Tři holubičky

Úzkou stezkou tichého vesnického hřbitova ubíralo se chudé děvčátko. Bílý šáteček mělo mokrý od slziček a ještě vzlykalo. Hrob, který opouštělo, skrýval pro ni největší poklad na světě!

Doma vládne krutá macecha a ochrany u otce, který celý den těžce pracuje, se marně děvčátko dovolávalo. A tak nezbývalo, než trpěti a zde u své mamičky si požalovati. Na hrobě maminčině rostly takové krásné kytičky! Nikdo je sem nesázel a ony přece rostly a rostly, jako by to byla slova útěchy v rozbolavěné dětské srdéčko. "Pomoz mně, mamičko, v nebíčku," volala tentokráte Maruška u hrobečku. "Vezmi mne brzy k sobě, matičko drahá!" A tu se zdálo, jakoby kytičky sklonily své hlavičky plné pochopení a jakoby mamička prosbu slyšela.

Když vyšla Maruška ze hřbitovní brány, potkala stařenku, opírající se těžce o berli. Maruška plna politování ohlédla se za stařenkou a tato jí kynula. "Nechceš se mne ujmouti, dívčinko?" řekla stařenka. Maruška ihned přikývla, podala stařence rámě a bez váhání odcházela se stařenkou. Na macechu si ani nevzpomněla, ale tatíčkovi, si umínila vzkáže, co se s ní stalo.

Opatrně stařenku podpírajíc, kráčela Maruška neznámou cestou, až konečně ocitly se před malou chaloupkou v lese, do které stařenka vkročila. Maruška ihned stařenku obsloužila, a když stařence uvařila a postel připravila, pohladila radostně její ruku a tvář, která se na ni laskavě usmívala a řekla vroucně: "Budu u vás tak šťastná, babičko."

A tak uplynula opravdu léta pro Marušku velmi šťastná a babička oblíbila si Marušku tak, že si nemohla život bez ní ani představiti.

Ale jednou ráno babička nemohla vstáti, naříkajíc si na bolesti v zádech a když Maruška starostiplně přisedla k loži hodné stařenky, řekla tato tiše: "Slyš, Maruško, síly mého života došly. - Za pár hodin odejdu z této země. Sdílela jsi se mnou chudobu a práci, ráda bych, abys byla za to šťastná. O cožkoliv budeš nyní prositi, stane se, neboť tvoji prosbu uslyší samotná nebesa. Až zemřu, otevři okno, a spatříš holubici, která odlétá k nebi. To bude moje duše, která bude věčně žíti. Odletím k tvé mamičce do nebíčka, která rovněž tam přebývá. Zvol, Maruško, jakýkoliv život a jakékoliv bohatství - Bůh tě vyslyší." -

Marušce po tváři stékaly velké slzičky. Pohlédla vzhůru, tam, kde asi přebývá její mamička, kde dobré duše jedna mezi druhou poletují a kam nyní odletí také babička. Pohlédla k posteli stařenky, sklonila hlavu a řekla: "Babičko, chci odletěti s tebou, nemám opravdu vroucnější přání. Chci letěti s tebou k mamičce, tam jedině budu šťastná." Když to Maruška vyslovila, rozlila se růžová zář pokojem a dvě holubičky vylétaly do vesmíru. - Vznášely se radostně k oblakům a v dáli létla jim vstříc třetí bílá holubička. Byla to Maruščina mamička.

O zlomyslném vodníkovi

V žirošínském mlýně stala se jednou podivná věc. Dole v náhoně se jim usadil vodník a že mu mlynářka nepodstrojovala a mlynářští chasníci nedělali, co mu bylo na očích viděti, škodil mlýnu, jak mohl. Což pak o to, drobné svévole daly se ještě snésti, ale když jim jednou v noci kolo z čepu vylétlo a odplavalo až dolů do náhonu, viděli mlynářští, že je zle.

Ještě štěstí, že byl náhodou té noci ve mlýně krajánek sekerník Vohrábka, který zrovna v té chvíli, když mlýnské kolo z čepu vypadlo, držel s mládkem Jehličkou službu. Ten to jaksi považoval za svou věc a přísahal sobě i mlynářské chase, že se hastrmanovi pomstí. Dva dny chytal nahoře v lesích pstruhy, byl v tom mistr a přinesl jich do mlýna plný krajáč a hned milé pstruhy začal péci.

Po celém mlýně i po jeho okolí šířila se líbezná vůně, ale krajánek nedal nikomu ani olíznout, ba ani mlynáři, když se k peci mlsně přišoural. Jenom pořád okna a dveře otvíral a pořád jen pekl a pekl. Věděl proč, nic na světě tak hastrmanovi nezavoní, jako pečený pstruh, a proto milý krajánek pilně se o to staral, aby i vodníkovi v náhoně pstruzi zavoněli.

Když byl s pečením hotov, vzal s police děravou košatinu, nastlal do ní bramborové nati a na tu nať položil všecky ty pečené pstruhy. Pak se rozeběhl s košatinou až k náhonu a začal si mýti ruce i obličej. To jen proto, aby se přesvědčil, že vodník je na číhané a že ucítil rozkošnou vůni ryb.

Když se umyl, vracel se i s košatinou do mlýna. Hned po prvních pěti krocích vytrhl jednu bramborovou nať. Tím uvolnil otvor v košatině a jeden pečený pstruh pleskl do bláta. A hned za ním druhý, třetí, čtvrtý a pátý.

Sotva některá ryba dopadla, slyšel, jak po ní vodník skočil a hltavě ji spolykal. Zapomněl veškeré potřebné opatrnosti a jen se stále hnal za podivným člověkem, který ztrácel takové předobré pstruhy.

Ani si nepovšimnul, že ho krajánek zlákala až do mlýnského dvorku. Když skočil po poslední rybě, zapadla za ním dvorská dvířka, které chytrý kluk prášek, který byl za křovím v záloze, z venku uzavřel a na klíč uzamkl.

A teď začala honba, kterou bych vám přál vidět. Šelma vodník nacpaný rybami nemohl ani tuze utíkat a tak popruhy, řemeny a klacky mlýnské chasy šeredně mu zřídily záda. K tomu všemu mazaný krajánek narazil mu děravou košatinu na hlavu a pěkně ho pod ní přidržel těm ostatním.

Marně hastrman prosil, naříkal a vyhrožoval, nepustili ho dříve, dokud se nezapřísahal na vrbový kořen (to je největší hastrmanská přísaha), že zdejší vody opustí a nikdy víc se nevrátí. Pak teprve sejmul mu krajánek rozbitou košatinu a otevřel mu dvířka k vodě.
Od té doby se žirošínském mlýně neukázal žádný vodník.