Dům v lese

Na pokraji velkého lesa, v prosté chaloupce, žil chudý drvoštěp se ženou a třemi dcerami. Jednoho dne řekl své ženě: „Mám tolik práce, že nebudu moci ani přijít domů k obědu. Ať mi naše nejstarší přinese jídlo do lesa! Aby našla dobře ke mně cestu, vezmu s sebou pytlík prosa a posypu jím místa, kudy má jíti.“ – Skutečně učinil, jak řekl, ale když v poledne nejstarší dcerka vyšla za ním s obědem do lesa, nespatřila na zemi ani zrnéčka. Lesní ptáčkové všechno sezobali. Zabloudila a chodila lesem tak dlouho, až se setmělo a pomalu nastala noc. Najednou spatřilo děvče světélko. Šlo za ním a přišlo k pěknému lesnímu domku. Zaklepalo. Ozvalo se: „Dále!“ Dívka tedy vstoupila a uviděla starého muže s vousem až po kolena, sedícího za stolem; ve světnici byla také tři zvířata: kohoutek, kuřátko a kravička Stračena. Když zbloudilá poutnice prosila o nocleh, obrátil se muž ke zvířátkům s otázkou:
„Poraďte, přátelé přezlatí:
mám ji tu přes noc nechati?“
Zvířátka řekla: „Plak!“ – což patrně znamenalo „Ano!“, protože stařeček vybídl na to dívku, aby odložila šátek i koš a odešla do kuchyně vařit večeři. Dívka připravila večeři, donesla na stůl a večeřela se stařečkem. Po jídle se tázala, kde si může ulehnouti? A zvířátka, kterým nedala ničeho pojísti, sborem odpověděla:
„Sama jedla´s, sama pila´s,
pranic na nás nemyslila´s;
na nocleh se neptej již,
kde spát budeš, uvidíš!“
Stařec však ukázal dívce komůrku, kde byla dvě lůžka. Dívka si lehla a rázem usnula. Za okamžik se stařec vrátil. Díval se na spící dívčinu, potřásl hlavou, potom však otevřel padací dveře a dívka se propadla do sklepa.
Zatím se drvoštěp vrátil do chaloupky a huboval ženu, že jej nechala celý den o hladu. „Ale vždyť šla za tebou nestarší dcera! To jistě chudinka zabloudila a vrátí se ráno, až se rozední!“ – Pošli tedy zítra s obědem prostřední dcerku,“ nařídil otec. „Označím cestu čočkou, ta je větší a bude ji lépe viděti.“ Stalo se. Druhý den v poledne šla druhá dcera za otcem, ale také zabloudila, neboť po čočce nebylo ani památky – ptáci ji do posledního zrnka sezobali. Bloudila lesem až do noci a právě tak jako její starší sestra našla nakonec starcovu chaloupku. Prosila o nocleh, a když uvařila večeři při čemž rovněž na zvířátka zapomněla, odešla do komůrky spát a starý muž ji spustil padacími dveřmi do sklepa. – Nyní nastal v drvoštěpově chatrči pláč a nářek. Matka nechtěla nejmladší dceru živou mocí pustiti do lesa, ale otec odporoval: „Nasypu jí na cestu hrachu, a uvidíš, že mne bez pohromy najde.“ – Vydalo se tedy děvčátko za otcem, ale hráškové stopy nikde nespatřilo – lesní holubi ji vyzobali. Zabloudilo a octlo se v noci v starcově chaloupce, jako předtím její sestry. Dostalo nocleh a šlo uvařiti do kuchyně večeři. Dříve však, než se dalo do jídla, přineslo kohoutkovi a kuřeti ječmene, kravičce Stračce plnou náruč vonícího sena, a pak si teprve sedlo ke stolu. Když bylo po večeři, donesla dívka ještě zvířátkům na noc plný džber čerstvé vody. Zvířátka na ni vlídně pohlédla a pravila:
„S námi jedla´s, s námi pila´s,
všechny dobře obsloužila´s;
zlomena je temná moc –
přejeme ti dobrou noc!“
„Dobrou noc, milá zvířátka,“ řekla dívčina. Odešla do komůrky, povlékla čistě peřiny a když byla hotova, vešel stařeček. Položil se do jedné postele a usnul, zatím co dívka se ještě modlila. Za chvíli usnula v druhé posteli tak tvrdě, jako by ji hodil do vody. O půlnoci nastal v celém domě hrozný rámus. Dívka se strachem schovala pod peřinu; ale když za nedlouho všechno utichlo, obrátila se a spala dále. Probudila se až ráno. Ale jaký div? Ležela v překrásné komnatě, na lůžku ze slonové kosti; na stoličce byly položeny zlatem tkané šaty a perlami vyšívané pantoflíčky. U lůžka stál krásný mladý princ a usmíval se: „Vstávej, nevěsto moje! Tvoje zlaté srdéčko, které i na zvířátka v dobrém myslelo, zbavilo zlého kouzla mne i mé tři věrné dvořany. Není tu již starce, ani kohoutka, kuřete a kravičky. Jsme vysvobozeni a místo lesní chaloupky mám zase svůj královský palác, kde zůstaneš nyní se mnou, jako moje choť.“ Dívka myslela, že stále sní, ale když přijeli její rodiče, pro které princ poslal, a když spatřila všude plno dvořanů a služebnictva, kteří se jí klaněli, musela uvěřiti. Jenom se ještě tázala, kde jsou její sestry? – „Poslal jsem je k uhlíři do služby,“ řekl vážně její ženich. „Aby mohly býti šťastny, musejí se naučit myslet nejen na sebe, ale i na jiné. Až se polepší, vezmeme je k sobě.“ – A při tom zůstalo.

Havířova dceruška

Byl jednou jeden starý havíř, který měl velmi moudrou dcerušku. Oba žili v chudobě, poněvadž havíř mnoho nevydělal. Jednoho dne při kopání narazil havíř na něco tvrdého a když pořádně zabral, vyvalil se ze země veliký zlatý hmoždíř. Plný radosti ukryl svůj nález a spěchal domů, kde svoji dcerce zlatý hmoždíř ukázal a pravil: „Jako dar donesu zlatý hmoždíř našemu králi a jistě se mi hojně odmění.“ Ale moudrá dcerka varovala otce řknouc: „Nedávej hmoždíře králi, tatíčku, nebo vzpomene si, a i zlatou paličku na Tobě bude chtít“. Ale otec usmál se obavě dítěte, hmoždíř zabalil a spěchal do sídelního města do královského zámku. Předvedli jej před krále, rozbalil hmoždíř a když zlato zasvítilo, zaradoval se král nad vzácným darem a chtěl havíře štědře dukáty odměnit, ale v tom se zarazil a vykřikl: „Ha šejdíři, chceš připravit mě o moje právo, nebo vše, co v zemi se najde, jest královo a jak vidím, k hmoždíři schází zlatá palička, kterou sis ponechal. Okamžitě se vrať domů a paličku přines!“ Marně ujišťoval havíř, že paličky s hmoždířem nenašel, král mu nevěřil a nechal ho vsaditi do žaláře do hluboké věže. Druhý den vyjel si král na procházku a tu v myšlenkách jel kolem hladomorny, odkud zaznívalo k němu úpění a pláč uvězněných. Rozpoznal mezi hlasy známý hlas havířův, který v pláči stále volal: „ Proč, běda mě, proč neuposlechl jsem své moudré dcery!“ Král se vrátil do hradu a nechal znovu převést havíře a tázal s jej, proč svoji dceru nazývá moudrou. I řekl havíř: „Mé dítě mě varovalo, abych k tobě králi nejezdil a hmoždíř ti nedával a pravilo, že i paličku zlatou na mě budeš chtít a vše se do slova splnilo.“ I řekl král pohnut: „Hleď brachu, jdi domů a pošli mi do hradu svoji moudrou dcerku. Je-li tak chytrá, jak pravíš, musí přijít do hradu ale ne pěšky ani jezdecky, ani v oděvu, ani bez šatů. Splní-li to a je-li sličná, učiním ji královnou. Nesplní-li co žádám a je šeredná, uvrhnu ji i s tebou zpět do hladomorny.“ Smutný šel havíř domů a vyprávěl vše dcerce. Moudrá dcerka však pravila: „Buď klidný, tatíčku, vysvobodím tě a stanu se královnou. Se soumrakem pojedu ke králi.“ Běžela k rybáři, vypůjčila si síť, svlékla oděv a zahalila se do ni. Vyvedla z chlívka kozu, jednou nohou sedla si na ni, druhou nohou vedle poskakovala a tak dostavila se před krále. Král vida sličné děvčátko zabalené v síti a hopkující na koze, skočil s trůnu a řekl: „Ty jsi nejchytřejší žena mého království a budeš královnou této říše.“ A tak moudrá dívka zachránila svého otce, stala se moudrou královnou a kraluje šťastně snad dodnes.