O Šípkové Růžence

V daleké zemi stál v hlubokých lesích krásný zámek, obklopený rozsáhlým, bujným sadem. V zámku žili spolu šťastně král s královnou, a jednoho dne se jim narodila holčička. Malá princezna byla všecka růžová, měla modré oči a zlaté vlásky, zkrátka byla líbezná jako růžička. Dali jí proto jméno Růženka. Královna opatrovala dcerušku jako oko v hlavě. Ani chůvám ji nesvěřila, sama ji převinovala, a v noci museli dávati kolébku s dítětem do její ložnice. Jedné noci se královna probudila, pohlédla ke kolébce a ztrnula. Nad děťátkem se skláněly tři krásné ženy, oděné v bílých plachetkách. V ruce držela každá rozžatou svíci. Byly to Sudičky. Nejdříve promluvila první: „Budeš krásná a svěží jako růžička a dobrá jako anděl.“ – Druhá se zamračila a pravila: „Budeš mít na růžích ustláno, dokud nepoznáš, co je to práce“. Jak se vřetenem píchneš, zahyneš.“ – Třetí, které bylo asi princezniny krásy líto, sklonila se k děťátku, políbila je a řekla: „Až tě v růžích spící najde ten, koho šťastným učiníš, procitneš opět k životu!“ – Královna ležela jako bez života, polomrtvá strachem. Konečně se vzchopila, chtěla vykřiknouti a přivolati pomoc, ale v tom svíce Sudiček zhasly, a ony samy se v temnu rozplynuly. Královna vyskočila a nejdříve běžela ke kolébce: Růženka sladce spala a klidně oddychovala. Její matka však ještě v noci vzbudila krále a všecko mu vypravovala. Také král trnul strachy o milované dítě a druhého dne učinili všecka opatření, aby se proroctví druhé Sudičky nemohlo splnit. Přísně nakázal, aby malá princezna nikde nespatřila ani kužel, ani vřeténko, také žádné práci nesměl nikdo Růženku učit. Její život plynul v samých hrách. A tak míjela léta, z dítěte stalo se děvčátko, z děvčátka dívka, jejíž krása rostla den ze dne, až o ní povídal celý svět. Jednou, už jí šlo na šestnáctý rok, přivábil Růženku krásný motýl až k houští šípkových keřů na konci sadu. Tam zmizel…
Zaražena stanula a jak pozvedla oči, spatřila starou, polorozbořenou věž a v ní malá dvířka. „Co tam jenom může být?“ zvědavě si pomyslela a již cupitala po schodech vzhůru. Octla se v malé komnatce, kde seděla stařenka u kolovrátku a předla. Princezna se na ni dívala s úžasem. Tohle jakživa neviděl! Zvědavě sáhla prstíkem na točící se vřeteno, píchla se do prstu a v tom okamžiku svezla se k zemi v hlubokém spánku. Náhle bylo v zámku i v sadu, jako by někdo švihl kouzelným proutkem. Ptáci ustali v letu, ryby strnuly ve vodě, v zámku každý usnul uprostřed práce, kterou právě konal. Jen šípkové keře rostly a rostly, až zarostly sad i celý zámek v černých lesích, takže zmizel se světa a zůstala po něm jen vzpomínka v mysli starých lidí, kteří ještě Růženku a její královské rodiče znali. Vypravovali o ní svým dětem, potom svým vnukům, a z ponenáhlu každý znal báji o překrásné spící princezně, která čeká v růžovém zámku na toho, kdo ji najde a polibkem probudí k novému životu. Mnoho mladých králů a statných princů projezdilo daleké kraje, aby ji našli, ale marně. Konečně jeden z nich, mocný bojovník, umínil si, že Růženky dobude násilím. Vypravil se jako na válečné tažení s velkým vojskem, které muselo podle jeho rozkazu páliti a káceti lesy, a prosekávat se nejhustšími křovinami, aby se dostalo k zámku v růžích. Nadarmo, čím více stromů vykáceli, tím neproniknutelnější houštiny je obklopovaly. Nakonec musil se mocný princ svého úmyslu vzdáti. – Druhý ohnivý ctitel Růženčin, princ nadmíru bohatý, najal si celé zástupy ochotných lidí, kteří za mnoho peněz prohledávali hory, lesy i údolí, a prolezli kdejaký kout, pátrajíce po spící princezně, aby o ní bohatému princi pověděli, ale ani jeden z nich nenašel po ní stopy, a tak si i tento královský syn musel se svého snu o Růžence zříci. Již se zdálo, že růžový zámek a jeho obyvatelé zůstanou na věky zakleti, když tu jednoho dne kráčel hlubokými lesy veselý mladý tulák a zpíval krásnou písničku o Šípkové Růžence. Netoužil ani po slávě, ani po bohatství. Měl dobré srdce a krásný hlas, a bloudil širým světem, zpívaje všude svoje písničky. Každý mu za to rád poskytl jídlo i přístřeší, a mladík byl svoboden jako pták. – Nyní, jak kráčel lesem a zpíval, ucítil pojedou omamnou vůni planých růžiček. Rozhlédne se a vidí, že stojí v šípkovém houští, které se samo před ním otvírá a uvolňuje mu cestu ke krásnému zámku. Šel neohroženě dále, vešel i dovnitř, a naskytl se mu zvláštní pohled, všichni obyvatelé zámku spali tu v nejrůznějších posicích: kuchař nařizoval něco kuchtíkovi a spal, děvečka myla nádobí a při tom spala, dva kuchtíci se radili o hostině a spali, i lokaj, který nesl po schodech pečeni, usnul a spal v chůzi. Mladý zpěvák prošel celým zámkem, ale princeznu Růženku neviděl. Vyšel tedy opět ven do zarostlého sadu a prošel jej křížem krážem, až konečně nalezl dvířka ve staré věži. Otevřel je, vyběhl po schodech, přišel do malé komnatky, a stanul jako přimrazen při pohledu na spící princeznu. Netušené štěstí zalilo mladíkovo srdce, poklekl, pohladil Růženčiny plavé vlasy, vzal ji do náručí, a políbil ji na ústa. V tom okamžiku se stal div divoucí. Růženka se probudila, otevřela modré oči a usmála se na mladého muže. Vzali se za ruce a spěchali do zámku. V zahradě zatím již zpívali ptáci, poletovaly včely i mušky, a v zámku vládl čilý ruch a shon v pokojích i v kuchyni, jako kdyby o nějakém zakletí nebylo ani řeči. Růženka se svým osvoboditelem předstoupili před krále a královnu, kteří se slzami lásky v očích je oba přivinuli na srdce. Byli si souzeni, a proto se slavila zakrátko veselá a nádherná svatba, o níž si v té zemi ještě dodnes povídají.

O moudré Máničce

Byl jednou jeden bohatý řezník a vedlo se mu tuze dobře. Obchod šel a on zbohatl, až z toho byl celý nafoukaný. Měl hezkou moudrou ženu, každý rád ji měl. Ale co žena! Měli dcerušku, jakoby matce z oka vypadla. Rostla do rozumu a do krásy, až se po ní každý v městě otáčel. Ale nejvíce jejich tovaryš Jiří. Od malička u nich, viděl ji růst a byli jako bratr a sestra. Řezník na něho se ve všem mohl spolehnouti a jako s vlastním s ním zacházel.
Jednou ale zpozoroval, jak Jiří se ohnivě za dceruškou zadíval a teď ho trhla jeho nafoukanost. Že by dcera už pomalu dozrála na vdávání, ani dříve neviděl. Teď teprve větřil nebezpečí. Kdepak chudý chasník a jeho, boháčova, dcera s tolika penězi? Nikdy. Jiřího musí propustiti. Radil se se ženou. Nesouhlasila. Prý potřebujeme Jiřího, ten skoro sám vede celou živnost a bez něho muž jako bez pravé ruky by zůstal a dřel se! Jinak to uděláme. Pošleme máničku do kláštera, aby se dokonale pocvičila. Mezitím na sebe zapomenou.
Udělali tak, ani Jiřímu nepověděli, kam ji odvezli. Ale Jiří prohlédl to všecko. Jednoho dne se postavil proti mistru: „Pane mistře, dejte mi knížku. Půjdu na vandr!“ Nic neřekl více, ani neřekl, jak ho ta nadutost zbohatlíka mrzí za všecku tu práci a poctivost. Nerad řezník mu vyplatil peníze a Jiří šel. Bloudil světem, všude v klášteřích se vyptával, až nakonec přece přišel na ten pravý, kde byla Mánička. Obcházel po celé dny klášter. Jednou konečně vyšel průvod dívek z kláštera na procházku a v tom průvodě Mánička, byla nejhezčí. Mluvit s ní nemohl, vedly je jeptišky. To byla neděle. Tu druhou neděli zrovna tak. Tu třetí neděli nic, nedočkal se ani do noci Máničky.
V městě se zatím zkamarádil se dvěma chasníky, krejčím a truhlářem. Vyptávali se proč je tak smutný. Pověděl.
Tak na čtvrtou neděli se sebrali všichni tři a čekali. Dívky zase šly. Ale, co z toho bylo! Když truhlář a krejčík Máničku uviděli, oba se také do ní zamilovali, začali se jeden na druhého zlobit, až se všichni tři v nepřátelství rozešli. Každý z nich běžel honem domů a aby druhý ho nezaskočil, honem napsal dopis, že je do Máničky celý pryč, že bez ní život jeho nemá ceny. A tak druhý den přišla tři psaní na Máničku. To se ví, napřed se je přečetly jeptišky, jedna po druhé, potom zavolaly Máničku. Že to musí rázem přetrhnouti, že je klášter za ni odpovědný, že ji rodiče klášteru svěřili a tak dále a tak dál.
Mánička se jenom smála. „Však já to s nimi zařídím, ale nikdo mi do toho mluvit nesmí!“ Jeptišky znaly, jak Mánička je hodná a rozumná, a beze všeho svolily.
Druhý den na to dostane krejčí odpověď, aby přišel pozítří večer před desátou hodinou za klášter a zaklepal na zadní vchod. Truhláři napsala, aby přišel tam v jedenáct a Jiřímu, aby tam byl o půlnoci.
Žádný z nich druhým nic nepověděl a tajně se radoval. První, ten krejčí, se nastrojil, načesal, pomádou na dálku voněl a v ten určený večer v deset hodin stál u těch zadních vrátek kláštera a s tlukoucím srdcem zaklepal a krásnou řeč si připravoval. V tom otevřou se vrátka a Mánička s prstem na rtech mu dávala znamení, aby mlčel. A teď ho vedla do komory, kde visel rubáš. Tam mu nakázala, aby rubáš oblékl přes své šaty. Když byl hotov, vedla ho zase do jiné komory, kde byla nová prázdná rakev. Do té rakve se musel krejčí položit a nakázala mu, že musí tam dvě hodiny bez hnutí ležet, na nikoho ani promluviti. Těžko bylo krejčímu, ale když Mánička byla tak pěkná, že by nevím co pro ni udělal. Tak lehl a Mánička zmizela.
Tlouklo jedenáct a zaklepal truhlář. Jako u krejčího, stejně s ním si počínala. Natáhla mu rubáš a na hlavu mu nastrčila vydlabanou tykev kulatou jako umrlčí hlava. To prý, aby dělal smrt. Pak ho vedla dál a povídá: „Tam leží jeden mrtvý v rakvi. Nebojíš se?“ – „Kdepak!“ povídá zamilovaný truhlář. „Tak tedy tam budeš ho v nohou hlídat, ať vidíš, co vidíš, na žádného nepromluvíš.“ A milý truhlář se tam postavil a hlídal.
Dvanáctá odbila. Zaklepal řezník Jiří. Mánička vedla jej, jako ty dva první chodbami do jedné komory. Tam nařídila, aby oblékl obrácený kožich s kožišinou navrch, sazemi počernila mu obličej a do ruky dala mu řetěz. Panečku, hotového čerta z něho udělala. Jiří držel jako sloup. „A teď půjdeš,“ povídala. „V jiné komoře leží jeden mrtvý v rakvi, jeden člověk ho hlídá v nohou, ty se do hlavy postavíš!“ Co by Jiří pro Máničku neudělal! Šel kurážně do té komory a řetěz řinčel v té tiché noci, až husí kůže naskakovala.
Sotva otevřel dveře, do těch druhých chasníků jako když hrom udeřil, tak se lekli. Čert, čert,“ vykřikli. Mrtvý vylítl z rakve a truhlář – smrt pelášili ze dveří ven, k smrti vyděšení, čert za nimi, chodbou, na schody, po schodech dolů jako splašení. Čert zůstal pak vzadu s Máničkou. Ti se nasmáli!
Zatím doma u rodičů divně to chodilo. Otec nemohl všechno zastat a když si vzal náhradníka chasníka, každý ho okrádal a tak to šlo s řemeslem s kopce. Často, přečasto si vzpomínal na Jirku. Byl jim k srdci přirostl jako vlastní syn.
Zatím uběhl rok a Mánička se vrátila domů.
Tam jim pověděla, že je jí Jiří přece jen nejmilejší, že je přece hodný a poctivý a že by si ho vzala za muže.
Ani nevěděla, jaký kámen se rodičům se srdce svalil! S radostí, teď dali svolení, pro Jirku vzkázali a honem svatbu vystrojili.