Pán a sluha

Jednou, bylo to před Vánoci, vracel se Mac Daniel mrazivou nocí z druhé vesnice, kde byl návštěvou. Byl to hezký mladý hoch, ale měl tu chybu, že si rád přihnul vína. Také dnes, v té zimě, klepal zuby a mručel: „Kéž bych tu měl pořádnou sklenku vína pro zahřátí!“
„Může se státi,“ ozvalo se vedle něho, a když se pootočil, spatřil malého pidimužíka v stříbrném a zlatém šatě, jak mu podává sklenici, větší než mužíček sám.
„Na zdraví!“ pravil Mac Daniel beze strachu, ačkoliv poznal, že mužíček jest skřítkem; jedním douškem vyprázdnil sklenici, která byla plná nejlepšího vína a dodal: „Na zaplacení máme času dost!“
„To zase ne,“ ozval se skřítek. „Napálit se nedám. Teď zaplať, jako poctivý člověk.“
Mac Daniel se smál: „Vždyť bych vás mohl strčit do kapsy!“ Ale v tom okamžiku mu přeběhl po zádech mráz, neboť mužík pravil hrozným hlasem: „Zaplatíš mi tím, že mně budeš sloužit sedm let a jeden den. A pojď hned se mnou!“
A šli; cestou necestou, přes hory a údolí, ploty a příkopy, močály a vřesoviska, až přišli k rozpadlé zřícenině. To už svítalo, a pidimužík poslal Mac Daniela domů. Dříve však mu nakázal, aby druhý den večer určitě sem k němu přišel, sice že bude zle!
Ustrašený hoch netroufal si neuposlechnouti, a tak, sotva nadešla noc, čekal na mužíka tam, kde se včera rozešli.
Ten se brzy objevil a hned poroučel, aby Mac Daniel osedlal dva koně – pro něho i pro sebe.
„Kde jsou koně, smím-li se ptáti?“ zvolal hoch. „Nevidím nic, než zříceninu a rašeliniště!“
„Nemluv zbytečně!“ bručel skřítek. „Vytáhni z rašeliniště dvě nejsilnější stébla sítiny a přines je sem.
Hoch učinil, jak mu pán nařídil a hleděl s úžasem, že si mužík dal stéblo mezi nohy , jakoby seděl na koni. A hned poroučel: „Vsedni také na koně!“
„Na koně, Vaše milosti?“ koktal hoch. „Nedělejte si ze mne blázny!“
„Neodmlouvej a dělej všecko po mně!“ poroučel skřítek a Mac Daniel tedy uposlechl. Pak zvolal skřítek třikrát tajemné slovo: „Borram, borram, borram!“ a Mac Daniel to opakoval po něm, a již místo sítin měli pod sebou překrásné ohnivé koně, kteří s nimi letěli o závod, až se zastavili před hezkým domem. Mužíček seskočil s koně, Mac Daniel též, mužíček mumlal divná zaříkávání a Mac Daniel to po něm opakoval; a již stáli u vrat domu a klíčovými dírkami vklouzli z jedné místnosti do druhé, až se ocitli ve sklepě, kde byly zásoby nejlepšího vína. Nedali se pobízeti a pili, až se hory zelenaly. Daniel byl v sedmém nebi: „Bude-li to pokaždé takové jako dnes, budu vám rád sloužiti každou noc!“ sliboval.
„Mlč a koukej na cestu,“ odsekl mužík a už to šlo opět klíčovými dírkami ven a na sítinách, proměněných v koně, zpět ke zřícenině.
Noc jako noc vyjížděli takto spolu a nebylo jediného vinného sklepa v celé zemi, kde by nebyli tajně popíjeli.
Jednoho večera nakázal skřítek hochovi, aby přinesl z rašeliniště tři stébla místo dvou: „Dnes potřebujeme tři koně,“ pravil, „snad přivezeme někoho s sebou domů!“
Mac Daniel byl zvyklý poslouchati bez odmluvy a tak se na nic neptal, vzal třetího koně za uzdu a jeli.
Zastavili daleko, před osamělým dvorcem odkud bylo slyšeti hudbu. Mužíček seskočil a povídá: „chci se oženiti, Mac Danieli, protože mi bude zítra tisíc let. Tady v domě je právě svatba, vezmu si tu nevěstu!“
Ohromený Mac Daniel chtěl něco zakoktati, ale mužíček už ho vlekl do síně, kde byla hostina a vyskočil s ním na silný trám u stropu.
U stolu seděl ženich s nevěstou, farář a všecko příbuzenstvo. Nevěsta právě kýchla. Ale nikdo jí neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“ Všichni si hleděli jídla. Mužík nahoře na trámu se ušklíbl a pravil Mac Danielovi: „Ať ještě dvakrát tak kýchne a je moje!“
V tom kýchla nevěsta podruhé, ale tak tiše, že ji nikdo krom těch dvou nahoře neslyšel, a tak jí zas nikdo neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“
Mac Danielovi bylo však najednou hezké nevěsty tuze líto, že má připadnouti takovému ošklivému tisíciletému skřítkovi, a tak když po třetí kýchla, zvolal ze všech sil s trámu dolů: „Pozdrav Pánbůh!“
Jak to dořekl, dostal takovou ránu, až se skutálel jako zralé jablko dolů na stůl mezi jídlo. Mužíček zaječel: „Vyháním tě ze svých služeb a to máš za odměnu!“ a zmizel.
Toť se ví, že se svatebčané hrozně ulekli, když se cizí člověk najednou po stole válel, ale když jim Mac Daniel vypověděl, co a jak se stalo, náramně mu děkovali a pan farář ještě jednou nevěstě i ženichovi požehnal.
Mac Daniel pak na svatbě tancoval, jedl a pil, až do bílého rána. Mužíčka už nikdy nespatřil.

Hrnečku, vař!

V jedné vesnici byla jedna chudá vdova a měla jednu dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou střechou, a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat, a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.
Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst: vařily si z nich kaši. Vzala hrnec do košíka a kus černého chleba a šla. V lese na pasece jen se červenalo jahodami a tak jahody sbírala až byl hrnek pěkně plný. Tu ji ale už přepadl hlad. Věděla o pěkném místečku u studánky nedaleko v lese. Vesele cupitala lesem, až studánku našla. Tu si k té studánce pěkně sedla, vyndala ze zástěrky chléb a chystala se obědvati. Bylo právě poledne. Bylo slyšeti zvoneček z jejich vesnice.
Kde se vzala, tu se stala nějaká stará žena, vypadala chudobně jako žebračka, stála před ní a přisedla na vedlejší balvan.
„Ach, má zlatá panenko!“ povídá ta žebračka, to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“
„I pročpak ne,“ řekla ta holka, „chcete-li, třeba celý: však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd.
„Zaplať pán Bůh! Má zlatá panenko, zaplať pán Bůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti také něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když jej doma postavíš na stůl a řekneš: „Hrnečku vař!“ navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš myslit, že už máš kaše dost, řekni: „Hrnečku, dost! Hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říci!“
Tu ji ten hrneček podala a najednou se zas ztratila, holka ani nevěděla kam.
„Hrnečku, vař!“ Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit.
Hned si obě sedly a s chutí jedly. Kaše jako mandle.
Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města.
Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprve v samý večer je prodala.
Stará doma se nemohla dočkat, už se jí taky chtělo jíst a měla zas na kaši chuť. Ale nevěděla to říkání. Začala na hrneček: „Tak prosím pěkně, trochu té kašičky!“ Hrneček nic. „Tak buď tak hodný, hrnečku, já už mám hlad, navař mi tu dobrou kašičku.“ Hrneček nic.
Přišla dcera a smála se jako hrdlička, když slyšela, jak matka tomu hrnečku domlouvá. Pak přisedla ke stolu a řekla: „Hrnečku, vař!“ a hrneček navařil zase té kaše, dobré jako ty mandle.
Protože, ale obě dobré srdce mely, pověděly to i druhým, stejně potřebným a holčička s ochotou navařila každému. To byl život! Ale holčička chovala hrneček pečlivě, aby nikdo k němu přístupu neměl.
Ale tu se stalo, že se zase ve městě opozdila. Vděčné sousedky jí totiž nanosily tolik vajec, že jich ani rozprodati nemohla.
A mezitím stará doma už hladem zkomírala. I vytáhla z úkrytu hrneček, postavila na stůl a řekla, jak si dobře odposlouchala: Hrnečku vař! A v hrnečku začala se hned kaše vařit a sotva se stará otočila, byl už plný.
„Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít,“ povídá si stará a jde do komory.
Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: Kaše valila se proudem z hrnečku na stůl, se stolu na lavici a s lavice na zem. Přiskočila a přikryla hrneček miskou, myslila, že tím kaši zastaví. Zapomněla docela, jaké je to druhé říkání. Ale miska spadla na zem, roztloukla se a kaše hrnula se neustále jako povodeň.
Už jí bylo v sednici tolik, že stará odtud musela do síně utéci. Tu lomila rukama a bědovala: „Ach, ta nešťastná holka, co to přinesla: já jsem si hned pomyslila, že to nebude pro nic dobrého!“
Za chvilku tekla kaše ze sedničky přes práh do síně, čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo.
Stará křičela: „Hrnečku, nevař, už je kaše moc!“ Ale marně! Nevěděla už kudy kam a vylezla v ouzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka přinesla. Zatím ale bylo kaše pořád víc a víc a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves. Marně sousedé nabírali ji do necek, hrnků a kádí, škopků, ale kaše přibývalo. Valila se proudem po návsi na silnici, hustá kaše bublala a bleptala a Bůh ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí mladá nevrátila a nekřikla: „Hrnečku dost!“ Ale kaše se zatím valila návsí na silnici až k hlubokému úvozu, kde chladla a tuhla. Bylo jí takový kopec, že sedláci, když tudy jeli na večer z roboty domů, už nemohli nikterak projeti a museli sezvati celé blízké vesnice, aby jim pomohli se prokousat tou dobrou kaší na druhou stranu.

Osel a zloděj

Pohádka, kterou vám nyní budu vyprávěti, ukazuje, jak lehce mohou dva chytří darebové napáliti lehkověrného dobráka. Nevěřte proto hned každému, usuzujte nejdříve, je-li pravda, co vám kdo povídá, a můžete-li, přesvědčte se!
Bylo to jednoho horkého dne, daleko za mořem, v arabském městě. Ulice byly liduprázdné, protože slunce nemilosrdně pálilo a všichni obyvatelé seděli raději doma, v příjemném chládku a pili studené limonády. Ale tamhle od brány přece někdo kráčí! Je to oslař, všecek zabrán do přemýšlení. Jde pomalu, nevidí, neslyší, svého osla pomalu táhne za sebou...
Z malé uličky pozorovali ho dva zloději, kteří tu kolem slídili, kde by se co dalo vzíti. Sotva první z nich uviděl oslaře, pošeptal druhému: „Dej si pozor, jak snadno dostanu osla! Jenom ho rychle popadni a běž s ním z města. Za branami se sejdeme.“ – „A jak to provedeš?“ ptal se druhý nedůvěřivě. „Vždyť oslař strhne hrozný křik, lidé se seběhnou a nabijí nám, co se do nás vejde!“ – Neměj starosti, smál se první zloděj, „udělám to tak, že nebude mít ani zdání, že má osla pryč.“
Po těch slovech se tiše odplížil, vyvlékl osla z ohlávky a předal ho kamarádu, sám pak rychle do ohlávky vklouzl a dal se tiše vésti, dokud druhý zloděj nezmizel se zvířetem z dohledu.
Sotva se tak stalo, začal se vzpírati a trhati provazem. Udivený oslař se ohlédl, aby se podíval, co to tak nenadále do jeho ušáka vjelo a zůstal jako zkamenělý: na místo osla táhnul – člověka! „Kdo jsi?“ zakoktal. – „Jsem tvůj osel, který díky matčinu slitování stal se opět tím, čím býval dříve – totiž člověkem!“ – A hned vypravoval oněmělému oslaři povídačku, kterou si k jeho oklamání vymyslel.
„Byl jsem v mládí velkým ničemou a často jsem celé noci nepřicházel domů. Moje matka, chudá vdova, často mne napomínala, ale já jsem se jí jen vysmíval. A tu jednou, když jsem se zase vracel domů, rozlobila se na mne více než jindy a svolávala všechny zlé duchy, aby mne potrestali. Dříve ještě než svoji kletbu dokončila, proměnil jsem se v osla. Vyhnali mne z domu a od té doby jsem byl ve tvých službách. Dnes, jak se zdá, prosila maminka duchy, aby se mne kletbu sňali, neboť – jak vidíš – stal jsem se opět člověkem.“
Když zloděj domluvil, vyvlékl se hbitě z ohlávky a klidně odešel. Okradený oslař stále ještě stál, neschopen slova, všecek se chvěje při pomyšlení, že nakládal tolik let s člověkem jako s němou tváří. Také jeho žena, která ho doma přivítala spoustou výčitek, když se vrátil bez osla, ustala hned, jakmile jí muž vyprávěl podivnou příhodu. Také ona litovala, že často ušáka o potravu šidila a příliš naň nakládala. Teď jej prosila v duchu za odpuštění a dávala hojné almužny žebrákům, aby svou vinu napravila. – Její muž hleděl se obejíti nějaký čas bez osla, ale nešlo to. Vypravil se tedy opět jednou z rána na trh, aby si nějakého opatřil.
Chodil, prohlížel, žádné zvíře se mu nehodilo. Až tu vidí pěkného, statného ušáka. Již se chtěl zeptati na cenu, když mu slova leknutím uvázla v hrdle: poznal svého starého osla, který mu tolik let sloužil!
Rychle si vybral jiného, zaplatil a odváděl jej z trhu. Ještě však než odešel, přitočil se k svému bývalému ušákovi, a pošeptal mu do ucha: „No ty jsi mi pěkný ničema, darebáku jeden! To jsi se nemohl polepšit, když ti už maminka znovu vyprosila lidskou podobu? – Kdepak! To jsi zase chodil domů až ráno a duchové tě opět proměnili v osla, viď! Ale to ti povídám: ani mne nenapadne, abych si tě koupil!“ – a důstojně odcházel z trhu.

Hrdinný Jirka

Nedaleko rozsáhlých lesů žil drvoštěp se svým malým synkem Jirkou. Chaloupka a malé políčko stačilo jim úplně ke štěstí, neboť láska panovala mezi nimi a Jirka by byl pro svého zlatého tatíčka skočil třeba do ohně. A tu najednou přišlo neštěstí. Za tmavé noci kdosi zabouchal na dveře a otec Jirkův otevřev, nemálo se ulekl. Ozbrojení lupiči jej chytili, spoutali a celou chaloupku vydrancovali. Jirka tak, tak, že v pološeru unikl těmto vrahům a schoval se do křoví. Za chvíli odváděli již jeho drahého tatíčka, který úpěnlivě za smilování prosil, že má ještě malého synka, ale marno všechno. „Potřebujeme tě, abys pracoval v podzemní skrýši,“ toto a hrubé nadávky byly mu odpovědí. Jirka poznal, že nesmí se prozradit a umínil si, že tatíčka svého vysvobodí. I plížil se v skrytu za zbojníky, kteří zmizeli v hloubi lesa. I chodil Jirka lesem několik dnů, až potkal stařičkého poustevníka, kterému se svěřil se svým žalem. „Ubohý hochu, navrať se k lidem, snad se tě někdo ujme, věř, že nikomu ještě nepodařilo se uniknout z rukou těchto lupičů a ty sám bys o život přijít mohl. Avšak máš-li upřímně rád svého otce, pokus se tedy o jeho vysvobození,“ pravil poustevník a naložil Jirkovi jídla na několik dnů. Dále bloudil Jirka a utrmácený dostal se k lesní mýtině. Tu uzřel známou zlodějskou rotu, jak chystá se na lup. Odešli, jen jediný zůstal u vysoké skály na hlídce. „Aha, jejich sídlo,“ pomyslil si Jirka, „tam zavřen jest můj tatíček.“ Tu otevřely se dveře ve skále, stará baba přinášela hlídajícímu zbojníkovi jídlo a prosila, aby chvilenku se mohla vydýchati, že mu za to víno přinese. „Zavřeš, čarodějnice, až přineseš víno!“ zahřměl hlídač. I přiblížil se Jirka ke skále a že bylo šero, nepozorovaně proklouzl kolem baby dovnitř. Za chvíli vracela se baba a Jirka hup, babě přímo na hlavu. Tato leknutím se svalila, Jirka rychle obalil ji hlavu halenou, aby nemohla křičet a vešel do skály. Nalezl tatíčka spoutaného, rychle pouta přeřízl a táhl ho k východu. Drvoštěp nevěděl, zda to sen, či skutečnost, ale pochopil Jirkovu hrdinnost a v tichosti oba dostali se ze skrýše, neboť zatím se již setmělo. Radostně pak pospíchali oba k domovu. Druhý den Jirka přivedl ke skrýši vojáky, loupežníci byli schytáni a lidé měli od nich pokoj. Jirka v lásce, svornosti a spokojenosti žil se svým drahým tatíčkem ještě mnoho let.

Dům v lese

Na pokraji velkého lesa, v prosté chaloupce, žil chudý drvoštěp se ženou a třemi dcerami. Jednoho dne řekl své ženě: „Mám tolik práce, že nebudu moci ani přijít domů k obědu. Ať mi naše nejstarší přinese jídlo do lesa! Aby našla dobře ke mně cestu, vezmu s sebou pytlík prosa a posypu jím místa, kudy má jíti.“ – Skutečně učinil, jak řekl, ale když v poledne nejstarší dcerka vyšla za ním s obědem do lesa, nespatřila na zemi ani zrnéčka. Lesní ptáčkové všechno sezobali. Zabloudila a chodila lesem tak dlouho, až se setmělo a pomalu nastala noc. Najednou spatřilo děvče světélko. Šlo za ním a přišlo k pěknému lesnímu domku. Zaklepalo. Ozvalo se: „Dále!“ Dívka tedy vstoupila a uviděla starého muže s vousem až po kolena, sedícího za stolem; ve světnici byla také tři zvířata: kohoutek, kuřátko a kravička Stračena. Když zbloudilá poutnice prosila o nocleh, obrátil se muž ke zvířátkům s otázkou:
„Poraďte, přátelé přezlatí:
mám ji tu přes noc nechati?“
Zvířátka řekla: „Plak!“ – což patrně znamenalo „Ano!“, protože stařeček vybídl na to dívku, aby odložila šátek i koš a odešla do kuchyně vařit večeři. Dívka připravila večeři, donesla na stůl a večeřela se stařečkem. Po jídle se tázala, kde si může ulehnouti? A zvířátka, kterým nedala ničeho pojísti, sborem odpověděla:
„Sama jedla´s, sama pila´s,
pranic na nás nemyslila´s;
na nocleh se neptej již,
kde spát budeš, uvidíš!“
Stařec však ukázal dívce komůrku, kde byla dvě lůžka. Dívka si lehla a rázem usnula. Za okamžik se stařec vrátil. Díval se na spící dívčinu, potřásl hlavou, potom však otevřel padací dveře a dívka se propadla do sklepa.
Zatím se drvoštěp vrátil do chaloupky a huboval ženu, že jej nechala celý den o hladu. „Ale vždyť šla za tebou nestarší dcera! To jistě chudinka zabloudila a vrátí se ráno, až se rozední!“ – Pošli tedy zítra s obědem prostřední dcerku,“ nařídil otec. „Označím cestu čočkou, ta je větší a bude ji lépe viděti.“ Stalo se. Druhý den v poledne šla druhá dcera za otcem, ale také zabloudila, neboť po čočce nebylo ani památky – ptáci ji do posledního zrnka sezobali. Bloudila lesem až do noci a právě tak jako její starší sestra našla nakonec starcovu chaloupku. Prosila o nocleh, a když uvařila večeři při čemž rovněž na zvířátka zapomněla, odešla do komůrky spát a starý muž ji spustil padacími dveřmi do sklepa. – Nyní nastal v drvoštěpově chatrči pláč a nářek. Matka nechtěla nejmladší dceru živou mocí pustiti do lesa, ale otec odporoval: „Nasypu jí na cestu hrachu, a uvidíš, že mne bez pohromy najde.“ – Vydalo se tedy děvčátko za otcem, ale hráškové stopy nikde nespatřilo – lesní holubi ji vyzobali. Zabloudilo a octlo se v noci v starcově chaloupce, jako předtím její sestry. Dostalo nocleh a šlo uvařiti do kuchyně večeři. Dříve však, než se dalo do jídla, přineslo kohoutkovi a kuřeti ječmene, kravičce Stračce plnou náruč vonícího sena, a pak si teprve sedlo ke stolu. Když bylo po večeři, donesla dívka ještě zvířátkům na noc plný džber čerstvé vody. Zvířátka na ni vlídně pohlédla a pravila:
„S námi jedla´s, s námi pila´s,
všechny dobře obsloužila´s;
zlomena je temná moc –
přejeme ti dobrou noc!“
„Dobrou noc, milá zvířátka,“ řekla dívčina. Odešla do komůrky, povlékla čistě peřiny a když byla hotova, vešel stařeček. Položil se do jedné postele a usnul, zatím co dívka se ještě modlila. Za chvíli usnula v druhé posteli tak tvrdě, jako by ji hodil do vody. O půlnoci nastal v celém domě hrozný rámus. Dívka se strachem schovala pod peřinu; ale když za nedlouho všechno utichlo, obrátila se a spala dále. Probudila se až ráno. Ale jaký div? Ležela v překrásné komnatě, na lůžku ze slonové kosti; na stoličce byly položeny zlatem tkané šaty a perlami vyšívané pantoflíčky. U lůžka stál krásný mladý princ a usmíval se: „Vstávej, nevěsto moje! Tvoje zlaté srdéčko, které i na zvířátka v dobrém myslelo, zbavilo zlého kouzla mne i mé tři věrné dvořany. Není tu již starce, ani kohoutka, kuřete a kravičky. Jsme vysvobozeni a místo lesní chaloupky mám zase svůj královský palác, kde zůstaneš nyní se mnou, jako moje choť.“ Dívka myslela, že stále sní, ale když přijeli její rodiče, pro které princ poslal, a když spatřila všude plno dvořanů a služebnictva, kteří se jí klaněli, musela uvěřiti. Jenom se ještě tázala, kde jsou její sestry? – „Poslal jsem je k uhlíři do služby,“ řekl vážně její ženich. „Aby mohly býti šťastny, musejí se naučit myslet nejen na sebe, ale i na jiné. Až se polepší, vezmeme je k sobě.“ – A při tom zůstalo.

Havířova dceruška

Byl jednou jeden starý havíř, který měl velmi moudrou dcerušku. Oba žili v chudobě, poněvadž havíř mnoho nevydělal. Jednoho dne při kopání narazil havíř na něco tvrdého a když pořádně zabral, vyvalil se ze země veliký zlatý hmoždíř. Plný radosti ukryl svůj nález a spěchal domů, kde svoji dcerce zlatý hmoždíř ukázal a pravil: „Jako dar donesu zlatý hmoždíř našemu králi a jistě se mi hojně odmění.“ Ale moudrá dcerka varovala otce řknouc: „Nedávej hmoždíře králi, tatíčku, nebo vzpomene si, a i zlatou paličku na Tobě bude chtít“. Ale otec usmál se obavě dítěte, hmoždíř zabalil a spěchal do sídelního města do královského zámku. Předvedli jej před krále, rozbalil hmoždíř a když zlato zasvítilo, zaradoval se král nad vzácným darem a chtěl havíře štědře dukáty odměnit, ale v tom se zarazil a vykřikl: „Ha šejdíři, chceš připravit mě o moje právo, nebo vše, co v zemi se najde, jest královo a jak vidím, k hmoždíři schází zlatá palička, kterou sis ponechal. Okamžitě se vrať domů a paličku přines!“ Marně ujišťoval havíř, že paličky s hmoždířem nenašel, král mu nevěřil a nechal ho vsaditi do žaláře do hluboké věže. Druhý den vyjel si král na procházku a tu v myšlenkách jel kolem hladomorny, odkud zaznívalo k němu úpění a pláč uvězněných. Rozpoznal mezi hlasy známý hlas havířův, který v pláči stále volal: „ Proč, běda mě, proč neuposlechl jsem své moudré dcery!“ Král se vrátil do hradu a nechal znovu převést havíře a tázal s jej, proč svoji dceru nazývá moudrou. I řekl havíř: „Mé dítě mě varovalo, abych k tobě králi nejezdil a hmoždíř ti nedával a pravilo, že i paličku zlatou na mě budeš chtít a vše se do slova splnilo.“ I řekl král pohnut: „Hleď brachu, jdi domů a pošli mi do hradu svoji moudrou dcerku. Je-li tak chytrá, jak pravíš, musí přijít do hradu ale ne pěšky ani jezdecky, ani v oděvu, ani bez šatů. Splní-li to a je-li sličná, učiním ji královnou. Nesplní-li co žádám a je šeredná, uvrhnu ji i s tebou zpět do hladomorny.“ Smutný šel havíř domů a vyprávěl vše dcerce. Moudrá dcerka však pravila: „Buď klidný, tatíčku, vysvobodím tě a stanu se královnou. Se soumrakem pojedu ke králi.“ Běžela k rybáři, vypůjčila si síť, svlékla oděv a zahalila se do ni. Vyvedla z chlívka kozu, jednou nohou sedla si na ni, druhou nohou vedle poskakovala a tak dostavila se před krále. Král vida sličné děvčátko zabalené v síti a hopkující na koze, skočil s trůnu a řekl: „Ty jsi nejchytřejší žena mého království a budeš královnou této říše.“ A tak moudrá dívka zachránila svého otce, stala se moudrou královnou a kraluje šťastně snad dodnes.

Boháč a chudák

Žili dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý chudák. První měl pole, louky a velký statek, druhý jen bídnou chalupu. Živil se tím, že za jídlo sloužil bohatému a šťastnému bratru. Jednou tak sedí na boháčově poli a hlídá snopy. Najednou spatří bílou krásnou ženu, jak sbírá po poli klásky a zastrkává je do snopů. Neviděla ho, protože byl schován za kupou. Když se na ni dost vynadíval, najednou vyskočil a chytil ji za ruku: „Kdo jsi a co tu hledáš?“ – „Jsem Štěstí tvého bratra,“ odpovědělo zjevení, „sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice!“ I zamyslil se chudák a pak se zeptal: „A prosím tě, kdepak je moje štěstí?“ – „Na východě,“ řekla bílá paní a zmizela.
Od té doby neměl chudý bratr stání, až konečně jednoho dne se sebral a že půjde hledat do světa svoje štěstí. Sotva otevřel dveře, vyskočila ze zápecí Bída, která u něj byla domovem, dala se do pláče a prosila, aby ji vzal s sebou. Muž povídá: „Jsi slabá, moje milá, a cesta je daleká a namáhavá, nedošla bys. Ale víš ty co? Mám u sebe prázdnou lahvičku. Můžeš-li se tak umenšiti, abys se do ní vešla, vlez dovnitř a já tě ponesu.“ Bída se scvrkala, scvrkala, až vlezla do lahvičky, a chudák ji rychle zazátkoval a ještě hrdlo pevně zavázal. Když potom cestou přišel k jednomu močálu, ponořil láhev hluboko pod trávu a mech do bahnité půdy, takže ji nikdo, kdo o ní tak dobře nevěděl, jako on sám, nemohl najíti a Bída bez pomoci teprve utéci nemohla. – Tak se jí zbavil. Nyní šel už veseleji svou cestou, až přišel do velkého východního města a dal se do služeb jednoho pána, jemuž měl kopat sklepy. „Platit ti nebudu,“ řekl mu onen pán, ale vše, co při práci najdeš, bude tvé.“
Muž kopal a kopal, a najednou vyhrábl ze země hroudu zlata. Podle úmluvy náležela jemu, ale on dal svému pánovi polovic. Kopal dále, a za nějaký čas přišel na okované dveře, za nimiž ležel prastarý podzemní sklep, plný nesmírného bohatství v zlatu i drahých kamenech. Z jedné skříně, která tam v koutku stála, ozýval se hlásek: „Otevři, pane můj, osvoboď mne!“ – Chudák otevřel a co vidí? Krásná panna, všecka bílá, vyskočila a uklání se mu: „Jsem tvoje štěstí, které jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou a tvou rodinou.“ Po těch slovech zmizela.
Chudý muž myslel, že se mu to zdálo, ale bohatství leželo tu před ním, a to již bylo kus štěstí. Všechno si mohl ponechati, ale on se opět se svým pánem na polovic rozdělil. Přes to se najednou stal obrovským boháčem, a jeho jmění se den ode dne množilo, neboť štěstí mu přálo. Mnoho se o tom po městě povídalo, ale nikdo mu nezáviděl, protože činil dobro a žádného prosebníka od svých dveří s prázdným neodehnal.
Jednoho dne, spěchaje někam ulicí, potkal svého bratra, u něhož dříve na statku sloužíval, a který sem přijel za obchodem. Srdečně ho uvítal, pozval ho k sobě a těšil se z jeho údivu. Nic mu nezatajil. Pověděl mu, jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak vyšel do světa, aby našel svoje, jak vzal i Bídu s sebou, a jak a kde se jí zbavil. Bohatě bratra pohostil, dal mu ještě peníze na cestu a mnoho krásných darů pro ženu a děti. Déle ho nezdržoval, neboť bratr stále spěchal, že prý už musí odjeti. Proto se s ním bratrsky rozloučil a boháč odjel.
Ale nebylo mu veselo, protože svému bratru, bývalému chudákovi, nyní zámožnému a šťastnému člověku, jeho štěstí tuze záviděl. Cestou neustále přemýšlel, jak by ho mohl opět uvrhnout do bídy. Najednou se rozhlédne a vidí, že jede právě kolem bažinaté louky, do níž jeho bratr svou Bídu zahrabal. I nelenil, sestoupil z vozu, brodil se vodou a bahnem a tak dlouho hledal, až lahvičku našel a hned také otevřel.
V okamžiku vyskočila Bída ven, rostla mu před očima, tančila radostně kolem něho, nakonec vrhla se mu kolem krku, líbala ho a vroucně mu děkovala za vysvobození. „Nikdy ti toho nezapomenu,“ volala, „z vděčnosti u tebe nyní navždy zůstanu a neopustím tebe ani tvoji rodinu až do smrti!“ Závistivý boháč zbledl. Toho se nenadál! Nadarmo se vymlouval, vakrucoval, posílal Bídu k dřívějšímu pánu. Nedala se nikterak odbýti a dávala si dobrý pozor, aby ji nemohl prodati nebo darovati někomu jinému, či snad dokonce zakopati nebo utopiti. Byla mu neustále v patách. Však už brzy měl pocítiti její přítomnost. Ještě daleko od domova přepadli ho loupežníci, pobrali mu všechno zboží i všechny peníze, které měl u sebe. Žebral tedy cestou a tak se dostal domů. Ale co spatřil? Statek mu vyhořel a povodeň zničila všecku úrodu. Ze všeho krásného majetku nezůstalo zlému a závistivému boháči nic, než Bída.