Zajíc a medvěd

Ve velikých ruských lesích žil obrovský medvěd. Daleko široko nebylo nad něho většího a silnějšího. Denně přepadl mnoho zvířat. Šel z něho veliký strach a hrůza po celých lesích. Zvířata jednoho dne, když si již nevěděla rady, svolala velikou schůzi a radila se, jak by medvědově krvelačnosti zabránila. Liška jim poradila, aby někdo šel k medvědovi a nabídl mu, že mu budou zvířata dobrovolně posílati každý den někoho, takže nebude musiti ani ze svého paláce vycházeti, ale že je za to nebude pobíjeti. Když to medvědovi zvířata vyřídila, pobručel si, ale nakonec svolil. A tak od té doby určovala zvířata losem, kdo z nich bude sněden.

Padl jednoho dne los na zajíce. Plakal zajíc, nechtělo se mu zemřít. Dlouho se loučil se svou rodinou, až konečně celý uplakaný šel k medvědovi. A jak tak jde lesem, přijde ke kamenné studni. Podíval se dovnitř a uviděl tam svůj obraz. I slzy své tam uviděl a když zavolal, slyšel ozvěnu svého hlasu. Napadla jej myšlenka a hned byl veselejší. Nepospíchal k medvědovi, ještě sem tam travičku uškubl a pomalu šel lesem. Chýlilo se zatím k večeru a medvěd ve svém paláci nemohl se již dočkati. Zajíc nepřicházel. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd na něho zařval, až se stromy třásly. "Co ty darebáku, tak pozdě přicházíš?" řval. A tu zajíc pravil: "Nezlob se, vzácný pane. Dnes jest svůj svátek, tak jsme ti vybrali čtyři z nás. Už jsme se dávno vydali na cestu, ale nemůžeme zato, že ses nás nedočkal!" "Co to má znamenati?" ptal se rozzlobeně medvěd. "Velmožný pane", povídá poníženě zajíc. "Šli jsme k tobě lesem a tu nás potkal ještě silnější medvěd, než jsi ty". "Že jest tady někdo silnější než já?", ptal se medvěd překvapeně. "Nejenom to", povídá zajíc, "on nás zastavil a ptal se kam jdeme. A když jsme řekli, že k tobě, řekl, že se s tebou vypořádá, že jsi mnohem slabší než on a hned tři z nás snědl, takže jsem ztěží vyvázl a proto jsem přišel tak dlouho". "Doveď mne tam", řekl medvěd plný hněvu, "já se s ním vypořádám". Zajíc jej zavedl k té kamenné studni a řekl: "V tomto zámku bydlí". Medvěd tam nahlédl a spatřiv tam svůj obraz, myslil, že je to jiný medvěd a proto zařval: "Ty ničemo, tebe zadávím!" Totéž uslyšel ze studně a to jej tak rozzlobilo, že se vrhl do ní, aby nepřítele zabil. Utopil se a zvířata měla pokoj a žila pak spokojeně v lesích.

Pohádka o řípě

Byla jednou jedna babička a ta zasela si na zahrádce řípu. Plnou hrst semene dala do jednoho důlku a ejhle - vyrostla jí řípa tak veliká, že ji nemohla ze země vydobýt. Zavolala proto na dědečka: "Dědečku, pojď pomoct tahat řípu." Dědeček šel, chytl babičku za kanduš, babička řípu za nať a tahali, tahali, řípy však nevytáhli. I volá babička na vnoučka: "Josífku, Josífku, pojď pomoct tahat řípu." Josífek přijde, chytne se dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a tahají, tahají, řípy však vytáhnout nemohou. I zavolá babička vnučku: "Kačenko, Kačenko, pojď pomoct tahat řípu." Přiběhne Kačenka, chytne se bratříčka za kalhotky, bratříček dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a táhnou a táhnou, řípy však nevytáhnou. I volá babička na pomoc košiláčka Honzíčka: "Honzíčku, pojď nám pomoct vytáhnout řípu." A Honzíček honem se přibatolí, chytne Kačenku za sukničku, Kačenka Josífka za kalhotky, Josífek dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a táhnou a táhnou, řípy však nevytáhnou. Byli již bezradni. tu vzpomene si babička na pejska Voříška: "Voříšku, Voříšku, pojď nám pomoct táhnout řípu." A Voříšek běží, chytne Honzíčka za košilku, Honzíček Kačenku, Kačenka Josífka, Josífek dědečka, dědeček babičku, babička řípu a táhou, táhnou, však nevytáhnou. Tu spatří babička kočičku, jak sedí na prahu chalupy a omývá si prackou uši: "Ale, Macku, když vidíš, že se tak dřeme, pojď nám přec také pomoct." Mackovi se do práce nějak nechtělo, přece se však přiloudal, chytl se Voříška za zadeček, Voříšek Honzíčka, Honzíček Kačenky, Kačenka Josífka, Josífek dědečka, dědeček babičky a babička řípy a táhnou táhnou, však ještě nevytáhnou. Vtom přeběhla tudy myška a babička hned: "Myško, myško, pojď nám pomoct." A myška hned za kočičkou, chytla ji za ocásek, a Macek Voříška za zadeček, a Voříšek Honzíčka za košilku, a Honzíček Kačenku za sukýnku, a Kačenka Josífka za kalhotky, a Josífek dědečka za kožíšek, a dědeček babičku za kanduš a babička řepu za nať, a táhnou, táhnou a vtom rup - rup - řípa povolila a bác - všichni leželi na jedné hromadě. Nejspodněji byla myška a jen zapískla, kočička však zle mňoukala, že jí Voříšek žebra poláme, a Voříšek vrčel, že ho Honzíček udusí, a Honzíček plakal, že Kačenka ho umačká, a Kačenka křičela, že Josífek ji pochroumá. Josífek hekal, že ho dědeček zalehne, a dědeček volal: "Babičko, babičko, zlomíš mi fajfčičku." A babička? Ta měla velkou modřinu od řípy na hlavě, řekla však jen: "Mlčte, to všechno nic nedělá, jen když je řípa venku." A řepa se jim smála: "To jsem vám dala co proto." Však byla opravdu venku a byla vám málem tak veliká, jako babiččina a dědečkova chalupa. Celý den ji klestili, celý týden krouhali a celou zimu měli co jíst. A všichni si na ní moc a moc pochutnali, babička, dědeček, Josífek, Kačenka, Honzíček, Voříšek i myška, která dostala okrojky a měla se jak o posvícení. Všichni ztloustli, jak jim šla k duhu, jen kočička se řípy ani netkla a kdykoli ji babička nesla na stůl, vždy uklidila se na pec, tam opovržlivě mžourala očima a myslela si: "T to vám nestojím." Inu, kočičky jsou odjakživa mlsné.