Dva poklady

Hodně dávno už je tomu, kdy žil jeden tuze bohatý král a ten byl skutečně nejbohatším člověkem na celé zemi. Měl tolik peněz, že by si za ně mohl koupit celý, ale celý svět a ještě by mu bývalo zůstalo dvakráte tolik zlatých a stříbrných peněz nemluvě ani o značném množství pokladů, že ani nevěděl, mnoho-li toho má.

Kolem jeho nádherného zámku stály vysoké i široké budovy, v nichž byly jen rozlehlé místnosti k ukládání zlatých dukátů, velikánské hromady stříbrných peněz kupily se tam na zemi zrovna jako obilí na sýpkách, stály tam velikánské okované truhly, ve kterých bylo vrchovatě drahocenných perel každé velikosti, jinde zase jako hrachu bylo nasypáno zářících diamantů až oči přecházely, v jiných truhlicích zase bylo plno ohnivých granátů, smaragdů, rubínů, opálů, ametystů a jiných roztodivných drahých kamenů, že ani ten přebohatý král, jemuž to všechno náleželo, nedoved jej pojmenovati. Však s tím také měl starostí dost a dost. Pouze na obranu svých pokladů musil vydržovati více vojska a také se někdy přihodilo, že se vojáci spolčili s lupiči, nabrali si pokladů, co jen mohli na zádech v pytlích unésti a za noci pak všichni utekli do jiné země, kde je nikdo nedostihl.
Ovšem při tak ohromném bohatství král nezchudl sebe většími krádežemi, ale zlobil se a hněval, že je na světě tolik nepoctivosti. Tu pak se uzavřel do svých komnat, nejedl, nepil, nespal, jen mrzoutil a tak opravdu ze svého bohatství měl někdy více zlosti a škody na zdraví nežli prospěchu a užitku.
Za městem, ve kterém sídlil tento bohatý král ve svém skvostném zámku, stála uprostřed ovocného sadu nevelká chaloupka, jejíž došková střecha byla stářím nakloněna, ale všude bylo čisto a celé okolí pěkně upraveno. Malá okénka se přívětivě leskla jako oči dobrého člověka, obílené zdi byly obrostlé révou a přes nevysoký laťkový plot u zahrádky rostly v létě vysoké slunečnice, které své hlavičky vždy jako děti po mamince celý den otáčely po sluníčku jak ono putovalo po nebi. Proto v zahrádce květinám a stromkům se dobře dařilo, že si jich hleděl starý chudobný sedláček, který zde přebýval se svým malým vnukem Jiříčkem, Jiříček posud ani do školy nechodil, ale protože měl tuze rád starého dědouška, ochotně a všude mu posloužil. Vodívali spolu na pastvu jedinou kravku „Stračenu“ a dvě kozičky. Když na počátku podzimu na polích po zlatém obilíčku zbyla strniska, tu dědeček s Jiříčkem zahnali tam bílé husy a usednouce někde na mez, aby dávali na husy pozor, povídali si a byli rádi na světě. Anebo se hošík brouzdal v nedalekém potůčku a stařeček uřezával vrbové proutí, z čehož doma pletl koše a prodával je bohatým panímámám, aby získal peněz na ošacení hošíka. Dědeček i jeho Jiřík byli oba zdraví, spokojeni, lépe jim chutnal krajíček chleba a mléko, nežli tam v královském hradu tomu nesmírnému královskému boháči nejvybranější lahůdky, kterými byl přesycen a stále mrzut jen své okolí a sám sebe týral bohatý a mocný král.
Potkali se jednou na silnici, mocný a nádherně oděný král, jedoucí na bujném vraníku, s jehož výše pohrdlivě shlížel na sedláčka vezoucího z pole na trakaři posečený jetel. Bosý, opálený Jiříček vesele cupital podél dědečka a švihal proutkem poskakujícího psíčka Voříška, který se náhle připletl mezi nohy králova koně a jak se tento bujně vzepjal, byl by málem Jiříčka porazil. Poděšený stařec uchopil hošíka do náručí, zvolal: „Pojď ke mně Jiříčku, drž se mne, ať nepřijdeš k úrazu! Co bych si počal bez tebe, který jsi mým drahým a jediným pokladem.“
„Jakým pokladem může býti takový klučík,“ posměšně řekl král. Na to stařec: „Takovým pokladem je můj vnuk, že až on vyroste a mne zkruší stáří, vyzlatí a ulehčí mně svou láskou konec života. Ale takovou lásku, která by se obětovala pro druhého, ty, králi za veškeré svoje poklady si nemůžeš koupiti, ta musí růsti ze srdce, kdežto tvé zlato studí. Já jsem bohatší tebe.“
Zvolna se sklopenou hlavou jel král do hradu, cítě pravdu starcových slov. Jeho poklad jej tížil, kdežto druhý starcův poklad dodával životu radosti a ceny.

Chytrý černoušek

Hodně daleko, ba daleko v cizí zemi – v Africe – žijí také lidé, ale protože tak slunce hodně pálí, jsou tamější obyvatelé černí jako kominíci, ale proto jejich maličké černé dětičky nejsou méně roztomilé.
Jsou ti maličtí černouškové čiperní a neposední, inu, jako malé dětičky na celém světě; také ony se ničeho nebojí a kominíkem teprve by je nikdo nepostrašil, když sami jsou černí od hlavy k patě jako malí kominíčkové. A jsou tam kloučkové tak kurážní, že se nebojí ani krokodýla, před kterým někdy i velký člověk ustrašeně se dává na útěk.
Byli dva takoví černí bratříčkové Jimbo a Bimbo a tuze rádi se koupali v moři. Sice je maminka varovala, aby toho nečinili, že se tam zdržují krokodýlové, to jsou ohromní ještěři s drsnou tvrdou kůží a tlamu s velikými ostrými zuby mají tak ohromnou, že mohou najednou polknouti i celého velkého člověka.
Ale bratříčci Jimbo a Bimbo byli neposluchové a kdykoliv jim bývalo příliš horko, již se máchali v moři, vymlouvajíce se ustrašené mamince, to že oni jen tak na kraji se ve vodě šplouchají a dále od břehu že nepůjdou, aby je žádný krokodýl nepolapil.
Ale krokodýlové nejsou nadarmo z ještěrčího rodu a všechny ještěrky jsou mrštné, hbité a lstivé. Tam na břehu, kde nedaleko bydlili ti rodiče se synky jménem Jimbo a Bimbo, zůstávala rodina krokodýlů – byl to takový veliký zubatý táta krokodýl – byla máma krokodýlice sice o něco menší, ale tlamu měla stejně velikou a zuby snad ještě špičatější. Nedávno se jim z vejce vylíhla malý krokodýl-dceruška a tehdy starý krokodýl řekl: „Měli bychom v rodině narození dcery hodně oslaviti a uchystati si nějakou tučnou pečeni, už dávno jsme si na žádné člověčině nepochutnali!“ „To je pravda,“ souhlasila paní krokodýlová, „ale kde a jak to honem opatřiti? Bílí lidé odjinud málokdy přijdou a pak se mají hodně na pozoru, stejně jako ti zdejší černoši, kteří mimo to nemají tak chutné masíčko jako běloši.“
„Inu, není-li právě nic jiného, i na černochu si možno pochutnati,“ mínil starý krokodýl.
„Ano, takhle na nějakém mladém dětském masíčku. Což kdybychom hleděli polapit Jimba nebo Bimba anebo ještě lépe oba společně? To by byla pochoutka. Snad by to nebylo tak těžké, černé klučíky polapit a spolknout je jako jahodu.“
„Což kluci snadno by se dali chytit, ale jejich mamka bedlivě je hlídá. Je to hloupé. Přál bych naší dcerušce takovou pochoutku,“ a paní krokodýlová při těch slovech plakala falešné slzy, když kvůli svému mláděti hodlala jinou lidskou maminku připraviti o její milované děti.
Zlým krokodýlům hnedle by se to bylo podařilo, ale že oba černí klučíci vyvázli životem,
bylo zásluhou chytrého Jimba. To bylo tak. –
Maminka s tatínkem nebyli doma a bratříčci rozběhli se k moři. „Nechoď tuze daleko,“ varoval straší hoch mladšího.
„Neměj strachu,“ odpovídal Bimbo, „vlezu jen tam na ten nedaleký zpuchřelý kmen, vykoupám nožičky a hned se vrátím“
Malý černoušek ovšem nemohl věděti, že tam ve vodě nebyl žádný zpuchřelý kmen, ale to že se tak proměnil táta krokodýl, aby hošíky napálil, neboť jakmile se naň Bimbo usadil, krokodýl plaval dále do moře.
Ale Jimbo si věděl rady – počal tak pronikavě a opravdově kničeti jako malé selátko a prasátka vůbec jsou krokodýlům nejmilejší pochoutkou. – „Snad se mně podaří i to čuně chytiti,“ řekl si hloupý krokodýl a plul zpátky ke břehu, kam se Bimbo čiperným skokem šťastně zachránil. Bratři se smáli a ošizení krokodýlové plakali, jak to praví krokodýlové dovedou.

Dědictví

V jednom království vládl starý král, který měl tři syny. Dva starší byli ctižádostiví a pyšní, nejmladší byl skromný a tichý. Tu jednou povolal je otec a řekl jim: „Byla mi dána moc, abych Vám na sklonku života splnil jedno přání. Vyslovte je a splní se“. Oba starší přáli si každý velké království, nejmladší však prosil za to, aby jej vždy lidi měli rádi. Řekl jim otec: „Pojedete všichni tři do světa na zkušenou a splní se Vám co jste si přáli“. Bohatě vyšňořeni starší princové jeli na koních, nejmladší Jiřík šel za nimi pěšky, skromně oděn. Na noc došel do krčmy, kde již jeho oba bratři hodovali a kde jej krčmářka hrubě odbyla, že více místa pro něj nemá. Jakmile se, ale Jiřík prosebně na krčmářku podíval, změkla tato a dala mu to nejlepší jídlo a nejlepší lože. A druhý den nepřijala od něj ani groše, ale darovala mu zázračnou láhev, ze které nápoj nikdy neubýval. Druhý den večer se opět všichni tři sešli v druhé krčmě, kde opět Jiřík za pouhý úsměv obdržel vše nejlepší, co jeho bratři museli draze zaplatit, a při odchodu dala mu hospodyně ubrousek, který na přání nejlepší krmě předkládal. Ve třetí krčmě vše se opakovalo a Jiřík dostal na památku třírohý klobouk, který při otočení napravo krásně hrál, nalevo však na všecky strany střílel. Čtvrtý den došli do cizího království, kde vládl král, jehož dcera svéhlavě odmítala všechny ženichy, kteří nesplnili její přání. Jiříkovi bratři jeli též na hrad a ucházeli se o ruku princezny. Poněvadž nesplnili ani oni přání princezny, byli uvrženi do vězení a ponecháni o hladu. Tu přišel Jiřík a prosil stráže, aby jej k bratřím pustli, ale byl odmítnut. Tu zatočil kloboukem do leva, střely poděsily stráž tak, že ho ihned vpustila. Ve vězení rozprostřel ubrousek a objednal hojnost jídel pro všechny, z bezedné láhve si všichni připíjeli a krásná hudba jim z kloboučku vyhrávala. Stráže běžely do hradu dát zprávu princezně, ta přispěchala sama podívat se na zvláštní vězně a jakmile Jiřík na ni pohlédl, zmizela její svéhlavost a ona se do Jiříka zamilovala. Král byl rád, že Jiřík je princ ze sousední říše. Vypravil osly k otci Jiříka s poselstvím, ale starý král mezi tím zemřel. A tak splnilo se Jiříkovo přání, že proto, že všichni lidé ho měli rádi, dostal tak báječné dary, kterými získal srdce a ruku princezny a království k tomu. Oba jeho bratři panovali v otcově království a tak i jejich přání se dědictvím splnilo.

Ptáček z ráje

Přiletěl jednou na svět skutečný rajský ptáček; ten byl tak nádherně krásný, uměl tak přelíbezně zpívati, že při jeho zpěvu byl by každý člověk chtěl samou blažeností zemříti.
Třpytící se peří rajského ptáka hrálo všemi duhovými barvami a dlouhá pera na ocásku byla střídavě zlatá i stříbrná. Na hlavince, jakoby vysokou korunku, měl chochol, jehož každé jednotlivé peříčko bylo nahoře ukončeno lesknoucím se diamantem. Krásný tento pták létal a zpíval nad královskou zahradou; spatřila jej z okna královského sídla mladičká princeznička a hned vyslovila přání, že toho líbezného zpěváčka musí dostati. – Ovšem, ale nebylo snadno polapiti ptáka, který létal rychleji nežli blesk a nedovolil nikomu, aby se k němu přiblížil. Marně starý král i královna vymlouvali dcerušce takové marné přání, neboť ona, protože byla umíněnou jedinačkou, se vyslovila, že toho krásného rajského zpěváčka míti musí a musí!
Dá se mysliti, jak mocný a bohatý král vynaložil veškeré úsilí, aby dceruščině přání vyhověl a královna zrovna tak; zdaleka široka svoláni myslivci a zkušení lapači ptáků, ale úsilí i těch nejobratnějších ptáčníků zůstávalo marné. Pohněvaná a vzdorovitá princeznička řekla: „Je to nějaký nehodný pták, nechce-li jíti ke mně, aby v královském zámku přebýval ve zlaté kleci, kde bych jej krmila jen cukrem a těmi nejdražšími lahůdkami.“
„Žádný pták netouží po zlaté kleci, každý je raději na svobodě, aby mohl létati vysoko k oblakům a ke slunéčku, “ odpověděl kterýsi starý, zkušený dvořan. A prastará chůva princezničky, která kdysi kolébala i jejího královského otce, když tento jako drobné nemluvňátko ležel ve stříbrné kolébce, stejně vykládala: „Kde by se rajskému ptáčkovi zalíbilo, tam by musilo býti právě tak krásně jako v samém ráji.“
„Nu, a jaké pak to tam je, v tom ráji?“ přála si zvěděti princeznička, lichotíc se k milé stařence.
„Ani nevím. Já jsem tam nebyla, ale povídá se, že tam na stromech rostou zlatá jablka.“
„A kdybychom u nás měli zlatá jablka, zůstal by u nás ten krásný ptáček?“ „Snad, ale nevím to jistě,“ odpovídala chůva. Nyní princeznička znovu naléhala na svého královského otce, aby nechal do zahrady nasázet stromů se zlatými jablky. Otázal se král moudrých lidí, a ti mu vysvětlili, že to jsou pomeranče a rostou i uzrávají na teplém Jihu.
Nechal král přivézti z Jihu pomerančové stromy, které musili zahradníci pěstovati v teplých skleníkách, protože jim zdejší chladné podnebí nesvědčilo. Denně vyhlížela nyní princeznička, jestli zlatý ptáček zaletí k zlatým jablkům, ale marně. –
Pomeranče rostly, sládly, ale rozmazlená princeznička nikomu nedopřála jejich lahodného ovoce a co sama pojísti nemohla, raději nechala zkaziti, nežli aby to rozdala chudým dětem, které toužebně pohlížely do královských zahrad skrze husté mřížoví.
„Jaká je to zlá a nepřející dívenka,“ mluvilo se o královské dcerušce a to si snad myslil i ten krásný rajský pták, neboť stále řidčeji létal kolem, již více nezpíval a také jeho skvostné peříčko jakoby nějak potemnělo.
Když jednou královna ve zlatém kočáře si vyjela na procházku, sloužící zapomněli ihned uzavříti mřížová vrata a do zámku vešlo chudé, osiřelé děvčátko. Nikým neviděno šlo a šlo až ke stromům se zlatými jablky. Dychtivě pohlížela hladová chuděrka vonné lákavé ovoce a již se shýbala pro pomeranč v trávě na zemi spadlý.
„Necháš toho!“ zle ji okřikla spěchající sem princeznička. S uslzenýma očima pohlédla na ni hladová sirota. I hnulo se cosi v srdéčku princezničky a ona za souhlasu chůvina dala cizí dívence plný klínek „zlatých jablíček“. A tu přihodil se zázrak. Sotva potěšena, chuděrka odešla, k princezničce se snesl rajský zlatý ptáček a zapěl: „Budeš-li vždycky tak dobrá i přející chudáčkům, zůstanu u tebe navždy!“ A tak se i stalo. –

Pták dam

Byl jednou jeden král a ten měl dvanáct dcer. I stalo se jednou, že princezny odešly jednou na procházku, ale již se nevrátily. V království nastal veliký smutek a zpráva o neštěstí se šířila do všech zemí. A tu došla také do daleké říše ke králi, který měl dvanáct synů. Princové byli hned plni odhodlání, že princezny vyhledají! Král zprvu nechtěl ani slyšet, ale nakonec jim vypravil loď, na níž ustanovil velitelem rytíře Roda, zkušeného námořníka.
Dlouho již jezdili po moři, když tu jednou vypukla taková bouře, že všichni na lodi museli nepřetržitě tři dni a tři noci pracovati a býti na stráži, aby loď zachránili. Když bylo po bouři, vysíleni, naráz usnuli, jen nejmladší princ nemohl usnouti. Rozhlíží se a tu vidí, že loď pluje kolem jakéhosi ostrova, kde na břehu pobíhá malý pejsek, kňučí a štěká.
Princ odvázal člun a přivesloval k ostrovu; chtěl pejska chytit, ale ten uskakoval a lákal prince dál a dál, až jej dovedl k nádhernému zámku. Před zámkem na lávce seděl muž – tak ošklivý, že princ se otřásl hrůzou. Ale pejsek, jakmile ohyzdu spatřil, proměnil se v krásnou princeznu; byli to jeden z princů-trolů a jeho dcera. Trol prince oslovil a bylo vidět, že o všem ví. Prozradil mu také hned, kde jsou ztracené princezny: „Jsou u mého pána, který má dvanáct hlav! Ty můžeš zůstati u nás a vzíti si mou dceru, ale dříve musíš zabíti trola, mého pána. Zkus, můžeš-li se ohnati jeho mečem!“ a podával princi ohromný meč. Princ jím ani nepohnul; ale když se třikrát napil z jakési lahve, mával mečem jako pírkem.
„Dobře“, řekl Trol. „Vrať se na loď. Zase zažijete velkou bouři. Až přejde a všichni znaveni budou spáti, vystup na břeh a jdi, až přijdeš do zámku, kde vlci, medvědi a lvi stojí na stráži – ale neboj se, neublíží ti! Uvnitř v zámku najdeš toho lupiče, jak spí a všech dvanáct princezen, které mu vískají hlavy. Rychle se přibliž a hlavy mu utni, jinak bude s tebou zle!“
Princ poděkoval, vzal meč a vrátil se na loď. Nikomu neřekl ani slova. Zase pluli dále a po čase se přihnala bouře. Vše bylo na vlas tak, jak Trol předpověděl. Když všichni usnuli, princ vystoupil, přišel k zámku, prošel strážemi, které se mu plazily k nohám a našel komnatu, kde spal starý Trol a ubohé princezny mu vískaly hlavy. – Princ jim dal znamení, aby se vzdálily a když se tichounce vytratily, rozpřáhl se a všech dvanáct hlav Trolovi uťal, až krev potokem tekla. Pak dojel zpět k lodi, vzbudil ostatní a vedl je na ostrov: viděli potok krve, zámek i mrtvého Trola a žasli… Trolovo tělo a hlavy naházeli do moře, podali rámě šťastným princeznám a všichni šli v průvodu zpátky na loď. Uprostřed zpáteční plavby princezny si vzpomněly, že na zámku nechaly své zlaté korunky. Ale nikdo se neměl k tomu, aby pro ně jel, jenom zase nejmladší královský syn. „Spusťte plachtoví a počkejte, až se vrátím!“ řekl. – Sotva však zmizel z dohledu, tu rytíř Rod, který byl nevěrný a chtěl získati nejmladší princeznu pro sebe, prohlásil, že čekati nebude – princ prý se jistě nevrátí! – A tak odpluli.
Mezitím nejmladší princ přišel zpět do zámku, nalezl korunky, naložil je na člun a tu vidí – loď nikde. Zarmoucen vrátil se do zámku, uzamkl se a ulehl na lůžko. Najednou začalo to v celém zámku praskati a lupati, zdi se chvěly v základech a bylo slyšeti hlas:
„Já jsem, princi, Veliký pták Dam,
pomohu, kde nezmůžeš nic sám!
Ale až se ráno probudíš, přines mi z komory čtyři tuny žita k snídani; dokud je nemám v sobě, nemohu nic podniknouti!“ Druhého dne ráno spatřil princ u svého lůžka obrovského ptáka. Honem přivlekl z komory snídani, pak mu zavěsil na jednu stranu krku skříň se zlatými korunkami, na druhou tolik zlata a stříbra, co by se to vyvážilo, a sám si sedl ptákovi na záda a pevně se chytil velkého pera v týle. Jen to vzduchem zafičelo a již byli u prince Trola. Ten měl radost!
Bohatě prince obdaroval a posadil ho do železného člunu. Řekl: „Člune, jeď!“ a člun se rozletěl jako šíp. – „Nestarej se o člun,“ volal za princem, „až dojedeš, obrať jej a řekni: ‚člune, jeď zase domů‘ a bude vše v pořádku!“
Princ dojel domů dávno před velkou lodí. Na břehu vyložil své poklady, obrátil člun a zavolal: „Člune, jeď zase domů“ a člun zmizel. Pak se převlékl do námořnických šatů a ubytoval se v chudé chatrči.
Konečně připlula loď. Bylo plno jásotu a radosti, jen nejmladší princezna byla smutná: bála se však pomsty rytíře Roda, proto mlčela. – Bylo den před svatbou, když vstoupil k princeznám muž v námořnické kajdě a nabízel ke koupi klenoty. Vyložil zboží, princezny na sebe pohlédly. „Máš snad něco lepšího?“ ptaly se. „Možná,“ řekl kramář a vyložil zlaté korunky. Tu poznaly princezny každá svou korunku, a ta nejmladší i svého prince: s jásotem mu vletěla do náručí.
Teď se vše vysvětlilo! Na rozkaz králův byl zrádný princ Rod ihned popraven a již nazítří se slavila svatba, které rovné nebylo – ve dvanácti královstvích se o ní mluvilo …

Dary lesní panny

Libor, už jako malý hoch, toužil být hodinářem. Zajímala jej všechna ta kolečka, péra a páky, které viděl v městě, v hodinářské dílně. Když dorostl, prosil otce, aby ho dal na učení k městskému hodináři, že se bude velmi snažit, aby z něho byl dobrý řemeslník. Otec mu vyhověl a Libor se brzy naučil všemu, co uměl sám mistr, a vyrobil mnoho krásných strojků. Ale toužil stále udělat ještě něco většího. – Když šel jednou městem, potkal na náměstí krásnou lesní pannu, která si vyšla z lesa na procházku. Měla dlouhé zlaté vlasy, které jí splývaly až k zemi a šla tak lehce, že to vypadalo, jakoby tančila. Přes svůj oblek z trávy a kapradí, přehodila si zelený hedvábný plášť a nohy obula do stříbrných střevíčků. Doufala, že teď vypadá jako vznešená dáma a že ji nikdo nepozná. Ale zapomněla, bláhová, že jí ve vlasech sedí malá, černá zmije a že celý průvod lesních zvířat doprovází ji až na náměstí. Podle toho všeho poznali lidé, kdo je to navštívil, někteří se křižovali, jiní se s křikem rozutekli po městě, aby přivedli ještě víc diváků. Ale nejhůře vyváděli kluci. Pískali a křičeli a mnoho jich počalo sbírat kamení. Libor potkal lesní pannu právě uprostřed náměstí. Zastavil se všecek užaslý, aby si ji mohl lépe prohlédnouti. Zdálo se, že lesní panna nevidí povykujících kluků, ani sběhu lidí. Dívala se s úsměvem na Libora a děkovala na jeho hlubokou poklonu. Hoch byl velmi nešťasten, že tak krásná paní je předmětem posměchu a urážek. Proto jí nabídl rámě a vyvedl ji z města. Na kraji lesa poděkovala mu lesní panna a pravila: „Znám tvoji touhu: rád bys udělal to, co se nepodařilo ještě žádnému z lidí. Ale buď klidný! Teď to uděláš!“ – Libor se vrátil domů rozrušen a pustil se hned do práce. Podařilo se mu vyrobit nádobu, ze které stisknutím knoflíku vytékala čistá, pitná voda. Byl to vynález, který znamenal veliké dobrodiní pro lidi. Budou nyní míti čistou vodu na dosah ruky a také všechny suché kraje na zeměkouli Libor zavodní. Ale když chtěl v rychlosti udělat druhou stejnou nádobu, viděl, že to už nedokáže. Byl z toho tuze něšťastný a první nádobu ve zlosti rozbil. Nějaký čas nemyslel na lesní pannu a pracoval v dílně jako dříve. Ale netrvalo t dlouho a posedla jej znovu touha vytvořit něco velikého. Tentokrát se mu podařilo vyrobit zvláštní kolečka, která, připnuta k lidským nohám, sama jezdila. Libor s radostí viděl, že nyní nebude člověk potřebovat žádného povozu, ale bude se sám na zemi pohybovat velkou rychlostí. Převedl svůj vynález před královským palácem a král si u něho objednal na tisíce takových koleček. Ale i tentokrát poznal Libor, že nevyrobí už ani jediné kolečko. Proklínal nyní svoji dovednost, která byla k užitku pouze jedinému člověku, kdežto on chtěl pomáhat všem lidem. Rozbil kolečka, jako před tím nádobu a zabýval se zase jenom hodinářstvím. Brzy na to se mu v noci zdálo, že potkal znovu lesní pannu. Poznal ji podle čtveráckého úsměvu, který ji pohrával na rudých rtech. „Proč ničíš to, co jsi udělal? Proč jsi tak bláhový?“ ptala se Libora. Chtěl odpovědít, že to nemá pro něho žádné ceny, ale lesní panna už zmizela. Druhý den pokusil se Libor o nový vynález. Udělal velikou zářící kouli, která se podobala malému slunci. Vycházelo z ní takové teplo a světlo, že se noc proměnila v den a zima v léto, tam, kde ohnivá koule právě zářila. Ale marně se Libor pokoušel vyrobit takových koulí více. Když poznal, že jeho námaha je opět marná, vzal kouli a zapálil s ní všechny nástroje ve své dílně, aby nemohl už pracovat a měl na vždy pokoj. – Když byla dílna v jednom plameni, stála před zoufalým hochem – lesní panna. „Udělala jsem z tebe největšího vynálezce všech dob!“ pravila vyčítavě. „Ale tím, že jsi zničil i poslední svoje dílo, přišel jsi též o schopnost tvořit geniální věci!“ „Chtěl jsem, aby z mých vynálezů mělo lidstvo užitek,“ řekl nešťastný Libor, „ale takto měly cenu jen pro mě!“ „Což nemohli jiní tvoje dílo rozmnožovati?“ ptala se lesní panna. Libor se div neskácel. Spěchal k dílně, aby zachránil alespoň ohnivou kouli, ale ta už zmizela v plamenech. Tak zůstal Libor jenom hodinářem a do smrti litoval toho, jak naložil s dary lesní panny.

Kraťánek

Dvěma chudým manželům, kteří už měli dětí jako smetí, narodila se ještě dvojčátka – kluci jako buci. Ale to nebyly obyčejné děti! Hned se postavili a že půjdou do světa. A šly. Po cestě si vzpomněli, že nejsou křtěny: „Tak já se budu jmenovat Kraťánek,“ povídá mladší. – „A já Král Lavring, “ prohlásil starší. Tak jeden druhého pokřtili a šli dále, až přišli k rozcestí. Tam se rozloučili: Král Lavring se dal na západ, Kraťánek na východ. „Přijdeš-li do velké tísně,“ řekl jeden druhému, „zavolej třikráte mé jméno a já přijdu!“ – My půjdeme s Kraťánkem.
Když chviličku šel, potkal babku, hrbatou a pokroucenou, která měla jenom jedno oko a ještě je v ruce držela. Kraťánek honem se přitočil a oko jí sebral. „Jéjej,“ křičela babka, „kam se podělo mé oko?“ – „Já je mám,“ zvolal Kraťánek – „co mi dáš, když ti je vrátím?“ – „Meč, který porubá každé vojsko – i to největší na světě!“ slibovala babka. – „To je málo,“ povídá Kraťánek, „přidej něco!“ – „Přidám loď, která pluje přes sladké i slané vody, přes hory a doly.“ – „Tak to sem dej,“ řekl Kraťánek, „ale ještě ti oko nevrátím, musíš dáti něco do třetice.“ Baba křičela a láteřila, nakonec však svolila: „Už nemám nic, ale naučím tě vařit pivo ze sta nákladů sladu najednou.“ – „Tak honem pověz, jak se to dělá,“ naléhal Kraťánek a babka pověděla. Pak teprve dostala své oko a mohla jít dále.
Ale Kraťánkovi se zachtělo vyzkoušeti lodičku. Strčil do ní jednu nohu – loďka byla hned větší. Strčil do ní druhou – a už byla zrovna tak veliká jako lodě, které plují po moři. Kraťánek poručil: „Ke královskému zámku!“ – Loďka vyrazila jako pták a letěla vzduchem, až před královským palácem zastavila. Lidé se sbíhali aby viděli, kdo to přijel, ale Kraťánek honem šups! z lodičky, ta hned se scvrkla, takže ji mohl do kapsy vstrčiti. A tak, když přišli blíže, viděli jenom malého otrhánka. Pan král ho přijal do služby a poslal do kuchyně, aby kuchaři donášel dříví a vodu. – Když Kraťánek vkročil do zámku, vidí, že všechno je potaženo černým suknem. „Co to znamená?“ ptal se kuchaře. – „Naše princezna je zaslíbená netvoru Trolovi, který si pro ni příští čtvrtek přijde. Rytíř Rod se sice zaručil, že Trola zabije, ale bůhví, svede-li to,“ bědoval kuchař. Kraťánek mlčel…
Přišel čtvrtek a rytíř Rod vyvedl ustrašenou princeznu k moři, kam si měl pro ni Trol přijíti. Sotva tam došli, nechal rytíř princeznu stát, honem vylezl na vysoký strom a schoval se mezi větvoví, jak jen se dalo. Mezitím vytratil se Kraťánek z kuchyně a pospíchal k mořskému břehu, co mu nohy stačily. Jen tam doběhl, blížil se Trol. Byl jako hora veliký a tlustý a měl pět hlav. Hned se na Kraťánka vyřítil se železnou tyčí, ale Kraťánek popadl meč, který dostal od babky a ťal po něm tak mocně, že všech pět hlav se kutálelo v písku. Princezna byla osvobozena a radostí nevěděla, co dělati. Děkovala vroucně Kraťánkovi a protože byl zápasem unaven, řekla mu: „Polož si hlavu na můj klín a odpočiň si chvilinku!“ – Stalo se a zatím, co Kraťánek spal, zavěsila mu princezna na hrdlo pod šaty zlatou stuhu.
Netrvalo dlouho a rytíř Rod slezl se stromu. Pohrozil princezně, že ji zavraždí, řekne-li jen slůvko tom, jak se věc doopravdy sběhla; pak ji odvedl na zámek, prohlásil se jejím osvoboditelem a pan král z vděčnosti hned kázal strojiti svatbu. – Kraťánek zatím se odebral na Trolovu loď, sebral zlata, stříbra, drahokamů, kolik mohl unésti, a vrátil se do zámku, kde vše dobře ukryl.
Při svatební hostině Kraťánek naléval vína a ukápl náhodou na talíř rytíře Roda. Ten se rozlítil, popadl Kraťánka, až se mu kajda rozlétla a hle! Zlatá stuha jako slunce zazářila mu na prsou. Princezna vykřikla: „Hamba, rytíři Rode, že tlučete mého pravého zachránce!“ – Rytíř Rod zle se kasal, ale král se zamračil a řekl: „Kdo ji zachránil, dovede to zajisté dokázati!“ – „Ovšem,“ zvolal rytíř Rod a přinesl Trolovy jazyky. Kraťánek neodpověděl, ale přivlékl všechny poklady, které sebral z Trolovy lodi. Pan král ho objal a prohlásil: „Kdo takovými klenoty se může prokázati, ten také zabil Trola! Jinde tak vzácných věcí není!“ – Hned se všechno změnilo: rytíře Roda hodili do dračí sluje za jeho zradu a Kraťánek se stal dědicem poloviny království a princezniným ženichem. Při zasnoubení svěřil mu král, že měl ještě jednu dceru, kterou vězní však pod mořem jiný obr Trol. – Kraťánek hned skočil do lodičky, z lodičky hup! do moře, a tam uvařil Trolovi a jeho lidem z jednoho sta lodních nákladů sladu tak silné pivo, že všichni mrtvi na zem se svalili.
Teď byla i druhá princezna otci navrácena a štěstím rozkvetla jako růžička. Jen jedno ji trápilo: že nemá Kraťánka za ženicha. A ten třikráte zavolal jméno svého dvojčátka a již tu byl Král Lavring. Princezně se zalíbil na první pohled, a tak se slavily dvě slavné svatby najednou a bylo hodování a bylo radování, že celé tři měsíce se lidé veselili a ani dětičky do školy nemusily. To byste taky rády, ne?