Princ Bajaja

Král rozloučil se se svojí manželkou a odjel do boje. Za nedlouho přiklusali k němu poslové, nesoucí radostnou zvěst o narození dvou synů. Zatím co král celou řadu let bojoval, synové, zdraví to hoši, rostli jako z vody. Mladší byl maminčin miláček a proto velmi zhýčkaný, kdežto starší byl otužilý, protože stále běhal po zahradě, ba i na koníčku jezdil. Po osmiletých bojích poprvé shledal se král se svými syny. Matka však představila mu svého mazlíčka jako staršího, protože ho chtěla míti nástupcem královým. To těžce nesl odstrčený bratr, ze kterého se stal po letech statný jinoch. A tak si usmyslil, že pojede do světa. Rozloučiv se se svými drahými, zmizel v polích. Koník nesl jej přes pole i lesy neznámo kam. Když uzřeli věže krásného města, koník uhnul k vysoké skále, která, když kůň do ní kopl, se otevřela. Vjeli dovnitř, kde našli pěknou stáj a tu koník pravil lidským hlasem: "Nyní mě zde necháš a půjdeš do hlavního města ku králi. Vydávej se za němého a budeš-li něco potřebovati, přijď ke mně." Princ šel. Slitoval se král a vzal ke dvoru němého, který kromě "bajaja" neuměl ničeho říci. Říkali mu proto Bajaja. pro jeho veselost a bystrost si ho oblíbily i královy 3 dcery, jimž kreslil ptáky a vil věnce. Princ vida jednou ráno krále smutného, ptal se ho, co to znamená, a ten mu vyprávěl: "Před léty usadili se v mém městě obrovští draci, kteří ničili vše živé a když již vyhubili všechen dobytek, vrhli se i na lidi, takže hrozila zkáza celému městu. Nikdo nevěděl jak by bylo možno draků se zbaviti. Tu přišla jedna kouzelnice a poradila mi, abych drakům přislíbil dorůstající princezny, že prý draci zmizí a zapomenou. Na čas byl pokoj, nyní však draci začínají opětně před branami řváti a žádají splnění slibu. Zítřkem počínaje musím jim dávati každý den vždy jednu dceru." Bajaja vyslechl nešťastného krále a tajně spěchal ke svému koníkovi, kterému vše vyprávěl. "To vše již vím. Zvedni kámen pod žlabem a najdeš tam troje brnění a ostrý meč. Vyzbroj se, sedni na mne a dej se v boj. Slézti ze mne nesmíš, dokud všechny ty stvůry nepobiješ!" Bajaja přišel v nejvyšší čas, když se již drak se řvaním sápal ze své skrýše na princeznu, která již omdlévala. Rytíř Bajaja sekal draku jednu hlavu za druhou, až jej ubil. Pak zmizel neznámo kam. Stejně hrdinně počínal si Bajaja v boji za druhou i za třetí princeznu. Po boji však vždy zmizel. Všechny tři princezny byly zachráněny. V zámku bylo velmi veselo. Nejveselejší byl však Bajaja. Radost byla však přerušena odjezdem královým do boje. Přesto, že v boji pomáhali králi sousední knížata, vítězství jeho bylo na vážkách. V poslední den zasáhl do boje ve stříbrném brnění Bajaja. Vojska královská se vzpamatovala a bitvu vyhrála. Na zámku byly opět velké slavnosti, kterých zúčastnila se všechna knížata, která pomáhala králi v boji. Několik knížat ucházelo se o princezny. Král nevěděl, komu by je dal a aby nikoho neurazil, rozhodl takto: každá princezna dostala zlaté jablko, které hodila s balkonu před knížata. U kterého prince se jablko zastaví, tomu se princezna dostane. U Bajaji, oděného ve zlatém brnění, zastavilo se jablko nejmladší a nejkrásnější princezny Slavěny. Ta se stala jeho šťastnou nevěstou. A byla opravdu velice šťastná když poznala, že Bajaja není němý a že on to byl, který jí a jejím sestrám zachránil životy.

O loupežnících

Tak, jak se na Slávka usmívala jeho maminka, tak hezky se na něho nikdo nikdy nepodíval. Maminčin úsměv byl nejkrásnější a Slávek nejšťastnější ze všech dětí. O to štěstí by se byl málem Slávek sám připravil. Četl knížky o podivuhodných zemích a rád by se byl pustil do světa. Maminka však nechtěla o tom ani slyšet a říkala: "Všude dobře - ale doma nejlíp. Bez tebe bych nemohla šťastně a spokojeně žít." Jednou nemohl Slávek usnout. Stále přemýšlel o cizích krajích, kde jsou jiní lidé a jiné zvyky. Najednou vstal, potichu se ustrojil a vyklouzl ven. Všechno spalo a nikdo jeho útěku nepozoroval. Snad by se Slávek vrátil, neboť si vzpomněl na maminku, jakou lítost by jí udělal, kdyby opravdu utekl. Co tak stojí a rozmýšlí se, najednou vyhrnuli se z křoví loupežníci, chytili ho a hodili na vůz. Rychle odjeli. Kam jej odvezli, Slávek nevěděl. Byla tma a z vozu nebylo nikam vidět. Ale trvalo to hodně dlouho, kolik dní cesty, než se loupežníci zastavili. V odlehlé samotě měli svoji loupežnickou skrýš, o které nikdo nevěděl. Tam musil Slávek pracovat, poklízet, pomáhat při vaření oběda a koně čistit. Kdejaká práce byla, to musel dělat. Loupežníci ho nenechali zahálet. Časem odjeli pryč, jen dva loupežníci zůstávali doma. Slávek byl už v loupežnické skrýši dva roky a hrozně se mu stýskalo po mamince. Litoval, že tak svévolně uprchl. Jinak by ho loupežníci nechytili. Jednou odjeli všichni loupežníci a doma nezůstal z nich ani jediný. Nakazovali mu, ať má všechno v pořádku, že se brzo vrátí. Ale jak byl Slávek sám, využil příhodné chvíle, sedl na koně a rychle ujel. Kam jede nevěděl. Přijel do cizího města a byl by se málem setkal s lupiči. Poznal je hned, vyhnul se jim a ti si jej nevšimli, když jel jinou ulicí. Slávek zůstal již v tom městě. Divil se mnohým věcem. Do každého domu vcházelo se dveřmi, které byly na střeše. Ke dveřím vedly schody a zvlášť upravené cesty. I chlévy měli zdejší hospodáři pod střechou. Ale šlo to, vždyť zapřahali do pluhů a vozů velikánské ptáky. Na polích pěstovali jablka, hrušky a jiné ovoce v zemi, jako my u nás brambory. Zato naopak jejich brambory rostly na stromě. Nikdo z těch lidí se nikdy neusmál. Třeba byli bohati, přece nebyli šťastni. Byla na nich kletba. Jednou nechali v městě starého chudého muže zemřít hlady. Proto od té doby uhostil se u nich stálý smutek. Slávka si všichni zamilovali. Jednou jim Slávek poradil: "Chcete-li býti šťastni, napravte svoji chybu. Postavte veliký dům pro chudé a rozdělte s nimi svůj majetek, aby mezi vámi nebylo chudých. Tím napravíte svůj hřích a kletba věčného smutku zmizí." Všichni obyvatelé toho města uposlechli. A opravdu. Hned zářil z jejich tváří radostný a spokojený úsměv. Aby se zavděčili Slávkovi, dali mu krásného ptáka Velikána, který každého, do se na něho posadil, donesl, kam on chtěl. Slávek ovšem toužebně si přál, aby byl u maminky. Zanedlouho pták Velikán jej k mamince zanesl. To bylo radostí! Však maminka již tisíckrát Slávka oplakala. Slávek už maminku neopustil. Pták Velikán vrátil se zase do své vlasti. Loupežníci, když přišli do své skrýše, ze zlosti shodili hořící lampu a všichni uhořeli.

Čarovná zahrada

Pod kopcem byla malá chaloupka. Bydlili v ní Lubomírovi rodiče a Lubomír. Hoch jako jiskra a nenechal ničeho na pokoji. Tatínek odešel do práce a Lubomír zůstal mamince na opatrování. Co s ním chudák maminka zkusila. Lubomír v posledním čase stal se umíněným a neposlušným. Tak si jednou usmyslil, že si půjde natrhat jablíček a různého ovoce ze zahrady souseda. Co že chtěl dělat? Inu - krást. Mamince to přímo neřekl, ale maminka to na něm poznala a povídala: "Lubomíre, zůstaň doma, mám dnes hodně práce, pomůžeš mi! Přenes mi nejprve dříví a uhlí! Pak mi doskočíš pro vodu, ke kupci doběhneš, dojdeš tetě se vzkazem a zameteš dvorek!" Lubomír jakoby neslyšel. Vytratil se jako pára a utíkal na kopec. Tam si postavil jejich soused nádherný palác. Kolem dokola byl obklopen překrásnou zahradou. Kdo to byl ten jejich soused, nikdo nevěděl. Přistěhoval se odněkud z cizí země a s lidmi se nestýkal. Lidé se ho báli a říkali, že provádí různá kouzla a čáry. Kdo mohl, vyhnul se krásnému paláci na deset honů. Kdo k tomu cizímu pánovi nemusil, nešel. Ale Lubomír? Ten často nakukoval přes plot do jeho zahrady. Kde kdo říkal, že to je čarovná zahrada. Rostly v ní zvláštní stromy a květiny s ohromnými květy. Všeho ovoce tam bylo hojnost. Podivní ptáci usadili se v korunách stromů. Sem vypravil se Lubomír. Vylezl na plot a hop! Už byl v zahradě. Počínal si jako slepý. Ani se nepodíval, zda-li ho někdo nevidí a rovnou se škrábal na strom. Pán zahrady právě seděl u okna a dobře Lubomíra pozoroval. Doopravdy, znal všelijaká kouzla, ale nebyl tak zlý, jak se lidé domýšleli. Hned si usmyslil, že Lubomíra potrestá. Kouzelnou hůlku držel zrovna v rukou, udělal s ní tři kruhy a zašeptal několik tajemných slov a řekl: "Co utrhne, ať se mu přilepí na nos!" Lubomír trhal oběma rukama. Sotva však utrhl čtyři červená jablka, dostal ránu do nosu, až spadl se stromu. Jablka se mu přilípla na nos. Najednou se slétli ptáci a začali ho klovat. Lubomír chce honem utéci, ale jak přelézá plot - roztrhne si kalhoty. Odkudsi přilétly vosy a ucítily vůni Lubomírových nakradených jablíček. Usedaly Lubomírovi na nos i tváře a hrozně ho popíchaly. Lubomír utíkal po kamenité cestě s kopce a pro pláč neviděl na cestu. Upadl několikrát na ostré kameny a celý se potloukl. Když doběhl domů, vosy odlétly, ale jablka zůstala na nose. Všichni se ho polekali, jaký byl Lubomír opuchlý, roztrhaný a zkrvavený. Pak musil znovu s tatínkem k pánovi zahrady a pěkně odprosit. Pán ho zbavil kouzla. Lubomír již nikdy nekradl. dostal řádně za vyučenou.