Pták ohnivák a liška Ryška

Jeden král měl ve své zahradě vzácnou jabloň. Měla každičký den jedno jablko, a bylo zlaté: ráno odkvetlo a do noci dozrálo. Ale přes noc vždy zmizelo. Hlídali marně. Už i dva starší synové královští hlídali, nedohlídali se, každý tvrdě usnul. Až nejmladší šel a aby neusnul, na kolena si položil kůži z ježka, aby jak mu ruce sklesly, kůže ho popíchala. O půlnoci přiletěl ohnivý pták, sedl na strom a zobal. Kralevic po něm lupnul samostřílem, ale jen křídlo zasáhl. Pták uletěl, jen zlaté pero vypadlo z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě. Ráno oznámil to otci, ten zaradoval se, ale to bylo pero tak krásné, svítilo takovou září, že se starý král touhou po ptáku samém rmoutil a chřadl den ode dne. „Umřu, nedostanu-li toho ptáka živého,“ tak mluvil ke svým třem synům. „Kdo z vás mi ho přinese, bude po mně kralovati.“
Rozjeli se synové a na rozcestí každý z nich zasadil proutek.
„Čí prut poroste, ten ptáka Ohniváka šťastně dostal, to bude pro druhé dva znamení.“ A pak se rozjeli na tři strany.
Nejmladší bratr jel, až přijel k potoku. Posadil se, vyndal jídlo. Tu přišla k němu liška Ryška. „Prosím tě, dej mi taky!“ Kralevic ji vlídně pozval, že budou míti oba na dnešek dost, a rozdělil vše na polovic. Liška se najedla: Dobře jsi mě nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na koně a jeď za mnou. Poradím a pták Ohnivák bude tvůj! „ Potom běžela napřed, ocasem dělala mu cestu, smetala hory, přes vody stavěla mosty. A už byli u měděného zámku. „Teď jdi, „ řekla Liška. „V poledne stráže spí. Projdeš kolem ptáků a v zlatých a dřevěných klecích a v třetí síni bude Ohnivák na bidélku. Podle něho budou dvě klece. Zlatá a dřevěná. Dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.“
Kralevic šel, ale nedal Ohniváka do dřevěné, ale do zlaté klece. V tom ti ostatní ptáci tak pískali a krákali, až se všechno v zámku vyplašilo. Přivedli prince ke králi. Ten zuřil: „Kdo jsi, ty zloději,“ křičel. „Nejsem zloděj, ale nám posíláš ptáka Ohniváka, který nám krade zlatá jablka! A můj otec těžce stůně a neuzdraví se, dokud neuslyší Ohniváka zpívat.“
„Můžeš ho míti,“ řekl král, „přivedeš-li mi za něj koně Zlatohříváka.“
Smutně to pověděl kralevič lišce Ryšce.
„Proč jsi mne neuposlechl,“ hněvala se liška Ryška.
„Už se nehněvej a pověz, víš-li o koni Zlatohříváku?“ řekl kralevic.
„Vím,“ povídá liška Ryška. „Ještě ti tedy pomohu. Vsedni na koně!“
A zase běžela a huňatým ocasem dělala mu cestu, až nenadání byli před zámkem stříbrným. „Zde je ten kůň Zlatohřívák,“ povídá liška Ryška. „V poledne stráž spí. Nikde se nemeškej. Proběhni dvoje stáje plné koní a ve třetí stojí Zlatohřívák. Podle něho na stěně uhlídáš dvě uzdy, zlatou a koženou, ale pozor! Nech viset tu zlatou a dej mu jen koženou, sice nedobře pochodíš! Poslechl kralevic, ale když viděl na koni tu koženou uzdu, chatrnou na krásném koni, neodolal a dal koni tu zlatou. Ale jen to kůň pocítil, začal se vzpínat a silně řehtat, až všichni koňové v prvních dvou stájích řičeli a skákali. Stráž kralevice chytila a hned s ním před krále. Tam kralevic králi všechno vypravoval, až král kývl hlavou a pravil: „Můžeš míti Zlatohříváka, přivedeš-li mi pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v Černém moři.“ Liška Ryška venku v lese zle se rozhněvala. „Proč jsi neposlechl? Darebná s tebou práce!“
Ale kralevic prosil, až ji uprosil, že mu naposledy pomůže. Sedl na koně a už zase to šlo s větrem o závod, až přibyli ke zlatému zámku. „V tom zámku panuje mořská královna, ta má tři dcery a ta nejmladší z nich se jmenuje Zlatovláska. Jdi tam,“ povídá liška Ryška, „požádej o jednu dceru za manželku, ale vyber jen tu nejprostěji oblečenou.“
Královna vlídně kralevice přivítala a když jí všechno vypověděl, vedla ho k těm svým třem dcerám, jedné krásnější než druhé“ až dech se tajil. Vybral poslušně tu nejjednodušeji oblečenou. „Hoho,“ podivila se královna, „ to ze sebe nemáš! Počkej do zítřka!“ Kralevic usnul starostí a z rána vyšel na zahradu. Před ním najednou stojí ta bílá panna. „Chceš-li mě poznati, poznáš po mušce kolem mne obletující, „ řekla a zmizela. Potom královna ho zase dovedla ke svým dcerám. Byly jedna jako druhá, stejně nádherně oblékané. „Nepoznáš-li svou vyvolenou, přijdeš o hlavu“ připomněla královna matka. Kralevic zpozoroval drobnou mušku, kroužící kolem jedné z nich a vykřikl: Tahle mi náleží, tu jsem zvolil!“
Královna se divila a řekla: „ Ještě musíš zítra udělati, co ti uložím. A ráno přistoupila k oknu, ukázala mu velký rybník, dala mu zlaté sítko a řeka: „Jestliže s tím sítkem tam ten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám, jinak hlavu dolů.“
Šel kralevic k rybníku, vody nabral sítkem a voda zase sítkem ven. Usedl smutně na hráz. A zase u něho stojí bílá panna. „Proč jsi tak smuten?“ – „Kterak mám být vesel, vidím-li, že tě nedostanu? Tvá matka mi uložila věc nemožnou.“
Usmála se, vzala sítko, vhodila je doprostřed rybníka. Tu se začala voda v celém rybníce vařit a pára houstla, na tři kroky vidět nebylo. V tom slyší kralevic cupot a už tu byla liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej.“ Povídá, „vem pannu před sebe a ujížděj.“ Kůň letěl jako šipka zase zpět po té udělané cestě a liška Ryška ji za ním zase bořila, stavěla hory, bořila most, že bylo všecko jako bylo dříve. A teď šel zázrak za zázrakem. Když byli u stříbrného zámku, udělala liška Ryška ze sebe Zlatovlásku, kralevic ji dovedl do zámku a dostal za ni Zlatohříváka a jeli úprkem dále. Liška v noci je zase dohonila. U měděného zámku liška Ryška ze sebe udělala druhého koně Zlatohříváka, princ dovedl ho do zámku, dostal za něho ptáka Ohniváka. Liška je vždycky v noci dohonila a běžela s nimi až k tomu potoku, co jí tehdy kralevic pohostil. Liška se tam s nimi srdečně rozloučila: Jeď domů s pokojem.“
Přijeli až k tomu rozcestí, kam každý z tří bratří proutek zasadil. Dva byly uschlé a jen proutek nejmladšího rozvil v krásný košatý strom. Kralevic i Zlatovláska byli už k smrti znaveni, lehli pod strom a usnuli.
A v týž den přijeli tam také oba starší bratři kralovicové. Viděli své proutky uschlé a pod stromem, který vzrostl z proutku nejmladšího, spatřili našeho kralevice, Zlatovlásku, Zlatohříváka i v zlaté kleci ptáka Ohniváka. Plni závisti sebrali ptáka, koně a na něho vsadili spící Zlatovlásku. A teď to šlo s větrem o závod do rodného zámku. Princezně pak cestou poručili, aby nic neprozradila, jinak že ji zabijí. Přivedli vše k otci, který zajásal. Ale princezna nemluvila, byla smutná, Zlatohřívák nepil, nežral a pták Ohnivák nezpíval.
Nejmladší poznal, co se stalo, když se probudil. Bloudil světem, ale své drahé nenašel. Konečně oblečen jako cizinec žebrák se dostal až do svého domova. Vešel do stáje, Zlatohřívák vesele zařehtal, poznal svého pána. Zdráv se pustil i do hrachoviny, kterou mu kralevic předložil. Divili se čeledíni a uvedli cizince hned ke královi. Přiletěl pták Ohnivák, usedl kralevici na rameno a zpíval radostně, až srdce královi okřálo. Princezna Zlatovláska zajásala, poznala svého ženicha, do náručí mu padla. Pověděli vše panu králi. Ten ihned předal jim království a oba starší syny ze země vyhnal. Potom byla svatba, slavnější nikdy nebylo.

O zlatých hvězdičkách

Bylo to po jedné hrozné, dlouhé válce, která naši drahou vlast zpustošila. Nastala ještě hroznější bída a nebylo co jíst a hlady hynuli lidé, do nemoci upadali.
Malé Božence zemřeli oba rodiče, chudí chalupníci. Nezbylo jí po rodičích nic jiného než lítost v srdci. Kam se chudáček měla obrátit? Měla někde daleko v jiné vesničce tetu, hodnou tetičku, ale také chudičkou. Tetička jí vzkázala, aby jen se k ní vydala, že to živobytí přece jen seženou.
Byla zima a nebylo šatů na cestu. Tu se ustrnul dobrák kmotr, sehnal teplé šaty, punčochy, boty i teplý šátek. Pěkně ji zabalil do šátku, kus chleba do ručičky vtiskl a z vesnice ji vyprovodil.
Boženka odhodlaně vykročila a šla, aby hledala vesničku, kde její teta měla svou chaloupku.
Byla to cesta dlouhá, nekonečná.
Přicházela k lesu, když proti ní kráčel stařičký žebrák. „Mám hrozný hlad, holčičko. Nemáš kousek něčeho k jídlu? Nejedl jsem, ani nepamatuji.“ Až slzičky mu z očí vyskočily.
Boženka beze všeho zdráhání vytáhla zespod šátku kus chleba, který ji kmotr na cestu dal a podává jej žebrákovi celý. Usmála se na něho a přikývla: „Požehnej vám jej Bůh!“ Žebrák dojat, vroucně ji děkoval.
Hlad, který už pociťovala Boženka dříve než se rozloučila s jediným tím kusem chleba, pojednou zmizel a v srdíčku se jí zhostila jasná radost, že neodmítla stařečka.
A zase šla statečně dále. Bylo již po polednách a zima přituhovala. Proti ní, celé se zimou třáslo, šlo otrhané dítě. Holčička. Tu Boženka ji zastavila, shodila svůj velký teplý šátek a zabalila otrhanou, zimou se telelící holčičku, jako do kornoutu. Dítě v slzách a smíchu děkovalo.
Zase Boženka vykročila na další cestu. Zima jí nebyla, hlad neměla a spokojená v srdci byla, tak co se trápit?
Odpoledne se sklánělo již k večeru. Ale co se to děje? Jak vcházela znovu do lesa, potkala zase jinou holčičku. Ta byla ještě otrhanější a zimou zkřehlejší než ta první. Ani sukýnku neměla, chudáček! Bez rozmýšlení sundala Boženka svou jedinou sukničku, byla teplá, a oblékla ubohou holčičku do ní.
A to už jí, Božence, jen ta košilka na těle zůstala. Ale tak ji hřálo to vědomí, že pomohla ještě chudším, že jí bylo jako na jaře.
Zatím přišla noc a Boženka uprostřed hlubokého lesa. Na cestu padala tma, stále černější a černější. Stanula a obrátila hlavičku k nebesům. Najednou vidí, jak z černé oblohy padá něžně jako vločka sněhu hvězdička a snese se přímo před ni. Zvědava, chtěla věděti, jak doopravdy hvězdičky asi vypadají, vzala ji do ruky, potěžkávala. Hvězdička svítila tak nějak zvláštně přívětivě, že se Boženka radostí usmívala. A hle, s hůry padá jiná hvězdička, za ní druhá, třetí a teď se to sype, desítky, sta hvězdiček jako když sníh se sype, hned padají, hned se vznášejí, jako by prováděly nějaký taneční rej.
Božence bylo tak slavnostně krásně, chtěla by si nějaké ty hvězdičky do zástěrky na památku schovati, ale vzpomněla, že je jen v košilce. Klopila smutně hlavičku. Co se to stalo? Na sobě vidí při světle hvězdiček krásné nové šaty, kožíšek, zástěrku vyšívanou pestrým kvítím. Nasbírala si tedy do nové zástěrky několik těch hvězdiček a myslila si a těšila se, že je tetě ukáže.
Bylo jí líto těch ostatních hvězdiček, které zůstaly na zemi ležet a vykročila s novu silou na cestu. Ale ten div! Hvězdičky, co zůstaly ležet na zemi, se najednou vznesly jako roj včel a kroužíce kolem Boženky, na cestu svítily, až vyšla z lesa. Tu se jakoby rozstříkly a frrr! Rovnou do černého nebíčka, které rázem svítilo miliony světel a měsíc v úplňku se smál na celé kolo. Škoda, že ho z té dálky nebylo slyšet.
A už tady byla ta vesnička, kde žila teta a už tady stála na prahu tetička, ji vyhlížejíc.
To bylo divení, jak naparáděná Boženka přišla, ten bílý vyšívaný kožešinou lemovaný kožíšek, ta zástěrka jako zahrádka. Jak ji rozhrnula, sypaly se hvězdičky a zvonily jako zlaté dukáty! „Ale vždyť to nejsou hvězdičky, vždyť to jsou pravé naše dukáty!“ křičela teta, ruce spínajíc.
Teď musela Boženka povídati, jak k nim přišla a jak to bylo všecko, jak rozdala všechno: jídlo, šátek, sukni. Tetička spráskla ruce: „To jsi, děvče, od rána vůbec nic nejedlo? Tak honem k večeři!“
To si nepřejte, jak to oběma chutnalo. Bylo po bídě. Od těch dob Boženka i její teta se dobře měly, ale jiným dále dobře činily.

O zlatém prasátku

Nikde nikdo nikdy neslyšel ani nezvěděl, odkud přišlo na zem to roztomilé zlaté prasátko.
Kde se vzalo tu se vzalo, bylo tady a dost! A že bylo hezounké, řekl každý, kdo je uviděl. Mělo růžový rypáček, veselá černá očka a takový žertovný tenký ocásek, jeho každá měkká štětinka byla z ryzího zlata a když veselé zlaté prasátko pobíhalo na slunéčku, všecko se na něm lesklo a třpytilo až oči přecházely. K radosti malých dětí a na podiv lidem běhalo zlaté prasátko po světě a všude si oněm povídali, že kam ono přiběhne, přinese prý tam jen samé štěstí a radost.
Snad to bylo pravdou, snad nikoli, ono je na světě mnoho věcí, které nikdo nevyzkoumá. Ono to mezi lidmi není jako v pohádce, kde bývají kouzla a čáry, kde zvířátka mluví a rybky zpívají a zlí draci unášejí spanilé princezny.
Byla škoda, že tohle naše zlaté prasátko neumělo mluvit, ač přiběhlo ze země pohádek a zvědaví lidé moc a moc se ho na všecko možné vyptávali. Na všecko vyptávání jen krčil rypáček, vyvalovalo očička a kroutilo ocáskem.
A poněvadž mezi lidmi byli také někteří lidé nehodní, ti si pomyslili: Hola! Zlaté prasátko mluviti neumí, tedy na nás nepoví, utrhneme-li mu nějakou tu štětinku, která jistě má cenu ryzího zlata a za hodně peněz to prodáme.“ – Jak řekli, učinili.
Když k nim zlaté prasátko přiběhlo, činili, jako by jej chtěli pohladit po zádičkách, a zatím mu lstivě vyrvali nějakou tu zlatou štětinku. Prasátko zakvičelo, dalo se na útěk a již nikdy k takovému zlému člověku nepřiběhlo, ale také on z toho nic neměl, neboť se každá taková vytrhnutá štětinka změnila ve štětinu obyčejnou, která se hodila leda do smetí. Byli však také lidé, kteří si mysleli, že by zbohatli, kdyby měli celé zlaté prasátko. Proto jeden takový chytrý šibal zlaté prasátko chytil a tajně je v chlívku uvěznil.
Myslil si, že se mu snad podaří tajně je prodati za hodně peněz a nekoupí-li je nikdo, tož čuníka dobře vykrmí a co bude dále, to se pak uvidí, jaterničky, ovar, jelítka a škvarky ze zlatého prasátka budu asi chutnat znamenitě.
Takto přemýšlelo více lidí darebných, ale žádný z nich se druhému nepřiznal, že hned druhého dne milé zlaté prasátko nepochopitelně zmizelo z pevně uzavřeného chlívku i ze dvora a nebylo po něm vidu ani slechu. Však to nebylo nadarmo očarované zlaté prasátko.
Jednu byla velká zima a z vesnice starý dědeček si vyšel do lesa, aby si tam nalámal něco suchého klestí. Jak se tak namáhavě belhal přes pole, uviděl jak se nedaleko ve sněhu cosi zatřpytilo. Myslil, dědoušek, to že sluníčko sníh pozlacuje, ale když se blíže podíval, tuze se podivil: ono to k němu běželo malé zlaté prasátko.
„Chudáčku,“ řekl mu dědeček, „jistě tě v takovém mrazu zebou nožičky, pojď sem ke mně, donesu tě do mé chaloupky a tam se ohřeješ.“ Když k němu prasátko doběhlo, ukryl je pod svým kožíškem a spěchal k domovu. V chudobné chaloupce nebylo chlívka a dědoušek dal zlaté prasátko do komory a znovu se chystal jíti do lesa pro palivo. Ale jak se podivil, když na prahu chaloupky spatřil velikou hromadu suchého dříví. Zůstal doma a když si uvařil polévku, také prasátku donesl. Jedlo a když dědeček odnášel prázdnou mísu, nalezl v ní zlatý dukát. To se denně opakovalo.
Poctivému starci ani nenapadlo, aby prasátko prodal nebo mu vytrhl jedinou štětinku. Zlaté dukátky pěkně schraňoval a těšil se, že až bude štědrý večer, koupí si teplé boty a nový kožich.
Měl radost, když si to o štědrý den koupil a nemoha usnouti, velice se podivil, slyšel rozmlouvati oknem komory zavřené tam prasátko se zvířátky, která se zde sešla. Dědeček věděl, že v posvátnou noc Narození Páně jednou za rok zrovna o půlnoci zvířátka mohou mluvit a tak zaslechl, jak zajíček, veverka, srneček a jelen přemlouvali prasátko, aby uteklo. Neučinilo tak, ale druhého dne se bohatým nyní dědečkem pěkně rozloučilo a zmizelo tak, že jej již nikdo nikdy nikde neuvidí, ledaby hodné děti, které se o štědrý den dovedou postit.

O Tyrůlkovi

Byl jednou starý slepý žebrák, o kterém lidé říkali, že pochází z bohatého knížecího rodu z Tyrol a že jen svou dobrotou přišel o zrak a všechen majetek. Tak mu všichni říkali Tyrůlek. Jednou vyžebral stěží tolik, aby hlad ukojil. I zašel si do lesa, aby se dojedl lesními plody. Unavený usnul a spal až do noci. A tak se rozhodl, že přenocuje v lese. Mezi stromy nahmatal veliký dutý dub, vlezl tam, bděl a modlil se. V tom z nenadání uslyšel různé hlasy u paty stromu. Jeden řekl: „Tak jsme se bratři šťastně sešli, abychom si pověděli, co ve světě nového. Kdo co ví, nechť poví.“ A druhý hlas na to: „Slyšel jsem, že sousední říše jest v hlubokém smutku, neboť jabloň zdraví v králově zahradě usýchá a nerodí více. Celá země pláče, poněvadž uschne-li jabloň, přijdou nemoce. Do této doby nikdo nestonal, kdo pojedl ovoce z této jabloně. A přece jest lehká pomoc, jak jabloň zachránit. Na kořeni hryže obrovský červ a kdo jej zabije, jabloň zachrání.“ I zvolal na to třetí hlas: „Totéž je v druhém království, kde mají studnu mladosti. Studna vyschla a celá země truchlí. Král slibuje princeznu a království tomu, kdo zachrání pramen. A jest to velmi lehké, neboť obrovský žabák sedí u pramene a všechnu vodu vypíjí. Stačí žabáka zabít a pramen je zachráněn.“ Tyrůlek ve stromě pozorně poslouchal a když se hlasy vzdálili, vylezl ze stromu a vydal se na cestu do prvního království.
Když tam došel, dal se ohlásit u krále a slíbil mu, že zázračnou jabloň uzdraví. Byl doveden do zahrady pod usychající jabloň a v noci holýma rukama odhrabal hlínu z kořenů, nahmatal obrovského červa, který kořeny užíral a zabil jej. Do rána se jabloň zazelenala a když král k jabloni přišel, měla již první jablko. Král je utrhl a dal je snísti starci, který ihned nabyl zraku a vroucně králi děkoval. Potom se vydal do druhého království. Ani zde král nevěřil, že by stařec mohl vyschlý pramen obnovit, ale přesto dovedl Tyrůlka k vyschlé studni a zase v noci Tyrůlek kopal, až přišel na pramen, který veliká žába do sebe vpíjela. Motykou žábu ubil a pramen tekl zase volnou cestou do studně. Ráno král a celé království jásalo, že pramen je zachráněn a první číše z pramene dal vypít král Tyrůlovi a hle, ze starce stal se krásný jinoch, kterého král odvedl do zámku k princezně, která se do sličného mladého Tyrůlka zamilovala a v brzku slavili svatbu a Tyrůlek ujal se kralování a snad dosud šťastně tam vládne.

O Šípkové Růžence

V daleké zemi stál v hlubokých lesích krásný zámek, obklopený rozsáhlým, bujným sadem. V zámku žili spolu šťastně král s královnou, a jednoho dne se jim narodila holčička. Malá princezna byla všecka růžová, měla modré oči a zlaté vlásky, zkrátka byla líbezná jako růžička. Dali jí proto jméno Růženka. Královna opatrovala dcerušku jako oko v hlavě. Ani chůvám ji nesvěřila, sama ji převinovala, a v noci museli dávati kolébku s dítětem do její ložnice. Jedné noci se královna probudila, pohlédla ke kolébce a ztrnula. Nad děťátkem se skláněly tři krásné ženy, oděné v bílých plachetkách. V ruce držela každá rozžatou svíci. Byly to Sudičky. Nejdříve promluvila první: „Budeš krásná a svěží jako růžička a dobrá jako anděl.“ – Druhá se zamračila a pravila: „Budeš mít na růžích ustláno, dokud nepoznáš, co je to práce“. Jak se vřetenem píchneš, zahyneš.“ – Třetí, které bylo asi princezniny krásy líto, sklonila se k děťátku, políbila je a řekla: „Až tě v růžích spící najde ten, koho šťastným učiníš, procitneš opět k životu!“ – Královna ležela jako bez života, polomrtvá strachem. Konečně se vzchopila, chtěla vykřiknouti a přivolati pomoc, ale v tom svíce Sudiček zhasly, a ony samy se v temnu rozplynuly. Královna vyskočila a nejdříve běžela ke kolébce: Růženka sladce spala a klidně oddychovala. Její matka však ještě v noci vzbudila krále a všecko mu vypravovala. Také král trnul strachy o milované dítě a druhého dne učinili všecka opatření, aby se proroctví druhé Sudičky nemohlo splnit. Přísně nakázal, aby malá princezna nikde nespatřila ani kužel, ani vřeténko, také žádné práci nesměl nikdo Růženku učit. Její život plynul v samých hrách. A tak míjela léta, z dítěte stalo se děvčátko, z děvčátka dívka, jejíž krása rostla den ze dne, až o ní povídal celý svět. Jednou, už jí šlo na šestnáctý rok, přivábil Růženku krásný motýl až k houští šípkových keřů na konci sadu. Tam zmizel…
Zaražena stanula a jak pozvedla oči, spatřila starou, polorozbořenou věž a v ní malá dvířka. „Co tam jenom může být?“ zvědavě si pomyslela a již cupitala po schodech vzhůru. Octla se v malé komnatce, kde seděla stařenka u kolovrátku a předla. Princezna se na ni dívala s úžasem. Tohle jakživa neviděl! Zvědavě sáhla prstíkem na točící se vřeteno, píchla se do prstu a v tom okamžiku svezla se k zemi v hlubokém spánku. Náhle bylo v zámku i v sadu, jako by někdo švihl kouzelným proutkem. Ptáci ustali v letu, ryby strnuly ve vodě, v zámku každý usnul uprostřed práce, kterou právě konal. Jen šípkové keře rostly a rostly, až zarostly sad i celý zámek v černých lesích, takže zmizel se světa a zůstala po něm jen vzpomínka v mysli starých lidí, kteří ještě Růženku a její královské rodiče znali. Vypravovali o ní svým dětem, potom svým vnukům, a z ponenáhlu každý znal báji o překrásné spící princezně, která čeká v růžovém zámku na toho, kdo ji najde a polibkem probudí k novému životu. Mnoho mladých králů a statných princů projezdilo daleké kraje, aby ji našli, ale marně. Konečně jeden z nich, mocný bojovník, umínil si, že Růženky dobude násilím. Vypravil se jako na válečné tažení s velkým vojskem, které muselo podle jeho rozkazu páliti a káceti lesy, a prosekávat se nejhustšími křovinami, aby se dostalo k zámku v růžích. Nadarmo, čím více stromů vykáceli, tím neproniknutelnější houštiny je obklopovaly. Nakonec musil se mocný princ svého úmyslu vzdáti. – Druhý ohnivý ctitel Růženčin, princ nadmíru bohatý, najal si celé zástupy ochotných lidí, kteří za mnoho peněz prohledávali hory, lesy i údolí, a prolezli kdejaký kout, pátrajíce po spící princezně, aby o ní bohatému princi pověděli, ale ani jeden z nich nenašel po ní stopy, a tak si i tento královský syn musel se svého snu o Růžence zříci. Již se zdálo, že růžový zámek a jeho obyvatelé zůstanou na věky zakleti, když tu jednoho dne kráčel hlubokými lesy veselý mladý tulák a zpíval krásnou písničku o Šípkové Růžence. Netoužil ani po slávě, ani po bohatství. Měl dobré srdce a krásný hlas, a bloudil širým světem, zpívaje všude svoje písničky. Každý mu za to rád poskytl jídlo i přístřeší, a mladík byl svoboden jako pták. – Nyní, jak kráčel lesem a zpíval, ucítil pojedou omamnou vůni planých růžiček. Rozhlédne se a vidí, že stojí v šípkovém houští, které se samo před ním otvírá a uvolňuje mu cestu ke krásnému zámku. Šel neohroženě dále, vešel i dovnitř, a naskytl se mu zvláštní pohled, všichni obyvatelé zámku spali tu v nejrůznějších posicích: kuchař nařizoval něco kuchtíkovi a spal, děvečka myla nádobí a při tom spala, dva kuchtíci se radili o hostině a spali, i lokaj, který nesl po schodech pečeni, usnul a spal v chůzi. Mladý zpěvák prošel celým zámkem, ale princeznu Růženku neviděl. Vyšel tedy opět ven do zarostlého sadu a prošel jej křížem krážem, až konečně nalezl dvířka ve staré věži. Otevřel je, vyběhl po schodech, přišel do malé komnatky, a stanul jako přimrazen při pohledu na spící princeznu. Netušené štěstí zalilo mladíkovo srdce, poklekl, pohladil Růženčiny plavé vlasy, vzal ji do náručí, a políbil ji na ústa. V tom okamžiku se stal div divoucí. Růženka se probudila, otevřela modré oči a usmála se na mladého muže. Vzali se za ruce a spěchali do zámku. V zahradě zatím již zpívali ptáci, poletovaly včely i mušky, a v zámku vládl čilý ruch a shon v pokojích i v kuchyni, jako kdyby o nějakém zakletí nebylo ani řeči. Růženka se svým osvoboditelem předstoupili před krále a královnu, kteří se slzami lásky v očích je oba přivinuli na srdce. Byli si souzeni, a proto se slavila zakrátko veselá a nádherná svatba, o níž si v té zemi ještě dodnes povídají.

O moudré Máničce

Byl jednou jeden bohatý řezník a vedlo se mu tuze dobře. Obchod šel a on zbohatl, až z toho byl celý nafoukaný. Měl hezkou moudrou ženu, každý rád ji měl. Ale co žena! Měli dcerušku, jakoby matce z oka vypadla. Rostla do rozumu a do krásy, až se po ní každý v městě otáčel. Ale nejvíce jejich tovaryš Jiří. Od malička u nich, viděl ji růst a byli jako bratr a sestra. Řezník na něho se ve všem mohl spolehnouti a jako s vlastním s ním zacházel.
Jednou ale zpozoroval, jak Jiří se ohnivě za dceruškou zadíval a teď ho trhla jeho nafoukanost. Že by dcera už pomalu dozrála na vdávání, ani dříve neviděl. Teď teprve větřil nebezpečí. Kdepak chudý chasník a jeho, boháčova, dcera s tolika penězi? Nikdy. Jiřího musí propustiti. Radil se se ženou. Nesouhlasila. Prý potřebujeme Jiřího, ten skoro sám vede celou živnost a bez něho muž jako bez pravé ruky by zůstal a dřel se! Jinak to uděláme. Pošleme máničku do kláštera, aby se dokonale pocvičila. Mezitím na sebe zapomenou.
Udělali tak, ani Jiřímu nepověděli, kam ji odvezli. Ale Jiří prohlédl to všecko. Jednoho dne se postavil proti mistru: „Pane mistře, dejte mi knížku. Půjdu na vandr!“ Nic neřekl více, ani neřekl, jak ho ta nadutost zbohatlíka mrzí za všecku tu práci a poctivost. Nerad řezník mu vyplatil peníze a Jiří šel. Bloudil světem, všude v klášteřích se vyptával, až nakonec přece přišel na ten pravý, kde byla Mánička. Obcházel po celé dny klášter. Jednou konečně vyšel průvod dívek z kláštera na procházku a v tom průvodě Mánička, byla nejhezčí. Mluvit s ní nemohl, vedly je jeptišky. To byla neděle. Tu druhou neděli zrovna tak. Tu třetí neděli nic, nedočkal se ani do noci Máničky.
V městě se zatím zkamarádil se dvěma chasníky, krejčím a truhlářem. Vyptávali se proč je tak smutný. Pověděl.
Tak na čtvrtou neděli se sebrali všichni tři a čekali. Dívky zase šly. Ale, co z toho bylo! Když truhlář a krejčík Máničku uviděli, oba se také do ní zamilovali, začali se jeden na druhého zlobit, až se všichni tři v nepřátelství rozešli. Každý z nich běžel honem domů a aby druhý ho nezaskočil, honem napsal dopis, že je do Máničky celý pryč, že bez ní život jeho nemá ceny. A tak druhý den přišla tři psaní na Máničku. To se ví, napřed se je přečetly jeptišky, jedna po druhé, potom zavolaly Máničku. Že to musí rázem přetrhnouti, že je klášter za ni odpovědný, že ji rodiče klášteru svěřili a tak dále a tak dál.
Mánička se jenom smála. „Však já to s nimi zařídím, ale nikdo mi do toho mluvit nesmí!“ Jeptišky znaly, jak Mánička je hodná a rozumná, a beze všeho svolily.
Druhý den na to dostane krejčí odpověď, aby přišel pozítří večer před desátou hodinou za klášter a zaklepal na zadní vchod. Truhláři napsala, aby přišel tam v jedenáct a Jiřímu, aby tam byl o půlnoci.
Žádný z nich druhým nic nepověděl a tajně se radoval. První, ten krejčí, se nastrojil, načesal, pomádou na dálku voněl a v ten určený večer v deset hodin stál u těch zadních vrátek kláštera a s tlukoucím srdcem zaklepal a krásnou řeč si připravoval. V tom otevřou se vrátka a Mánička s prstem na rtech mu dávala znamení, aby mlčel. A teď ho vedla do komory, kde visel rubáš. Tam mu nakázala, aby rubáš oblékl přes své šaty. Když byl hotov, vedla ho zase do jiné komory, kde byla nová prázdná rakev. Do té rakve se musel krejčí položit a nakázala mu, že musí tam dvě hodiny bez hnutí ležet, na nikoho ani promluviti. Těžko bylo krejčímu, ale když Mánička byla tak pěkná, že by nevím co pro ni udělal. Tak lehl a Mánička zmizela.
Tlouklo jedenáct a zaklepal truhlář. Jako u krejčího, stejně s ním si počínala. Natáhla mu rubáš a na hlavu mu nastrčila vydlabanou tykev kulatou jako umrlčí hlava. To prý, aby dělal smrt. Pak ho vedla dál a povídá: „Tam leží jeden mrtvý v rakvi. Nebojíš se?“ – „Kdepak!“ povídá zamilovaný truhlář. „Tak tedy tam budeš ho v nohou hlídat, ať vidíš, co vidíš, na žádného nepromluvíš.“ A milý truhlář se tam postavil a hlídal.
Dvanáctá odbila. Zaklepal řezník Jiří. Mánička vedla jej, jako ty dva první chodbami do jedné komory. Tam nařídila, aby oblékl obrácený kožich s kožišinou navrch, sazemi počernila mu obličej a do ruky dala mu řetěz. Panečku, hotového čerta z něho udělala. Jiří držel jako sloup. „A teď půjdeš,“ povídala. „V jiné komoře leží jeden mrtvý v rakvi, jeden člověk ho hlídá v nohou, ty se do hlavy postavíš!“ Co by Jiří pro Máničku neudělal! Šel kurážně do té komory a řetěz řinčel v té tiché noci, až husí kůže naskakovala.
Sotva otevřel dveře, do těch druhých chasníků jako když hrom udeřil, tak se lekli. Čert, čert,“ vykřikli. Mrtvý vylítl z rakve a truhlář – smrt pelášili ze dveří ven, k smrti vyděšení, čert za nimi, chodbou, na schody, po schodech dolů jako splašení. Čert zůstal pak vzadu s Máničkou. Ti se nasmáli!
Zatím doma u rodičů divně to chodilo. Otec nemohl všechno zastat a když si vzal náhradníka chasníka, každý ho okrádal a tak to šlo s řemeslem s kopce. Často, přečasto si vzpomínal na Jirku. Byl jim k srdci přirostl jako vlastní syn.
Zatím uběhl rok a Mánička se vrátila domů.
Tam jim pověděla, že je jí Jiří přece jen nejmilejší, že je přece hodný a poctivý a že by si ho vzala za muže.
Ani nevěděla, jaký kámen se rodičům se srdce svalil! S radostí, teď dali svolení, pro Jirku vzkázali a honem svatbu vystrojili.

O dvou motýlkách

Zářivé slunečko mladého léta mile hřálo a svými blahodárnými paprsky zahřívalo celý svět. Pod jeho teplými polibky se do ruda zardívaly a sládly třešničky na stromech, letním jablíčkům červenala líčka stejně jako malým dětem, které se vesele a čiperně otáčely na slunéčku.
Všecko se radovalo, ta milá Boží příroda, lidé a hlavně dětská drobotina, že již nemusí býti uzavřena v dusné světnici a vesele se může probíhat po kvetoucí lučině, brouzdati v potůčku, pásti zlatožlutá housátka a robiti z vrbového proutí píšťaličky.
Ve vzduchu létaly mušky, které se někdy spolu daly do tanečku, na stéblech zelené svěží trávy hráli si drobní broučkové jako na houpačce a také pilní mravenečkové měli na pilno, závodíce v práci s včeličkami, snášejícími do úlů sladký pyl květinových, z něhož pak dělaly med, který dětem na chlebíčku tolik chutná a je zdravou pochoutkou. A tak se všude hemžilo čilým a jarým životem, ptáčkové poletovali vzduchem a zpívali, v čisté vodě proháněly se rybky a ty menší rybičky ještě nezkušené posmívaly se vousatému kapru a zubaté štice.
Což teprve na veliké pasece u lesa, kde uprostřed stála bílá myslivna s červenou střechou, tam teprve bylo pěkně. Měli tam myslivcovi hned za domem zelinářskou zahrádku, kde rostlo zelí, kapusta a jiná drobná i užitečná zelenina. Proto zde v létě létalo mnoho motýlků, ti, kteří poletovali na pasece, byli pestrobarevní, modří, žlutí, všelijak kropenatí, zato nad zelinářskou zahradou myslivcových poletovali nejvíce bílí motýlkové.
Kdysi za poledne, kdy rodina myslivcova seděla doma u oběda a také lidé v lese pracující odpočívali někde ve stínu lesním, slétlo se na paseku, tam, kde na pokraji rostly keře ostružin, hojně obsypané uzrávajícím ovocem, moc a moc všelijakých motýlků. Drobní i větší, krásně zbarvení i bílí. Hlavně mezi nimi vynikl větší motýlek, k němuž se družil stejně velký kamarád, ale zase jinak zbarvený. S úctou a s podivením pohlížela ta menší drobotina na ty dva zvláštní hosty, kteří si i dnes ve všední den do lesa oblékali tak nádherné a skvělé pláštíky.
„Kdo je to křídlaté panstvo. Snad dokonce nějací princové ze vznešeného rodu motýlů?“ dotazovali se mezi sebou mladí, teprve letos narození motýlci a také mušky zvědavě obletovaly vzácné hosty. Přilétl sem od zelince starší a větší bílý motýlek. Zdvořile zamával křídlama jako když dělá poklonu a tenkým hláskem uctivě zahovořil: „Buďte mezi nás pěkně vítáni, kamarádi motýlkové a dovolte, abych se vám představil: jsem pan Bělásek a zůstávám tam v myslivně v zahradě.“ „No však jsem si hned pomyslil, ty žes nějaký zcela obyčejný motýl,“ pohrdlivě řekl jeden z cizích motýlků. „To já jsem ze vznešenějšího rodu – jsem – Babočka Paví Oko, rozumíš?!“
„Těší mne, že vás poznávám také osobně, pane Babočko. Však jste mně připadal tuze známý. U nás myslivcovic student má v rámci pod sklem napíchnutého jednoho vašeho předka.“
„Cože?!“ ulekl se pan Babočka, „tady píchají nás motýlky na špendlíky? Fuj, zde nechci býti,“ a letěl pryč ke všeobecné veselosti druhých. Pan Bělásek škádlivě za ním volal: „No, když jej nechytnou, tedy jej nenapíchnou, kdo uletí, ten vyhraje!“
„Jak je vidět,“ smál se druhý pestrý motýlek,“ já se jmenuji…“ – Prosím, snad nejste dokonce vznešený motýl z rodu admirálů?“ – Ba, ne, jmenuji se Otakárek a rád sem někdy přilétnu navštívit starého mrzutého prastrýce Smrtihlava.“ – „Je to od vás pěkné, Otakárku, že pamatujete na skromné přátele, ale hleďte, tamto jde myslivovic hoch se síťkou chytat motýle, zachraňme se!“ Huš, rozběhlo se drobné hejno na všechny strany a paseka jako by sesmutněla.