Pták dam

Byl jednou jeden král a ten měl dvanáct dcer. I stalo se jednou, že princezny odešly jednou na procházku, ale již se nevrátily. V království nastal veliký smutek a zpráva o neštěstí se šířila do všech zemí. A tu došla také do daleké říše ke králi, který měl dvanáct synů. Princové byli hned plni odhodlání, že princezny vyhledají! Král zprvu nechtěl ani slyšet, ale nakonec jim vypravil loď, na níž ustanovil velitelem rytíře Roda, zkušeného námořníka.
Dlouho již jezdili po moři, když tu jednou vypukla taková bouře, že všichni na lodi museli nepřetržitě tři dni a tři noci pracovati a býti na stráži, aby loď zachránili. Když bylo po bouři, vysíleni, naráz usnuli, jen nejmladší princ nemohl usnouti. Rozhlíží se a tu vidí, že loď pluje kolem jakéhosi ostrova, kde na břehu pobíhá malý pejsek, kňučí a štěká.
Princ odvázal člun a přivesloval k ostrovu; chtěl pejska chytit, ale ten uskakoval a lákal prince dál a dál, až jej dovedl k nádhernému zámku. Před zámkem na lávce seděl muž – tak ošklivý, že princ se otřásl hrůzou. Ale pejsek, jakmile ohyzdu spatřil, proměnil se v krásnou princeznu; byli to jeden z princů-trolů a jeho dcera. Trol prince oslovil a bylo vidět, že o všem ví. Prozradil mu také hned, kde jsou ztracené princezny: „Jsou u mého pána, který má dvanáct hlav! Ty můžeš zůstati u nás a vzíti si mou dceru, ale dříve musíš zabíti trola, mého pána. Zkus, můžeš-li se ohnati jeho mečem!“ a podával princi ohromný meč. Princ jím ani nepohnul; ale když se třikrát napil z jakési lahve, mával mečem jako pírkem.
„Dobře“, řekl Trol. „Vrať se na loď. Zase zažijete velkou bouři. Až přejde a všichni znaveni budou spáti, vystup na břeh a jdi, až přijdeš do zámku, kde vlci, medvědi a lvi stojí na stráži – ale neboj se, neublíží ti! Uvnitř v zámku najdeš toho lupiče, jak spí a všech dvanáct princezen, které mu vískají hlavy. Rychle se přibliž a hlavy mu utni, jinak bude s tebou zle!“
Princ poděkoval, vzal meč a vrátil se na loď. Nikomu neřekl ani slova. Zase pluli dále a po čase se přihnala bouře. Vše bylo na vlas tak, jak Trol předpověděl. Když všichni usnuli, princ vystoupil, přišel k zámku, prošel strážemi, které se mu plazily k nohám a našel komnatu, kde spal starý Trol a ubohé princezny mu vískaly hlavy. – Princ jim dal znamení, aby se vzdálily a když se tichounce vytratily, rozpřáhl se a všech dvanáct hlav Trolovi uťal, až krev potokem tekla. Pak dojel zpět k lodi, vzbudil ostatní a vedl je na ostrov: viděli potok krve, zámek i mrtvého Trola a žasli… Trolovo tělo a hlavy naházeli do moře, podali rámě šťastným princeznám a všichni šli v průvodu zpátky na loď. Uprostřed zpáteční plavby princezny si vzpomněly, že na zámku nechaly své zlaté korunky. Ale nikdo se neměl k tomu, aby pro ně jel, jenom zase nejmladší královský syn. „Spusťte plachtoví a počkejte, až se vrátím!“ řekl. – Sotva však zmizel z dohledu, tu rytíř Rod, který byl nevěrný a chtěl získati nejmladší princeznu pro sebe, prohlásil, že čekati nebude – princ prý se jistě nevrátí! – A tak odpluli.
Mezitím nejmladší princ přišel zpět do zámku, nalezl korunky, naložil je na člun a tu vidí – loď nikde. Zarmoucen vrátil se do zámku, uzamkl se a ulehl na lůžko. Najednou začalo to v celém zámku praskati a lupati, zdi se chvěly v základech a bylo slyšeti hlas:
„Já jsem, princi, Veliký pták Dam,
pomohu, kde nezmůžeš nic sám!
Ale až se ráno probudíš, přines mi z komory čtyři tuny žita k snídani; dokud je nemám v sobě, nemohu nic podniknouti!“ Druhého dne ráno spatřil princ u svého lůžka obrovského ptáka. Honem přivlekl z komory snídani, pak mu zavěsil na jednu stranu krku skříň se zlatými korunkami, na druhou tolik zlata a stříbra, co by se to vyvážilo, a sám si sedl ptákovi na záda a pevně se chytil velkého pera v týle. Jen to vzduchem zafičelo a již byli u prince Trola. Ten měl radost!
Bohatě prince obdaroval a posadil ho do železného člunu. Řekl: „Člune, jeď!“ a člun se rozletěl jako šíp. – „Nestarej se o člun,“ volal za princem, „až dojedeš, obrať jej a řekni: ‚člune, jeď zase domů‘ a bude vše v pořádku!“
Princ dojel domů dávno před velkou lodí. Na břehu vyložil své poklady, obrátil člun a zavolal: „Člune, jeď zase domů“ a člun zmizel. Pak se převlékl do námořnických šatů a ubytoval se v chudé chatrči.
Konečně připlula loď. Bylo plno jásotu a radosti, jen nejmladší princezna byla smutná: bála se však pomsty rytíře Roda, proto mlčela. – Bylo den před svatbou, když vstoupil k princeznám muž v námořnické kajdě a nabízel ke koupi klenoty. Vyložil zboží, princezny na sebe pohlédly. „Máš snad něco lepšího?“ ptaly se. „Možná,“ řekl kramář a vyložil zlaté korunky. Tu poznaly princezny každá svou korunku, a ta nejmladší i svého prince: s jásotem mu vletěla do náručí.
Teď se vše vysvětlilo! Na rozkaz králův byl zrádný princ Rod ihned popraven a již nazítří se slavila svatba, které rovné nebylo – ve dvanácti královstvích se o ní mluvilo …

Dary lesní panny

Libor, už jako malý hoch, toužil být hodinářem. Zajímala jej všechna ta kolečka, péra a páky, které viděl v městě, v hodinářské dílně. Když dorostl, prosil otce, aby ho dal na učení k městskému hodináři, že se bude velmi snažit, aby z něho byl dobrý řemeslník. Otec mu vyhověl a Libor se brzy naučil všemu, co uměl sám mistr, a vyrobil mnoho krásných strojků. Ale toužil stále udělat ještě něco většího. – Když šel jednou městem, potkal na náměstí krásnou lesní pannu, která si vyšla z lesa na procházku. Měla dlouhé zlaté vlasy, které jí splývaly až k zemi a šla tak lehce, že to vypadalo, jakoby tančila. Přes svůj oblek z trávy a kapradí, přehodila si zelený hedvábný plášť a nohy obula do stříbrných střevíčků. Doufala, že teď vypadá jako vznešená dáma a že ji nikdo nepozná. Ale zapomněla, bláhová, že jí ve vlasech sedí malá, černá zmije a že celý průvod lesních zvířat doprovází ji až na náměstí. Podle toho všeho poznali lidé, kdo je to navštívil, někteří se křižovali, jiní se s křikem rozutekli po městě, aby přivedli ještě víc diváků. Ale nejhůře vyváděli kluci. Pískali a křičeli a mnoho jich počalo sbírat kamení. Libor potkal lesní pannu právě uprostřed náměstí. Zastavil se všecek užaslý, aby si ji mohl lépe prohlédnouti. Zdálo se, že lesní panna nevidí povykujících kluků, ani sběhu lidí. Dívala se s úsměvem na Libora a děkovala na jeho hlubokou poklonu. Hoch byl velmi nešťasten, že tak krásná paní je předmětem posměchu a urážek. Proto jí nabídl rámě a vyvedl ji z města. Na kraji lesa poděkovala mu lesní panna a pravila: „Znám tvoji touhu: rád bys udělal to, co se nepodařilo ještě žádnému z lidí. Ale buď klidný! Teď to uděláš!“ – Libor se vrátil domů rozrušen a pustil se hned do práce. Podařilo se mu vyrobit nádobu, ze které stisknutím knoflíku vytékala čistá, pitná voda. Byl to vynález, který znamenal veliké dobrodiní pro lidi. Budou nyní míti čistou vodu na dosah ruky a také všechny suché kraje na zeměkouli Libor zavodní. Ale když chtěl v rychlosti udělat druhou stejnou nádobu, viděl, že to už nedokáže. Byl z toho tuze něšťastný a první nádobu ve zlosti rozbil. Nějaký čas nemyslel na lesní pannu a pracoval v dílně jako dříve. Ale netrvalo t dlouho a posedla jej znovu touha vytvořit něco velikého. Tentokrát se mu podařilo vyrobit zvláštní kolečka, která, připnuta k lidským nohám, sama jezdila. Libor s radostí viděl, že nyní nebude člověk potřebovat žádného povozu, ale bude se sám na zemi pohybovat velkou rychlostí. Převedl svůj vynález před královským palácem a král si u něho objednal na tisíce takových koleček. Ale i tentokrát poznal Libor, že nevyrobí už ani jediné kolečko. Proklínal nyní svoji dovednost, která byla k užitku pouze jedinému člověku, kdežto on chtěl pomáhat všem lidem. Rozbil kolečka, jako před tím nádobu a zabýval se zase jenom hodinářstvím. Brzy na to se mu v noci zdálo, že potkal znovu lesní pannu. Poznal ji podle čtveráckého úsměvu, který ji pohrával na rudých rtech. „Proč ničíš to, co jsi udělal? Proč jsi tak bláhový?“ ptala se Libora. Chtěl odpovědít, že to nemá pro něho žádné ceny, ale lesní panna už zmizela. Druhý den pokusil se Libor o nový vynález. Udělal velikou zářící kouli, která se podobala malému slunci. Vycházelo z ní takové teplo a světlo, že se noc proměnila v den a zima v léto, tam, kde ohnivá koule právě zářila. Ale marně se Libor pokoušel vyrobit takových koulí více. Když poznal, že jeho námaha je opět marná, vzal kouli a zapálil s ní všechny nástroje ve své dílně, aby nemohl už pracovat a měl na vždy pokoj. – Když byla dílna v jednom plameni, stála před zoufalým hochem – lesní panna. „Udělala jsem z tebe největšího vynálezce všech dob!“ pravila vyčítavě. „Ale tím, že jsi zničil i poslední svoje dílo, přišel jsi též o schopnost tvořit geniální věci!“ „Chtěl jsem, aby z mých vynálezů mělo lidstvo užitek,“ řekl nešťastný Libor, „ale takto měly cenu jen pro mě!“ „Což nemohli jiní tvoje dílo rozmnožovati?“ ptala se lesní panna. Libor se div neskácel. Spěchal k dílně, aby zachránil alespoň ohnivou kouli, ale ta už zmizela v plamenech. Tak zůstal Libor jenom hodinářem a do smrti litoval toho, jak naložil s dary lesní panny.