Káča

Seděla slípka na vajíčkách a vyseděla třináct kuřátek, z nichž jedno bylo jako kanárek žluťoučké. Kvočně se moc nelíbilo, mělo zobák placatý a hned jak se vyklubalo žralo jako bezedné. A když jednou vyvedla máma na mez svoje mláďata, marně k hodům je vždy volala, mrška žlutá všechno sama "před nosem" všem zhltla. Stará máma zoufala si, co to na svět přivedla, při tom na "nešťastnou třináctku" s povzdechem si vzpomněla. Tohle kuře neposedné, to jí snad sám ďábel dal, nebo že se hospodyně spletla a cizí vejce k jejím přidala.

Že tráva na příkopu u silnice od prachu byla šedivá, dovedla maminka svoje děti na svěží travičku ke struze. Ale tam - div, že se chudák nezbláznila. Dvanáct kuřat pěkně u ní na zemi si živobytí hledalo, ale to prožluklé třinácté škvrně - hup - do vody skočilo. Kvočna po břehu pobíhala jako pominutá, k mláděti do vody nemohla a to tam tropilo "své divy", hned plovalo nad vodou a ve chvilce se zase pod hladinou ztratilo. Teď už slepice byla přesvědčena, že jí bylo cizí dítě podstrčeno a proto zanevřela na ně a starala se jenom o svá vlastní děcka mírná, skromná poslušná.

Kačka od té chvíle sama na sebe odkázána, dovedla brzy žíti jako pozemšťanka samostatná. Když se hezky vykoupala a kachní žaludek nasytila, sama domů se pak batolila. Ale ráno zase alou ven vyběhla a po obci se toulala. Děti i dospělí lidé tolik na ni přivykli, že ji pro zábavu pozorovali a pak se už na ni vůbec těšili. Byl to takový obecní blázen.

Zvědavá byla a co se ve vsi kdekoliv dělo, u toho se jistě brzy objevila naše kačka. I když kluci cvrkali kuličky nebo fazole do důlku, kybicovala jim při hře a "tvářila se", jako by tomu taky rozuměla. A když na břehu uhlídala s dlouhým prutem rybáře, přichvátala ihned k němu, zakdákala krátce něco jako na pozdrav a usedla tiše vedle něho, bedlivě sledujíc, pročpak asi ten člověk mrská bičem do vody? Když pak poznala, že chytá rybičky a je usmrcuje, v nestřežené chvilce rybáři z bandasky všechno vnadidlo sežrala a on pak s nepořízenou musel jíti domů.

S dětmi vždycky ráda cupávala, když šly do blízkého lesa na houby anebo na jahody a tak jednou taky i zachránkyní života se stala. Jednu holčičku chtěl uštknout had a kačka jak to sponzorovala, chňapla "milého hada" do zobáku a ve dvě půlky překousla. Když to potom o ní doma děti pověděly, byla za to starostou vyznamenána. Teď si ovšem naše káča ještě směleji počínala. Troufala si na ulici i když byla nějaká paráda. Jako jednou, když nějaký spolek slavil rozvinutí praporu a členové stáli jako svíčky v špalíru, postavila se ona k nim na levém křídle, jako by byla jejich velitelem. A při pochodu snažila se s muži držet krok. Dovedete si ji představit, jak své krátké nožky podle taktu hudby natahovala? Při tom dbala, aby jí nikdo nezašlápl, ale odehnati se nedala.

Jindy zase, bylo to v noci, bystrá káča ze spaní procitla. Ucítila něco podezřelého a proto honem ven pospíchala. Inu ovšem, dým se valil a na střeše jednoho statku hořelo! Běžela ke kašně pro ponocného, ale ten tam spal tak tvrdě, že jej neprobudila ani škubáním za šos kabátu, utíkala proto sama ke zvoničce, zobákem popadla šňůru a na poplach zvonila. Vesničany vyburcovala, hospodáři i čeledínové přiběhli a oheň brzy uhasili. Za svou zásluhu byla kačka potom ještě více milována, ale taky i ctěna. A zle by se vedlo člověku, který by jí chtěl ublížiti.

Na náves přijel o pouti malý cirkus, střelnice a kolotoč. Káča to tu jaktěživa neviděla a proto na "koníčky" jako vyjevená hleděla. Nějaký dobrák jí pak na podlahu kolotoče pomohl a ona se radostně vozila. Vždycky, když se otočením kolotoče k svému dobrodinci přiblížila, vděčně a vesele na něho pokřikovala. Toho si všiml majitel podniku a vybídl káču, aby i na střelnici ukázala co umí. Ona ochotně svolila a po prkně před terčemi tak šikovně běhala, že jí nikdo ze střelců netrefil.

Nadšený ředitel vyptal se chlapců, koho je to kačena a když to zvěděl, hned tam došel a od hospodáře ji odkoupil. Umění uměl ocenit a proto za káču dobře zaplatil.

Ta se nyní z rodného místa stěhovala do světa a proto jako zdárná dcera chtěla své mámě i svým sourozencům sbohem dát. Zvěděla však, že všechny jsou už po smrti, kuřata i stará kvočna právě o letošní pouti byly snědeny.

Smrt na hrušce

Byl v jedné vesnici chuďas, který bídně se živil a vsi jinak jej nepojmenovali, nežli strýčkem Bídou. Tehdá ještě chodil Pán Ježíš se sv. Petrem po světě, a přišli jednoho dne také do chaloupky strýčka Bídy hledati nocleh. Neměl sice Bída mnoho a večeřel kousek chleba, když k němu vešli a prosili o přístřeší, ale rozdělil se poctivě a svědomitě s nimi o poslední sousto a slámu, na které spal. Druhého dne, když se loučili, řekl Pán Ježíš: Jakékoliv přání máš, vyslov je a za tvoji pohostinnost se ti vyplní.

Potěšen byl nadmíru strýček Bída, ale dlouho nevěděl, čeho by měl vlastně žádati. Konečně řekl: Před chaloupkou mám suchou hrušku, učiň pane, aby v zimě i v létě se zelenala, kvetla a výborné plody nesla, abych je směl jedině trhati a kdokoliv jiný by na ni vlezl, aby nesměl dolů až já dovolím.

Ježíš vyplnil ihned jeho přání a strýček Bída měl neustále ovoce z kvetoucí hrušky. Však nevedlo se mu mnohem lépe, protože se hruškami nikdo dosyta najísti nemůže, byť byly sebe sladší. Strýček Bída stárnul a často myslel již na smrt. Ta se skutečně jednou dostavila a to právě před večerem. Přišla, slušně pozdravila a řekla: Strýčku Bído, musíš se mnou. Přeješ-li si, tak tedy rád půjdu a když vyšli ven, povídá: Na poslední cestě z chalupy pojedl bych rád ještě hrušku, jdi, milá smrti, utrhni mně jednu a jedno pro sebe. Smrt nic zlého netušíce, vylezla na strom, protože hrušky ráda také jídala. Když se ale chtěla vrátiti, nemohla se ani hnout a teprve poznala, že se od chuďasa dala napáliti. I jaka se křičeti, vyhrožovati a nadávati, ale nebylo tím jí nikterak pomoženo. Dala se do prošení a slibovala strýčkovi, že jej nechá ještě sto let na živu, pustí-li ji dolů. Ale jemu to bylo málo. Jak pak dlouho chceš zůstati na živu? tázala se smrt zlostně. Až do soudného dne, odpověděl Bída rozhodně. To není možno, křičela smrt rozhorleně. Tedy dobře, zůstaneš na hrušce do zítřka, snad si to rozmyslíš, ne-li, zůstaneš zde na hrušce ty až do soudného dne. Druhého dne, když již slunko dávno bylo na obzoru a ptáčci měli dávno svoji ranní píseň odzpívanou, vyšel strýček Bída ze stavení, smrti na hrušce si ani nevšímaje. Smrt vzteky zuby jektala, až konečně sama volala na strýčka, aby ji osvobodil. Znáš mou podmínku, odsekl jí ostře Bída, chceš a nebo nechceš? Chci, volala zoufale smrt, vidouc, že se strejčkem nejsou žádné žerty a že by nechal ji na hrušce do soudného dne a na ni čekalo ve světě mnoho a mnoho práce, jelikož se lidé tou dobou mezi sebou hašteřili a čekala se vojna, při které měla hody veliké. Jakmile smrt svolila, strýček ji pustil na svobodu a smrt utíkala od stavení, ani se neohlédla, na strýčka, který se smál vesele. Bída neumřel a žije dosud a od toho pochází, že bída je stále mezi lidmi a že nevyhyne až do soudného dne.

Divotvorná harfa

Byl jednou jeden pastýř a ten zdědil po svém otci divotvornou harfu. Ten ji dostal od bohyně hudby, která mu pravila: "Tuto harfu chovej jako nejdražší klenot. Nikdy jí nepohrdej, sice se ti zle povede". Na smrtelném loži odevzdal pastýř harfu svému synovi, který pro divukrásné tóny harfy byl zvolen knížetem. První noc, když ve svém stanu ulehl, zdálo se mu, že před něj předstoupila krásná paní a pravila: "Ty jsi pánem národa. Chceš-li aby i tvoji potomci dlouho panovali, musíš mne ctíti, poněvadž jsem bohyně Norvosta. Harfu chovej co nejdražší poklad. Dokud bude v tvé zemi zníti a lid do chrámu volati, dotud bude štěstí v zemi. Pohrdneš-li však jí, uvedu do bídy tebe, i tvůj národ." Brzy poté zněla harfa v Norvostině chrámu a volala lid k oběti. Tak si vážil knížecí rod bohyně až do kolikátého kolena. Krásné zemi záviděl nejvíce knížecí soused Buhaza a přál si jí vládnouti. Válečnou mocí to nešlo, zkusil lstí. Zval knížete na svůj dvůr a pak mu sám návštěvy odváděl. Zatím v zemi bylo hůř a když úplně odvrátila Norvosta od země svou tvář, zjevila se tu čarodějnice se svým černým komorstvem - s krkavci. K té šel Buhaza na radu, aby mu pomohla zmocniti se království a zahubiti krále. A když v hodovní síni král s Buhazou připíjeli si na dlouhé přátelství, vešla neviditelně čarodějnice a nalila do králova koflíku jedu. Král Buhaza hned pospíšil, aby divotvornou harfu zničil, ale neviditelná ruka mu ji vytrhla. Zdvihl se hrozný vítr, hrom bil, země se třásla, domy padaly. Na vrchu u chrámu stála Norvosta, ještě jednou přejela ruka její stříbrné struny, že jich zvuk jako pohřební píseň po zemi zazníval a pak zmizela s chrámem a harfou ve skále. V tom okamžiku vrch zpustl a na místě stál uschlý strom. Bouře se utišila, jen krkavci s hlasitým krákáním kroužili v povětří. Čarodějnice ulekaná vrátila se domů. Zdálo se jí, jakoby spáchala ten nejstrašnější čin. Jen Buhaza byl rád, že je pánem tak krásné země. Ale lidé vzdychali a vzpomínali na svého krále. Bez harfy byl jim svět ničím, zůstali žebráky ve vlastní zemi. Nedaleko vrchu, kde divotvorná harfa zmizela, bydlela žena s dcerou. Navzdor opatrnosti, že svou dceru skrývala, vyslídili ji krkavci a oznámili králi. Jednou v noci zjevil se jí duch králům, který pravil: "Jsem otrávený král. Za trest zaklela bohyně mou duši, aby tak dlouho po zemi bloudila a dívala se na bídu svého národa, dokud bys ty ji nevysvobodila. Můžeš mne vysvobodit tak, že vezmeš tento koflík, půjdeš po zemi a nachytáš do něho slzí, které pro mne a harfu tekou. Pak půjdeš na vrch, zaliješ suchý strom, který se zazelená. Utrhneš větvičku, dotkneš se jí vrchu a další uhlídáš. Aby tě neuhlídali krkavci, kteří po tobě pasou, vezmi tento závoj." Dívka učinila, jak jí král řekl. Dotkla se větvičkou vrchu, ten se otevřel a v něm uviděla krásnou paní, která jí podávala harfu se slovy: "Tys vysvobodila duši královu, proto se staneš královnou. Nikdy však nezapomeň, proč jsem tvůj národ potrestala." Sama pak přejela rukou po strunách, jichž jásavý zvuk zazněl po celé zemi a lid si odváděl novou královnu.