Bludný lovec

Markýz Fleury byl hostem na zámku hraběte Duvala. Oba byli náruživí lovci a většinu dne ztrávili v lesích, honíce zvěř vysokou i černou. Na každé vycházce procházel je starý lesník Birac, muž zkušený, u hraběte zvláštní oblibě se těšící.

Jednou odpočívali tito tři mužové po namáhavé honbě za úpatí skály. Pojídajíce ze svých zásob a občerstvujíce se vínem, oba šlechticové naslouchali vyprávění starého lesníka.

"Markýzi," ozval se pojednou hrabě s úsměvem, "můj dobrý Briac hovoří - proti jiným myslivcům - vždycky jen rodnou frančtinou, někdy však přece se uchýlí k "latině"."

"Pan hrabě pochybuje o mé pravdomluvnosti?" s výčitkou ve hlase ozval se Briac. "Nehorši se, starý brachu!" chlácholil jej hrabě. "Vždyť já věřím všemu, co povídáš. Jenom - jenom jsoucnost bludného lovce popírám." "Kdo je ten bludný lovec?" zvědavě ptal se markýz.

"V našem lese je rozšířena pověst o myslivci, jenž prý za jakýsi zločin byl proklet, aby ani po smrti neměl pokoje. Od té doby prý bloudí po pustých místech a jak jen může, lidem škodí. Můj dobrý Briac prý už viděl bludného lovce."

"Viděl jsem jej, pánové," vážně přisvědčil Briac. "Viděl jej i můj tehdejší příručí, jemuž bludný lovec přivodil smrt. Když jsme se tenkrát vraceli domů, objevil se nám lovec zase - ranou z pušky skolil příručího. Já jsem do lovce několikrát střelil, on však pojednou zmizel jako dým. Od té doby jsem ho už nespatřil."

"Byl to zajisté pytlák," mínil markýz. "Nebyl, pane markýzi! Bludný lovec měl bílý, až po pás sahající vous a bílé, přes ramena spadající vlasy. Právě tak líčí se bludný lovec v lidovém podání."

"Eh, nemluvme již o tom strašidle!" zasmál se hrabě. "Briac, přál bych si potkati bludného lovce, mé ručnici by jistě neušel." "Pane hrabě, nepokoušejte ďábla!" varoval lesník.

Vtom objevil se v nedaleké houštině statný jelen. Hrabě i markýz chvatně vstávali a chápali se odložených pušek.

Pojednou houkla rána, jelen se vymrštil do výše, uběhl několik kroků a svaliv se k zemi, dokonal.

"Kdo se opovážil?" zahřměl hrabě, dívaje se k vrcholu skály, odkud rána vyšla. Odpovědí byl mu příšerný smích. Ozvěna mnohonásobně odrážela: "Ho-ho-ho!"

"Briac, markýzi, nahoru! Zaskočme toho opovážlivce!" křičel rozlícený hrabě. Briac jej ale zadržel. "Pane hrabě, probůh, mlčte - zůstaňte - viděl jsem ho!" "Koho?" "Nahoře jsem zahlédl bludného lovce! Nedrážděme ho, sice se stane neštěstí!"

Vtom bylo zříti bělovlasého muže v loveckém oděvu, kterak - pušku drže v ruce, sestupuje po příkré skále, na kterou by se odvážil sotva kamzík. "Jsme ztraceni!" zaúpěl Briac. "Bludný lovec!" "Zpátky, obludo!" vykřikl hrabě a střelil po lovci. "Ho-ho-ho! zasmál se bludný lovec a zmizel. Pojednou odtrhl se balvan od skály - valil se přímo na hraběte. Šlechtic odskočil - život sobě sice zachránil - přece však mu balvan přerazil obě nohy. "Však jsem předvídal neštěstí! naříkal Briac. Přispěním markýzovým zrobena narychlo z větví nosítka a hrabě dopraven do zámku. Dlouho si poležel, mnoho vytrpěl a když se konečně uzdravil, na jednu nohu dosti napadal. Kdykoliv zaslechl mluviti o bludném lovci, vždy se zasmušil a již se nevysmíval. Bludného lovce potom už nikdo nespatřil, dodnes se však o něm vypráví v onom kraji.

Souboj v pralese

V nejhustější části arizonského pralesa utábořilo se pět bělochů, kteří si pekli nad ohněm uloveného srnce.

Čtyři lovci byli bohatí Angličané, kteří z touhy po loveckých dobrodružstvích shlédli už mnohou končinu světa. Průvodcem v Arizoně byl jim zkušený zálesák Tom Black, muž statečný a v každém ohledu čestný. Sedíce u ohně rozmlouvali Angličané s Blackem, jenž chystal večeři. Pojednou sáhl zálesák po ručnici a jeho druhové rázem učinili totéž. Black skočil za široký kmen, Angličané se též ukryli. Té chvíle padla střelná rána, siru Smithsonovi zafičela kule těsně kolem hlavy. Nastalo ticho.

Black bystrým okem zkoumal protější houštiny a brzy uzřel v křoví houpati se ozdobu hlavy indiánského náčelníka - chomáč žlutých per.

"Žlutý Sokol jest udatný pohlavár, přece však není dosti opatrný," zvolal Black posměšně. "Kdyby Tom Black chtěl, duše pohlavárova letěla by již do věčných lovišť." Žlutá pera v křoví zmizela. Chvílemi však zahlédl Black v houštinách jiné ozdoby indiánské. A zase zvolal: "Moji rudí bratři stále pokoušejí mou pušku. Já však jich ušetřím. Vím, že rudochů jest pět - jako nás, tedy by dlouho potrvalo, než by konečně ta neb ona strana zvítězila. Jsou-li rudí bratři ochotni vykouřiti s námi dýmku míru?"

"Žlutý Sokol nenávidí bledochů, že jejich krajané úkladně zabili jeho otce. Proto: smrt všem bledým tvářím!" "Tedy nepřátelství?" - zvolal Black. "Nuže přijímáme. Navrhuji však rudochům toto: Nechť Žlutý Sokol a Black nejdříve sami spolu zápasí stejnou zbraní. Kdo podlehne, toho stoupenci musí se podrobiti vítězům, odevzdati jim svoje zbraně, za to jest jim zaručen volný odchod." Bylo slyšeti mručení v houštinách. Rudým bojovníkům nezamlouval se tento způsob boje, avšak náčelník posléze rozhodl, že přijímá souboj s Blackem i ostatní podmínky. Běloši i rudoši vystoupili z úkrytů, odložili stranou všechny zbraně. Jenom náčelník a zálesák podrželi si každý svou sekyru. Oheň oživen čerstvým palivem, oba vůdcové postavili proti sobě, svírajíce v pravici ostré sekyry.

Jako had mrštný rudoch skočil po bělochovi, aby mu rozpoltil lebku, avšak Black zachytil ránu a odrazil ji. Totéž učinil Žlutý Sokol, když naň Black zaútočil.

Bylo to vzrušující divadlo. V záři ohně leskly se sekery a rděly se jakoby krví potřísněny, ač dosud nikdo ze zápasníků nebyl raněn. Zbraně dopadaly na sebe s třeskotem, jinak ale bylo ticho. Indiáni i běloši mlčeli, tím pozorněji všímajíce si souboje. Pojednou vzkřikli Angličané zděšeně, rudoši pak zajásali.

Tom Black uklouzl a klesl na koleno. A již dopadla naň smrtící zbraň. Zálesák však uhnul, sekyra šlehla do prázdna - a než se kdo nadál, vyrazil Black náčelníkovi jeho zbraň z ruky, podrazil mu nohy a klekl mu na prsa. Žlutý sokol s odevzdaností čekal, že jej vítěz usmrtí. Zálesák ale odhodil sekyru, vstal a řekl: "Žlutý sokol je svoboden, nežádám jeho smrti. Nechť odejde se svými rudými bratry." "Beze zbraně máme odejíti?" zvolal Žlutý Sokol teskně. "Takové potupy nepřežijeme." "Vezměte si své zbraně a zvěstujte svým, že Tom Black je přítelem rudochů," řekl zálesák.

Náčelník podal mu ruku. "Žlutý Sokol a jeho druhové jsou bratry Toma Blacka a jeho přátel. Hugh!" Rudoši i běloši svorně usedli kolem ohně, vykouřili spolu kalumet, a potom se rozešli přátelsky.

Co byli Angličané v Arizoně, již ani jednou jich neohrožovali Indiáni. Vážili si šlechetného Toma Blacky a jeho anglických druhů.