O zlomyslném vodníkovi

V žirošínském mlýně stala se jednou podivná věc. Dole v náhoně se jim usadil vodník a že mu mlynářka nepodstrojovala a mlynářští chasníci nedělali, co mu bylo na očích viděti, škodil mlýnu, jak mohl. Což pak o to, drobné svévole daly se ještě snésti, ale když jim jednou v noci kolo z čepu vylétlo a odplavalo až dolů do náhonu, viděli mlynářští, že je zle.

Ještě štěstí, že byl náhodou té noci ve mlýně krajánek sekerník Vohrábka, který zrovna v té chvíli, když mlýnské kolo z čepu vypadlo, držel s mládkem Jehličkou službu. Ten to jaksi považoval za svou věc a přísahal sobě i mlynářské chase, že se hastrmanovi pomstí. Dva dny chytal nahoře v lesích pstruhy, byl v tom mistr a přinesl jich do mlýna plný krajáč a hned milé pstruhy začal péci.

Po celém mlýně i po jeho okolí šířila se líbezná vůně, ale krajánek nedal nikomu ani olíznout, ba ani mlynáři, když se k peci mlsně přišoural. Jenom pořád okna a dveře otvíral a pořád jen pekl a pekl. Věděl proč, nic na světě tak hastrmanovi nezavoní, jako pečený pstruh, a proto milý krajánek pilně se o to staral, aby i vodníkovi v náhoně pstruzi zavoněli.

Když byl s pečením hotov, vzal s police děravou košatinu, nastlal do ní bramborové nati a na tu nať položil všecky ty pečené pstruhy. Pak se rozeběhl s košatinou až k náhonu a začal si mýti ruce i obličej. To jen proto, aby se přesvědčil, že vodník je na číhané a že ucítil rozkošnou vůni ryb.

Když se umyl, vracel se i s košatinou do mlýna. Hned po prvních pěti krocích vytrhl jednu bramborovou nať. Tím uvolnil otvor v košatině a jeden pečený pstruh pleskl do bláta. A hned za ním druhý, třetí, čtvrtý a pátý.

Sotva některá ryba dopadla, slyšel, jak po ní vodník skočil a hltavě ji spolykal. Zapomněl veškeré potřebné opatrnosti a jen se stále hnal za podivným člověkem, který ztrácel takové předobré pstruhy.

Ani si nepovšimnul, že ho krajánek zlákala až do mlýnského dvorku. Když skočil po poslední rybě, zapadla za ním dvorská dvířka, které chytrý kluk prášek, který byl za křovím v záloze, z venku uzavřel a na klíč uzamkl.

A teď začala honba, kterou bych vám přál vidět. Šelma vodník nacpaný rybami nemohl ani tuze utíkat a tak popruhy, řemeny a klacky mlýnské chasy šeredně mu zřídily záda. K tomu všemu mazaný krajánek narazil mu děravou košatinu na hlavu a pěkně ho pod ní přidržel těm ostatním.

Marně hastrman prosil, naříkal a vyhrožoval, nepustili ho dříve, dokud se nezapřísahal na vrbový kořen (to je největší hastrmanská přísaha), že zdejší vody opustí a nikdy víc se nevrátí. Pak teprve sejmul mu krajánek rozbitou košatinu a otevřel mu dvířka k vodě.
Od té doby se žirošínském mlýně neukázal žádný vodník.