Dary lesní panny

Libor, už jako malý hoch, toužil být hodinářem. Zajímala jej všechna ta kolečka, péra a páky, které viděl v městě, v hodinářské dílně. Když dorostl, prosil otce, aby ho dal na učení k městskému hodináři, že se bude velmi snažit, aby z něho byl dobrý řemeslník. Otec mu vyhověl a Libor se brzy naučil všemu, co uměl sám mistr, a vyrobil mnoho krásných strojků. Ale toužil stále udělat ještě něco většího. – Když šel jednou městem, potkal na náměstí krásnou lesní pannu, která si vyšla z lesa na procházku. Měla dlouhé zlaté vlasy, které jí splývaly až k zemi a šla tak lehce, že to vypadalo, jakoby tančila. Přes svůj oblek z trávy a kapradí, přehodila si zelený hedvábný plášť a nohy obula do stříbrných střevíčků. Doufala, že teď vypadá jako vznešená dáma a že ji nikdo nepozná. Ale zapomněla, bláhová, že jí ve vlasech sedí malá, černá zmije a že celý průvod lesních zvířat doprovází ji až na náměstí. Podle toho všeho poznali lidé, kdo je to navštívil, někteří se křižovali, jiní se s křikem rozutekli po městě, aby přivedli ještě víc diváků. Ale nejhůře vyváděli kluci. Pískali a křičeli a mnoho jich počalo sbírat kamení. Libor potkal lesní pannu právě uprostřed náměstí. Zastavil se všecek užaslý, aby si ji mohl lépe prohlédnouti. Zdálo se, že lesní panna nevidí povykujících kluků, ani sběhu lidí. Dívala se s úsměvem na Libora a děkovala na jeho hlubokou poklonu. Hoch byl velmi nešťasten, že tak krásná paní je předmětem posměchu a urážek. Proto jí nabídl rámě a vyvedl ji z města. Na kraji lesa poděkovala mu lesní panna a pravila: „Znám tvoji touhu: rád bys udělal to, co se nepodařilo ještě žádnému z lidí. Ale buď klidný! Teď to uděláš!“ – Libor se vrátil domů rozrušen a pustil se hned do práce. Podařilo se mu vyrobit nádobu, ze které stisknutím knoflíku vytékala čistá, pitná voda. Byl to vynález, který znamenal veliké dobrodiní pro lidi. Budou nyní míti čistou vodu na dosah ruky a také všechny suché kraje na zeměkouli Libor zavodní. Ale když chtěl v rychlosti udělat druhou stejnou nádobu, viděl, že to už nedokáže. Byl z toho tuze něšťastný a první nádobu ve zlosti rozbil. Nějaký čas nemyslel na lesní pannu a pracoval v dílně jako dříve. Ale netrvalo t dlouho a posedla jej znovu touha vytvořit něco velikého. Tentokrát se mu podařilo vyrobit zvláštní kolečka, která, připnuta k lidským nohám, sama jezdila. Libor s radostí viděl, že nyní nebude člověk potřebovat žádného povozu, ale bude se sám na zemi pohybovat velkou rychlostí. Převedl svůj vynález před královským palácem a král si u něho objednal na tisíce takových koleček. Ale i tentokrát poznal Libor, že nevyrobí už ani jediné kolečko. Proklínal nyní svoji dovednost, která byla k užitku pouze jedinému člověku, kdežto on chtěl pomáhat všem lidem. Rozbil kolečka, jako před tím nádobu a zabýval se zase jenom hodinářstvím. Brzy na to se mu v noci zdálo, že potkal znovu lesní pannu. Poznal ji podle čtveráckého úsměvu, který ji pohrával na rudých rtech. „Proč ničíš to, co jsi udělal? Proč jsi tak bláhový?“ ptala se Libora. Chtěl odpovědít, že to nemá pro něho žádné ceny, ale lesní panna už zmizela. Druhý den pokusil se Libor o nový vynález. Udělal velikou zářící kouli, která se podobala malému slunci. Vycházelo z ní takové teplo a světlo, že se noc proměnila v den a zima v léto, tam, kde ohnivá koule právě zářila. Ale marně se Libor pokoušel vyrobit takových koulí více. Když poznal, že jeho námaha je opět marná, vzal kouli a zapálil s ní všechny nástroje ve své dílně, aby nemohl už pracovat a měl na vždy pokoj. – Když byla dílna v jednom plameni, stála před zoufalým hochem – lesní panna. „Udělala jsem z tebe největšího vynálezce všech dob!“ pravila vyčítavě. „Ale tím, že jsi zničil i poslední svoje dílo, přišel jsi též o schopnost tvořit geniální věci!“ „Chtěl jsem, aby z mých vynálezů mělo lidstvo užitek,“ řekl nešťastný Libor, „ale takto měly cenu jen pro mě!“ „Což nemohli jiní tvoje dílo rozmnožovati?“ ptala se lesní panna. Libor se div neskácel. Spěchal k dílně, aby zachránil alespoň ohnivou kouli, ale ta už zmizela v plamenech. Tak zůstal Libor jenom hodinářem a do smrti litoval toho, jak naložil s dary lesní panny.