Pták ohnivák a liška Ryška

Jeden král měl ve své zahradě vzácnou jabloň. Měla každičký den jedno jablko, a bylo zlaté: ráno odkvetlo a do noci dozrálo. Ale přes noc vždy zmizelo. Hlídali marně. Už i dva starší synové královští hlídali, nedohlídali se, každý tvrdě usnul. Až nejmladší šel a aby neusnul, na kolena si položil kůži z ježka, aby jak mu ruce sklesly, kůže ho popíchala. O půlnoci přiletěl ohnivý pták, sedl na strom a zobal. Kralevic po něm lupnul samostřílem, ale jen křídlo zasáhl. Pták uletěl, jen zlaté pero vypadlo z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě. Ráno oznámil to otci, ten zaradoval se, ale to bylo pero tak krásné, svítilo takovou září, že se starý král touhou po ptáku samém rmoutil a chřadl den ode dne. „Umřu, nedostanu-li toho ptáka živého,“ tak mluvil ke svým třem synům. „Kdo z vás mi ho přinese, bude po mně kralovati.“
Rozjeli se synové a na rozcestí každý z nich zasadil proutek.
„Čí prut poroste, ten ptáka Ohniváka šťastně dostal, to bude pro druhé dva znamení.“ A pak se rozjeli na tři strany.
Nejmladší bratr jel, až přijel k potoku. Posadil se, vyndal jídlo. Tu přišla k němu liška Ryška. „Prosím tě, dej mi taky!“ Kralevic ji vlídně pozval, že budou míti oba na dnešek dost, a rozdělil vše na polovic. Liška se najedla: Dobře jsi mě nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na koně a jeď za mnou. Poradím a pták Ohnivák bude tvůj! „ Potom běžela napřed, ocasem dělala mu cestu, smetala hory, přes vody stavěla mosty. A už byli u měděného zámku. „Teď jdi, „ řekla Liška. „V poledne stráže spí. Projdeš kolem ptáků a v zlatých a dřevěných klecích a v třetí síni bude Ohnivák na bidélku. Podle něho budou dvě klece. Zlatá a dřevěná. Dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.“
Kralevic šel, ale nedal Ohniváka do dřevěné, ale do zlaté klece. V tom ti ostatní ptáci tak pískali a krákali, až se všechno v zámku vyplašilo. Přivedli prince ke králi. Ten zuřil: „Kdo jsi, ty zloději,“ křičel. „Nejsem zloděj, ale nám posíláš ptáka Ohniváka, který nám krade zlatá jablka! A můj otec těžce stůně a neuzdraví se, dokud neuslyší Ohniváka zpívat.“
„Můžeš ho míti,“ řekl král, „přivedeš-li mi za něj koně Zlatohříváka.“
Smutně to pověděl kralevič lišce Ryšce.
„Proč jsi mne neuposlechl,“ hněvala se liška Ryška.
„Už se nehněvej a pověz, víš-li o koni Zlatohříváku?“ řekl kralevic.
„Vím,“ povídá liška Ryška. „Ještě ti tedy pomohu. Vsedni na koně!“
A zase běžela a huňatým ocasem dělala mu cestu, až nenadání byli před zámkem stříbrným. „Zde je ten kůň Zlatohřívák,“ povídá liška Ryška. „V poledne stráž spí. Nikde se nemeškej. Proběhni dvoje stáje plné koní a ve třetí stojí Zlatohřívák. Podle něho na stěně uhlídáš dvě uzdy, zlatou a koženou, ale pozor! Nech viset tu zlatou a dej mu jen koženou, sice nedobře pochodíš! Poslechl kralevic, ale když viděl na koni tu koženou uzdu, chatrnou na krásném koni, neodolal a dal koni tu zlatou. Ale jen to kůň pocítil, začal se vzpínat a silně řehtat, až všichni koňové v prvních dvou stájích řičeli a skákali. Stráž kralevice chytila a hned s ním před krále. Tam kralevic králi všechno vypravoval, až král kývl hlavou a pravil: „Můžeš míti Zlatohříváka, přivedeš-li mi pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v Černém moři.“ Liška Ryška venku v lese zle se rozhněvala. „Proč jsi neposlechl? Darebná s tebou práce!“
Ale kralevic prosil, až ji uprosil, že mu naposledy pomůže. Sedl na koně a už zase to šlo s větrem o závod, až přibyli ke zlatému zámku. „V tom zámku panuje mořská královna, ta má tři dcery a ta nejmladší z nich se jmenuje Zlatovláska. Jdi tam,“ povídá liška Ryška, „požádej o jednu dceru za manželku, ale vyber jen tu nejprostěji oblečenou.“
Královna vlídně kralevice přivítala a když jí všechno vypověděl, vedla ho k těm svým třem dcerám, jedné krásnější než druhé“ až dech se tajil. Vybral poslušně tu nejjednodušeji oblečenou. „Hoho,“ podivila se královna, „ to ze sebe nemáš! Počkej do zítřka!“ Kralevic usnul starostí a z rána vyšel na zahradu. Před ním najednou stojí ta bílá panna. „Chceš-li mě poznati, poznáš po mušce kolem mne obletující, „ řekla a zmizela. Potom královna ho zase dovedla ke svým dcerám. Byly jedna jako druhá, stejně nádherně oblékané. „Nepoznáš-li svou vyvolenou, přijdeš o hlavu“ připomněla královna matka. Kralevic zpozoroval drobnou mušku, kroužící kolem jedné z nich a vykřikl: Tahle mi náleží, tu jsem zvolil!“
Královna se divila a řekla: „ Ještě musíš zítra udělati, co ti uložím. A ráno přistoupila k oknu, ukázala mu velký rybník, dala mu zlaté sítko a řeka: „Jestliže s tím sítkem tam ten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám, jinak hlavu dolů.“
Šel kralevic k rybníku, vody nabral sítkem a voda zase sítkem ven. Usedl smutně na hráz. A zase u něho stojí bílá panna. „Proč jsi tak smuten?“ – „Kterak mám být vesel, vidím-li, že tě nedostanu? Tvá matka mi uložila věc nemožnou.“
Usmála se, vzala sítko, vhodila je doprostřed rybníka. Tu se začala voda v celém rybníce vařit a pára houstla, na tři kroky vidět nebylo. V tom slyší kralevic cupot a už tu byla liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej.“ Povídá, „vem pannu před sebe a ujížděj.“ Kůň letěl jako šipka zase zpět po té udělané cestě a liška Ryška ji za ním zase bořila, stavěla hory, bořila most, že bylo všecko jako bylo dříve. A teď šel zázrak za zázrakem. Když byli u stříbrného zámku, udělala liška Ryška ze sebe Zlatovlásku, kralevic ji dovedl do zámku a dostal za ni Zlatohříváka a jeli úprkem dále. Liška v noci je zase dohonila. U měděného zámku liška Ryška ze sebe udělala druhého koně Zlatohříváka, princ dovedl ho do zámku, dostal za něho ptáka Ohniváka. Liška je vždycky v noci dohonila a běžela s nimi až k tomu potoku, co jí tehdy kralevic pohostil. Liška se tam s nimi srdečně rozloučila: Jeď domů s pokojem.“
Přijeli až k tomu rozcestí, kam každý z tří bratří proutek zasadil. Dva byly uschlé a jen proutek nejmladšího rozvil v krásný košatý strom. Kralevic i Zlatovláska byli už k smrti znaveni, lehli pod strom a usnuli.
A v týž den přijeli tam také oba starší bratři kralovicové. Viděli své proutky uschlé a pod stromem, který vzrostl z proutku nejmladšího, spatřili našeho kralevice, Zlatovlásku, Zlatohříváka i v zlaté kleci ptáka Ohniváka. Plni závisti sebrali ptáka, koně a na něho vsadili spící Zlatovlásku. A teď to šlo s větrem o závod do rodného zámku. Princezně pak cestou poručili, aby nic neprozradila, jinak že ji zabijí. Přivedli vše k otci, který zajásal. Ale princezna nemluvila, byla smutná, Zlatohřívák nepil, nežral a pták Ohnivák nezpíval.
Nejmladší poznal, co se stalo, když se probudil. Bloudil světem, ale své drahé nenašel. Konečně oblečen jako cizinec žebrák se dostal až do svého domova. Vešel do stáje, Zlatohřívák vesele zařehtal, poznal svého pána. Zdráv se pustil i do hrachoviny, kterou mu kralevic předložil. Divili se čeledíni a uvedli cizince hned ke královi. Přiletěl pták Ohnivák, usedl kralevici na rameno a zpíval radostně, až srdce královi okřálo. Princezna Zlatovláska zajásala, poznala svého ženicha, do náručí mu padla. Pověděli vše panu králi. Ten ihned předal jim království a oba starší syny ze země vyhnal. Potom byla svatba, slavnější nikdy nebylo.

O zlatých hvězdičkách

Bylo to po jedné hrozné, dlouhé válce, která naši drahou vlast zpustošila. Nastala ještě hroznější bída a nebylo co jíst a hlady hynuli lidé, do nemoci upadali.
Malé Božence zemřeli oba rodiče, chudí chalupníci. Nezbylo jí po rodičích nic jiného než lítost v srdci. Kam se chudáček měla obrátit? Měla někde daleko v jiné vesničce tetu, hodnou tetičku, ale také chudičkou. Tetička jí vzkázala, aby jen se k ní vydala, že to živobytí přece jen seženou.
Byla zima a nebylo šatů na cestu. Tu se ustrnul dobrák kmotr, sehnal teplé šaty, punčochy, boty i teplý šátek. Pěkně ji zabalil do šátku, kus chleba do ručičky vtiskl a z vesnice ji vyprovodil.
Boženka odhodlaně vykročila a šla, aby hledala vesničku, kde její teta měla svou chaloupku.
Byla to cesta dlouhá, nekonečná.
Přicházela k lesu, když proti ní kráčel stařičký žebrák. „Mám hrozný hlad, holčičko. Nemáš kousek něčeho k jídlu? Nejedl jsem, ani nepamatuji.“ Až slzičky mu z očí vyskočily.
Boženka beze všeho zdráhání vytáhla zespod šátku kus chleba, který ji kmotr na cestu dal a podává jej žebrákovi celý. Usmála se na něho a přikývla: „Požehnej vám jej Bůh!“ Žebrák dojat, vroucně ji děkoval.
Hlad, který už pociťovala Boženka dříve než se rozloučila s jediným tím kusem chleba, pojednou zmizel a v srdíčku se jí zhostila jasná radost, že neodmítla stařečka.
A zase šla statečně dále. Bylo již po polednách a zima přituhovala. Proti ní, celé se zimou třáslo, šlo otrhané dítě. Holčička. Tu Boženka ji zastavila, shodila svůj velký teplý šátek a zabalila otrhanou, zimou se telelící holčičku, jako do kornoutu. Dítě v slzách a smíchu děkovalo.
Zase Boženka vykročila na další cestu. Zima jí nebyla, hlad neměla a spokojená v srdci byla, tak co se trápit?
Odpoledne se sklánělo již k večeru. Ale co se to děje? Jak vcházela znovu do lesa, potkala zase jinou holčičku. Ta byla ještě otrhanější a zimou zkřehlejší než ta první. Ani sukýnku neměla, chudáček! Bez rozmýšlení sundala Boženka svou jedinou sukničku, byla teplá, a oblékla ubohou holčičku do ní.
A to už jí, Božence, jen ta košilka na těle zůstala. Ale tak ji hřálo to vědomí, že pomohla ještě chudším, že jí bylo jako na jaře.
Zatím přišla noc a Boženka uprostřed hlubokého lesa. Na cestu padala tma, stále černější a černější. Stanula a obrátila hlavičku k nebesům. Najednou vidí, jak z černé oblohy padá něžně jako vločka sněhu hvězdička a snese se přímo před ni. Zvědava, chtěla věděti, jak doopravdy hvězdičky asi vypadají, vzala ji do ruky, potěžkávala. Hvězdička svítila tak nějak zvláštně přívětivě, že se Boženka radostí usmívala. A hle, s hůry padá jiná hvězdička, za ní druhá, třetí a teď se to sype, desítky, sta hvězdiček jako když sníh se sype, hned padají, hned se vznášejí, jako by prováděly nějaký taneční rej.
Božence bylo tak slavnostně krásně, chtěla by si nějaké ty hvězdičky do zástěrky na památku schovati, ale vzpomněla, že je jen v košilce. Klopila smutně hlavičku. Co se to stalo? Na sobě vidí při světle hvězdiček krásné nové šaty, kožíšek, zástěrku vyšívanou pestrým kvítím. Nasbírala si tedy do nové zástěrky několik těch hvězdiček a myslila si a těšila se, že je tetě ukáže.
Bylo jí líto těch ostatních hvězdiček, které zůstaly na zemi ležet a vykročila s novu silou na cestu. Ale ten div! Hvězdičky, co zůstaly ležet na zemi, se najednou vznesly jako roj včel a kroužíce kolem Boženky, na cestu svítily, až vyšla z lesa. Tu se jakoby rozstříkly a frrr! Rovnou do černého nebíčka, které rázem svítilo miliony světel a měsíc v úplňku se smál na celé kolo. Škoda, že ho z té dálky nebylo slyšet.
A už tady byla ta vesnička, kde žila teta a už tady stála na prahu tetička, ji vyhlížejíc.
To bylo divení, jak naparáděná Boženka přišla, ten bílý vyšívaný kožešinou lemovaný kožíšek, ta zástěrka jako zahrádka. Jak ji rozhrnula, sypaly se hvězdičky a zvonily jako zlaté dukáty! „Ale vždyť to nejsou hvězdičky, vždyť to jsou pravé naše dukáty!“ křičela teta, ruce spínajíc.
Teď musela Boženka povídati, jak k nim přišla a jak to bylo všecko, jak rozdala všechno: jídlo, šátek, sukni. Tetička spráskla ruce: „To jsi, děvče, od rána vůbec nic nejedlo? Tak honem k večeři!“
To si nepřejte, jak to oběma chutnalo. Bylo po bídě. Od těch dob Boženka i její teta se dobře měly, ale jiným dále dobře činily.