Jak je to zde napsáno, přihodilo se to skutečně, ale již tak dávno, pradávno, jako by to už ani pravdou nebylo a proto je z toho pohádka, nad kterou malé děti budou kulit očka a ručkama budou tleskati.
Tenkráte, kdy žili předkové toho maličkého draka, který si zde v této pohádce vesele zarejdí, to byly časy, které pozdější lidé nazvali dobou diluviální, což je tolik, jako že to bylo před mnoha a mnoha tisíci lety. Jestli už tenkráte byli na zemi lidé, tedy jich bylo málo, nemajíce dům, přespávali ve skalních slujích a jeskyních, živíce se syrovým masem zvířat, jejichž koží se odívali.
Po zemi pak pobíhala zvířata tak ohyzdná a podivná, že je to k neuvěření. Některá taková obluda podobala se obrovské nohaté želvě, ale měla hadí hlavu na dlouhém krku, jiné obrovské zvíře mělo jako ryba šupinaté tělo, ale hlavu jako pták a ocasy to mělo jako ryba nebo krokodýl. Převeliké ještěrky se zvířecími hlavami a se třemi páry ostrých pazourů běhaly po stromech, po zemi se plazily a i ta naše největší domácí kravka, kterou známe, byla by pramaličká vedle mnohého ptakopyska a ptakoještěra a jiných takových předpotopních zvířat, jejichž kostra někdy v cizím dílu světa nalezena zkamenělá a znovu sestavena bývá obdivována od návštěvníků v museích.
Tenkráte také žili draci a byli to chlapíci všelijací. Ba, tihleti draci ze všech předpotopních oblud měli věru nejtužší život, neboť ještě po mnoha tisících letech strašívali (a snad straší podnes) v některých babiččiných pohádkách, kde hlídají unesené princky.
Mnoha učenci všech národů i věků jest dokázáno, že v pradávném čase bývaly na světě časté potopy při nichž vše živé zahynulo, pak po odpadnutí vod nové tvorstvo a rostlinstvo se usazovalo na povrchu zemském.
Nejlépe pochodila při všelijakých pohromách zvířata žijící ve vodě a tak byvše i za potopy ve svém živlu, vždycky některá z nich se uchovávala. Potomkem takových obrovských ještěrů je také náš nynější krokodýl v moři žijící a jeho strýčkové a bratranci aligátoři. Nyní ovšem již nejsou tak obrovští a když si některý zvykl žití mimo vodu na suchu, stal se ctihodným předkem rodiny ještěrek, které se stávaly stále menší a menší snad proto, aby se spíše ukryly před pronásledováním lidí.
Již je to dávno a bylo to daleko, když z velkého na suchu žijícího ještěra se vyvinul pravý, skutečný drak, o kterém se povídá v pohádkách. Žádná pohádková babička, ale neví, že tento podmaněný drak se později oženil s urozenou pannou z rodu arciještěrů zelených a ta milá dračí rodinka spokojeně a klidně žila ve své skalní sluji, kde za čas pobíhaly tři drobné děti- malí dráčkové. Měla s nimi maminka dračice trápení, neboť ten nejstarší synek – Drakouš – mu říkali, byl tuze svárlivý a s každým se hned rval. Jeho mladší sestra Dračinka zase byla moc neposlušná, čímž zarmucovala rodiče, kteří měli radost pouze z nejmladšího synka Dračičínka. Bylo to hezké dráčátko a nejraději bývalo u maminky a nikdy mírný Dračičínek nežaloval, když nehodný bratříček a sestra z pouhé svévole jej kousali do ocásku. On se takto, Dračičínek nezdál, ale měl za ouškama. Raději nežli se svými sourozenci kamarádil s čipernými ještěrkami, které měly své obydlí poblíže jeho domova pod hromádkou kamení na výsluní nakupeného. Když maličký dráček si jednou posteskl kamarádům ještěrkám, jak ho Drakouš a sestřička šidí, chytré ještěřice hned věděly radu. Řekly, ať u nich Dračičínek přespí a jedna tak veliká jako on potmě vklouzla do dračí sluje. Nikdo ničeho nepozoroval, ale když začal Drakouš domnělého bratříčka kousati, tu ještěřice hip! hop! hup! hap! Začala skákat po zlém pokušiteli a kde mohla, tam jej štípla, škrábla, kousla, píchla, jak to ještěrky dovedou a že byla mrštnější nežli on, Drakouš ji nechytil a ze strachu, aby zase nedostal, dal nyní bratříčkovi pokoj. Vysmáli se mu všichni a on pohněván utekl do jiné pohádky. Až zvíme, kde Drakouš je, budeme o tom psáti.
Žádné komentáře:
Okomentovat