Nehoda

Když dnes zasedl otec s rodinou ke stolu, malý Jarka zaražený a uplakaný skláněl se nad svým talířem. Co se mu vlastně stalo? Ó-jé - ! Co se mu stalo? Něco hrozného. "Proč pak nejíš, Jarko?" ptala se maminka. Ale Jarka neodpověděl.

V koutě zahrabaná ležela rozbitá lahvička s levandulovou vodičkou, kterou Jarka rozbil a kterou má tatínek tolik rád. Dnes večer ještě nikdo na to nepřijde, ale až ráno tatínek při své toaletě sáhne po své oblíbené a nepostradatelné vodičce - co potom? Smutně ubíral se ten den Jarka na své lože. V noci zdál se mu strašný sen. Nacházel se v americké prérii a projížděl ji na koni křížem krážem. Vtom slyšel hlasité zařvání. Proti němu pomalým, ale určitým krokem blížil se lev a v tlamě, ó Bože, měl krásnou a plnou lahvičku levandulové vodičky. - Nastal strašný boj. Jarka počal se o lahvičku se lvem zuřivě potýkati, při tom rozháněl se ve své postýlce tak, až konečně uštván s výkřikem klesl, vzdávaje se všeho boje.

Opravdu ubohý Jarka spadl s postýlky, a když se v pláči vzpamatoval, stál u něho tatínek s maminkou, starostlivě se nad ním sklánějíce. Tatínek svého milého Jarku odnesl ihned k sobě do postele a vyptával se ho na hrozný sen. Ale Jarka vzlykal.

"Tatínku," povídal po chvilce Jarka, "jdi se podívati na svůj toaletní stolek, viď, že tam nemáš levandulovou vodičku?" "Proč?" povídal tatínek." "Ty víš, že ji tam stále mám a že bez ní být nemohu." Jarka hlasitě zasténal. "Tatínku," povídal, "já jsem ji nenechal na místě. Když jsem chtěl navoněti krále na svém divadélku a šířiti z jeviště královskou vůni, upadla mně lahvička z ruky a rozbila se." Jarka se ještě více rozplakal.

Tatínek však, pohnut jeho lítostí, pohladil Jarku lehce po hlavičce a Jarka se ztišil. "A teď se mně, tatínku, zdálo, že jsem se o tu lahvičku se lvem potýkal, tak jsem se pral, až jsem padl." "A ještě k tomu s postele," dodal tatínek, usmívaje se. "Tatínku," řekl Jarka, již si slzičky utíraje, "prosím tě, už se na mne nehněvej a tu vodičku si už nekupuj, abych ji zase nerozbil. Ona tak krásně voní, nevím, jestli odolám."

Ale tatínek, hladě Jarkovo čelíčko, odpověděl: "Ne, Jaroušku, vodičku koupím si zítra hned ráno, neb nemohu bez ní býti. Osvěžuje mne a posilňuje, jest mně zároveň tou nejmilejší voňavkou. Nemohu se jí zříci. Ale ty, Jaroušku, již nikdy, dokud jsi malý, na ni sahati nebudeš." Jaroušek podíval se na tatínka a zcela vážně odpověděl: "Slibuji ti to, tatínku - můj drahý!"

Když ráno Jarka z koutečku uklízel rozbitou lahvičku, byl zase veselý a šťastný. -

Levandulová vodička jest vůně nervy osvěžující a voňavka nejlepší. Nemá scházeti v žádné domácnosti.

Paleček

Byl jednou jeden chudý chalupník se ženou, a ti měli velkou bídu. Dětí neměli, ale jednoho dne našel chalupník v lese malinkého človíčka, který, sedě na kameni, plakal a naříkal. I donesl jej domů a poněvadž byl to človíček velmi malý, říkali mu Paleček. Paleček měl tvářičku hošíka asi desetiletého a byl též ještě velmi hravý. Muž se ženou si jej přivlastnili a z Palečka upřímně se radovali. Malý Paleček se cítil u nich nevýslovně šťasten a říkal jim tatínku a maminko.

Jednou v zimě byla však u chalupníka velká nouze. Chalupník seděl všecek smuten za stolem a povídá ženě: "Alespoň kdyby nás byl Bůh obdařil dětmi - byly by již velké a mohly jíti na práci do světa - možné, že by i nám vypomohly." - Paleček seděl právě na malém kořenáči a vrtal v hlíně. Slyšel dobře, co tatínek povídal a smutně si povzdychnul. Ale umínil si, že svých pěstounů z bídy vysvobodí. Když večer již jeho pěstouni usnuli, proklouzl skulinkou pod dveřmi zabalený do hadříčků a stulený do myšího kožíšku, který si v létě udělal. Těžko se Palečkovi v té kruté zimě a ve sněhu cválalo, nicméně přece kráčel statečně. Pojednou slyšel dusot koňských kopyt a viděl blížiti se jezdce. Když kůň k němu došel, vyšplhal se po jeho dlouhém ohonu nahoru a brzy seděl na koni u jezdce. Jelikož byl unavený, schoulil se do kapsy jezdcova pláště a usnul. Brzy však se probudil, neboť jezdec s Palečkem v kapse s koně seskočil a pospíchal do zámku, u kterého právě se svým koněm stanul. V zámku uvítal jej krásný princ, který jezdce rychle odváděl do své komnaty. "Tak, co jsi pořídil?" ptal se úzkostlivě princ. - "Pořídil a nepořídil," řekl dosti smutně jezdec. "Dobrý čaroděj mně sice dal klíč od vězení princezny, ale klíčem může toliko princezna zevnitř otevříti. Její okno ve věži nesmírně vysoké jest však hustými mřížemi trojnásob zamřížované. Nelze se tam dostati, leda, že by byl člověk malinký jako prstu u ruky. Čaroděj má sice lék, kterým se člověk stane velkým a silným, ale léku, aby se člověk stal malinkým - ten dosud nemá." Princ smutně vyslechl zprávu jezdcovu a zaštkal. - Jeho spanilá nevěsta zůstane tedy uvězněna dál. - Tu pojednou z kapsy vylezl Paleček. Princ a jezdec udiveně se dívali, kde se tu ten malý mužíček vzal, ale Paleček jim rychle vše vysvětlil. "Přicházíš opravdu jako na zavolanou," pravil princ, "učiníš-li, oč tě požádám, štědře se ti odměním." Tu princ nechal zhotoviti dlouhou tyč, Palečka nahoru posadil a dole tyč stále ještě nastavoval, dokud Paleček okna věže nedosáhnul. Palečkovi nařídil, aby klíč dobře v rukou držel a opatrně se malými mřížemi věže s klíčem protáhl. "V třetí komnatě od okna nalézá se princezna - té klíč odevzdáš a ihned nechť sejde s tebou dolů k vratům, které klíčem otevře. Tam čekáme. " - Paleček si dobře vše pamatoval a s boží pomocí šťastně vše vyřídil. - Když se princezna octla u prince v zámku, děkoval princ radostně Palečkovi a tázal se ho, jakou si přeje odměnu. "Říkali jste," řekl Paleček, "že čaroděj má zázračnou mast, která činí lidi velkými. Rád bych byl velkým, jako vy, abych mohl pracovati a uživiti své rodiče." - "Stane se," řekl vlídně princ a ihned vyslal posla k čaroději. Za nedlouho stal se opravdu z Palečka - velký hoch. Jeho radost byla nesmírná. Díval se na sebe se všech stran a nemohl svoje poděkování ani ku konci dopověděti. Konečně přece se z té radosti uklidnil - rozloučil se a odcházel. "Dole na tebe čeká tvůj kůň," řekl princ, "a co na tom koni nalezneš, patří tobě." - Paleček utíkal s radostí ke svému koni a spatřil, že mu princ naložil na koně velké bohatství. - I ujížděl - ujížděl, až k večeru přijel k známému domu svých drahých pěstounů. Viděl, že jsou smutní a slyšel, jak tatínek vzpomíná na svého drahého Palečka a viděl maminku zástěrou utírati slzu. Nemohl se déle přemoci - zvolal na ně a již byl u nich a líbal jim ruku. Nemohli uvěřiti svým zrakům. - Opravdu Paleček! Ale velký statný Paleček! Paleček brzy jim odevzdal bohatství a tu bylo mnoho radosti a povídání a dodnes není ještě radosti konce.

Veselost

Jednoho dne si vyšel Kašpárek po službě na procházku. Šel vesele boží přírodou, zastavoval se u každé hezké kytičky - přivoněl k ní a opět kývaje se z prava do leva, kráčel dál. Když došel za městskou bránu, poskočil si a začal zpívati svou oblíbenou písničku:

Ať si kdo chce v světě fňuká,

ať si kdo chce, jak chce pláče,

ať mu třebas srdce puká,

moje srdce v těle skáče.

Kašpárek zpíval a zpíval, až najednou zpozoroval, že jde proti němu veselým a skotačivým krokem dívčina. Tancovala vesele cestou, smála se a zpívala a do Kašpárkovy písničky z daleka přizvukovala veselým: tralalala-tralalala. - "Ty blázne," řekl Kašpárek, když k ní došel, "neumíš se na světě lépe chovat?" - "A ty se umíš lépe chovat?" řekla dívčina, smějíc se. - "Já smím," řekl Kašpárek, "já jsem královský šašek."

Dívčina se dala do hlasitého smíchu. Kašpárek se na ni udiveně podíval, pak ji změřil pohrdlivě a zeptal se velitelsky: "A kdo jsi ty?" Dívčina se opět rozesmála, až jí šňůra rolniček na krku zvonila a řekla zvučně: "Já jsem "Veselost". - Kašpárek ucouvl - pak ale již řekl trochu uctivěji: "Poslouchej, je-li to tak, pojď se mnou, naše princezna těžce stůně a je velmi smutná. Nikdo na světě prý jí pomoci nemůže, poněvadž nikdo ji neučiní veselou." "To já vím," řekla "Veselost", pomoci jí mohu toliko já, neboť tvoje kouzla pomoci nemohou. Ty můžeš princezně dáti chvilku úsměvu a smíchu, ale nemůžeš jí vrátiti veselost. - "Ona mluví chytře," řekl si v duchu Kašpárek a pomyslil si: Princezna jest opravdu tak těžko k rozesmání, takže on sám již ztrácí z toho náladu. A když se konečně již princezna usměje, jest to opravdu jen na chvilku. Král s královnou jsou z toho již celí zoufalí. - I odebral se Kašpárek s dívčinou zpět do zámku. V zámku bylo vše velmi smutné a zamlklé, neboť právě byla povolána rada lékařská a král s královnou smutně se dívali na to, jak bezradně lékaři rameny krčí.

V tom Kašpárek vtrhl do komnaty královské beze všech příprav a sotva dech mu stačil, volal: "Královská milosti, královská milosti, jest zde jedna dívka, která uzdraví jistě princeznu!" Král považoval toto za špatný Kašpárkův žert a přísně se na něho podíval. Kašpárek počal ale tak výmluvně krále přesvědčovati, že konečně král s královnou a přítomnou radou lékařskou se uvolili, že dívku k princezně dovedou. "Slyšte," řekla dívka jim po cestě, "jsem Bohem na svět poslána "Veselost". Jest vaším štěstím, že přicházím, neboť až princeznu políbím, uzdravím se." Král a lékaři podívali se nedůvěřivě na dívčinu a král řekl přísným hlasem: "Ale pakli jest toto pouhý žert, ještě tento večer visíte s Kašpárkem před zámeckou bránou." Kašpárek se otřásl, nyní teprve dostal strach. - Což jestli to děvče sám ďábel posílá, aby on, Kašpárek, visel? ale nic se již dělati nedalo, nebo právě již stáli před princezninou ložnicí.

Když vkročili dovnitř, spatřili princeznu, kterak v bílých poduškách a bílých krajkách usíná. Všichni tiše zůstali státi, neboť princezna vypadala jako mrtvá. Ale dívka ihned přistoupila k princezninu lůžku a políbila ji na ústa. - Princezna vyskočila, mnula si oči a k největšímu údivu všech počala se usmívati. Pojednou velkou vnitřní radostí nad svým uzdravením dala se do smíchu, objímala tatíčka a mamičku a kolem nich radostně pobíhajíc, vesele hovořila. Král s královnou nemohli ani uvěřiti zrakům a lékaři celí ztuhlí klesli překvapením do křesel. Ale Kašpárek díval se pyšně kolem sebe, dal ruce dozadu a chodil sem a tam po komnatě.¨

Nyní chtěl král s královnou a princezna poděkovati dívce, na kterou v nesmírné své radosti zapomněli - ale dívky v pokoji již nebylo. Zmizela beze stopy.

Pohádka o Červené Karkulce

V malém městečku byl bílý domeček. Bydlela v něm maminka s malou dceruškou, které babička darovala červený čepeček. Lidé jí proto říkali Červená Karkulka. Kdysi babička onemocněla. Karkulka se vypravila k ní, aby jí přinesla koláčů a vína. Cestou přišla do lesa. Bylo tam krásně. Chtěla natrhati babičce jahod. Pojednou před Karkulkou stanul vlk. Ptal se přívětivě a nadmíru laskavě, kam se samotinká ubírá. Karkulka byla zprvu zaražena, ale vlkova roztomilost ji okouzlila a povzbudila a tak mu vyprávěla o své milé babičce, která jí vždy něčím překvapila a nyní leží nemocna v lesní chaloupce. Karkulka řekla pak vlkovi, že jde babičku navštíviti a že jí nese víno a koláče. Vlk Karkulku pochválil a vyptal se nenápadně, ale podrobně na polohu lesní chaloupky babiččiny. Potom se s Karkulkou srdečně rozloučil a odběhl do lesa. Karkulka trhala jahody dále. Lstivý vlk běžel na palouček, kde stála babiččina chaloupka. Dlouho se nerozmýšlel a skočil otevřeným oknem do chaty a spolkl babičku. - Obléknuv se do babiččiných šatů vlezl do postele. Když Karkulka přišla, vydával se za babičku. Karkulka se podivovala nezvyklému hlasu a mnoha jiným věcem, ale vlka přece nepoznala. Vlk spolkl i ji. Za chvíli šel kolem myslivec, babiččin známý. Divil se velmi, když uslyšel kterak babička chrápe. Hned ho napadlo, že není vše v pořádku a proto vstoupil do chaloupky a rozpáral nožem vlkovi břicho. Babička a Karkulka vylezly z vlkova břicha a děkovali panu myslivci, že je vysvobodil. Myslivec přinesl pak kameny, jimiž nacpal vlkovi břicho. Vlk se probudil a pocítil velkou žízeň. Běžel ke studni, ale jakmile se nahnul - kamení se v jeho břiše převážilo a vlk spadl do studně. Tak byl potrestán za svůj zlý skutek. Všichni ostatní žili ještě dlouho a šťastně.

Dívčí válka

Za panování kněžny Libuše začaly dívky muži pohrdati. Domlouvaly se, že jsou chytřejší než oni, poukazující na to, že všichni muži poslouchají jednu z nich, kněžnu Libuši. Stranily se proto mužů, ba dokonce vystavěly si nedaleko Vyšehradu svůj hrad, jejž nazvaly Děvín. Počaly se pak cvičiti ve zbrani a v jízdě na koni, napadla je šílená myšlenka, že si všecky muže zcela podrobí a zotročí, aby jim do smrti sloužili. A tak se připravovaly dívky k válce.

S počátku hleděli muži na počínání dívek jako na hru, když však začaly dívky muže přepadávati, poznali teprve, že jde do tuhého. Sešli se proto na Vyšehradě, aby se poradili, co by měli počíti. Bylo ustanoveno, že výzvu k boji přijmou.

Domnívali se, že učiní nesmyslnému řádění dívek brzy konec. Zmýlili se však. Válka se protahovala a brzy vítězila, ta, brzy ona strana.

Když byli už všichni, dívky i muži, Bojem unaveni, smluvili třídenní příměří a z radosti na tím vystrojeny byly veliké společné hody. Muži opatřili hojně zvěřiny a dívky zase uctívaly je lahodnou medovinou. Vesele si pak připíjeli, bavíce se tancem a hrami. Při takovýchto oslavách míjel čas a brzy nastal večer, aniž toho kdo pozoroval.

Vtom, když bylo veselí nejbujnější, ozval se mohutný zvuk rohu a nato hlas: "Dosti jste již válčili a dosti jste se naradovali. Vezmi každý svoji dívku a odejdi domů v pokoji."

Všichni považovali tuto výzvu za pokyn bohů. A hned každý jinoch uchopil tu dívku, s kterou nejvíce tančil a jež se mu ze všech nejvíce líbila, a unesl jí do svého domu.

Děvín pak byl ještě téže noci zapálen. Bylo po válce. Od té doby zase dívky muže poslouchaly.

Hloupý Vaňka

Žila v Rusku jedna žena a ta měla hloupého Vaňka. Kam ho ráno postavila, tam jej večer nalezla. Nic neuměl, jen buchty jedl a čaje popíjel. I obešla jednou matka všechny sedláky a prosila je, aby dali Vaňkovi husy pásti. A tak Vaňka pásl husy. Máma mu buchet napekla a tak se válel celý den na mezi a na husy křičel. Když přišla zima a napadl sníh, Vaňka přestal husy pásti. Tu jeho máma obešla zase všechny sedláky a prosila je, aby Vaňkovi žádných peněz nedávali, že by je utratil, neboť je velice hloupý, aby mu raději dali něco jiného. Přijde Vaňka od prvního sedláka domů a povídá: "Hádejte, mámo, co jsem dostal?" Máma jest velice zvědavá co to asi je. "Hrušky jsem dostal a jaké pěkné." "A kde je máš?, povídá máma. "Po silnici jsem šel a kluci je na mně chtěli. Když jsem jim je nechtěl dát, řekli, že jsou tvrdé jako kameny, abych je po silnici rozházel, tedy jsem to udělal". "I ty hlupáku", povídá máma a rukama zalomila. "Měls je dát na půdu do sena!"

Přijde Vaňka po druhé a povídá: "Dostal jsem mámo špendlík". "A kde ho máš?" "Dal jsem jej na půdu do sena, však jste mi to posledně řekla". Divila se máma, že je tak Vaňka hloupý a povídá: "Za košili měl sis jej zapíchnouti". "Nezlobte se již, mámo, však já to po druhé udělám".

Od třetího sedláka dostal Vaňka nůž. Zabodl si jej za košili, celou si ji roztrhal a nůž ztratil. Zlobila se máma, když jí to povídal a pravila: "Měl sis jej dát do kapsy jako pán". Sliboval Vaňka, že bude po druhé chytřejší, ale kdepak. Přijde zase a povídá: "Hádejte, mámo, co jsem dostal?" "Nu, co?" ptá se máma a již se bojí, co zas za hloupost vyvedl. "Dostal jsem malého krásného psíčka", povídá Vaňka. "A kde ho máš?" udiveně ptá se matka. "V kapse. Vždyť jste mi to posledně říkala". Vytáhl psíčka z kapsy, který byl již mrtvý, neboť se v kapse udusil. A tak máma spínala ruce nad hloupým Vaňkou, kterému není pomoci. "Na provázek sis jej měl uvázat a vésti", povídala celá rozhorlená a několik pohlavků mu přidala. Prosil Vaňka, že po druhé bude chytřejší. Druhý den přišel a celý se usmíval. "Hádejte mámo, kde jsem byl?" povídá. "Na zabíjačce". "A dali ti něco?", ptá se máma. "Dali mi veliké jelito a jak jste mi včera říkala, uvázal jsem si jej na provázek a táhl za sebou domů. Ale přiběhli psi a snědli mi je". To už se máma neovládla, vzala řemen, nabila milému Vaňkovi, co se jen do něho vešlo. A pak obešla sedláky, aby již Vaňkovi nic nedávali.

Zajíc a medvěd

Ve velikých ruských lesích žil obrovský medvěd. Daleko široko nebylo nad něho většího a silnějšího. Denně přepadl mnoho zvířat. Šel z něho veliký strach a hrůza po celých lesích. Zvířata jednoho dne, když si již nevěděla rady, svolala velikou schůzi a radila se, jak by medvědově krvelačnosti zabránila. Liška jim poradila, aby někdo šel k medvědovi a nabídl mu, že mu budou zvířata dobrovolně posílati každý den někoho, takže nebude musiti ani ze svého paláce vycházeti, ale že je za to nebude pobíjeti. Když to medvědovi zvířata vyřídila, pobručel si, ale nakonec svolil. A tak od té doby určovala zvířata losem, kdo z nich bude sněden.

Padl jednoho dne los na zajíce. Plakal zajíc, nechtělo se mu zemřít. Dlouho se loučil se svou rodinou, až konečně celý uplakaný šel k medvědovi. A jak tak jde lesem, přijde ke kamenné studni. Podíval se dovnitř a uviděl tam svůj obraz. I slzy své tam uviděl a když zavolal, slyšel ozvěnu svého hlasu. Napadla jej myšlenka a hned byl veselejší. Nepospíchal k medvědovi, ještě sem tam travičku uškubl a pomalu šel lesem. Chýlilo se zatím k večeru a medvěd ve svém paláci nemohl se již dočkati. Zajíc nepřicházel. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd na něho zařval, až se stromy třásly. "Co ty darebáku, tak pozdě přicházíš?" řval. A tu zajíc pravil: "Nezlob se, vzácný pane. Dnes jest svůj svátek, tak jsme ti vybrali čtyři z nás. Už jsme se dávno vydali na cestu, ale nemůžeme zato, že ses nás nedočkal!" "Co to má znamenati?" ptal se rozzlobeně medvěd. "Velmožný pane", povídá poníženě zajíc. "Šli jsme k tobě lesem a tu nás potkal ještě silnější medvěd, než jsi ty". "Že jest tady někdo silnější než já?", ptal se medvěd překvapeně. "Nejenom to", povídá zajíc, "on nás zastavil a ptal se kam jdeme. A když jsme řekli, že k tobě, řekl, že se s tebou vypořádá, že jsi mnohem slabší než on a hned tři z nás snědl, takže jsem ztěží vyvázl a proto jsem přišel tak dlouho". "Doveď mne tam", řekl medvěd plný hněvu, "já se s ním vypořádám". Zajíc jej zavedl k té kamenné studni a řekl: "V tomto zámku bydlí". Medvěd tam nahlédl a spatřiv tam svůj obraz, myslil, že je to jiný medvěd a proto zařval: "Ty ničemo, tebe zadávím!" Totéž uslyšel ze studně a to jej tak rozzlobilo, že se vrhl do ní, aby nepřítele zabil. Utopil se a zvířata měla pokoj a žila pak spokojeně v lesích.