O zlatém prasátku

Nikde nikdo nikdy neslyšel ani nezvěděl, odkud přišlo na zem to roztomilé zlaté prasátko.
Kde se vzalo tu se vzalo, bylo tady a dost! A že bylo hezounké, řekl každý, kdo je uviděl. Mělo růžový rypáček, veselá černá očka a takový žertovný tenký ocásek, jeho každá měkká štětinka byla z ryzího zlata a když veselé zlaté prasátko pobíhalo na slunéčku, všecko se na něm lesklo a třpytilo až oči přecházely. K radosti malých dětí a na podiv lidem běhalo zlaté prasátko po světě a všude si oněm povídali, že kam ono přiběhne, přinese prý tam jen samé štěstí a radost.
Snad to bylo pravdou, snad nikoli, ono je na světě mnoho věcí, které nikdo nevyzkoumá. Ono to mezi lidmi není jako v pohádce, kde bývají kouzla a čáry, kde zvířátka mluví a rybky zpívají a zlí draci unášejí spanilé princezny.
Byla škoda, že tohle naše zlaté prasátko neumělo mluvit, ač přiběhlo ze země pohádek a zvědaví lidé moc a moc se ho na všecko možné vyptávali. Na všecko vyptávání jen krčil rypáček, vyvalovalo očička a kroutilo ocáskem.
A poněvadž mezi lidmi byli také někteří lidé nehodní, ti si pomyslili: Hola! Zlaté prasátko mluviti neumí, tedy na nás nepoví, utrhneme-li mu nějakou tu štětinku, která jistě má cenu ryzího zlata a za hodně peněz to prodáme.“ – Jak řekli, učinili.
Když k nim zlaté prasátko přiběhlo, činili, jako by jej chtěli pohladit po zádičkách, a zatím mu lstivě vyrvali nějakou tu zlatou štětinku. Prasátko zakvičelo, dalo se na útěk a již nikdy k takovému zlému člověku nepřiběhlo, ale také on z toho nic neměl, neboť se každá taková vytrhnutá štětinka změnila ve štětinu obyčejnou, která se hodila leda do smetí. Byli však také lidé, kteří si mysleli, že by zbohatli, kdyby měli celé zlaté prasátko. Proto jeden takový chytrý šibal zlaté prasátko chytil a tajně je v chlívku uvěznil.
Myslil si, že se mu snad podaří tajně je prodati za hodně peněz a nekoupí-li je nikdo, tož čuníka dobře vykrmí a co bude dále, to se pak uvidí, jaterničky, ovar, jelítka a škvarky ze zlatého prasátka budu asi chutnat znamenitě.
Takto přemýšlelo více lidí darebných, ale žádný z nich se druhému nepřiznal, že hned druhého dne milé zlaté prasátko nepochopitelně zmizelo z pevně uzavřeného chlívku i ze dvora a nebylo po něm vidu ani slechu. Však to nebylo nadarmo očarované zlaté prasátko.
Jednu byla velká zima a z vesnice starý dědeček si vyšel do lesa, aby si tam nalámal něco suchého klestí. Jak se tak namáhavě belhal přes pole, uviděl jak se nedaleko ve sněhu cosi zatřpytilo. Myslil, dědoušek, to že sluníčko sníh pozlacuje, ale když se blíže podíval, tuze se podivil: ono to k němu běželo malé zlaté prasátko.
„Chudáčku,“ řekl mu dědeček, „jistě tě v takovém mrazu zebou nožičky, pojď sem ke mně, donesu tě do mé chaloupky a tam se ohřeješ.“ Když k němu prasátko doběhlo, ukryl je pod svým kožíškem a spěchal k domovu. V chudobné chaloupce nebylo chlívka a dědoušek dal zlaté prasátko do komory a znovu se chystal jíti do lesa pro palivo. Ale jak se podivil, když na prahu chaloupky spatřil velikou hromadu suchého dříví. Zůstal doma a když si uvařil polévku, také prasátku donesl. Jedlo a když dědeček odnášel prázdnou mísu, nalezl v ní zlatý dukát. To se denně opakovalo.
Poctivému starci ani nenapadlo, aby prasátko prodal nebo mu vytrhl jedinou štětinku. Zlaté dukátky pěkně schraňoval a těšil se, že až bude štědrý večer, koupí si teplé boty a nový kožich.
Měl radost, když si to o štědrý den koupil a nemoha usnouti, velice se podivil, slyšel rozmlouvati oknem komory zavřené tam prasátko se zvířátky, která se zde sešla. Dědeček věděl, že v posvátnou noc Narození Páně jednou za rok zrovna o půlnoci zvířátka mohou mluvit a tak zaslechl, jak zajíček, veverka, srneček a jelen přemlouvali prasátko, aby uteklo. Neučinilo tak, ale druhého dne se bohatým nyní dědečkem pěkně rozloučilo a zmizelo tak, že jej již nikdo nikdy nikde neuvidí, ledaby hodné děti, které se o štědrý den dovedou postit.

O Tyrůlkovi

Byl jednou starý slepý žebrák, o kterém lidé říkali, že pochází z bohatého knížecího rodu z Tyrol a že jen svou dobrotou přišel o zrak a všechen majetek. Tak mu všichni říkali Tyrůlek. Jednou vyžebral stěží tolik, aby hlad ukojil. I zašel si do lesa, aby se dojedl lesními plody. Unavený usnul a spal až do noci. A tak se rozhodl, že přenocuje v lese. Mezi stromy nahmatal veliký dutý dub, vlezl tam, bděl a modlil se. V tom z nenadání uslyšel různé hlasy u paty stromu. Jeden řekl: „Tak jsme se bratři šťastně sešli, abychom si pověděli, co ve světě nového. Kdo co ví, nechť poví.“ A druhý hlas na to: „Slyšel jsem, že sousední říše jest v hlubokém smutku, neboť jabloň zdraví v králově zahradě usýchá a nerodí více. Celá země pláče, poněvadž uschne-li jabloň, přijdou nemoce. Do této doby nikdo nestonal, kdo pojedl ovoce z této jabloně. A přece jest lehká pomoc, jak jabloň zachránit. Na kořeni hryže obrovský červ a kdo jej zabije, jabloň zachrání.“ I zvolal na to třetí hlas: „Totéž je v druhém království, kde mají studnu mladosti. Studna vyschla a celá země truchlí. Král slibuje princeznu a království tomu, kdo zachrání pramen. A jest to velmi lehké, neboť obrovský žabák sedí u pramene a všechnu vodu vypíjí. Stačí žabáka zabít a pramen je zachráněn.“ Tyrůlek ve stromě pozorně poslouchal a když se hlasy vzdálili, vylezl ze stromu a vydal se na cestu do prvního království.
Když tam došel, dal se ohlásit u krále a slíbil mu, že zázračnou jabloň uzdraví. Byl doveden do zahrady pod usychající jabloň a v noci holýma rukama odhrabal hlínu z kořenů, nahmatal obrovského červa, který kořeny užíral a zabil jej. Do rána se jabloň zazelenala a když král k jabloni přišel, měla již první jablko. Král je utrhl a dal je snísti starci, který ihned nabyl zraku a vroucně králi děkoval. Potom se vydal do druhého království. Ani zde král nevěřil, že by stařec mohl vyschlý pramen obnovit, ale přesto dovedl Tyrůlka k vyschlé studni a zase v noci Tyrůlek kopal, až přišel na pramen, který veliká žába do sebe vpíjela. Motykou žábu ubil a pramen tekl zase volnou cestou do studně. Ráno král a celé království jásalo, že pramen je zachráněn a první číše z pramene dal vypít král Tyrůlovi a hle, ze starce stal se krásný jinoch, kterého král odvedl do zámku k princezně, která se do sličného mladého Tyrůlka zamilovala a v brzku slavili svatbu a Tyrůlek ujal se kralování a snad dosud šťastně tam vládne.

O Šípkové Růžence

V daleké zemi stál v hlubokých lesích krásný zámek, obklopený rozsáhlým, bujným sadem. V zámku žili spolu šťastně král s královnou, a jednoho dne se jim narodila holčička. Malá princezna byla všecka růžová, měla modré oči a zlaté vlásky, zkrátka byla líbezná jako růžička. Dali jí proto jméno Růženka. Královna opatrovala dcerušku jako oko v hlavě. Ani chůvám ji nesvěřila, sama ji převinovala, a v noci museli dávati kolébku s dítětem do její ložnice. Jedné noci se královna probudila, pohlédla ke kolébce a ztrnula. Nad děťátkem se skláněly tři krásné ženy, oděné v bílých plachetkách. V ruce držela každá rozžatou svíci. Byly to Sudičky. Nejdříve promluvila první: „Budeš krásná a svěží jako růžička a dobrá jako anděl.“ – Druhá se zamračila a pravila: „Budeš mít na růžích ustláno, dokud nepoznáš, co je to práce“. Jak se vřetenem píchneš, zahyneš.“ – Třetí, které bylo asi princezniny krásy líto, sklonila se k děťátku, políbila je a řekla: „Až tě v růžích spící najde ten, koho šťastným učiníš, procitneš opět k životu!“ – Královna ležela jako bez života, polomrtvá strachem. Konečně se vzchopila, chtěla vykřiknouti a přivolati pomoc, ale v tom svíce Sudiček zhasly, a ony samy se v temnu rozplynuly. Královna vyskočila a nejdříve běžela ke kolébce: Růženka sladce spala a klidně oddychovala. Její matka však ještě v noci vzbudila krále a všecko mu vypravovala. Také král trnul strachy o milované dítě a druhého dne učinili všecka opatření, aby se proroctví druhé Sudičky nemohlo splnit. Přísně nakázal, aby malá princezna nikde nespatřila ani kužel, ani vřeténko, také žádné práci nesměl nikdo Růženku učit. Její život plynul v samých hrách. A tak míjela léta, z dítěte stalo se děvčátko, z děvčátka dívka, jejíž krása rostla den ze dne, až o ní povídal celý svět. Jednou, už jí šlo na šestnáctý rok, přivábil Růženku krásný motýl až k houští šípkových keřů na konci sadu. Tam zmizel…
Zaražena stanula a jak pozvedla oči, spatřila starou, polorozbořenou věž a v ní malá dvířka. „Co tam jenom může být?“ zvědavě si pomyslela a již cupitala po schodech vzhůru. Octla se v malé komnatce, kde seděla stařenka u kolovrátku a předla. Princezna se na ni dívala s úžasem. Tohle jakživa neviděl! Zvědavě sáhla prstíkem na točící se vřeteno, píchla se do prstu a v tom okamžiku svezla se k zemi v hlubokém spánku. Náhle bylo v zámku i v sadu, jako by někdo švihl kouzelným proutkem. Ptáci ustali v letu, ryby strnuly ve vodě, v zámku každý usnul uprostřed práce, kterou právě konal. Jen šípkové keře rostly a rostly, až zarostly sad i celý zámek v černých lesích, takže zmizel se světa a zůstala po něm jen vzpomínka v mysli starých lidí, kteří ještě Růženku a její královské rodiče znali. Vypravovali o ní svým dětem, potom svým vnukům, a z ponenáhlu každý znal báji o překrásné spící princezně, která čeká v růžovém zámku na toho, kdo ji najde a polibkem probudí k novému životu. Mnoho mladých králů a statných princů projezdilo daleké kraje, aby ji našli, ale marně. Konečně jeden z nich, mocný bojovník, umínil si, že Růženky dobude násilím. Vypravil se jako na válečné tažení s velkým vojskem, které muselo podle jeho rozkazu páliti a káceti lesy, a prosekávat se nejhustšími křovinami, aby se dostalo k zámku v růžích. Nadarmo, čím více stromů vykáceli, tím neproniknutelnější houštiny je obklopovaly. Nakonec musil se mocný princ svého úmyslu vzdáti. – Druhý ohnivý ctitel Růženčin, princ nadmíru bohatý, najal si celé zástupy ochotných lidí, kteří za mnoho peněz prohledávali hory, lesy i údolí, a prolezli kdejaký kout, pátrajíce po spící princezně, aby o ní bohatému princi pověděli, ale ani jeden z nich nenašel po ní stopy, a tak si i tento královský syn musel se svého snu o Růžence zříci. Již se zdálo, že růžový zámek a jeho obyvatelé zůstanou na věky zakleti, když tu jednoho dne kráčel hlubokými lesy veselý mladý tulák a zpíval krásnou písničku o Šípkové Růžence. Netoužil ani po slávě, ani po bohatství. Měl dobré srdce a krásný hlas, a bloudil širým světem, zpívaje všude svoje písničky. Každý mu za to rád poskytl jídlo i přístřeší, a mladík byl svoboden jako pták. – Nyní, jak kráčel lesem a zpíval, ucítil pojedou omamnou vůni planých růžiček. Rozhlédne se a vidí, že stojí v šípkovém houští, které se samo před ním otvírá a uvolňuje mu cestu ke krásnému zámku. Šel neohroženě dále, vešel i dovnitř, a naskytl se mu zvláštní pohled, všichni obyvatelé zámku spali tu v nejrůznějších posicích: kuchař nařizoval něco kuchtíkovi a spal, děvečka myla nádobí a při tom spala, dva kuchtíci se radili o hostině a spali, i lokaj, který nesl po schodech pečeni, usnul a spal v chůzi. Mladý zpěvák prošel celým zámkem, ale princeznu Růženku neviděl. Vyšel tedy opět ven do zarostlého sadu a prošel jej křížem krážem, až konečně nalezl dvířka ve staré věži. Otevřel je, vyběhl po schodech, přišel do malé komnatky, a stanul jako přimrazen při pohledu na spící princeznu. Netušené štěstí zalilo mladíkovo srdce, poklekl, pohladil Růženčiny plavé vlasy, vzal ji do náručí, a políbil ji na ústa. V tom okamžiku se stal div divoucí. Růženka se probudila, otevřela modré oči a usmála se na mladého muže. Vzali se za ruce a spěchali do zámku. V zahradě zatím již zpívali ptáci, poletovaly včely i mušky, a v zámku vládl čilý ruch a shon v pokojích i v kuchyni, jako kdyby o nějakém zakletí nebylo ani řeči. Růženka se svým osvoboditelem předstoupili před krále a královnu, kteří se slzami lásky v očích je oba přivinuli na srdce. Byli si souzeni, a proto se slavila zakrátko veselá a nádherná svatba, o níž si v té zemi ještě dodnes povídají.

O moudré Máničce

Byl jednou jeden bohatý řezník a vedlo se mu tuze dobře. Obchod šel a on zbohatl, až z toho byl celý nafoukaný. Měl hezkou moudrou ženu, každý rád ji měl. Ale co žena! Měli dcerušku, jakoby matce z oka vypadla. Rostla do rozumu a do krásy, až se po ní každý v městě otáčel. Ale nejvíce jejich tovaryš Jiří. Od malička u nich, viděl ji růst a byli jako bratr a sestra. Řezník na něho se ve všem mohl spolehnouti a jako s vlastním s ním zacházel.
Jednou ale zpozoroval, jak Jiří se ohnivě za dceruškou zadíval a teď ho trhla jeho nafoukanost. Že by dcera už pomalu dozrála na vdávání, ani dříve neviděl. Teď teprve větřil nebezpečí. Kdepak chudý chasník a jeho, boháčova, dcera s tolika penězi? Nikdy. Jiřího musí propustiti. Radil se se ženou. Nesouhlasila. Prý potřebujeme Jiřího, ten skoro sám vede celou živnost a bez něho muž jako bez pravé ruky by zůstal a dřel se! Jinak to uděláme. Pošleme máničku do kláštera, aby se dokonale pocvičila. Mezitím na sebe zapomenou.
Udělali tak, ani Jiřímu nepověděli, kam ji odvezli. Ale Jiří prohlédl to všecko. Jednoho dne se postavil proti mistru: „Pane mistře, dejte mi knížku. Půjdu na vandr!“ Nic neřekl více, ani neřekl, jak ho ta nadutost zbohatlíka mrzí za všecku tu práci a poctivost. Nerad řezník mu vyplatil peníze a Jiří šel. Bloudil světem, všude v klášteřích se vyptával, až nakonec přece přišel na ten pravý, kde byla Mánička. Obcházel po celé dny klášter. Jednou konečně vyšel průvod dívek z kláštera na procházku a v tom průvodě Mánička, byla nejhezčí. Mluvit s ní nemohl, vedly je jeptišky. To byla neděle. Tu druhou neděli zrovna tak. Tu třetí neděli nic, nedočkal se ani do noci Máničky.
V městě se zatím zkamarádil se dvěma chasníky, krejčím a truhlářem. Vyptávali se proč je tak smutný. Pověděl.
Tak na čtvrtou neděli se sebrali všichni tři a čekali. Dívky zase šly. Ale, co z toho bylo! Když truhlář a krejčík Máničku uviděli, oba se také do ní zamilovali, začali se jeden na druhého zlobit, až se všichni tři v nepřátelství rozešli. Každý z nich běžel honem domů a aby druhý ho nezaskočil, honem napsal dopis, že je do Máničky celý pryč, že bez ní život jeho nemá ceny. A tak druhý den přišla tři psaní na Máničku. To se ví, napřed se je přečetly jeptišky, jedna po druhé, potom zavolaly Máničku. Že to musí rázem přetrhnouti, že je klášter za ni odpovědný, že ji rodiče klášteru svěřili a tak dále a tak dál.
Mánička se jenom smála. „Však já to s nimi zařídím, ale nikdo mi do toho mluvit nesmí!“ Jeptišky znaly, jak Mánička je hodná a rozumná, a beze všeho svolily.
Druhý den na to dostane krejčí odpověď, aby přišel pozítří večer před desátou hodinou za klášter a zaklepal na zadní vchod. Truhláři napsala, aby přišel tam v jedenáct a Jiřímu, aby tam byl o půlnoci.
Žádný z nich druhým nic nepověděl a tajně se radoval. První, ten krejčí, se nastrojil, načesal, pomádou na dálku voněl a v ten určený večer v deset hodin stál u těch zadních vrátek kláštera a s tlukoucím srdcem zaklepal a krásnou řeč si připravoval. V tom otevřou se vrátka a Mánička s prstem na rtech mu dávala znamení, aby mlčel. A teď ho vedla do komory, kde visel rubáš. Tam mu nakázala, aby rubáš oblékl přes své šaty. Když byl hotov, vedla ho zase do jiné komory, kde byla nová prázdná rakev. Do té rakve se musel krejčí položit a nakázala mu, že musí tam dvě hodiny bez hnutí ležet, na nikoho ani promluviti. Těžko bylo krejčímu, ale když Mánička byla tak pěkná, že by nevím co pro ni udělal. Tak lehl a Mánička zmizela.
Tlouklo jedenáct a zaklepal truhlář. Jako u krejčího, stejně s ním si počínala. Natáhla mu rubáš a na hlavu mu nastrčila vydlabanou tykev kulatou jako umrlčí hlava. To prý, aby dělal smrt. Pak ho vedla dál a povídá: „Tam leží jeden mrtvý v rakvi. Nebojíš se?“ – „Kdepak!“ povídá zamilovaný truhlář. „Tak tedy tam budeš ho v nohou hlídat, ať vidíš, co vidíš, na žádného nepromluvíš.“ A milý truhlář se tam postavil a hlídal.
Dvanáctá odbila. Zaklepal řezník Jiří. Mánička vedla jej, jako ty dva první chodbami do jedné komory. Tam nařídila, aby oblékl obrácený kožich s kožišinou navrch, sazemi počernila mu obličej a do ruky dala mu řetěz. Panečku, hotového čerta z něho udělala. Jiří držel jako sloup. „A teď půjdeš,“ povídala. „V jiné komoře leží jeden mrtvý v rakvi, jeden člověk ho hlídá v nohou, ty se do hlavy postavíš!“ Co by Jiří pro Máničku neudělal! Šel kurážně do té komory a řetěz řinčel v té tiché noci, až husí kůže naskakovala.
Sotva otevřel dveře, do těch druhých chasníků jako když hrom udeřil, tak se lekli. Čert, čert,“ vykřikli. Mrtvý vylítl z rakve a truhlář – smrt pelášili ze dveří ven, k smrti vyděšení, čert za nimi, chodbou, na schody, po schodech dolů jako splašení. Čert zůstal pak vzadu s Máničkou. Ti se nasmáli!
Zatím doma u rodičů divně to chodilo. Otec nemohl všechno zastat a když si vzal náhradníka chasníka, každý ho okrádal a tak to šlo s řemeslem s kopce. Často, přečasto si vzpomínal na Jirku. Byl jim k srdci přirostl jako vlastní syn.
Zatím uběhl rok a Mánička se vrátila domů.
Tam jim pověděla, že je jí Jiří přece jen nejmilejší, že je přece hodný a poctivý a že by si ho vzala za muže.
Ani nevěděla, jaký kámen se rodičům se srdce svalil! S radostí, teď dali svolení, pro Jirku vzkázali a honem svatbu vystrojili.

O dvou motýlkách

Zářivé slunečko mladého léta mile hřálo a svými blahodárnými paprsky zahřívalo celý svět. Pod jeho teplými polibky se do ruda zardívaly a sládly třešničky na stromech, letním jablíčkům červenala líčka stejně jako malým dětem, které se vesele a čiperně otáčely na slunéčku.
Všecko se radovalo, ta milá Boží příroda, lidé a hlavně dětská drobotina, že již nemusí býti uzavřena v dusné světnici a vesele se může probíhat po kvetoucí lučině, brouzdati v potůčku, pásti zlatožlutá housátka a robiti z vrbového proutí píšťaličky.
Ve vzduchu létaly mušky, které se někdy spolu daly do tanečku, na stéblech zelené svěží trávy hráli si drobní broučkové jako na houpačce a také pilní mravenečkové měli na pilno, závodíce v práci s včeličkami, snášejícími do úlů sladký pyl květinových, z něhož pak dělaly med, který dětem na chlebíčku tolik chutná a je zdravou pochoutkou. A tak se všude hemžilo čilým a jarým životem, ptáčkové poletovali vzduchem a zpívali, v čisté vodě proháněly se rybky a ty menší rybičky ještě nezkušené posmívaly se vousatému kapru a zubaté štice.
Což teprve na veliké pasece u lesa, kde uprostřed stála bílá myslivna s červenou střechou, tam teprve bylo pěkně. Měli tam myslivcovi hned za domem zelinářskou zahrádku, kde rostlo zelí, kapusta a jiná drobná i užitečná zelenina. Proto zde v létě létalo mnoho motýlků, ti, kteří poletovali na pasece, byli pestrobarevní, modří, žlutí, všelijak kropenatí, zato nad zelinářskou zahradou myslivcových poletovali nejvíce bílí motýlkové.
Kdysi za poledne, kdy rodina myslivcova seděla doma u oběda a také lidé v lese pracující odpočívali někde ve stínu lesním, slétlo se na paseku, tam, kde na pokraji rostly keře ostružin, hojně obsypané uzrávajícím ovocem, moc a moc všelijakých motýlků. Drobní i větší, krásně zbarvení i bílí. Hlavně mezi nimi vynikl větší motýlek, k němuž se družil stejně velký kamarád, ale zase jinak zbarvený. S úctou a s podivením pohlížela ta menší drobotina na ty dva zvláštní hosty, kteří si i dnes ve všední den do lesa oblékali tak nádherné a skvělé pláštíky.
„Kdo je to křídlaté panstvo. Snad dokonce nějací princové ze vznešeného rodu motýlů?“ dotazovali se mezi sebou mladí, teprve letos narození motýlci a také mušky zvědavě obletovaly vzácné hosty. Přilétl sem od zelince starší a větší bílý motýlek. Zdvořile zamával křídlama jako když dělá poklonu a tenkým hláskem uctivě zahovořil: „Buďte mezi nás pěkně vítáni, kamarádi motýlkové a dovolte, abych se vám představil: jsem pan Bělásek a zůstávám tam v myslivně v zahradě.“ „No však jsem si hned pomyslil, ty žes nějaký zcela obyčejný motýl,“ pohrdlivě řekl jeden z cizích motýlků. „To já jsem ze vznešenějšího rodu – jsem – Babočka Paví Oko, rozumíš?!“
„Těší mne, že vás poznávám také osobně, pane Babočko. Však jste mně připadal tuze známý. U nás myslivcovic student má v rámci pod sklem napíchnutého jednoho vašeho předka.“
„Cože?!“ ulekl se pan Babočka, „tady píchají nás motýlky na špendlíky? Fuj, zde nechci býti,“ a letěl pryč ke všeobecné veselosti druhých. Pan Bělásek škádlivě za ním volal: „No, když jej nechytnou, tedy jej nenapíchnou, kdo uletí, ten vyhraje!“
„Jak je vidět,“ smál se druhý pestrý motýlek,“ já se jmenuji…“ – Prosím, snad nejste dokonce vznešený motýl z rodu admirálů?“ – Ba, ne, jmenuji se Otakárek a rád sem někdy přilétnu navštívit starého mrzutého prastrýce Smrtihlava.“ – „Je to od vás pěkné, Otakárku, že pamatujete na skromné přátele, ale hleďte, tamto jde myslivovic hoch se síťkou chytat motýle, zachraňme se!“ Huš, rozběhlo se drobné hejno na všechny strany a paseka jako by sesmutněla.

Kuřátko se zlatým penízkem v zobáčku

Byl jeden tatínek a maminka a měli čtyři děti: Milušku a její tři bratříčky. Měli se všichni rádi. Najednou je postihla veliká rána. Jejich milovaná maminka musela ulehnouti, stonala a stonala a nikdo z lékařů, které jí tatínek přivolal, nemohl jí pomoci. Byly proto všichni velmi nešťastní, neboť by své milé mamičce rádi pomohli. Miluška se činila jak mohla, aby maminku zastala. Ráno zatopila, uvařila snídani a pak se dala do připravování oběda. Nyní všichni poznali, co je maminka, jakou práci vykonávala. Maminka všemu nejlépe rozuměla a při nejlepší vůli nemohli všichni ostatní práci tak vykonat, jako to maminka dělávala.
Tak z nenáhla nastěhovala se do stavení bída. Jednou se Miluška zvláště vroucně modlila, aby Pán Bůh jim pomohl a maminku uzdravil. A opravdu! Příštího dne maminka byla již zdráva, jenom ještě hodně slabá. Ale nebylo již peněz téměř ani na nejnutnější věci a mamince bylo by potřeba vařit zvláště silnou stravu, aby se posílila. Když Miluška byla s kozičku na pastvě, povídala jí kozička: „Za to, že jsi mě vodívala na nejlepší pastvu a byla jsi ke mně hodná, dám ti radu. Dojdi na půdu a tam najdeš u komína krásné vajíčko. Vajíčko dej do košíčku a s košíčkem nahoru na kamna. Zítra uvidíš, co bude.“ Miluška poslechla. Našla na půdě krásné vajíčko, jako postříbřené, se zlatými kolečky. Druhý den vylíhlo se z vajíčka hezoučké kuřátko. Drželo v zobáčku zlatý penízek a volalo:
Koko-koko dák,
komu mám penízek dát?
Milušce, Milušce – té hodné holčičce
penízek já dám.
To se opakovalo každý den. Miluška nakoupila všeho, čeho bylo třeba. Pak si přikoupili i kravičku, druhou kozičku, prasátka, slepičky, holuby a koupili i nové pole. Domek si pěkně opravili, že se každému líbil. Maminka již brzo byla úplně zdravá.
Jednou přišel do stavení obchodník dobytkem a slyšel, co kuřátko kdákalo a viděl, jak si Miluška nesla zlatý penízek. Protože nebyl hodný, když se nikdo nedíval, kuřátko vzal a strčil do kapsy. Těšil se, že doma mu kuřátko bude nosit v zobáčku zlaté penízky. Ale přepočítal se. Kuřátko mělo sice zlatý penízek, když však mu jej obchodník ze zobáčku vytrhl, kuřátko spustilo:
Krá-krá-krá- krá-krá,
nemáš nikdy krást.

Dokud mne nevrátíš,

celý se popálíš,

a pálil a pálil, že obchodník bolestí nevěděl, co si má počít. Rychle utíkal vrátit kuřátko Milušce. Ta byla ráda! Tolik se nahledala kuřátka a najednou je kuřátko zase na světě. Penízek pak již nepálil. Obchodník jej dal Milušce a prosil, aby mu to odpustila, že ji tak chtěl připravit o kuřátko, které nosilo v zobáčku zlatý penízek.

Krakonošův žert

V podkrkonošské vesničce žil kdysi chudobný muž se ženou a třemi dětmi. Nejmladší bylo ještě v peřince. Živili se prodejem skleněného zboží – korálů, pohárků, džbánků a misek. Na celé týdny odcházel za obchodem, a domů nikdy tuze nespěchal. Obyčejně všecko prodal, ale ženě dal jenom nepatrnou část svého výdělku a nestaral se, kterak ona z toho nakrmí a ošatí sebe a děti. Byl – krátce řečeno – lakomý, a jeho žena se pro to častokráte naplakala.
Jednou odpoledne, když muž byl opět někde za obchodem, vyšla si žena i s dětmi k lesu, aby naškubala trávy a listí křovin jediné kozičce, kterou měli. Na ruce nesla koš a nejmladšího klučinu, kterého musela držeti v náručí i když trhala listí, neboť dítě bylo rozespalé a ustavičně plakalo a vřískalo.
„Tebe by si měl vzít sám Krakonoš!“ zvolala matka v rozčilení, ale v zápětí ztrnula hrůzou. Nad křovinami tyčila se obrovská postava obra Krakonoše, který se smál a vztahoval ruce po jejím dítěti.
„Zde jsem, dej mi dítě!“ zahovořil hlubokým hlasem, který duněl jako rachot hromu.
„Ach, smiluj se, mocný Krakonoši,“ úpěla ubohá žena a tiskla chlapečka k sobě, „nech mi mé dítě, nemyslela jsem to doslova, nečiň mne nešťastnou!“
„I vždyť já o ně nestojím,“ brumlal Krakonoš, jemuž se ženina láska k dětem líbila, „ale pověz, což se staráš o svoji rodinu zcela sama? Muže nemáš?“
„Ale mám, dobrý pane, mám, chodí po hospodách za obchodem – skleněné zboží prodává. Stejně nám však ze svého výdělku mnoho nedá, a tak se musím sama přičinit.“
„Aha, lakomý je, viď?“ dovtípil se Krakonoš. – „Počkej, já ho proženu!“ Zachechtal se až se skály otřásly a zmizel.
Žena spěchala s dětmi domů, a nejdříve nasypala kozičce v chlívku natrhané listí, teprve potom pojedly s dětmi chudičkou večeři, pomodlily se a šly spat. – Ráno běžela jako jindy kozu podojit, aby měla mléko na snídani. Avšak – jaké neštěstí! Jejich jediná kozička – živitelka – ležela na podlaze chléva mrtvá! Žena se k ní s pláčem sklonila, a tu něco pod její nohou zazvonilo. Shýbla se, a co vidí? Kam nasypala včera suché listí, všude ležely zlaté peníze. Rychle se podívala do žlabu- i tam se leskla a zářila zlatá hromádka, a když rozpárala ztuhlé koze břicho, vysypalo se z jejich útrob ještě množství zlaťáků. Nyní se ovšem nářek změnil v jásot. Krakonoš proměnil listí ve zlato, a jeho šlechetný a velkodušný žert učinil z ubohé, ustarané ženy naráz bohatou paní. Už se nebude musit třásti, co dá zítra dětem k snědku! I obléci je nyní může, a poslati do školy! Toho dne byl v chudé horské chaloupce opravdový svátek.
Asi touže dobou ubíral se její manžel – lakomý skleničkář – lesem k domovu. Chůze po mechu a klopýtání přes kořeny stromů ho unavily. Sňal ze zad nůši se skleněným zbožím, postavil ji na pařez, a sám usedl, aby přepočítal, kolik utržil za prodané zboží. Nebylo toho moc ani málo, ale muž přemýšlel již o tom, že nedá ženě nic.
„Nějak se už s dětmi protluče, a já si koupím osla, aby mi nosil zboží. Mám po krk tahání těžké nůše! – Sotva domluvil, zadul mocný vichr, ohnul stromy jako slabé proutky, serval lakomému muži s hlavy čepici a nůši s pařezu smetl jako pírko. Skleněné zboží se vysypalo na zem a rozbilo se na tisíc střepů.
„To mi jistě vyvedl škodolibý Krakonoš!“ zlostně zanaříkal skleničkář, a jako v odpověď ozvalo se hromové zachechtání. Muž již ani nepípl a zkroušeně se belhal k domovu. Na prahu čekala ho rozveselená žena s dětmi.
„Moc se neraduj,“ začal místo pozdravu, „přišel jsem o všechno zboží, Krakonoš mi je roztloukl! Budeme musit prodati kozu, abych měl zač koupiti nové!“
„Kozu? Ach, ta je mrtvá!“ zvolala žena a smála se na hlas.
„Pane na nebi!“ ustrnul muž. „Co jsi to na mě seslal? Zboží je rozbito, koza nám pošla, a do třetice – žena se mi zbláznila!“
„I nezbláznila jsem se! Pojď jen domů a já ti všechno pěkně povím. Uvidíš, kdo lépe pochodil a kdo rozumnější!“ řekla žena svému muži a vedla ho do světnice k bohatě prostřenému stolu. Ten žasl, když mu vypravovala svoje setkání s Krakonošem a líčila, jak jemu pohrozil, a ji odměnil! V duchu se zastyděl za svoje dřívější jednání a svatosvatě si umínil, že nadále bude jinak!
Svému předsevzetí také dostál. Místo oslíka koupil si vůz s koňmi, takže mohl více a lépe obchodovati. Dětem dopřál dobrého vzdělání a ženě zaslouženého klidného života, sám pak nikdy už neupadl do staré chyby – lakoty.
Častokráte vzpomínala rodinka na Krakonošův žert, a žehnala mu v duchu s vděčností, neboť jim dopomohl k opravdovému štěstí.