Anniččina noc na louce

Malá Anička byla dcerou chudé, přičinlivé plátenice. Když jim zemřel otec, musely do podnájmu. Obývaly malou čistou světničku a matka seděla celý den za stavem a tkala plátna. Anička, jakmile přišla ze školy, poklidila ve světnici, uvařila skromný oběd a pak pracovala na zahrádce. Když byl výroční trh, pomáhala nést matce do města utkaná plátna. Co si vydělaly, stačilo jim ke skromnému živobytí a byly docela šťastny. Ale znenadání je stihlo neštěstí. Matka se roznemohla, přestala pracovat. Anička tkát neuměla a nebylo tedy co prodávat a zač koupit chléb. Děvče chodilo tedy na houby, na maliny, prodávalo je ve městě a tak stržilo nějaký ten haléř. Ale nestačilo to ani na pokrmy ani na léky. Brzy neměly čím zaplatit nájem, a byly také dlužny za chléb a za mléko. Malá Anička nespala starostí. Jednou časně zrána vstala, předstírala před matkou, že snídá, ale zatím nechala všechno mléko jí. Vzala si jen malý kousek chleba a šla do lesa na jahody. Pilně sbírala celý den, ale večer, když se chtěla obrátit k domovu, viděla ke své hrůze, že zabloudila. Snad tím byl vinen měsíc, protože jeho stříbrné světlo rozlilo se právě po lese a změnilo krajinu tak, že jí vůbec nepoznala. Když se marně namáhala najít cestu domů, octla se na pasece, kde rostla vysoká, krásná tráva, zkropená večerní rosou. Anička byla už tak unavena, že se položila na zemi, aby si trochu odpočinula. Když chvíli tiše ležela, vyplul měsíc z šedivého mráčku a ozářil jasně paseku. A tu děvčátko uvidělo několik kroků před sebou malinké mužíčky. Byli sliční a drobouncí jako hračky na vánočním stromku. Každý z nich vylezl z kalíšku některé květiny a byl oděn jejími barvami. Mužíčkové volali na sebe tenounkými hlásky, vzali se za ruce a tančili. Někteří se vyšplhali na travní stébla a brali opatrně do rukou kapičky rosy, které se podobaly stříbrným kuličkám. Házeli si jimi, jakoby to byly míče. Jiní si hráli na schovávanou a ukrývali se pod listy lopuchy. Velicí pavouci tkali stříbrná vlákna a stavěli z nich mosty od květiny ke květině. Drobní šotkové (říká se jim také elfi) běhali po těch mostech, otevírali květné kalíšky a budili ty, kteří ještě neprocitli. Zatím pavouci tkali a stavěli dále a brzy stály na koncích mostů stříbrné zámky a třpytily se jako hvězdy v měsíční záři. Když měsíc zašel na chvíli za mraky, vyhrnul se z lesa celý roj světlušek, aby posvítil elfům na jejich hry. Anička ani nedýchala. Bála se pohnout, aby kouzelné vidění nezmizelo. Jak byli ti malincí skřítkové roztomilí! Netušila, že pouze dobrý člověk má schopnost viděti elfy při jejich hrách. V tom jedna ze světlušek usedla na košík s jahodami a maličký ji tam následoval. Za chvíli byl košík obsypán šotky, že nebyl pod nimi ani viděti. Poněvadž bylo právě šero, nepoznala Anička, co tam mužíčkové kutí. Ale když po chvíli vyplul měsíc z mraků, rozprchli se šotci na všechny strany a Anička s úžasem viděla, že je košík prázdný. V tom sem přiklusaly zelené luční kobylky, jejichž oči zářily jako drobné diamanty. Šotkové na ně vyskočili a proháněli se vesele po louce. Někteří se pustili na vzdušné mosty, utkané předtím pavouky a projížděli se po nich, jako drobní středověcí rytíři na svých koních. Když se měsíc znovu skryl za mraky, odklusali koníci do svých úkrytů a šotci se zdáli být znaveni. „Potřebovali by se znovu posilnit!“ myslela si starostlivě Anička a nemeškajíc, povystrčila svůj druhý košík plný jahod, který byl dosud ukryt ve stínu. Netrvalo dlouho a košík byl znovu ověšen jemnými tělíčky šotků. Když byl prázdný, rozprchli se šotci do svých stříbrných zámků a světlušky se ukryly na trávě. Měsíc zašel a Anička usnula s hlavičkou opřenou o prázdný koš. – Ráno ji probudily šikmé sluneční paprsky, které ji svítily přímo do tváře. Protírala si ospalé oči a rozhlížela se udiveně kolem. Nebylo tu žádných kouzelných lidiček, velikých pavouků, stříbrných mostů….Jenom potrhané pavučiny vlály v ranním vánku. Řekla si zklamaně, že se jí to všechno zdálo. Ale když chtěla vzít oba prázdné košíky, viděla, že jsou až po okraj naplněny – zlatem.

Žabí král

Za starých zlatých časů žil jeden král, který měl několik dcer. Všechny byly hezké a půvabné, ale nejmladší z nich byla tak krásná, že i sluníčko, kdykoli si na ni posvítilo, zachvělo se obdivem. Nedaleko královského zámku prostíral se les, a vněm, pod velkou starou lípou, černala se hluboká studánka. Ten stinný koutek měla nejmladší princezna nejraději. Sem také utíkala, když bylo příliš velké vedro a bavila se svou nejmilejší hračkou – zlatým míčem. Zlatý míč byla vlastně koule z ryzího zlata, kterou princezna vyhazovala do výše a opět chytala, radujíc se z jejího lesku a třpytu.
Jedenkráte se však stalo, že jí míč vyklouzl a padl na kluzké kameny lesní studánky, po nichž se kutálel, až sklouzl do temné vody. Princezna vykřikla, naklonila svoji zlatou hlavu nad, hlubokou tůň, ale marně – dna nebylo možno dohlédnouti. I dala se do pláče, naříkala a bědovala, a tu pojednou slyší docela blízko sebe hlas: „Proč pláčeš, krásná princezno?“
Dívka pozvedla hlavu, nikoho však nespatřila, až tu, na roubení studny, vidí seděti velikého žabáka. „Ach to jsi ty žabáku! Co ti mám vykládat? Spadl mi sem, do studánky, můj krásný zlatý míč, a už nikdy jej nedostanu zpět!“
„Já bych ti jej mol přinésti,“ nafoukl se žabák, „ale co by jsi mi za to dala?“
„Co bys jenom chtěl milý žabáku,“ zvolala potěšená princezna, „své krásné šaty, perly, drahokamy, i zlatou korunku, kterou mám ve vlasech, vše ti ráda dám, přineseš-li mi zpět zlatý míč!“
„Nic z toho nechci,“ zakvákal žabák. „Míč pro tebe vylovím jenom tehdy, slíbíš-li mi, že mě budeš mít ráda a že mne vezmeš s sebou do královského zámku. Chci seděti vedle tebe u stolu, jísti z tvého zlatého talířku, píti z tvého poháru, a spáti v tvé postýlce. Slibuješ?“
„Ach ano,“ řekla princezna, a myslela si: „Co to ten hloupý žabák kváče, žáby přece nemohou z vody ven, mezi lidi! Slíbím mu, co chce, jen když budu mít opět svoji milou hračku!“
Žabák hupsnul do vody, a za malou chvíli se opět vynořil, nesa zlatou kouli. Pustil ji do trávy, přímo k princezniným nožkám.
Plna radosti, popadla princezna svůj oblíbený míč a pohazující jím vesele z ruky do ruky, utíkala do zámku.
„Počkej na mne! Nemohu běžeti tak rychle jako ty!“ ozývalo se za ní, ale ona nedbala a sotva vešla do zámku, na žabáka zapomněla.
V poledne, když královská rodina právě obědvala, a lokajové roznášeli pokrmy na zlatých mísách, zaťukal najednou někdo na dveře, a bylo slyšeti hlas: „Otevři, nejmladší princezno!“
Princezna vstala a šla ke dveřím, ale sotva je otevřela, přirazila je opět vší silou a vrátila se ke stolu všecka bledá.
„Kdopak je za dveřmi, a co ti chce?“ ptal se král své nejmilejší dcerky, neboť si dobře povšiml jejího zděšení. Princezna vypravovala svoji příhodu se žabákem a se zlatým míčem, a mezitím se ozvalo klepání po druhé.
„Otevři princezno spanilá, už nevíš cos mi slíbila?“
„Otevři, milá dcero,“ nařídil nyní král, „co jsi slíbila, musíš splniti!“
Princezna poslechla, plna odporu, a do hodovní síně přicupital ošklivý žabák. Všichni se ušklebovali, jak zamířil rovnou k princezně židli a poručil si: „Zdvihni mne k sobě na stůl!“
-Princezna se zdráhala, ale král přikývl, aby tak učinila. Sotva byl žabák na stole, žádal: „Přisuň ke mně svůj zlatý talířek, abych mohl jíst, a svůj pohárek, abych mohl uhasit žízeň!“
-Královská dcera učinila jak žádal, a žabák jedl a pil, jako kdyby tu byl hostem odjakživa. Princezně však se ošklivilo každé sousto a byla ráda, když oběd skončil. Královská rodina vstala od stolu, a každý se chystal odejít do svého pokoje a zdřímnouti si po jídle, jak bylo u nich zvykem. Žabák se nafoukl a zakvákal:
„Ach, to jsem se najedl! Jsem všecek unaven! Vezmi mne s sebou, princezno, do svého pokoje a odestel hedvábnou postýlku! Odpočineme si!“
Nyní se však princezna hořce rozplakala a zvolala: Ne, to neudělám! Ten ohavný, studený žabák by měl ležeti v mé krásné, čisté postýlce? – Jak ho nenávidím! Jak se ho štítím!“ – Ale král, její otec, přísně řekl: „Kdo ti pomohl, když jsi byla v tísni, tím nesmíš nyní opovrhovati. Čiň, co jsi přislíbila!“
Princezna chvějící se ošklivostí, vzala žabáka do dvou prstů, donesla ho do svého pokoje a posadila ho daleko do kouta. Potom se převlékla a chystala se lehnout si do své postýlky, když v tom opět: ťap, ťap, žabák stál u ní a kvákal:
„Nechci spát na tvrdé zemi, chci spáti právě tak dobře, jako ty! Dej mě do postele, nebo to řeknu tvému otci!“
Tu se princezna strašně rozčílila, popadla žabáka a vší silou jím mrštila na stěnu. „Nyní mi konečně dáš pokoj, hrozné, odporné zvíře!“ zvolala a znovu se rozplakala.
Žabák dopadl zpátky na zem, ale sotva se dotkl podlahy – jaký úžas! Proměnil se v sličného mladého prince, který se hluboce před princeznou ukláněl a vroucně ji děkoval za vysvobození. Zlá čarodějnice ho zaklela v žabáka, a nikdo jiný, nežli nejmladší dcera královská, jej nemohl vysvobodit. Nyní byl konec jeho utrpení, zítra se vrátí do slavné a mocné otcovské říše! – Princezna jen hlavičkou kývla, princ se jí tuze líbil, a když požádal pak jejího otce o její ruku, neboť si ji ještě jako žabák upřímně zamiloval, ráda svolila.
Byla slavná svatba, a mladí manželé odjeli potom do svého království, v němž se měly všechny žáby tuze dobře: na památku princova zakletí nikdo je nesměl zabíjet, a ony tam z vděčnosti všechny mouchy vyhubily.

Zlatá klec

V nádherném paláci žila jednou spanilá princezna. Jednou dostala darem holubičku se stříbřitým peřím, nádhernější nežli si dovedete představit. Byla zavřená ve zlaté kleci, a princezna ji dala odnésti ihned do svého pokoje. Nikomu nedovolila, aby se přiblížil ke krásnému ptáčeti – sama je krmila i ošetřovala, aby se holubičce vedlo co nejlépe. Za nějaký čas, bylo to na jaře, vzbudila se princezna tuze brzy. Vstala, vzala se stolu zlatu klec a postavila ji do otevřeného okna, aby její milovaná holubička na čerstvém vzduchu pookřála. Sama si sedla do hlubokého křesla a za chvíli se jí zavřely oči. Usnula – bylo přece jen příliš brzy!
Najednou – jako by ji ovanul chlad, probudila se a první její pohled platil holubici. Ale běda! Klec byla prázdná, a holubičku právě unášel v zobáku obrovský pták!
Princezna se dala do zoufalého křiku. Seběhli se všichni obyvatelé paláce, těšili ji, ale marně. I rozeslal pan král všechny mladé muže z celého království ještě téhož dne hledali ztracenou holubici.
Jeden z nich, mladý šlechtic, hledal a hledal bez oddechu, až tu, v hlubokém lese, spatřil ležeti na mechu uměle spletené hnízdo, plné stříbřitého peří. Radostně je zdvihl a prohlížel. Snad je to stopa po zmizelé holubičce! A byla opravdu. Na vnější straně hnízda četl zlatý nápis: „Jsem rodné hnízdo holubičky, kterou hledáš. Ještě daleká je tvá cesta, ale neztrácej odvahu!“
Mladý šlechtic se tím vzkazem potěšil, posilnil se jídlem a šel dále. Už se schylovalo k večeru, když se posadil pod košatý strom u jasné studánky. Najednou zašuměla vzduchem lehká křídla, dva stříbrní holoubkové mu přilétli na kolena, a promluvili lidským hlasem:
„Milý pane! Ztracená holubička, kterou hledáš, je naše milá dceruška. Kéž by se ti podařilo ji vysvobodit! Její rodné hnízdo jsi už našel, ale nevíš, že jsou v něm ukryty jehly a stříbrný náprstek.“
„To jsem vskutku nevěděl,“ divil se mladý šlechtic. „Co to vše znamená?“
Holoubek se odmlčel, ale holubice vypravovala: Když byla moje dceruška docela malá, vyletěla jsem jednou z hnízda, abych jí opatřila něco k jídlu. Tenkrát mne lapila zlá, ošklivá stařena a chtěla mi nabodati do křídel jehly, aby mne ochromila. Stříbrný náprstek měla na prstu, aby se nepopíchala, ale já jsem jí vyrvala zobákem jehly i náprstek a odnesla je do hnízda, kde zůstalo vše ukryto. Holubičku mi však přece uloupila! Když jsem se vzpamatovala, opustili jsme s holoubkem hnízdo, a sledovali jsme všude svoji dcerušku. Víme také, kde je nyní! Velký šeredný pták donesl ji do domu právě té stařeny, která mi ji už jednou uloupila! Dnes, sedíce na střeše, slyšeli jsme zlou ženu, kterak se chechtala:
„Vrátím tě, holubičko, princezně, ale jen, přinese-li mi sem tvoje rodné hnízdo a krásná stříbřitá pírka z křídel tvé matky!“
„Ukažte mi honem dům té čarodějnice!“ zvolal mladík, vyskočil a běžel za holoubky, kteří letěli před ním a ukazovali mu cestu. Když konečně bylo stařenin dům z dáli viděti, poděkoval milým ptáčkům za přispění, obrátil se a bez odpočinku spěchal do královského zámku…
Mezitím princezna steskem po holubičce stále plakala. Když se však u ní objevil mladý šlechtic, odevzdal jí hnízdo a vypověděl jí všecko, co se dozvěděl od holoubků, najednou se vzchopila. Zavolala otce i všechny dvořeníny a nedala jinak, nežli že se všichni musí ihned s ní vydati ke stařeně.
„Dostaneme-li opravdu holubici zpět, bohatě se ti odměním! řekl šlechtici starý král. „A já si tě vezmu za manžela,“ slíbila mu princezna.
Potom odjeli a druhého dne před večerem zabušili na vrata staré čarodějky.
„Otevři ve jménu krále!“
„Co chcete ode mne?“
„Vrať mi ihned moji holubici!“ pravila jasným hlasem krásná princezna, vklouzla rychle dovnitř a stanula před užaslou stařenou. Takovou návštěvu bába věru nečekala! Vzpamatovala se však a vzpupně odpověděla:
„Budiž, vrátím ti ji, až mi přineseš její rodné hnízdo a stříbrná pírka z křídel její matky!“ – Byla totiž svatosvatě přesvědčena, že nikdo hnízda nenajde. Avšak, hle!
„Zde jest, co žádáš!“ řekla princezna a z krásně vyšívané kabelky vyňala hnízdo i stříbřitá pera. Stařena nevěděla, co zlostí počít.
„To ti poradili staří holubi, její rodiče!“ Však je dostihnu, a běda jim!“ křičela.
„Snad bys nebyla tak zlá! – Vždyť ti ubozí, milí holoubkové nic zlého neudělali!“ ozvala se nyní princezna něžně, pokročila k bábě, a jemněji ji pohladila po tváři. A tu – div divoucí! Staré čarodějnici, kterou nikdy nikdo dosud nepohladil, jako by najednou ledová kůra okolo srdce roztála. Dala se do pláče z čisté radosti, slíbila, že holoubkům neublíží a princezně ihned stříbřitou holubičku vydala.
Když se vracel královský průvod zpátky do paláce, byla v něm i čarodějka, z které se stala nejhodnější babička. Užívala nyní svých kouzel jenom k dobrému, a když se princezna provdala za mladého šlechtice, později ještě jejich roztomilé děti chovala.

Začarovaný princ

Jeden král měl sličného syna, ale královna jej nenáviděla, neboť nebyla jeho vlastní matkou. Ačkoliv sama neměla dětí, nepřála si, aby princ nastoupil na trůn. Šla ke staré čarodějnici, slíbila jí velikánskou odměnu, pakliže promění prince ve zvíře. „Dáš-li mi od prince kadeř vlasů, zakleju jej v labuť“, slíbila čarodějnice. Když princ spal, přišly obě k němu, macecha ustříhla mu kadeř, podala čarodějnici a ta mávajíc jí pravila: „Princi staň se labutí, avšak s citem člověka a zpívej tak líbezně, až získáš srdce nejkrásnější princezny, jež kvůli tobě pohrdne mocným princem. Jakmile tě v lásce obejme, zakletí tvé pomine a ta, jež si zakletí tvého přála, promění se v škaredého pavouka“. Ihned princ proměnil se v labuť, vyletěl otevřeným oknem a letěl dál a dál od svojí otčiny, až vznesl se na křišťálový rybník v překrásné zahradě, v níž stál nádherný zámek. A steskem po otci a domově zazpíval tak krásnou píseň, že ze zámku vyšla nejkrásnější princezna, kterou kdy uzřel, přistoupila k rybníku a zvolala: „O labuti jak krásně zpíváš, nevím odkud jsi přišla, ale zůstaň u nás na vždy. Labuť vyšla z vody, tulila se k princezně, zobákem líbala její bílé ruce, neboť princezna úplně svou krásou a dobrotou získala její srdce.
Jednoho dne přišla s pláčem princezna k labuti a naříkala, že má si vzíti prince z mocné sousední říše, kterého nemiluje a že v několika dnech má býti slaven sňatek. Od toho dne labuť zpívala ještě krásněji a smutněji. Ve svatební den, když všichni dvořané i princ-ženich byli shromážděni ve dvoranách zámku, vešla princezna ve svatebním rouše a když princ podával jí ruku, chtěl ji vésti do zámecké kaple, řekla: „ Nikoliv v kostele, ale u jezera v zámecké zahradě chci míti svoji svatbu“. Svatební průvod odebral se k jezeru, z něhož vystoupila na břeh bílá labuť a tu princezna s pláčem sklonila se k labuti a řekla: „Nikoliv prince, ale tebe chci mít na věky za manžela“ a obejmula štíhlý krk labutě. V tom okamžiku změnila se labuť v krásného prince, který udivenému králi a princezně vysvětlil své zakletí a požádal o ruku milované princezny, kterou též obdržel. Zlá macecha v ten samý okamžik proměnila se v ohyzdného pavouka. Šťastný otec – král přijel novomanželům požehnati a oba vládli šťastně až do smrti.

Veselá pohádka o maličkém drakovi

Jak je to zde napsáno, přihodilo se to skutečně, ale již tak dávno, pradávno, jako by to už ani pravdou nebylo a proto je z toho pohádka, nad kterou malé děti budou kulit očka a ručkama budou tleskati.
Tenkráte, kdy žili předkové toho maličkého draka, který si zde v této pohádce vesele zarejdí, to byly časy, které pozdější lidé nazvali dobou diluviální, což je tolik, jako že to bylo před mnoha a mnoha tisíci lety. Jestli už tenkráte byli na zemi lidé, tedy jich bylo málo, nemajíce dům, přespávali ve skalních slujích a jeskyních, živíce se syrovým masem zvířat, jejichž koží se odívali.
Po zemi pak pobíhala zvířata tak ohyzdná a podivná, že je to k neuvěření. Některá taková obluda podobala se obrovské nohaté želvě, ale měla hadí hlavu na dlouhém krku, jiné obrovské zvíře mělo jako ryba šupinaté tělo, ale hlavu jako pták a ocasy to mělo jako ryba nebo krokodýl. Převeliké ještěrky se zvířecími hlavami a se třemi páry ostrých pazourů běhaly po stromech, po zemi se plazily a i ta naše největší domácí kravka, kterou známe, byla by pramaličká vedle mnohého ptakopyska a ptakoještěra a jiných takových předpotopních zvířat, jejichž kostra někdy v cizím dílu světa nalezena zkamenělá a znovu sestavena bývá obdivována od návštěvníků v museích.
Tenkráte také žili draci a byli to chlapíci všelijací. Ba, tihleti draci ze všech předpotopních oblud měli věru nejtužší život, neboť ještě po mnoha tisících letech strašívali (a snad straší podnes) v některých babiččiných pohádkách, kde hlídají unesené princky.
Mnoha učenci všech národů i věků jest dokázáno, že v pradávném čase bývaly na světě časté potopy při nichž vše živé zahynulo, pak po odpadnutí vod nové tvorstvo a rostlinstvo se usazovalo na povrchu zemském.
Nejlépe pochodila při všelijakých pohromách zvířata žijící ve vodě a tak byvše i za potopy ve svém živlu, vždycky některá z nich se uchovávala. Potomkem takových obrovských ještěrů je také náš nynější krokodýl v moři žijící a jeho strýčkové a bratranci aligátoři. Nyní ovšem již nejsou tak obrovští a když si některý zvykl žití mimo vodu na suchu, stal se ctihodným předkem rodiny ještěrek, které se stávaly stále menší a menší snad proto, aby se spíše ukryly před pronásledováním lidí.
Již je to dávno a bylo to daleko, když z velkého na suchu žijícího ještěra se vyvinul pravý, skutečný drak, o kterém se povídá v pohádkách. Žádná pohádková babička, ale neví, že tento podmaněný drak se později oženil s urozenou pannou z rodu arciještěrů zelených a ta milá dračí rodinka spokojeně a klidně žila ve své skalní sluji, kde za čas pobíhaly tři drobné děti- malí dráčkové. Měla s nimi maminka dračice trápení, neboť ten nejstarší synek – Drakouš – mu říkali, byl tuze svárlivý a s každým se hned rval. Jeho mladší sestra Dračinka zase byla moc neposlušná, čímž zarmucovala rodiče, kteří měli radost pouze z nejmladšího synka Dračičínka. Bylo to hezké dráčátko a nejraději bývalo u maminky a nikdy mírný Dračičínek nežaloval, když nehodný bratříček a sestra z pouhé svévole jej kousali do ocásku. On se takto, Dračičínek nezdál, ale měl za ouškama. Raději nežli se svými sourozenci kamarádil s čipernými ještěrkami, které měly své obydlí poblíže jeho domova pod hromádkou kamení na výsluní nakupeného. Když maličký dráček si jednou posteskl kamarádům ještěrkám, jak ho Drakouš a sestřička šidí, chytré ještěřice hned věděly radu. Řekly, ať u nich Dračičínek přespí a jedna tak veliká jako on potmě vklouzla do dračí sluje. Nikdo ničeho nepozoroval, ale když začal Drakouš domnělého bratříčka kousati, tu ještěřice hip! hop! hup! hap! Začala skákat po zlém pokušiteli a kde mohla, tam jej štípla, škrábla, kousla, píchla, jak to ještěrky dovedou a že byla mrštnější nežli on, Drakouš ji nechytil a ze strachu, aby zase nedostal, dal nyní bratříčkovi pokoj. Vysmáli se mu všichni a on pohněván utekl do jiné pohádky. Až zvíme, kde Drakouš je, budeme o tom psáti.

Tři ženichové

V daleké, mocné říši, která se prostírala od hor, věčným sněhem pokrytých, až k teplému moři, panoval kdysi moudrý král se svou manželkou – královnou. Měli dvě děti: syna, udatného mladého prince, a dceru, princeznu tak líbeznou, že jí dali jméno Měsíční záře. Pověst o její kráse rozlétla se daleko, až za hranice království, a bylo mnoho nápadníků, kteří vzkazovali panu králi, zda by se směli o princeznu ucházeti. – Zářenka – jak jí doma krátce říkali – na vzdávání ještě nemyslela. Byla spokojena doma, v otcovském zámku. Ale ustavičné vzkazy a dotazování, které ji pan král vyřizoval od cizích princů a králů, ji už omrzely. Jednoho dne, aby už měla pokoj, prohlásila svému tatínkovi před matkou i před bratrem:
„Ano, provdám se, ale vezmu si za muže jenom hrdinu, mudrce, nebo kouzelníka. Nedáte-li mi jednoho z nich, nechci o vdávání ani slyšet a zůstanu do smrti starou pannou – pamatujte si to!“ – A vesele se zasmála, radujíc se, jak vyzrála na ženichy. Neboť byla přesvědčena, že takoví se hned tak nenajdou!
Pan král měl nyní velkou starost. Zůstati starou pannou – to byla v jeho říši pro každou dívku velká hanba – ale hrdina, mudrc, kouzelník, kterých si jeho dcera přeje? Věru, není jich po světě nazbyt!
Brzy však mnohem důležitější věci zaměstnávaly mysl pana krále – nepřítel napadl jeho říši na severu, v kraji ledových hor, a on musel s vojskem rychle táhnouti na obranu svých hranic. Za nedlouho se jim podařilo skutečně nepřátele poraziti a vesele se vraceli do hlavního města, ale tu po cestě cosi krále zdrželo. Dal se u něho ohlásit vznešený muž v červeném šatě, a žádal ho o ruku jeho dcery. Mnoho prý slyšel vypravovati o její kráse, a tuze by si přál se s ní oženit. Král mu odpověděl:
„Milý pane, moje dcera chce za muže hrdinu, kouzelníka, nebo mudrce – jinak se prý neprovdá – jsi ty jedním z nich?
„Jsem kouzelníkem!“ pyšně odpověděl cizinec, a na důkaz svých slov vyčaroval před užaslým králem létající vůz v podobě velkého žlutého ptáka. Pozval pana krále, aby k němu přisedl, a již se vznesli vysoko do vzduchu. Cizinec sám řídil stroj a letěl s králem nad ledovými horami jeho říše až do země poraženého nepřítele a zase zpět, až se snesli lehounce k zemi právě na místě, odkud byli vzlétli.
„Dokázal jsi, že jsi opravdovým kouzelníkem!“ uznal pan král a přislíbil cizinci rukoudáním ruku princezninu. Dohodli se, že se svatba bude slavit za týden, rozloučili se, a král pokračoval ve své cestě domů.
V téže době lovil mladý princ, bratr krásné Zářenky, v hlubokých lesích divokou zvěř. Znenadání vstoupil mu do cesty urostlý, hezký mladý muž, a bez váhání jej požádal o ruku sestřinu. Princovi se neznámý sice líbil, ale přece mu neslíbil Zářenku dříve, dokud mu mladý muž nedokázal, že je znamenitým hrdinou. Závodili spolu v šermu a ve střelbě lukem, a neznámý pokaždé vyhrál. „Chtěla jenom mudrce, kouzelníka, nebo hrdinu,“ pravil nakonec princ, „a ty jsi vskutku hrdina. Přijeď k nám na zámek přesně za týdne, uchystáme všecko ke svatbě!“ A srdečně se rozloučili.
O tom všem nevěděla Zářenčina matka, královna, která přislíbila její ruku třetímu ženichovi, jenž se přihlásil přímo u ní a dokázal jí, že je věhlasný mudrc. Neboť znal nejen všecko, co bylo, on předpověděl dokonce mnoho věcí budoucích! – Královna určila princezninu svatbu za týden, a tak se stalo, že v ustanovený čas přijeli na zámek všichni tři ženichové najednou. Pan král si s nimi nevěděl rady, neboť když se domluvil s manželkou a se synem, shledal, že všichni měli plné právo přislíbit Zářenku kterémukoli z ženichů. Neboť jeden byl mudrc, druhý kouzelník- třetí hrdina!
Tu se však stalo cosi úžasného: nevěsta zmizela, a ať ji hledali jak chtěli, po Zářence nebylo ani stopy. Nešťastný otec se obrátil na mudrce: „Pověz, kde je moje dcera?“ – „V hlubokém lese, v dračí jeskyni. Sám drak Ruprask ji hlídá!“
„Běda!“ hořekoval král, „kdo se k ní dostane, kdo ji vysvobodí?“ – Tu se nabídl kouzelník, že je odveze všechny vzduchem ve svém létající stroji až k drakovu obydlí. Naložili zbraně, nasedli ženichové i starý král, a letěli, letěli, až před dračí slují se snesli k zemi. Pruprask je ucítil, vylezl ven, a se strašným řevem se pustil do boje s hrdinou, který se mu statečně postavil na odpor. Boj byl dlouhý a krutý, konečně však přece hrdina usekl Rupraskovi hlavu, a drak byl mrtev. Společně seběhli potom do nitra jeskyně, vyvedli odtud ustrašenou Zářenku a všichni se vrátili na létajícím stroji do královského zámku.
Tam se však začali ženichové pořádně hádati. „Kdybych vám byl neřekl, kde princezna je, nikdy byste se o ní nedozvěděli!“ říkal mudrc. „Proto patří mně!“
„A jak byste se k ní dostali bez mého létajícího stroje?“ volal kouzelník. „Moje je nevěsta!“
„A kdo přemohl draka? – Kdo nasadil pro ni svůj život?“ tiše pravil hrdina a díval se při tom na Zářenku, která se červenala jako růžička.
Tu se všichni zarazili, a starý král prohlásil: „Milí přátelé! Tomuto hrdinovi po právu moje dcera patří! Dobyl si jí svou statečností, a vaše pomoc byla z vůle boží. Přejte snoubencům štěstí!“
Mudrc i kouzelník uznali, že pan král má pravdu. A že byli hodní lidé, nezáviděli hrdinovi, dali se dokonce i pozvati na jeho svatbu, a tak nakonec všecko dobře dopadlo. Veselil se starý král, paní královna i mladý princ, spokojeni se cítili mudrc i kouzelník, ale nejšťastnější byla Zářenka a její hrdina.

Trpaslíček a husopaska

Malá Kačenka byla husopaskou u bohatého sedláka a každého dne vyháněla na pastvu k lesu veliké hejno hus. Často se na svoje svěřenky pořádně zlobila! Neboť husy nezůstaly na pastvisku, kam je Kačenka zahnala, každé chvíle se rozběhly t do cizího pole, tu do sousedovy louky, kde způsobil škodu, a malá husopaska byla potom doma za ně potrestána. Nebylo by se jí to stávalo, kdyby byla husy pořádně hlídala. Ale ona vždycky od nich odběhla – buďto do lesa na jahody, nebo pohrát si s ostatními dětmi.
Dnes opět celému hejnu rozzlobena kázala, když jí najednou slova na rtech odumřela, a husy, poděšeny, odletěly k lesu. Před nimi, na omšelém balvanu, objevil se pitvorný trpaslíček, který poslouchal před tím v úkrytu Kačenčino kázání a nyní se jí čtveračivě tázal: „ Chtěla bys, aby ti husy rozuměly a na slovo tě poslouchaly? – Dej mi svůj šáteček, a já tě naučím dvěma pořekadlům. Odříkáš-li první, proměníš se v husu a můžeš se se svými husami jejich řečí výborně dorozuměti. Odříkáš-li druhé, staneš se opět husopaskou.“
„Já mám být husou?“ lekla se Kačenka, „aby mne o posvícení zabili a upekli?“
„Jak chceš,“ odpověděl trpaslík, „ale vždyť ti říkám, že tě druhé pořekadlo promění zase v dívku!
Kačenka se ještě chvíli rozmýšlela, ale potom rychle rozvázala s hlavy červený šáteček a podával jej trpaslíkovi. Přece ji lákalo takové dobrodružství! – Trpaslík šáteček popadl a začal odříkávati:
„Nebe, země, oheň, dým,
ať se v husu proměním!
To je první pořekadlo. A druhé zní:
Slyš mne, kouzlo zpátky vem,
ať jsem zase děvčetem!
Nezapomeň to druhé, nebo se ocitneš jednoho dne na pekáči!“ zasmál se trpaslík a zmizel beze stopy.
Kačenka se otřásla. Přece jen měla strach! Ale za chvíli už odříkávala první průpovídku. Sotva doznělo poslední slovo, stála tu na místo Kačenky veliká, sněhobílá husa. Rozběhla se za ostatními, povídala a kejhala s nimi, a tuze se jí to líbilo.
Najednou se však od lesa plížil rezavý lišák a vyhlížel si jednu z nich k snědku. Husy vyděšeny spustily křik, namáhavě se vznesly do vzduchu, ale přece lišákovi uletěly, a Kačenka s nimi. V husí podobě vrátila se s nimi na dvůr statku a slyšela, kterak selka hubovala:
„S tou Kačenkou je to stále horší! Jindy nechá husy lézti do cizího pole a dělati tam škodu a dnes se dokonce s nimi ani domů nevrátila.
Ale jenom až přijde!“
Kačenka se ulekla. A bála se trestu a proto se raději dala zavříti jako husa do chlívku s ostatními. V tom však zaslechla selku nařizovati děvečce: „ Zítra ráno zabij t nejtučnější! Upečeme si ji k obědu.“
Teď bylo zle. Promění-li se v husopasku, dostane jistě bití, zůstane-li husou, děvečka ji ráno zařízne, neboť byla ze všech nejtučnější. Ale jakkoliv trest byl přece jen lepší, nežli octnouti se na pekáči, a Kačenka odříkala druhou průpovídku. Proměnila se v dívku a usnula mezi husami. – Ráno, ještě za šera, vlezla do chlívku děvečka a ohmatávala husy, která je nejtučnější. Když nahmatala Kačenčinu hlavu, dala se do hrozného křiku a vyběhla z chlívka jako pomatená.
„V chlívku je zloděj, v chlívku je zloděj!“ křičela a vypravovala vše sedlákovi. Ten vzal pořádnou hůl, postavil se ke chlívku, otevřel jej a třikrát rázně zabušil do dřevěné stěny. Husy s křikem vyrazily ven, první z nich Kačenka, která ze strachu před hospodářovou holí rychle odříkala první průpovídku a byla zase husou. Když všechny došly na pastvisko, chtěla se Kačenka proměnit v dívenku, ale – běda! V úzkosti, kterou právě prožila, nadobro zapomněla, kterak zní druhé pořekadlo!
Zatím hospodář, nevida v chlívku nikoho, plísnil děvečku, která bědovala: „Nebyl-li to zloděj, byl to jistě čert, a zmizel, když ještě třískal do chlívku holí! – Vím jistě, že jsem chytila něco chlupatého, a že to po mně blýsklo očima!“
„Ta holka se pomátla na rozumu!“ pravil sedlák ženě, „zítra jí dám výpověď, nemůže přece u nás déle sloužiti!“
Pod lesem na pastvisku naříkala tou dobou Kačenka: Ach, co si jen počnu! Jak jsem vytrestána za svoji nedbalost! Musím zůstati husou!“
„Ano, je to věru k pláči,
že se octneš na pekáči!
uslyšela v tom za sebou posměšný hlásek. Stál tu známý trpaslík a pochechtával se.
„Ty jsi vše zavinil! Ty mně musíš pomoci!“ vykřikla Kačenka v husí podobě a zobákem chytila trpaslíka za nohu tak pevně, že se nemohl ani pohnouti. „Nepustím tě dříve, dokud mi neřekneš druhé pořekadlo!“
Trpaslík se slitoval, odříkal pořekadlo, Kačenka je opakovala a dostala zpět lidskou podobu. Ihned začala vyčítat trpaslíkovi, jakou úzkost jeho vinou prožila.
„Mou vinou? – A kdopak si chtěl jen hrát a skotačit, namísto hlídání? – Zamysli se nad sebou, Kačenko, a polepši se!“ pravil trpaslík a zmizel.
Kačenka poslechla, a sotva přihnala husy domů, ze všeho se hospodyni vyzpovídala. Děvečka nedostala výpověď, selka Kačence odpustila, a tak se všecko obrátilo k dobrému. Z bývalé nedbalé husopasky stala se nadmíru pořádná a pečlivá dívenka, které se později v životě výborně vedlo. Tisíckrát si na trpaslíčka s vděčností vzpomněla!

Svatba v lese

Veselila se a radovala se všecka lesní zvířátka, když se ženil jejich oblíbený kamarád, mladý pan vever. Svatební hostina byla stejně dlouhá jako bohatá a slavná byla při tom náramná.
Jak také ne! Nevěsta, mladinká veverička byla jedinou dcerunkou starého, bohatého pana vevera, kterému patřil největší kus lesa, kde bylo nejvíce stromů šiškami obsypaných a na pokraji rostly v listovém houští oříšky, takže měla rodinka stále hojnost všeho k blahobytnému živobytí.
A nebyla to jen tak ledajaká veveří rodinka! Starý pan vever byl moudrá hlava a dovedl poradit kde komu. Ba, on vyzrál dokonce i na lišáka ferinu, když před ním vyvaroval drobné lesní králíčky. Od toho dne se lišák ferina s pantátou veverem hněvali, ale na pozvání ke svatbě lišák přišel a přinesl jako dárek kus sýra, o který chytře ošidil hloupou vránu.
Vrána totiž ukradla selce z komory kus sýra a vzlétla s ním na dub, kde si chtěla pochutnat, uviděl to lišák a vráně řekl, aby zazpívala, aby on věděl, má-li tak hezký hlas jako má krásné peří, což bylo vylháno, bylať vrána černá, ale jsouc lehkověrná, otevřela zobák hodlajíc zpívat, ale než-li pronesla „krak“ vypadl ji ze zobáku sýr, lišák jej sebral a upaluje pryč, vysmíval se hloupé vráně.
Když si na polovic sýra pochutnal, měl dost, ale protože nevěděl, kam zbytek uschovati, aby mu to někdo jiný nesnědl, chytrý lišák to určil za dárek ženichu veverovi, však se tam u nich na hostině moc a moc dobře poměje.
Skoro žádný host s prázdnem nepřišel: zajíčkové donesli lupínky mladého zelí a kytice jetele, jezevec, který moc chytrý nebyl, donesl otýpku jalovce, nevěsta se sice smála, co s tím? Ona přece jalovec nerada, ale moudrá paní máma ji poučovala, aby nezarmucovala dárce a že, co se nehodí, může se v zimě darovat almužnou chudým lesním zvířátkům, aby nehladověla.
Několik malých veveřiček bylo nevěstě za družičky a samou radostí jedna přes druhou vesele poskakovaly, těšíce se na večerní ples, na němž sbor ptáčků se slavíkem v čele měl zpívat, hrát na basu měl čmelák a na housličky polní koníček.
Lišák ferina záviděl mladému párku, jak mnoho toho dostali a ježe vousky, řekl neupřímně: “Co pak s tím vším budete dělat?“
„Oho, pochutnáme si na tom,“ řekl ženich.
„Však se vám to zkazí nežli všecko sníte,“ dopaloval lišák. Ale nevěsta se zasmála a že je dobrou hospodyňkou dokázala hned, když řekla: „No, polovic darovaných šišek necháme zde naší mamulence a taťulkovi. To druhé, oříšky a bukvice naložíme na vozíček, kam dáme také velikou pro nás lahůdku, slunečnicová jadérka, které nám starý dědeček veverouš donesl z myslivcovy zahrádky v kabelce ze stromové kůry. Na dlouho je té potravy a dobře nám bude.“
Nepřející lišák umlkl a byl by se rád připojil k tetkám zaječicím, ale ty o něho nestály a dále si povídaly, jak to nevěstě sluší a že se dobře vyvdala do sousedního lesa, kde budou mladí manželé bezpečně žíti, protože tam panuje moc hodný pan fořt, který nedovolí psům Borkovi a Rekovi zvířátka darmo plašit.
Když nastal soumrak, přitáhly sem celé řady svatojánských broučků-světlušek. Každá měla rozžehnout malou svítilnu a když se v nedalekém křoví rozezpíval slavíček, svatebčané se řadili do párů k veselému tanečku.
Byla to podívaná, když zajíc vytáčel ježka a lišák se kroutil s hbitou lasičkou. Nevěsta a družičky veveřičky ani chvilku od tance si neoddychly, každý je chtěl provésti. Jeden zajíček tolik tančil, až rozbil nové boty, velká noční můra při tanečku s netopýrem pocuchala si nový pláštík a drobné myšlenky se raději skromně držely stranou, když o půlnoci přišel se sem podívati také majestátní král lesů parohatý jelen a hrdě odešel, když se mu všichni uctivě poklonili: Skoro do bílého rána trvala ta svatební veselost, ale když slunéčko vykouklo za horou, huš! huš! huš! Každý běžel domů kývaje na pozdrav novému párku veverušků.

Pták ohnivák a liška Ryška

Jeden král měl ve své zahradě vzácnou jabloň. Měla každičký den jedno jablko, a bylo zlaté: ráno odkvetlo a do noci dozrálo. Ale přes noc vždy zmizelo. Hlídali marně. Už i dva starší synové královští hlídali, nedohlídali se, každý tvrdě usnul. Až nejmladší šel a aby neusnul, na kolena si položil kůži z ježka, aby jak mu ruce sklesly, kůže ho popíchala. O půlnoci přiletěl ohnivý pták, sedl na strom a zobal. Kralevic po něm lupnul samostřílem, ale jen křídlo zasáhl. Pták uletěl, jen zlaté pero vypadlo z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě. Ráno oznámil to otci, ten zaradoval se, ale to bylo pero tak krásné, svítilo takovou září, že se starý král touhou po ptáku samém rmoutil a chřadl den ode dne. „Umřu, nedostanu-li toho ptáka živého,“ tak mluvil ke svým třem synům. „Kdo z vás mi ho přinese, bude po mně kralovati.“
Rozjeli se synové a na rozcestí každý z nich zasadil proutek.
„Čí prut poroste, ten ptáka Ohniváka šťastně dostal, to bude pro druhé dva znamení.“ A pak se rozjeli na tři strany.
Nejmladší bratr jel, až přijel k potoku. Posadil se, vyndal jídlo. Tu přišla k němu liška Ryška. „Prosím tě, dej mi taky!“ Kralevic ji vlídně pozval, že budou míti oba na dnešek dost, a rozdělil vše na polovic. Liška se najedla: Dobře jsi mě nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na koně a jeď za mnou. Poradím a pták Ohnivák bude tvůj! „ Potom běžela napřed, ocasem dělala mu cestu, smetala hory, přes vody stavěla mosty. A už byli u měděného zámku. „Teď jdi, „ řekla Liška. „V poledne stráže spí. Projdeš kolem ptáků a v zlatých a dřevěných klecích a v třetí síni bude Ohnivák na bidélku. Podle něho budou dvě klece. Zlatá a dřevěná. Dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.“
Kralevic šel, ale nedal Ohniváka do dřevěné, ale do zlaté klece. V tom ti ostatní ptáci tak pískali a krákali, až se všechno v zámku vyplašilo. Přivedli prince ke králi. Ten zuřil: „Kdo jsi, ty zloději,“ křičel. „Nejsem zloděj, ale nám posíláš ptáka Ohniváka, který nám krade zlatá jablka! A můj otec těžce stůně a neuzdraví se, dokud neuslyší Ohniváka zpívat.“
„Můžeš ho míti,“ řekl král, „přivedeš-li mi za něj koně Zlatohříváka.“
Smutně to pověděl kralevič lišce Ryšce.
„Proč jsi mne neuposlechl,“ hněvala se liška Ryška.
„Už se nehněvej a pověz, víš-li o koni Zlatohříváku?“ řekl kralevic.
„Vím,“ povídá liška Ryška. „Ještě ti tedy pomohu. Vsedni na koně!“
A zase běžela a huňatým ocasem dělala mu cestu, až nenadání byli před zámkem stříbrným. „Zde je ten kůň Zlatohřívák,“ povídá liška Ryška. „V poledne stráž spí. Nikde se nemeškej. Proběhni dvoje stáje plné koní a ve třetí stojí Zlatohřívák. Podle něho na stěně uhlídáš dvě uzdy, zlatou a koženou, ale pozor! Nech viset tu zlatou a dej mu jen koženou, sice nedobře pochodíš! Poslechl kralevic, ale když viděl na koni tu koženou uzdu, chatrnou na krásném koni, neodolal a dal koni tu zlatou. Ale jen to kůň pocítil, začal se vzpínat a silně řehtat, až všichni koňové v prvních dvou stájích řičeli a skákali. Stráž kralevice chytila a hned s ním před krále. Tam kralevic králi všechno vypravoval, až král kývl hlavou a pravil: „Můžeš míti Zlatohříváka, přivedeš-li mi pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v Černém moři.“ Liška Ryška venku v lese zle se rozhněvala. „Proč jsi neposlechl? Darebná s tebou práce!“
Ale kralevic prosil, až ji uprosil, že mu naposledy pomůže. Sedl na koně a už zase to šlo s větrem o závod, až přibyli ke zlatému zámku. „V tom zámku panuje mořská královna, ta má tři dcery a ta nejmladší z nich se jmenuje Zlatovláska. Jdi tam,“ povídá liška Ryška, „požádej o jednu dceru za manželku, ale vyber jen tu nejprostěji oblečenou.“
Královna vlídně kralevice přivítala a když jí všechno vypověděl, vedla ho k těm svým třem dcerám, jedné krásnější než druhé“ až dech se tajil. Vybral poslušně tu nejjednodušeji oblečenou. „Hoho,“ podivila se královna, „ to ze sebe nemáš! Počkej do zítřka!“ Kralevic usnul starostí a z rána vyšel na zahradu. Před ním najednou stojí ta bílá panna. „Chceš-li mě poznati, poznáš po mušce kolem mne obletující, „ řekla a zmizela. Potom královna ho zase dovedla ke svým dcerám. Byly jedna jako druhá, stejně nádherně oblékané. „Nepoznáš-li svou vyvolenou, přijdeš o hlavu“ připomněla královna matka. Kralevic zpozoroval drobnou mušku, kroužící kolem jedné z nich a vykřikl: Tahle mi náleží, tu jsem zvolil!“
Královna se divila a řekla: „ Ještě musíš zítra udělati, co ti uložím. A ráno přistoupila k oknu, ukázala mu velký rybník, dala mu zlaté sítko a řeka: „Jestliže s tím sítkem tam ten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám, jinak hlavu dolů.“
Šel kralevic k rybníku, vody nabral sítkem a voda zase sítkem ven. Usedl smutně na hráz. A zase u něho stojí bílá panna. „Proč jsi tak smuten?“ – „Kterak mám být vesel, vidím-li, že tě nedostanu? Tvá matka mi uložila věc nemožnou.“
Usmála se, vzala sítko, vhodila je doprostřed rybníka. Tu se začala voda v celém rybníce vařit a pára houstla, na tři kroky vidět nebylo. V tom slyší kralevic cupot a už tu byla liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej.“ Povídá, „vem pannu před sebe a ujížděj.“ Kůň letěl jako šipka zase zpět po té udělané cestě a liška Ryška ji za ním zase bořila, stavěla hory, bořila most, že bylo všecko jako bylo dříve. A teď šel zázrak za zázrakem. Když byli u stříbrného zámku, udělala liška Ryška ze sebe Zlatovlásku, kralevic ji dovedl do zámku a dostal za ni Zlatohříváka a jeli úprkem dále. Liška v noci je zase dohonila. U měděného zámku liška Ryška ze sebe udělala druhého koně Zlatohříváka, princ dovedl ho do zámku, dostal za něho ptáka Ohniváka. Liška je vždycky v noci dohonila a běžela s nimi až k tomu potoku, co jí tehdy kralevic pohostil. Liška se tam s nimi srdečně rozloučila: Jeď domů s pokojem.“
Přijeli až k tomu rozcestí, kam každý z tří bratří proutek zasadil. Dva byly uschlé a jen proutek nejmladšího rozvil v krásný košatý strom. Kralevic i Zlatovláska byli už k smrti znaveni, lehli pod strom a usnuli.
A v týž den přijeli tam také oba starší bratři kralovicové. Viděli své proutky uschlé a pod stromem, který vzrostl z proutku nejmladšího, spatřili našeho kralevice, Zlatovlásku, Zlatohříváka i v zlaté kleci ptáka Ohniváka. Plni závisti sebrali ptáka, koně a na něho vsadili spící Zlatovlásku. A teď to šlo s větrem o závod do rodného zámku. Princezně pak cestou poručili, aby nic neprozradila, jinak že ji zabijí. Přivedli vše k otci, který zajásal. Ale princezna nemluvila, byla smutná, Zlatohřívák nepil, nežral a pták Ohnivák nezpíval.
Nejmladší poznal, co se stalo, když se probudil. Bloudil světem, ale své drahé nenašel. Konečně oblečen jako cizinec žebrák se dostal až do svého domova. Vešel do stáje, Zlatohřívák vesele zařehtal, poznal svého pána. Zdráv se pustil i do hrachoviny, kterou mu kralevic předložil. Divili se čeledíni a uvedli cizince hned ke královi. Přiletěl pták Ohnivák, usedl kralevici na rameno a zpíval radostně, až srdce královi okřálo. Princezna Zlatovláska zajásala, poznala svého ženicha, do náručí mu padla. Pověděli vše panu králi. Ten ihned předal jim království a oba starší syny ze země vyhnal. Potom byla svatba, slavnější nikdy nebylo.

O zlatých hvězdičkách

Bylo to po jedné hrozné, dlouhé válce, která naši drahou vlast zpustošila. Nastala ještě hroznější bída a nebylo co jíst a hlady hynuli lidé, do nemoci upadali.
Malé Božence zemřeli oba rodiče, chudí chalupníci. Nezbylo jí po rodičích nic jiného než lítost v srdci. Kam se chudáček měla obrátit? Měla někde daleko v jiné vesničce tetu, hodnou tetičku, ale také chudičkou. Tetička jí vzkázala, aby jen se k ní vydala, že to živobytí přece jen seženou.
Byla zima a nebylo šatů na cestu. Tu se ustrnul dobrák kmotr, sehnal teplé šaty, punčochy, boty i teplý šátek. Pěkně ji zabalil do šátku, kus chleba do ručičky vtiskl a z vesnice ji vyprovodil.
Boženka odhodlaně vykročila a šla, aby hledala vesničku, kde její teta měla svou chaloupku.
Byla to cesta dlouhá, nekonečná.
Přicházela k lesu, když proti ní kráčel stařičký žebrák. „Mám hrozný hlad, holčičko. Nemáš kousek něčeho k jídlu? Nejedl jsem, ani nepamatuji.“ Až slzičky mu z očí vyskočily.
Boženka beze všeho zdráhání vytáhla zespod šátku kus chleba, který ji kmotr na cestu dal a podává jej žebrákovi celý. Usmála se na něho a přikývla: „Požehnej vám jej Bůh!“ Žebrák dojat, vroucně ji děkoval.
Hlad, který už pociťovala Boženka dříve než se rozloučila s jediným tím kusem chleba, pojednou zmizel a v srdíčku se jí zhostila jasná radost, že neodmítla stařečka.
A zase šla statečně dále. Bylo již po polednách a zima přituhovala. Proti ní, celé se zimou třáslo, šlo otrhané dítě. Holčička. Tu Boženka ji zastavila, shodila svůj velký teplý šátek a zabalila otrhanou, zimou se telelící holčičku, jako do kornoutu. Dítě v slzách a smíchu děkovalo.
Zase Boženka vykročila na další cestu. Zima jí nebyla, hlad neměla a spokojená v srdci byla, tak co se trápit?
Odpoledne se sklánělo již k večeru. Ale co se to děje? Jak vcházela znovu do lesa, potkala zase jinou holčičku. Ta byla ještě otrhanější a zimou zkřehlejší než ta první. Ani sukýnku neměla, chudáček! Bez rozmýšlení sundala Boženka svou jedinou sukničku, byla teplá, a oblékla ubohou holčičku do ní.
A to už jí, Božence, jen ta košilka na těle zůstala. Ale tak ji hřálo to vědomí, že pomohla ještě chudším, že jí bylo jako na jaře.
Zatím přišla noc a Boženka uprostřed hlubokého lesa. Na cestu padala tma, stále černější a černější. Stanula a obrátila hlavičku k nebesům. Najednou vidí, jak z černé oblohy padá něžně jako vločka sněhu hvězdička a snese se přímo před ni. Zvědava, chtěla věděti, jak doopravdy hvězdičky asi vypadají, vzala ji do ruky, potěžkávala. Hvězdička svítila tak nějak zvláštně přívětivě, že se Boženka radostí usmívala. A hle, s hůry padá jiná hvězdička, za ní druhá, třetí a teď se to sype, desítky, sta hvězdiček jako když sníh se sype, hned padají, hned se vznášejí, jako by prováděly nějaký taneční rej.
Božence bylo tak slavnostně krásně, chtěla by si nějaké ty hvězdičky do zástěrky na památku schovati, ale vzpomněla, že je jen v košilce. Klopila smutně hlavičku. Co se to stalo? Na sobě vidí při světle hvězdiček krásné nové šaty, kožíšek, zástěrku vyšívanou pestrým kvítím. Nasbírala si tedy do nové zástěrky několik těch hvězdiček a myslila si a těšila se, že je tetě ukáže.
Bylo jí líto těch ostatních hvězdiček, které zůstaly na zemi ležet a vykročila s novu silou na cestu. Ale ten div! Hvězdičky, co zůstaly ležet na zemi, se najednou vznesly jako roj včel a kroužíce kolem Boženky, na cestu svítily, až vyšla z lesa. Tu se jakoby rozstříkly a frrr! Rovnou do černého nebíčka, které rázem svítilo miliony světel a měsíc v úplňku se smál na celé kolo. Škoda, že ho z té dálky nebylo slyšet.
A už tady byla ta vesnička, kde žila teta a už tady stála na prahu tetička, ji vyhlížejíc.
To bylo divení, jak naparáděná Boženka přišla, ten bílý vyšívaný kožešinou lemovaný kožíšek, ta zástěrka jako zahrádka. Jak ji rozhrnula, sypaly se hvězdičky a zvonily jako zlaté dukáty! „Ale vždyť to nejsou hvězdičky, vždyť to jsou pravé naše dukáty!“ křičela teta, ruce spínajíc.
Teď musela Boženka povídati, jak k nim přišla a jak to bylo všecko, jak rozdala všechno: jídlo, šátek, sukni. Tetička spráskla ruce: „To jsi, děvče, od rána vůbec nic nejedlo? Tak honem k večeři!“
To si nepřejte, jak to oběma chutnalo. Bylo po bídě. Od těch dob Boženka i její teta se dobře měly, ale jiným dále dobře činily.

O zlatém prasátku

Nikde nikdo nikdy neslyšel ani nezvěděl, odkud přišlo na zem to roztomilé zlaté prasátko.
Kde se vzalo tu se vzalo, bylo tady a dost! A že bylo hezounké, řekl každý, kdo je uviděl. Mělo růžový rypáček, veselá černá očka a takový žertovný tenký ocásek, jeho každá měkká štětinka byla z ryzího zlata a když veselé zlaté prasátko pobíhalo na slunéčku, všecko se na něm lesklo a třpytilo až oči přecházely. K radosti malých dětí a na podiv lidem běhalo zlaté prasátko po světě a všude si oněm povídali, že kam ono přiběhne, přinese prý tam jen samé štěstí a radost.
Snad to bylo pravdou, snad nikoli, ono je na světě mnoho věcí, které nikdo nevyzkoumá. Ono to mezi lidmi není jako v pohádce, kde bývají kouzla a čáry, kde zvířátka mluví a rybky zpívají a zlí draci unášejí spanilé princezny.
Byla škoda, že tohle naše zlaté prasátko neumělo mluvit, ač přiběhlo ze země pohádek a zvědaví lidé moc a moc se ho na všecko možné vyptávali. Na všecko vyptávání jen krčil rypáček, vyvalovalo očička a kroutilo ocáskem.
A poněvadž mezi lidmi byli také někteří lidé nehodní, ti si pomyslili: Hola! Zlaté prasátko mluviti neumí, tedy na nás nepoví, utrhneme-li mu nějakou tu štětinku, která jistě má cenu ryzího zlata a za hodně peněz to prodáme.“ – Jak řekli, učinili.
Když k nim zlaté prasátko přiběhlo, činili, jako by jej chtěli pohladit po zádičkách, a zatím mu lstivě vyrvali nějakou tu zlatou štětinku. Prasátko zakvičelo, dalo se na útěk a již nikdy k takovému zlému člověku nepřiběhlo, ale také on z toho nic neměl, neboť se každá taková vytrhnutá štětinka změnila ve štětinu obyčejnou, která se hodila leda do smetí. Byli však také lidé, kteří si mysleli, že by zbohatli, kdyby měli celé zlaté prasátko. Proto jeden takový chytrý šibal zlaté prasátko chytil a tajně je v chlívku uvěznil.
Myslil si, že se mu snad podaří tajně je prodati za hodně peněz a nekoupí-li je nikdo, tož čuníka dobře vykrmí a co bude dále, to se pak uvidí, jaterničky, ovar, jelítka a škvarky ze zlatého prasátka budu asi chutnat znamenitě.
Takto přemýšlelo více lidí darebných, ale žádný z nich se druhému nepřiznal, že hned druhého dne milé zlaté prasátko nepochopitelně zmizelo z pevně uzavřeného chlívku i ze dvora a nebylo po něm vidu ani slechu. Však to nebylo nadarmo očarované zlaté prasátko.
Jednu byla velká zima a z vesnice starý dědeček si vyšel do lesa, aby si tam nalámal něco suchého klestí. Jak se tak namáhavě belhal přes pole, uviděl jak se nedaleko ve sněhu cosi zatřpytilo. Myslil, dědoušek, to že sluníčko sníh pozlacuje, ale když se blíže podíval, tuze se podivil: ono to k němu běželo malé zlaté prasátko.
„Chudáčku,“ řekl mu dědeček, „jistě tě v takovém mrazu zebou nožičky, pojď sem ke mně, donesu tě do mé chaloupky a tam se ohřeješ.“ Když k němu prasátko doběhlo, ukryl je pod svým kožíškem a spěchal k domovu. V chudobné chaloupce nebylo chlívka a dědoušek dal zlaté prasátko do komory a znovu se chystal jíti do lesa pro palivo. Ale jak se podivil, když na prahu chaloupky spatřil velikou hromadu suchého dříví. Zůstal doma a když si uvařil polévku, také prasátku donesl. Jedlo a když dědeček odnášel prázdnou mísu, nalezl v ní zlatý dukát. To se denně opakovalo.
Poctivému starci ani nenapadlo, aby prasátko prodal nebo mu vytrhl jedinou štětinku. Zlaté dukátky pěkně schraňoval a těšil se, že až bude štědrý večer, koupí si teplé boty a nový kožich.
Měl radost, když si to o štědrý den koupil a nemoha usnouti, velice se podivil, slyšel rozmlouvati oknem komory zavřené tam prasátko se zvířátky, která se zde sešla. Dědeček věděl, že v posvátnou noc Narození Páně jednou za rok zrovna o půlnoci zvířátka mohou mluvit a tak zaslechl, jak zajíček, veverka, srneček a jelen přemlouvali prasátko, aby uteklo. Neučinilo tak, ale druhého dne se bohatým nyní dědečkem pěkně rozloučilo a zmizelo tak, že jej již nikdo nikdy nikde neuvidí, ledaby hodné děti, které se o štědrý den dovedou postit.

O Tyrůlkovi

Byl jednou starý slepý žebrák, o kterém lidé říkali, že pochází z bohatého knížecího rodu z Tyrol a že jen svou dobrotou přišel o zrak a všechen majetek. Tak mu všichni říkali Tyrůlek. Jednou vyžebral stěží tolik, aby hlad ukojil. I zašel si do lesa, aby se dojedl lesními plody. Unavený usnul a spal až do noci. A tak se rozhodl, že přenocuje v lese. Mezi stromy nahmatal veliký dutý dub, vlezl tam, bděl a modlil se. V tom z nenadání uslyšel různé hlasy u paty stromu. Jeden řekl: „Tak jsme se bratři šťastně sešli, abychom si pověděli, co ve světě nového. Kdo co ví, nechť poví.“ A druhý hlas na to: „Slyšel jsem, že sousední říše jest v hlubokém smutku, neboť jabloň zdraví v králově zahradě usýchá a nerodí více. Celá země pláče, poněvadž uschne-li jabloň, přijdou nemoce. Do této doby nikdo nestonal, kdo pojedl ovoce z této jabloně. A přece jest lehká pomoc, jak jabloň zachránit. Na kořeni hryže obrovský červ a kdo jej zabije, jabloň zachrání.“ I zvolal na to třetí hlas: „Totéž je v druhém království, kde mají studnu mladosti. Studna vyschla a celá země truchlí. Král slibuje princeznu a království tomu, kdo zachrání pramen. A jest to velmi lehké, neboť obrovský žabák sedí u pramene a všechnu vodu vypíjí. Stačí žabáka zabít a pramen je zachráněn.“ Tyrůlek ve stromě pozorně poslouchal a když se hlasy vzdálili, vylezl ze stromu a vydal se na cestu do prvního království.
Když tam došel, dal se ohlásit u krále a slíbil mu, že zázračnou jabloň uzdraví. Byl doveden do zahrady pod usychající jabloň a v noci holýma rukama odhrabal hlínu z kořenů, nahmatal obrovského červa, který kořeny užíral a zabil jej. Do rána se jabloň zazelenala a když král k jabloni přišel, měla již první jablko. Král je utrhl a dal je snísti starci, který ihned nabyl zraku a vroucně králi děkoval. Potom se vydal do druhého království. Ani zde král nevěřil, že by stařec mohl vyschlý pramen obnovit, ale přesto dovedl Tyrůlka k vyschlé studni a zase v noci Tyrůlek kopal, až přišel na pramen, který veliká žába do sebe vpíjela. Motykou žábu ubil a pramen tekl zase volnou cestou do studně. Ráno král a celé království jásalo, že pramen je zachráněn a první číše z pramene dal vypít král Tyrůlovi a hle, ze starce stal se krásný jinoch, kterého král odvedl do zámku k princezně, která se do sličného mladého Tyrůlka zamilovala a v brzku slavili svatbu a Tyrůlek ujal se kralování a snad dosud šťastně tam vládne.

O Šípkové Růžence

V daleké zemi stál v hlubokých lesích krásný zámek, obklopený rozsáhlým, bujným sadem. V zámku žili spolu šťastně král s královnou, a jednoho dne se jim narodila holčička. Malá princezna byla všecka růžová, měla modré oči a zlaté vlásky, zkrátka byla líbezná jako růžička. Dali jí proto jméno Růženka. Královna opatrovala dcerušku jako oko v hlavě. Ani chůvám ji nesvěřila, sama ji převinovala, a v noci museli dávati kolébku s dítětem do její ložnice. Jedné noci se královna probudila, pohlédla ke kolébce a ztrnula. Nad děťátkem se skláněly tři krásné ženy, oděné v bílých plachetkách. V ruce držela každá rozžatou svíci. Byly to Sudičky. Nejdříve promluvila první: „Budeš krásná a svěží jako růžička a dobrá jako anděl.“ – Druhá se zamračila a pravila: „Budeš mít na růžích ustláno, dokud nepoznáš, co je to práce“. Jak se vřetenem píchneš, zahyneš.“ – Třetí, které bylo asi princezniny krásy líto, sklonila se k děťátku, políbila je a řekla: „Až tě v růžích spící najde ten, koho šťastným učiníš, procitneš opět k životu!“ – Královna ležela jako bez života, polomrtvá strachem. Konečně se vzchopila, chtěla vykřiknouti a přivolati pomoc, ale v tom svíce Sudiček zhasly, a ony samy se v temnu rozplynuly. Královna vyskočila a nejdříve běžela ke kolébce: Růženka sladce spala a klidně oddychovala. Její matka však ještě v noci vzbudila krále a všecko mu vypravovala. Také král trnul strachy o milované dítě a druhého dne učinili všecka opatření, aby se proroctví druhé Sudičky nemohlo splnit. Přísně nakázal, aby malá princezna nikde nespatřila ani kužel, ani vřeténko, také žádné práci nesměl nikdo Růženku učit. Její život plynul v samých hrách. A tak míjela léta, z dítěte stalo se děvčátko, z děvčátka dívka, jejíž krása rostla den ze dne, až o ní povídal celý svět. Jednou, už jí šlo na šestnáctý rok, přivábil Růženku krásný motýl až k houští šípkových keřů na konci sadu. Tam zmizel…
Zaražena stanula a jak pozvedla oči, spatřila starou, polorozbořenou věž a v ní malá dvířka. „Co tam jenom může být?“ zvědavě si pomyslela a již cupitala po schodech vzhůru. Octla se v malé komnatce, kde seděla stařenka u kolovrátku a předla. Princezna se na ni dívala s úžasem. Tohle jakživa neviděl! Zvědavě sáhla prstíkem na točící se vřeteno, píchla se do prstu a v tom okamžiku svezla se k zemi v hlubokém spánku. Náhle bylo v zámku i v sadu, jako by někdo švihl kouzelným proutkem. Ptáci ustali v letu, ryby strnuly ve vodě, v zámku každý usnul uprostřed práce, kterou právě konal. Jen šípkové keře rostly a rostly, až zarostly sad i celý zámek v černých lesích, takže zmizel se světa a zůstala po něm jen vzpomínka v mysli starých lidí, kteří ještě Růženku a její královské rodiče znali. Vypravovali o ní svým dětem, potom svým vnukům, a z ponenáhlu každý znal báji o překrásné spící princezně, která čeká v růžovém zámku na toho, kdo ji najde a polibkem probudí k novému životu. Mnoho mladých králů a statných princů projezdilo daleké kraje, aby ji našli, ale marně. Konečně jeden z nich, mocný bojovník, umínil si, že Růženky dobude násilím. Vypravil se jako na válečné tažení s velkým vojskem, které muselo podle jeho rozkazu páliti a káceti lesy, a prosekávat se nejhustšími křovinami, aby se dostalo k zámku v růžích. Nadarmo, čím více stromů vykáceli, tím neproniknutelnější houštiny je obklopovaly. Nakonec musil se mocný princ svého úmyslu vzdáti. – Druhý ohnivý ctitel Růženčin, princ nadmíru bohatý, najal si celé zástupy ochotných lidí, kteří za mnoho peněz prohledávali hory, lesy i údolí, a prolezli kdejaký kout, pátrajíce po spící princezně, aby o ní bohatému princi pověděli, ale ani jeden z nich nenašel po ní stopy, a tak si i tento královský syn musel se svého snu o Růžence zříci. Již se zdálo, že růžový zámek a jeho obyvatelé zůstanou na věky zakleti, když tu jednoho dne kráčel hlubokými lesy veselý mladý tulák a zpíval krásnou písničku o Šípkové Růžence. Netoužil ani po slávě, ani po bohatství. Měl dobré srdce a krásný hlas, a bloudil širým světem, zpívaje všude svoje písničky. Každý mu za to rád poskytl jídlo i přístřeší, a mladík byl svoboden jako pták. – Nyní, jak kráčel lesem a zpíval, ucítil pojedou omamnou vůni planých růžiček. Rozhlédne se a vidí, že stojí v šípkovém houští, které se samo před ním otvírá a uvolňuje mu cestu ke krásnému zámku. Šel neohroženě dále, vešel i dovnitř, a naskytl se mu zvláštní pohled, všichni obyvatelé zámku spali tu v nejrůznějších posicích: kuchař nařizoval něco kuchtíkovi a spal, děvečka myla nádobí a při tom spala, dva kuchtíci se radili o hostině a spali, i lokaj, který nesl po schodech pečeni, usnul a spal v chůzi. Mladý zpěvák prošel celým zámkem, ale princeznu Růženku neviděl. Vyšel tedy opět ven do zarostlého sadu a prošel jej křížem krážem, až konečně nalezl dvířka ve staré věži. Otevřel je, vyběhl po schodech, přišel do malé komnatky, a stanul jako přimrazen při pohledu na spící princeznu. Netušené štěstí zalilo mladíkovo srdce, poklekl, pohladil Růženčiny plavé vlasy, vzal ji do náručí, a políbil ji na ústa. V tom okamžiku se stal div divoucí. Růženka se probudila, otevřela modré oči a usmála se na mladého muže. Vzali se za ruce a spěchali do zámku. V zahradě zatím již zpívali ptáci, poletovaly včely i mušky, a v zámku vládl čilý ruch a shon v pokojích i v kuchyni, jako kdyby o nějakém zakletí nebylo ani řeči. Růženka se svým osvoboditelem předstoupili před krále a královnu, kteří se slzami lásky v očích je oba přivinuli na srdce. Byli si souzeni, a proto se slavila zakrátko veselá a nádherná svatba, o níž si v té zemi ještě dodnes povídají.

O moudré Máničce

Byl jednou jeden bohatý řezník a vedlo se mu tuze dobře. Obchod šel a on zbohatl, až z toho byl celý nafoukaný. Měl hezkou moudrou ženu, každý rád ji měl. Ale co žena! Měli dcerušku, jakoby matce z oka vypadla. Rostla do rozumu a do krásy, až se po ní každý v městě otáčel. Ale nejvíce jejich tovaryš Jiří. Od malička u nich, viděl ji růst a byli jako bratr a sestra. Řezník na něho se ve všem mohl spolehnouti a jako s vlastním s ním zacházel.
Jednou ale zpozoroval, jak Jiří se ohnivě za dceruškou zadíval a teď ho trhla jeho nafoukanost. Že by dcera už pomalu dozrála na vdávání, ani dříve neviděl. Teď teprve větřil nebezpečí. Kdepak chudý chasník a jeho, boháčova, dcera s tolika penězi? Nikdy. Jiřího musí propustiti. Radil se se ženou. Nesouhlasila. Prý potřebujeme Jiřího, ten skoro sám vede celou živnost a bez něho muž jako bez pravé ruky by zůstal a dřel se! Jinak to uděláme. Pošleme máničku do kláštera, aby se dokonale pocvičila. Mezitím na sebe zapomenou.
Udělali tak, ani Jiřímu nepověděli, kam ji odvezli. Ale Jiří prohlédl to všecko. Jednoho dne se postavil proti mistru: „Pane mistře, dejte mi knížku. Půjdu na vandr!“ Nic neřekl více, ani neřekl, jak ho ta nadutost zbohatlíka mrzí za všecku tu práci a poctivost. Nerad řezník mu vyplatil peníze a Jiří šel. Bloudil světem, všude v klášteřích se vyptával, až nakonec přece přišel na ten pravý, kde byla Mánička. Obcházel po celé dny klášter. Jednou konečně vyšel průvod dívek z kláštera na procházku a v tom průvodě Mánička, byla nejhezčí. Mluvit s ní nemohl, vedly je jeptišky. To byla neděle. Tu druhou neděli zrovna tak. Tu třetí neděli nic, nedočkal se ani do noci Máničky.
V městě se zatím zkamarádil se dvěma chasníky, krejčím a truhlářem. Vyptávali se proč je tak smutný. Pověděl.
Tak na čtvrtou neděli se sebrali všichni tři a čekali. Dívky zase šly. Ale, co z toho bylo! Když truhlář a krejčík Máničku uviděli, oba se také do ní zamilovali, začali se jeden na druhého zlobit, až se všichni tři v nepřátelství rozešli. Každý z nich běžel honem domů a aby druhý ho nezaskočil, honem napsal dopis, že je do Máničky celý pryč, že bez ní život jeho nemá ceny. A tak druhý den přišla tři psaní na Máničku. To se ví, napřed se je přečetly jeptišky, jedna po druhé, potom zavolaly Máničku. Že to musí rázem přetrhnouti, že je klášter za ni odpovědný, že ji rodiče klášteru svěřili a tak dále a tak dál.
Mánička se jenom smála. „Však já to s nimi zařídím, ale nikdo mi do toho mluvit nesmí!“ Jeptišky znaly, jak Mánička je hodná a rozumná, a beze všeho svolily.
Druhý den na to dostane krejčí odpověď, aby přišel pozítří večer před desátou hodinou za klášter a zaklepal na zadní vchod. Truhláři napsala, aby přišel tam v jedenáct a Jiřímu, aby tam byl o půlnoci.
Žádný z nich druhým nic nepověděl a tajně se radoval. První, ten krejčí, se nastrojil, načesal, pomádou na dálku voněl a v ten určený večer v deset hodin stál u těch zadních vrátek kláštera a s tlukoucím srdcem zaklepal a krásnou řeč si připravoval. V tom otevřou se vrátka a Mánička s prstem na rtech mu dávala znamení, aby mlčel. A teď ho vedla do komory, kde visel rubáš. Tam mu nakázala, aby rubáš oblékl přes své šaty. Když byl hotov, vedla ho zase do jiné komory, kde byla nová prázdná rakev. Do té rakve se musel krejčí položit a nakázala mu, že musí tam dvě hodiny bez hnutí ležet, na nikoho ani promluviti. Těžko bylo krejčímu, ale když Mánička byla tak pěkná, že by nevím co pro ni udělal. Tak lehl a Mánička zmizela.
Tlouklo jedenáct a zaklepal truhlář. Jako u krejčího, stejně s ním si počínala. Natáhla mu rubáš a na hlavu mu nastrčila vydlabanou tykev kulatou jako umrlčí hlava. To prý, aby dělal smrt. Pak ho vedla dál a povídá: „Tam leží jeden mrtvý v rakvi. Nebojíš se?“ – „Kdepak!“ povídá zamilovaný truhlář. „Tak tedy tam budeš ho v nohou hlídat, ať vidíš, co vidíš, na žádného nepromluvíš.“ A milý truhlář se tam postavil a hlídal.
Dvanáctá odbila. Zaklepal řezník Jiří. Mánička vedla jej, jako ty dva první chodbami do jedné komory. Tam nařídila, aby oblékl obrácený kožich s kožišinou navrch, sazemi počernila mu obličej a do ruky dala mu řetěz. Panečku, hotového čerta z něho udělala. Jiří držel jako sloup. „A teď půjdeš,“ povídala. „V jiné komoře leží jeden mrtvý v rakvi, jeden člověk ho hlídá v nohou, ty se do hlavy postavíš!“ Co by Jiří pro Máničku neudělal! Šel kurážně do té komory a řetěz řinčel v té tiché noci, až husí kůže naskakovala.
Sotva otevřel dveře, do těch druhých chasníků jako když hrom udeřil, tak se lekli. Čert, čert,“ vykřikli. Mrtvý vylítl z rakve a truhlář – smrt pelášili ze dveří ven, k smrti vyděšení, čert za nimi, chodbou, na schody, po schodech dolů jako splašení. Čert zůstal pak vzadu s Máničkou. Ti se nasmáli!
Zatím doma u rodičů divně to chodilo. Otec nemohl všechno zastat a když si vzal náhradníka chasníka, každý ho okrádal a tak to šlo s řemeslem s kopce. Často, přečasto si vzpomínal na Jirku. Byl jim k srdci přirostl jako vlastní syn.
Zatím uběhl rok a Mánička se vrátila domů.
Tam jim pověděla, že je jí Jiří přece jen nejmilejší, že je přece hodný a poctivý a že by si ho vzala za muže.
Ani nevěděla, jaký kámen se rodičům se srdce svalil! S radostí, teď dali svolení, pro Jirku vzkázali a honem svatbu vystrojili.

O dvou motýlkách

Zářivé slunečko mladého léta mile hřálo a svými blahodárnými paprsky zahřívalo celý svět. Pod jeho teplými polibky se do ruda zardívaly a sládly třešničky na stromech, letním jablíčkům červenala líčka stejně jako malým dětem, které se vesele a čiperně otáčely na slunéčku.
Všecko se radovalo, ta milá Boží příroda, lidé a hlavně dětská drobotina, že již nemusí býti uzavřena v dusné světnici a vesele se může probíhat po kvetoucí lučině, brouzdati v potůčku, pásti zlatožlutá housátka a robiti z vrbového proutí píšťaličky.
Ve vzduchu létaly mušky, které se někdy spolu daly do tanečku, na stéblech zelené svěží trávy hráli si drobní broučkové jako na houpačce a také pilní mravenečkové měli na pilno, závodíce v práci s včeličkami, snášejícími do úlů sladký pyl květinových, z něhož pak dělaly med, který dětem na chlebíčku tolik chutná a je zdravou pochoutkou. A tak se všude hemžilo čilým a jarým životem, ptáčkové poletovali vzduchem a zpívali, v čisté vodě proháněly se rybky a ty menší rybičky ještě nezkušené posmívaly se vousatému kapru a zubaté štice.
Což teprve na veliké pasece u lesa, kde uprostřed stála bílá myslivna s červenou střechou, tam teprve bylo pěkně. Měli tam myslivcovi hned za domem zelinářskou zahrádku, kde rostlo zelí, kapusta a jiná drobná i užitečná zelenina. Proto zde v létě létalo mnoho motýlků, ti, kteří poletovali na pasece, byli pestrobarevní, modří, žlutí, všelijak kropenatí, zato nad zelinářskou zahradou myslivcových poletovali nejvíce bílí motýlkové.
Kdysi za poledne, kdy rodina myslivcova seděla doma u oběda a také lidé v lese pracující odpočívali někde ve stínu lesním, slétlo se na paseku, tam, kde na pokraji rostly keře ostružin, hojně obsypané uzrávajícím ovocem, moc a moc všelijakých motýlků. Drobní i větší, krásně zbarvení i bílí. Hlavně mezi nimi vynikl větší motýlek, k němuž se družil stejně velký kamarád, ale zase jinak zbarvený. S úctou a s podivením pohlížela ta menší drobotina na ty dva zvláštní hosty, kteří si i dnes ve všední den do lesa oblékali tak nádherné a skvělé pláštíky.
„Kdo je to křídlaté panstvo. Snad dokonce nějací princové ze vznešeného rodu motýlů?“ dotazovali se mezi sebou mladí, teprve letos narození motýlci a také mušky zvědavě obletovaly vzácné hosty. Přilétl sem od zelince starší a větší bílý motýlek. Zdvořile zamával křídlama jako když dělá poklonu a tenkým hláskem uctivě zahovořil: „Buďte mezi nás pěkně vítáni, kamarádi motýlkové a dovolte, abych se vám představil: jsem pan Bělásek a zůstávám tam v myslivně v zahradě.“ „No však jsem si hned pomyslil, ty žes nějaký zcela obyčejný motýl,“ pohrdlivě řekl jeden z cizích motýlků. „To já jsem ze vznešenějšího rodu – jsem – Babočka Paví Oko, rozumíš?!“
„Těší mne, že vás poznávám také osobně, pane Babočko. Však jste mně připadal tuze známý. U nás myslivcovic student má v rámci pod sklem napíchnutého jednoho vašeho předka.“
„Cože?!“ ulekl se pan Babočka, „tady píchají nás motýlky na špendlíky? Fuj, zde nechci býti,“ a letěl pryč ke všeobecné veselosti druhých. Pan Bělásek škádlivě za ním volal: „No, když jej nechytnou, tedy jej nenapíchnou, kdo uletí, ten vyhraje!“
„Jak je vidět,“ smál se druhý pestrý motýlek,“ já se jmenuji…“ – Prosím, snad nejste dokonce vznešený motýl z rodu admirálů?“ – Ba, ne, jmenuji se Otakárek a rád sem někdy přilétnu navštívit starého mrzutého prastrýce Smrtihlava.“ – „Je to od vás pěkné, Otakárku, že pamatujete na skromné přátele, ale hleďte, tamto jde myslivovic hoch se síťkou chytat motýle, zachraňme se!“ Huš, rozběhlo se drobné hejno na všechny strany a paseka jako by sesmutněla.

Kuřátko se zlatým penízkem v zobáčku

Byl jeden tatínek a maminka a měli čtyři děti: Milušku a její tři bratříčky. Měli se všichni rádi. Najednou je postihla veliká rána. Jejich milovaná maminka musela ulehnouti, stonala a stonala a nikdo z lékařů, které jí tatínek přivolal, nemohl jí pomoci. Byly proto všichni velmi nešťastní, neboť by své milé mamičce rádi pomohli. Miluška se činila jak mohla, aby maminku zastala. Ráno zatopila, uvařila snídani a pak se dala do připravování oběda. Nyní všichni poznali, co je maminka, jakou práci vykonávala. Maminka všemu nejlépe rozuměla a při nejlepší vůli nemohli všichni ostatní práci tak vykonat, jako to maminka dělávala.
Tak z nenáhla nastěhovala se do stavení bída. Jednou se Miluška zvláště vroucně modlila, aby Pán Bůh jim pomohl a maminku uzdravil. A opravdu! Příštího dne maminka byla již zdráva, jenom ještě hodně slabá. Ale nebylo již peněz téměř ani na nejnutnější věci a mamince bylo by potřeba vařit zvláště silnou stravu, aby se posílila. Když Miluška byla s kozičku na pastvě, povídala jí kozička: „Za to, že jsi mě vodívala na nejlepší pastvu a byla jsi ke mně hodná, dám ti radu. Dojdi na půdu a tam najdeš u komína krásné vajíčko. Vajíčko dej do košíčku a s košíčkem nahoru na kamna. Zítra uvidíš, co bude.“ Miluška poslechla. Našla na půdě krásné vajíčko, jako postříbřené, se zlatými kolečky. Druhý den vylíhlo se z vajíčka hezoučké kuřátko. Drželo v zobáčku zlatý penízek a volalo:
Koko-koko dák,
komu mám penízek dát?
Milušce, Milušce – té hodné holčičce
penízek já dám.
To se opakovalo každý den. Miluška nakoupila všeho, čeho bylo třeba. Pak si přikoupili i kravičku, druhou kozičku, prasátka, slepičky, holuby a koupili i nové pole. Domek si pěkně opravili, že se každému líbil. Maminka již brzo byla úplně zdravá.
Jednou přišel do stavení obchodník dobytkem a slyšel, co kuřátko kdákalo a viděl, jak si Miluška nesla zlatý penízek. Protože nebyl hodný, když se nikdo nedíval, kuřátko vzal a strčil do kapsy. Těšil se, že doma mu kuřátko bude nosit v zobáčku zlaté penízky. Ale přepočítal se. Kuřátko mělo sice zlatý penízek, když však mu jej obchodník ze zobáčku vytrhl, kuřátko spustilo:
Krá-krá-krá- krá-krá,
nemáš nikdy krást.

Dokud mne nevrátíš,

celý se popálíš,

a pálil a pálil, že obchodník bolestí nevěděl, co si má počít. Rychle utíkal vrátit kuřátko Milušce. Ta byla ráda! Tolik se nahledala kuřátka a najednou je kuřátko zase na světě. Penízek pak již nepálil. Obchodník jej dal Milušce a prosil, aby mu to odpustila, že ji tak chtěl připravit o kuřátko, které nosilo v zobáčku zlatý penízek.

Krakonošův žert

V podkrkonošské vesničce žil kdysi chudobný muž se ženou a třemi dětmi. Nejmladší bylo ještě v peřince. Živili se prodejem skleněného zboží – korálů, pohárků, džbánků a misek. Na celé týdny odcházel za obchodem, a domů nikdy tuze nespěchal. Obyčejně všecko prodal, ale ženě dal jenom nepatrnou část svého výdělku a nestaral se, kterak ona z toho nakrmí a ošatí sebe a děti. Byl – krátce řečeno – lakomý, a jeho žena se pro to častokráte naplakala.
Jednou odpoledne, když muž byl opět někde za obchodem, vyšla si žena i s dětmi k lesu, aby naškubala trávy a listí křovin jediné kozičce, kterou měli. Na ruce nesla koš a nejmladšího klučinu, kterého musela držeti v náručí i když trhala listí, neboť dítě bylo rozespalé a ustavičně plakalo a vřískalo.
„Tebe by si měl vzít sám Krakonoš!“ zvolala matka v rozčilení, ale v zápětí ztrnula hrůzou. Nad křovinami tyčila se obrovská postava obra Krakonoše, který se smál a vztahoval ruce po jejím dítěti.
„Zde jsem, dej mi dítě!“ zahovořil hlubokým hlasem, který duněl jako rachot hromu.
„Ach, smiluj se, mocný Krakonoši,“ úpěla ubohá žena a tiskla chlapečka k sobě, „nech mi mé dítě, nemyslela jsem to doslova, nečiň mne nešťastnou!“
„I vždyť já o ně nestojím,“ brumlal Krakonoš, jemuž se ženina láska k dětem líbila, „ale pověz, což se staráš o svoji rodinu zcela sama? Muže nemáš?“
„Ale mám, dobrý pane, mám, chodí po hospodách za obchodem – skleněné zboží prodává. Stejně nám však ze svého výdělku mnoho nedá, a tak se musím sama přičinit.“
„Aha, lakomý je, viď?“ dovtípil se Krakonoš. – „Počkej, já ho proženu!“ Zachechtal se až se skály otřásly a zmizel.
Žena spěchala s dětmi domů, a nejdříve nasypala kozičce v chlívku natrhané listí, teprve potom pojedly s dětmi chudičkou večeři, pomodlily se a šly spat. – Ráno běžela jako jindy kozu podojit, aby měla mléko na snídani. Avšak – jaké neštěstí! Jejich jediná kozička – živitelka – ležela na podlaze chléva mrtvá! Žena se k ní s pláčem sklonila, a tu něco pod její nohou zazvonilo. Shýbla se, a co vidí? Kam nasypala včera suché listí, všude ležely zlaté peníze. Rychle se podívala do žlabu- i tam se leskla a zářila zlatá hromádka, a když rozpárala ztuhlé koze břicho, vysypalo se z jejich útrob ještě množství zlaťáků. Nyní se ovšem nářek změnil v jásot. Krakonoš proměnil listí ve zlato, a jeho šlechetný a velkodušný žert učinil z ubohé, ustarané ženy naráz bohatou paní. Už se nebude musit třásti, co dá zítra dětem k snědku! I obléci je nyní může, a poslati do školy! Toho dne byl v chudé horské chaloupce opravdový svátek.
Asi touže dobou ubíral se její manžel – lakomý skleničkář – lesem k domovu. Chůze po mechu a klopýtání přes kořeny stromů ho unavily. Sňal ze zad nůši se skleněným zbožím, postavil ji na pařez, a sám usedl, aby přepočítal, kolik utržil za prodané zboží. Nebylo toho moc ani málo, ale muž přemýšlel již o tom, že nedá ženě nic.
„Nějak se už s dětmi protluče, a já si koupím osla, aby mi nosil zboží. Mám po krk tahání těžké nůše! – Sotva domluvil, zadul mocný vichr, ohnul stromy jako slabé proutky, serval lakomému muži s hlavy čepici a nůši s pařezu smetl jako pírko. Skleněné zboží se vysypalo na zem a rozbilo se na tisíc střepů.
„To mi jistě vyvedl škodolibý Krakonoš!“ zlostně zanaříkal skleničkář, a jako v odpověď ozvalo se hromové zachechtání. Muž již ani nepípl a zkroušeně se belhal k domovu. Na prahu čekala ho rozveselená žena s dětmi.
„Moc se neraduj,“ začal místo pozdravu, „přišel jsem o všechno zboží, Krakonoš mi je roztloukl! Budeme musit prodati kozu, abych měl zač koupiti nové!“
„Kozu? Ach, ta je mrtvá!“ zvolala žena a smála se na hlas.
„Pane na nebi!“ ustrnul muž. „Co jsi to na mě seslal? Zboží je rozbito, koza nám pošla, a do třetice – žena se mi zbláznila!“
„I nezbláznila jsem se! Pojď jen domů a já ti všechno pěkně povím. Uvidíš, kdo lépe pochodil a kdo rozumnější!“ řekla žena svému muži a vedla ho do světnice k bohatě prostřenému stolu. Ten žasl, když mu vypravovala svoje setkání s Krakonošem a líčila, jak jemu pohrozil, a ji odměnil! V duchu se zastyděl za svoje dřívější jednání a svatosvatě si umínil, že nadále bude jinak!
Svému předsevzetí také dostál. Místo oslíka koupil si vůz s koňmi, takže mohl více a lépe obchodovati. Dětem dopřál dobrého vzdělání a ženě zaslouženého klidného života, sám pak nikdy už neupadl do staré chyby – lakoty.
Častokráte vzpomínala rodinka na Krakonošův žert, a žehnala mu v duchu s vděčností, neboť jim dopomohl k opravdovému štěstí.

Rusalka

Jednoho rána procházel se po hrázi velkého rybníka mladý mlynář a hlasitě naříkal na smutný osud. Býval bohatý, snad nejbohatší v kraji, měl hodnou a hezkou ženu, a všecko se mu dařívalo, ale znenadání začal chudnouti, jedna ztráta stíhala druhou, a teď byl už skorem na mizině. Byl tak pohřížen v chmurné myšlenky, že ani nezpozoroval krásnou vílu, všecku zahalenou v dlouhé, třpytivé vlasy, která se náhle vynořila z vln. Byla to rusalka. Zavolala mlynáře jménem a tázala se ho vlídně, co že se mu stalo? Mlynář se zprvu hrozně ulekl, ale potom si dodal odvahy a vyprávěl jí o svém neštěstí. „Mohu tě učiniti bohatším a šťastnějším než jsi byl dříve, slíbíš-li mi, že mi dáš to, co se právě ve mlýně narodilo!“ povídala rusalka. „S radostí!“ potěšen sliboval mlynář, neboť věděl, že za jeho nepřítomnosti mohl se ve mlýně narodit nanejvýš psík nebo kotě. Rusalka zmizela ve vlnách a mlynář spěchal vesele domů. Jaké však bylo jeho zděšení, když mu všichni oznamovali s velkou slávou, že se mlynářce právě narodil syn! Nikdo nechápal, proč ho tato novina tolik poděsila, až když vypravoval o své rozmluvě s rusalkou a o svém slibu. Nevěděli jiné rady, než chlapečka ze všech sil chrániti před vodou. Proto ho vychovával strýc myslivec a vyučil ho svému řemeslu v lese, kde nebylo vody daleko široko. Zatím otec mlynář se třásl hrůzou, kdykoliv měl jíti kolem rybníka. Bál se, aby se nevynořila rusalka a nepřipomněla mu jeho slib. Ale léta míjela a z chlapce se stal hezký, statný junák; zamiloval si hodnou a upřímnou dívčinu, s kterou se také brzy oženil. Vystavěli si krásný domeček a žili šťastně a spokojeně. Mladý myslivec chodíval denně na lov, ale nikdy nezamířil na pokraj lesa, kde rozléval svoje vody velký rybník. Otec, matka i strýc mu vštípili odpor k vodě a bázeň před rusalkou. Jednou pronásledoval junák srnku, která běžela jako vítr, takže ji nedohonil dříve, než venku na lukách. V loveckém zápalu ani nezpozoroval, že se ocitl na břehu obávaného rybníka, až když se skláněl nad vodou, aby si umyl ruce zkrvavené od kůže střeleného zvířete. Sotva se nešťastník dotkl hladiny, vynořila se rusalka, uchopila ho bělostnýma rukama, a v okamžení jej stáhla k sobě pod vodu. Na břehu zůstala jen mladíkova lovecká brašna, kterou našla jeho věrná žena, když v hrozné úzkosti všude svého muže hledala. Ihned si domyslila, co se asi událo: rusalka si vzala slíbenou odměnu!
Ale mladá žena, která svého manžela vřele milovala, nechtěla se ho jen tak lehce vzdáti! Pobíhala kolem rybníka, naříkala, volala rusalku i svého muže, hrozila, prosila, všechno nadarmo. Unavena chůzí i pláčem, usnula posléze na břehu a zdál se jí podivný sen... Stoupala v hrozné vichřici a dešti na strmou skálu. Když se octla na vrcholku, vedla cesta svěží travou do krásného údolí, v němž stála čisťounká chaloupka. Z chaloupky vyšla vlídná, bělovlasá stařenka, která přátelsky na mlado ženu kývala... Vtom se paní probudila. Rozhlédla se kolem sebe, a viděla, že nad rybníkem se zdvihá právě taková skála, na jakou stoupala ve snu; proto nemeškala, ihned se dala úzkou stezkou nahoru a vše se opakovalo. Stařenka na ni už čekala, věděla o jejím těžkém zármutku, dala jí zlatý hřeben a dobrou radu. „Počkej až do měsíčního úplňku, potom jdi na břeh rybníka a česej své dlouhé černé vlasy tímto hřebenem. Jakmile budeš hotova, polož hřeben do písku a čekej; uvidíš, co se stane!“ pravila mladé ženě, která jí poděkovala a šla domů. Jakmile nastal úplněk, spěchala k rybníku a vykonala přesně vše, co jí stařenka nařídila. Sotvaže položila hřeben na břeh, přivalila se vlna a smetla jej do vody; přivalila se druhá, a z vody se vynořila hlava mladého myslivce. V zápětí se přivalila třetí a hlava opět zmizela. Paní běžela v zoufalství znovu k vlídné stařence, která jí dala tentokráte zlatou flétnu a pravila: „Až nadejde příští úplněk, jdi na břeh a zahraj na tuto flétnu krásnou píseň. Potom polož flétnu do písku a uvidíš, co se stane.“ Mladá žena poděkovala, spěchala domů a když nastal úplněk, seděla už u rybníka a hrála na flétnu překrásnou, smutnou píseň. Dohrála, položila nástroj do písku a v tomtéž okamžiku smetla jej vlna pod vodu. Z hlubiny vynořil se její milý muž až po pás a toužebně vztáhl k ní ruce. Ale třetí vlna brzy ho srazila dolů. – V hořkém pláči šla paní do stařenčiny chaloupky, ale babička ji potěšila; dala jí tentokrát zlatý kolovrat a poručila jí, aby o příštím úplňku na břehu předla, až bude cívka plná nití. Potom ať položí kolovrat do písku a počká, co se bude díti. – Úplněk nadešel a myslivcova žena provedla i tentokráte všecko tak, jak stařenka nakázala. Sotva kolovrat odložila, spláchla jej vlna do rybníka a vzápětí vynořil se mladý myslivec celý z vody. Uchopil natažené ruce své choti, a vyhoupl se na pevný břeh. Jak se radovali, jak se pevně objali a líbali! Ale najednou zvedly se vody rybníka a s příšerným hukotem prorazily hráze. Myslivec se ženou dali se na útěk. Běželi sotva dechu popadali, ale ječící voda stále za nimi a již, již je pohlcovala, když v tom žena zvolala v nejvyšší úzkosti: „Stařenko, pomoz!“ Jen to dořekla, proměnila se okamžitě v žábu a její muž v raka, takže jim voda nemohla ublížiti. Plovali vedle sebe, a jakmile vlny opadly a oni se octli na pevné zemi, vrátila se jim opět lidská podoba. Šťastni odešli do svého domečku a žili spokojeně a beze strachu, neboť rusalka neměla již nad myslivcem moci.

Otrhánka

Na břehu moře, ve skvostném paláci z bílého mramoru, žil bohatý starý kníže zcela sám. Neměl ani ženy, ani dětí, jen maličkou vnučku, jejíž tváře však ještě nikdy nespatřil, protože ji nesmírně nenáviděl. Stalo se totiž, že při narození malé princezny zemřela její maminka, nejmilejší dcera starého knížete. A toto neštěstí tak starce zatvrdilo, že když mu nemluvňátko přinesli ukázat, odvrátil se a slavně přísahal, nikdy se na ně ani nepodívá. – A tak vysedával celé dny u okna, díval se na moře a plakal hořce pro svoji mrtvou dceru. Jeho bílé vlasy a vousy už byly tak dlouhé, že až na zem splývaly a jeho slzy, které den co den dopadaly na okenní římsu, by hlodaly si za tu dobu v mramoru cestičku, kterou stékaly do moře jako potůček.
Mezitím rostla jeho vnučka, aniž by se kdo o ni v nejmenším staral, kromě chůvy, která znala její mrtvou maminku a byla při jejím narození. Ta přece tu a tam dítěti nějaké to sousto z kuchyně podstrčila, nebo z pytle na hadry roztrhanou sukni a kazajku vybrala. Můžete si pomysliti, jak v tom ubohá dívčinka vypadala! Vždyť i sluhové a děvečky ze zámku se jí posmívali, ukazovali na její bosé nohy a nahá ramena a křičeli: „Otrhánka, Otrhánka!“ až princezna s pláčem utekla a schovala se v lesních houštinách.
Tak vyrůstala sama v polích a lesích. Jejím jediným přítelem byl pasáček hus, který uměl tak překrásně hráti na šalmaj, že jakmile Otrhánku hlad, zima, nebo smutek přepadly, jenom nástroj k ústům přiložil a hned se ozvaly tak veselé a líbezné melodie, že okamžitě na všechno zapomněla, zpívala a tančila, až se husy rozštěbetaly a nebyly k utišení.
Jednoho dne rozšířila se po království zvěst, že král sezval všechny šlechtice do města, blízko něhož náš starý kníže měl zámek, na veliký ples. Všichni prý mají přijíti se svými dcerami, neboť královský princ si mezi nimi vybere nevěstu.
Jakmile to uslyšel starý kníže, přestal plakati, učesal si vlasy i vousy, oblékl si nejkrásnější šaty, plné drahokamů, a chystal se vyjeti králi naproti. – Také Otrhánka se dozvěděla, co se chystá a plačíc seděla u kuchyňského prahu, protože dovnitř nesměla a přece – tak ráda by se byla jen trošičku na tu nádheru podívala! Stará chůva, která ji slyšela, odvážila se jíti ke knížeti a domluviti mu, aby svoji vnučku vzal s sebou na královský ples. Ale kníže tak se na ni obořil, že chudinka stará div smrt z toho neměla. Ani nevěděla, jak se z knížecí komnaty dostala ven.
Otrhánka byla však už na cestě do města. Její touha, viděti všechny ty vznešené pány a dámy, byla silnější než lítost a stud nad rozbitými hadry, jimiž byla oblečena. A tak šli, věrný pasáček, Otrhánka a husy s nimi. Pasáček pískal, až se duše smála, Otrhánka zpívala a husy štěbetaly jako o závod. Cestou potkali krásného jinocha na bílém koni; byl milý jako letní jitro a jeho šat zářil zlatem a drahokamy. Ptal se poutníků na cestu do města, a když mu řekli, že tam také jdou, seskočil s koně a putovali společně. Byl to divný průvod! Pasáček hrál tichou a sladkou píseň, Otrhánka se usmívala jako ve snu a krásný cizinec div o každý kámen nezakopl – oči nespustil s růžové tvářičky sličné dívky; jinam se ani na chvilku nepodíval. Ke konci cesty byl už tak zamilován, že ji vroucně prosil, aby se stala jeho ženou. – Otrhánka však jen potřásla hlavičkou a rozesmála se na celé kolo: „Pěkně by se vám vysmáli, všichni ti vzácní páni; to je nápad – vzít si husopasku za ženu! Nedělejte si blázny, pane, z ubohé Otrhánky!“ – Ale krásný cizinec se díval na Otrhánku jako na Pánaboha a neustal, dokud ji neuprosil, aby zcela určitě o půlnoci s pasáčkem a husí družinou, tak jak je, bosa a v hadrech, přišla na královský ples.
Byla to podívaná, když rázem dvanácté hodiny v noci otevřely se dveře taneční síně a vstoupili pasáček, Otrhánka a štěbetající husí sbor mezi vzácné hosty! – Dámy si začaly šuškati, jaká je to ostuda, páni se smáli, ale krásný cizinec, Otrhánčin známý, běžel jí naproti, třikráte ji políbil přede všemi a vedl ji přímo před krále. „Otče,“ řekl – neboť to byl královský princ – „toto jest moje nevěsta – nejkrásnější, nejmilejší děvčátko z celé říše!“ Ještě než domluvil, přiložil pasáček šalmaj k ústům a sálem se linula nebeská hudba, nikdo ani nedýchal a všichni s úžasem hleděli, jak se Otrhánčiny hadry proměňují před jejich očima v nádherný šat, růžový, jako ranní červánky, svítící démanty, jak rosou skropený květ. Mezi zlatými vlásky zářila korunka a dlouhou vlečku nesl zástup bílých pážat, která se z čista jasna objevila místo štěbetavých hus. – A jak povstal král z trůnu, aby uvítal svoji novou dceru, zazněly slavnostní fanfáry a lidé venku jásali: „Teď právě vyvolil si princ nejkrásnější dívenku z celé země!“ První, co učinila Otrhánka nyní královská nevěsta – když se trochu vzpamatovala, bylo, že se rozběhla sálem k příteli - pasáčkovi. Ale považte! Zmizel, rozplynul se a nikdo nemohl říci, jak se to stalo. – Tak se stala vnučka starého knížete královnou. Ale on sám musil se vrátiti do svého mramorového paláce; nemohl zůstati u dvora, neboť přísahal, že se na svou vnučku nikdy ani nepodívá. A tak sedává zase u okna a horké slzy tekou mu z očí ještě prudčeji než předtím a jako potůček stékají do moře...

Kterak hloupý Pavlík všecko chytře navlík

V jedné rodině u bohatého sedláka měli dva synky, byla to dvojčátka a protože se narodili v jeden den a ve stejnou hodinu, pokřtěni byli na jména Petr a Pavel, to že si ta jména přinesli s sebou na svět narodivše se v den těmto patronům zasvěcený.
Dvojčátka rostla jako z vody, no, však jim na světě pranic, ale pranic nechybělo, v bohatém selském hospodářství bylo všeho do hojnosti: dobrého mléka, povidlových vdolků, makových a tvarohových buchet a bylo radostí pohledět na oba kloučky, když svorně spolu seděli v zahradě pod jabloní anebo na dvoře. Živili se notnými krajíci dobrého domácího chleba pomazaného máslem a medem pokapaného. Měli rozumnou maminku, která věděla, co je zdravé pro takové malé kloučky jako broučky a nekazila jim žaludečky všelijakými mlsky. Však z domácího sadu užili hodně ovoce, jak za sebou bývalo: jahody, rybíz, angrešt, maliny, později zrály třešně, slívy, švestky, hrušky a sladká jablíčka mohli hošíci chroustat po celou zimu stejně jako ořechy a jiné dobroty, jimiž na ně pamatováno.
Ba, byly to šťastné děti, pravda-li? Nikoli snad protože měly bohaté rodiče, ale především měly rodiče rozumné. Jejich tatínek říkával: „Bohatství a blahobyt umí a dovede správně užívati pouze rozumný a hodný člověk, který také jiným lidem ze svého přeje. Co kdo nalakotí nebo jiné o to ošidí, není mu požehnáno a nepřijde-li záhy o všecko, mnoho radosti a užitku z toho také nemívá.
A tak ta bohatá dvojčátka rostla jako z vody, rodiče se z nich radovali a lidé měli rádi způsobné a přející klučíky, jimž každý přál jen to nejlepší.
Že ale byli navlas stejně velicí, stejně rusovlasí a stejně opáleni, v obličeji si podobni k nerozeznání, tu pouze rodiče a domácí čeládka dobře rozeznávali Petříka od Pavlíka a Pavlíka od Petříka.
Bývalo z toho někdy mnoho smíchu a někdy také hodně zlosti, když si některý cizí člověk hošíky popletl a to stávalo čím dál častěji od té doby, kdy oni začali chodit do školy. Tam si je spolužáci všemožně nadcházeli, loudíce na dětech bohatého sedláka pomazánku, koláče, homolky, ovoce.
Rozdávali plnýma rukama, však ona jim maminka doma dá zase jiné dobré sousto, ale menší radost nežli jeho žáčkové měl jejich pan učitel. Když je ve škole při učení vyvolával, nemohl na ně zavolat jejich příjmením, neboť tu se pak hlásili oba a tak na ně volal Petříku a Pavlíku. Pana učitele dost mrzelo, že ani co do podoby nemůže tyto žáčky rozeznat: když vedle sebe seděli ve škamně, bylo to stejné jako když rozsadili každého jinam, neboť jak byl Petřík čiperný, tak se zdál Pavlík nějak přihlouplý a když usedl na bratrovo místo, ani spolužáci nevěděli, který to a kde mezi nimi sedí.
Maminka dvojčátek byla rozumná osoba a proto záhy vypozorovala, kterak čiperný a opravdu chytrý Petřík hloupoučkému Pavlíkovi někdy ubližuje a jej škádlí. Nepomohly ani trestu ani domluvy, ale Pavlík byl dobráček a protože se říkává, že má hloupý štěstí, i jemu se jednou podařilo vyzráti na bratříčka, jemuž se notným výpraskem dostalo, co zasloužil.
Byla u nich pouť, boudy s cukrovím, s perníkem, hračkami a pomeranči lákaly děti. Ve statku u Martinků, jak se jmenovali rodiče dvojčat, bylo mnoho hostí a tu řekla jedna vzdálená tetička: „Ti chlapci jsou si podobni jako vejce vejci, abychom si je stále nepletli, dáme Petříkovi na krk mašli červenou a Pavlíčkovi zase modrou.“
Stalo se. Po dobrém pouťovém obědě hoši, jimž v kapse zvonily stříbrné korunky, rozběhli se mezi boudy kupovat, co by srdce ráčilo. Pavlík potkal kmotra Vránu, který řekl: „Mám na spěch, jdi místo mne tamhle ke strýci pernikáři, ať ti dál velikou krabici perníku, kterou jsem vybral. Tuhle ji těmito penězi zaplať a dones domů. Pavlík vraceje se s krabicí domů, potkal bratříčka, který se hned domáhal dělení. A snad by se byli poprali, když tu řekl Pavlík: „Tohle všecko je moje, ty také máš tolik a stejnou krabici támhle u toho strejce pernikáře, jdi si pro to.“ Po té pelášil Petřík jako by mu hlava hořela pro perník, ale pernikář řekl: „Vždyť jsem ti to právě dal, kloučku.“ – „Nedal!“ tvrdil hoch. Prodavač v domněnce, že ho chce jeden a týž chlapec podvésti (nevěděl o podobě dvojčat), Petříka vykrákal za uši a holí ho přetáhl. A ještě se mu všichni vysmáli. Nevěda, Pavlík takhle to navlík a bylo to spravedlivé.