Anniččina noc na louce

Malá Anička byla dcerou chudé, přičinlivé plátenice. Když jim zemřel otec, musely do podnájmu. Obývaly malou čistou světničku a matka seděla celý den za stavem a tkala plátna. Anička, jakmile přišla ze školy, poklidila ve světnici, uvařila skromný oběd a pak pracovala na zahrádce. Když byl výroční trh, pomáhala nést matce do města utkaná plátna. Co si vydělaly, stačilo jim ke skromnému živobytí a byly docela šťastny. Ale znenadání je stihlo neštěstí. Matka se roznemohla, přestala pracovat. Anička tkát neuměla a nebylo tedy co prodávat a zač koupit chléb. Děvče chodilo tedy na houby, na maliny, prodávalo je ve městě a tak stržilo nějaký ten haléř. Ale nestačilo to ani na pokrmy ani na léky. Brzy neměly čím zaplatit nájem, a byly také dlužny za chléb a za mléko. Malá Anička nespala starostí. Jednou časně zrána vstala, předstírala před matkou, že snídá, ale zatím nechala všechno mléko jí. Vzala si jen malý kousek chleba a šla do lesa na jahody. Pilně sbírala celý den, ale večer, když se chtěla obrátit k domovu, viděla ke své hrůze, že zabloudila. Snad tím byl vinen měsíc, protože jeho stříbrné světlo rozlilo se právě po lese a změnilo krajinu tak, že jí vůbec nepoznala. Když se marně namáhala najít cestu domů, octla se na pasece, kde rostla vysoká, krásná tráva, zkropená večerní rosou. Anička byla už tak unavena, že se položila na zemi, aby si trochu odpočinula. Když chvíli tiše ležela, vyplul měsíc z šedivého mráčku a ozářil jasně paseku. A tu děvčátko uvidělo několik kroků před sebou malinké mužíčky. Byli sliční a drobouncí jako hračky na vánočním stromku. Každý z nich vylezl z kalíšku některé květiny a byl oděn jejími barvami. Mužíčkové volali na sebe tenounkými hlásky, vzali se za ruce a tančili. Někteří se vyšplhali na travní stébla a brali opatrně do rukou kapičky rosy, které se podobaly stříbrným kuličkám. Házeli si jimi, jakoby to byly míče. Jiní si hráli na schovávanou a ukrývali se pod listy lopuchy. Velicí pavouci tkali stříbrná vlákna a stavěli z nich mosty od květiny ke květině. Drobní šotkové (říká se jim také elfi) běhali po těch mostech, otevírali květné kalíšky a budili ty, kteří ještě neprocitli. Zatím pavouci tkali a stavěli dále a brzy stály na koncích mostů stříbrné zámky a třpytily se jako hvězdy v měsíční záři. Když měsíc zašel na chvíli za mraky, vyhrnul se z lesa celý roj světlušek, aby posvítil elfům na jejich hry. Anička ani nedýchala. Bála se pohnout, aby kouzelné vidění nezmizelo. Jak byli ti malincí skřítkové roztomilí! Netušila, že pouze dobrý člověk má schopnost viděti elfy při jejich hrách. V tom jedna ze světlušek usedla na košík s jahodami a maličký ji tam následoval. Za chvíli byl košík obsypán šotky, že nebyl pod nimi ani viděti. Poněvadž bylo právě šero, nepoznala Anička, co tam mužíčkové kutí. Ale když po chvíli vyplul měsíc z mraků, rozprchli se šotci na všechny strany a Anička s úžasem viděla, že je košík prázdný. V tom sem přiklusaly zelené luční kobylky, jejichž oči zářily jako drobné diamanty. Šotkové na ně vyskočili a proháněli se vesele po louce. Někteří se pustili na vzdušné mosty, utkané předtím pavouky a projížděli se po nich, jako drobní středověcí rytíři na svých koních. Když se měsíc znovu skryl za mraky, odklusali koníci do svých úkrytů a šotci se zdáli být znaveni. „Potřebovali by se znovu posilnit!“ myslela si starostlivě Anička a nemeškajíc, povystrčila svůj druhý košík plný jahod, který byl dosud ukryt ve stínu. Netrvalo dlouho a košík byl znovu ověšen jemnými tělíčky šotků. Když byl prázdný, rozprchli se šotci do svých stříbrných zámků a světlušky se ukryly na trávě. Měsíc zašel a Anička usnula s hlavičkou opřenou o prázdný koš. – Ráno ji probudily šikmé sluneční paprsky, které ji svítily přímo do tváře. Protírala si ospalé oči a rozhlížela se udiveně kolem. Nebylo tu žádných kouzelných lidiček, velikých pavouků, stříbrných mostů….Jenom potrhané pavučiny vlály v ranním vánku. Řekla si zklamaně, že se jí to všechno zdálo. Ale když chtěla vzít oba prázdné košíky, viděla, že jsou až po okraj naplněny – zlatem.

Žabí král

Za starých zlatých časů žil jeden král, který měl několik dcer. Všechny byly hezké a půvabné, ale nejmladší z nich byla tak krásná, že i sluníčko, kdykoli si na ni posvítilo, zachvělo se obdivem. Nedaleko královského zámku prostíral se les, a vněm, pod velkou starou lípou, černala se hluboká studánka. Ten stinný koutek měla nejmladší princezna nejraději. Sem také utíkala, když bylo příliš velké vedro a bavila se svou nejmilejší hračkou – zlatým míčem. Zlatý míč byla vlastně koule z ryzího zlata, kterou princezna vyhazovala do výše a opět chytala, radujíc se z jejího lesku a třpytu.
Jedenkráte se však stalo, že jí míč vyklouzl a padl na kluzké kameny lesní studánky, po nichž se kutálel, až sklouzl do temné vody. Princezna vykřikla, naklonila svoji zlatou hlavu nad, hlubokou tůň, ale marně – dna nebylo možno dohlédnouti. I dala se do pláče, naříkala a bědovala, a tu pojednou slyší docela blízko sebe hlas: „Proč pláčeš, krásná princezno?“
Dívka pozvedla hlavu, nikoho však nespatřila, až tu, na roubení studny, vidí seděti velikého žabáka. „Ach to jsi ty žabáku! Co ti mám vykládat? Spadl mi sem, do studánky, můj krásný zlatý míč, a už nikdy jej nedostanu zpět!“
„Já bych ti jej mol přinésti,“ nafoukl se žabák, „ale co by jsi mi za to dala?“
„Co bys jenom chtěl milý žabáku,“ zvolala potěšená princezna, „své krásné šaty, perly, drahokamy, i zlatou korunku, kterou mám ve vlasech, vše ti ráda dám, přineseš-li mi zpět zlatý míč!“
„Nic z toho nechci,“ zakvákal žabák. „Míč pro tebe vylovím jenom tehdy, slíbíš-li mi, že mě budeš mít ráda a že mne vezmeš s sebou do královského zámku. Chci seděti vedle tebe u stolu, jísti z tvého zlatého talířku, píti z tvého poháru, a spáti v tvé postýlce. Slibuješ?“
„Ach ano,“ řekla princezna, a myslela si: „Co to ten hloupý žabák kváče, žáby přece nemohou z vody ven, mezi lidi! Slíbím mu, co chce, jen když budu mít opět svoji milou hračku!“
Žabák hupsnul do vody, a za malou chvíli se opět vynořil, nesa zlatou kouli. Pustil ji do trávy, přímo k princezniným nožkám.
Plna radosti, popadla princezna svůj oblíbený míč a pohazující jím vesele z ruky do ruky, utíkala do zámku.
„Počkej na mne! Nemohu běžeti tak rychle jako ty!“ ozývalo se za ní, ale ona nedbala a sotva vešla do zámku, na žabáka zapomněla.
V poledne, když královská rodina právě obědvala, a lokajové roznášeli pokrmy na zlatých mísách, zaťukal najednou někdo na dveře, a bylo slyšeti hlas: „Otevři, nejmladší princezno!“
Princezna vstala a šla ke dveřím, ale sotva je otevřela, přirazila je opět vší silou a vrátila se ke stolu všecka bledá.
„Kdopak je za dveřmi, a co ti chce?“ ptal se král své nejmilejší dcerky, neboť si dobře povšiml jejího zděšení. Princezna vypravovala svoji příhodu se žabákem a se zlatým míčem, a mezitím se ozvalo klepání po druhé.
„Otevři princezno spanilá, už nevíš cos mi slíbila?“
„Otevři, milá dcero,“ nařídil nyní král, „co jsi slíbila, musíš splniti!“
Princezna poslechla, plna odporu, a do hodovní síně přicupital ošklivý žabák. Všichni se ušklebovali, jak zamířil rovnou k princezně židli a poručil si: „Zdvihni mne k sobě na stůl!“
-Princezna se zdráhala, ale král přikývl, aby tak učinila. Sotva byl žabák na stole, žádal: „Přisuň ke mně svůj zlatý talířek, abych mohl jíst, a svůj pohárek, abych mohl uhasit žízeň!“
-Královská dcera učinila jak žádal, a žabák jedl a pil, jako kdyby tu byl hostem odjakživa. Princezně však se ošklivilo každé sousto a byla ráda, když oběd skončil. Královská rodina vstala od stolu, a každý se chystal odejít do svého pokoje a zdřímnouti si po jídle, jak bylo u nich zvykem. Žabák se nafoukl a zakvákal:
„Ach, to jsem se najedl! Jsem všecek unaven! Vezmi mne s sebou, princezno, do svého pokoje a odestel hedvábnou postýlku! Odpočineme si!“
Nyní se však princezna hořce rozplakala a zvolala: Ne, to neudělám! Ten ohavný, studený žabák by měl ležeti v mé krásné, čisté postýlce? – Jak ho nenávidím! Jak se ho štítím!“ – Ale král, její otec, přísně řekl: „Kdo ti pomohl, když jsi byla v tísni, tím nesmíš nyní opovrhovati. Čiň, co jsi přislíbila!“
Princezna chvějící se ošklivostí, vzala žabáka do dvou prstů, donesla ho do svého pokoje a posadila ho daleko do kouta. Potom se převlékla a chystala se lehnout si do své postýlky, když v tom opět: ťap, ťap, žabák stál u ní a kvákal:
„Nechci spát na tvrdé zemi, chci spáti právě tak dobře, jako ty! Dej mě do postele, nebo to řeknu tvému otci!“
Tu se princezna strašně rozčílila, popadla žabáka a vší silou jím mrštila na stěnu. „Nyní mi konečně dáš pokoj, hrozné, odporné zvíře!“ zvolala a znovu se rozplakala.
Žabák dopadl zpátky na zem, ale sotva se dotkl podlahy – jaký úžas! Proměnil se v sličného mladého prince, který se hluboce před princeznou ukláněl a vroucně ji děkoval za vysvobození. Zlá čarodějnice ho zaklela v žabáka, a nikdo jiný, nežli nejmladší dcera královská, jej nemohl vysvobodit. Nyní byl konec jeho utrpení, zítra se vrátí do slavné a mocné otcovské říše! – Princezna jen hlavičkou kývla, princ se jí tuze líbil, a když požádal pak jejího otce o její ruku, neboť si ji ještě jako žabák upřímně zamiloval, ráda svolila.
Byla slavná svatba, a mladí manželé odjeli potom do svého království, v němž se měly všechny žáby tuze dobře: na památku princova zakletí nikdo je nesměl zabíjet, a ony tam z vděčnosti všechny mouchy vyhubily.