O loupežnících

Tak, jak se na Slávka usmívala jeho maminka, tak hezky se na něho nikdo nikdy nepodíval. Maminčin úsměv byl nejkrásnější a Slávek nejšťastnější ze všech dětí. O to štěstí by se byl málem Slávek sám připravil. Četl knížky o podivuhodných zemích a rád by se byl pustil do světa. Maminka však nechtěla o tom ani slyšet a říkala: "Všude dobře - ale doma nejlíp. Bez tebe bych nemohla šťastně a spokojeně žít." Jednou nemohl Slávek usnout. Stále přemýšlel o cizích krajích, kde jsou jiní lidé a jiné zvyky. Najednou vstal, potichu se ustrojil a vyklouzl ven. Všechno spalo a nikdo jeho útěku nepozoroval. Snad by se Slávek vrátil, neboť si vzpomněl na maminku, jakou lítost by jí udělal, kdyby opravdu utekl. Co tak stojí a rozmýšlí se, najednou vyhrnuli se z křoví loupežníci, chytili ho a hodili na vůz. Rychle odjeli. Kam jej odvezli, Slávek nevěděl. Byla tma a z vozu nebylo nikam vidět. Ale trvalo to hodně dlouho, kolik dní cesty, než se loupežníci zastavili. V odlehlé samotě měli svoji loupežnickou skrýš, o které nikdo nevěděl. Tam musil Slávek pracovat, poklízet, pomáhat při vaření oběda a koně čistit. Kdejaká práce byla, to musel dělat. Loupežníci ho nenechali zahálet. Časem odjeli pryč, jen dva loupežníci zůstávali doma. Slávek byl už v loupežnické skrýši dva roky a hrozně se mu stýskalo po mamince. Litoval, že tak svévolně uprchl. Jinak by ho loupežníci nechytili. Jednou odjeli všichni loupežníci a doma nezůstal z nich ani jediný. Nakazovali mu, ať má všechno v pořádku, že se brzo vrátí. Ale jak byl Slávek sám, využil příhodné chvíle, sedl na koně a rychle ujel. Kam jede nevěděl. Přijel do cizího města a byl by se málem setkal s lupiči. Poznal je hned, vyhnul se jim a ti si jej nevšimli, když jel jinou ulicí. Slávek zůstal již v tom městě. Divil se mnohým věcem. Do každého domu vcházelo se dveřmi, které byly na střeše. Ke dveřím vedly schody a zvlášť upravené cesty. I chlévy měli zdejší hospodáři pod střechou. Ale šlo to, vždyť zapřahali do pluhů a vozů velikánské ptáky. Na polích pěstovali jablka, hrušky a jiné ovoce v zemi, jako my u nás brambory. Zato naopak jejich brambory rostly na stromě. Nikdo z těch lidí se nikdy neusmál. Třeba byli bohati, přece nebyli šťastni. Byla na nich kletba. Jednou nechali v městě starého chudého muže zemřít hlady. Proto od té doby uhostil se u nich stálý smutek. Slávka si všichni zamilovali. Jednou jim Slávek poradil: "Chcete-li býti šťastni, napravte svoji chybu. Postavte veliký dům pro chudé a rozdělte s nimi svůj majetek, aby mezi vámi nebylo chudých. Tím napravíte svůj hřích a kletba věčného smutku zmizí." Všichni obyvatelé toho města uposlechli. A opravdu. Hned zářil z jejich tváří radostný a spokojený úsměv. Aby se zavděčili Slávkovi, dali mu krásného ptáka Velikána, který každého, do se na něho posadil, donesl, kam on chtěl. Slávek ovšem toužebně si přál, aby byl u maminky. Zanedlouho pták Velikán jej k mamince zanesl. To bylo radostí! Však maminka již tisíckrát Slávka oplakala. Slávek už maminku neopustil. Pták Velikán vrátil se zase do své vlasti. Loupežníci, když přišli do své skrýše, ze zlosti shodili hořící lampu a všichni uhořeli.