Pán a sluha

Jednou, bylo to před Vánoci, vracel se Mac Daniel mrazivou nocí z druhé vesnice, kde byl návštěvou. Byl to hezký mladý hoch, ale měl tu chybu, že si rád přihnul vína. Také dnes, v té zimě, klepal zuby a mručel: „Kéž bych tu měl pořádnou sklenku vína pro zahřátí!“
„Může se státi,“ ozvalo se vedle něho, a když se pootočil, spatřil malého pidimužíka v stříbrném a zlatém šatě, jak mu podává sklenici, větší než mužíček sám.
„Na zdraví!“ pravil Mac Daniel beze strachu, ačkoliv poznal, že mužíček jest skřítkem; jedním douškem vyprázdnil sklenici, která byla plná nejlepšího vína a dodal: „Na zaplacení máme času dost!“
„To zase ne,“ ozval se skřítek. „Napálit se nedám. Teď zaplať, jako poctivý člověk.“
Mac Daniel se smál: „Vždyť bych vás mohl strčit do kapsy!“ Ale v tom okamžiku mu přeběhl po zádech mráz, neboť mužík pravil hrozným hlasem: „Zaplatíš mi tím, že mně budeš sloužit sedm let a jeden den. A pojď hned se mnou!“
A šli; cestou necestou, přes hory a údolí, ploty a příkopy, močály a vřesoviska, až přišli k rozpadlé zřícenině. To už svítalo, a pidimužík poslal Mac Daniela domů. Dříve však mu nakázal, aby druhý den večer určitě sem k němu přišel, sice že bude zle!
Ustrašený hoch netroufal si neuposlechnouti, a tak, sotva nadešla noc, čekal na mužíka tam, kde se včera rozešli.
Ten se brzy objevil a hned poroučel, aby Mac Daniel osedlal dva koně – pro něho i pro sebe.
„Kde jsou koně, smím-li se ptáti?“ zvolal hoch. „Nevidím nic, než zříceninu a rašeliniště!“
„Nemluv zbytečně!“ bručel skřítek. „Vytáhni z rašeliniště dvě nejsilnější stébla sítiny a přines je sem.
Hoch učinil, jak mu pán nařídil a hleděl s úžasem, že si mužík dal stéblo mezi nohy , jakoby seděl na koni. A hned poroučel: „Vsedni také na koně!“
„Na koně, Vaše milosti?“ koktal hoch. „Nedělejte si ze mne blázny!“
„Neodmlouvej a dělej všecko po mně!“ poroučel skřítek a Mac Daniel tedy uposlechl. Pak zvolal skřítek třikrát tajemné slovo: „Borram, borram, borram!“ a Mac Daniel to opakoval po něm, a již místo sítin měli pod sebou překrásné ohnivé koně, kteří s nimi letěli o závod, až se zastavili před hezkým domem. Mužíček seskočil s koně, Mac Daniel též, mužíček mumlal divná zaříkávání a Mac Daniel to po něm opakoval; a již stáli u vrat domu a klíčovými dírkami vklouzli z jedné místnosti do druhé, až se ocitli ve sklepě, kde byly zásoby nejlepšího vína. Nedali se pobízeti a pili, až se hory zelenaly. Daniel byl v sedmém nebi: „Bude-li to pokaždé takové jako dnes, budu vám rád sloužiti každou noc!“ sliboval.
„Mlč a koukej na cestu,“ odsekl mužík a už to šlo opět klíčovými dírkami ven a na sítinách, proměněných v koně, zpět ke zřícenině.
Noc jako noc vyjížděli takto spolu a nebylo jediného vinného sklepa v celé zemi, kde by nebyli tajně popíjeli.
Jednoho večera nakázal skřítek hochovi, aby přinesl z rašeliniště tři stébla místo dvou: „Dnes potřebujeme tři koně,“ pravil, „snad přivezeme někoho s sebou domů!“
Mac Daniel byl zvyklý poslouchati bez odmluvy a tak se na nic neptal, vzal třetího koně za uzdu a jeli.
Zastavili daleko, před osamělým dvorcem odkud bylo slyšeti hudbu. Mužíček seskočil a povídá: „chci se oženiti, Mac Danieli, protože mi bude zítra tisíc let. Tady v domě je právě svatba, vezmu si tu nevěstu!“
Ohromený Mac Daniel chtěl něco zakoktati, ale mužíček už ho vlekl do síně, kde byla hostina a vyskočil s ním na silný trám u stropu.
U stolu seděl ženich s nevěstou, farář a všecko příbuzenstvo. Nevěsta právě kýchla. Ale nikdo jí neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“ Všichni si hleděli jídla. Mužík nahoře na trámu se ušklíbl a pravil Mac Danielovi: „Ať ještě dvakrát tak kýchne a je moje!“
V tom kýchla nevěsta podruhé, ale tak tiše, že ji nikdo krom těch dvou nahoře neslyšel, a tak jí zas nikdo neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“
Mac Danielovi bylo však najednou hezké nevěsty tuze líto, že má připadnouti takovému ošklivému tisíciletému skřítkovi, a tak když po třetí kýchla, zvolal ze všech sil s trámu dolů: „Pozdrav Pánbůh!“
Jak to dořekl, dostal takovou ránu, až se skutálel jako zralé jablko dolů na stůl mezi jídlo. Mužíček zaječel: „Vyháním tě ze svých služeb a to máš za odměnu!“ a zmizel.
Toť se ví, že se svatebčané hrozně ulekli, když se cizí člověk najednou po stole válel, ale když jim Mac Daniel vypověděl, co a jak se stalo, náramně mu děkovali a pan farář ještě jednou nevěstě i ženichovi požehnal.
Mac Daniel pak na svatbě tancoval, jedl a pil, až do bílého rána. Mužíčka už nikdy nespatřil.

Hrnečku, vař!

V jedné vesnici byla jedna chudá vdova a měla jednu dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou střechou, a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat, a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.
Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst: vařily si z nich kaši. Vzala hrnec do košíka a kus černého chleba a šla. V lese na pasece jen se červenalo jahodami a tak jahody sbírala až byl hrnek pěkně plný. Tu ji ale už přepadl hlad. Věděla o pěkném místečku u studánky nedaleko v lese. Vesele cupitala lesem, až studánku našla. Tu si k té studánce pěkně sedla, vyndala ze zástěrky chléb a chystala se obědvati. Bylo právě poledne. Bylo slyšeti zvoneček z jejich vesnice.
Kde se vzala, tu se stala nějaká stará žena, vypadala chudobně jako žebračka, stála před ní a přisedla na vedlejší balvan.
„Ach, má zlatá panenko!“ povídá ta žebračka, to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?“
„I pročpak ne,“ řekla ta holka, „chcete-li, třeba celý: však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?“ A dala jí celý svůj oběd.
„Zaplať pán Bůh! Má zlatá panenko, zaplať pán Bůh! Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti také něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když jej doma postavíš na stůl a řekneš: „Hrnečku vař!“ navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš myslit, že už máš kaše dost, řekni: „Hrnečku, dost! Hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říci!“
Tu ji ten hrneček podala a najednou se zas ztratila, holka ani nevěděla kam.
„Hrnečku, vař!“ Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. „Hrnečku, dost!“ a hrneček přestal vařit.
Hned si obě sedly a s chutí jedly. Kaše jako mandle.
Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města.
Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprve v samý večer je prodala.
Stará doma se nemohla dočkat, už se jí taky chtělo jíst a měla zas na kaši chuť. Ale nevěděla to říkání. Začala na hrneček: „Tak prosím pěkně, trochu té kašičky!“ Hrneček nic. „Tak buď tak hodný, hrnečku, já už mám hlad, navař mi tu dobrou kašičku.“ Hrneček nic.
Přišla dcera a smála se jako hrdlička, když slyšela, jak matka tomu hrnečku domlouvá. Pak přisedla ke stolu a řekla: „Hrnečku, vař!“ a hrneček navařil zase té kaše, dobré jako ty mandle.
Protože, ale obě dobré srdce mely, pověděly to i druhým, stejně potřebným a holčička s ochotou navařila každému. To byl život! Ale holčička chovala hrneček pečlivě, aby nikdo k němu přístupu neměl.
Ale tu se stalo, že se zase ve městě opozdila. Vděčné sousedky jí totiž nanosily tolik vajec, že jich ani rozprodati nemohla.
A mezitím stará doma už hladem zkomírala. I vytáhla z úkrytu hrneček, postavila na stůl a řekla, jak si dobře odposlouchala: Hrnečku vař! A v hrnečku začala se hned kaše vařit a sotva se stará otočila, byl už plný.
„Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít,“ povídá si stará a jde do komory.
Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: Kaše valila se proudem z hrnečku na stůl, se stolu na lavici a s lavice na zem. Přiskočila a přikryla hrneček miskou, myslila, že tím kaši zastaví. Zapomněla docela, jaké je to druhé říkání. Ale miska spadla na zem, roztloukla se a kaše hrnula se neustále jako povodeň.
Už jí bylo v sednici tolik, že stará odtud musela do síně utéci. Tu lomila rukama a bědovala: „Ach, ta nešťastná holka, co to přinesla: já jsem si hned pomyslila, že to nebude pro nic dobrého!“
Za chvilku tekla kaše ze sedničky přes práh do síně, čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo.
Stará křičela: „Hrnečku, nevař, už je kaše moc!“ Ale marně! Nevěděla už kudy kam a vylezla v ouzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka přinesla. Zatím ale bylo kaše pořád víc a víc a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves. Marně sousedé nabírali ji do necek, hrnků a kádí, škopků, ale kaše přibývalo. Valila se proudem po návsi na silnici, hustá kaše bublala a bleptala a Bůh ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí mladá nevrátila a nekřikla: „Hrnečku dost!“ Ale kaše se zatím valila návsí na silnici až k hlubokému úvozu, kde chladla a tuhla. Bylo jí takový kopec, že sedláci, když tudy jeli na večer z roboty domů, už nemohli nikterak projeti a museli sezvati celé blízké vesnice, aby jim pomohli se prokousat tou dobrou kaší na druhou stranu.