Vyjel si jednou jeden král do lesa na lov. Při pronásledování jelena zabloudil a myslel, že se již živ a zdráv z lesa nedostane, když vtom vkročil mu do cesty malý mužíček, všecek černě oděný. – „Pověz, mužíčku,“ ptal se ho král, „kudy vede cesta odtud k mému hradu?“ – „Ukáži ti ji a sám tě odtud vyvedu, slíbíš mi však, že mi dáš darem to, co ti při tvém návratu první poběží v ústrety,“ odpověděl trpaslík. – „Milerád,“ ochotně souhlasil král, „i kdyby to byl můj nejlepší pes.“ – Ale mužík se usmál:
„Co pro mne pes tvůj znamená?
Mou bude jiná odměna!“
Vyvedl krále z lesa v několika minutách a již se blížili k hradu, když v tom nejmladší dcerka králova běžela s jásotem otce uvítat, neboť ho viděla ze svého okna. Král seskočil s koně, sevřel ji v náručí a zarmouceně pravil: „Kéž by mi raději místo tebe můj nejlepší pes vyběhl v ústrety!“
Princezna se po těchto zvláštních slovech rozplakala a vyčítavě řekla: „Ach, tatínku, je ti tedy tvůj pes milejší nežli já?“ – „Ne, má dceruško, tak jsem to nemyslel,“ odpověděl smutně král a vypravoval dívce všecko, co se v lese sběhlo. Když skončil, potvrdil mužíček jeho slova, řka: „Ano, po osmi dnech si pro tebe přijdu.“ Nato zmizel. – Král byl zoufalý, ale princezna statečně prohlásila: „Raději půjdu s černým mužíčkem, než aby můj tatínek byl zahynul v divokém lese!“
Po osmi dnech přiběhl do hradu velký bílý vlk, přinutil princeznu, aby si mu sedla na záda a již to šlo – divoká jízda cestou necestou, až ubohá dívka již se nemohla udržeti a naříkavě se ptala, jak je to ještě daleko? – „Mlč!“
odbyl ji vlk. „Ještě dlouhou cestu máme k skleněnému vrchu, a nebudeš-li zticha, shodím tě dolů.“ – Jeli zase dlouho a dlouho, a dívka se opět odvážila zeptati se a vlk jí odpověděl týmiž hrozivými slovy. Když konečně se ptala po třetí, shodil ji ze zad a odběhl pryč.
Princezna zůstala sama v temném lese, ale zakrátko uviděla chaloupku, v níž svítilo světlo. Vešla dovnitř a hle! V chaloupce bydlela lesní stařenka a vařila si právě slepičí polívčičku. Princezna se jí ptala, neviděla-li bílého vlka? „Ne, ale snad Vítr ho viděl,“ řekla stařenka. „Než však se k němu vydáš, povečeř se mnou a slepičí kůstky si vezmi s sebou – budeš jich potřebovati.“ Dívka poděkovala a učinila podle stařenčiny rady. Když přišla k Větru, nevěděl také nic o bílém vlku. Ale poradil jí, aby se zeptala Slunce – to že všechno vidí a zná. Také on jedl slepičí polívčičku a pozval princeznu, aby si přisedla ke stolu. Kostičky musela vzíti s sebou. – Princezna šla tedy k Slunci a tam se opakovalo totéž. Slunce jí dalo kostičky, ale nevědělo ni a poslalo ji k měsíci. – Princezna poslechla, ale když přišla k měsíci a vyptávala se ho, ani on nevěděl nic o bílém vlku; znal však jinou novinu: na skleněném vrchu slaví dnes černý mužíček svatbu! – „Ach, tam právě jsem měla jeti!“ zvolala princezna. – „Posvítím ti,“ řekl měsíc, „ale vezmi s sebou všechny kostičky z mé polívčičky – budeš jich potřebovati!“ Princezna učinila, jak jí měsíc radil, ale ve spěchu zapomněla přece jednu kůstku.
Když došla konečně ke skleněnému vrchu, viděla, že by se nahoru nikdy nedostala – byl kluzký a hladký jako led. Tu si udělala ze všech kostiček žebřík, který dosahoval téměř až k vrcholku, jen jedna příčka chyběla. Ale princezna neváhala – usekla si jeden článek svého malého prstíku, položila jej nejvýše a hle! Krásně se dostala až nahoru a vešla do skvěle ozdobených síní, kde černý mužíček seděl na trůně vedle nějaké dámy, asi nevěsty. Vypadal však tak smutně a zoufale, že se princezně srdce sevřelo; vzala harfu, která stála u stěny a začala zpívati:
„Co pro mne pes tvůj znamená?
Mou bude jiná odměna:
nejmladší králova dcera.
Bílý vlk běží lesem dál,
samotnou ve tmě zanechal
nejmladší královu dceru.
K skleněné hoře sama šla,
svůj bílý prst si usekla
nejmladší králova dcera.
Teď zří tu jinou nevěstu,
a smutně zpívá píseň tu
nejmladší králova dcera!“
Sotva dozněla poslední slova písně, vyskočil černý mužík jako šíp, běžel k princezně a sevřel ji do náručí. Ale v tom okamžiku proměnil se v krásného mladého prince a všechno kolem – hosté, druhá nevěsta, ba i skleněný vrch – zmizelo jako zázrakem. – Nyní byl tedy skutečně osvobozen, vroucně princezně děkoval a oba se vydali na cestu ke královskému hradu, k dívčinu otci.
Můžete si pomysliti, jakou měl starý král radost, když místo černého trpaslíka dostal za zetě krásného prince! Hned se slavila nádherná svatba a mladí manželé žili v lásce a štěstí až do konce svých dnů.
