Dva poklady

Hodně dávno už je tomu, kdy žil jeden tuze bohatý král a ten byl skutečně nejbohatším člověkem na celé zemi. Měl tolik peněz, že by si za ně mohl koupit celý, ale celý svět a ještě by mu bývalo zůstalo dvakráte tolik zlatých a stříbrných peněz nemluvě ani o značném množství pokladů, že ani nevěděl, mnoho-li toho má.

Kolem jeho nádherného zámku stály vysoké i široké budovy, v nichž byly jen rozlehlé místnosti k ukládání zlatých dukátů, velikánské hromady stříbrných peněz kupily se tam na zemi zrovna jako obilí na sýpkách, stály tam velikánské okované truhly, ve kterých bylo vrchovatě drahocenných perel každé velikosti, jinde zase jako hrachu bylo nasypáno zářících diamantů až oči přecházely, v jiných truhlicích zase bylo plno ohnivých granátů, smaragdů, rubínů, opálů, ametystů a jiných roztodivných drahých kamenů, že ani ten přebohatý král, jemuž to všechno náleželo, nedoved jej pojmenovati. Však s tím také měl starostí dost a dost. Pouze na obranu svých pokladů musil vydržovati více vojska a také se někdy přihodilo, že se vojáci spolčili s lupiči, nabrali si pokladů, co jen mohli na zádech v pytlích unésti a za noci pak všichni utekli do jiné země, kde je nikdo nedostihl.
Ovšem při tak ohromném bohatství král nezchudl sebe většími krádežemi, ale zlobil se a hněval, že je na světě tolik nepoctivosti. Tu pak se uzavřel do svých komnat, nejedl, nepil, nespal, jen mrzoutil a tak opravdu ze svého bohatství měl někdy více zlosti a škody na zdraví nežli prospěchu a užitku.
Za městem, ve kterém sídlil tento bohatý král ve svém skvostném zámku, stála uprostřed ovocného sadu nevelká chaloupka, jejíž došková střecha byla stářím nakloněna, ale všude bylo čisto a celé okolí pěkně upraveno. Malá okénka se přívětivě leskla jako oči dobrého člověka, obílené zdi byly obrostlé révou a přes nevysoký laťkový plot u zahrádky rostly v létě vysoké slunečnice, které své hlavičky vždy jako děti po mamince celý den otáčely po sluníčku jak ono putovalo po nebi. Proto v zahrádce květinám a stromkům se dobře dařilo, že si jich hleděl starý chudobný sedláček, který zde přebýval se svým malým vnukem Jiříčkem, Jiříček posud ani do školy nechodil, ale protože měl tuze rád starého dědouška, ochotně a všude mu posloužil. Vodívali spolu na pastvu jedinou kravku „Stračenu“ a dvě kozičky. Když na počátku podzimu na polích po zlatém obilíčku zbyla strniska, tu dědeček s Jiříčkem zahnali tam bílé husy a usednouce někde na mez, aby dávali na husy pozor, povídali si a byli rádi na světě. Anebo se hošík brouzdal v nedalekém potůčku a stařeček uřezával vrbové proutí, z čehož doma pletl koše a prodával je bohatým panímámám, aby získal peněz na ošacení hošíka. Dědeček i jeho Jiřík byli oba zdraví, spokojeni, lépe jim chutnal krajíček chleba a mléko, nežli tam v královském hradu tomu nesmírnému královskému boháči nejvybranější lahůdky, kterými byl přesycen a stále mrzut jen své okolí a sám sebe týral bohatý a mocný král.
Potkali se jednou na silnici, mocný a nádherně oděný král, jedoucí na bujném vraníku, s jehož výše pohrdlivě shlížel na sedláčka vezoucího z pole na trakaři posečený jetel. Bosý, opálený Jiříček vesele cupital podél dědečka a švihal proutkem poskakujícího psíčka Voříška, který se náhle připletl mezi nohy králova koně a jak se tento bujně vzepjal, byl by málem Jiříčka porazil. Poděšený stařec uchopil hošíka do náručí, zvolal: „Pojď ke mně Jiříčku, drž se mne, ať nepřijdeš k úrazu! Co bych si počal bez tebe, který jsi mým drahým a jediným pokladem.“
„Jakým pokladem může býti takový klučík,“ posměšně řekl král. Na to stařec: „Takovým pokladem je můj vnuk, že až on vyroste a mne zkruší stáří, vyzlatí a ulehčí mně svou láskou konec života. Ale takovou lásku, která by se obětovala pro druhého, ty, králi za veškeré svoje poklady si nemůžeš koupiti, ta musí růsti ze srdce, kdežto tvé zlato studí. Já jsem bohatší tebe.“
Zvolna se sklopenou hlavou jel král do hradu, cítě pravdu starcových slov. Jeho poklad jej tížil, kdežto druhý starcův poklad dodával životu radosti a ceny.

Chytrý černoušek

Hodně daleko, ba daleko v cizí zemi – v Africe – žijí také lidé, ale protože tak slunce hodně pálí, jsou tamější obyvatelé černí jako kominíci, ale proto jejich maličké černé dětičky nejsou méně roztomilé.
Jsou ti maličtí černouškové čiperní a neposední, inu, jako malé dětičky na celém světě; také ony se ničeho nebojí a kominíkem teprve by je nikdo nepostrašil, když sami jsou černí od hlavy k patě jako malí kominíčkové. A jsou tam kloučkové tak kurážní, že se nebojí ani krokodýla, před kterým někdy i velký člověk ustrašeně se dává na útěk.
Byli dva takoví černí bratříčkové Jimbo a Bimbo a tuze rádi se koupali v moři. Sice je maminka varovala, aby toho nečinili, že se tam zdržují krokodýlové, to jsou ohromní ještěři s drsnou tvrdou kůží a tlamu s velikými ostrými zuby mají tak ohromnou, že mohou najednou polknouti i celého velkého člověka.
Ale bratříčci Jimbo a Bimbo byli neposluchové a kdykoliv jim bývalo příliš horko, již se máchali v moři, vymlouvajíce se ustrašené mamince, to že oni jen tak na kraji se ve vodě šplouchají a dále od břehu že nepůjdou, aby je žádný krokodýl nepolapil.
Ale krokodýlové nejsou nadarmo z ještěrčího rodu a všechny ještěrky jsou mrštné, hbité a lstivé. Tam na břehu, kde nedaleko bydlili ti rodiče se synky jménem Jimbo a Bimbo, zůstávala rodina krokodýlů – byl to takový veliký zubatý táta krokodýl – byla máma krokodýlice sice o něco menší, ale tlamu měla stejně velikou a zuby snad ještě špičatější. Nedávno se jim z vejce vylíhla malý krokodýl-dceruška a tehdy starý krokodýl řekl: „Měli bychom v rodině narození dcery hodně oslaviti a uchystati si nějakou tučnou pečeni, už dávno jsme si na žádné člověčině nepochutnali!“ „To je pravda,“ souhlasila paní krokodýlová, „ale kde a jak to honem opatřiti? Bílí lidé odjinud málokdy přijdou a pak se mají hodně na pozoru, stejně jako ti zdejší černoši, kteří mimo to nemají tak chutné masíčko jako běloši.“
„Inu, není-li právě nic jiného, i na černochu si možno pochutnati,“ mínil starý krokodýl.
„Ano, takhle na nějakém mladém dětském masíčku. Což kdybychom hleděli polapit Jimba nebo Bimba anebo ještě lépe oba společně? To by byla pochoutka. Snad by to nebylo tak těžké, černé klučíky polapit a spolknout je jako jahodu.“
„Což kluci snadno by se dali chytit, ale jejich mamka bedlivě je hlídá. Je to hloupé. Přál bych naší dcerušce takovou pochoutku,“ a paní krokodýlová při těch slovech plakala falešné slzy, když kvůli svému mláděti hodlala jinou lidskou maminku připraviti o její milované děti.
Zlým krokodýlům hnedle by se to bylo podařilo, ale že oba černí klučíci vyvázli životem,
bylo zásluhou chytrého Jimba. To bylo tak. –
Maminka s tatínkem nebyli doma a bratříčci rozběhli se k moři. „Nechoď tuze daleko,“ varoval straší hoch mladšího.
„Neměj strachu,“ odpovídal Bimbo, „vlezu jen tam na ten nedaleký zpuchřelý kmen, vykoupám nožičky a hned se vrátím“
Malý černoušek ovšem nemohl věděti, že tam ve vodě nebyl žádný zpuchřelý kmen, ale to že se tak proměnil táta krokodýl, aby hošíky napálil, neboť jakmile se naň Bimbo usadil, krokodýl plaval dále do moře.
Ale Jimbo si věděl rady – počal tak pronikavě a opravdově kničeti jako malé selátko a prasátka vůbec jsou krokodýlům nejmilejší pochoutkou. – „Snad se mně podaří i to čuně chytiti,“ řekl si hloupý krokodýl a plul zpátky ke břehu, kam se Bimbo čiperným skokem šťastně zachránil. Bratři se smáli a ošizení krokodýlové plakali, jak to praví krokodýlové dovedou.