Boháč a chudák

Žili dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý chudák. První měl pole, louky a velký statek, druhý jen bídnou chalupu. Živil se tím, že za jídlo sloužil bohatému a šťastnému bratru. Jednou tak sedí na boháčově poli a hlídá snopy. Najednou spatří bílou krásnou ženu, jak sbírá po poli klásky a zastrkává je do snopů. Neviděla ho, protože byl schován za kupou. Když se na ni dost vynadíval, najednou vyskočil a chytil ji za ruku: „Kdo jsi a co tu hledáš?“ – „Jsem Štěstí tvého bratra,“ odpovědělo zjevení, „sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice!“ I zamyslil se chudák a pak se zeptal: „A prosím tě, kdepak je moje štěstí?“ – „Na východě,“ řekla bílá paní a zmizela.
Od té doby neměl chudý bratr stání, až konečně jednoho dne se sebral a že půjde hledat do světa svoje štěstí. Sotva otevřel dveře, vyskočila ze zápecí Bída, která u něj byla domovem, dala se do pláče a prosila, aby ji vzal s sebou. Muž povídá: „Jsi slabá, moje milá, a cesta je daleká a namáhavá, nedošla bys. Ale víš ty co? Mám u sebe prázdnou lahvičku. Můžeš-li se tak umenšiti, abys se do ní vešla, vlez dovnitř a já tě ponesu.“ Bída se scvrkala, scvrkala, až vlezla do lahvičky, a chudák ji rychle zazátkoval a ještě hrdlo pevně zavázal. Když potom cestou přišel k jednomu močálu, ponořil láhev hluboko pod trávu a mech do bahnité půdy, takže ji nikdo, kdo o ní tak dobře nevěděl, jako on sám, nemohl najíti a Bída bez pomoci teprve utéci nemohla. – Tak se jí zbavil. Nyní šel už veseleji svou cestou, až přišel do velkého východního města a dal se do služeb jednoho pána, jemuž měl kopat sklepy. „Platit ti nebudu,“ řekl mu onen pán, ale vše, co při práci najdeš, bude tvé.“
Muž kopal a kopal, a najednou vyhrábl ze země hroudu zlata. Podle úmluvy náležela jemu, ale on dal svému pánovi polovic. Kopal dále, a za nějaký čas přišel na okované dveře, za nimiž ležel prastarý podzemní sklep, plný nesmírného bohatství v zlatu i drahých kamenech. Z jedné skříně, která tam v koutku stála, ozýval se hlásek: „Otevři, pane můj, osvoboď mne!“ – Chudák otevřel a co vidí? Krásná panna, všecka bílá, vyskočila a uklání se mu: „Jsem tvoje štěstí, které jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou a tvou rodinou.“ Po těch slovech zmizela.
Chudý muž myslel, že se mu to zdálo, ale bohatství leželo tu před ním, a to již bylo kus štěstí. Všechno si mohl ponechati, ale on se opět se svým pánem na polovic rozdělil. Přes to se najednou stal obrovským boháčem, a jeho jmění se den ode dne množilo, neboť štěstí mu přálo. Mnoho se o tom po městě povídalo, ale nikdo mu nezáviděl, protože činil dobro a žádného prosebníka od svých dveří s prázdným neodehnal.
Jednoho dne, spěchaje někam ulicí, potkal svého bratra, u něhož dříve na statku sloužíval, a který sem přijel za obchodem. Srdečně ho uvítal, pozval ho k sobě a těšil se z jeho údivu. Nic mu nezatajil. Pověděl mu, jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak vyšel do světa, aby našel svoje, jak vzal i Bídu s sebou, a jak a kde se jí zbavil. Bohatě bratra pohostil, dal mu ještě peníze na cestu a mnoho krásných darů pro ženu a děti. Déle ho nezdržoval, neboť bratr stále spěchal, že prý už musí odjeti. Proto se s ním bratrsky rozloučil a boháč odjel.
Ale nebylo mu veselo, protože svému bratru, bývalému chudákovi, nyní zámožnému a šťastnému člověku, jeho štěstí tuze záviděl. Cestou neustále přemýšlel, jak by ho mohl opět uvrhnout do bídy. Najednou se rozhlédne a vidí, že jede právě kolem bažinaté louky, do níž jeho bratr svou Bídu zahrabal. I nelenil, sestoupil z vozu, brodil se vodou a bahnem a tak dlouho hledal, až lahvičku našel a hned také otevřel.
V okamžiku vyskočila Bída ven, rostla mu před očima, tančila radostně kolem něho, nakonec vrhla se mu kolem krku, líbala ho a vroucně mu děkovala za vysvobození. „Nikdy ti toho nezapomenu,“ volala, „z vděčnosti u tebe nyní navždy zůstanu a neopustím tebe ani tvoji rodinu až do smrti!“ Závistivý boháč zbledl. Toho se nenadál! Nadarmo se vymlouval, vakrucoval, posílal Bídu k dřívějšímu pánu. Nedala se nikterak odbýti a dávala si dobrý pozor, aby ji nemohl prodati nebo darovati někomu jinému, či snad dokonce zakopati nebo utopiti. Byla mu neustále v patách. Však už brzy měl pocítiti její přítomnost. Ještě daleko od domova přepadli ho loupežníci, pobrali mu všechno zboží i všechny peníze, které měl u sebe. Žebral tedy cestou a tak se dostal domů. Ale co spatřil? Statek mu vyhořel a povodeň zničila všecku úrodu. Ze všeho krásného majetku nezůstalo zlému a závistivému boháči nic, než Bída.

Dvě Maryšky

Za dávných časů vyšel si mocný duch Krakonoš, vládce našich hor, do kraje. Na své potulce zamířil také ke krásnému zámku a vešel rovnou do rozsáhlé zahrady, v níž se procházela sličná Maryška, jediná dcerka zámeckého pána. Krakonoš byl přestrojen za chudého pocestného, a proto mladou slečnu poníženě poprosil o kousek jídla. Maryška se však na něj zle osopila, aby šel svou cestou, a konečně ho dala služebníky vyhnati. Byla postrachem všech, kdož se s ní museli stýkati – hašteřivá, zlostná, rozmazlená, lakomá. Krakonoš se jen usmál a šel dále, až přišel náhodou do jedné podhorské vsi, kde žil chudý švec-příštipkář se svou jedinou dcerkou, která byla hezounká jako obrázek, milá jako sluníčko a veselá jako jarní den. Jmenovala se Maryška. Ač chodila jen v chudičkých, záplatovaných šatech, byla podobná slečně Maryšce ze zámku jako vejce vejci. Krakonoše napadla žertovná myšlenka. Sotva poprosil Maryšku o skývu chleba, ihned ho pozvala, aby šel dále a zasedl s nimi k prosté večeři. Když se najedli, i nocleh mu nabídli na půdě v seně. Potom přála Krakonoši dobré noci a odešla do své komůrky spat. Krakonoš však počal prováděti svůj plán. Vzal rozespalou Maryšku do náručí, letěl s ní vzduchem do zámku, a šeptal jí: „Neboj se, Maryško, rok a den budeš tu žíti na zámku jako slečna. Zítra je tvůj svátek. Jen se vesele probuď a těmito dukáty, které ti dám pod podušku, poděl své služebníky. Až přijde čas, opět mne uvidíš.“ – Na to položil Maryšku do postele zámecké slečny, a urozenou Maryšku přenesl spící, bez jediného slova vysvětlení, do chudičké ševcovy chaloupky.
Ráno se hodná Maryška probudila časně, jak byla zvyklá. Celý zámek ještě spal, a ona myslela, že také ještě stále sní, když spatřila ten přepych kolem sebe a u postele nádherné hedvábné šaty. Potom si však vzpomněla na Krakonošova slova, vyskočila z lůžka, umyla se, oblékla, a s úsměvem pozdravila komornou, která jí přinášela čokoládu a různé dobroty k snídani. Děvče div leknutím neomdlelo, nevědělo, co se to se zlostnou slečnou stalo, a když mu Maryška ještě několik dukátů darovala, letělo do kuchyně všem služebníkům oznámiti, jak se slečna změnila. Za nedlouho se o tom všichni přesvědčili. Radostně děkovali za dukáty, a mysleli si, to že sám Otec nebeský slečnu osvítil, ale nejšťastnější byl zámecký pán, který svou domnělou dcerku nemohl ani poznati. Od té chvíle všichni zámečtí obyvatelé Maryšku zbožňovali. – Podívejme se nyní, jak to dopadlo u ševce s Maryškou ze zámku! – Švec byl už dávno vzhůru, a bylo mu divné, že v komůrce je ještě ticho. Vzpomněl si však, že je dnes Maryščin svátek, a proto sám vyvedl kozičku na pastvu, sám uvařil snídani a začal spravovati boty. „Ať si dnes přileží!“ Myslil si. Za chviličku se Maryška vzbudila a také ona nevěřila svým očím, když viděla chudičkou komůrku a záplatované šaty. Rozkřičela se na komornou, proč jí nenese snídani, ale místo komorné stanul ve dveřích tatík švec, všecek zdrcen, neboť myslel, chudák, že se jeho dcerka zbláznila. Když však Maryška i jemu začala nadávati, dopálil se, a ačkoliv dcerku nikdy nebil, namlátil nyní Maryšce potěhem, až to vzduchem svištělo. Bez domluvy musela ihned vstát, chalupu poklidit, a ševci pomáhat spravovati boty. A tak tomu bylo den ze den, bez naděje na zlepšení, až Maryšce nezbylo, nežli se smířiti s osudem a žíti životem chudých lidí, kterým jako zámecká slečna tak často ubližovala.
Zatím pravá ševcova Maryška žila šťastně na zámku, ale nezpyšněla. Stále vzpomínala na tatínka, jak je mu asi smutno samotnému! – Jednou jeli se zámeckým pánem v krásném kočáře vesnicí, kde švec bydlel, a náhodou je zahlédla Maryška, která máchala v potoce prádlo. Poznala v kočáře svého otce, a rozběhla se za ním, plačíc a volajíc: „Zastavte, zastavte, je to můj otec, můj kočár, moje koně!...ale nadarmo. Nikdo ji neslyšel, jen švec vyběhl z chaloupky, a když viděl, že se zas o ni pokouší „staré bláznění“, přivázal ji za nohu ke stolu, aby ji to přešlo. Teď byla Maryška přesvědčena, že je vskutku nadosmrti odsouzena žíti s chudým ševcem, a hořce plačíc vzpomínala na doby, kdy měla všecko, nač pomyslela, ale ničeho si nevážila. Uplynul rok a den, a do ševcovy chaloupky přišel chudý pocestný prosit o kousek jídla a o nocleh. Bývalá slečna Maryška, jako vyměněná, zvala ho dále, oukropem ho pohostila a sama mu na půdě nocleh připravila. Chudý pocestný byl však sám dobrý duch Krakonoš, který se nad výsledkem své zkoušky tuze zaradoval. Ještě téže noci zanesl Maryšku do zámku a šeptal jí ve snu: „Nyní jsi poznala, jak se chudým lidem žije! Zůstaň jen dobrá a šlechetná, a budeš opět šťastná!“ –Ševcovou Maryšku však Krakonoš ze zámku neodnesl, nechal obě dívky spáti vedle sebe až do rána, až se obě probudily. S úžasem na sebe pohlédly a brzy se domluvily. Potom spěchaly obě k zámeckému pánovi a všecko mu vypověděly. Naslouchal ohromen a radostí slzel, když se přesvědčil, jak se jeho dítě změnilo. Z vděčnosti nedovolil, aby se ševcova Maryška vrátila do chudičké chaloupky, naopak, poslal kočár pro ševce se vzkazem, aby ihned přijel do zámku. Švec se tuze polekal a vzdychl si: „To jistě zas ta moje bláznivá holka něco provedla, a já mám být za to potrestán!“ Ale přece vsedl do kočáru a jel. Když pak na zámku spatřil dvě Maryšky, zcela stejné, stejně oblečené, oněměl překvapením, a ještě více žasl, mu pán děkoval, že jeho dceru tak napravil, a za to odměnu mu nabízel, aby s nimi žil na zámku v pokoji až do smrti. Vzpamatoval se teprve, když mu všecko jak náleží vysvětlili. Byli potom všichni dokonale šťastni a veselí, to si můžete mysliti. Nejvíce však se smál ve svých horských skrýších moudrý Krakonoš.