Pták ohnivák a liška Ryška

Jeden král měl ve své zahradě vzácnou jabloň. Měla každičký den jedno jablko, a bylo zlaté: ráno odkvetlo a do noci dozrálo. Ale přes noc vždy zmizelo. Hlídali marně. Už i dva starší synové královští hlídali, nedohlídali se, každý tvrdě usnul. Až nejmladší šel a aby neusnul, na kolena si položil kůži z ježka, aby jak mu ruce sklesly, kůže ho popíchala. O půlnoci přiletěl ohnivý pták, sedl na strom a zobal. Kralevic po něm lupnul samostřílem, ale jen křídlo zasáhl. Pták uletěl, jen zlaté pero vypadlo z křídla na zem a jablko zůstalo na stromě. Ráno oznámil to otci, ten zaradoval se, ale to bylo pero tak krásné, svítilo takovou září, že se starý král touhou po ptáku samém rmoutil a chřadl den ode dne. „Umřu, nedostanu-li toho ptáka živého,“ tak mluvil ke svým třem synům. „Kdo z vás mi ho přinese, bude po mně kralovati.“
Rozjeli se synové a na rozcestí každý z nich zasadil proutek.
„Čí prut poroste, ten ptáka Ohniváka šťastně dostal, to bude pro druhé dva znamení.“ A pak se rozjeli na tři strany.
Nejmladší bratr jel, až přijel k potoku. Posadil se, vyndal jídlo. Tu přišla k němu liška Ryška. „Prosím tě, dej mi taky!“ Kralevic ji vlídně pozval, že budou míti oba na dnešek dost, a rozdělil vše na polovic. Liška se najedla: Dobře jsi mě nakrmil, dobře ti posloužím. Vsedni na koně a jeď za mnou. Poradím a pták Ohnivák bude tvůj! „ Potom běžela napřed, ocasem dělala mu cestu, smetala hory, přes vody stavěla mosty. A už byli u měděného zámku. „Teď jdi, „ řekla Liška. „V poledne stráže spí. Projdeš kolem ptáků a v zlatých a dřevěných klecích a v třetí síni bude Ohnivák na bidélku. Podle něho budou dvě klece. Zlatá a dřevěná. Dej ho do dřevěné, sic nedobře pochodíš.“
Kralevic šel, ale nedal Ohniváka do dřevěné, ale do zlaté klece. V tom ti ostatní ptáci tak pískali a krákali, až se všechno v zámku vyplašilo. Přivedli prince ke králi. Ten zuřil: „Kdo jsi, ty zloději,“ křičel. „Nejsem zloděj, ale nám posíláš ptáka Ohniváka, který nám krade zlatá jablka! A můj otec těžce stůně a neuzdraví se, dokud neuslyší Ohniváka zpívat.“
„Můžeš ho míti,“ řekl král, „přivedeš-li mi za něj koně Zlatohříváka.“
Smutně to pověděl kralevič lišce Ryšce.
„Proč jsi mne neuposlechl,“ hněvala se liška Ryška.
„Už se nehněvej a pověz, víš-li o koni Zlatohříváku?“ řekl kralevic.
„Vím,“ povídá liška Ryška. „Ještě ti tedy pomohu. Vsedni na koně!“
A zase běžela a huňatým ocasem dělala mu cestu, až nenadání byli před zámkem stříbrným. „Zde je ten kůň Zlatohřívák,“ povídá liška Ryška. „V poledne stráž spí. Nikde se nemeškej. Proběhni dvoje stáje plné koní a ve třetí stojí Zlatohřívák. Podle něho na stěně uhlídáš dvě uzdy, zlatou a koženou, ale pozor! Nech viset tu zlatou a dej mu jen koženou, sice nedobře pochodíš! Poslechl kralevic, ale když viděl na koni tu koženou uzdu, chatrnou na krásném koni, neodolal a dal koni tu zlatou. Ale jen to kůň pocítil, začal se vzpínat a silně řehtat, až všichni koňové v prvních dvou stájích řičeli a skákali. Stráž kralevice chytila a hned s ním před krále. Tam kralevic králi všechno vypravoval, až král kývl hlavou a pravil: „Můžeš míti Zlatohříváka, přivedeš-li mi pannu Zlatovlásku ze zlatého zámku v Černém moři.“ Liška Ryška venku v lese zle se rozhněvala. „Proč jsi neposlechl? Darebná s tebou práce!“
Ale kralevic prosil, až ji uprosil, že mu naposledy pomůže. Sedl na koně a už zase to šlo s větrem o závod, až přibyli ke zlatému zámku. „V tom zámku panuje mořská královna, ta má tři dcery a ta nejmladší z nich se jmenuje Zlatovláska. Jdi tam,“ povídá liška Ryška, „požádej o jednu dceru za manželku, ale vyber jen tu nejprostěji oblečenou.“
Královna vlídně kralevice přivítala a když jí všechno vypověděl, vedla ho k těm svým třem dcerám, jedné krásnější než druhé“ až dech se tajil. Vybral poslušně tu nejjednodušeji oblečenou. „Hoho,“ podivila se královna, „ to ze sebe nemáš! Počkej do zítřka!“ Kralevic usnul starostí a z rána vyšel na zahradu. Před ním najednou stojí ta bílá panna. „Chceš-li mě poznati, poznáš po mušce kolem mne obletující, „ řekla a zmizela. Potom královna ho zase dovedla ke svým dcerám. Byly jedna jako druhá, stejně nádherně oblékané. „Nepoznáš-li svou vyvolenou, přijdeš o hlavu“ připomněla královna matka. Kralevic zpozoroval drobnou mušku, kroužící kolem jedné z nich a vykřikl: Tahle mi náleží, tu jsem zvolil!“
Královna se divila a řekla: „ Ještě musíš zítra udělati, co ti uložím. A ráno přistoupila k oknu, ukázala mu velký rybník, dala mu zlaté sítko a řeka: „Jestliže s tím sítkem tam ten rybník do večera vyleješ, Zlatovlásku ti dám, jinak hlavu dolů.“
Šel kralevic k rybníku, vody nabral sítkem a voda zase sítkem ven. Usedl smutně na hráz. A zase u něho stojí bílá panna. „Proč jsi tak smuten?“ – „Kterak mám být vesel, vidím-li, že tě nedostanu? Tvá matka mi uložila věc nemožnou.“
Usmála se, vzala sítko, vhodila je doprostřed rybníka. Tu se začala voda v celém rybníce vařit a pára houstla, na tři kroky vidět nebylo. V tom slyší kralevic cupot a už tu byla liška Ryška a za ní jeho kůň. „Nemeškej.“ Povídá, „vem pannu před sebe a ujížděj.“ Kůň letěl jako šipka zase zpět po té udělané cestě a liška Ryška ji za ním zase bořila, stavěla hory, bořila most, že bylo všecko jako bylo dříve. A teď šel zázrak za zázrakem. Když byli u stříbrného zámku, udělala liška Ryška ze sebe Zlatovlásku, kralevic ji dovedl do zámku a dostal za ni Zlatohříváka a jeli úprkem dále. Liška v noci je zase dohonila. U měděného zámku liška Ryška ze sebe udělala druhého koně Zlatohříváka, princ dovedl ho do zámku, dostal za něho ptáka Ohniváka. Liška je vždycky v noci dohonila a běžela s nimi až k tomu potoku, co jí tehdy kralevic pohostil. Liška se tam s nimi srdečně rozloučila: Jeď domů s pokojem.“
Přijeli až k tomu rozcestí, kam každý z tří bratří proutek zasadil. Dva byly uschlé a jen proutek nejmladšího rozvil v krásný košatý strom. Kralevic i Zlatovláska byli už k smrti znaveni, lehli pod strom a usnuli.
A v týž den přijeli tam také oba starší bratři kralovicové. Viděli své proutky uschlé a pod stromem, který vzrostl z proutku nejmladšího, spatřili našeho kralevice, Zlatovlásku, Zlatohříváka i v zlaté kleci ptáka Ohniváka. Plni závisti sebrali ptáka, koně a na něho vsadili spící Zlatovlásku. A teď to šlo s větrem o závod do rodného zámku. Princezně pak cestou poručili, aby nic neprozradila, jinak že ji zabijí. Přivedli vše k otci, který zajásal. Ale princezna nemluvila, byla smutná, Zlatohřívák nepil, nežral a pták Ohnivák nezpíval.
Nejmladší poznal, co se stalo, když se probudil. Bloudil světem, ale své drahé nenašel. Konečně oblečen jako cizinec žebrák se dostal až do svého domova. Vešel do stáje, Zlatohřívák vesele zařehtal, poznal svého pána. Zdráv se pustil i do hrachoviny, kterou mu kralevic předložil. Divili se čeledíni a uvedli cizince hned ke královi. Přiletěl pták Ohnivák, usedl kralevici na rameno a zpíval radostně, až srdce královi okřálo. Princezna Zlatovláska zajásala, poznala svého ženicha, do náručí mu padla. Pověděli vše panu králi. Ten ihned předal jim království a oba starší syny ze země vyhnal. Potom byla svatba, slavnější nikdy nebylo.