počátku hleděli muži na počínání dívek jako na hru, když však začaly dívky muže přepadávati, poznali teprve, že jde do tuhého. Sešli se proto na Vyšehradě, aby se poradili, co by měli počíti. Bylo ustanoveno, že výzvu k boji přijmou.

Domnívali se, že učiní nesmyslnému řádění dívek brzy konec. Zmýlili se však. Válka se protahovala a brzy vítězila, ta, brzy ona strana.

Když byli už všichni, dívky i muži, Bojem unaveni, smluvili třídenní příměří a z radosti na tím vystrojeny byly veliké společné hody. Muži opatřili hojně zvěřiny a dívky zase uctívaly je lahodnou medovinou. Vesele si pak připíjeli, bavíce se tancem a hrami. Při takovýchto oslavách míjel čas a brzy nastal večer, aniž toho kdo pozoroval.

Vtom, když bylo veselí nejbujnější, ozval se mohutný zvuk rohu a nato hlas: "Dosti jste již válčili a dosti jste se naradovali. Vezmi každý svoji dívku a odejdi domů v pokoji."

Všichni považovali tuto výzvu za pokyn bohů. A hned každý jinoch uchopil tu dívku, s kterou nejvíce tančil a jež se mu ze všech nejvíce líbila, a unesl jí do svého domu.

Děvín pak byl ještě téže noci zapálen. Bylo po válce. Od té doby zase dívky muže poslouchaly.

Hloupý Vaňka

Žila v Rusku jedna žena a ta měla hloupého Vaňka. Kam ho ráno postavila, tam jej večer nalezla. Nic neuměl, jen buchty jedl a čaje popíjel. I obešla jednou matka všechny sedláky a prosila je, aby dali Vaňkovi husy pásti. A tak Vaňka pásl husy. Máma mu buchet napekla a tak se válel celý den na mezi a na husy křičel. Když přišla zima a napadl sníh, Vaňka přestal husy pásti. Tu jeho máma obešla zase všechny sedláky a prosila je, aby Vaňkovi žádných peněz nedávali, že by je utratil, neboť je velice hloupý, aby mu raději dali něco jiného. Přijde Vaňka od prvního sedláka domů a povídá: "Hádejte, mámo, co jsem dostal?" Máma jest velice zvědavá co to asi je. "Hrušky jsem dostal a jaké pěkné." "A kde je máš?, povídá máma. "Po silnici jsem šel a kluci je na mně chtěli. Když jsem jim je nechtěl dát, řekli, že jsou tvrdé jako kameny, abych je po silnici rozházel, tedy jsem to udělal". "I ty hlupáku", povídá máma a rukama zalomila. "Měls je dát na půdu do sena!"

Přijde Vaňka po druhé a povídá: "Dostal jsem mámo špendlík". "A kde ho máš?" "Dal jsem jej na půdu do sena, však jste mi to posledně řekla". Divila se máma, že je tak Vaňka hloupý a povídá: "Za košili měl sis jej zapíchnouti". "Nezlobte se již, mámo, však já to po druhé udělám".

Od třetího sedláka dostal Vaňka nůž. Zabodl si jej za košili, celou si ji roztrhal a nůž ztratil. Zlobila se máma, když jí to povídal a pravila: "Měl sis jej dát do kapsy jako pán". Sliboval Vaňka, že bude po druhé chytřejší, ale kdepak. Přijde zase a povídá: "Hádejte, mámo, co jsem dostal?" "Nu, co?" ptá se máma a již se bojí, co zas za hloupost vyvedl. "Dostal jsem malého krásného psíčka", povídá Vaňka. "A kde ho máš?" udiveně ptá se matka. "V kapse. Vždyť jste mi to posledně říkala". Vytáhl psíčka z kapsy, který byl již mrtvý, neboť se v kapse udusil. A tak máma spínala ruce nad hloupým Vaňkou, kterému není pomoci. "Na provázek sis jej měl uvázat a vésti", povídala celá rozhorlená a několik pohlavků mu přidala. Prosil Vaňka, že po druhé bude chytřejší. Druhý den přišel a celý se usmíval. "Hádejte mámo, kde jsem byl?" povídá. "Na zabíjačce". "A dali ti něco?", ptá se máma. "Dali mi veliké jelito a jak jste mi včera říkala, uvázal jsem si jej na provázek a táhl za sebou domů. Ale přiběhli psi a snědli mi je". To už se máma neovládla, vzala řemen, nabila milému Vaňkovi, co se jen do něho vešlo. A pak obešla sedláky, aby již Vaňkovi nic nedávali.

Zajíc a medvěd

Ve velikých ruských lesích žil obrovský medvěd. Daleko široko nebylo nad něho většího a silnějšího. Denně přepadl mnoho zvířat. Šel z něho veliký strach a hrůza po celých lesích. Zvířata jednoho dne, když si již nevěděla rady, svolala velikou schůzi a radila se, jak by medvědově krvelačnosti zabránila. Liška jim poradila, aby někdo šel k medvědovi a nabídl mu, že mu budou zvířata dobrovolně posílati každý den někoho, takže nebude musiti ani ze svého paláce vycházeti, ale že je za to nebude pobíjeti. Když to medvědovi zvířata vyřídila, pobručel si, ale nakonec svolil. A tak od té doby určovala zvířata losem, kdo z nich bude sněden.

Padl jednoho dne los na zajíce. Plakal zajíc, nechtělo se mu zemřít. Dlouho se loučil se svou rodinou, až konečně celý uplakaný šel k medvědovi. A jak tak jde lesem, přijde ke kamenné studni. Podíval se dovnitř a uviděl tam svůj obraz. I slzy své tam uviděl a když zavolal, slyšel ozvěnu svého hlasu. Napadla jej myšlenka a hned byl veselejší. Nepospíchal k medvědovi, ještě sem tam travičku uškubl a pomalu šel lesem. Chýlilo se zatím k večeru a medvěd ve svém paláci nemohl se již dočkati. Zajíc nepřicházel. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd na něho zařval, až se stromy třásly. "Co ty darebáku, tak pozdě přicházíš?" řval. A tu zajíc pravil: "Nezlob se, vzácný pane. Dnes jest svůj svátek, tak jsme ti vybrali čtyři z nás. Už jsme se dávno vydali na cestu, ale nemůžeme zato, že ses nás nedočkal!" "Co to má znamenati?" ptal se rozzlobeně medvěd. "Velmožný pane", povídá poníženě zajíc. "Šli jsme k tobě lesem a tu nás potkal ještě silnější medvěd, než jsi ty". "Že jest tady někdo silnější než já?", ptal se medvěd překvapeně. "Nejenom to", povídá zajíc, "on nás zastavil a ptal se kam jdeme. A když jsme řekli, že k tobě, řekl, že se s tebou vypořádá, že jsi mnohem slabší než on a hned tři z nás snědl, takže jsem ztěží vyvázl a proto jsem přišel tak dlouho". "Doveď mne tam", řekl medvěd plný hněvu, "já se s ním vypořádám". Zajíc jej zavedl k té kamenné studni a řekl: "V tomto zámku bydlí". Medvěd tam nahlédl a spatřiv tam svůj obraz, myslil, že je to jiný medvěd a proto zařval: "Ty ničemo, tebe zadávím!" Totéž uslyšel ze studně a to jej tak rozzlobilo, že se vrhl do ní, aby nepřítele zabil. Utopil se a zvířata měla pokoj a žila pak spokojeně v lesích.

Pohádka o řípě

Byla jednou jedna babička a ta zasela si na zahrádce řípu. Plnou hrst semene dala do jednoho důlku a ejhle - vyrostla jí řípa tak veliká, že ji nemohla ze země vydobýt. Zavolala proto na dědečka: "Dědečku, pojď pomoct tahat řípu." Dědeček šel, chytl babičku za kanduš, babička řípu za nať a tahali, tahali, řípy však nevytáhli. I volá babička na vnoučka: "Josífku, Josífku, pojď pomoct tahat řípu." Josífek přijde, chytne se dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a tahají, tahají, řípy však vytáhnout nemohou. I zavolá babička vnučku: "Kačenko, Kačenko, pojď pomoct tahat řípu." Přiběhne Kačenka, chytne se bratříčka za kalhotky, bratříček dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a táhnou a táhnou, řípy však nevytáhnou. I volá babička na pomoc košiláčka Honzíčka: "Honzíčku, pojď nám pomoct vytáhnout řípu." A Honzíček honem se přibatolí, chytne Kačenku za sukničku, Kačenka Josífka za kalhotky, Josífek dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a táhnou a táhnou, řípy však nevytáhnou. Byli již bezradni. tu vzpomene si babička na pejska Voříška: "Voříšku, Voříšku, pojď nám pomoct táhnout řípu." A Voříšek běží, chytne Honzíčka za košilku, Honzíček Kačenku, Kačenka Josífka, Josífek dědečka, dědeček babičku, babička řípu a táhou, táhnou, však nevytáhnou. Tu spatří babička kočičku, jak sedí na prahu chalupy a omývá si prackou uši: "Ale, Macku, když vidíš, že se tak dřeme, pojď nám přec také pomoct." Mackovi se do práce nějak nechtělo, přece se však přiloudal, chytl se Voříška za zadeček, Voříšek Honzíčka, Honzíček Kačenky, Kačenka Josífka, Josífek dědečka, dědeček babičky a babička řípy a táhnou táhnou, však ještě nevytáhnou. Vtom přeběhla tudy myška a babička hned: "Myško, myško, pojď nám pomoct." A myška hned za kočičkou, chytla ji za ocásek, a Macek Voříška za zadeček, a Voříšek Honzíčka za košilku, a Honzíček Kačenku za sukýnku, a Kačenka Josífka za kalhotky, a Josífek dědečka za kožíšek, a dědeček babičku za kanduš a babička řepu za nať, a táhnou, táhnou a vtom rup - rup - řípa povolila a bác - všichni leželi na jedné hromadě. Nejspodněji byla myška a jen zapískla, kočička však zle mňoukala, že jí Voříšek žebra poláme, a Voříšek vrčel, že ho Honzíček udusí, a Honzíček plakal, že Kačenka ho umačká, a Kačenka křičela, že Josífek ji pochroumá. Josífek hekal, že ho dědeček zalehne, a dědeček volal: "Babičko, babičko, zlomíš mi fajfčičku." A babička? Ta měla velkou modřinu od řípy na hlavě, řekla však jen: "Mlčte, to všechno nic nedělá, jen když je řípa venku." A řepa se jim smála: "To jsem vám dala co proto." Však byla opravdu venku a byla vám málem tak veliká, jako babiččina a dědečkova chalupa. Celý den ji klestili, celý týden krouhali a celou zimu měli co jíst. A všichni si na ní moc a moc pochutnali, babička, dědeček, Josífek, Kačenka, Honzíček, Voříšek i myška, která dostala okrojky a měla se jak o posvícení. Všichni ztloustli, jak jim šla k duhu, jen kočička se řípy ani netkla a kdykoli ji babička nesla na stůl, vždy uklidila se na pec, tam opovržlivě mžourala očima a myslela si: "T to vám nestojím." Inu, kočičky jsou odjakživa mlsné.

Černý pták

Bylo to daleko a daleko od této země, až tam, kde se nám zdá, že již ničeho býti nemůže. - Tam žila krásná princezna, jménem Luborka. O Luborčině kráse se vyprávěly prazvláštní věci. Často prý přilétá do jejího okna velký černý pták, který přináší v zobáku tajemnou masť, jež činí Luborku tak krásnou. Množí lidé vyprávěli zároveň, že Luborka jest černému ptáku zaslíbena.

Když se Luborka narodila, tázala se jedna stařena královny, jakou by si přála svou dcerku míti. Královna bez váhání odpověděla: "Krásnou." - "Nuže, budiž krásná," odpověděla stařena, "ale za manžela si musí vzíti toho, kdo jí ke kráse dopomůže." - A tu prý často přilétá černý pták a přináší zázračnou masť krásy.

Když Luborka byla již krásnou dívkou, seděla jednou královna zamyšlena v zahradě. V tom tiše před ní stanula známá stařena a pravila: "Chystej svatbu, královno, za měsíc přiletí si černý pták pro nevěstu." Královna velice se toho ulekla, ale svatbu nechystala. Když nadešel den svatby, dlela stále u Luborky a se strachem čekala, co se bude díti. Večer sama odvezla dceru do ložnice a bděla u ní - až únavou klesla. Když se ráno vzpamatovala, viděla, že Luborka - jest pryč. - Těžký zármutek klesl nad celým zámkem, ba i nad celou říší. Královna bolem ochuravěla a chřadla. Ale tu jednou tiše před jejím lůžkem stanula opět stařena. "Vidím tvůj žal, královno," pravila soucitně. "Vyhledám nyní tvou dceru a uposlechne-li mé rady, budete za nedlouho všichni opět veselí a šťastni." Po těch slovech zmizela.

V železném hradě trčícím na vysoké skále, zamyšlená seděla Luborka. Již 3 měsíce bylo tomu, co nespatřila své rodiče a jedinou lidskou duši. Jen ten černý, divoký pták, kterému musela sloužiti, byl její společností. Luborka plakala a naříkala, ale nikdo jejího nářku neslyšel. Tu pojednou stanula před Luborkou stařena. "Přišla jsem ti pomoci," řekla mírným hlasem, "uposlechneš-li mé rady, promění se tvůj žal v radost. - Černý pták jest tvým manželem. Budeš-li tři dny mlčky bez nářku a pláče, naopak s úsměvem své práce vykonávati, vysvobodíš svého ubohého manžela a budeš sama šťastna." Po těch slovech stařena zmizela. - Luborka chvíli nevěděla, byl-li to sen či skutečnost, ale přes to dala se vesele do práce, jak jí stařenka poradila. Za chvíli přilétl černý pták. Byl mrzutý a huboval Luborku za každou práci, kterou vykonávala. Při tom mával divoce křídly, až se v Luborce zatajil dech. Ale přes to jej obsluhovala s úsměvem a když odlétal, pohladila jeho špinavé peří a mávala mu na rozloučenou. - Druhý den byl černý pták ještě mrzutější. Celý den se od Luborky nehnul a stále ji sužoval. Ale Luborka držela se statečně. A když ten večer pták odlétal, opět s úsměvem se s ním loučila. - Třetí den byl však velmi krutý. Černý pták řádil zle - zacházel s Luborkou nelidsky a černými křídly zlostně rozmetal všechno jídlo, které mu připravila. Ale Luborka se nedala k pláči strhnouti. S úsměvem dokončila večer své služby a když pták odlétal, zamávala mu vesele šátečkem. Ráno, když Luborka odcházela ze svého pokoje - vycházel jí vstříc krásný princ... "Děkuji ti, drahá Luborko," řekl radostně. "Byl jsem zaklet zlým čarodějem a ty jsi mne svojí dobrotou vysvobodila." Luborka se nesmírně zaradovala a ihned chystali se k odjezdu ze železného zámku. "Jen jednoho želím," pravila pojednou Luborka smutně, "jest mně líto, že nebudu víc krásná, jak jsem byla dosud po zázračné masti." - "Toho se neobávej," řekl princ, "pojedu ti pro ni do světa, hned za prvým mořem a prvým vrcholem ji mohu za peníz obdržeti.

Perlička

Vy milé, krásné perličky! Jsou vás dnes plné výkladní skříně a na tisíce žádoucích oček vás okukuje. A co jste vlastně vy krásné perličky proti těm nejkrásnějším perličkám, o kterých dnes chci vám zde vyprávěti. Tedy slyšte, dětičky, následující pohádku: Byl jednou jeden král, který byl velmi hodný a lidumilný, ale který každou chvíli překvapil své poddané různými nápady. Zkrátka rozmary.

Jednou si král vzpomněl, že říši svou obohatí nejkrásnější sbírkou perel. I vyhlásil, by kdokoliv chce, vydal se na cestu za perlami a určil den, kdy budou v zámku za velké slavnosti perly odevzdány. Ovšem za náležitou odměnu.

Ten čas žila na konci města chudá dívka se svou nemocnou matkou. Mamičku ošetřovala dívčinka láskou nejněžnější a jsouc vyučená švadlenka, šila celé dny a noci, aby svou mamičku vyživila. Lidunka - tak se dívka jmenovala, byla milý andělský zjev a její mamička ráda na ní svým okem spočinula. Nejkrásnější však byla Lidunka, když se usmála a když se jí v ústech zatřpytila řada bělostných, lesklých zoubků. "To jsou perličky," říkala často mamička. Lidunka se skromným úsměvem něžnost tuto vyslechla. Věděla, že to není pouhou zásluhou přírody, že její zoubky jsou tak krásné. Přípravek, kterými své zoubky čistila, byl opravdu zázračný!

Nyní, když v městě bylo rozhlášeno, že již zítra král pořádá velkou slavnost ku přijetí všech krásných perel, milá dívka v upřímné vzpomínce na matičku, ve své dobrotě a neznalosti pravých perel umínila si, že své perličky prodá.

Následující den ustrojila své nejlepší šatičky a ubírala se k zámku. Tam bylo již mnoho lidí a každý se tlačil ku předu. Jen Lidunka nemohla se prodrati. V dáli na trůně seděl král s princem, přijímajíce s úsměvem vzácné perle, štědře za ně platíce. Konečně poslední občan přišel na řadu a král se tázavě rozhlédl do zástupu, zda ještě někdo se přihlásí...

V tom bylo slyšeti zoufalé zvolání: "Ještě já chci králi odevzdati perličky!" Zástup se uvolnil a dívka předstoupila před krále. Král se usmál přívětivě a kynul dívce, by perly odevzdala. Tu se dívka usmála a ukázala řadu nejkrásnějších zoubků, jaké kdy viděl svět. Král hned pochopil, že krásná dívka jde prodati své zoubky, nejkrásnější perličky celého světa. Usmál se laskavě, ale v tom již princ přistoupil k Lidunce a zvolal: "Neprodávej, dívko svoje perličky - budeš je potřebovati jakožto příští královna." Potom hluboce se poklonil před Lidunkou a požádal ji o její ruku. S Lidunkou se zatočil svět, chtěla prchnouti, ale princ ji zadržel.

Za nedlouho slavila se slavná svatba, jaké daleko široko nebylo rovno. Princ šťasten odváděl k oltáři svou krásnou nevěstu, která byla celá ozdobena samými perlami. - Za nevěstou šla šťastná matička, kteroužto velká radost uzdravila úplně.

Pokora

Krásné duhové barvy, které prosvicovaly nebeský vzduch, přestaly na chvíli zářiti a těžký vzdech vydral se z prsou samotného Boha. U nohou svatého vládce plakala smutná "Pokora", ctnost, kterou Bůh vysílal na svět nejraději a kterou nade všechny ostatní miloval. Sledoval každý její krok na zemi a byl velmi smuten, když se jí někdo posmíval a od svých dveří odháněl. - Tento den vrátila se "Pokora" zpět do nebe, klesla před tváří boží a zvolala: "Bože, není již místa pro mne na zemi, každý mne odhání od svého prahu a jsem všude pro posměch. Jen pýcha a prostopášnost vítězí." Bůh se hluboce zamyslil, hladil jemně "Pokoru" po její uplakané tváři a řekl pevně: "Neklesej, drahá dcero. Vím, jak těžkou práci na světě máš, ale jen vytrvalost přináší úspěch. Člověk přece jednou pozná, že bez pokory nemůže býti ve svém srdci šťasten." - "Pokora" osušila svoje slzy, Bůh jí dal požehnání a ona znovu odešla na svět. Dlouho chodila od kraje do kraje, všude marně počínajíc svoji práci. Konečně přišla do jedné bohaté země, kde ohromný lesk a okázalost zářily z ulic. Nejdražší a nejvzácnější jídla voněla u všech obydlí a lidé procházeli se po ulici obléknuti v nejdražší oděvy. "Pokora" přikrčila se mezi davem na náměstí a čekala, co se bude díti. Pojednou spatřila, že davy vítají krále a viděla, kterak král vystoupil z překrásného povozu a odebral se na tribunu. Potom slyšela, kterak král oslovil svůj lid: "Můj krásný lide," zvolal král, hle, jak bohatá jest naše země! Jak šťastni jste všichni v mém království, neboť jsem vás zhýčkal nádherou a bohatstvím." Pojednou však král zaražen umlkl, neboť zpozoroval, že mnoho občanů sklonilo smutně hlavu. "O lidé nevděčný!" rozkřikl se král v nesmírné zlosti, "proč kloníte svoje hlavy - proč neradujete se ze života, jak jen čas vám stačí?" A lid mlčel a díval se k zemi. "Zříkám se svého trůnu," zvolal král všecek bez sebe, "nechť převezme jej, kdo chce!" Na to král z královské tribuny zmizel.

Lid stál a nehýbal se. Mnoho zraků bylo upřeno na uprázdněné místo královské a čekalo, kdo se bude o prázdný trůn ucházet. Dlouho však trvalo trapné ticho a žádný se nehlásil o panování v této zhýčkané zemi.

Najednou však lehce jako vánek zašustilo něco na podiu a lid k svému nemalému překvapení spatřil na místě krále dívku s velmi ušlechtilou tváří. Zář duhy osvicovala její šat a když lid pozdvihl k ní své zraky, ucítil nesmírnou, dosud nezažitou blaženost.

"Přicházím vám vládnout já," řekla dívka krásným lahodným a vřelým hlasem. "Jsem "Pokora!" Jsem to, co ve vašich srdcích schází. Zapomněli jste, že má člověk i duši a že ta musí v prvé řadě býti šťastná. Nemůžete býti šťastni beze mne. Bohatství a lesk bez čistoty vaší duše vás znudí a učiní nešťastné. Přicházím vám dáti pokoru do vašich srdcí a vrátiti vám štěstí."

Když "Pokora" dopověděla tato slova - lid se vrhl na kolena. Všem slzely oči vnitřním štěstím a upírajíce oddaně zraky k "Pokoře", zvolili ji jednohlasně za svoji královnu. - Říši svoji učinila ovšem "Pokora" dokonale šťastnou.