Kraťánek

Dvěma chudým manželům, kteří už měli dětí jako smetí, narodila se ještě dvojčátka – kluci jako buci. Ale to nebyly obyčejné děti! Hned se postavili a že půjdou do světa. A šly. Po cestě si vzpomněli, že nejsou křtěny: „Tak já se budu jmenovat Kraťánek,“ povídá mladší. – „A já Král Lavring, “ prohlásil starší. Tak jeden druhého pokřtili a šli dále, až přišli k rozcestí. Tam se rozloučili: Král Lavring se dal na západ, Kraťánek na východ. „Přijdeš-li do velké tísně,“ řekl jeden druhému, „zavolej třikráte mé jméno a já přijdu!“ – My půjdeme s Kraťánkem.
Když chviličku šel, potkal babku, hrbatou a pokroucenou, která měla jenom jedno oko a ještě je v ruce držela. Kraťánek honem se přitočil a oko jí sebral. „Jéjej,“ křičela babka, „kam se podělo mé oko?“ – „Já je mám,“ zvolal Kraťánek – „co mi dáš, když ti je vrátím?“ – „Meč, který porubá každé vojsko – i to největší na světě!“ slibovala babka. – „To je málo,“ povídá Kraťánek, „přidej něco!“ – „Přidám loď, která pluje přes sladké i slané vody, přes hory a doly.“ – „Tak to sem dej,“ řekl Kraťánek, „ale ještě ti oko nevrátím, musíš dáti něco do třetice.“ Baba křičela a láteřila, nakonec však svolila: „Už nemám nic, ale naučím tě vařit pivo ze sta nákladů sladu najednou.“ – „Tak honem pověz, jak se to dělá,“ naléhal Kraťánek a babka pověděla. Pak teprve dostala své oko a mohla jít dále.
Ale Kraťánkovi se zachtělo vyzkoušeti lodičku. Strčil do ní jednu nohu – loďka byla hned větší. Strčil do ní druhou – a už byla zrovna tak veliká jako lodě, které plují po moři. Kraťánek poručil: „Ke královskému zámku!“ – Loďka vyrazila jako pták a letěla vzduchem, až před královským palácem zastavila. Lidé se sbíhali aby viděli, kdo to přijel, ale Kraťánek honem šups! z lodičky, ta hned se scvrkla, takže ji mohl do kapsy vstrčiti. A tak, když přišli blíže, viděli jenom malého otrhánka. Pan král ho přijal do služby a poslal do kuchyně, aby kuchaři donášel dříví a vodu. – Když Kraťánek vkročil do zámku, vidí, že všechno je potaženo černým suknem. „Co to znamená?“ ptal se kuchaře. – „Naše princezna je zaslíbená netvoru Trolovi, který si pro ni příští čtvrtek přijde. Rytíř Rod se sice zaručil, že Trola zabije, ale bůhví, svede-li to,“ bědoval kuchař. Kraťánek mlčel…
Přišel čtvrtek a rytíř Rod vyvedl ustrašenou princeznu k moři, kam si měl pro ni Trol přijíti. Sotva tam došli, nechal rytíř princeznu stát, honem vylezl na vysoký strom a schoval se mezi větvoví, jak jen se dalo. Mezitím vytratil se Kraťánek z kuchyně a pospíchal k mořskému břehu, co mu nohy stačily. Jen tam doběhl, blížil se Trol. Byl jako hora veliký a tlustý a měl pět hlav. Hned se na Kraťánka vyřítil se železnou tyčí, ale Kraťánek popadl meč, který dostal od babky a ťal po něm tak mocně, že všech pět hlav se kutálelo v písku. Princezna byla osvobozena a radostí nevěděla, co dělati. Děkovala vroucně Kraťánkovi a protože byl zápasem unaven, řekla mu: „Polož si hlavu na můj klín a odpočiň si chvilinku!“ – Stalo se a zatím, co Kraťánek spal, zavěsila mu princezna na hrdlo pod šaty zlatou stuhu.
Netrvalo dlouho a rytíř Rod slezl se stromu. Pohrozil princezně, že ji zavraždí, řekne-li jen slůvko tom, jak se věc doopravdy sběhla; pak ji odvedl na zámek, prohlásil se jejím osvoboditelem a pan král z vděčnosti hned kázal strojiti svatbu. – Kraťánek zatím se odebral na Trolovu loď, sebral zlata, stříbra, drahokamů, kolik mohl unésti, a vrátil se do zámku, kde vše dobře ukryl.
Při svatební hostině Kraťánek naléval vína a ukápl náhodou na talíř rytíře Roda. Ten se rozlítil, popadl Kraťánka, až se mu kajda rozlétla a hle! Zlatá stuha jako slunce zazářila mu na prsou. Princezna vykřikla: „Hamba, rytíři Rode, že tlučete mého pravého zachránce!“ – Rytíř Rod zle se kasal, ale král se zamračil a řekl: „Kdo ji zachránil, dovede to zajisté dokázati!“ – „Ovšem,“ zvolal rytíř Rod a přinesl Trolovy jazyky. Kraťánek neodpověděl, ale přivlékl všechny poklady, které sebral z Trolovy lodi. Pan král ho objal a prohlásil: „Kdo takovými klenoty se může prokázati, ten také zabil Trola! Jinde tak vzácných věcí není!“ – Hned se všechno změnilo: rytíře Roda hodili do dračí sluje za jeho zradu a Kraťánek se stal dědicem poloviny království a princezniným ženichem. Při zasnoubení svěřil mu král, že měl ještě jednu dceru, kterou vězní však pod mořem jiný obr Trol. – Kraťánek hned skočil do lodičky, z lodičky hup! do moře, a tam uvařil Trolovi a jeho lidem z jednoho sta lodních nákladů sladu tak silné pivo, že všichni mrtvi na zem se svalili.
Teď byla i druhá princezna otci navrácena a štěstím rozkvetla jako růžička. Jen jedno ji trápilo: že nemá Kraťánka za ženicha. A ten třikráte zavolal jméno svého dvojčátka a již tu byl Král Lavring. Princezně se zalíbil na první pohled, a tak se slavily dvě slavné svatby najednou a bylo hodování a bylo radování, že celé tři měsíce se lidé veselili a ani dětičky do školy nemusily. To byste taky rády, ne?

Křesadlo

Bylo po vojně, a vojáci se vraceli vesele do svých domovů. Jeden z nich se však loudal po silnici sám a sám, a tuze se mračil. Potkala ho stará čarodějnice a ptala se ho, proč se tak mrzutě dívá na svět?
„I, nemám kam jíti, jsem sirotek, a k tomu úplně bez peněz!“ bručel voják.
„O peníze by nebylo, těch bys mohl míti plnou torbu, jen kdybych věděla, že se nebojíš!“
„Já a bát se? – Bábo, to se mi ještě nikdo neodvážil říct!“ rozesmál se voják. A čarodějka pokračovala:
„Tedy poslyš: Pod tímto dutým stromem, u něhož stojíme, je sklepení, ve kterém je ukryt obrovský poklad. Leží ve třech místnostech. V první jej hlídá pořádný pes s očima jako husí vejce, ve druhé místnosti sedí na truhle ještě větší hafan, s očima jako dva melouny, a ve třetí, poslední, tam je pes s očima jako mlýnská kola. Ty však se jich nemusíš báti. Vezmi tuhle moji zástěru a psa klidně na ni posaď. Potom si můžeš nabrati peníz, kolik jen budeš chtít. Mně přines odtamtud jenom staré křesadlo, kterým už moje prababička lampy zapalovala! Chtěla bych je na památku a jsem už stará, nemohu se pro ně spustit!“
„Dobrá, dobrá, spolehni se na mne! – Ale jak se dostanu dovnitř?“ Vyptával se voják. „Strom je dutý,“ odpovídala čarodějnice. „Ováži ti kolem těla provaz, ty vylezeš nahoru a otvorem se spustíš dovnitř. Já přehodím provaz přes silnou větev, a jakmile mi dáš znamení, vytáhnu tě.“
Stalo se, jak čarodějnice chtěla. Voják, přepásaný provazem, jehož druhý konec bába držela, zmizel v dutině stromu. V tajemném sklepení našel všechno přesně tak, jak mu to čarodějka líčila. Psi – hlídači byli vskutku strašní, ale statečný voják je posadil jednoho po druhém na zástěru a nabral si z první truhly měděných, které vysypal, když ve druhé truhle objevil stříbrňáky. Těmi si teď brašnu naplnil a opět je všechny vyházel, neboť třetí truhla obsahovala samé zlaťáky. Nacpal si jich vrchovatě, psa opět posadil zpátky a ubíral se k východu. Cestou sebral s police staré křesadlo a potom zatahal za provaz.
Bába táhla, táhla a náš voják stál za chvíli opět vedle ní na silnici. Chtěl jí vypravovati, jaké to tam dole bylo, ale ona ho odbyla a jen se sháněla po křesadlu. Vojákovi to bylo divné a ptal se jí, co vlastně bude s křesadlem dělati?
„I nic! To už není tvoje starost!“ zavrčela, a voják počal tušiti, že křesadlo nebude jen tak obyčejná věc.
„A já ti je nedám, dokud mi nepovíš nač je!“ zvolal a vysoko křesadlo pozdvihl, takže bába na ně nemohla dosáhnouti. „Povíš?“
„Nepovím, nepovím! křičela, zlobila se, dupala ve vzteku nohama, až najednou upadla na zem a již nevstala. O tom voják nevěděl, neboť jakmile začala křičeti: „Nepovím, nepovím, „zvolal on: „Tedy si ji nechám!“ A upaloval pryč, ke městu, s křesadlem i zlaťáky. Tam si koupil nádherný dům, skvostně se oblékal a žil jako velký pán. Brzy uslyšel, o čem si celé město vypravovalo. Na nejvyšším jeho pahorku se vypínal hrad, obehnaný mocnými valy, a uvnitř věznili královští rodiče princeznu, svoji jedinou dceru, protože jí bylo prorokováno, že se provdá za obyčejného vojáka.
„Kéž bych ji mohl alespoň jednou spatřiti!“ zatoužil voják a křísl starým křesadlem, neboť si chtěl zapálit dýmku. Byla již noc, a on seděl při víně a pokuřoval. Sotva však vylétla z křesadla první jiskérka, stál před ním obrovský pes z první místnosti podzemního sklepení.
„Stane se, jak si přeješ!“ zahovořil k překvapenému vojákovi, vyběhl ven a za několik minut se vrátil, nesa na svých zádech spící princeznu, kterou uloupil z pevného hradu. Voják se nad ní sklonil a zatajil dech. Byla opravdu překrásná a spala sladce, jako andělíček. Pokynul psovi, a ten ji zase odnesl zpět, odkud ji byl vzal. – Nyní už věděl, nač je staré křesadlo! Mělo větší cenu nežli všecky poklady světa. Neboť, podle toho, zakřesal-li jednou, dvakrát, nebo třikrát, objevil se v ráz pes z prvního, druhého nebo třetího sklepení, a každý z nich mu přinesl všecko, nač si vzpomněl: peníze, šaty, klenoty, i královskou princeznu, do které se voják zamiloval, a každé noci se na ni musel alespoň podívati.
Jedenkráte se však přece prozradilo, že princezna v noci mizí ze svého pokoje neznámo kam, a její matka, královna, jí připevnila na rukáv hedvábné košile malý váček, naplněný krupicí, když dívka usnula. Váček byl prostřižen, a když pes nesl v noci spící princeznu městem, trousila se krupice a značila cestu k vojákovu obydlí. Ráno šli královské stráže po této stopě, a bylo zle. Vojáka zatkli a vsadili do vězení. Měl býti popraven za svoji opovážlivost ráno druhého dne. Ach, kdybych byl měl u sebe svoje křesadlo, které v rozčilení zapomněl doma!
Štěstí mu však přálo i tentokráte. Kolem vězení běžel pekařský učeň, a voják naň zakýval: „Nepospíchej tak, chlapče, dojdi mi raději do mého domu pro staré křesadlo! Chtěl bych si zapálit dýmku. Přineseš-li mi je, dostaneš pět zlaťáků!“ – Učeň zavýskal a upaloval pryč. Za nedlouho se vrátil s křesadlem a přešťasten tiskl v dlani pět dukátů jako odměnu.
Teď se voják opět ničeho nebál. Když už stál pod šibenicí, tu před tváří krále, královny, sličné princezny i všeho dvořanstva a lidu, kteří se přišli na jeho smrt podívati, žádal o poslední milost: aby si směl naposled zakouřit! Král kývl na souhlas, a voják vyňal z kapsy křesadlo. Křísl jednou, dvakrát, třikrát, a vy uhodnete již, co se stalo: přiběhli tři strašliví psi, velcí jako telata, a na přání svého pána se vrhli na krále a královnu. Nikdo se neodvážil přispěti jim na pomoc, a voják odvolal hrozná zvířata teprve, tehdy, když mu královští manželské slíbili, že ho nejen osvobodí od trestu smrti, ale že mu dají i svoji dceru za manželku.
Že byl tak hezký a statečný, princezna se nehněvala a ráda ho uznala za svého ženicha. Nazítří se slavila slavná svatba, na hostinu byli pozváni také všichni psi, kteří dostali celé hromady masa a kostí a náramně si libovali.

Čaroděj

Žil jednou starý, chudobný člověk, který neměl nic jiného, než malého synka. Poněvadž pro stáří a chorobu ho více živiti nemohl, chtěl ho dát do služby. Vypravil se proto se synkem po vsích a městečkách hledati službu. Když tak oba kráčeli lesem, spatřili sedícího starce, který se jich tázal: „Kampak, pantáto, s tím synkem?“ „ I do služby, neboť oba se doma uživit nemůžem.“ „Dej ho tedy do služby ke mně,“ řekl lesní stařec. „Jsem velký čaroděj a u mne se Tvůj synek mnohému užitečnému přiučí. Musí ale sedm roků u mě sloužiti a pak si pro něj můžeš přijít. Když jej poznáš za sedm let, vrátí se s tebou domů, když nikoliv, zůstane dále u mně.“ Otec svolil a synek šel s čarodějem. Ten bydlel v tmavé sluji v lese, ale když se slují prošlo, byly tam překrásné komnaty plné čarodějných knih, ve kterých celé dny čaroděj čítal a které Jeník oprašoval. Jindy býval čaroděj na cestách a tehdy Jeník čítal pilně v jeho knihách a během několika let se z nich přiučil více, než uměl sám čaroděj. Jednoho dne pochválil čaroděj Jeníka za jeho věrnou službu a tázal se ho, proč je stále tak smuten. „Stýská se mi již po otci a chtěl bych jej alespoň na krátko uzřít.“ Čaroděj vyhověl Jeníkovi a svolil, aby navštívil otce. Jeník našel otce velmi utrápeného, neboť léta plynula a on nebyl si jist zda svého synka po 7 letech pozná. Nad tím se velmi trápil. Řekl mu Jeník: „Otče, až po sedmi letech po sedmi letech přijdeš k čaroději pro mě, pamatuj si, že budu proměněný v bílého holuba a s mnoho jinými budu sedět na stromě. Svěsím křídlo, abys mě poznal, tak se nezmýlíš. Netrap se a v daný čas přijď pro mne. Umím nyní více čarovati, než můj pán“. Uplynulo sedm roků a starý otec si šel do lesa pro svého syna. Čaroděj litoval, že Jeník ho má opustit a řekl otci: „Tvůj syn sedí mezi bílými holuby na stromě, vyber si jej.“ A tu otec ukázal na jednoho, který měl svěšené křídlo a řekl: „To jest Jeník, toho mi vrať.“ Čaroděj viděl, že jeho kouzla Jeník zná a že otci poradil, velmi se rozzlobil, proměnil se v krahulce a pustil se za Jeníkem-holubem, který vida nebezpečí, rychle letěl k domovu. Již, již čaroděj Jeníka doháněl, když holub ve své úzkosti vletěl oknem do knížecího zámku, kde dcera knížecí u okna vyšívala a skryl se v jejím klíně. Polekána vzala princezna bílého holoubka do rukou, když v tom prudce přihnal se jeřáb a na princeznu dorážel. Čáry, které znal, proměnil se Jeník v pěkného lovce a jestřába šípem proklál. Princezna děkovala svému zachránci, přišel i kníže a Jeník jim vypravoval vše o svém otci, své službě a čaroději. Princezna si Jeníka zamilovala, i knížeti se statný jinoch líbil a tak oba slavili svatbu, starého otce vzali k sobě a dlouho všichni panovali.

O hloupém Honzovi

Tak byl jednou jeden Honza, a o tom šla jedna řeč, že je hloupý. Lidé se mu posmívali, Honza si však z toho málo dělal. Jen máma jeho to o něm nevěřila, a Honza to také dobře věděl, že jediná máma má o něm lepší mínění než všichni ostatní a proto měl svou mámu nade vše rád.
Jednou se rozhodl, že půjde do světa hledat štěstí. Lidé se tomu jen smáli, máma však řekla: „Jen jdi, Honzo, však ty jistě štěstí ve světě najdeš.“ A Honza šel. –
Přišel do jednoho města, a v tom městě byl krásný zámek, a v tom zámku bydlel král, který měl krásnou princeznu. Honza slyšel vyprávět, že ten král dá svou dceru tomu, kdo dovede ho svým vypravováním tak udivit, že by zvolal: „To nemůže být pravda.“ I přihlásil se Honza, že se o to pokusí. Král jej dal předpustit. Honza se představil a král jej vybídl: „Tak, Honzo, vypravuj!“ A Honza začal: „Tak, pane králi, já jsem byl na měsíci.“ „To může být pravda,“ odvětil král. „Ale dalo mi to práce, než jsem tam vylezl.“ „To rád věřím,“ na to král. „Hodil jsem si provaz do vzduchu a šplhal jsem se nahoru.“ „I to může být pravda.“ „Když jsem však vylez nahoru, viděl jsem, že se mi kus nedostává.“ „Proč by i to nemohlo být pravda?“ „Tak jsem se musel spustit zas dolů, kde jsem kus provazu uřízl a nahoře ho nastavil.“ „To může být pravda,“ na to vážně král. „Nu a tak jsem se tam šťastně dostal. První člověk, kterého jsem potkal, byl pasák.“ „To může být pravda.“ „Dal jsem se s ním do řeči“ – „to může přec být pravda“ – „a ten vám mně vyprávěl,“ „to může být pravda“ „že jeho táta s vaším tátou pásli spolu prasata.“ „To nemůže být pravda!“ vzkřikl král. Honza se zasmál: „To není také pravda, pane králi, ale vy jste to prohrál.“ Ano, pan král prohrál a Honza vyhrál. Vyhrál krásnou princeznu a půl království k tomu.
Krále to z počátku trochu mrzelo, že má dát svou dceru takovému sprosťáčkovi, co však dělat, když dal slovo? Princeznu to však ani trošku nemrzelo, protože se jí Honza líbil. A Honzu to teprve nemrzelo. Však i pan král se s tím brzy spřátelil, když poznal, že je Honza řádný hoch a že z něj bude jednou zcela dobrý a moudrý král. I slavila se svatba. – Po té řekl jednou Honza k své krásné princezně: „Jsi krásná a spanilá, má drahá, mám tě jistě moc rád, však vím o jedné ženě, kterou znám déle než tebe a již mám déle než tebe rád. A i ona mne dávno před tebou milovala. A na tu ženu nemohu a nemohu zapomenout. Rád bych si pro ni došel, aby zde žila s námi.“ – Princezna se těchto slov hrozně ulekla a její krásné oči se zalily slzami. Myslela nejinak, než že Honza dříve již zamiloval se do jiné dívky a nemůže nyní z mysle ji zapudit a proto, když Honza se jí tázal, zda nešla by pro ni s ním, odvětila uraženě: „Ne, nepůjdu, toho ode mne nežádej.“ A tu se Honza již nezdržel smíchu, vzal princezničku za bradu a dívaje se do jejich uplakaných očí, řekl tak něžně, že by to byl od Honzy nikdo nečekal: „Ale, děvečko drahá, vždyť je to má máma.“ „Tvá máma?“ zvolala princezna, objala Honzu – a za chvíli už jeli.
Máma je uvítala s velkou radostí a ani se tomu moc nedivila, že Honza dostal za ženu dceru královskou. Věděla předem, že princezna s Honzou dobře pochodí a přála si jen, aby i on byl šťasten – Měli jste však vidět, jak celá ves se divila. Teď teprve lidé poznali, že Honza nebyl hloupý. A všechny mámy si přály, aby i jejich děti měly je tak rády, jak Honza svou mámu miloval. To ji opravdu mohly závidět, víc, než to království. Pak vrátili se všichni tři na zámek a byli šťastní a měli se rádi, čím dál víc, a jestli neumřeli, jsou šťastni a milují se až posud.

Osvobozený princ

Kupec jeden měl tři dcery. Kdykoliv se vydával na cestu do trhu, tázal se každé z dcer, co jim má přinésti. Jedna si přála drahé šaty, druhá šperky a ta třetí, nejmladší, žádala na otci, aby přinesl jí růžové poupě, ale tak pěkné, jako žádné na světě. Otec šaty koupil a šperky také, však poupě růžové nalézti nemohl, jelikož čas květů růží již minul. Velice jej rmoutilo, že nemůže dceři nejmladší vyhověti a vracel se smutný lesem. Pojednou v údolí lesním spatří náhle keř a na něm krásné růžové poupě. Zavýskl radostí, utrhl poupě, ale radost jeho netrvala dlouho. Náhle zahučel les jako by se bouře hnala, země se třásla a z pozadí se hnalo k němu hrozné zvíře. "Jak jsi se opovážil květ růže utrhnouti", zařvalo naň, "za to poupě žádám na tobě to, co ti v ústrety nejprve doma přijde". Kupec musel slíbiti, že vyplní přání té zvířecí ohavy. Zvíře nakazovala, že do tří dnů musí to na místo, kde poupě utrhl, poslati, jinak zle se prý jemu povede. Vše jiné by býval raději viděl, aby přišlo jemu vstříc, než nejmladší dceru, jež uvítala jej s dotazem, nese-li růžové poupě. Otec odvětil, že nese, však dal se do pláče a událost celou dceři vypravoval. Ulekla se dcerka, ale utěšovala otce, že se nebojí a skutečně třetí den vydala se na cestu do osudného místa, kde otec poupě růžové utrhl. Jakmile došla, zahučel les, země se třásla a zvíře ohava, stálo před ní, však místo řvaní mluvilo k ní příjemným hlasem a pravilo: "Nic se neboj, krásné děvče, já ti neublížím. Procházej se klidně v tomto lese a jdi i do blízkého hradu, kde nalezneš jídla i lůžko, ale ani slovem nepromluv, třeba ti cokoliv na oči přicházelo a co by tě trápilo: překonáš-li vše, budeš šťastna a spokojena". Děvče poslechlo hlasu zvířete a po procházce lesem zašlo do hradu, kde nalezlo plný stůl jídel. Zámek byl celý černý a ona po jídle ulehla do vystlané postele. O půlnoci však byla zbuzena řevem smečky divokých zvířat a havěti, jež se na děvče sesypala. Štípala ji, trhala ji, děvče však mlčelo. náhle jak přišla, tak zmizela a děvče spalo až do rána. Ráno dívčina vstala a při prohlídce hradu seznala, že jedna třetina hradu byla bílá a pouze dvě třetiny černé. Druhý den se opakovala noc a útok havěti byl ještě děsivější, však děvče přečkalo i druhou noc a ráno byl hrad ze dvou třetin bílý a pouze z jedné třetiny černý. K večeru připlazilo se zvíře k dívčině a ještě laskavějším hlasem nežli poprvé prosila ji, aby tuto noc vydržela v nepromluvila ani slova. Nastala noc třetí, nejhrozivější ze všech. Havěť vlétla do síně, rvala, štípala, tahala, kousala, píchala dívku tak, že již to snésti nemohla a když začala dívku mučiti a maso jí počala trhati z těla, vzkřikla "Jej." Po tomto výkřiku zámek se zatřásl, havěť zmizela a u děvčete stál krásný mládenec, který jí ruku líbal a vypravoval příběh svého zakletí. Ze msty byl zaklet od čarodějnice v ošklivé zvíře na tak dlouho, dokud by jej čistá panna neosvobodila, snášejíc pro něho, ošklivé zvíře, bolesti a muka, mlčky a trpělivě. "Ty krásné děvče, jsi mě osvobodilo a když se spolu zasnoubili, jeli ke kupci, který radostí poskakoval, když spatřil dceru svoji milovanou, kterou již považoval za ztracenou. Hody veliké se slavily a v celém dalekém okolí bylo rozhlášeno, kterak pouhé poupě růžové přineslo dceři kupce veliké štěstí. Dodnes v erbu tohoto rodu je růže stolistá.

Spravedlivý Bohumil

Byli jednou královští manželé, kteří neměli žádných dítek, ač si jich snažně přáli. Král i královna se nad tím velice trápili až jednou král v rozhořčení zvolal: "Když nemám míti dítě z vůle Boha, ať je mám z vůle čerta". A zanedlouho narodila se jim dceruška, které dali jméno Lidumila. Když jí bylo 17 let, byla nejkrásnější dívkou v celém království. Jednou když seděla Liduška s rodiči u stolu, byla velice smutná a než se jí mohla královna zeptati, co jí schází, najednou princezna celá zčernalá padá z lenošky. Král byl celý zoufalý a svolal věhlasné lékaře, ale žádný princeznu nevzkřísil. Pochovali ji do rodinné hrobky a král nařídil, aby ve dne v noci u ní stála stráž. V noci, když se stráž měnila, našli každého roztrhaného a každý se třásl jako osika, když měla na něj přijíti řada. Jednoho dne došlo i na švarného junáka Bohumila, který též na zámku sloužil. Ten však nechtěl se nechati za živa roztrhati a raději uprchl. Na svém útěku potkal stařečka, který upadl a prosil jej, aby mu pomohl na nohy. Bohumil milerád vyhověl. Stařeček ptal se jej, odkud jde a mladík mu vše vyprávěl. Stařeček měl pro něj hned dobrou radu, jak by princeznu vysvobodil a sebe šťastným učinil. "Vrať se zpátky a až přijdeš do hrobky, udělej ručnicí kolem sebe kolo, ze kterého nesmíš vykročiti, ať se děje co děje," Bohumil poděkoval a učinil vše dle rady stařečkovy. O 11. hodině princezna pojednou z rakve vyskočila, začala řáditi a jako saň po hrobce lítala. Chtěla se i na Bohumila vrhnouti, ale kolo nesměla překročiti. To se opakovalo i příští noc a poslední noc měl Bohumil za úkol, aby si až princezna z rakve vyskočí sám do ní lehl a více ji tam nepustil. Jak hrozné divadlo spatřil poslední noc, nedá se vypověděti. Princezna řádila ještě více, trhala svůj oděv a všecko možné slibovala, jen aby ji do rakve pustil. Bohumil však vytrval a nedal se odstrašiti ani když na něj všichni umrlci cenili své holé dásně. Najednou odbije půlnoc, vše je na svém místě, princezna sedí u rakve a slzíc radostí děkuje Bohumilovi, že ji z pekelných pout vysvobodil. Když ráno král i královna viděli, jak princezna zdráva a krásná klečí u oltáře po boku Bohumilově, měli velikou radost a nezbylo jim nic jiného, než dáti jim požehnání na společnou cestu životem.

Dlužno podotknouti, že princ nezapomněl na stařečka, vyhledal ho a ptal se, jak se mu má odměniti a stařeček odpověděl: "Vezmi meč, přetni svou ženu a rozděl se se mnou". Kníže ulekl se tohoto ukrutenství, ale poněvadž chtěl dodržeti slovo, chtěl ženu přetnouti, když stařeček volá: "Nesekej, byla to zkouška, budeš-li dobře panovati" a zmizel. A skutečně Bohumil vládl spravedlivě a lidé měli zlaté časy.

O ohnivém draku

Růženka byla hodné děvčátko. Každému dělala jen radost. Vždy se usmívala. Na koho se podívala svýma krásnýma modrýma očima, zapomněl na všechno na světě, jen cítil štěstí a nevýslovné blaho. Kdo by se byl zlobil, musel se přestat zlobit, kdo by byl plakal, utišil by se a už se nermoutil. Růženku měli proto všichni rádi. Byla všem pravým dobrodiním pro svoji velikou dobrotu a čarovnou moc svého úsměvu. Pro Růženku by každý snesl modré s nebe, za ni by dýchal a do ohně skočil. Tak žili všichni pěkně, spokojeně a navzájem si pomáhali. Nebylo nesvárů mezi nimi. Zlí lidé poznali svých chyb a varovali se jich. Za to vše děkovali Růžence. Nazývali ji svým andělem strážným. Jednou však šla Růženka na návštěvu k svému strýčkovi a tetince. Šla lesní pěšinkou, když tu najednou uviděla před sebou hroznou díru. Vedla do skály a byla vchodem do obydlí strašného draka. Ten drak přiletěl teprve před několika dny a nikdo dosud o tom nevěděl. jinak by se Růženka nevydávala hroznému nebezpečí. Chcete vědět proč? A víte přece, jaký byl ten drak? Nevíte? To vám to musím povědět. Drak, který bydlil v lese ve skále, byl deset metrů dlouhý, tlamu měl tak velikou, že spolkl pár koní jako nic. Zuby byly jako meče a překousaly i železo. Když se rozzlobil, vyplázl ohnivý jazyk a chrlil ze sebe oheň. Po stranách narostla mu křídla. Kůže na jeho těle byla tak tvrdá, že nejostřejší šavle se od ní odrazila nebo zlomila. Drak vylezl z díry. Snad by Růženku sežral jako nějakou malinu, kdyby se byl nepodíval do jejích krásných očí. Růženka ho svýma očima odzbrojila. Ale přece drak ji chytil a zatáhl do svého doupěte do skály. Růženka musila drakovi posluhovati. Příštího dne povídal drak Růžence: "Teď poletím do vesnice, mám veliký hlad a sežeru na koho přijdu!" Růženka dala se do pláče: "Ty, že bys byl tak ošklivý a chtěl mi sežrat maminku, tatínka a třeba i jiné lidi? To nesmíš?" Při tom se pěkně na draka podívala. Drak zkrotl jako beránek. Spokojil se s párem koní. Růženku propustil a na její prosby odletěl zase pryč. Tak Růženka osvobodila kraj od hrozného draka.