Zlatá klec

V nádherném paláci žila jednou spanilá princezna. Jednou dostala darem holubičku se stříbřitým peřím, nádhernější nežli si dovedete představit. Byla zavřená ve zlaté kleci, a princezna ji dala odnésti ihned do svého pokoje. Nikomu nedovolila, aby se přiblížil ke krásnému ptáčeti – sama je krmila i ošetřovala, aby se holubičce vedlo co nejlépe. Za nějaký čas, bylo to na jaře, vzbudila se princezna tuze brzy. Vstala, vzala se stolu zlatu klec a postavila ji do otevřeného okna, aby její milovaná holubička na čerstvém vzduchu pookřála. Sama si sedla do hlubokého křesla a za chvíli se jí zavřely oči. Usnula – bylo přece jen příliš brzy!
Najednou – jako by ji ovanul chlad, probudila se a první její pohled platil holubici. Ale běda! Klec byla prázdná, a holubičku právě unášel v zobáku obrovský pták!
Princezna se dala do zoufalého křiku. Seběhli se všichni obyvatelé paláce, těšili ji, ale marně. I rozeslal pan král všechny mladé muže z celého království ještě téhož dne hledali ztracenou holubici.
Jeden z nich, mladý šlechtic, hledal a hledal bez oddechu, až tu, v hlubokém lese, spatřil ležeti na mechu uměle spletené hnízdo, plné stříbřitého peří. Radostně je zdvihl a prohlížel. Snad je to stopa po zmizelé holubičce! A byla opravdu. Na vnější straně hnízda četl zlatý nápis: „Jsem rodné hnízdo holubičky, kterou hledáš. Ještě daleká je tvá cesta, ale neztrácej odvahu!“
Mladý šlechtic se tím vzkazem potěšil, posilnil se jídlem a šel dále. Už se schylovalo k večeru, když se posadil pod košatý strom u jasné studánky. Najednou zašuměla vzduchem lehká křídla, dva stříbrní holoubkové mu přilétli na kolena, a promluvili lidským hlasem:
„Milý pane! Ztracená holubička, kterou hledáš, je naše milá dceruška. Kéž by se ti podařilo ji vysvobodit! Její rodné hnízdo jsi už našel, ale nevíš, že jsou v něm ukryty jehly a stříbrný náprstek.“
„To jsem vskutku nevěděl,“ divil se mladý šlechtic. „Co to vše znamená?“
Holoubek se odmlčel, ale holubice vypravovala: Když byla moje dceruška docela malá, vyletěla jsem jednou z hnízda, abych jí opatřila něco k jídlu. Tenkrát mne lapila zlá, ošklivá stařena a chtěla mi nabodati do křídel jehly, aby mne ochromila. Stříbrný náprstek měla na prstu, aby se nepopíchala, ale já jsem jí vyrvala zobákem jehly i náprstek a odnesla je do hnízda, kde zůstalo vše ukryto. Holubičku mi však přece uloupila! Když jsem se vzpamatovala, opustili jsme s holoubkem hnízdo, a sledovali jsme všude svoji dcerušku. Víme také, kde je nyní! Velký šeredný pták donesl ji do domu právě té stařeny, která mi ji už jednou uloupila! Dnes, sedíce na střeše, slyšeli jsme zlou ženu, kterak se chechtala:
„Vrátím tě, holubičko, princezně, ale jen, přinese-li mi sem tvoje rodné hnízdo a krásná stříbřitá pírka z křídel tvé matky!“
„Ukažte mi honem dům té čarodějnice!“ zvolal mladík, vyskočil a běžel za holoubky, kteří letěli před ním a ukazovali mu cestu. Když konečně bylo stařenin dům z dáli viděti, poděkoval milým ptáčkům za přispění, obrátil se a bez odpočinku spěchal do královského zámku…
Mezitím princezna steskem po holubičce stále plakala. Když se však u ní objevil mladý šlechtic, odevzdal jí hnízdo a vypověděl jí všecko, co se dozvěděl od holoubků, najednou se vzchopila. Zavolala otce i všechny dvořeníny a nedala jinak, nežli že se všichni musí ihned s ní vydati ke stařeně.
„Dostaneme-li opravdu holubici zpět, bohatě se ti odměním! řekl šlechtici starý král. „A já si tě vezmu za manžela,“ slíbila mu princezna.
Potom odjeli a druhého dne před večerem zabušili na vrata staré čarodějky.
„Otevři ve jménu krále!“
„Co chcete ode mne?“
„Vrať mi ihned moji holubici!“ pravila jasným hlasem krásná princezna, vklouzla rychle dovnitř a stanula před užaslou stařenou. Takovou návštěvu bába věru nečekala! Vzpamatovala se však a vzpupně odpověděla:
„Budiž, vrátím ti ji, až mi přineseš její rodné hnízdo a stříbrná pírka z křídel její matky!“ – Byla totiž svatosvatě přesvědčena, že nikdo hnízda nenajde. Avšak, hle!
„Zde jest, co žádáš!“ řekla princezna a z krásně vyšívané kabelky vyňala hnízdo i stříbřitá pera. Stařena nevěděla, co zlostí počít.
„To ti poradili staří holubi, její rodiče!“ Však je dostihnu, a běda jim!“ křičela.
„Snad bys nebyla tak zlá! – Vždyť ti ubozí, milí holoubkové nic zlého neudělali!“ ozvala se nyní princezna něžně, pokročila k bábě, a jemněji ji pohladila po tváři. A tu – div divoucí! Staré čarodějnici, kterou nikdy nikdo dosud nepohladil, jako by najednou ledová kůra okolo srdce roztála. Dala se do pláče z čisté radosti, slíbila, že holoubkům neublíží a princezně ihned stříbřitou holubičku vydala.
Když se vracel královský průvod zpátky do paláce, byla v něm i čarodějka, z které se stala nejhodnější babička. Užívala nyní svých kouzel jenom k dobrému, a když se princezna provdala za mladého šlechtice, později ještě jejich roztomilé děti chovala.

Začarovaný princ

Jeden král měl sličného syna, ale královna jej nenáviděla, neboť nebyla jeho vlastní matkou. Ačkoliv sama neměla dětí, nepřála si, aby princ nastoupil na trůn. Šla ke staré čarodějnici, slíbila jí velikánskou odměnu, pakliže promění prince ve zvíře. „Dáš-li mi od prince kadeř vlasů, zakleju jej v labuť“, slíbila čarodějnice. Když princ spal, přišly obě k němu, macecha ustříhla mu kadeř, podala čarodějnici a ta mávajíc jí pravila: „Princi staň se labutí, avšak s citem člověka a zpívej tak líbezně, až získáš srdce nejkrásnější princezny, jež kvůli tobě pohrdne mocným princem. Jakmile tě v lásce obejme, zakletí tvé pomine a ta, jež si zakletí tvého přála, promění se v škaredého pavouka“. Ihned princ proměnil se v labuť, vyletěl otevřeným oknem a letěl dál a dál od svojí otčiny, až vznesl se na křišťálový rybník v překrásné zahradě, v níž stál nádherný zámek. A steskem po otci a domově zazpíval tak krásnou píseň, že ze zámku vyšla nejkrásnější princezna, kterou kdy uzřel, přistoupila k rybníku a zvolala: „O labuti jak krásně zpíváš, nevím odkud jsi přišla, ale zůstaň u nás na vždy. Labuť vyšla z vody, tulila se k princezně, zobákem líbala její bílé ruce, neboť princezna úplně svou krásou a dobrotou získala její srdce.
Jednoho dne přišla s pláčem princezna k labuti a naříkala, že má si vzíti prince z mocné sousední říše, kterého nemiluje a že v několika dnech má býti slaven sňatek. Od toho dne labuť zpívala ještě krásněji a smutněji. Ve svatební den, když všichni dvořané i princ-ženich byli shromážděni ve dvoranách zámku, vešla princezna ve svatebním rouše a když princ podával jí ruku, chtěl ji vésti do zámecké kaple, řekla: „ Nikoliv v kostele, ale u jezera v zámecké zahradě chci míti svoji svatbu“. Svatební průvod odebral se k jezeru, z něhož vystoupila na břeh bílá labuť a tu princezna s pláčem sklonila se k labuti a řekla: „Nikoliv prince, ale tebe chci mít na věky za manžela“ a obejmula štíhlý krk labutě. V tom okamžiku změnila se labuť v krásného prince, který udivenému králi a princezně vysvětlil své zakletí a požádal o ruku milované princezny, kterou též obdržel. Zlá macecha v ten samý okamžik proměnila se v ohyzdného pavouka. Šťastný otec – král přijel novomanželům požehnati a oba vládli šťastně až do smrti.