Čarovná zahrada

Pod kopcem byla malá chaloupka. Bydlili v ní Lubomírovi rodiče a Lubomír. Hoch jako jiskra a nenechal ničeho na pokoji. Tatínek odešel do práce a Lubomír zůstal mamince na opatrování. Co s ním chudák maminka zkusila. Lubomír v posledním čase stal se umíněným a neposlušným. Tak si jednou usmyslil, že si půjde natrhat jablíček a různého ovoce ze zahrady souseda. Co že chtěl dělat? Inu - krást. Mamince to přímo neřekl, ale maminka to na něm poznala a povídala: "Lubomíre, zůstaň doma, mám dnes hodně práce, pomůžeš mi! Přenes mi nejprve dříví a uhlí! Pak mi doskočíš pro vodu, ke kupci doběhneš, dojdeš tetě se vzkazem a zameteš dvorek!" Lubomír jakoby neslyšel. Vytratil se jako pára a utíkal na kopec. Tam si postavil jejich soused nádherný palác. Kolem dokola byl obklopen překrásnou zahradou. Kdo to byl ten jejich soused, nikdo nevěděl. Přistěhoval se odněkud z cizí země a s lidmi se nestýkal. Lidé se ho báli a říkali, že provádí různá kouzla a čáry. Kdo mohl, vyhnul se krásnému paláci na deset honů. Kdo k tomu cizímu pánovi nemusil, nešel. Ale Lubomír? Ten často nakukoval přes plot do jeho zahrady. Kde kdo říkal, že to je čarovná zahrada. Rostly v ní zvláštní stromy a květiny s ohromnými květy. Všeho ovoce tam bylo hojnost. Podivní ptáci usadili se v korunách stromů. Sem vypravil se Lubomír. Vylezl na plot a hop! Už byl v zahradě. Počínal si jako slepý. Ani se nepodíval, zda-li ho někdo nevidí a rovnou se škrábal na strom. Pán zahrady právě seděl u okna a dobře Lubomíra pozoroval. Doopravdy, znal všelijaká kouzla, ale nebyl tak zlý, jak se lidé domýšleli. Hned si usmyslil, že Lubomíra potrestá. Kouzelnou hůlku držel zrovna v rukou, udělal s ní tři kruhy a zašeptal několik tajemných slov a řekl: "Co utrhne, ať se mu přilepí na nos!" Lubomír trhal oběma rukama. Sotva však utrhl čtyři červená jablka, dostal ránu do nosu, až spadl se stromu. Jablka se mu přilípla na nos. Najednou se slétli ptáci a začali ho klovat. Lubomír chce honem utéci, ale jak přelézá plot - roztrhne si kalhoty. Odkudsi přilétly vosy a ucítily vůni Lubomírových nakradených jablíček. Usedaly Lubomírovi na nos i tváře a hrozně ho popíchaly. Lubomír utíkal po kamenité cestě s kopce a pro pláč neviděl na cestu. Upadl několikrát na ostré kameny a celý se potloukl. Když doběhl domů, vosy odlétly, ale jablka zůstala na nose. Všichni se ho polekali, jaký byl Lubomír opuchlý, roztrhaný a zkrvavený. Pak musil znovu s tatínkem k pánovi zahrady a pěkně odprosit. Pán ho zbavil kouzla. Lubomír již nikdy nekradl. dostal řádně za vyučenou.