Žil jednou jeden rybář, a měl hezkou dcerku, o kterou se ucházeli dva mladí hoši. Starý rybář nemohl se rozhodnouti, kterému z nich by ji měl dáti a konečně určil: „Kdo při jarním rybolovu více naloví, ten bude mým zetěm!“
Když tedy nadešel čas jarního rybolovu, vzali oba mladí rybáři každý svůj člun a odpluli k dalekému ostrovu, kde bylo moře plné ryb, zkusit štěstí. Dívku vzali s sebou. Dlouho lovili a oba měli už plné loďky i plné soudky a měli plouti domů. Právě nasedali, když jeden z nich, oblíbenec starého rybáře, zvolal: „Ach, zapomněl jsem si v chatrči nůž! Nechtěl bys mně pro něj doběhnouti?“
Druhý, poněvadž byl dobrý hoch, vyskočil bez rozmýšlení a pospíchal do chatrče. Ale sotva zmizel ve dveřích, jeho soudruh odrazil oba čluny od břehu, sám skočil do toho, v němž byla dívka a vesloval plnou silou, aby už byl co nejdále.
Tak zůstal ubohý mladý rybář na ostrově sám a sám a neměl nic jiného, než nůž, pro který jej zrádný kamarád poslal. Urobil si luk a šípy a živil se mořskými ptáky, které střílel a lovil na rožni. Tak ubíhal čas, až přišla zima. Hoch si nasbíral dříví, aby měl zásobu paliva a rovnal ho v pěknou hromádku přede dveřmi své chatrče. Byl právě štědrý den. – Když byl s prací hotov, zadíval se toužebně na moře, směrem k pevnině, kde byl jeho domov...
Ale co to? K ostrovu pluje krásná loď! Jak se zaradoval! Zase spatří lidi a snad ho vezmou s sebou domů! Už se chystal dáti jim znamení, ale v tom viděl, že to nejsou skuteční lidé, pouze duchové, kteří vzali na sebe lidské podoby. Rychle skočil za svoji hranici dříví a ukryl se tak, aby sám nepozorován, viděl vše, co se bude díti.
Celá společnost vešla do jeho chatrče a venku zůstaly jen dvě hezké mladé dívky v nádherných šatech, které se počaly honiti kolem hranice dříví, kde byl mladý rybář schován, a tak ho brzy objevily. Zprvu se hrozně ulekly, ale když se ani nepohnul, přestaly se ho báti, smály se a žertovaly, a posléze jedna z nich štípla ho do ramene, až se mu v očích zajiskřilo.
Tu vytáhl hoch nůž a bodl dívku do ruky; vykřikla, hladíc si bílou ruku, z které tekla krev a dala se do velikého nářku.
Ostatní vyběhli rychle z chatrče, aby se podívali, co se děje a jakmile spatřili člověka, úprkem se hnali na loď, vmžiku odrazili a jako kouzlem zmizeli.
Na břehu zůstal jen rybář a dívka, kterou zranil. „Proč jsi nešla s ostatními?“ ptal se jí.
„Nemohu,“ odpovědělo děvče. „Teď, když jsi mně vzal několik kapek krve, musím zůstat u tebe a býti tvou ženou.“
„Čím tě uživím?“ strachoval se rybář.
„O to se nestarej,“ usmála se dívka, „jen jak budeme na pevnině, dobře se nám povede“
Za nedlouho plula kolem loď a vzala oba s sebou na pevninu. Když vystoupili, pravila dívka rybáři:
„Vyměř si místo pro náš dům, veliké, jak chceš!“
Hoch měřil, a když byl hotov, jeho nevěsta rozkázala:
„Spi dnes v noci na pozemku, který jsi vyměřil, ale ať se děje cokoli, neohlédni se, ani neotevři oči! – Já půjdu zatím k rodičům.“
Rybář učinil navlas to, co si přála, a když ráno vstal, sotva se únavou na nohou držel: slyšel totiž po celou noc takové klepání a bouchání, že nespal ani minutku. Ale jaký div! Před ním stál krásný velký dům, hotový od sklepa až po střechu.
„Dnes musíš vyměřiti místo pro kravín, konírny a všechny budovy, které chceš míti v našem hospodářství!“ hovořila dívka.
Stalo se; a opět po celou noc neznámé ruce pracovaly a ráno bylo všechno hotovo, chlévy, stáje, kurníky, kolny i stodoly, ale nikde nebylo ani zvířátka.
Tu prosilo děvče rybáře, aby ji doprovodil k jejím rodičům, kde mohou slavit svatbu. Hoch svolil a tak se slavila svatba, veselá, jak náleží.
Když vstávali od stolu a loučili se, pošeptala mladá žena rybáři:
„Až budeme odcházeti, dej dobrý pozor a skoč přes práh, jak nejrychleji umíš!“
Muž učinil, jak radila a dobře udělal! V tom okamžiku, kdy přeskakoval práh, mrštil po něm nevěstin otec těžkým kladivem. Kdyby se byl omeškal, měl by obě nohy zpřeráženy.
Spěchali k svému novému domu a zase žena šeptá:
„Udělej mně to k vůli a neohlížej se, ať slyšíš cokoliv!“
Muž poslechl, a ačkoli slyšel hrozný dupot a dusot, neohlédl se, až stál na prahu svého domu; tu již nemohl odhodlati a ohlédl se přec. A co spatřil?
Nesmírné stádo koní, skotu, ovcí, prasat, koz i veškeré drůbeže ve svém dvoře – dar tchánův; ale ještě větší stáda stála před vraty. Jakmile se však ohlédl, navždy zmizela.
Ale mladí manželé nelitovali. Co bylo ve vratech, to jim zůstalo, a bylo toho tolik, že se mohli zváti nejbohatšími mezi všemi sousedy. A že se měli rádi, byli živi šťastně a dlouho, a jejich potomci žijí dodnes.
