Osvobozený princ

Kupec jeden měl tři dcery. Kdykoliv se vydával na cestu do trhu, tázal se každé z dcer, co jim má přinésti. Jedna si přála drahé šaty, druhá šperky a ta třetí, nejmladší, žádala na otci, aby přinesl jí růžové poupě, ale tak pěkné, jako žádné na světě. Otec šaty koupil a šperky také, však poupě růžové nalézti nemohl, jelikož čas květů růží již minul. Velice jej rmoutilo, že nemůže dceři nejmladší vyhověti a vracel se smutný lesem. Pojednou v údolí lesním spatří náhle keř a na něm krásné růžové poupě. Zavýskl radostí, utrhl poupě, ale radost jeho netrvala dlouho. Náhle zahučel les jako by se bouře hnala, země se třásla a z pozadí se hnalo k němu hrozné zvíře. "Jak jsi se opovážil květ růže utrhnouti", zařvalo naň, "za to poupě žádám na tobě to, co ti v ústrety nejprve doma přijde". Kupec musel slíbiti, že vyplní přání té zvířecí ohavy. Zvíře nakazovala, že do tří dnů musí to na místo, kde poupě utrhl, poslati, jinak zle se prý jemu povede. Vše jiné by býval raději viděl, aby přišlo jemu vstříc, než nejmladší dceru, jež uvítala jej s dotazem, nese-li růžové poupě. Otec odvětil, že nese, však dal se do pláče a událost celou dceři vypravoval. Ulekla se dcerka, ale utěšovala otce, že se nebojí a skutečně třetí den vydala se na cestu do osudného místa, kde otec poupě růžové utrhl. Jakmile došla, zahučel les, země se třásla a zvíře ohava, stálo před ní, však místo řvaní mluvilo k ní příjemným hlasem a pravilo: "Nic se neboj, krásné děvče, já ti neublížím. Procházej se klidně v tomto lese a jdi i do blízkého hradu, kde nalezneš jídla i lůžko, ale ani slovem nepromluv, třeba ti cokoliv na oči přicházelo a co by tě trápilo: překonáš-li vše, budeš šťastna a spokojena". Děvče poslechlo hlasu zvířete a po procházce lesem zašlo do hradu, kde nalezlo plný stůl jídel. Zámek byl celý černý a ona po jídle ulehla do vystlané postele. O půlnoci však byla zbuzena řevem smečky divokých zvířat a havěti, jež se na děvče sesypala. Štípala ji, trhala ji, děvče však mlčelo. náhle jak přišla, tak zmizela a děvče spalo až do rána. Ráno dívčina vstala a při prohlídce hradu seznala, že jedna třetina hradu byla bílá a pouze dvě třetiny černé. Druhý den se opakovala noc a útok havěti byl ještě děsivější, však děvče přečkalo i druhou noc a ráno byl hrad ze dvou třetin bílý a pouze z jedné třetiny černý. K večeru připlazilo se zvíře k dívčině a ještě laskavějším hlasem nežli poprvé prosila ji, aby tuto noc vydržela v nepromluvila ani slova. Nastala noc třetí, nejhrozivější ze všech. Havěť vlétla do síně, rvala, štípala, tahala, kousala, píchala dívku tak, že již to snésti nemohla a když začala dívku mučiti a maso jí počala trhati z těla, vzkřikla "Jej." Po tomto výkřiku zámek se zatřásl, havěť zmizela a u děvčete stál krásný mládenec, který jí ruku líbal a vypravoval příběh svého zakletí. Ze msty byl zaklet od čarodějnice v ošklivé zvíře na tak dlouho, dokud by jej čistá panna neosvobodila, snášejíc pro něho, ošklivé zvíře, bolesti a muka, mlčky a trpělivě. "Ty krásné děvče, jsi mě osvobodilo a když se spolu zasnoubili, jeli ke kupci, který radostí poskakoval, když spatřil dceru svoji milovanou, kterou již považoval za ztracenou. Hody veliké se slavily a v celém dalekém okolí bylo rozhlášeno, kterak pouhé poupě růžové přineslo dceři kupce veliké štěstí. Dodnes v erbu tohoto rodu je růže stolistá.

Spravedlivý Bohumil

Byli jednou královští manželé, kteří neměli žádných dítek, ač si jich snažně přáli. Král i královna se nad tím velice trápili až jednou král v rozhořčení zvolal: "Když nemám míti dítě z vůle Boha, ať je mám z vůle čerta". A zanedlouho narodila se jim dceruška, které dali jméno Lidumila. Když jí bylo 17 let, byla nejkrásnější dívkou v celém království. Jednou když seděla Liduška s rodiči u stolu, byla velice smutná a než se jí mohla královna zeptati, co jí schází, najednou princezna celá zčernalá padá z lenošky. Král byl celý zoufalý a svolal věhlasné lékaře, ale žádný princeznu nevzkřísil. Pochovali ji do rodinné hrobky a král nařídil, aby ve dne v noci u ní stála stráž. V noci, když se stráž měnila, našli každého roztrhaného a každý se třásl jako osika, když měla na něj přijíti řada. Jednoho dne došlo i na švarného junáka Bohumila, který též na zámku sloužil. Ten však nechtěl se nechati za živa roztrhati a raději uprchl. Na svém útěku potkal stařečka, který upadl a prosil jej, aby mu pomohl na nohy. Bohumil milerád vyhověl. Stařeček ptal se jej, odkud jde a mladík mu vše vyprávěl. Stařeček měl pro něj hned dobrou radu, jak by princeznu vysvobodil a sebe šťastným učinil. "Vrať se zpátky a až přijdeš do hrobky, udělej ručnicí kolem sebe kolo, ze kterého nesmíš vykročiti, ať se děje co děje," Bohumil poděkoval a učinil vše dle rady stařečkovy. O 11. hodině princezna pojednou z rakve vyskočila, začala řáditi a jako saň po hrobce lítala. Chtěla se i na Bohumila vrhnouti, ale kolo nesměla překročiti. To se opakovalo i příští noc a poslední noc měl Bohumil za úkol, aby si až princezna z rakve vyskočí sám do ní lehl a více ji tam nepustil. Jak hrozné divadlo spatřil poslední noc, nedá se vypověděti. Princezna řádila ještě více, trhala svůj oděv a všecko možné slibovala, jen aby ji do rakve pustil. Bohumil však vytrval a nedal se odstrašiti ani když na něj všichni umrlci cenili své holé dásně. Najednou odbije půlnoc, vše je na svém místě, princezna sedí u rakve a slzíc radostí děkuje Bohumilovi, že ji z pekelných pout vysvobodil. Když ráno král i královna viděli, jak princezna zdráva a krásná klečí u oltáře po boku Bohumilově, měli velikou radost a nezbylo jim nic jiného, než dáti jim požehnání na společnou cestu životem.

Dlužno podotknouti, že princ nezapomněl na stařečka, vyhledal ho a ptal se, jak se mu má odměniti a stařeček odpověděl: "Vezmi meč, přetni svou ženu a rozděl se se mnou". Kníže ulekl se tohoto ukrutenství, ale poněvadž chtěl dodržeti slovo, chtěl ženu přetnouti, když stařeček volá: "Nesekej, byla to zkouška, budeš-li dobře panovati" a zmizel. A skutečně Bohumil vládl spravedlivě a lidé měli zlaté časy.

O ohnivém draku

Růženka byla hodné děvčátko. Každému dělala jen radost. Vždy se usmívala. Na koho se podívala svýma krásnýma modrýma očima, zapomněl na všechno na světě, jen cítil štěstí a nevýslovné blaho. Kdo by se byl zlobil, musel se přestat zlobit, kdo by byl plakal, utišil by se a už se nermoutil. Růženku měli proto všichni rádi. Byla všem pravým dobrodiním pro svoji velikou dobrotu a čarovnou moc svého úsměvu. Pro Růženku by každý snesl modré s nebe, za ni by dýchal a do ohně skočil. Tak žili všichni pěkně, spokojeně a navzájem si pomáhali. Nebylo nesvárů mezi nimi. Zlí lidé poznali svých chyb a varovali se jich. Za to vše děkovali Růžence. Nazývali ji svým andělem strážným. Jednou však šla Růženka na návštěvu k svému strýčkovi a tetince. Šla lesní pěšinkou, když tu najednou uviděla před sebou hroznou díru. Vedla do skály a byla vchodem do obydlí strašného draka. Ten drak přiletěl teprve před několika dny a nikdo dosud o tom nevěděl. jinak by se Růženka nevydávala hroznému nebezpečí. Chcete vědět proč? A víte přece, jaký byl ten drak? Nevíte? To vám to musím povědět. Drak, který bydlil v lese ve skále, byl deset metrů dlouhý, tlamu měl tak velikou, že spolkl pár koní jako nic. Zuby byly jako meče a překousaly i železo. Když se rozzlobil, vyplázl ohnivý jazyk a chrlil ze sebe oheň. Po stranách narostla mu křídla. Kůže na jeho těle byla tak tvrdá, že nejostřejší šavle se od ní odrazila nebo zlomila. Drak vylezl z díry. Snad by Růženku sežral jako nějakou malinu, kdyby se byl nepodíval do jejích krásných očí. Růženka ho svýma očima odzbrojila. Ale přece drak ji chytil a zatáhl do svého doupěte do skály. Růženka musila drakovi posluhovati. Příštího dne povídal drak Růžence: "Teď poletím do vesnice, mám veliký hlad a sežeru na koho přijdu!" Růženka dala se do pláče: "Ty, že bys byl tak ošklivý a chtěl mi sežrat maminku, tatínka a třeba i jiné lidi? To nesmíš?" Při tom se pěkně na draka podívala. Drak zkrotl jako beránek. Spokojil se s párem koní. Růženku propustil a na její prosby odletěl zase pryč. Tak Růženka osvobodila kraj od hrozného draka.

Princ Bajaja

Král rozloučil se se svojí manželkou a odjel do boje. Za nedlouho přiklusali k němu poslové, nesoucí radostnou zvěst o narození dvou synů. Zatím co král celou řadu let bojoval, synové, zdraví to hoši, rostli jako z vody. Mladší byl maminčin miláček a proto velmi zhýčkaný, kdežto starší byl otužilý, protože stále běhal po zahradě, ba i na koníčku jezdil. Po osmiletých bojích poprvé shledal se král se svými syny. Matka však představila mu svého mazlíčka jako staršího, protože ho chtěla míti nástupcem královým. To těžce nesl odstrčený bratr, ze kterého se stal po letech statný jinoch. A tak si usmyslil, že pojede do světa. Rozloučiv se se svými drahými, zmizel v polích. Koník nesl jej přes pole i lesy neznámo kam. Když uzřeli věže krásného města, koník uhnul k vysoké skále, která, když kůň do ní kopl, se otevřela. Vjeli dovnitř, kde našli pěknou stáj a tu koník pravil lidským hlasem: "Nyní mě zde necháš a půjdeš do hlavního města ku králi. Vydávej se za němého a budeš-li něco potřebovati, přijď ke mně." Princ šel. Slitoval se král a vzal ke dvoru němého, který kromě "bajaja" neuměl ničeho říci. Říkali mu proto Bajaja. pro jeho veselost a bystrost si ho oblíbily i královy 3 dcery, jimž kreslil ptáky a vil věnce. Princ vida jednou ráno krále smutného, ptal se ho, co to znamená, a ten mu vyprávěl: "Před léty usadili se v mém městě obrovští draci, kteří ničili vše živé a když již vyhubili všechen dobytek, vrhli se i na lidi, takže hrozila zkáza celému městu. Nikdo nevěděl jak by bylo možno draků se zbaviti. Tu přišla jedna kouzelnice a poradila mi, abych drakům přislíbil dorůstající princezny, že prý draci zmizí a zapomenou. Na čas byl pokoj, nyní však draci začínají opětně před branami řváti a žádají splnění slibu. Zítřkem počínaje musím jim dávati každý den vždy jednu dceru." Bajaja vyslechl nešťastného krále a tajně spěchal ke svému koníkovi, kterému vše vyprávěl. "To vše již vím. Zvedni kámen pod žlabem a najdeš tam troje brnění a ostrý meč. Vyzbroj se, sedni na mne a dej se v boj. Slézti ze mne nesmíš, dokud všechny ty stvůry nepobiješ!" Bajaja přišel v nejvyšší čas, když se již drak se řvaním sápal ze své skrýše na princeznu, která již omdlévala. Rytíř Bajaja sekal draku jednu hlavu za druhou, až jej ubil. Pak zmizel neznámo kam. Stejně hrdinně počínal si Bajaja v boji za druhou i za třetí princeznu. Po boji však vždy zmizel. Všechny tři princezny byly zachráněny. V zámku bylo velmi veselo. Nejveselejší byl však Bajaja. Radost byla však přerušena odjezdem královým do boje. Přesto, že v boji pomáhali králi sousední knížata, vítězství jeho bylo na vážkách. V poslední den zasáhl do boje ve stříbrném brnění Bajaja. Vojska královská se vzpamatovala a bitvu vyhrála. Na zámku byly opět velké slavnosti, kterých zúčastnila se všechna knížata, která pomáhala králi v boji. Několik knížat ucházelo se o princezny. Král nevěděl, komu by je dal a aby nikoho neurazil, rozhodl takto: každá princezna dostala zlaté jablko, které hodila s balkonu před knížata. U kterého prince se jablko zastaví, tomu se princezna dostane. U Bajaji, oděného ve zlatém brnění, zastavilo se jablko nejmladší a nejkrásnější princezny Slavěny. Ta se stala jeho šťastnou nevěstou. A byla opravdu velice šťastná když poznala, že Bajaja není němý a že on to byl, který jí a jejím sestrám zachránil životy.

O loupežnících

Tak, jak se na Slávka usmívala jeho maminka, tak hezky se na něho nikdo nikdy nepodíval. Maminčin úsměv byl nejkrásnější a Slávek nejšťastnější ze všech dětí. O to štěstí by se byl málem Slávek sám připravil. Četl knížky o podivuhodných zemích a rád by se byl pustil do světa. Maminka však nechtěla o tom ani slyšet a říkala: "Všude dobře - ale doma nejlíp. Bez tebe bych nemohla šťastně a spokojeně žít." Jednou nemohl Slávek usnout. Stále přemýšlel o cizích krajích, kde jsou jiní lidé a jiné zvyky. Najednou vstal, potichu se ustrojil a vyklouzl ven. Všechno spalo a nikdo jeho útěku nepozoroval. Snad by se Slávek vrátil, neboť si vzpomněl na maminku, jakou lítost by jí udělal, kdyby opravdu utekl. Co tak stojí a rozmýšlí se, najednou vyhrnuli se z křoví loupežníci, chytili ho a hodili na vůz. Rychle odjeli. Kam jej odvezli, Slávek nevěděl. Byla tma a z vozu nebylo nikam vidět. Ale trvalo to hodně dlouho, kolik dní cesty, než se loupežníci zastavili. V odlehlé samotě měli svoji loupežnickou skrýš, o které nikdo nevěděl. Tam musil Slávek pracovat, poklízet, pomáhat při vaření oběda a koně čistit. Kdejaká práce byla, to musel dělat. Loupežníci ho nenechali zahálet. Časem odjeli pryč, jen dva loupežníci zůstávali doma. Slávek byl už v loupežnické skrýši dva roky a hrozně se mu stýskalo po mamince. Litoval, že tak svévolně uprchl. Jinak by ho loupežníci nechytili. Jednou odjeli všichni loupežníci a doma nezůstal z nich ani jediný. Nakazovali mu, ať má všechno v pořádku, že se brzo vrátí. Ale jak byl Slávek sám, využil příhodné chvíle, sedl na koně a rychle ujel. Kam jede nevěděl. Přijel do cizího města a byl by se málem setkal s lupiči. Poznal je hned, vyhnul se jim a ti si jej nevšimli, když jel jinou ulicí. Slávek zůstal již v tom městě. Divil se mnohým věcem. Do každého domu vcházelo se dveřmi, které byly na střeše. Ke dveřím vedly schody a zvlášť upravené cesty. I chlévy měli zdejší hospodáři pod střechou. Ale šlo to, vždyť zapřahali do pluhů a vozů velikánské ptáky. Na polích pěstovali jablka, hrušky a jiné ovoce v zemi, jako my u nás brambory. Zato naopak jejich brambory rostly na stromě. Nikdo z těch lidí se nikdy neusmál. Třeba byli bohati, přece nebyli šťastni. Byla na nich kletba. Jednou nechali v městě starého chudého muže zemřít hlady. Proto od té doby uhostil se u nich stálý smutek. Slávka si všichni zamilovali. Jednou jim Slávek poradil: "Chcete-li býti šťastni, napravte svoji chybu. Postavte veliký dům pro chudé a rozdělte s nimi svůj majetek, aby mezi vámi nebylo chudých. Tím napravíte svůj hřích a kletba věčného smutku zmizí." Všichni obyvatelé toho města uposlechli. A opravdu. Hned zářil z jejich tváří radostný a spokojený úsměv. Aby se zavděčili Slávkovi, dali mu krásného ptáka Velikána, který každého, do se na něho posadil, donesl, kam on chtěl. Slávek ovšem toužebně si přál, aby byl u maminky. Zanedlouho pták Velikán jej k mamince zanesl. To bylo radostí! Však maminka již tisíckrát Slávka oplakala. Slávek už maminku neopustil. Pták Velikán vrátil se zase do své vlasti. Loupežníci, když přišli do své skrýše, ze zlosti shodili hořící lampu a všichni uhořeli.

Čarovná zahrada

Pod kopcem byla malá chaloupka. Bydlili v ní Lubomírovi rodiče a Lubomír. Hoch jako jiskra a nenechal ničeho na pokoji. Tatínek odešel do práce a Lubomír zůstal mamince na opatrování. Co s ním chudák maminka zkusila. Lubomír v posledním čase stal se umíněným a neposlušným. Tak si jednou usmyslil, že si půjde natrhat jablíček a různého ovoce ze zahrady souseda. Co že chtěl dělat? Inu - krást. Mamince to přímo neřekl, ale maminka to na něm poznala a povídala: "Lubomíre, zůstaň doma, mám dnes hodně práce, pomůžeš mi! Přenes mi nejprve dříví a uhlí! Pak mi doskočíš pro vodu, ke kupci doběhneš, dojdeš tetě se vzkazem a zameteš dvorek!" Lubomír jakoby neslyšel. Vytratil se jako pára a utíkal na kopec. Tam si postavil jejich soused nádherný palác. Kolem dokola byl obklopen překrásnou zahradou. Kdo to byl ten jejich soused, nikdo nevěděl. Přistěhoval se odněkud z cizí země a s lidmi se nestýkal. Lidé se ho báli a říkali, že provádí různá kouzla a čáry. Kdo mohl, vyhnul se krásnému paláci na deset honů. Kdo k tomu cizímu pánovi nemusil, nešel. Ale Lubomír? Ten často nakukoval přes plot do jeho zahrady. Kde kdo říkal, že to je čarovná zahrada. Rostly v ní zvláštní stromy a květiny s ohromnými květy. Všeho ovoce tam bylo hojnost. Podivní ptáci usadili se v korunách stromů. Sem vypravil se Lubomír. Vylezl na plot a hop! Už byl v zahradě. Počínal si jako slepý. Ani se nepodíval, zda-li ho někdo nevidí a rovnou se škrábal na strom. Pán zahrady právě seděl u okna a dobře Lubomíra pozoroval. Doopravdy, znal všelijaká kouzla, ale nebyl tak zlý, jak se lidé domýšleli. Hned si usmyslil, že Lubomíra potrestá. Kouzelnou hůlku držel zrovna v rukou, udělal s ní tři kruhy a zašeptal několik tajemných slov a řekl: "Co utrhne, ať se mu přilepí na nos!" Lubomír trhal oběma rukama. Sotva však utrhl čtyři červená jablka, dostal ránu do nosu, až spadl se stromu. Jablka se mu přilípla na nos. Najednou se slétli ptáci a začali ho klovat. Lubomír chce honem utéci, ale jak přelézá plot - roztrhne si kalhoty. Odkudsi přilétly vosy a ucítily vůni Lubomírových nakradených jablíček. Usedaly Lubomírovi na nos i tváře a hrozně ho popíchaly. Lubomír utíkal po kamenité cestě s kopce a pro pláč neviděl na cestu. Upadl několikrát na ostré kameny a celý se potloukl. Když doběhl domů, vosy odlétly, ale jablka zůstala na nose. Všichni se ho polekali, jaký byl Lubomír opuchlý, roztrhaný a zkrvavený. Pak musil znovu s tatínkem k pánovi zahrady a pěkně odprosit. Pán ho zbavil kouzla. Lubomír již nikdy nekradl. dostal řádně za vyučenou.

Tři holubičky

Úzkou stezkou tichého vesnického hřbitova ubíralo se chudé děvčátko. Bílý šáteček mělo mokrý od slziček a ještě vzlykalo. Hrob, který opouštělo, skrýval pro ni největší poklad na světě!

Doma vládne krutá macecha a ochrany u otce, který celý den těžce pracuje, se marně děvčátko dovolávalo. A tak nezbývalo, než trpěti a zde u své mamičky si požalovati. Na hrobě maminčině rostly takové krásné kytičky! Nikdo je sem nesázel a ony přece rostly a rostly, jako by to byla slova útěchy v rozbolavěné dětské srdéčko. "Pomoz mně, mamičko, v nebíčku," volala tentokráte Maruška u hrobečku. "Vezmi mne brzy k sobě, matičko drahá!" A tu se zdálo, jakoby kytičky sklonily své hlavičky plné pochopení a jakoby mamička prosbu slyšela.

Když vyšla Maruška ze hřbitovní brány, potkala stařenku, opírající se těžce o berli. Maruška plna politování ohlédla se za stařenkou a tato jí kynula. "Nechceš se mne ujmouti, dívčinko?" řekla stařenka. Maruška ihned přikývla, podala stařence rámě a bez váhání odcházela se stařenkou. Na macechu si ani nevzpomněla, ale tatíčkovi, si umínila vzkáže, co se s ní stalo.

Opatrně stařenku podpírajíc, kráčela Maruška neznámou cestou, až konečně ocitly se před malou chaloupkou v lese, do které stařenka vkročila. Maruška ihned stařenku obsloužila, a když stařence uvařila a postel připravila, pohladila radostně její ruku a tvář, která se na ni laskavě usmívala a řekla vroucně: "Budu u vás tak šťastná, babičko."

A tak uplynula opravdu léta pro Marušku velmi šťastná a babička oblíbila si Marušku tak, že si nemohla život bez ní ani představiti.

Ale jednou ráno babička nemohla vstáti, naříkajíc si na bolesti v zádech a když Maruška starostiplně přisedla k loži hodné stařenky, řekla tato tiše: "Slyš, Maruško, síly mého života došly. - Za pár hodin odejdu z této země. Sdílela jsi se mnou chudobu a práci, ráda bych, abys byla za to šťastná. O cožkoliv budeš nyní prositi, stane se, neboť tvoji prosbu uslyší samotná nebesa. Až zemřu, otevři okno, a spatříš holubici, která odlétá k nebi. To bude moje duše, která bude věčně žíti. Odletím k tvé mamičce do nebíčka, která rovněž tam přebývá. Zvol, Maruško, jakýkoliv život a jakékoliv bohatství - Bůh tě vyslyší." -

Marušce po tváři stékaly velké slzičky. Pohlédla vzhůru, tam, kde asi přebývá její mamička, kde dobré duše jedna mezi druhou poletují a kam nyní odletí také babička. Pohlédla k posteli stařenky, sklonila hlavu a řekla: "Babičko, chci odletěti s tebou, nemám opravdu vroucnější přání. Chci letěti s tebou k mamičce, tam jedině budu šťastná." Když to Maruška vyslovila, rozlila se růžová zář pokojem a dvě holubičky vylétaly do vesmíru. - Vznášely se radostně k oblakům a v dáli létla jim vstříc třetí bílá holubička. Byla to Maruščina mamička.

O zlomyslném vodníkovi

V žirošínském mlýně stala se jednou podivná věc. Dole v náhoně se jim usadil vodník a že mu mlynářka nepodstrojovala a mlynářští chasníci nedělali, co mu bylo na očích viděti, škodil mlýnu, jak mohl. Což pak o to, drobné svévole daly se ještě snésti, ale když jim jednou v noci kolo z čepu vylétlo a odplavalo až dolů do náhonu, viděli mlynářští, že je zle.

Ještě štěstí, že byl náhodou té noci ve mlýně krajánek sekerník Vohrábka, který zrovna v té chvíli, když mlýnské kolo z čepu vypadlo, držel s mládkem Jehličkou službu. Ten to jaksi považoval za svou věc a přísahal sobě i mlynářské chase, že se hastrmanovi pomstí. Dva dny chytal nahoře v lesích pstruhy, byl v tom mistr a přinesl jich do mlýna plný krajáč a hned milé pstruhy začal péci.

Po celém mlýně i po jeho okolí šířila se líbezná vůně, ale krajánek nedal nikomu ani olíznout, ba ani mlynáři, když se k peci mlsně přišoural. Jenom pořád okna a dveře otvíral a pořád jen pekl a pekl. Věděl proč, nic na světě tak hastrmanovi nezavoní, jako pečený pstruh, a proto milý krajánek pilně se o to staral, aby i vodníkovi v náhoně pstruzi zavoněli.

Když byl s pečením hotov, vzal s police děravou košatinu, nastlal do ní bramborové nati a na tu nať položil všecky ty pečené pstruhy. Pak se rozeběhl s košatinou až k náhonu a začal si mýti ruce i obličej. To jen proto, aby se přesvědčil, že vodník je na číhané a že ucítil rozkošnou vůni ryb.

Když se umyl, vracel se i s košatinou do mlýna. Hned po prvních pěti krocích vytrhl jednu bramborovou nať. Tím uvolnil otvor v košatině a jeden pečený pstruh pleskl do bláta. A hned za ním druhý, třetí, čtvrtý a pátý.

Sotva některá ryba dopadla, slyšel, jak po ní vodník skočil a hltavě ji spolykal. Zapomněl veškeré potřebné opatrnosti a jen se stále hnal za podivným člověkem, který ztrácel takové předobré pstruhy.

Ani si nepovšimnul, že ho krajánek zlákala až do mlýnského dvorku. Když skočil po poslední rybě, zapadla za ním dvorská dvířka, které chytrý kluk prášek, který byl za křovím v záloze, z venku uzavřel a na klíč uzamkl.

A teď začala honba, kterou bych vám přál vidět. Šelma vodník nacpaný rybami nemohl ani tuze utíkat a tak popruhy, řemeny a klacky mlýnské chasy šeredně mu zřídily záda. K tomu všemu mazaný krajánek narazil mu děravou košatinu na hlavu a pěkně ho pod ní přidržel těm ostatním.

Marně hastrman prosil, naříkal a vyhrožoval, nepustili ho dříve, dokud se nezapřísahal na vrbový kořen (to je největší hastrmanská přísaha), že zdejší vody opustí a nikdy víc se nevrátí. Pak teprve sejmul mu krajánek rozbitou košatinu a otevřel mu dvířka k vodě.
Od té doby se žirošínském mlýně neukázal žádný vodník.

Nehoda

Když dnes zasedl otec s rodinou ke stolu, malý Jarka zaražený a uplakaný skláněl se nad svým talířem. Co se mu vlastně stalo? Ó-jé - ! Co se mu stalo? Něco hrozného. "Proč pak nejíš, Jarko?" ptala se maminka. Ale Jarka neodpověděl.

V koutě zahrabaná ležela rozbitá lahvička s levandulovou vodičkou, kterou Jarka rozbil a kterou má tatínek tolik rád. Dnes večer ještě nikdo na to nepřijde, ale až ráno tatínek při své toaletě sáhne po své oblíbené a nepostradatelné vodičce - co potom? Smutně ubíral se ten den Jarka na své lože. V noci zdál se mu strašný sen. Nacházel se v americké prérii a projížděl ji na koni křížem krážem. Vtom slyšel hlasité zařvání. Proti němu pomalým, ale určitým krokem blížil se lev a v tlamě, ó Bože, měl krásnou a plnou lahvičku levandulové vodičky. - Nastal strašný boj. Jarka počal se o lahvičku se lvem zuřivě potýkati, při tom rozháněl se ve své postýlce tak, až konečně uštván s výkřikem klesl, vzdávaje se všeho boje.

Opravdu ubohý Jarka spadl s postýlky, a když se v pláči vzpamatoval, stál u něho tatínek s maminkou, starostlivě se nad ním sklánějíce. Tatínek svého milého Jarku odnesl ihned k sobě do postele a vyptával se ho na hrozný sen. Ale Jarka vzlykal.

"Tatínku," povídal po chvilce Jarka, "jdi se podívati na svůj toaletní stolek, viď, že tam nemáš levandulovou vodičku?" "Proč?" povídal tatínek." "Ty víš, že ji tam stále mám a že bez ní být nemohu." Jarka hlasitě zasténal. "Tatínku," povídal, "já jsem ji nenechal na místě. Když jsem chtěl navoněti krále na svém divadélku a šířiti z jeviště královskou vůni, upadla mně lahvička z ruky a rozbila se." Jarka se ještě více rozplakal.

Tatínek však, pohnut jeho lítostí, pohladil Jarku lehce po hlavičce a Jarka se ztišil. "A teď se mně, tatínku, zdálo, že jsem se o tu lahvičku se lvem potýkal, tak jsem se pral, až jsem padl." "A ještě k tomu s postele," dodal tatínek, usmívaje se. "Tatínku," řekl Jarka, již si slzičky utíraje, "prosím tě, už se na mne nehněvej a tu vodičku si už nekupuj, abych ji zase nerozbil. Ona tak krásně voní, nevím, jestli odolám."

Ale tatínek, hladě Jarkovo čelíčko, odpověděl: "Ne, Jaroušku, vodičku koupím si zítra hned ráno, neb nemohu bez ní býti. Osvěžuje mne a posilňuje, jest mně zároveň tou nejmilejší voňavkou. Nemohu se jí zříci. Ale ty, Jaroušku, již nikdy, dokud jsi malý, na ni sahati nebudeš." Jaroušek podíval se na tatínka a zcela vážně odpověděl: "Slibuji ti to, tatínku - můj drahý!"

Když ráno Jarka z koutečku uklízel rozbitou lahvičku, byl zase veselý a šťastný. -

Levandulová vodička jest vůně nervy osvěžující a voňavka nejlepší. Nemá scházeti v žádné domácnosti.

Paleček

Byl jednou jeden chudý chalupník se ženou, a ti měli velkou bídu. Dětí neměli, ale jednoho dne našel chalupník v lese malinkého človíčka, který, sedě na kameni, plakal a naříkal. I donesl jej domů a poněvadž byl to človíček velmi malý, říkali mu Paleček. Paleček měl tvářičku hošíka asi desetiletého a byl též ještě velmi hravý. Muž se ženou si jej přivlastnili a z Palečka upřímně se radovali. Malý Paleček se cítil u nich nevýslovně šťasten a říkal jim tatínku a maminko.

Jednou v zimě byla však u chalupníka velká nouze. Chalupník seděl všecek smuten za stolem a povídá ženě: "Alespoň kdyby nás byl Bůh obdařil dětmi - byly by již velké a mohly jíti na práci do světa - možné, že by i nám vypomohly." - Paleček seděl právě na malém kořenáči a vrtal v hlíně. Slyšel dobře, co tatínek povídal a smutně si povzdychnul. Ale umínil si, že svých pěstounů z bídy vysvobodí. Když večer již jeho pěstouni usnuli, proklouzl skulinkou pod dveřmi zabalený do hadříčků a stulený do myšího kožíšku, který si v létě udělal. Těžko se Palečkovi v té kruté zimě a ve sněhu cválalo, nicméně přece kráčel statečně. Pojednou slyšel dusot koňských kopyt a viděl blížiti se jezdce. Když kůň k němu došel, vyšplhal se po jeho dlouhém ohonu nahoru a brzy seděl na koni u jezdce. Jelikož byl unavený, schoulil se do kapsy jezdcova pláště a usnul. Brzy však se probudil, neboť jezdec s Palečkem v kapse s koně seskočil a pospíchal do zámku, u kterého právě se svým koněm stanul. V zámku uvítal jej krásný princ, který jezdce rychle odváděl do své komnaty. "Tak, co jsi pořídil?" ptal se úzkostlivě princ. - "Pořídil a nepořídil," řekl dosti smutně jezdec. "Dobrý čaroděj mně sice dal klíč od vězení princezny, ale klíčem může toliko princezna zevnitř otevříti. Její okno ve věži nesmírně vysoké jest však hustými mřížemi trojnásob zamřížované. Nelze se tam dostati, leda, že by byl člověk malinký jako prstu u ruky. Čaroděj má sice lék, kterým se člověk stane velkým a silným, ale léku, aby se člověk stal malinkým - ten dosud nemá." Princ smutně vyslechl zprávu jezdcovu a zaštkal. - Jeho spanilá nevěsta zůstane tedy uvězněna dál. - Tu pojednou z kapsy vylezl Paleček. Princ a jezdec udiveně se dívali, kde se tu ten malý mužíček vzal, ale Paleček jim rychle vše vysvětlil. "Přicházíš opravdu jako na zavolanou," pravil princ, "učiníš-li, oč tě požádám, štědře se ti odměním." Tu princ nechal zhotoviti dlouhou tyč, Palečka nahoru posadil a dole tyč stále ještě nastavoval, dokud Paleček okna věže nedosáhnul. Palečkovi nařídil, aby klíč dobře v rukou držel a opatrně se malými mřížemi věže s klíčem protáhl. "V třetí komnatě od okna nalézá se princezna - té klíč odevzdáš a ihned nechť sejde s tebou dolů k vratům, které klíčem otevře. Tam čekáme. " - Paleček si dobře vše pamatoval a s boží pomocí šťastně vše vyřídil. - Když se princezna octla u prince v zámku, děkoval princ radostně Palečkovi a tázal se ho, jakou si přeje odměnu. "Říkali jste," řekl Paleček, "že čaroděj má zázračnou mast, která činí lidi velkými. Rád bych byl velkým, jako vy, abych mohl pracovati a uživiti své rodiče." - "Stane se," řekl vlídně princ a ihned vyslal posla k čaroději. Za nedlouho stal se opravdu z Palečka - velký hoch. Jeho radost byla nesmírná. Díval se na sebe se všech stran a nemohl svoje poděkování ani ku konci dopověděti. Konečně přece se z té radosti uklidnil - rozloučil se a odcházel. "Dole na tebe čeká tvůj kůň," řekl princ, "a co na tom koni nalezneš, patří tobě." - Paleček utíkal s radostí ke svému koni a spatřil, že mu princ naložil na koně velké bohatství. - I ujížděl - ujížděl, až k večeru přijel k známému domu svých drahých pěstounů. Viděl, že jsou smutní a slyšel, jak tatínek vzpomíná na svého drahého Palečka a viděl maminku zástěrou utírati slzu. Nemohl se déle přemoci - zvolal na ně a již byl u nich a líbal jim ruku. Nemohli uvěřiti svým zrakům. - Opravdu Paleček! Ale velký statný Paleček! Paleček brzy jim odevzdal bohatství a tu bylo mnoho radosti a povídání a dodnes není ještě radosti konce.

Veselost

Jednoho dne si vyšel Kašpárek po službě na procházku. Šel vesele boží přírodou, zastavoval se u každé hezké kytičky - přivoněl k ní a opět kývaje se z prava do leva, kráčel dál. Když došel za městskou bránu, poskočil si a začal zpívati svou oblíbenou písničku:

Ať si kdo chce v světě fňuká,

ať si kdo chce, jak chce pláče,

ať mu třebas srdce puká,

moje srdce v těle skáče.

Kašpárek zpíval a zpíval, až najednou zpozoroval, že jde proti němu veselým a skotačivým krokem dívčina. Tancovala vesele cestou, smála se a zpívala a do Kašpárkovy písničky z daleka přizvukovala veselým: tralalala-tralalala. - "Ty blázne," řekl Kašpárek, když k ní došel, "neumíš se na světě lépe chovat?" - "A ty se umíš lépe chovat?" řekla dívčina, smějíc se. - "Já smím," řekl Kašpárek, "já jsem královský šašek."

Dívčina se dala do hlasitého smíchu. Kašpárek se na ni udiveně podíval, pak ji změřil pohrdlivě a zeptal se velitelsky: "A kdo jsi ty?" Dívčina se opět rozesmála, až jí šňůra rolniček na krku zvonila a řekla zvučně: "Já jsem "Veselost". - Kašpárek ucouvl - pak ale již řekl trochu uctivěji: "Poslouchej, je-li to tak, pojď se mnou, naše princezna těžce stůně a je velmi smutná. Nikdo na světě prý jí pomoci nemůže, poněvadž nikdo ji neučiní veselou." "To já vím," řekla "Veselost", pomoci jí mohu toliko já, neboť tvoje kouzla pomoci nemohou. Ty můžeš princezně dáti chvilku úsměvu a smíchu, ale nemůžeš jí vrátiti veselost. - "Ona mluví chytře," řekl si v duchu Kašpárek a pomyslil si: Princezna jest opravdu tak těžko k rozesmání, takže on sám již ztrácí z toho náladu. A když se konečně již princezna usměje, jest to opravdu jen na chvilku. Král s královnou jsou z toho již celí zoufalí. - I odebral se Kašpárek s dívčinou zpět do zámku. V zámku bylo vše velmi smutné a zamlklé, neboť právě byla povolána rada lékařská a král s královnou smutně se dívali na to, jak bezradně lékaři rameny krčí.

V tom Kašpárek vtrhl do komnaty královské beze všech příprav a sotva dech mu stačil, volal: "Královská milosti, královská milosti, jest zde jedna dívka, která uzdraví jistě princeznu!" Král považoval toto za špatný Kašpárkův žert a přísně se na něho podíval. Kašpárek počal ale tak výmluvně krále přesvědčovati, že konečně král s královnou a přítomnou radou lékařskou se uvolili, že dívku k princezně dovedou. "Slyšte," řekla dívka jim po cestě, "jsem Bohem na svět poslána "Veselost". Jest vaším štěstím, že přicházím, neboť až princeznu políbím, uzdravím se." Král a lékaři podívali se nedůvěřivě na dívčinu a král řekl přísným hlasem: "Ale pakli jest toto pouhý žert, ještě tento večer visíte s Kašpárkem před zámeckou bránou." Kašpárek se otřásl, nyní teprve dostal strach. - Což jestli to děvče sám ďábel posílá, aby on, Kašpárek, visel? ale nic se již dělati nedalo, nebo právě již stáli před princezninou ložnicí.

Když vkročili dovnitř, spatřili princeznu, kterak v bílých poduškách a bílých krajkách usíná. Všichni tiše zůstali státi, neboť princezna vypadala jako mrtvá. Ale dívka ihned přistoupila k princezninu lůžku a políbila ji na ústa. - Princezna vyskočila, mnula si oči a k největšímu údivu všech počala se usmívati. Pojednou velkou vnitřní radostí nad svým uzdravením dala se do smíchu, objímala tatíčka a mamičku a kolem nich radostně pobíhajíc, vesele hovořila. Král s královnou nemohli ani uvěřiti zrakům a lékaři celí ztuhlí klesli překvapením do křesel. Ale Kašpárek díval se pyšně kolem sebe, dal ruce dozadu a chodil sem a tam po komnatě.¨

Nyní chtěl král s královnou a princezna poděkovati dívce, na kterou v nesmírné své radosti zapomněli - ale dívky v pokoji již nebylo. Zmizela beze stopy.

Pohádka o Červené Karkulce

V malém městečku byl bílý domeček. Bydlela v něm maminka s malou dceruškou, které babička darovala červený čepeček. Lidé jí proto říkali Červená Karkulka. Kdysi babička onemocněla. Karkulka se vypravila k ní, aby jí přinesla koláčů a vína. Cestou přišla do lesa. Bylo tam krásně. Chtěla natrhati babičce jahod. Pojednou před Karkulkou stanul vlk. Ptal se přívětivě a nadmíru laskavě, kam se samotinká ubírá. Karkulka byla zprvu zaražena, ale vlkova roztomilost ji okouzlila a povzbudila a tak mu vyprávěla o své milé babičce, která jí vždy něčím překvapila a nyní leží nemocna v lesní chaloupce. Karkulka řekla pak vlkovi, že jde babičku navštíviti a že jí nese víno a koláče. Vlk Karkulku pochválil a vyptal se nenápadně, ale podrobně na polohu lesní chaloupky babiččiny. Potom se s Karkulkou srdečně rozloučil a odběhl do lesa. Karkulka trhala jahody dále. Lstivý vlk běžel na palouček, kde stála babiččina chaloupka. Dlouho se nerozmýšlel a skočil otevřeným oknem do chaty a spolkl babičku. - Obléknuv se do babiččiných šatů vlezl do postele. Když Karkulka přišla, vydával se za babičku. Karkulka se podivovala nezvyklému hlasu a mnoha jiným věcem, ale vlka přece nepoznala. Vlk spolkl i ji. Za chvíli šel kolem myslivec, babiččin známý. Divil se velmi, když uslyšel kterak babička chrápe. Hned ho napadlo, že není vše v pořádku a proto vstoupil do chaloupky a rozpáral nožem vlkovi břicho. Babička a Karkulka vylezly z vlkova břicha a děkovali panu myslivci, že je vysvobodil. Myslivec přinesl pak kameny, jimiž nacpal vlkovi břicho. Vlk se probudil a pocítil velkou žízeň. Běžel ke studni, ale jakmile se nahnul - kamení se v jeho břiše převážilo a vlk spadl do studně. Tak byl potrestán za svůj zlý skutek. Všichni ostatní žili ještě dlouho a šťastně.

Dívčí válka

Za panování kněžny Libuše začaly dívky muži pohrdati. Domlouvaly se, že jsou chytřejší než oni, poukazující na to, že všichni muži poslouchají jednu z nich, kněžnu Libuši. Stranily se proto mužů, ba dokonce vystavěly si nedaleko Vyšehradu svůj hrad, jejž nazvaly Děvín. Počaly se pak cvičiti ve zbrani a v jízdě na koni, napadla je šílená myšlenka, že si všecky muže zcela podrobí a zotročí, aby jim do smrti sloužili. A tak se připravovaly dívky k válce.

S počátku hleděli muži na počínání dívek jako na hru, když však začaly dívky muže přepadávati, poznali teprve, že jde do tuhého. Sešli se proto na Vyšehradě, aby se poradili, co by měli počíti. Bylo ustanoveno, že výzvu k boji přijmou.

Domnívali se, že učiní nesmyslnému řádění dívek brzy konec. Zmýlili se však. Válka se protahovala a brzy vítězila, ta, brzy ona strana.

Když byli už všichni, dívky i muži, Bojem unaveni, smluvili třídenní příměří a z radosti na tím vystrojeny byly veliké společné hody. Muži opatřili hojně zvěřiny a dívky zase uctívaly je lahodnou medovinou. Vesele si pak připíjeli, bavíce se tancem a hrami. Při takovýchto oslavách míjel čas a brzy nastal večer, aniž toho kdo pozoroval.

Vtom, když bylo veselí nejbujnější, ozval se mohutný zvuk rohu a nato hlas: "Dosti jste již válčili a dosti jste se naradovali. Vezmi každý svoji dívku a odejdi domů v pokoji."

Všichni považovali tuto výzvu za pokyn bohů. A hned každý jinoch uchopil tu dívku, s kterou nejvíce tančil a jež se mu ze všech nejvíce líbila, a unesl jí do svého domu.

Děvín pak byl ještě téže noci zapálen. Bylo po válce. Od té doby zase dívky muže poslouchaly.

Hloupý Vaňka

Žila v Rusku jedna žena a ta měla hloupého Vaňka. Kam ho ráno postavila, tam jej večer nalezla. Nic neuměl, jen buchty jedl a čaje popíjel. I obešla jednou matka všechny sedláky a prosila je, aby dali Vaňkovi husy pásti. A tak Vaňka pásl husy. Máma mu buchet napekla a tak se válel celý den na mezi a na husy křičel. Když přišla zima a napadl sníh, Vaňka přestal husy pásti. Tu jeho máma obešla zase všechny sedláky a prosila je, aby Vaňkovi žádných peněz nedávali, že by je utratil, neboť je velice hloupý, aby mu raději dali něco jiného. Přijde Vaňka od prvního sedláka domů a povídá: "Hádejte, mámo, co jsem dostal?" Máma jest velice zvědavá co to asi je. "Hrušky jsem dostal a jaké pěkné." "A kde je máš?, povídá máma. "Po silnici jsem šel a kluci je na mně chtěli. Když jsem jim je nechtěl dát, řekli, že jsou tvrdé jako kameny, abych je po silnici rozházel, tedy jsem to udělal". "I ty hlupáku", povídá máma a rukama zalomila. "Měls je dát na půdu do sena!"

Přijde Vaňka po druhé a povídá: "Dostal jsem mámo špendlík". "A kde ho máš?" "Dal jsem jej na půdu do sena, však jste mi to posledně řekla". Divila se máma, že je tak Vaňka hloupý a povídá: "Za košili měl sis jej zapíchnouti". "Nezlobte se již, mámo, však já to po druhé udělám".

Od třetího sedláka dostal Vaňka nůž. Zabodl si jej za košili, celou si ji roztrhal a nůž ztratil. Zlobila se máma, když jí to povídal a pravila: "Měl sis jej dát do kapsy jako pán". Sliboval Vaňka, že bude po druhé chytřejší, ale kdepak. Přijde zase a povídá: "Hádejte, mámo, co jsem dostal?" "Nu, co?" ptá se máma a již se bojí, co zas za hloupost vyvedl. "Dostal jsem malého krásného psíčka", povídá Vaňka. "A kde ho máš?" udiveně ptá se matka. "V kapse. Vždyť jste mi to posledně říkala". Vytáhl psíčka z kapsy, který byl již mrtvý, neboť se v kapse udusil. A tak máma spínala ruce nad hloupým Vaňkou, kterému není pomoci. "Na provázek sis jej měl uvázat a vésti", povídala celá rozhorlená a několik pohlavků mu přidala. Prosil Vaňka, že po druhé bude chytřejší. Druhý den přišel a celý se usmíval. "Hádejte mámo, kde jsem byl?" povídá. "Na zabíjačce". "A dali ti něco?", ptá se máma. "Dali mi veliké jelito a jak jste mi včera říkala, uvázal jsem si jej na provázek a táhl za sebou domů. Ale přiběhli psi a snědli mi je". To už se máma neovládla, vzala řemen, nabila milému Vaňkovi, co se jen do něho vešlo. A pak obešla sedláky, aby již Vaňkovi nic nedávali.

Zajíc a medvěd

Ve velikých ruských lesích žil obrovský medvěd. Daleko široko nebylo nad něho většího a silnějšího. Denně přepadl mnoho zvířat. Šel z něho veliký strach a hrůza po celých lesích. Zvířata jednoho dne, když si již nevěděla rady, svolala velikou schůzi a radila se, jak by medvědově krvelačnosti zabránila. Liška jim poradila, aby někdo šel k medvědovi a nabídl mu, že mu budou zvířata dobrovolně posílati každý den někoho, takže nebude musiti ani ze svého paláce vycházeti, ale že je za to nebude pobíjeti. Když to medvědovi zvířata vyřídila, pobručel si, ale nakonec svolil. A tak od té doby určovala zvířata losem, kdo z nich bude sněden.

Padl jednoho dne los na zajíce. Plakal zajíc, nechtělo se mu zemřít. Dlouho se loučil se svou rodinou, až konečně celý uplakaný šel k medvědovi. A jak tak jde lesem, přijde ke kamenné studni. Podíval se dovnitř a uviděl tam svůj obraz. I slzy své tam uviděl a když zavolal, slyšel ozvěnu svého hlasu. Napadla jej myšlenka a hned byl veselejší. Nepospíchal k medvědovi, ještě sem tam travičku uškubl a pomalu šel lesem. Chýlilo se zatím k večeru a medvěd ve svém paláci nemohl se již dočkati. Zajíc nepřicházel. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd měl již veliký hlad a zlost, že takový hloupý zajíc dovolí si mu vzdorovati a ve zlosti si sliboval, že zítra pobije za trest půl lesa. Měl dnes svátek a ten hloupý zajíc mu ho právě musil zkaziti.

Když už slunce zapadlo, teprve přišel zajíc. Medvěd na něho zařval, až se stromy třásly. "Co ty darebáku, tak pozdě přicházíš?" řval. A tu zajíc pravil: "Nezlob se, vzácný pane. Dnes jest svůj svátek, tak jsme ti vybrali čtyři z nás. Už jsme se dávno vydali na cestu, ale nemůžeme zato, že ses nás nedočkal!" "Co to má znamenati?" ptal se rozzlobeně medvěd. "Velmožný pane", povídá poníženě zajíc. "Šli jsme k tobě lesem a tu nás potkal ještě silnější medvěd, než jsi ty". "Že jest tady někdo silnější než já?", ptal se medvěd překvapeně. "Nejenom to", povídá zajíc, "on nás zastavil a ptal se kam jdeme. A když jsme řekli, že k tobě, řekl, že se s tebou vypořádá, že jsi mnohem slabší než on a hned tři z nás snědl, takže jsem ztěží vyvázl a proto jsem přišel tak dlouho". "Doveď mne tam", řekl medvěd plný hněvu, "já se s ním vypořádám". Zajíc jej zavedl k té kamenné studni a řekl: "V tomto zámku bydlí". Medvěd tam nahlédl a spatřiv tam svůj obraz, myslil, že je to jiný medvěd a proto zařval: "Ty ničemo, tebe zadávím!" Totéž uslyšel ze studně a to jej tak rozzlobilo, že se vrhl do ní, aby nepřítele zabil. Utopil se a zvířata měla pokoj a žila pak spokojeně v lesích.

Pohádka o řípě

Byla jednou jedna babička a ta zasela si na zahrádce řípu. Plnou hrst semene dala do jednoho důlku a ejhle - vyrostla jí řípa tak veliká, že ji nemohla ze země vydobýt. Zavolala proto na dědečka: "Dědečku, pojď pomoct tahat řípu." Dědeček šel, chytl babičku za kanduš, babička řípu za nať a tahali, tahali, řípy však nevytáhli. I volá babička na vnoučka: "Josífku, Josífku, pojď pomoct tahat řípu." Josífek přijde, chytne se dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a tahají, tahají, řípy však vytáhnout nemohou. I zavolá babička vnučku: "Kačenko, Kačenko, pojď pomoct tahat řípu." Přiběhne Kačenka, chytne se bratříčka za kalhotky, bratříček dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a táhnou a táhnou, řípy však nevytáhnou. I volá babička na pomoc košiláčka Honzíčka: "Honzíčku, pojď nám pomoct vytáhnout řípu." A Honzíček honem se přibatolí, chytne Kačenku za sukničku, Kačenka Josífka za kalhotky, Josífek dědečka za kožíšek, dědeček babičky za kanduš a babička řípy za nať a táhnou a táhnou, řípy však nevytáhnou. Byli již bezradni. tu vzpomene si babička na pejska Voříška: "Voříšku, Voříšku, pojď nám pomoct táhnout řípu." A Voříšek běží, chytne Honzíčka za košilku, Honzíček Kačenku, Kačenka Josífka, Josífek dědečka, dědeček babičku, babička řípu a táhou, táhnou, však nevytáhnou. Tu spatří babička kočičku, jak sedí na prahu chalupy a omývá si prackou uši: "Ale, Macku, když vidíš, že se tak dřeme, pojď nám přec také pomoct." Mackovi se do práce nějak nechtělo, přece se však přiloudal, chytl se Voříška za zadeček, Voříšek Honzíčka, Honzíček Kačenky, Kačenka Josífka, Josífek dědečka, dědeček babičky a babička řípy a táhnou táhnou, však ještě nevytáhnou. Vtom přeběhla tudy myška a babička hned: "Myško, myško, pojď nám pomoct." A myška hned za kočičkou, chytla ji za ocásek, a Macek Voříška za zadeček, a Voříšek Honzíčka za košilku, a Honzíček Kačenku za sukýnku, a Kačenka Josífka za kalhotky, a Josífek dědečka za kožíšek, a dědeček babičku za kanduš a babička řepu za nať, a táhnou, táhnou a vtom rup - rup - řípa povolila a bác - všichni leželi na jedné hromadě. Nejspodněji byla myška a jen zapískla, kočička však zle mňoukala, že jí Voříšek žebra poláme, a Voříšek vrčel, že ho Honzíček udusí, a Honzíček plakal, že Kačenka ho umačká, a Kačenka křičela, že Josífek ji pochroumá. Josífek hekal, že ho dědeček zalehne, a dědeček volal: "Babičko, babičko, zlomíš mi fajfčičku." A babička? Ta měla velkou modřinu od řípy na hlavě, řekla však jen: "Mlčte, to všechno nic nedělá, jen když je řípa venku." A řepa se jim smála: "To jsem vám dala co proto." Však byla opravdu venku a byla vám málem tak veliká, jako babiččina a dědečkova chalupa. Celý den ji klestili, celý týden krouhali a celou zimu měli co jíst. A všichni si na ní moc a moc pochutnali, babička, dědeček, Josífek, Kačenka, Honzíček, Voříšek i myška, která dostala okrojky a měla se jak o posvícení. Všichni ztloustli, jak jim šla k duhu, jen kočička se řípy ani netkla a kdykoli ji babička nesla na stůl, vždy uklidila se na pec, tam opovržlivě mžourala očima a myslela si: "T to vám nestojím." Inu, kočičky jsou odjakživa mlsné.

Černý pták

Bylo to daleko a daleko od této země, až tam, kde se nám zdá, že již ničeho býti nemůže. - Tam žila krásná princezna, jménem Luborka. O Luborčině kráse se vyprávěly prazvláštní věci. Často prý přilétá do jejího okna velký černý pták, který přináší v zobáku tajemnou masť, jež činí Luborku tak krásnou. Množí lidé vyprávěli zároveň, že Luborka jest černému ptáku zaslíbena.

Když se Luborka narodila, tázala se jedna stařena královny, jakou by si přála svou dcerku míti. Královna bez váhání odpověděla: "Krásnou." - "Nuže, budiž krásná," odpověděla stařena, "ale za manžela si musí vzíti toho, kdo jí ke kráse dopomůže." - A tu prý často přilétá černý pták a přináší zázračnou masť krásy.

Když Luborka byla již krásnou dívkou, seděla jednou královna zamyšlena v zahradě. V tom tiše před ní stanula známá stařena a pravila: "Chystej svatbu, královno, za měsíc přiletí si černý pták pro nevěstu." Královna velice se toho ulekla, ale svatbu nechystala. Když nadešel den svatby, dlela stále u Luborky a se strachem čekala, co se bude díti. Večer sama odvezla dceru do ložnice a bděla u ní - až únavou klesla. Když se ráno vzpamatovala, viděla, že Luborka - jest pryč. - Těžký zármutek klesl nad celým zámkem, ba i nad celou říší. Královna bolem ochuravěla a chřadla. Ale tu jednou tiše před jejím lůžkem stanula opět stařena. "Vidím tvůj žal, královno," pravila soucitně. "Vyhledám nyní tvou dceru a uposlechne-li mé rady, budete za nedlouho všichni opět veselí a šťastni." Po těch slovech zmizela.

V železném hradě trčícím na vysoké skále, zamyšlená seděla Luborka. Již 3 měsíce bylo tomu, co nespatřila své rodiče a jedinou lidskou duši. Jen ten černý, divoký pták, kterému musela sloužiti, byl její společností. Luborka plakala a naříkala, ale nikdo jejího nářku neslyšel. Tu pojednou stanula před Luborkou stařena. "Přišla jsem ti pomoci," řekla mírným hlasem, "uposlechneš-li mé rady, promění se tvůj žal v radost. - Černý pták jest tvým manželem. Budeš-li tři dny mlčky bez nářku a pláče, naopak s úsměvem své práce vykonávati, vysvobodíš svého ubohého manžela a budeš sama šťastna." Po těch slovech stařena zmizela. - Luborka chvíli nevěděla, byl-li to sen či skutečnost, ale přes to dala se vesele do práce, jak jí stařenka poradila. Za chvíli přilétl černý pták. Byl mrzutý a huboval Luborku za každou práci, kterou vykonávala. Při tom mával divoce křídly, až se v Luborce zatajil dech. Ale přes to jej obsluhovala s úsměvem a když odlétal, pohladila jeho špinavé peří a mávala mu na rozloučenou. - Druhý den byl černý pták ještě mrzutější. Celý den se od Luborky nehnul a stále ji sužoval. Ale Luborka držela se statečně. A když ten večer pták odlétal, opět s úsměvem se s ním loučila. - Třetí den byl však velmi krutý. Černý pták řádil zle - zacházel s Luborkou nelidsky a černými křídly zlostně rozmetal všechno jídlo, které mu připravila. Ale Luborka se nedala k pláči strhnouti. S úsměvem dokončila večer své služby a když pták odlétal, zamávala mu vesele šátečkem. Ráno, když Luborka odcházela ze svého pokoje - vycházel jí vstříc krásný princ... "Děkuji ti, drahá Luborko," řekl radostně. "Byl jsem zaklet zlým čarodějem a ty jsi mne svojí dobrotou vysvobodila." Luborka se nesmírně zaradovala a ihned chystali se k odjezdu ze železného zámku. "Jen jednoho želím," pravila pojednou Luborka smutně, "jest mně líto, že nebudu víc krásná, jak jsem byla dosud po zázračné masti." - "Toho se neobávej," řekl princ, "pojedu ti pro ni do světa, hned za prvým mořem a prvým vrcholem ji mohu za peníz obdržeti.

Perlička

Vy milé, krásné perličky! Jsou vás dnes plné výkladní skříně a na tisíce žádoucích oček vás okukuje. A co jste vlastně vy krásné perličky proti těm nejkrásnějším perličkám, o kterých dnes chci vám zde vyprávěti. Tedy slyšte, dětičky, následující pohádku: Byl jednou jeden král, který byl velmi hodný a lidumilný, ale který každou chvíli překvapil své poddané různými nápady. Zkrátka rozmary.

Jednou si král vzpomněl, že říši svou obohatí nejkrásnější sbírkou perel. I vyhlásil, by kdokoliv chce, vydal se na cestu za perlami a určil den, kdy budou v zámku za velké slavnosti perly odevzdány. Ovšem za náležitou odměnu.

Ten čas žila na konci města chudá dívka se svou nemocnou matkou. Mamičku ošetřovala dívčinka láskou nejněžnější a jsouc vyučená švadlenka, šila celé dny a noci, aby svou mamičku vyživila. Lidunka - tak se dívka jmenovala, byla milý andělský zjev a její mamička ráda na ní svým okem spočinula. Nejkrásnější však byla Lidunka, když se usmála a když se jí v ústech zatřpytila řada bělostných, lesklých zoubků. "To jsou perličky," říkala často mamička. Lidunka se skromným úsměvem něžnost tuto vyslechla. Věděla, že to není pouhou zásluhou přírody, že její zoubky jsou tak krásné. Přípravek, kterými své zoubky čistila, byl opravdu zázračný!

Nyní, když v městě bylo rozhlášeno, že již zítra král pořádá velkou slavnost ku přijetí všech krásných perel, milá dívka v upřímné vzpomínce na matičku, ve své dobrotě a neznalosti pravých perel umínila si, že své perličky prodá.

Následující den ustrojila své nejlepší šatičky a ubírala se k zámku. Tam bylo již mnoho lidí a každý se tlačil ku předu. Jen Lidunka nemohla se prodrati. V dáli na trůně seděl král s princem, přijímajíce s úsměvem vzácné perle, štědře za ně platíce. Konečně poslední občan přišel na řadu a král se tázavě rozhlédl do zástupu, zda ještě někdo se přihlásí...

V tom bylo slyšeti zoufalé zvolání: "Ještě já chci králi odevzdati perličky!" Zástup se uvolnil a dívka předstoupila před krále. Král se usmál přívětivě a kynul dívce, by perly odevzdala. Tu se dívka usmála a ukázala řadu nejkrásnějších zoubků, jaké kdy viděl svět. Král hned pochopil, že krásná dívka jde prodati své zoubky, nejkrásnější perličky celého světa. Usmál se laskavě, ale v tom již princ přistoupil k Lidunce a zvolal: "Neprodávej, dívko svoje perličky - budeš je potřebovati jakožto příští královna." Potom hluboce se poklonil před Lidunkou a požádal ji o její ruku. S Lidunkou se zatočil svět, chtěla prchnouti, ale princ ji zadržel.

Za nedlouho slavila se slavná svatba, jaké daleko široko nebylo rovno. Princ šťasten odváděl k oltáři svou krásnou nevěstu, která byla celá ozdobena samými perlami. - Za nevěstou šla šťastná matička, kteroužto velká radost uzdravila úplně.