Pokora

Krásné duhové barvy, které prosvicovaly nebeský vzduch, přestaly na chvíli zářiti a těžký vzdech vydral se z prsou samotného Boha. U nohou svatého vládce plakala smutná "Pokora", ctnost, kterou Bůh vysílal na svět nejraději a kterou nade všechny ostatní miloval. Sledoval každý její krok na zemi a byl velmi smuten, když se jí někdo posmíval a od svých dveří odháněl. - Tento den vrátila se "Pokora" zpět do nebe, klesla před tváří boží a zvolala: "Bože, není již místa pro mne na zemi, každý mne odhání od svého prahu a jsem všude pro posměch. Jen pýcha a prostopášnost vítězí." Bůh se hluboce zamyslil, hladil jemně "Pokoru" po její uplakané tváři a řekl pevně: "Neklesej, drahá dcero. Vím, jak těžkou práci na světě máš, ale jen vytrvalost přináší úspěch. Člověk přece jednou pozná, že bez pokory nemůže býti ve svém srdci šťasten." - "Pokora" osušila svoje slzy, Bůh jí dal požehnání a ona znovu odešla na svět. Dlouho chodila od kraje do kraje, všude marně počínajíc svoji práci. Konečně přišla do jedné bohaté země, kde ohromný lesk a okázalost zářily z ulic. Nejdražší a nejvzácnější jídla voněla u všech obydlí a lidé procházeli se po ulici obléknuti v nejdražší oděvy. "Pokora" přikrčila se mezi davem na náměstí a čekala, co se bude díti. Pojednou spatřila, že davy vítají krále a viděla, kterak král vystoupil z překrásného povozu a odebral se na tribunu. Potom slyšela, kterak král oslovil svůj lid: "Můj krásný lide," zvolal král, hle, jak bohatá jest naše země! Jak šťastni jste všichni v mém království, neboť jsem vás zhýčkal nádherou a bohatstvím." Pojednou však král zaražen umlkl, neboť zpozoroval, že mnoho občanů sklonilo smutně hlavu. "O lidé nevděčný!" rozkřikl se král v nesmírné zlosti, "proč kloníte svoje hlavy - proč neradujete se ze života, jak jen čas vám stačí?" A lid mlčel a díval se k zemi. "Zříkám se svého trůnu," zvolal král všecek bez sebe, "nechť převezme jej, kdo chce!" Na to král z královské tribuny zmizel.

Lid stál a nehýbal se. Mnoho zraků bylo upřeno na uprázdněné místo královské a čekalo, kdo se bude o prázdný trůn ucházet. Dlouho však trvalo trapné ticho a žádný se nehlásil o panování v této zhýčkané zemi.

Najednou však lehce jako vánek zašustilo něco na podiu a lid k svému nemalému překvapení spatřil na místě krále dívku s velmi ušlechtilou tváří. Zář duhy osvicovala její šat a když lid pozdvihl k ní své zraky, ucítil nesmírnou, dosud nezažitou blaženost.

"Přicházím vám vládnout já," řekla dívka krásným lahodným a vřelým hlasem. "Jsem "Pokora!" Jsem to, co ve vašich srdcích schází. Zapomněli jste, že má člověk i duši a že ta musí v prvé řadě býti šťastná. Nemůžete býti šťastni beze mne. Bohatství a lesk bez čistoty vaší duše vás znudí a učiní nešťastné. Přicházím vám dáti pokoru do vašich srdcí a vrátiti vám štěstí."

Když "Pokora" dopověděla tato slova - lid se vrhl na kolena. Všem slzely oči vnitřním štěstím a upírajíce oddaně zraky k "Pokoře", zvolili ji jednohlasně za svoji královnu. - Říši svoji učinila ovšem "Pokora" dokonale šťastnou.

O kose, kohoutovi a kocourovi

Táta měl tři syny: Martina, Matěje a Michala. Všichni byli již odrostlí, když táta se roznemohl a k smrti se chystal. Zavolal chlapce k sobě a pravil: "Hoši, víte, že jsem chudý a nemám jiného bohatství nežli tu chalupu v které obývám, dále kocoura, kohouta a kosu. V chalupě vzorně žijte a o každou z věcí se rozdělte. Táta zemřel a hoši jej pochovali. Martin vzal si kosu. Matěj kohouta a Michal kocoura. "Ale bratři milí, doma všichni zůstati nemůžeme, abychom neumřeli hlady, pobuďte zatím vy sami dva doma a já odebéřu se do světa," řekl Martin. Ostatní bratři souhlasili a Martin šel s kosou do světa. Chodil hodně dlouho, ale práci nenašel, až přišel do země, kde byli lidé hrozně hloupí. Přijde do města a potká člověka, ten se ho ptá, co to nese. "Kosu nesu," vece Martin.

"A co je to a nač?" "Tím se tráva seče." "Bože, človíčku, my zde rukama trávu škubáme. S tím nástrojem kdybys ku králi zašel, pěkně by ti nástroj zaplatil."

Martin šel ku králi, král se velice nástroji divil a poslal s ním Martina na louku, aby zkoušku udělal. Martin šel a s ním celá řada diváků. Martin zabodl kosu do středu louky a řekl, aby přinesl komorník králův oběd pro dva, pak odehnal z louky všechny diváky. V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, nemálo se divili, že takový kus louky je posečen.

"Bude ten váš podžírač také jíst?" ptali se Martina.

"Kdo dělá, musí se krmit, jen nás nechte o samotě." Služebníci odešli a Martin sněd oba obědy sám. Tak to dělal den co den až louky posekal. Když byl hotov, šel ku králi.

"Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá? ptal se král. "A prodal bys jej za 1000 korun?" "Ale s radostí, královská milosti." Martin sebral peníze a pelášil domů. Král dal kosu do jednoho pokoje, aby se jí nic nestalo. Ovšem druhý rok, když přišlo k sekání trávy, marně čekali, zastčivše kosu do středu louky, aby sama kosila. Tak nezbylo jiného než-li zase trávu rukama trhati. Bratři doma měli zlaté časy, ale během doby peníze ubíhaly jako voda. "Teď půjdu já se svým kohoutem do světa," řekl Matěj.

"Jdi do kraje, kde jsou lidé hloupí, zpeněžíš jej dobře," radil Martin. Přišel zase Matěj ku městu. Zastavil jej občan a ptá se co nese. "Ptáka, který přivolává den. "Toť div divoucí. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno zase jemu jíti naproti. Kdyby pták měl skutečně tu vlastnost, hojně peněz od krále bys dostal. Zavedli Matěje ku králi a tento souhlasil s koupí až po zkoušce. Dali kohoutovi zlatou posadu. Den chýlil se ku konci, aniž kdo jej doprovázel. Král byl rád a rána se ani dočkati nemohl. Byly dvě hodiny, kohout se rozkokrhal až se všichni děsili, jaký to divný zpěv. Další hodiny kohout vždy zakokrhal až se již rozbřesklo. Král viděl, že opravdu kohout den přivolal a vyplatil za kohouta 5000 korun a Matěj uháněl domů. "Já musím kocoura také zpeněžiti," povídá Michal. A šel s kocourem do německého kraje. Před městem ptá se Michala občan, co to nese. "Kocoura," odvětil Michal." "A nač to zvíře?" "Myši chytá". "I strč honem toho lapáka do pytle a pojď ku králi. V zámku je tolik myší, že nevědí si rady, kterak je vypuditi. Představil Michala králi a když král věděl o co se jedná, radostí div Michala neobjal. Michal pustil kocoura z pytle a kocour maje hlad, myši přímo dávil. Král viděl, jak jedna myš po druhé mizí, vyplatil Michalovi 20.000 korun, aby jemu kocoura nechal. Michal ale řekl: "Nejméně 50.000 králi, jinak půjde kocour zpátky do pytle." Král vyplatil 50.000 a Michal odešel. Vyšel z brány a slyší za sebou dupot jezdce. Ohlédne se a jezdec volá na Michala: "Král ptá se, co bude kocour žráti až všechny myši požere!"

Michal nerozuměl i ptá se po německu: "Was?" Jezdec vyvalil oči a ujížděl zpátky. "Králi, nás prý sežere", volal již z dáli když přijížděl, "cizinec ten na moji otázku co bude žráti až všechny myši sežere, odpověděl "vás". Zhrozil se král nemálo a když kocour poslední myš zadávil, dal jej zavříti do komory. As za týden poslal nejodvážnějšího ze žoldnéřů podívati se, co kocour v komoře dělá.

Sotva žoldnéř otevřel komoru, vyskočil kocour. Žoldnéř leknutím upadl a omdlel. Kocour utíkal co mu nohy stačily pryč. Občanstvo, vidouc omdlelého žoldnéře ležeti, volalo na krále: "už jednoho zadávil." Král i občanstvo utíkalo do svých domovů, tam uzavřelo se a nevyšlo celý měsíc ven z domu. Michal zatím přišel domů a za ním připelášil i kocour. Žili spokojeně všichni tři bratři, majíce peněz hojnost a blahořečili otci, že jim takové dědictví odkázal. Kocour chytrák seděl vyhřívaje se na peci a užíval dědictví s nimi.