Za dávných časů vyšel si mocný duch Krakonoš, vládce našich hor, do kraje. Na své potulce zamířil také ke krásnému zámku a vešel rovnou do rozsáhlé zahrady, v níž se procházela sličná Maryška, jediná dcerka zámeckého pána. Krakonoš byl přestrojen za chudého pocestného, a proto mladou slečnu poníženě poprosil o kousek jídla. Maryška se však na něj zle osopila, aby šel svou cestou, a konečně ho dala služebníky vyhnati. Byla postrachem všech, kdož se s ní museli stýkati – hašteřivá, zlostná, rozmazlená, lakomá. Krakonoš se jen usmál a šel dále, až přišel náhodou do jedné podhorské vsi, kde žil chudý švec-příštipkář se svou jedinou dcerkou, která byla hezounká jako obrázek, milá jako sluníčko a veselá jako jarní den. Jmenovala se Maryška. Ač chodila jen v chudičkých, záplatovaných šatech, byla podobná slečně Maryšce ze zámku jako vejce vejci. Krakonoše napadla žertovná myšlenka. Sotva poprosil Maryšku o skývu chleba, ihned ho pozvala, aby šel dále a zasedl s nimi k prosté večeři. Když se najedli, i nocleh mu nabídli na půdě v seně. Potom přála Krakonoši dobré noci a odešla do své komůrky spat. Krakonoš však počal prováděti svůj plán. Vzal rozespalou Maryšku do náručí, letěl s ní vzduchem do zámku, a šeptal jí: „Neboj se, Maryško, rok a den budeš tu žíti na zámku jako slečna. Zítra je tvůj svátek. Jen se vesele probuď a těmito dukáty, které ti dám pod podušku, poděl své služebníky. Až přijde čas, opět mne uvidíš.“ – Na to položil Maryšku do postele zámecké slečny, a urozenou Maryšku přenesl spící, bez jediného slova vysvětlení, do chudičké ševcovy chaloupky.
Ráno se hodná Maryška probudila časně, jak byla zvyklá. Celý zámek ještě spal, a ona myslela, že také ještě stále sní, když spatřila ten přepych kolem sebe a u postele nádherné hedvábné šaty. Potom si však vzpomněla na Krakonošova slova, vyskočila z lůžka, umyla se, oblékla, a s úsměvem pozdravila komornou, která jí přinášela čokoládu a různé dobroty k snídani. Děvče div leknutím neomdlelo, nevědělo, co se to se zlostnou slečnou stalo, a když mu Maryška ještě několik dukátů darovala, letělo do kuchyně všem služebníkům oznámiti, jak se slečna změnila. Za nedlouho se o tom všichni přesvědčili. Radostně děkovali za dukáty, a mysleli si, to že sám Otec nebeský slečnu osvítil, ale nejšťastnější byl zámecký pán, který svou domnělou dcerku nemohl ani poznati. Od té chvíle všichni zámečtí obyvatelé Maryšku zbožňovali. – Podívejme se nyní, jak to dopadlo u ševce s Maryškou ze zámku! – Švec byl už dávno vzhůru, a bylo mu divné, že v komůrce je ještě ticho. Vzpomněl si však, že je dnes Maryščin svátek, a proto sám vyvedl kozičku na pastvu, sám uvařil snídani a začal spravovati boty. „Ať si dnes přileží!“ Myslil si. Za chviličku se Maryška vzbudila a také ona nevěřila svým očím, když viděla chudičkou komůrku a záplatované šaty. Rozkřičela se na komornou, proč jí nenese snídani, ale místo komorné stanul ve dveřích tatík švec, všecek zdrcen, neboť myslel, chudák, že se jeho dcerka zbláznila. Když však Maryška i jemu začala nadávati, dopálil se, a ačkoliv dcerku nikdy nebil, namlátil nyní Maryšce potěhem, až to vzduchem svištělo. Bez domluvy musela ihned vstát, chalupu poklidit, a ševci pomáhat spravovati boty. A tak tomu bylo den ze den, bez naděje na zlepšení, až Maryšce nezbylo, nežli se smířiti s osudem a žíti životem chudých lidí, kterým jako zámecká slečna tak často ubližovala.
Zatím pravá ševcova Maryška žila šťastně na zámku, ale nezpyšněla. Stále vzpomínala na tatínka, jak je mu asi smutno samotnému! – Jednou jeli se zámeckým pánem v krásném kočáře vesnicí, kde švec bydlel, a náhodou je zahlédla Maryška, která máchala v potoce prádlo. Poznala v kočáře svého otce, a rozběhla se za ním, plačíc a volajíc: „Zastavte, zastavte, je to můj otec, můj kočár, moje koně!...ale nadarmo. Nikdo ji neslyšel, jen švec vyběhl z chaloupky, a když viděl, že se zas o ni pokouší „staré bláznění“, přivázal ji za nohu ke stolu, aby ji to přešlo. Teď byla Maryška přesvědčena, že je vskutku nadosmrti odsouzena žíti s chudým ševcem, a hořce plačíc vzpomínala na doby, kdy měla všecko, nač pomyslela, ale ničeho si nevážila. Uplynul rok a den, a do ševcovy chaloupky přišel chudý pocestný prosit o kousek jídla a o nocleh. Bývalá slečna Maryška, jako vyměněná, zvala ho dále, oukropem ho pohostila a sama mu na půdě nocleh připravila. Chudý pocestný byl však sám dobrý duch Krakonoš, který se nad výsledkem své zkoušky tuze zaradoval. Ještě téže noci zanesl Maryšku do zámku a šeptal jí ve snu: „Nyní jsi poznala, jak se chudým lidem žije! Zůstaň jen dobrá a šlechetná, a budeš opět šťastná!“ –Ševcovou Maryšku však Krakonoš ze zámku neodnesl, nechal obě dívky spáti vedle sebe až do rána, až se obě probudily. S úžasem na sebe pohlédly a brzy se domluvily. Potom spěchaly obě k zámeckému pánovi a všecko mu vypověděly. Naslouchal ohromen a radostí slzel, když se přesvědčil, jak se jeho dítě změnilo. Z vděčnosti nedovolil, aby se ševcova Maryška vrátila do chudičké chaloupky, naopak, poslal kočár pro ševce se vzkazem, aby ihned přijel do zámku. Švec se tuze polekal a vzdychl si: „To jistě zas ta moje bláznivá holka něco provedla, a já mám být za to potrestán!“ Ale přece vsedl do kočáru a jel. Když pak na zámku spatřil dvě Maryšky, zcela stejné, stejně oblečené, oněměl překvapením, a ještě více žasl, mu pán děkoval, že jeho dceru tak napravil, a za to odměnu mu nabízel, aby s nimi žil na zámku v pokoji až do smrti. Vzpamatoval se teprve, když mu všecko jak náleží vysvětlili. Byli potom všichni dokonale šťastni a veselí, to si můžete mysliti. Nejvíce však se smál ve svých horských skrýších moudrý Krakonoš.
Žádné komentáře:
Okomentovat