Osel a zloděj

Pohádka, kterou vám nyní budu vyprávěti, ukazuje, jak lehce mohou dva chytří darebové napáliti lehkověrného dobráka. Nevěřte proto hned každému, usuzujte nejdříve, je-li pravda, co vám kdo povídá, a můžete-li, přesvědčte se!
Bylo to jednoho horkého dne, daleko za mořem, v arabském městě. Ulice byly liduprázdné, protože slunce nemilosrdně pálilo a všichni obyvatelé seděli raději doma, v příjemném chládku a pili studené limonády. Ale tamhle od brány přece někdo kráčí! Je to oslař, všecek zabrán do přemýšlení. Jde pomalu, nevidí, neslyší, svého osla pomalu táhne za sebou...
Z malé uličky pozorovali ho dva zloději, kteří tu kolem slídili, kde by se co dalo vzíti. Sotva první z nich uviděl oslaře, pošeptal druhému: „Dej si pozor, jak snadno dostanu osla! Jenom ho rychle popadni a běž s ním z města. Za branami se sejdeme.“ – „A jak to provedeš?“ ptal se druhý nedůvěřivě. „Vždyť oslař strhne hrozný křik, lidé se seběhnou a nabijí nám, co se do nás vejde!“ – Neměj starosti, smál se první zloděj, „udělám to tak, že nebude mít ani zdání, že má osla pryč.“
Po těch slovech se tiše odplížil, vyvlékl osla z ohlávky a předal ho kamarádu, sám pak rychle do ohlávky vklouzl a dal se tiše vésti, dokud druhý zloděj nezmizel se zvířetem z dohledu.
Sotva se tak stalo, začal se vzpírati a trhati provazem. Udivený oslař se ohlédl, aby se podíval, co to tak nenadále do jeho ušáka vjelo a zůstal jako zkamenělý: na místo osla táhnul – člověka! „Kdo jsi?“ zakoktal. – „Jsem tvůj osel, který díky matčinu slitování stal se opět tím, čím býval dříve – totiž člověkem!“ – A hned vypravoval oněmělému oslaři povídačku, kterou si k jeho oklamání vymyslel.
„Byl jsem v mládí velkým ničemou a často jsem celé noci nepřicházel domů. Moje matka, chudá vdova, často mne napomínala, ale já jsem se jí jen vysmíval. A tu jednou, když jsem se zase vracel domů, rozlobila se na mne více než jindy a svolávala všechny zlé duchy, aby mne potrestali. Dříve ještě než svoji kletbu dokončila, proměnil jsem se v osla. Vyhnali mne z domu a od té doby jsem byl ve tvých službách. Dnes, jak se zdá, prosila maminka duchy, aby se mne kletbu sňali, neboť – jak vidíš – stal jsem se opět člověkem.“
Když zloděj domluvil, vyvlékl se hbitě z ohlávky a klidně odešel. Okradený oslař stále ještě stál, neschopen slova, všecek se chvěje při pomyšlení, že nakládal tolik let s člověkem jako s němou tváří. Také jeho žena, která ho doma přivítala spoustou výčitek, když se vrátil bez osla, ustala hned, jakmile jí muž vyprávěl podivnou příhodu. Také ona litovala, že často ušáka o potravu šidila a příliš naň nakládala. Teď jej prosila v duchu za odpuštění a dávala hojné almužny žebrákům, aby svou vinu napravila. – Její muž hleděl se obejíti nějaký čas bez osla, ale nešlo to. Vypravil se tedy opět jednou z rána na trh, aby si nějakého opatřil.
Chodil, prohlížel, žádné zvíře se mu nehodilo. Až tu vidí pěkného, statného ušáka. Již se chtěl zeptati na cenu, když mu slova leknutím uvázla v hrdle: poznal svého starého osla, který mu tolik let sloužil!
Rychle si vybral jiného, zaplatil a odváděl jej z trhu. Ještě však než odešel, přitočil se k svému bývalému ušákovi, a pošeptal mu do ucha: „No ty jsi mi pěkný ničema, darebáku jeden! To jsi se nemohl polepšit, když ti už maminka znovu vyprosila lidskou podobu? – Kdepak! To jsi zase chodil domů až ráno a duchové tě opět proměnili v osla, viď! Ale to ti povídám: ani mne nenapadne, abych si tě koupil!“ – a důstojně odcházel z trhu.

Hrdinný Jirka

Nedaleko rozsáhlých lesů žil drvoštěp se svým malým synkem Jirkou. Chaloupka a malé políčko stačilo jim úplně ke štěstí, neboť láska panovala mezi nimi a Jirka by byl pro svého zlatého tatíčka skočil třeba do ohně. A tu najednou přišlo neštěstí. Za tmavé noci kdosi zabouchal na dveře a otec Jirkův otevřev, nemálo se ulekl. Ozbrojení lupiči jej chytili, spoutali a celou chaloupku vydrancovali. Jirka tak, tak, že v pološeru unikl těmto vrahům a schoval se do křoví. Za chvíli odváděli již jeho drahého tatíčka, který úpěnlivě za smilování prosil, že má ještě malého synka, ale marno všechno. „Potřebujeme tě, abys pracoval v podzemní skrýši,“ toto a hrubé nadávky byly mu odpovědí. Jirka poznal, že nesmí se prozradit a umínil si, že tatíčka svého vysvobodí. I plížil se v skrytu za zbojníky, kteří zmizeli v hloubi lesa. I chodil Jirka lesem několik dnů, až potkal stařičkého poustevníka, kterému se svěřil se svým žalem. „Ubohý hochu, navrať se k lidem, snad se tě někdo ujme, věř, že nikomu ještě nepodařilo se uniknout z rukou těchto lupičů a ty sám bys o život přijít mohl. Avšak máš-li upřímně rád svého otce, pokus se tedy o jeho vysvobození,“ pravil poustevník a naložil Jirkovi jídla na několik dnů. Dále bloudil Jirka a utrmácený dostal se k lesní mýtině. Tu uzřel známou zlodějskou rotu, jak chystá se na lup. Odešli, jen jediný zůstal u vysoké skály na hlídce. „Aha, jejich sídlo,“ pomyslil si Jirka, „tam zavřen jest můj tatíček.“ Tu otevřely se dveře ve skále, stará baba přinášela hlídajícímu zbojníkovi jídlo a prosila, aby chvilenku se mohla vydýchati, že mu za to víno přinese. „Zavřeš, čarodějnice, až přineseš víno!“ zahřměl hlídač. I přiblížil se Jirka ke skále a že bylo šero, nepozorovaně proklouzl kolem baby dovnitř. Za chvíli vracela se baba a Jirka hup, babě přímo na hlavu. Tato leknutím se svalila, Jirka rychle obalil ji hlavu halenou, aby nemohla křičet a vešel do skály. Nalezl tatíčka spoutaného, rychle pouta přeřízl a táhl ho k východu. Drvoštěp nevěděl, zda to sen, či skutečnost, ale pochopil Jirkovu hrdinnost a v tichosti oba dostali se ze skrýše, neboť zatím se již setmělo. Radostně pak pospíchali oba k domovu. Druhý den Jirka přivedl ke skrýši vojáky, loupežníci byli schytáni a lidé měli od nich pokoj. Jirka v lásce, svornosti a spokojenosti žil se svým drahým tatíčkem ještě mnoho let.