Smrt na hrušce

Byl v jedné vesnici chuďas, který bídně se živil a vsi jinak jej nepojmenovali, nežli strýčkem Bídou. Tehdá ještě chodil Pán Ježíš se sv. Petrem po světě, a přišli jednoho dne také do chaloupky strýčka Bídy hledati nocleh. Neměl sice Bída mnoho a večeřel kousek chleba, když k němu vešli a prosili o přístřeší, ale rozdělil se poctivě a svědomitě s nimi o poslední sousto a slámu, na které spal. Druhého dne, když se loučili, řekl Pán Ježíš: Jakékoliv přání máš, vyslov je a za tvoji pohostinnost se ti vyplní.

Potěšen byl nadmíru strýček Bída, ale dlouho nevěděl, čeho by měl vlastně žádati. Konečně řekl: Před chaloupkou mám suchou hrušku, učiň pane, aby v zimě i v létě se zelenala, kvetla a výborné plody nesla, abych je směl jedině trhati a kdokoliv jiný by na ni vlezl, aby nesměl dolů až já dovolím.

Ježíš vyplnil ihned jeho přání a strýček Bída měl neustále ovoce z kvetoucí hrušky. Však nevedlo se mu mnohem lépe, protože se hruškami nikdo dosyta najísti nemůže, byť byly sebe sladší. Strýček Bída stárnul a často myslel již na smrt. Ta se skutečně jednou dostavila a to právě před večerem. Přišla, slušně pozdravila a řekla: Strýčku Bído, musíš se mnou. Přeješ-li si, tak tedy rád půjdu a když vyšli ven, povídá: Na poslední cestě z chalupy pojedl bych rád ještě hrušku, jdi, milá smrti, utrhni mně jednu a jedno pro sebe. Smrt nic zlého netušíce, vylezla na strom, protože hrušky ráda také jídala. Když se ale chtěla vrátiti, nemohla se ani hnout a teprve poznala, že se od chuďasa dala napáliti. I jaka se křičeti, vyhrožovati a nadávati, ale nebylo tím jí nikterak pomoženo. Dala se do prošení a slibovala strýčkovi, že jej nechá ještě sto let na živu, pustí-li ji dolů. Ale jemu to bylo málo. Jak pak dlouho chceš zůstati na živu? tázala se smrt zlostně. Až do soudného dne, odpověděl Bída rozhodně. To není možno, křičela smrt rozhorleně. Tedy dobře, zůstaneš na hrušce do zítřka, snad si to rozmyslíš, ne-li, zůstaneš zde na hrušce ty až do soudného dne. Druhého dne, když již slunko dávno bylo na obzoru a ptáčci měli dávno svoji ranní píseň odzpívanou, vyšel strýček Bída ze stavení, smrti na hrušce si ani nevšímaje. Smrt vzteky zuby jektala, až konečně sama volala na strýčka, aby ji osvobodil. Znáš mou podmínku, odsekl jí ostře Bída, chceš a nebo nechceš? Chci, volala zoufale smrt, vidouc, že se strejčkem nejsou žádné žerty a že by nechal ji na hrušce do soudného dne a na ni čekalo ve světě mnoho a mnoho práce, jelikož se lidé tou dobou mezi sebou hašteřili a čekala se vojna, při které měla hody veliké. Jakmile smrt svolila, strýček ji pustil na svobodu a smrt utíkala od stavení, ani se neohlédla, na strýčka, který se smál vesele. Bída neumřel a žije dosud a od toho pochází, že bída je stále mezi lidmi a že nevyhyne až do soudného dne.