V daleké, mocné říši, která se prostírala od hor, věčným sněhem pokrytých, až k teplému moři, panoval kdysi moudrý král se svou manželkou – královnou. Měli dvě děti: syna, udatného mladého prince, a dceru, princeznu tak líbeznou, že jí dali jméno Měsíční záře. Pověst o její kráse rozlétla se daleko, až za hranice království, a bylo mnoho nápadníků, kteří vzkazovali panu králi, zda by se směli o princeznu ucházeti. – Zářenka – jak jí doma krátce říkali – na vzdávání ještě nemyslela. Byla spokojena doma, v otcovském zámku. Ale ustavičné vzkazy a dotazování, které ji pan král vyřizoval od cizích princů a králů, ji už omrzely. Jednoho dne, aby už měla pokoj, prohlásila svému tatínkovi před matkou i před bratrem:
„Ano, provdám se, ale vezmu si za muže jenom hrdinu, mudrce, nebo kouzelníka. Nedáte-li mi jednoho z nich, nechci o vdávání ani slyšet a zůstanu do smrti starou pannou – pamatujte si to!“ – A vesele se zasmála, radujíc se, jak vyzrála na ženichy. Neboť byla přesvědčena, že takoví se hned tak nenajdou!
Pan král měl nyní velkou starost. Zůstati starou pannou – to byla v jeho říši pro každou dívku velká hanba – ale hrdina, mudrc, kouzelník, kterých si jeho dcera přeje? Věru, není jich po světě nazbyt!
Brzy však mnohem důležitější věci zaměstnávaly mysl pana krále – nepřítel napadl jeho říši na severu, v kraji ledových hor, a on musel s vojskem rychle táhnouti na obranu svých hranic. Za nedlouho se jim podařilo skutečně nepřátele poraziti a vesele se vraceli do hlavního města, ale tu po cestě cosi krále zdrželo. Dal se u něho ohlásit vznešený muž v červeném šatě, a žádal ho o ruku jeho dcery. Mnoho prý slyšel vypravovati o její kráse, a tuze by si přál se s ní oženit. Král mu odpověděl:
„Milý pane, moje dcera chce za muže hrdinu, kouzelníka, nebo mudrce – jinak se prý neprovdá – jsi ty jedním z nich?
„Jsem kouzelníkem!“ pyšně odpověděl cizinec, a na důkaz svých slov vyčaroval před užaslým králem létající vůz v podobě velkého žlutého ptáka. Pozval pana krále, aby k němu přisedl, a již se vznesli vysoko do vzduchu. Cizinec sám řídil stroj a letěl s králem nad ledovými horami jeho říše až do země poraženého nepřítele a zase zpět, až se snesli lehounce k zemi právě na místě, odkud byli vzlétli.
„Dokázal jsi, že jsi opravdovým kouzelníkem!“ uznal pan král a přislíbil cizinci rukoudáním ruku princezninu. Dohodli se, že se svatba bude slavit za týden, rozloučili se, a král pokračoval ve své cestě domů.
V téže době lovil mladý princ, bratr krásné Zářenky, v hlubokých lesích divokou zvěř. Znenadání vstoupil mu do cesty urostlý, hezký mladý muž, a bez váhání jej požádal o ruku sestřinu. Princovi se neznámý sice líbil, ale přece mu neslíbil Zářenku dříve, dokud mu mladý muž nedokázal, že je znamenitým hrdinou. Závodili spolu v šermu a ve střelbě lukem, a neznámý pokaždé vyhrál. „Chtěla jenom mudrce, kouzelníka, nebo hrdinu,“ pravil nakonec princ, „a ty jsi vskutku hrdina. Přijeď k nám na zámek přesně za týdne, uchystáme všecko ke svatbě!“ A srdečně se rozloučili.
O tom všem nevěděla Zářenčina matka, královna, která přislíbila její ruku třetímu ženichovi, jenž se přihlásil přímo u ní a dokázal jí, že je věhlasný mudrc. Neboť znal nejen všecko, co bylo, on předpověděl dokonce mnoho věcí budoucích! – Královna určila princezninu svatbu za týden, a tak se stalo, že v ustanovený čas přijeli na zámek všichni tři ženichové najednou. Pan král si s nimi nevěděl rady, neboť když se domluvil s manželkou a se synem, shledal, že všichni měli plné právo přislíbit Zářenku kterémukoli z ženichů. Neboť jeden byl mudrc, druhý kouzelník- třetí hrdina!
Tu se však stalo cosi úžasného: nevěsta zmizela, a ať ji hledali jak chtěli, po Zářence nebylo ani stopy. Nešťastný otec se obrátil na mudrce: „Pověz, kde je moje dcera?“ – „V hlubokém lese, v dračí jeskyni. Sám drak Ruprask ji hlídá!“
„Běda!“ hořekoval král, „kdo se k ní dostane, kdo ji vysvobodí?“ – Tu se nabídl kouzelník, že je odveze všechny vzduchem ve svém létající stroji až k drakovu obydlí. Naložili zbraně, nasedli ženichové i starý král, a letěli, letěli, až před dračí slují se snesli k zemi. Pruprask je ucítil, vylezl ven, a se strašným řevem se pustil do boje s hrdinou, který se mu statečně postavil na odpor. Boj byl dlouhý a krutý, konečně však přece hrdina usekl Rupraskovi hlavu, a drak byl mrtev. Společně seběhli potom do nitra jeskyně, vyvedli odtud ustrašenou Zářenku a všichni se vrátili na létajícím stroji do královského zámku.
Tam se však začali ženichové pořádně hádati. „Kdybych vám byl neřekl, kde princezna je, nikdy byste se o ní nedozvěděli!“ říkal mudrc. „Proto patří mně!“
„A jak byste se k ní dostali bez mého létajícího stroje?“ volal kouzelník. „Moje je nevěsta!“
„A kdo přemohl draka? – Kdo nasadil pro ni svůj život?“ tiše pravil hrdina a díval se při tom na Zářenku, která se červenala jako růžička.
Tu se všichni zarazili, a starý král prohlásil: „Milí přátelé! Tomuto hrdinovi po právu moje dcera patří! Dobyl si jí svou statečností, a vaše pomoc byla z vůle boží. Přejte snoubencům štěstí!“
Mudrc i kouzelník uznali, že pan král má pravdu. A že byli hodní lidé, nezáviděli hrdinovi, dali se dokonce i pozvati na jeho svatbu, a tak nakonec všecko dobře dopadlo. Veselil se starý král, paní královna i mladý princ, spokojeni se cítili mudrc i kouzelník, ale nejšťastnější byla Zářenka a její hrdina.
Žádné komentáře:
Okomentovat