Trpaslíček a husopaska

Malá Kačenka byla husopaskou u bohatého sedláka a každého dne vyháněla na pastvu k lesu veliké hejno hus. Často se na svoje svěřenky pořádně zlobila! Neboť husy nezůstaly na pastvisku, kam je Kačenka zahnala, každé chvíle se rozběhly t do cizího pole, tu do sousedovy louky, kde způsobil škodu, a malá husopaska byla potom doma za ně potrestána. Nebylo by se jí to stávalo, kdyby byla husy pořádně hlídala. Ale ona vždycky od nich odběhla – buďto do lesa na jahody, nebo pohrát si s ostatními dětmi.
Dnes opět celému hejnu rozzlobena kázala, když jí najednou slova na rtech odumřela, a husy, poděšeny, odletěly k lesu. Před nimi, na omšelém balvanu, objevil se pitvorný trpaslíček, který poslouchal před tím v úkrytu Kačenčino kázání a nyní se jí čtveračivě tázal: „ Chtěla bys, aby ti husy rozuměly a na slovo tě poslouchaly? – Dej mi svůj šáteček, a já tě naučím dvěma pořekadlům. Odříkáš-li první, proměníš se v husu a můžeš se se svými husami jejich řečí výborně dorozuměti. Odříkáš-li druhé, staneš se opět husopaskou.“
„Já mám být husou?“ lekla se Kačenka, „aby mne o posvícení zabili a upekli?“
„Jak chceš,“ odpověděl trpaslík, „ale vždyť ti říkám, že tě druhé pořekadlo promění zase v dívku!
Kačenka se ještě chvíli rozmýšlela, ale potom rychle rozvázala s hlavy červený šáteček a podával jej trpaslíkovi. Přece ji lákalo takové dobrodružství! – Trpaslík šáteček popadl a začal odříkávati:
„Nebe, země, oheň, dým,
ať se v husu proměním!
To je první pořekadlo. A druhé zní:
Slyš mne, kouzlo zpátky vem,
ať jsem zase děvčetem!
Nezapomeň to druhé, nebo se ocitneš jednoho dne na pekáči!“ zasmál se trpaslík a zmizel beze stopy.
Kačenka se otřásla. Přece jen měla strach! Ale za chvíli už odříkávala první průpovídku. Sotva doznělo poslední slovo, stála tu na místo Kačenky veliká, sněhobílá husa. Rozběhla se za ostatními, povídala a kejhala s nimi, a tuze se jí to líbilo.
Najednou se však od lesa plížil rezavý lišák a vyhlížel si jednu z nich k snědku. Husy vyděšeny spustily křik, namáhavě se vznesly do vzduchu, ale přece lišákovi uletěly, a Kačenka s nimi. V husí podobě vrátila se s nimi na dvůr statku a slyšela, kterak selka hubovala:
„S tou Kačenkou je to stále horší! Jindy nechá husy lézti do cizího pole a dělati tam škodu a dnes se dokonce s nimi ani domů nevrátila.
Ale jenom až přijde!“
Kačenka se ulekla. A bála se trestu a proto se raději dala zavříti jako husa do chlívku s ostatními. V tom však zaslechla selku nařizovati děvečce: „ Zítra ráno zabij t nejtučnější! Upečeme si ji k obědu.“
Teď bylo zle. Promění-li se v husopasku, dostane jistě bití, zůstane-li husou, děvečka ji ráno zařízne, neboť byla ze všech nejtučnější. Ale jakkoliv trest byl přece jen lepší, nežli octnouti se na pekáči, a Kačenka odříkala druhou průpovídku. Proměnila se v dívku a usnula mezi husami. – Ráno, ještě za šera, vlezla do chlívku děvečka a ohmatávala husy, která je nejtučnější. Když nahmatala Kačenčinu hlavu, dala se do hrozného křiku a vyběhla z chlívka jako pomatená.
„V chlívku je zloděj, v chlívku je zloděj!“ křičela a vypravovala vše sedlákovi. Ten vzal pořádnou hůl, postavil se ke chlívku, otevřel jej a třikrát rázně zabušil do dřevěné stěny. Husy s křikem vyrazily ven, první z nich Kačenka, která ze strachu před hospodářovou holí rychle odříkala první průpovídku a byla zase husou. Když všechny došly na pastvisko, chtěla se Kačenka proměnit v dívenku, ale – běda! V úzkosti, kterou právě prožila, nadobro zapomněla, kterak zní druhé pořekadlo!
Zatím hospodář, nevida v chlívku nikoho, plísnil děvečku, která bědovala: „Nebyl-li to zloděj, byl to jistě čert, a zmizel, když ještě třískal do chlívku holí! – Vím jistě, že jsem chytila něco chlupatého, a že to po mně blýsklo očima!“
„Ta holka se pomátla na rozumu!“ pravil sedlák ženě, „zítra jí dám výpověď, nemůže přece u nás déle sloužiti!“
Pod lesem na pastvisku naříkala tou dobou Kačenka: Ach, co si jen počnu! Jak jsem vytrestána za svoji nedbalost! Musím zůstati husou!“
„Ano, je to věru k pláči,
že se octneš na pekáči!
uslyšela v tom za sebou posměšný hlásek. Stál tu známý trpaslík a pochechtával se.
„Ty jsi vše zavinil! Ty mně musíš pomoci!“ vykřikla Kačenka v husí podobě a zobákem chytila trpaslíka za nohu tak pevně, že se nemohl ani pohnouti. „Nepustím tě dříve, dokud mi neřekneš druhé pořekadlo!“
Trpaslík se slitoval, odříkal pořekadlo, Kačenka je opakovala a dostala zpět lidskou podobu. Ihned začala vyčítat trpaslíkovi, jakou úzkost jeho vinou prožila.
„Mou vinou? – A kdopak si chtěl jen hrát a skotačit, namísto hlídání? – Zamysli se nad sebou, Kačenko, a polepši se!“ pravil trpaslík a zmizel.
Kačenka poslechla, a sotva přihnala husy domů, ze všeho se hospodyni vyzpovídala. Děvečka nedostala výpověď, selka Kačence odpustila, a tak se všecko obrátilo k dobrému. Z bývalé nedbalé husopasky stala se nadmíru pořádná a pečlivá dívenka, které se později v životě výborně vedlo. Tisíckrát si na trpaslíčka s vděčností vzpomněla!

Svatba v lese

Veselila se a radovala se všecka lesní zvířátka, když se ženil jejich oblíbený kamarád, mladý pan vever. Svatební hostina byla stejně dlouhá jako bohatá a slavná byla při tom náramná.
Jak také ne! Nevěsta, mladinká veverička byla jedinou dcerunkou starého, bohatého pana vevera, kterému patřil největší kus lesa, kde bylo nejvíce stromů šiškami obsypaných a na pokraji rostly v listovém houští oříšky, takže měla rodinka stále hojnost všeho k blahobytnému živobytí.
A nebyla to jen tak ledajaká veveří rodinka! Starý pan vever byl moudrá hlava a dovedl poradit kde komu. Ba, on vyzrál dokonce i na lišáka ferinu, když před ním vyvaroval drobné lesní králíčky. Od toho dne se lišák ferina s pantátou veverem hněvali, ale na pozvání ke svatbě lišák přišel a přinesl jako dárek kus sýra, o který chytře ošidil hloupou vránu.
Vrána totiž ukradla selce z komory kus sýra a vzlétla s ním na dub, kde si chtěla pochutnat, uviděl to lišák a vráně řekl, aby zazpívala, aby on věděl, má-li tak hezký hlas jako má krásné peří, což bylo vylháno, bylať vrána černá, ale jsouc lehkověrná, otevřela zobák hodlajíc zpívat, ale než-li pronesla „krak“ vypadl ji ze zobáku sýr, lišák jej sebral a upaluje pryč, vysmíval se hloupé vráně.
Když si na polovic sýra pochutnal, měl dost, ale protože nevěděl, kam zbytek uschovati, aby mu to někdo jiný nesnědl, chytrý lišák to určil za dárek ženichu veverovi, však se tam u nich na hostině moc a moc dobře poměje.
Skoro žádný host s prázdnem nepřišel: zajíčkové donesli lupínky mladého zelí a kytice jetele, jezevec, který moc chytrý nebyl, donesl otýpku jalovce, nevěsta se sice smála, co s tím? Ona přece jalovec nerada, ale moudrá paní máma ji poučovala, aby nezarmucovala dárce a že, co se nehodí, může se v zimě darovat almužnou chudým lesním zvířátkům, aby nehladověla.
Několik malých veveřiček bylo nevěstě za družičky a samou radostí jedna přes druhou vesele poskakovaly, těšíce se na večerní ples, na němž sbor ptáčků se slavíkem v čele měl zpívat, hrát na basu měl čmelák a na housličky polní koníček.
Lišák ferina záviděl mladému párku, jak mnoho toho dostali a ježe vousky, řekl neupřímně: “Co pak s tím vším budete dělat?“
„Oho, pochutnáme si na tom,“ řekl ženich.
„Však se vám to zkazí nežli všecko sníte,“ dopaloval lišák. Ale nevěsta se zasmála a že je dobrou hospodyňkou dokázala hned, když řekla: „No, polovic darovaných šišek necháme zde naší mamulence a taťulkovi. To druhé, oříšky a bukvice naložíme na vozíček, kam dáme také velikou pro nás lahůdku, slunečnicová jadérka, které nám starý dědeček veverouš donesl z myslivcovy zahrádky v kabelce ze stromové kůry. Na dlouho je té potravy a dobře nám bude.“
Nepřející lišák umlkl a byl by se rád připojil k tetkám zaječicím, ale ty o něho nestály a dále si povídaly, jak to nevěstě sluší a že se dobře vyvdala do sousedního lesa, kde budou mladí manželé bezpečně žíti, protože tam panuje moc hodný pan fořt, který nedovolí psům Borkovi a Rekovi zvířátka darmo plašit.
Když nastal soumrak, přitáhly sem celé řady svatojánských broučků-světlušek. Každá měla rozžehnout malou svítilnu a když se v nedalekém křoví rozezpíval slavíček, svatebčané se řadili do párů k veselému tanečku.
Byla to podívaná, když zajíc vytáčel ježka a lišák se kroutil s hbitou lasičkou. Nevěsta a družičky veveřičky ani chvilku od tance si neoddychly, každý je chtěl provésti. Jeden zajíček tolik tančil, až rozbil nové boty, velká noční můra při tanečku s netopýrem pocuchala si nový pláštík a drobné myšlenky se raději skromně držely stranou, když o půlnoci přišel se sem podívati také majestátní král lesů parohatý jelen a hrdě odešel, když se mu všichni uctivě poklonili: Skoro do bílého rána trvala ta svatební veselost, ale když slunéčko vykouklo za horou, huš! huš! huš! Každý běžel domů kývaje na pozdrav novému párku veverušků.