Pokora

Krásné duhové barvy, které prosvicovaly nebeský vzduch, přestaly na chvíli zářiti a těžký vzdech vydral se z prsou samotného Boha. U nohou svatého vládce plakala smutná "Pokora", ctnost, kterou Bůh vysílal na svět nejraději a kterou nade všechny ostatní miloval. Sledoval každý její krok na zemi a byl velmi smuten, když se jí někdo posmíval a od svých dveří odháněl. - Tento den vrátila se "Pokora" zpět do nebe, klesla před tváří boží a zvolala: "Bože, není již místa pro mne na zemi, každý mne odhání od svého prahu a jsem všude pro posměch. Jen pýcha a prostopášnost vítězí." Bůh se hluboce zamyslil, hladil jemně "Pokoru" po její uplakané tváři a řekl pevně: "Neklesej, drahá dcero. Vím, jak těžkou práci na světě máš, ale jen vytrvalost přináší úspěch. Člověk přece jednou pozná, že bez pokory nemůže býti ve svém srdci šťasten." - "Pokora" osušila svoje slzy, Bůh jí dal požehnání a ona znovu odešla na svět. Dlouho chodila od kraje do kraje, všude marně počínajíc svoji práci. Konečně přišla do jedné bohaté země, kde ohromný lesk a okázalost zářily z ulic. Nejdražší a nejvzácnější jídla voněla u všech obydlí a lidé procházeli se po ulici obléknuti v nejdražší oděvy. "Pokora" přikrčila se mezi davem na náměstí a čekala, co se bude díti. Pojednou spatřila, že davy vítají krále a viděla, kterak král vystoupil z překrásného povozu a odebral se na tribunu. Potom slyšela, kterak král oslovil svůj lid: "Můj krásný lide," zvolal král, hle, jak bohatá jest naše země! Jak šťastni jste všichni v mém království, neboť jsem vás zhýčkal nádherou a bohatstvím." Pojednou však král zaražen umlkl, neboť zpozoroval, že mnoho občanů sklonilo smutně hlavu. "O lidé nevděčný!" rozkřikl se král v nesmírné zlosti, "proč kloníte svoje hlavy - proč neradujete se ze života, jak jen čas vám stačí?" A lid mlčel a díval se k zemi. "Zříkám se svého trůnu," zvolal král všecek bez sebe, "nechť převezme jej, kdo chce!" Na to král z královské tribuny zmizel.

Lid stál a nehýbal se. Mnoho zraků bylo upřeno na uprázdněné místo královské a čekalo, kdo se bude o prázdný trůn ucházet. Dlouho však trvalo trapné ticho a žádný se nehlásil o panování v této zhýčkané zemi.

Najednou však lehce jako vánek zašustilo něco na podiu a lid k svému nemalému překvapení spatřil na místě krále dívku s velmi ušlechtilou tváří. Zář duhy osvicovala její šat a když lid pozdvihl k ní své zraky, ucítil nesmírnou, dosud nezažitou blaženost.

"Přicházím vám vládnout já," řekla dívka krásným lahodným a vřelým hlasem. "Jsem "Pokora!" Jsem to, co ve vašich srdcích schází. Zapomněli jste, že má člověk i duši a že ta musí v prvé řadě býti šťastná. Nemůžete býti šťastni beze mne. Bohatství a lesk bez čistoty vaší duše vás znudí a učiní nešťastné. Přicházím vám dáti pokoru do vašich srdcí a vrátiti vám štěstí."

Když "Pokora" dopověděla tato slova - lid se vrhl na kolena. Všem slzely oči vnitřním štěstím a upírajíce oddaně zraky k "Pokoře", zvolili ji jednohlasně za svoji královnu. - Říši svoji učinila ovšem "Pokora" dokonale šťastnou.

O kose, kohoutovi a kocourovi

Táta měl tři syny: Martina, Matěje a Michala. Všichni byli již odrostlí, když táta se roznemohl a k smrti se chystal. Zavolal chlapce k sobě a pravil: "Hoši, víte, že jsem chudý a nemám jiného bohatství nežli tu chalupu v které obývám, dále kocoura, kohouta a kosu. V chalupě vzorně žijte a o každou z věcí se rozdělte. Táta zemřel a hoši jej pochovali. Martin vzal si kosu. Matěj kohouta a Michal kocoura. "Ale bratři milí, doma všichni zůstati nemůžeme, abychom neumřeli hlady, pobuďte zatím vy sami dva doma a já odebéřu se do světa," řekl Martin. Ostatní bratři souhlasili a Martin šel s kosou do světa. Chodil hodně dlouho, ale práci nenašel, až přišel do země, kde byli lidé hrozně hloupí. Přijde do města a potká člověka, ten se ho ptá, co to nese. "Kosu nesu," vece Martin.

"A co je to a nač?" "Tím se tráva seče." "Bože, človíčku, my zde rukama trávu škubáme. S tím nástrojem kdybys ku králi zašel, pěkně by ti nástroj zaplatil."

Martin šel ku králi, král se velice nástroji divil a poslal s ním Martina na louku, aby zkoušku udělal. Martin šel a s ním celá řada diváků. Martin zabodl kosu do středu louky a řekl, aby přinesl komorník králův oběd pro dva, pak odehnal z louky všechny diváky. V poledne, když přinesli služebníci oběd pro dva, nemálo se divili, že takový kus louky je posečen.

"Bude ten váš podžírač také jíst?" ptali se Martina.

"Kdo dělá, musí se krmit, jen nás nechte o samotě." Služebníci odešli a Martin sněd oba obědy sám. Tak to dělal den co den až louky posekal. Když byl hotov, šel ku králi.

"Tvůj podžírač tedy sám trávu podžírá? ptal se král. "A prodal bys jej za 1000 korun?" "Ale s radostí, královská milosti." Martin sebral peníze a pelášil domů. Král dal kosu do jednoho pokoje, aby se jí nic nestalo. Ovšem druhý rok, když přišlo k sekání trávy, marně čekali, zastčivše kosu do středu louky, aby sama kosila. Tak nezbylo jiného než-li zase trávu rukama trhati. Bratři doma měli zlaté časy, ale během doby peníze ubíhaly jako voda. "Teď půjdu já se svým kohoutem do světa," řekl Matěj.

"Jdi do kraje, kde jsou lidé hloupí, zpeněžíš jej dobře," radil Martin. Přišel zase Matěj ku městu. Zastavil jej občan a ptá se co nese. "Ptáka, který přivolává den. "Toť div divoucí. My musíme pokaždé den vyprovázet tam za ten vrch a ráno zase jemu jíti naproti. Kdyby pták měl skutečně tu vlastnost, hojně peněz od krále bys dostal. Zavedli Matěje ku králi a tento souhlasil s koupí až po zkoušce. Dali kohoutovi zlatou posadu. Den chýlil se ku konci, aniž kdo jej doprovázel. Král byl rád a rána se ani dočkati nemohl. Byly dvě hodiny, kohout se rozkokrhal až se všichni děsili, jaký to divný zpěv. Další hodiny kohout vždy zakokrhal až se již rozbřesklo. Král viděl, že opravdu kohout den přivolal a vyplatil za kohouta 5000 korun a Matěj uháněl domů. "Já musím kocoura také zpeněžiti," povídá Michal. A šel s kocourem do německého kraje. Před městem ptá se Michala občan, co to nese. "Kocoura," odvětil Michal." "A nač to zvíře?" "Myši chytá". "I strč honem toho lapáka do pytle a pojď ku králi. V zámku je tolik myší, že nevědí si rady, kterak je vypuditi. Představil Michala králi a když král věděl o co se jedná, radostí div Michala neobjal. Michal pustil kocoura z pytle a kocour maje hlad, myši přímo dávil. Král viděl, jak jedna myš po druhé mizí, vyplatil Michalovi 20.000 korun, aby jemu kocoura nechal. Michal ale řekl: "Nejméně 50.000 králi, jinak půjde kocour zpátky do pytle." Král vyplatil 50.000 a Michal odešel. Vyšel z brány a slyší za sebou dupot jezdce. Ohlédne se a jezdec volá na Michala: "Král ptá se, co bude kocour žráti až všechny myši požere!"

Michal nerozuměl i ptá se po německu: "Was?" Jezdec vyvalil oči a ujížděl zpátky. "Králi, nás prý sežere", volal již z dáli když přijížděl, "cizinec ten na moji otázku co bude žráti až všechny myši sežere, odpověděl "vás". Zhrozil se král nemálo a když kocour poslední myš zadávil, dal jej zavříti do komory. As za týden poslal nejodvážnějšího ze žoldnéřů podívati se, co kocour v komoře dělá.

Sotva žoldnéř otevřel komoru, vyskočil kocour. Žoldnéř leknutím upadl a omdlel. Kocour utíkal co mu nohy stačily pryč. Občanstvo, vidouc omdlelého žoldnéře ležeti, volalo na krále: "už jednoho zadávil." Král i občanstvo utíkalo do svých domovů, tam uzavřelo se a nevyšlo celý měsíc ven z domu. Michal zatím přišel domů a za ním připelášil i kocour. Žili spokojeně všichni tři bratři, majíce peněz hojnost a blahořečili otci, že jim takové dědictví odkázal. Kocour chytrák seděl vyhřívaje se na peci a užíval dědictví s nimi.

Bludný lovec

Markýz Fleury byl hostem na zámku hraběte Duvala. Oba byli náruživí lovci a většinu dne ztrávili v lesích, honíce zvěř vysokou i černou. Na každé vycházce procházel je starý lesník Birac, muž zkušený, u hraběte zvláštní oblibě se těšící.

Jednou odpočívali tito tři mužové po namáhavé honbě za úpatí skály. Pojídajíce ze svých zásob a občerstvujíce se vínem, oba šlechticové naslouchali vyprávění starého lesníka.

"Markýzi," ozval se pojednou hrabě s úsměvem, "můj dobrý Briac hovoří - proti jiným myslivcům - vždycky jen rodnou frančtinou, někdy však přece se uchýlí k "latině"."

"Pan hrabě pochybuje o mé pravdomluvnosti?" s výčitkou ve hlase ozval se Briac. "Nehorši se, starý brachu!" chlácholil jej hrabě. "Vždyť já věřím všemu, co povídáš. Jenom - jenom jsoucnost bludného lovce popírám." "Kdo je ten bludný lovec?" zvědavě ptal se markýz.

"V našem lese je rozšířena pověst o myslivci, jenž prý za jakýsi zločin byl proklet, aby ani po smrti neměl pokoje. Od té doby prý bloudí po pustých místech a jak jen může, lidem škodí. Můj dobrý Briac prý už viděl bludného lovce."

"Viděl jsem jej, pánové," vážně přisvědčil Briac. "Viděl jej i můj tehdejší příručí, jemuž bludný lovec přivodil smrt. Když jsme se tenkrát vraceli domů, objevil se nám lovec zase - ranou z pušky skolil příručího. Já jsem do lovce několikrát střelil, on však pojednou zmizel jako dým. Od té doby jsem ho už nespatřil."

"Byl to zajisté pytlák," mínil markýz. "Nebyl, pane markýzi! Bludný lovec měl bílý, až po pás sahající vous a bílé, přes ramena spadající vlasy. Právě tak líčí se bludný lovec v lidovém podání."

"Eh, nemluvme již o tom strašidle!" zasmál se hrabě. "Briac, přál bych si potkati bludného lovce, mé ručnici by jistě neušel." "Pane hrabě, nepokoušejte ďábla!" varoval lesník.

Vtom objevil se v nedaleké houštině statný jelen. Hrabě i markýz chvatně vstávali a chápali se odložených pušek.

Pojednou houkla rána, jelen se vymrštil do výše, uběhl několik kroků a svaliv se k zemi, dokonal.

"Kdo se opovážil?" zahřměl hrabě, dívaje se k vrcholu skály, odkud rána vyšla. Odpovědí byl mu příšerný smích. Ozvěna mnohonásobně odrážela: "Ho-ho-ho!"

"Briac, markýzi, nahoru! Zaskočme toho opovážlivce!" křičel rozlícený hrabě. Briac jej ale zadržel. "Pane hrabě, probůh, mlčte - zůstaňte - viděl jsem ho!" "Koho?" "Nahoře jsem zahlédl bludného lovce! Nedrážděme ho, sice se stane neštěstí!"

Vtom bylo zříti bělovlasého muže v loveckém oděvu, kterak - pušku drže v ruce, sestupuje po příkré skále, na kterou by se odvážil sotva kamzík. "Jsme ztraceni!" zaúpěl Briac. "Bludný lovec!" "Zpátky, obludo!" vykřikl hrabě a střelil po lovci. "Ho-ho-ho! zasmál se bludný lovec a zmizel. Pojednou odtrhl se balvan od skály - valil se přímo na hraběte. Šlechtic odskočil - život sobě sice zachránil - přece však mu balvan přerazil obě nohy. "Však jsem předvídal neštěstí! naříkal Briac. Přispěním markýzovým zrobena narychlo z větví nosítka a hrabě dopraven do zámku. Dlouho si poležel, mnoho vytrpěl a když se konečně uzdravil, na jednu nohu dosti napadal. Kdykoliv zaslechl mluviti o bludném lovci, vždy se zasmušil a již se nevysmíval. Bludného lovce potom už nikdo nespatřil, dodnes se však o něm vypráví v onom kraji.

Souboj v pralese

V nejhustější části arizonského pralesa utábořilo se pět bělochů, kteří si pekli nad ohněm uloveného srnce.

Čtyři lovci byli bohatí Angličané, kteří z touhy po loveckých dobrodružstvích shlédli už mnohou končinu světa. Průvodcem v Arizoně byl jim zkušený zálesák Tom Black, muž statečný a v každém ohledu čestný. Sedíce u ohně rozmlouvali Angličané s Blackem, jenž chystal večeři. Pojednou sáhl zálesák po ručnici a jeho druhové rázem učinili totéž. Black skočil za široký kmen, Angličané se též ukryli. Té chvíle padla střelná rána, siru Smithsonovi zafičela kule těsně kolem hlavy. Nastalo ticho.

Black bystrým okem zkoumal protější houštiny a brzy uzřel v křoví houpati se ozdobu hlavy indiánského náčelníka - chomáč žlutých per.

"Žlutý Sokol jest udatný pohlavár, přece však není dosti opatrný," zvolal Black posměšně. "Kdyby Tom Black chtěl, duše pohlavárova letěla by již do věčných lovišť." Žlutá pera v křoví zmizela. Chvílemi však zahlédl Black v houštinách jiné ozdoby indiánské. A zase zvolal: "Moji rudí bratři stále pokoušejí mou pušku. Já však jich ušetřím. Vím, že rudochů jest pět - jako nás, tedy by dlouho potrvalo, než by konečně ta neb ona strana zvítězila. Jsou-li rudí bratři ochotni vykouřiti s námi dýmku míru?"

"Žlutý Sokol nenávidí bledochů, že jejich krajané úkladně zabili jeho otce. Proto: smrt všem bledým tvářím!" "Tedy nepřátelství?" - zvolal Black. "Nuže přijímáme. Navrhuji však rudochům toto: Nechť Žlutý Sokol a Black nejdříve sami spolu zápasí stejnou zbraní. Kdo podlehne, toho stoupenci musí se podrobiti vítězům, odevzdati jim svoje zbraně, za to jest jim zaručen volný odchod." Bylo slyšeti mručení v houštinách. Rudým bojovníkům nezamlouval se tento způsob boje, avšak náčelník posléze rozhodl, že přijímá souboj s Blackem i ostatní podmínky. Běloši i rudoši vystoupili z úkrytů, odložili stranou všechny zbraně. Jenom náčelník a zálesák podrželi si každý svou sekyru. Oheň oživen čerstvým palivem, oba vůdcové postavili proti sobě, svírajíce v pravici ostré sekyry.

Jako had mrštný rudoch skočil po bělochovi, aby mu rozpoltil lebku, avšak Black zachytil ránu a odrazil ji. Totéž učinil Žlutý Sokol, když naň Black zaútočil.

Bylo to vzrušující divadlo. V záři ohně leskly se sekery a rděly se jakoby krví potřísněny, ač dosud nikdo ze zápasníků nebyl raněn. Zbraně dopadaly na sebe s třeskotem, jinak ale bylo ticho. Indiáni i běloši mlčeli, tím pozorněji všímajíce si souboje. Pojednou vzkřikli Angličané zděšeně, rudoši pak zajásali.

Tom Black uklouzl a klesl na koleno. A již dopadla naň smrtící zbraň. Zálesák však uhnul, sekyra šlehla do prázdna - a než se kdo nadál, vyrazil Black náčelníkovi jeho zbraň z ruky, podrazil mu nohy a klekl mu na prsa. Žlutý sokol s odevzdaností čekal, že jej vítěz usmrtí. Zálesák ale odhodil sekyru, vstal a řekl: "Žlutý sokol je svoboden, nežádám jeho smrti. Nechť odejde se svými rudými bratry." "Beze zbraně máme odejíti?" zvolal Žlutý Sokol teskně. "Takové potupy nepřežijeme." "Vezměte si své zbraně a zvěstujte svým, že Tom Black je přítelem rudochů," řekl zálesák.

Náčelník podal mu ruku. "Žlutý Sokol a jeho druhové jsou bratry Toma Blacka a jeho přátel. Hugh!" Rudoši i běloši svorně usedli kolem ohně, vykouřili spolu kalumet, a potom se rozešli přátelsky.

Co byli Angličané v Arizoně, již ani jednou jich neohrožovali Indiáni. Vážili si šlechetného Toma Blacky a jeho anglických druhů.

Káča

Seděla slípka na vajíčkách a vyseděla třináct kuřátek, z nichž jedno bylo jako kanárek žluťoučké. Kvočně se moc nelíbilo, mělo zobák placatý a hned jak se vyklubalo žralo jako bezedné. A když jednou vyvedla máma na mez svoje mláďata, marně k hodům je vždy volala, mrška žlutá všechno sama "před nosem" všem zhltla. Stará máma zoufala si, co to na svět přivedla, při tom na "nešťastnou třináctku" s povzdechem si vzpomněla. Tohle kuře neposedné, to jí snad sám ďábel dal, nebo že se hospodyně spletla a cizí vejce k jejím přidala.

Že tráva na příkopu u silnice od prachu byla šedivá, dovedla maminka svoje děti na svěží travičku ke struze. Ale tam - div, že se chudák nezbláznila. Dvanáct kuřat pěkně u ní na zemi si živobytí hledalo, ale to prožluklé třinácté škvrně - hup - do vody skočilo. Kvočna po břehu pobíhala jako pominutá, k mláděti do vody nemohla a to tam tropilo "své divy", hned plovalo nad vodou a ve chvilce se zase pod hladinou ztratilo. Teď už slepice byla přesvědčena, že jí bylo cizí dítě podstrčeno a proto zanevřela na ně a starala se jenom o svá vlastní děcka mírná, skromná poslušná.

Kačka od té chvíle sama na sebe odkázána, dovedla brzy žíti jako pozemšťanka samostatná. Když se hezky vykoupala a kachní žaludek nasytila, sama domů se pak batolila. Ale ráno zase alou ven vyběhla a po obci se toulala. Děti i dospělí lidé tolik na ni přivykli, že ji pro zábavu pozorovali a pak se už na ni vůbec těšili. Byl to takový obecní blázen.

Zvědavá byla a co se ve vsi kdekoliv dělo, u toho se jistě brzy objevila naše kačka. I když kluci cvrkali kuličky nebo fazole do důlku, kybicovala jim při hře a "tvářila se", jako by tomu taky rozuměla. A když na břehu uhlídala s dlouhým prutem rybáře, přichvátala ihned k němu, zakdákala krátce něco jako na pozdrav a usedla tiše vedle něho, bedlivě sledujíc, pročpak asi ten člověk mrská bičem do vody? Když pak poznala, že chytá rybičky a je usmrcuje, v nestřežené chvilce rybáři z bandasky všechno vnadidlo sežrala a on pak s nepořízenou musel jíti domů.

S dětmi vždycky ráda cupávala, když šly do blízkého lesa na houby anebo na jahody a tak jednou taky i zachránkyní života se stala. Jednu holčičku chtěl uštknout had a kačka jak to sponzorovala, chňapla "milého hada" do zobáku a ve dvě půlky překousla. Když to potom o ní doma děti pověděly, byla za to starostou vyznamenána. Teď si ovšem naše káča ještě směleji počínala. Troufala si na ulici i když byla nějaká paráda. Jako jednou, když nějaký spolek slavil rozvinutí praporu a členové stáli jako svíčky v špalíru, postavila se ona k nim na levém křídle, jako by byla jejich velitelem. A při pochodu snažila se s muži držet krok. Dovedete si ji představit, jak své krátké nožky podle taktu hudby natahovala? Při tom dbala, aby jí nikdo nezašlápl, ale odehnati se nedala.

Jindy zase, bylo to v noci, bystrá káča ze spaní procitla. Ucítila něco podezřelého a proto honem ven pospíchala. Inu ovšem, dým se valil a na střeše jednoho statku hořelo! Běžela ke kašně pro ponocného, ale ten tam spal tak tvrdě, že jej neprobudila ani škubáním za šos kabátu, utíkala proto sama ke zvoničce, zobákem popadla šňůru a na poplach zvonila. Vesničany vyburcovala, hospodáři i čeledínové přiběhli a oheň brzy uhasili. Za svou zásluhu byla kačka potom ještě více milována, ale taky i ctěna. A zle by se vedlo člověku, který by jí chtěl ublížiti.

Na náves přijel o pouti malý cirkus, střelnice a kolotoč. Káča to tu jaktěživa neviděla a proto na "koníčky" jako vyjevená hleděla. Nějaký dobrák jí pak na podlahu kolotoče pomohl a ona se radostně vozila. Vždycky, když se otočením kolotoče k svému dobrodinci přiblížila, vděčně a vesele na něho pokřikovala. Toho si všiml majitel podniku a vybídl káču, aby i na střelnici ukázala co umí. Ona ochotně svolila a po prkně před terčemi tak šikovně běhala, že jí nikdo ze střelců netrefil.

Nadšený ředitel vyptal se chlapců, koho je to kačena a když to zvěděl, hned tam došel a od hospodáře ji odkoupil. Umění uměl ocenit a proto za káču dobře zaplatil.

Ta se nyní z rodného místa stěhovala do světa a proto jako zdárná dcera chtěla své mámě i svým sourozencům sbohem dát. Zvěděla však, že všechny jsou už po smrti, kuřata i stará kvočna právě o letošní pouti byly snědeny.

Smrt na hrušce

Byl v jedné vesnici chuďas, který bídně se živil a vsi jinak jej nepojmenovali, nežli strýčkem Bídou. Tehdá ještě chodil Pán Ježíš se sv. Petrem po světě, a přišli jednoho dne také do chaloupky strýčka Bídy hledati nocleh. Neměl sice Bída mnoho a večeřel kousek chleba, když k němu vešli a prosili o přístřeší, ale rozdělil se poctivě a svědomitě s nimi o poslední sousto a slámu, na které spal. Druhého dne, když se loučili, řekl Pán Ježíš: Jakékoliv přání máš, vyslov je a za tvoji pohostinnost se ti vyplní.

Potěšen byl nadmíru strýček Bída, ale dlouho nevěděl, čeho by měl vlastně žádati. Konečně řekl: Před chaloupkou mám suchou hrušku, učiň pane, aby v zimě i v létě se zelenala, kvetla a výborné plody nesla, abych je směl jedině trhati a kdokoliv jiný by na ni vlezl, aby nesměl dolů až já dovolím.

Ježíš vyplnil ihned jeho přání a strýček Bída měl neustále ovoce z kvetoucí hrušky. Však nevedlo se mu mnohem lépe, protože se hruškami nikdo dosyta najísti nemůže, byť byly sebe sladší. Strýček Bída stárnul a často myslel již na smrt. Ta se skutečně jednou dostavila a to právě před večerem. Přišla, slušně pozdravila a řekla: Strýčku Bído, musíš se mnou. Přeješ-li si, tak tedy rád půjdu a když vyšli ven, povídá: Na poslední cestě z chalupy pojedl bych rád ještě hrušku, jdi, milá smrti, utrhni mně jednu a jedno pro sebe. Smrt nic zlého netušíce, vylezla na strom, protože hrušky ráda také jídala. Když se ale chtěla vrátiti, nemohla se ani hnout a teprve poznala, že se od chuďasa dala napáliti. I jaka se křičeti, vyhrožovati a nadávati, ale nebylo tím jí nikterak pomoženo. Dala se do prošení a slibovala strýčkovi, že jej nechá ještě sto let na živu, pustí-li ji dolů. Ale jemu to bylo málo. Jak pak dlouho chceš zůstati na živu? tázala se smrt zlostně. Až do soudného dne, odpověděl Bída rozhodně. To není možno, křičela smrt rozhorleně. Tedy dobře, zůstaneš na hrušce do zítřka, snad si to rozmyslíš, ne-li, zůstaneš zde na hrušce ty až do soudného dne. Druhého dne, když již slunko dávno bylo na obzoru a ptáčci měli dávno svoji ranní píseň odzpívanou, vyšel strýček Bída ze stavení, smrti na hrušce si ani nevšímaje. Smrt vzteky zuby jektala, až konečně sama volala na strýčka, aby ji osvobodil. Znáš mou podmínku, odsekl jí ostře Bída, chceš a nebo nechceš? Chci, volala zoufale smrt, vidouc, že se strejčkem nejsou žádné žerty a že by nechal ji na hrušce do soudného dne a na ni čekalo ve světě mnoho a mnoho práce, jelikož se lidé tou dobou mezi sebou hašteřili a čekala se vojna, při které měla hody veliké. Jakmile smrt svolila, strýček ji pustil na svobodu a smrt utíkala od stavení, ani se neohlédla, na strýčka, který se smál vesele. Bída neumřel a žije dosud a od toho pochází, že bída je stále mezi lidmi a že nevyhyne až do soudného dne.

Divotvorná harfa

Byl jednou jeden pastýř a ten zdědil po svém otci divotvornou harfu. Ten ji dostal od bohyně hudby, která mu pravila: "Tuto harfu chovej jako nejdražší klenot. Nikdy jí nepohrdej, sice se ti zle povede". Na smrtelném loži odevzdal pastýř harfu svému synovi, který pro divukrásné tóny harfy byl zvolen knížetem. První noc, když ve svém stanu ulehl, zdálo se mu, že před něj předstoupila krásná paní a pravila: "Ty jsi pánem národa. Chceš-li aby i tvoji potomci dlouho panovali, musíš mne ctíti, poněvadž jsem bohyně Norvosta. Harfu chovej co nejdražší poklad. Dokud bude v tvé zemi zníti a lid do chrámu volati, dotud bude štěstí v zemi. Pohrdneš-li však jí, uvedu do bídy tebe, i tvůj národ." Brzy poté zněla harfa v Norvostině chrámu a volala lid k oběti. Tak si vážil knížecí rod bohyně až do kolikátého kolena. Krásné zemi záviděl nejvíce knížecí soused Buhaza a přál si jí vládnouti. Válečnou mocí to nešlo, zkusil lstí. Zval knížete na svůj dvůr a pak mu sám návštěvy odváděl. Zatím v zemi bylo hůř a když úplně odvrátila Norvosta od země svou tvář, zjevila se tu čarodějnice se svým černým komorstvem - s krkavci. K té šel Buhaza na radu, aby mu pomohla zmocniti se království a zahubiti krále. A když v hodovní síni král s Buhazou připíjeli si na dlouhé přátelství, vešla neviditelně čarodějnice a nalila do králova koflíku jedu. Král Buhaza hned pospíšil, aby divotvornou harfu zničil, ale neviditelná ruka mu ji vytrhla. Zdvihl se hrozný vítr, hrom bil, země se třásla, domy padaly. Na vrchu u chrámu stála Norvosta, ještě jednou přejela ruka její stříbrné struny, že jich zvuk jako pohřební píseň po zemi zazníval a pak zmizela s chrámem a harfou ve skále. V tom okamžiku vrch zpustl a na místě stál uschlý strom. Bouře se utišila, jen krkavci s hlasitým krákáním kroužili v povětří. Čarodějnice ulekaná vrátila se domů. Zdálo se jí, jakoby spáchala ten nejstrašnější čin. Jen Buhaza byl rád, že je pánem tak krásné země. Ale lidé vzdychali a vzpomínali na svého krále. Bez harfy byl jim svět ničím, zůstali žebráky ve vlastní zemi. Nedaleko vrchu, kde divotvorná harfa zmizela, bydlela žena s dcerou. Navzdor opatrnosti, že svou dceru skrývala, vyslídili ji krkavci a oznámili králi. Jednou v noci zjevil se jí duch králům, který pravil: "Jsem otrávený král. Za trest zaklela bohyně mou duši, aby tak dlouho po zemi bloudila a dívala se na bídu svého národa, dokud bys ty ji nevysvobodila. Můžeš mne vysvobodit tak, že vezmeš tento koflík, půjdeš po zemi a nachytáš do něho slzí, které pro mne a harfu tekou. Pak půjdeš na vrch, zaliješ suchý strom, který se zazelená. Utrhneš větvičku, dotkneš se jí vrchu a další uhlídáš. Aby tě neuhlídali krkavci, kteří po tobě pasou, vezmi tento závoj." Dívka učinila, jak jí král řekl. Dotkla se větvičkou vrchu, ten se otevřel a v něm uviděla krásnou paní, která jí podávala harfu se slovy: "Tys vysvobodila duši královu, proto se staneš královnou. Nikdy však nezapomeň, proč jsem tvůj národ potrestala." Sama pak přejela rukou po strunách, jichž jásavý zvuk zazněl po celé zemi a lid si odváděl novou královnu.

O žábě

Byl jednou jeden král, který měl roztomilou, krásnou dcerušku. Tato se jmenovala princezna Blanka. Blanka si velmi ráda hrála se svým oblíbeným míčem, a jelikož velmi milovala zámecké jezero, hrála si se svým míčem nejraději u jezera. - Jednou se však stalo, že míč jí spadl do jezera a Blanka s hrůzou viděla, kterak míč v jezeře zmizel. I usedla si na okraj jezera a usedavě plakala. Pojednou slyšela, jak něco ve vodě zašplouchalo a velká žába stanula vedle Blanky. V ruce držela míč, který Blanka ztratila a promluvila lidským hlasem: "Zde máš svůj míč, Blanko, ale za odměnu mně musíš učiniti to, oč tě žádám. Tři dny budu v poledne s tebou jísti a tři noci na tvé podušce spáti." Blanka bez váhání svolila, neboť nemyslela, že by žába mohla její oběd a její spánek rušiti. A tak se také stalo.

Na příští den, když přišla Blanka k tabuli svých rodičů - seděla žába po její levé straně a jedla rovněž z talíře. Král a královna se tomu velmi podivili, ale nechtíce kaziti rozmar své dcerušky, nechali jísti žábu u tabule. Blanka ovšem ani hlavy k žábě nepozdvihla. Večer však, když přišla do své ložnice a ulehla, slyšela brzy žabí skoky a žába ulehla na polštář lože Blančina. Blanka se ani nepohnula, věděla, k čemu se zavázala.

Druhý den v poledne opět seděla žába u tabule vedle Blanky a tu Blanka opět jí jídlo na talíř dala a žábu vedle sebe snesla.

Večer však, když žába do Blančiny postele skočila, přikrčila se Blanka pod svou peřinku. Třetí den byl však již těžký. Král chtěl žábu z jídelny vyhnati, ale Blanka prosila, by ji dovolil ještě dnes tuto žabí společnost.

I třetí noc Blanka statečně snesla. Ráno však, když se probudila, spatřila, kterak žába stojí na její pokrývce a povídá: "Děkuji ti, Blanko, za to, že jsi slibu svému dostála. - V poledne přijedu požádati krále o tvou ruku." - Na to žába zmizela. - "Ach Bože," zahořekovala Blanka plna hrůzy. "Což je možno státi se nevěstou žáby?" - V poledne, když zasedli k tabuli, byla Blanka všechna bledá. - Po chvíli se dveře otevřely a do komnaty v zářivém úboru vkročil krásný princ. Všichni povstali a vzdávali mu čest. - Princ však sám hluboce se klaněl a vřelými slovy děkoval Blance, že jej vysvobodila. Blanka a její rodiče pochopili, že princ byl zlým čarodějem zaklet v žábu a Blankou vysvobozen. Princ požádal o ruku krásné Blanky a Blanka nevýslovně šťastná svolila. I slavila se svatba tak krásná, že na ni co živ nikdo nezapomene.

Zlatá jehla

Byl jeden krejčík a tomu se velmi zle dařilo. Marně tabule nad jeho chalupou hlásala:

"Zde se zhotovují pěkně a levně šaty a obleky všeho druhu." Nikdo o jeho dveře nezavadil, práce nedonesl. "I copak na mne morová bába sedla?" hněval se krejčík.

Vzal své nástroje, kus chleba a nějaký hábek, svázal si vše do uzlíčku a vydal se do světa.

Šel, šel a přišel do velikého lesa. A jak tak jde, slyší nějaký tenoučký hlásek. Před ním stojí košatý buk a v jeho větvích někdo si zpívá.

Dívá se krejčík a vidí. Na silné větvi obkročmo jako na koni sedí maličký mužík, vousy má až na paty. A z nich vždy nejdelší vous vytrhává, do jehly navléká a šije, až mu krůpěje potu vrásčité čelo rosí. "Hej, starý, co tu děláš?", zavolal naň vesele krejčík.

Mužíček se zprvu ulekl, ale když viděl dobráckého krejčíka, naklonil se se stromu a zpíval:

"Eh šiji, šiji, milý brachu, celý den,

celou noc, nikdo nejde na pomoc.

Vzácný král náš svatbu slaví,

a my, jeho národ hravý,

šijeme, šijeme,

celičký den, celou noc,

nikdo nejde na pomoc."

"I to já vám pomohu", ochotně se krejčík nabídl, "vždyť jsem krejčí vyučený."

Jak to mužíček uslyšel, radostně seskočil se stromu, rukama zatleskal. V té chvíli buk se otočil i s kořeny a krejčík uviděl široké, pohodlné bílé schody, které vedly do země.

I svedl mužíček překvapeného krejčíka po schodech a přišli do krásného městečka, kde byly domečky čisté a krásné jako klícky, ale maloučké, jako by to dětské hračky byly. A před nimi všude plno malých trpaslíčků se hemžilo v pilné práci.

Jedni látky měřili, druzí stříhali, jiní pilně šili a všude bylo spěchu a šumu jako v rušném úlu.

"Náš pan král se bude ženit", vykládal chvatně krejčíku, "a k jeho svatbě celá říše musí míti nové šaty. Člověče dobrý, mohl bys nám pomoci?"

"A jakpak by ne", usmívá se krejčík, "takových drobečků spíchnu za den kopu", povídá a prohlíží maloučké trpasličí šatečky.

Uvelebil se krejčí na zemi, nohama celou ulici zatarasil, vytáhl jehlu a už mu práce jen jen v rukou hrála.

Nevěděl krejčík sám, jak dlouho v trpasličím městě pobýval. Dobře mu tam bylo, hladu ani žízně neměl a díla ubývalo až radost.

Radovali se trpaslíci, radoval se i krejčík. A tu jednou, když už nevím ani kolikatisící šatečky zhotovil, dovedli ho sloužící do královského paláce. Král trpaslíků seděl na trůně, vlídně krejčíku pokynul.

"Děkujeme ti, člověče, za tvé přispění", řekl laskavě. "A na památku vezmi si tuhle jehlu." Vyňal z pouzdra malou, zlatou jehličku, dech na ni a podal ji krejčímu.

Krejčí se uklonil, chtěl poděkovat, ale vtom se s ním síň zatočila a on se octl v lese pod košatým bukem. Jen malá, zlatá jehlička píchala ho do prstu. Dívá se na ni krejčík a myslí si: "Královská odměna to zrovna není, no, ale co může člověk chtít od takových červíčků." Zapíchl jehličku do kabátu, zahvízdl si vesele a bral se lesem dál.

Když vyšel z lesa, před ním ležel výstavný dvorec s veselou zahradou, plnou květů. A v ní mladá, hezounká děvuška růže trhala, v kytici svíjela. "Dobrý den, krásná panenko", usmíval se krejčík.

"Buď i tobě dobrý, mladý poutníče", pokývla dívenka. "Kam tady cestou?"

"Krejčí jsem a práci hledám", ochotně zpovídá se vandrovní.

"I to tě sám dobrý osud posílá", raduje se krásná děvuška. "Paní kněžně zítra mám na svatbu jíti a náš starý krejčí se nám v domě rozstonal. Nemohl bys pomoci?"

"Milerád", uklání se krejčík a jde s děvčátkem do dvorce.

Přinesli mu látku a on se hned hotovil ku práci. Vyndal zlatou jehličku, navlékl do ní nit - a div na div - jak se jehlou látky dotekl - jehla jako zběsilá počala po látce lítat a ve chvíli byly tu šaty tak krásné, jako z pohádky.

Jak se radovala pěkná panenka! A že byl krejčík švarný chlapík a že uměla jeho jehlička tak divukrásné šaty hotovit, nechtěla panenka krejčíka od sebe pustit, a že si ho vezme za muže.

I stal se krejčí bohatým pánem a čarovná jehla podnes robí hezké jeho ženušce tak krásné šaty, že jí je všechny marnivé ženy závidí.

Jirkovy housle

Jirka bydlil daleko od nás v horách. Byl to statný a silný hoch. Jejich domek byl přilepený ke skále jako nějaké hnízdečko. Krásně bylo v těch horách, ale rodiče Jirkovi byli chudí. Často uhostila se u nich bída. Jirka sdílel chudobu a nouzi s nimi. Když zase dojedli jednou poslední sousto, povídá Jirka: "Prosím vás, tatínku, dovolte mi - já půjdu do světa. Těžko se obživíte sami a já mám ujídat s vámi z jedné mísy. Pusťte mne, však já se neztratím a po čase vrátím se k vám!"

Rodiče plačky svolili. Když se Jirka loučil s horami, domkem a se vší tou chudou krásou, přece div neplakal. Zašel k pejskovi, hladil ho a šeptal mu: "Alíčku, ty jsi docela rozumný pejsek. Až odejdu, musíš tím bedlivěji hlídat, aby někdo mému tatínkovi a mamince neublížil! Viď, že budeš?" Alíček kýval hlavičkou, vrtěl ocáskem a díval se tak rozumně, jako by chtěl říci: "To víš, Jirko, jen se na mne spolehni! Ale bude se mi po tobě stýskat. Vrať se brzo a pak zase budeme spolu běhat po kopcích." Všem bylo velmi smutno. A tak Jirka vzal housličky, které dostal od jednoho cikána. Byly to podivuhodné housle. Kdybys řekl, že jsou čarovné, nelhal bys. Kdo na ty housličky zahrál veselé písničky, každý se musil smát, každý musel zapomenout na svůj žal a být spokojený. Když se však zahrála na ně smutná písnička, tekly lidem slzy z očí jako hrachy. Ty housličky si vzal Jirka s sebou. Chodil světem a hrál lidem pro radost. Všude jej rádi viděli a bohatě obdarovali. Jednou přišel na hrad, kde bydlil silný obr. měl takovou sílu, že v ruce drtil kameny na prášek, železo ohýbal, lámal a trhal, jako by to byl kus obyčejného papíru. Když vyhodil kámen do výše, spadl vyhozený kámen nejprve třetího dne.

Obr si Jirku zamiloval a nechtěl ho pustiti od sebe. Slíbil mu, že když u něho nějaký čas zůstane, že jej udělá také tak silným. Jirka zůstal. Za to mu sdělil obr tajemství, jak se učiniti silným. Jirka to však nesměl nikomu povědět a také nepověděl. Měl také potom ohromnou sílu. Staleté duby vytahoval jako sirky a těžké kameny lámal jako kus tvarohu. Obr Jirku ještě bohatě obdaroval a tak se Jirka vypravil už domů. Pejsek Alíček hlídal dobře, že se jeho stařičkým rodičům nic nestalo. Jirka pro svoji neobyčejnou sílu stal se velmi slavným.

O tančící královně

Jednou žila velmi necitelná a zlá královna, která poddaným nebyla dobrotivou matkou, ale ukrutnou macechou. Neměla slitování ani s nejchudšími a nutila dobrého, avšak slabého krále, aby vymáhal daně a poplatky. V zámku nechtěl nikdo dobrovolně sloužiti. Proto královna pořádala jednou v roce trhy na služebné. Rozkázala, aby drábové sehnali po venkově co nejvíce mladých, zdravých a hezkých lidí a přivedli je v poutech do města na trh. Přijela se na ně podívat ve svém nádherném zlatém kočáře a vybrala si z nich sama komorné, služky a služebníky. Jednou zajeli si královští drábové až do malé zapadlé vesničky a vzali s sebou dceru hostinského, sličnou a hodnou Haničku. Dívka usedavě plakala, bránila se, ale moc necitelné královny sahala daleko a nikdo se jí nesměl protivit. Nešťastní rodičové se s Haničkou rozloučili, jen její hoch Vítek prohlásil, že půjde a bude ji bránit před každým bezprávím. Ale to se královským drábům nehodilo do rozpočtu, práskli do koní a milý Vítek zůstal sám na silnici se svým zoufalstvím. V tom mu někdo položil ruku na rameno a jemný hlas pravil: "Utiš se, hochu, pomohu ti, aby se tvoje nevěsta zase vrátila. Vezmi tyto housličky. Zahraješ-li na ně hodným lidem, rozveselí se a zatančí si. Zahraješ-li však zlým, dají se do tance a neustanou, dokud v nich zbude jenom jiskřička života. Od jisté smrti ji může spasit jen upřímný soucit dobrého srdce." Tak mluvila k Vítkovi neznámá sličná paní a podala mu drobné housle. Než ji mohl poděkovati, zmizela. Vítek myslel teď pouze na to, jak se dostat do hlavního města. Na povoz neměl peněz a tak hrál na kouzelné housličky a vydělával si na cestu. Sotva se dostal do hlavního města, slyšel hned, že toho dne se má odbývati poprava dvaceti služebníků a služebnic, kteří se znelíbili ukrutné královně. Vítek nemeškal a spěchal k hradu. Na nádvoří vyjmul svoje housličky a dal se do hraní. Kdo šel kolem, pustil se hned do tance a brzo bylo na nádvoří jako o plese. Přispěchala také královna, rozzuřená tou smělostí. Ale jak uslyšela zvuk kouzelných houslí, dala se sama do vášnivého tance a neustala v něm ani když nastala noc a Vítek dávno přestál hrát. Král pozval do zámku zkušeného lékaře i kouzelníky, protože bylo patrno, že je královna očarována. Vítek včas prchl, aby nebyl obviněn z kouzel, ale podařilo se mu dříve zjistit, že mezi odsouzenými služebníky jest také jeho Hanička. Lid v městě si šeptal, že královnu stihl spravedlivý trest, protože se Bůh nemohl dívat na její ukrutnosti. Zatím královna bez jídla a spánku v ustavičném tanci slábla a scházela, že jí byl už jen pouhý stín. Lékaři prohlásili, že nebude-li zbavena kouzel do zítřejšího úplňku, musí zahynout. Přivedli k ní ještě jednu kouzelnici a ta sdělila králi, že jenom soucit dobrého srdce může královnu spasit. Ale kde najít soucit s tou, která jej sama nikdy s nikým neměla? Král nařídil, aby celé město se chodilo na tančící a umírající královnu dívat, doufal, že v tom množství někdo pocítí s prokletou slitování. Ale lidé mysleli jen na to, že budou ukrutné královny zbaveni a nikdo z nich si nepřál, aby byla zachráněna. Když začínal úplněk, pustili stráže z vězení i odsouzené služebníky. Královna tančila jen s posledním napětím sil a strašné utrpení vystoupilo na její zsinalé tváři. V tom se ozvalo vzlykání. Jedna z odsouzených služebnic padla na kolena a hlasitě se rozplakala. Byla to Vítkova nevěsta, Hanička. Její slzy měly zázračný účinek na umírající královnu. Přestala tančit a svezla se pomalu k zemi, kde pevně usnula. Když se probudila, byla mírná, laskavá a dobrá a takovou už vždycky zůstala. Haničku král bohatě odměnil a Vítek si ji odvezl do rodné vsi, kde šťastně snad podnes žijí.

O vodní víle

V hluboké řece, která protéká krásným údolím, žila zlatovlasá víla. Byla krásná jako den, ale lidským zrakům jevila se jenom jako zelenavá vlnka. Ráda lehala na mechem porostlé břehy a dívala se na svůj obraz ve vodě. Nebyl jako jiné víly, jež milují jen vodu. Zvědavě hleděla na stráně a lesy a toužila podívat se dále do světa. Jednou přijel na bílém koni krásný princ. U břehu seskočil s koně a že bylo horko, svlékl se a vykoupal v řece. Vodní vílu neviděl, ale ona viděla jeho. Zalíbil se jí. Hladila mu vlasy a líbala čelo a on se domníval, že jej to voda hladí. Bylo mu dobře v pěkném údolíčku a přicházel často, aby se v horkých letních dnech schladil. Vodní víla měla jej stále víc a více ráda a bolelo ji, že i princ nikdy neuzří. co jí byla platná všechna její krása! Stěžovala si na to vrbám a olším.

"Proč se neporadíš s královnou víl?" podivily se jí. Víla uposlechla dobré rady a svěřila své panovnici, po čem touží. Tato pravila: "Slyšela jsem lodníky vypravovat, že se chystá velká událost v královském zámku. Princ se má oženiti s dcerou sousedního krále, jak ty nebohá se chceš vyrovnati krásné ženě z masa a krve?" Ale víla prosila tak dojemně o pomoc a radu, že jí to královna nemohla odepříti. "Nedaleko odtud, ve vodní hlubině, stojí na dně opuštěný zámek. Tam můžeš zavést prince, bude-li tě milovat. Běda ti však, kdyby se mu jen jednou pod vodou zastesklo a zatoužil po zemi. Pak je veta po tobě!" Víla jí poděkovala, přijala od ní perlu a s chvatem vyplavala na povrch. Nečekala dlouho. Princ právě přicházel a za malou chvíli již se pohroužil do vody. Víla upevnila si perlu ve vlasech a rázem stala se viditelnou lidským zrakům. "Jak sem přicházíš krásná ženo?" zvolal princ všechen užaslý. "Musíš být jistě bytostí nadpřirozenou, jinak bys nebyla tak krásná! Víla mu vyprávěla o svém rodném království a princ poslouchal všechen zaujat. Líbila se mu stále více a večer ji nerad opouštěl. Tak přicházel každodenně, až jednoho dne cítil, že nemá síly odejíti.

"Mám tě raději než svůj domov, rodiče i snoubenku. Chtěl bych zůstati navždy s tebou. Můžeš-li, vezmi mně do svého království." Víla přešťastna uvedla jej do podzemního paláce. Byl vystavěn z vodních lastur a perel. Obklopovala jej veliká zahrada, v níž kvetly nevídané vodní rostliny všech barev a tvarů. Místo našich zpěvných ptáčků pluly tam tiše zelenavé, stříbrné i zlaté rybky. Princ byl okouzlen nádhernou vodní říší a nevycházel z nadšení. Žili dlouho šťastni a princ ani nevzpomněl na svět, který opustil. Jednoho dne, když se procházel ve vodní zahradě, padlo mu cosi k nohám. Byla to šňůra perel a poznal dárek, který dal sousední princezně, své nevěstě, při zasnoubení. Jak se sem dostal? Snad se koupala jeho snoubenka v řece a ztratila jej? Od toho dne často vzpomněl na zemi a konečně se stalo, že pocítil tesknotu a touhu po lidech. Jak bylo smutno a ticho ve vodní říši! V tom okamžiku stála před ním vodní víla a plačíc vyvedla jej z vody. Ještě pocítil polibek na čelo a než se vzpamatoval, stál samoten na nádvoří svého zámku.

Zatím vodní víla ponořila se do hlubiny a za okamžik byla obklopena rojem nestvůr, jež se chystaly na ni vrhnouti. Byl to trest za to, že zamilovala si člověka, který ji nemohl milovati věčně. Vodní víla nepocítila však trpkosti. Její srdce zůstalo naplněno krásnou nesobeckou láskou a rozzářilo se nyní zářivými paprsky, které pronikaly až do vodních temnot a příšery navždy zahnaly.