Jednou, bylo to před Vánoci, vracel se Mac Daniel mrazivou nocí z druhé vesnice, kde byl návštěvou. Byl to hezký mladý hoch, ale měl tu chybu, že si rád přihnul vína. Také dnes, v té zimě, klepal zuby a mručel: „Kéž bych tu měl pořádnou sklenku vína pro zahřátí!“
„Může se státi,“ ozvalo se vedle něho, a když se pootočil, spatřil malého pidimužíka v stříbrném a zlatém šatě, jak mu podává sklenici, větší než mužíček sám.
„Na zdraví!“ pravil Mac Daniel beze strachu, ačkoliv poznal, že mužíček jest skřítkem; jedním douškem vyprázdnil sklenici, která byla plná nejlepšího vína a dodal: „Na zaplacení máme času dost!“
„To zase ne,“ ozval se skřítek. „Napálit se nedám. Teď zaplať, jako poctivý člověk.“
Mac Daniel se smál: „Vždyť bych vás mohl strčit do kapsy!“ Ale v tom okamžiku mu přeběhl po zádech mráz, neboť mužík pravil hrozným hlasem: „Zaplatíš mi tím, že mně budeš sloužit sedm let a jeden den. A pojď hned se mnou!“
A šli; cestou necestou, přes hory a údolí, ploty a příkopy, močály a vřesoviska, až přišli k rozpadlé zřícenině. To už svítalo, a pidimužík poslal Mac Daniela domů. Dříve však mu nakázal, aby druhý den večer určitě sem k němu přišel, sice že bude zle!
Ustrašený hoch netroufal si neuposlechnouti, a tak, sotva nadešla noc, čekal na mužíka tam, kde se včera rozešli.
Ten se brzy objevil a hned poroučel, aby Mac Daniel osedlal dva koně – pro něho i pro sebe.
„Kde jsou koně, smím-li se ptáti?“ zvolal hoch. „Nevidím nic, než zříceninu a rašeliniště!“
„Nemluv zbytečně!“ bručel skřítek. „Vytáhni z rašeliniště dvě nejsilnější stébla sítiny a přines je sem.
Hoch učinil, jak mu pán nařídil a hleděl s úžasem, že si mužík dal stéblo mezi nohy , jakoby seděl na koni. A hned poroučel: „Vsedni také na koně!“
„Na koně, Vaše milosti?“ koktal hoch. „Nedělejte si ze mne blázny!“
„Neodmlouvej a dělej všecko po mně!“ poroučel skřítek a Mac Daniel tedy uposlechl. Pak zvolal skřítek třikrát tajemné slovo: „Borram, borram, borram!“ a Mac Daniel to opakoval po něm, a již místo sítin měli pod sebou překrásné ohnivé koně, kteří s nimi letěli o závod, až se zastavili před hezkým domem. Mužíček seskočil s koně, Mac Daniel též, mužíček mumlal divná zaříkávání a Mac Daniel to po něm opakoval; a již stáli u vrat domu a klíčovými dírkami vklouzli z jedné místnosti do druhé, až se ocitli ve sklepě, kde byly zásoby nejlepšího vína. Nedali se pobízeti a pili, až se hory zelenaly. Daniel byl v sedmém nebi: „Bude-li to pokaždé takové jako dnes, budu vám rád sloužiti každou noc!“ sliboval.
„Mlč a koukej na cestu,“ odsekl mužík a už to šlo opět klíčovými dírkami ven a na sítinách, proměněných v koně, zpět ke zřícenině.
Noc jako noc vyjížděli takto spolu a nebylo jediného vinného sklepa v celé zemi, kde by nebyli tajně popíjeli.
Jednoho večera nakázal skřítek hochovi, aby přinesl z rašeliniště tři stébla místo dvou: „Dnes potřebujeme tři koně,“ pravil, „snad přivezeme někoho s sebou domů!“
Mac Daniel byl zvyklý poslouchati bez odmluvy a tak se na nic neptal, vzal třetího koně za uzdu a jeli.
Zastavili daleko, před osamělým dvorcem odkud bylo slyšeti hudbu. Mužíček seskočil a povídá: „chci se oženiti, Mac Danieli, protože mi bude zítra tisíc let. Tady v domě je právě svatba, vezmu si tu nevěstu!“
Ohromený Mac Daniel chtěl něco zakoktati, ale mužíček už ho vlekl do síně, kde byla hostina a vyskočil s ním na silný trám u stropu.
U stolu seděl ženich s nevěstou, farář a všecko příbuzenstvo. Nevěsta právě kýchla. Ale nikdo jí neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“ Všichni si hleděli jídla. Mužík nahoře na trámu se ušklíbl a pravil Mac Danielovi: „Ať ještě dvakrát tak kýchne a je moje!“
V tom kýchla nevěsta podruhé, ale tak tiše, že ji nikdo krom těch dvou nahoře neslyšel, a tak jí zas nikdo neřekl: „Pozdrav Pánbůh!“
Mac Danielovi bylo však najednou hezké nevěsty tuze líto, že má připadnouti takovému ošklivému tisíciletému skřítkovi, a tak když po třetí kýchla, zvolal ze všech sil s trámu dolů: „Pozdrav Pánbůh!“
Jak to dořekl, dostal takovou ránu, až se skutálel jako zralé jablko dolů na stůl mezi jídlo. Mužíček zaječel: „Vyháním tě ze svých služeb a to máš za odměnu!“ a zmizel.
Toť se ví, že se svatebčané hrozně ulekli, když se cizí člověk najednou po stole válel, ale když jim Mac Daniel vypověděl, co a jak se stalo, náramně mu děkovali a pan farář ještě jednou nevěstě i ženichovi požehnal.
Mac Daniel pak na svatbě tancoval, jedl a pil, až do bílého rána. Mužíčka už nikdy nespatřil.
Žádné komentáře:
Okomentovat